Sleepwalker - 1. Version forever

Pár: AL/TR

Přístupnost: 13+

Anotace: Sny se někdy mohou vyplnit...

* * *

Měl jsem šílený sen, vážně hrozný...probudil jsem o dvě hodiny dříve, než by bylo v plánu, v ústech sucho a na čele studený pot, v první chvíli jsem si myslel, že je to krev. Vymrštil jsem se na posteli, jako kdybych si právě představil, že spím na takovém tom lehátku plném ostnů a pak jsem se zase nemohl pohnout.

Zdálo se mi o studiu...včera jsem v něm natáčel novou verzi Sleepwalkera, už ta stará verze na mě zanechala svou daň, ale určitě jsem byl za jedno s manažerem, že do rádia by to mělo být trochu míň divadelní, trochu víc krátké a jednoduše prostě celkově o dost komerčnejší. Bože jak já nesnáším pravidla a rovné linie!

Zpíval jsem Sleepwalkera i v mém snu, pořád dokola, protože mi to nešlo. Tahle písnička se hodila na všechna odmítnutí, která jsem za svůj život zažil a vždycky se nepříjemně objevila, právě v tu nejemočnější dobu. Jako teď. Neprožíval jsem zrovna odmítnutí v pravém slova smyslu, vždyť on ani nevěděