Perpetual Bond 1.

Pár: AL/KK
Přístupnost: 18+
Anotace: Pokračování povídky Boat of Passion

 

 

Pravidelný zvuk shishi-odoshi doplňoval tichý zpěv drobného deště. Měsíc schovaný za mraky jako kdyby zakrýval své oči. Snad aby byl diskrétní a nenarušoval soukromí.

"Řekni, že mě máš rád!" pobídl šeptem větší muž menšího.

"Mám tě rád!" pousmál se ten druhý. "nevěříš mi?" jeho úsměv nakrátko pohasl.

"Věřím, jen kdybys nebyl tak daleko!" povzdychl si větší muž. Nechal své tělo klesnout o něco níž, až se dotýkalo těla druhého muže, které leželo pod ním. Nízký futon velice tišše zakňoural náhlou zátěží.

"Budeme se milovat do té doby, dokud se nerozloučíme." navrhl menší muž.

"A co pak?"

"Pak se budeme milovat v našich snech, dokud se zase nesetkáme!"

"Stejně jako teď?"

"Ano, jako teď..."

Jak rychle Kame vyřkl svou odpověď, tak rychle i procitl. Rozhodující věta, nepříliš potěšivá, ho probrala z nádherného snu, který se noc co noc odehrával v jeho podvědomí. A vždy končil stejně. Hořkou realitou... procitnutím do pravdy.

Už měsíc Adama neviděl. Strávili spolu nádherný týden v jeho domě, kousek od Miami, kde se o něj Adam staral jak o nějakou vzácnou sbírku diamantů. Pak ale došlo na odjezd zpátky do Japonska. Musel se prostě vrátit domů a začít plnit své povinnosti. Ponejprv spojené s vedením Yakuzy, dále na poli manželském. Misaki se s ním ovšem už měsíc nebavila. Dotklo se jí, že si v Miami užíval místo s ní s nějakým kamarádem - samozřejmě by ji ani ve snu nenapadlo, že šlo v drtivé většině o radovánky postelové - a jednoduše se na svého chotě naštvala. Kdo by to byl řekl!

Kameho pochopitelně trápilo, že se s ním jeho manželka nebaví, ale víc sužoval jeho srdce stesk. Myslel si, že až se vrátí domů, postupně zapomene. Pořád svému vzplanutí nepřikládal důležitost, ubezpečoval se, že jeho se něco takového nemůže týkat, že je tvrďák, kterého city nikdy nezasáhnou, ale jak hluboce se zmýlil, poznal už druhý den po návratu domů.

Chybělo mu všechno, na co si jen vzpomněl a vzpomínky se oživovaly i postupně, nepřišly všechny najednou.

Objetí, krásná slova, pohledy, doteky, radost, vzrušení, euforie... to specifické bušení srdce!

Všechno to měl ve svých snech každou noc a vždy se ho Adam zeptal, jestli ho má rád. Velice brzy mu došlo, že tahle otázka souvisí s jeho pochybnostmi a cynismem. Kdyby své city bral vážně, Adam by se nepotřeboval ptát!

Bohužel na sebe neměli vůbec žádné spojení. Mobil si mladý waka pořídil až po návratu domů a ještě ztratil na Adama číslo, které mu při loučení dal. Musel ho prostě vytrousit při vybalování svých věcí. Kolikrát už svou cestovní tašku obrátil vzhůru nohama? Asi milionkrát! Jednou se dokonce rozbrečel, sám nad sebou, jaký je blbec, že ztratil něco tak důležitého.

V tu dobu ho napadlo zavolat do Adamovy společnosti, ale když mu řekli, že velký šéf není přítomen, napodruhé už to vzdal. Jak se asi musel teď cítit Adam, když o něm neměl žádné zprávy? Mohlo by ho napadnout, že se na něj Kame vykašlal? Že mu dal už podruhé kopačky? Ne, s tím se Kame nehodlal smířit... jen netušil jak tuhle situaci vyřešit, aniž by musel svému otci, manželce a vlastně i celé správní radě něco říct. Protože v jejich případě se dalo všechno napravit pouze osobním setkáním. Aby si všechno pověděli, vyměnili konečně telefonní čísla a připomněli si navzájem, co k sobě cítí. Určitě to neřešilo jejich společnou budoucnost, ale oba by to uklidnilo.

Za Kazuyou se ozval zvuk šoupání dveří. Zaklonil hlavu a změřil si příchozího krátkým pohledem.

"Dobrý ráno, můžu?" zeptal se Takeru, než definitivně vstoupil a zatáhl za sebou dveře. Předtím samozřejmě počkal na Kameho souhlas. Spíš se to podobalo zabručení medvěda.

"Chce s tebou mluvit tvůj táta. Viděl, že jdu za tebou, tak ti to vzkazuje."

"Mě se nechce!" převalil se Kame na břicho a zavrtal obličej do polštáře. Bože, tak moc mu chyběla velká, měkká a polštáři vystlaná Adamova postel. Když byl u něj v domě, spal v japonském pokoji pro hosty jen jednou... pak strávil všechny noci v jeho náruči, v té obří posteli, kterou každé ráno zalily hřejivé sluneční paprsky. A taky dostával do postele snídani. Když to shrnul, strávili v té posteli většinu času, taky za ten týden přibral asi dvě kila. A to si myslel, že všechno to jídlo a povalování vypotil při sexu.

"Zase na něj myslíš." vytrhl ho Takeru ze snění a posadil se na kraj futonu.

"Zdálo se mi o něm..." posteskl si Kazuya. Zvedl hlavu a natočil ji na Takera.

"Pořád ten samý sen?"

"Pořád."

"Měl bys jet za ním, jinak nebudeš mít klid." navrhl mladík.

"To se snadno řekne. Jak bych to asi vysvětlil tátovi, nebo radě?" Kame se konečně zvedl do sedu a natočil se k Takerovi celým tělem. Nikdy by neřekl, že mu tenhle člověk bude tak blízký, že se mu dokáže svěřit i s tím nejintimnějším. Takeru věděl o Kameho snech, o jeho stesku a bolesti. Věděl víc, než Kameho otec, manželka a celá rada dohromady. A co bylo hlavní, nesoudil ho.

Jejich přátelství se začalo prohlubovat po incidentu s únosem. Jak si předtím nemohli přijít na jméno, najednou se dokázali respektovat a vzájemně podporovat. Zprvu se sice podezírali, že jeden toho druhého hlídá, hlavně kvůli Misaki, ale postupně jim došlo, že jejich soupeření vlastně nikdy nemělo stejný cíl. Takeru miloval Misaki, kdežto Kame ji nikdy nemiloval. Jen si ji vzal, protože se od něj očekával zodpovědný přístup. Kdyby mohl, přenechá celou svou "dokonalou" manželku Takerovi. Nakonec tuhle záležitost nechali plynout. Ito byla naštěstí naštvaná, takže se Kame nemusel obávat nějakého bližšího kontaktu a to svým způsobem dodávalo klid i Takerovi. Neřešili, co bude dál, že se to jednou bude muset stát, Kame a Misaki, kvůli potomstvu... prostě tomu nechali volný průběh.

"Máš pravdu. Říct, že chceš dovolenou, asi nepřipadá v úvahu. Nevzpomínám si, kdy měl tvůj táta naposledy dovolenou ještě coby kápo." zamyslel se Takeru. I jemu už došlo, že to není jednoduché, vést tak velkou a důležitou organizaci. Že Kame v podstatě nemá žádné soukromí a čas už vůbec ne. "Ale navrhoval jsem ti, že bych si klidně do Miami výlet udělal." zadíval se na svého kamaráda povzbudivě. Kame pokrčil nohy a položil si na kolena povadlé paže.

"Díky... ale... je to jen moje chyba, že jsem ztratil jeho číslo. Musím to nějak vyřešit sám." sklonil na chvíli hlavu, snad jen, aby zkoncentroval své myšlenky.

"Tak zkus zavolat ještě jednou do tý společnosti, přece tam někdy musí být." navrhl Takeru. Kame zavrtěl hlavou a pak se na přítele zadíval. "Možná to tak bude lepší. Stejně spolu nemáme žádnou budoucnost. Šéf Yakuzy musí vést spořádaný život víc než kdokoliv jiný! A to si většina lidí myslí, že mafiáni si můžou dělat co chtěj." povzdechl si.

"Vždycky, když začneš rezignovat, mám o tebe strach." zamračil se Takeru. Kame se zatvářil nechápavě. "Jen si vzpomeň na každou naší bitku. Nikdy z ní nikdo nevyšel jako vítěz, hodněkrát jsi to vzdal předčasně, já taky. Ale v tu chvíli, kdy ses vzdal... jak jen to říct, dostal jsem strach, že už si příště přes čumák nedáme, že tohle je naposledy. I když jsme se pak pobili znovu, pořád jsem ten strach měl. Nedávno jsem ti to řekl, že tě obdivuju, i pro tvůj klid a rozvahu. Ale když pak řekneš něco takovýho, jako kdybys vzdával celej svůj život. Někdo s tak bojovným duchem..." zavrtěl Takeru hlavou.

Kame se neubránil úsměvu, nikdy k sobě nebyli tak upřímní, jako právě v tuhle chvíli. Mohla za tím být Misaki, nebo taky vůbec nic, ale opravdu cítil, jak blízko mu Takeru je, že ho možná i chápe, ale přitom nechce, aby to vzdal.

Jenže, jak mohl bojovat se všemi těmi lidmi kolem sebe. Byl sám. Muž, kterého miloval, žil na jiném kontinentu... Nemohl za ním jen tak odejít, i kdyby ho chtěl pouze navštívit. Každý jeho krok podléhal přísným pravidlům.

Nevěděl, co na to říct, tak se zvedl a přetáhl přes svůj noční úbor dlouhý tmavomodrý župan. "Jdu za tátou, půjdeš se mnou?" zeptal se Takera.

"Aby to nebylo něco soukromýho."

"Nemyslím si." zavrtěl Kame hlavou. Společně se pak vydali na východní stranu domu, kde měl Kamenashi starší svou kancelář.

Nejprve Kameho otec koukal na Takera nevěřícně, ale nakonec nic neřekl a pokynul pouze rukou, aby se posadili...

"Dost jste se spřátelili." přivřel boss oči. Kazuya je přivřel taky. Snad s ním otec nechtěl probírat jeho vztah s Takerem? Tak byli přátelé, no a co?

"Ano." místo vzdoru zvítězila roky cvičená zdvořilost vůči rodičovi.

"Předpokládám, že Takeru od tebe bude vědět víc věcí ze tvého soukromí..."

"Co tím myslíš, otče?" Kame se málem postavil do pozoru. Kam vedl tenhle rozhovor? Co tím jeho otec sledoval?

"Klidně se posaď, synu. Já bych měl být znepokojený. Taky to ve mně pořádně vře, ale snažím se to ustát."

"Pane..." Takeru už se chystal, že hlavní pracovnu opustí, ale Kameho otec ho zadržel.

"Jestli jste přátelé, Takeru, nemusíš nikam chodit. Počítám, že můj syn bude zatloukat do poslední chvíle, tak mi to třeba objasníš ty."

"Přestaň být takový tajnůstkář, otče!" Kazuya se na svého krvedárce zadíval spodním pohledem. Jeho otec měl rád slovíčka a taky napětí. Vždycky všechno natahoval a prodlužoval. Ale co taky čekal, od bývalého šéfa mafie. Měl by být stejný, do poslední chvíle působit klidně a vyrovnaně, dávat své oběti naději, že jde jen o vtip, nebo o hru a pak ve správnou chvíli udeřit!

Místo, aby na to Kamenashi starší něco řekl, otočil se k oběma mladým mužům zády a namířil ruku k televizi, zasazené do regálu s knihami. Kame si ani nevšiml, že si stihl vzít do ruky ovladač.

O chvilku později už Kame i Takeru zděšeně hleděli na probíhající scénu na obrazovce, jak vystřiženou z amatérského pornofilmu. Hlavní aktéři - dva neznámí Američani, jeden blond, druhý hnědovlasý a hvězda večera, nebo spíš rána, pokud šlo o reálný čas - Kamenashi Kazuya v kinagashi, nechající se osahávat. Výrazy honit, nebo prstit se Kamemu prohnaly hlavou jen na nezbytně nutnou dobu. Ale hlavně, aby na ně nezapomněl!

Těsně před tím, než se Kamemu podařilo vyšplhat na blonďáka a ukousnout mu kus ucha, jeho otec záznam vypnul. V první chvíli v pracovně zaznělo akorát ticho. Snad s ním i všichni počítali. Když už se Kamemu zdálo neúnosné, zhluboka se nadechl a upřel na svého otce důrazný pohled. Bossův pohled byl bohužel nečitelný.

"Kdybys to nechal běžet ještě chvíli, viděl bys, jak jsem se odsud dostal." Kazuya cítil, že se to pokouší zlehčit, ale jelikož neviděl žádnou odezvu, okamžitě se tenhle pokus stal trapným. Ještě, že se do toho vložil Takeru. "Mohla by to být nějaká montáž, dneska se dá sfalšovat kde co."

"Dobrý pokus, Takeru!" podíval se na něj boss s jedním zvednutým obočím. Pořád byl ještě v klidu a právě to nevěstilo nic dobrého.

"Dávám ti tři věty na to, abys mi to vysvětlil!" vrátil se šéf očima zpět na svého syna. Kame těžce polknul. Slíbil Takerovi, že o incidentu na Adamově lodi nikde mluvit nebude. Měl si tohle tajemství odnést do hrobu, tak co se pokazilo? Kdo jeho otci poslal ten pásek? Vždyť ho viděl naposledy v rukou Adama. On by... ne, něco takového by neudělal.

Sakra, co měl dělat? Nemohl se podívat na Takera, aby mu pomohl aspoň nějakým posunkem, pohled jeho otce ho k němu připoutal a jediné, co v jeho těle pracovalo na víc než sto procent byl mozek. Bohužel, v tuhle chvíli něco takového nepotřeboval. Stačila by mu jediná myšlenka, jediné rozhodnutí, co říct, ne tisíce, které se mu honily hlavou.

"Mám rád kluky!" vyhrkl. Zadoufal, že ta předchozí poznámka o jeho útěku, už je zapomenuta. Moc by to spolu nekorespondovalo.

Jeho otec pozvedl obočí, tentokrát obě a regulérně na něj vyvalil oči překvapením.
"Ale nic to neznamená. Jsem ženatý! A až bude Ito připravená, pokusíme se o dítě. Takže se prosím nevzrušuj, otče. Trochu jsem si v Miami užil, to je všechno... sakra, řekl jsem víc než tři věty." poslední poznámku Kame zašeptal už se skloněnou hlavou.

Další ticho bylo ještě mučivější, než to předchozí. Teď už jen záleželo, jak se s tímhle oznámením starý Kamenashi vyrovná. Jenže, to by se do toho opět nesměl vložit Takeru.

Když vyskočil na nohy, oba muži se na něj prudce otočili.

"Kazuyu v Miami unesli nějaký chlápci, dali mu drogu, aby byl povolnější a chtěli ho prodat nějakýmu umaštěnýmu politikovi. Všechno ale dopadlo dobře, Kame-san utekl včas. Počítá se do jedný věty i souvětí?" Takeru se kousl nervózně do rtu a promnul si ruce za zády. Měl je celé zpocené. Když se pak podíval na Kameho, nemohl uvěřit vlastním očím. Kamarád na něj koukal, jako kdyby ho viděl poprvé v životě. "Takeru..." zašeptal Kazuya. Bohužel jejich oční kontakt plný dojetí netrval tak dlouho, jak by si asi přáli, přerušil jej totiž boss. Svým zvýšeným hlasem.

"A tys to přede mnou chtěl zatajit?" zařval na syna. Kame sebou trhnul a skrčil se. Věděl, že ta první možnost by byla ještě horší a věděl to i Takeru, proto šel s pravdou ven. Velký šéf by nikdy nepřekousl, že je jeho syn gay. Ale takový výbuch opravdu nečekal.

"Dopadlo to dobře..." špitl Kazuya.

"To mě nezajímá!" zahřměl boss. "Nějaká pochybná miamská spodina se teď směje celému našemu klanu, protože jí to prošlo. To jsi šéf? Nechat to jen tak být?" hlas Kamenashiho staršího musel být slyšet po celém domě, jak řval.

"Nevěděli, koho unesli!" vložil se do toho Takeru pohotově.

"Ticho!" okřikl ho boss. "Co je to za lidi? A kde se to stalo? Chci znát ty lidi a chci znát to místo!" udeřil znovu na svého syna.

"Tati.." vydechl Kame. Na okamžik se mu téměř zastavilo srdce. Jeho otec se nikdy nesmí dozvědět o Adamovi. Kdyby věděl, že to místo byla loď, která mu patří...

"No tak mluv!"

"Já... nevím, co to bylo za místo, nějaký pochybný hotel. Nejdřív mě přepadli a uspali, pak mi dali nějakou drogu, abych byl povolnější. Když jsem se dostal ven, chtěl jsem jenom... dostat se co nejdál a..."

"A?" zahřměl otec.

"A pak jsem našel Kame-san já." přihlásil se o slovo Takeru. Opět si získal pozornost. I když byla poněkud podezíravá. Pokusil se zahrát něco jako nezúčastněnost, aby nepůsobil při tom svém lhaní moc upjatě. "Šel jsem se projít do města a narazil na šéfa kousek od našeho hotelu. Tak jsem ho dovedl na pokoj a uložil." svým způsobem si mohl navymýšlet co chtěl, protože od Kazuyi věděl, že tu noc se ani po jednom z nich nikdo nescháněl. Adam dovezl Kameho bezpečně do hotelu a nechal mu čas, aby si mohl zařídit krátký pobyt u něj. Kazuya na svůj pokoj dorazil někdy kolem šesté hodiny ráno, ještě když všichni spali. A Takera nikdo nehlídal, protože nebyl oficiální součástí jejich výpravy.

Jen aby jim to boss zbaštil.

"Nechce se mi uvěřit, že bys byl mému synovi v té době tolik nápomocný. A ty!" otočil se otec na syna. "... řekl jsi mi, že budeš odpočívat, tak cos dělal venku. Sám!" hlas velkého šéfa byl už o něco smířlivější, přesto v něm stále doznívala zlost.

"Vím, že jsme nebyli zrovna vzorem pro přátelství, ale to neznamená, že bych svého šéfa nerespektoval a nepomohl mu v nouzi. Klan Sato vždycky držel při klanu Kamenashi, i Ito, kdyby jste se setkal s mým otcem..."

"To stačí, Takeru. Tohle téma jsme už jednou pro vždy uzavřeli!" zavrtal do něj Kamenashi starší ostrý pohled.

"Ale můj otec..."

"Takeru. Prosím, nech nás teď o samotě!" zavelel boss.

"Ne, já chci aby tady byl." dupl si Kame. Takeru, který už se zvedal ze židle, na ní dosedl těžce zpátky a pokusil se ke Kamemu vyslat aspoň něco jako vděčný úsměv. I tak už se neodvážil znovu naťuknout předchozí téma, setkal by se jen s dalším nepochopením. Velký šéf ho naštěstí pryč neposlal, přesto se rozhodl držet svou upovídanost na uzdě.

Kamenashi se zvedl z křesla a přešel před svůj pracovní stůl, o který se pak opřel. Ruce si založil na prsou. Byl o hlavu větší, než Kazuya. Ten svůj menší vzrůst zdědil po matce. Možná i proto se otce tolik bál. Kdyby mu jednu natáhl, odhodilo by ho to až ke dveřím. Sice to nikdy neudělal, ale ne vždycky měl Kame na starosti japonskou Yakuzu. Jeho otec a dokonce i dědeček zastávali stejný názor - na výchovnou facku je čas i v padesáti! Měla by být udělena pevnou rukou, s jasnou motivací a pozitivním výsledkem. Od malička mu to vtloukali do hlavy, že to nakonec uměl odříkat o půlnoci, když ho probudili a ještě to zvládl i napsat v kanji.

"Dobře mě poslouchej, synu. Když se něco takového dozvím s křížkem po funuse, zdá se mi, že ve mně nemáš stoprocentní důvěru."

"Tak to není, tati." ohradil se Kame. Muž jen zvedl ruku a pak pokračoval.

"Jestli jsi mě nechtěl zatěžovat, tak tím spíš se na tebe zlobím. Jsi můj jediný syn a teď i nový waka celého klanu, záleží mi na tobě. Vidět něco takového pro mě bylo utrpení. Nevěřil jsem, že by ses k něčemu tak odpornému propůjčil sám. O to víc mě ale bolí, že ti někdo ubližoval."

… k něčemu tak odpornému?... utkvělo Kamemu v paměti. Jeho otec se mu právě vyznal ze svých rodičovských citů, ale jemu v hlavě zůstalo tohle!

"Jsem v pořádku." vykoktal ze sebe.

"To je jenom dobře, chlapče. Hozená rukavice se ale musí zvednout. Právo vendety je na naší straně."

"Já se ale nechci nikomu mstít. Nic se mi nestalo. Ani nevím, kdo to byl a oni neví, kdo jsem já!"

"Musí se to tedy dozvědět!" vedl si otec svou. S každým slovem byl víc a víc klidnější. A právě to působilo děsivě. Kame se ohlédl po Takerovi, hledal u něj nějakou záchranu, ale kamarád do toho směl mluvit ještě míň než on. Co měl vlastně jeho otec na mysli?

"Vím, že ti to ještě přijde zbytečné, jsi mladý, spoustu věcí se naučíš až důkladným vedením svého klanu, ale pořádek dělá přátele, drahý synu. A i kdyby to třeba nebyli naši přátelé, dodržení pořádku je stejně důležité. Na získávání respektu není nic špatného."

"A jakým způsobem? Mám je snad najít a zabít je?"

"V první řadě je najdi!" přikývl otec. Kamemu začalo docházet, co to znamená. Že se bude muset vrátit do Miami. Což o to, cestu tam by docela bral, ale před chvílí se přece rozhodl, že Adama pustí k vodě, že to stejně nemá cenu... Když bude v Americe, bude mít pokušení ho vyhledat a to nedopadne dobře.

"Já... nelíbí se mi to!"

"Ani mně ne, synu. Myslíš si, že tomu dávám moc velký význam? Ale někdo mi poslal tohle video, někdo se mi směje přímo do tváře a snad si myslí, že to tak nechám." to už se boss zase rozohnil.

"Jestli nepojedeš ty, pojedu já." pokrčil muž ledabyle rameny. V Kazuyovi se opět na okamžik zastavil veškerý život. Něco takového nemohl dopustit, protože otec by se při svém pátrání dozvěděl, že jeho syn nebyl v pochybném hotelu, ale na lodi Passion, patřící společnosti Lambert´s Ocean. Nic horšího si ani představit nedokázal. Popravil by Adama na místě.

"Pojedu!" sklonil Kame hlavu. "Samozřejmě, že pojedu."

"A Takera si vezmeš sebou." rozhodl boss.

 

* * *

 

Kame hodil na zavazadlový pás svůj i Misakin kufr a věnoval odbavovací úřednici úsměv. Pak jí ještě podal svůj a manželčin pas.

"Líbí se mi, žes dostal rozum." pohladila ho Misaki po rameni. Kame se po ní prudce otočil, jako kdyby zapomněl, že je na letišti s ním. Pochopitelně si cestu do Miami vydupala. To by ani nebyla Misaki, kdyby jen tak přešla, že její manžel jede do zahraničí. Vyhlídka útěku do jiné země ji lákala asi podobně jako Kameho Adamova otevřená náruč. Že by ale mohla být na obtíž, už jí nedocházelo.

Její slova narážela na Kazuyův netradiční outfit, který si na cestu vzal. Dlouho se rozmýšlel, jestli jet opět v kimonu, ale pak usoudil, že by měl tentokrát vzbuzovat míň pozornosti, aby se mu dobře pátralo. A začít musel už při odletu. Jeho drobnější postavu tedy zahalovaly obyčejné džíny, třičko a tmavě hnědá kožená bunda. Jak málo stačilo, aby se s ním jeho manželka zase začala bavit.

"Kde je ten Takeru, sakra. Na toho chlapa vůbec není spolehnutí." rozčilovala se. Kame se musel pousmát. Tak krásně mu nahrála a on ji už tak dlouho ničím neutřel.

"Možná se dozvěděl, že jedeš taky, tak to vzdal." pronesl jakoby nic a otočil se zpátky k přepážce.

"Někdy dokážeš být opravdu netaktní."

"Mám skvělou učitelku."

"Kame!"

"Drahoušku?" obrátil na ní pouze obličej se zvednutým obočím. Misaki chvíli trvalo, než se s oslovením, které Kazuya použil, srovnala. Ještě nikdy jí tak neřekl. A bylo úplně jedno, že to řekl z žertu.

"Ty vůbec nejsi rád, že jedu s tebou." zadívala se na něj dotčeně. Kame se k ní musel naklonit blíž, aby jí mohl povědět, co má na srdci. Bohužel měli kolem sebe moc lidí.

"Já jedu pracovat, zlato. Musím v Miami zabít pár lumpů. Krom toho, že budu hlídat svůj zadek, mi teď přibyl i tvůj. Odpusť, jestli jsem trochu kousavej!"

"Jsi cynik!" proklála ho Misaki vražedným pohledem.

"Kame-san, jsem tady." prodral se dopředu udýchaný Takeru. Několika lidem se to samozřejmě nelíbilo, takže to v davu za teď už trojící nesouhlasně zašumělo. Když Takerův pohled spočinul na Kameho manželce, spadla mu brada.

"Misaki-sama? Ty jedeš taky?" chvíli na ní koukal a pak upřel oči plné otazníků na Kameho, který jen pokrčil rameny.

"Víš, jak moje paní miluje cizí země a Miami si neskutečně oblíbila." pronesl Kazuya formálně.

"No tak jo, připouštím, že tohle není cesta pro mě, ale snad budete oba aspoň trochu v klidu, když slíbím, že na sebe budu dávat pozor." zvedla Misaki ruce v obranném gestu.

"Nemáme sebou ani ochranku. Víš, jak to bude nebezpečný?" zavrčel Takeru. Kame musel odvrátit hlavu, aby před ním zakryl úsměv. Ten lump ji měl opravdu rád. A co víc. Dovolil si s ní mluvit tak, jak to on nedokázal. Asi právě proto, že k ní choval úplně jiné city. Naproti tomu, být na jejím místě Adam, už by ho Kazuya tlačil k východu, aby se vrátil domů, do bezpečí.

Jejich cesta byla vážně hodně nebezpečná. Museli přijet do Miami jako turisti, bez ochranky, beze zbraní, jen aby nikdo neměl podezření, že se něco chystá. Naštěstí žil přímo v Miami člověk, který fungoval jako jejich spojka a v případě potřeby dokázal zajistit právě zbraně, nebo potřebné informace. Do poslední chvíle museli utajit svou totožnost, než zjistí, kdo byli ti chlapi na lodi. Pak už to byla jen otázka času a taky štěstí.

Za normálních okolností to v případě vyřizování účtů chodilo tak, že byl viník pozvaný na jednání správní rady. Tam se rozhodlo o jeho osudu. Nedostavit se, znamenalo další velkou urážku, takového člověka pak v každém případě čekala smrt. Bohužel, pokud šlo o zahraniční provinilce, muselo se přistoupit ke krajní možnosti. Těžko mohl někdo předpokládat, že by se nějaký Američan z Miami dobrovolně dostavil do Japonska k tradičnímu mafiánskému soudu. Ještě, když nemohl počítat s tím, že se vrátí domů.

"Najít a zlikvidovat!" tak zněla poslední slova Kameho otce. Ta slova působila tak jednoduše, jako když deratizátor dostane za úkol najít v domě myš... Ale copak Kame byl nějaký zabiják? Myš by možná zabil... tedy, nastražil by na ní past a pak se přišel podívat k hotovému, ale zabít člověka... Pravda byla, že mu nikdo netvrdil, že to bude snadné, člověk na něco takového prostě musel mít náturu. Jenže právě tu Kame nikdy neměl...

"Proč jsi mi nedal vědět, že jede Misaki taky?" zajímal se Takeru při cestě k jejich stánce. Chtěl využít toho, že se Misaki zastavila v obchodu s parfémy.

"Protože jsem myslel, že jí to rozmluvím. Hučel jsem do ní ještě dneska ráno. Je tak tvrdohlavá!" zamračil se Kame.

"Nechci se tam o ní celou dobu bát."

"Jo, ani já ne, takže to uděláme takhle. Vezmeš si jí na starosti a mě necháš udělat špinavou práci." navrhl Kazuya.

"Zbláznil ses? Mám ti krýt záda, proto mě s tebou tvůj táta poslal. Nemůžu tě v tom nechat samotnýho." bránil se Takeru.

"Až to bude nutný, dám ti vědět. Nemusíme pátrat oba, to zvládnu hravě sám." ubezpečil ho Kame.

Chvíli šli mlčky, Takeru očividně přemýšlel, jak se ke Kameho žádosti postavit. Vidina Misakiny blízkosti ho lákala, ale Kazuya už nějakou dobu nebyl v jeho očích jen kluk, co získal moc nad celou Yakuzou a ještě Misakinu ruku. Byl to především jeho přítel. A japonské přátelství většinou znamenalo vztah na celý život, strach a obavy o toho druhého a pomoc v jakékoliv situaci.

"Tak dobře, Kame-san. Ale při tom pátrání... udělej si čas a zajdi za ním, prosím tě o to." musel do svého souhlasu dát aspoň nějaké ale, jinak by to Kamemu prošlo moc snadno.

"Uvažoval jsem o tom a s manželkou za zadkem by to stejně nešlo, takže i proto budu rád, když..." Kazuya se zarazil a kousl se do rtu. Věděl, že by takhle neměl mluvit, bylo to podlé, ať už jeho srdce patřilo komukoliv mimo jeho ženy. Pořád byli manželé a Takeru v téhle situaci někdo, na koho by měl Kame spíš žárlit, než se s ním bratříčkovat. I tak se nemohl zbavit toho pěkného pocitu, až bude v Miami a jeho manželka pod dozorem Takera, zatímco se bude kochat pohledem na Adamovu tvář v reálu.

"Zkusme to brát tak, že budeš žádat Adama o pomoc. To už nezní tak hrozně, ne? A oba víme, že se Misaki líbil, když ho viděla poprvé. Určitě by se před ním předváděla, kdybys ji vzal sebou a to pak člověk nemůže pracovat, když se taková ženská začne předvádět, nemám pravdu?" Kame se neubránil úsměvu. Takeru to prostě uměl tak dobře podat.

"Přiznej se, Takeru-kun. Příležitost být s mou manželkou sám, ti pořádně zvýšila adrenalin."

"Mimo jiné." usmál se Takeru.

"To snad ani vědět nechci." zavrtěl Kame hlavou.

O několik minut později se k nim připojila Misaki...

Do Miami dorazili v sedm hodin večer. Jen hodinu zabrala cesta do hotelu a ubytování. Společně si došli na večeři a pak se rozešli do svých pokojů.

Takeru měl pochopitelně solo pokoj, manželé prvotřídní apartmá. Kamemu se moc nezamlouvalo, že bude s Misaki v jednom pokoji, ale kupodivu mu pomáhaly myšlenky na Adama, aby to bral s klidem. Už další den se snad uvidí. Měl v plánu půjčit si auto a vyrazit za ním.

"Víš, že to je poprvé?" promluvila na něj Misaki až nepřiměřeně vlídně. Leželi vedle sebe na obrovské manželské posteli. Světlo malé stolní lampičky halilo pokoj do nechtěné intimity. Alespoň z Kameho strany nechtěné.

"Co je poprvé?" nechápal Kazuya. Natočil obličej na svou manželku.

"Co spíme v jedné posteli přece. Doma máme každý svůj pokoj, ani trochu to není světový a při svatební noci..."

"Jsi mě vyhodila z kajuty." doplnil ji Kame pohotově. Misaki se začervenala a odvrátila na okamžik tvář. Kdyby tak věděla, že právě ta první noc byla zároveň i poslední k pokusu o sblížení. Od té doby už po tom Kame netoužil.

"Abys věděl, já tě mám ráda, jen mi občas trochu lezeš na nervy." její upřímnost vyloudila Kazuyovi na tváři úsměv.

"Skoro to vypadalo, že mě chceš svést..." zadíval se jí dlouze do očí. Rozhodující chvíli by jistě kterýkoliv jiný pár, ležící spolu v jedné manželské posteli, využil k přiblížení a dotknutí se, to ale neplatilo v případě těch dvou. Kame přivřel oči, v rychlosti zhodnotil Misakino rozpoložení a pak se k ní otočil zády.

"Dobrou noc, Misaki!" zavrněl a natáhl se po kabelu k lampičce. Jakmile se pokoj ponořil do tmy, uslyšel za sebou nespokojené mlasknutí. Ovšem, víc už nic. Misaki se stejně jako on, otočila na bok a tiše mu popřála dobrou noc.

Docela by ho zajímalo, jestli na něj opravdu něco zkoušela, nebo se jen snažila být aspoň chvíli milá. Což o to, od chvíle, co nastoupili do letadla, byla Misaki jak vyměněná, jenže pak stačila nějaká taková podobná poznámka a hořce si uvědomil, že je jeho žena pořád stejná, a že místo ní stále miluje někoho jiného, s nímž nemůže být.

Podobné myšlenky ho provázely i ve spánku. Zdálo se mu o Adamovi, o Misaki, která ho podváděla s Takerem a do toho se mu občas mihl neznámý mužský obličej. Když se ráno probudil a útržkovitě si svůj sen pokusil vybavit, došlo mu, že by ten chlap mohl být některý z těch, co ho před měsícem unesli. Bohužel, ta tvář se v jeho snu vždy jen mihla a po té době už si nepamatoval, jak ti chlapi vypadali. S jistotou by řekl akorát barvu jejich vlasů. Proto v jeho snu nebyla ona tvář tak výrazná.

Musel prostě požádat o pomoc Adama. Poprosit ho, aby mu zjistil, kdo se na lodi Passion té noci plavil. Musel mít přece seznam pasažérů, nebo ne? Ve skutečnosti o tom Adam nevěděl, jistě by si takové lidi na svou loď nepustil, takže bylo možné, že se nahlásili pod jinými jmény. A to by Kameho vyšetřování zkomplikovalo.

"Už jsi vzhůru?" ozvalo se vedle něj. Pořád byl rozespalý a klidně by ještě hodinku zvládnul.

"Hm.." zabručel a natáhl se na noční stolek po mobilu. Sedm hodin, čtyři minuty, hlásily digitální hodiny. No jistě, šli spát hrozně brzy, let je unavil. I tak počítal, že vstanou později.

Ucítil v dolních partiích povědomý ranní tlak, začal se tedy soukat z postele, že si odskočí, jenže ho zadržela Misakina ruka, která se mu omotala kousek nad pasem a přitáhla si ho zpátky.

"Včera jsi mě odmítl." zahučela do polštáře. Poplašeně se po ní ohlédl. Koukala na něj jen jedním okem, což působilo docela děsivě.

"Mi-Misaki!" vyhrkl Kame. Její ruka ho hřála a to měl na sobě tričko. Hrozně mu to připomnělo Adamovu rozehřátou kůži spánkem, když se k němu ráno co ráno choulil.

"Já vím, že nejsem povahově podle tvých představ, ale to jak vypadám snad taky hraje svou roli, nebo ne? Kdekto by ti řekl, že jsem krásná..."

"Jsi krásná.." odsekl Kame. Sakra, to musel po ránu poslouchat zrovna tohle? "Promiň, Misaki, ale musím si odskočit, nebo se počůrám!" rychle se vymanil z jejího objetí, sklouzl z postele a rychlými kroky se vydal ke koupelně. Až tam mu došlo, že byl momentálně asi stejně taktní jako Misaki dohromady za celou tu dobu, co ji znal.

Rychle vykonal potřebu, trochu se opláchl a vrátil se do pokoje. Manželka ležela na druhém boku a zírala k oknu, hlavu podloženou paží.

"Ehm.." pokusil se na sebe upozornit symbolickým odkašláním. Nic. Ani se nepohnula.

"Já..." udělal pár krůčků do středu ložnice. "... omlouvám se. Jen... co tě přimnělo, abys změnila svoje chování ke mně?" doufal, že svou účelovou otázkou zároveň vysvětlí, proč předtím tak rychle utekl do koupelny. Misaki se přetočila na záda a zvedla se do sedu. Ruce složila do klína, ramena svěsila jako po nějaké prohře.

"Ještě nikdy jsi mi neřekl, že jsem krásná. Dneska poprvé." zadívala se na něj upřeně.

"Měl jsem pocit, že jsi mi to podstrčila, abych to řekl."

"Ano, galantní jako vždy." posteskla si Misaki a sklonila hlavu. "Myslela jsem si, že by nás tahle cesta mohla aspoň trochu sblížit. Už jsem se smířila s tím, že to spolu nejspíš potáhneme až do konce života a došlo mi, že nemá smysl si to znepříjemňovat."

Kazuya došel až k posteli a posadil se na kraj.

"Vždycky se mi líbila tvoje otevřenost, ač byla v hodně případech dost ostrá a někdy i hrubá." připustil.

"Já vím." přikývla Misaki. Pomaličku se posunula blíž ke svému manželovi a pak mu přiložila dlaň na záda. Jen ji tam chvilku nechala, než se Kame pohnul dopředu, aby se k Misaki mohl natočil čelem.

"Už jsem se lekl, že ses do mě zamilovala." pousmál se laškovně.
"No dovol? Do tebe já se nikdy neza..." Misaki utichla tak rychle, jako na Kameho spustila. Tohle byla prostě ona, prudká, vznětlivá... a Kazuyu to pochopitelně vůbec nepřekvapilo. Milé ovšem bylo, že to došlo i samotné Misaki. Proto přestala mluvit.

"Copak ty bys byl schopný se do mě zamilovat?" změnila tón hlasu na přívětivější a znění svých slov na přijatelnější. Kame to předchozí přešel a pokrčil rameny. "Pravdou je, že i já tě spíš beru jako sestru. Ale aspoň, že jsme k sobě upřímní. Taky bych to rád vyřešil, aby mezi námi pořád nevznikaly spory, ale momentálně mám hlavu plnou amerických hajzlů, který musím zprovodit ze světa. Hned jak se vrátíme domů, pořádně to probereme, souhlas?" povzbudivě ji chytil za ruku a pevně stiskl. I Misaki stiskla tu jeho, na okamžik to vypadalo, jako kdyby byli dokonalý manželský pár, který se nikdy nepotýkal s problémy.

"Souhlas." přikývla s úsměvem. "Akorát... co tu budu sama dělat, až ty budeš pracovat?" zeptala se, tentokrát zamračená.

"Budeš s Takerem. Slíbil mi, že se o tebe postará a bude ti dělat společnost. Nemá smysl, abychom pátrali dva." vysvětlil jí.

"S Takerem." zopakovala Misaki zadumaně. Kazuya čekal větší protesty, ale nakonec to Misaki přijala relativně s klidem.

Po snídani se vypravil na recepci, kde měl už připravené klíčky od půjčeného auta. Díky náhlé změně manželčina přístupu se mu podařilo na chvíli úplně zapomenout, že ho čeká přepadovka u Adama, ale jakmile vyjel z města, vysoký černovlasý muž se opět usídlil v jeho myšlenkách.

Celou cestu si představoval, jak se bude asi Adam tvářit, až ho uvidí na prahu svého domu. Jestli ho hned obejme, nebo si ho bude nejdřív dlouze prohlížet, jako to míval ve zvyku. Zprvu to Kamemu nebylo zrovna příjemné, ale pak zjistil, že ho Adamova pozornost vzrušuje. Právě, když se na něj jenom díval, když se vpíjel do jeho kůže očima, cítil, jak mu vteřinu po vteřině víc a víc podléhá. Jak se jeho vize začínají ubírat uplně jiným směrem. Jak bolestně touží po tom, aby pohledy nahradily ruce. Nebyl na sebe zrovna pyšný, že myslí na něco takového, hned po tom, co se jeho vztah s Misaki víceméně ustálil, ale nedokázal si pomoct. Nedokázal Adama ve své mysli jen tak přehlížet.

Cestu si naštěstí pamatoval, takže nepotřeboval ani navigaci.

Adamův dům, schovaný za malým lesíkem, vypadal pod dopolední vyleštenou modrou oblohou úžasně. Buď měl Adam tak dobrý vkus, nebo ještě lepší odhad na architekty. Dvoupodlažní zámek Kameho okouzlil už poprvé.

Dojel až k hlavním dveřím, vypnul motor a pomalu vystoupil. Když seděl, necítil, jak moc se mu třesou kolena, takže měl co dělat, aby si na ně při postavení neklekl. K tomu se samozřejmě přidaly i další vedlejší účinky nervozity, jako bušení srdce, studený pot, nebo obrovský knedlík v krku. Přes to všechno se Kame zhluboka nadechl a vyrazil ke dveřím. Po cestě zaregistroval koutkem oka červeného mustanga stojícího u druhého menšího domku na levé straně. Trochu zmírnil krok a zamyslel se. Že by měl Adam ještě jedno auto? Bylo to možné. Pokud si pamatoval, na Ferrari se nedala stahovat střecha a tenhle ford byl klasický cabriolet, jako stvořený pro letní dny. Taky se za ten měsíc mohlo spoustu věcí změnit. Třeba si Adam toho mustanga pořídil v té době...

Jakmile Kazuya zazvonil, svým způsobem z něj všechno spadlo. Teď už nemohl couvnout. Už tu prostě byl a dal o sobě vědět, takže nemělo cenu se vzrušovat. I tak mu v hrudi poskočilo srdce napětím, když se zevnitř ozval charakteristický zvuk odemykání.

Jaké bylo jeho překvapení, když dveře neotevřel Adam, ale nějaký naprosto neznámý kluk, zhruba stejně starý jako on, s tmavými vlasy a bezchybnou modelingovou tvářičkou. Kdyby měl asijské rysy, byl by to přesně Adamův typ, prolétlo Kamemu hlavou.

"Ahoj, přejete si?" zeptal se mladík. Kazuya mu pochopitelně vůbec nerozumněl. Ještě neuplynulo tolik času, aby si angličtinu osvojil a mezi slovíčky, které ho Adam naučil, tyhle vůbec nebyly. Snad jen to ahoj.

"Ahoj... já... Kazuya Kamenashi, Adam... kamarád!" místo sloves Kame použil ruce, bylo to jistější. A kluk se po jeho roztržitém představení usmál celkem i chápavě. Snad mu tedy rozumněl.

"Tak pojď dál." ustoupil mladík ke straně a Kazuya opatrně vešel. Přestě v tu samou chvíli mu začalo v hlavě pořádně šrotovat. Kdo byl ten kluk a to auto venku patřilo jemu? Odkdy tu byl, co měl společného s Adamem?

"Posaď se." Kluk zaposunkoval rukou na gauč. Kame tedy přikývl a sedl si. Stačilo jedno rozhlédnutí, osobní kontakt s vybavením Adamova domu a před očima se mu začal odehrávat romantický příběh, který před měsícem natočil život sám. Kamkoliv se koukl, viděl je dva. U nízkého konferenčního stolku vždy jedli, pohovka, na které právě seděl, byla několikrát svědkem jejich milování. Schodiště vedoucí do horního patra, kde měl Adam japonský pokoj a taky svou nádhernou velkou ložnici přes den prozářenou sluncem, v noci zalitou stříbřitou září měsíce, ho fascinovalo. Na něm si ho Adam taky vzal. Nikdy nemohl zapomenout na to, jak se jeho nahé tělo tisklo k zábradlí, obklíčené Adamovými pažemi, jak se tlačilo pod náporem pravidelných pohybů na úzké kovové tyčky. Zvuková kulisa, kterou tvořily jejich hlasy se v jeho vzpomínkách ozývala pořád tak intenzivně, jako kdyby to s Adamem dělali právě teď.

"Adam?" otočil se Kame po klukovi. Snad mu hodlal říct, že má návštěvu. Ještě pořád stál vedle něj a tak nějak si ho zvědavě prohlížel.

"Jo, promiň... je ve sprše, tak... já tam teda dojdu." kluk se začal hrnout ke schodišti, Kame ho ale zastavil rázným stop. Slovu sprcha totiž rozumněl a dokonale. Tohle slůvko ho Adam naučil, protože si to tam několikrát rozdali. Kruci... dokázal v souvislosti s Adamem myslet taky na něco jiného, než na sex?

A to pro něj ten kluk chtěl snad dojít přímo do koupelny?

Kazuya se postavil a přivřel oči. Snažil se v duchu z těch pár slovíček, co znal, vytvořit nějakou smysluplnou větu, ale vždycky mu nějaké chybělo.

"Kdo ty?" ukázal nakonec na překvapeného mladíka.

"Jako já?" i mladík na sebe ukázal. Kame určitě nechtěl, aby to působilo jako žárlivá reakce, jenže ten kluk se tu pohyboval jako doma a teď chtěl jít ještě za Adamem do koupelny. A odkdy si ho vlastně takhle nárokoval? Celý měsíc se mu neozval. Kdyby si Adam našel přítele, nemohl by ceknout ani slovo. Zasloužil by si to!

"Kazu-chan?" ta poslední myšlenka ho natolik vyvedla z míry, že si ani nevšiml, co se před ním děje. Když zvedl hlavu, zmohl se akorát na otevření pusy a rozšíření zorniček. Adam stál zhruba v polovině schodiště, zahalený do tmavomodrého županu a jeho pánská návštěva byla tam, kde jí Kame poručil, aby se zastavila. Oba muži koukali pochopitelně na něj.

Proč si tu najednou připadal jako ten, který nejde do počtu?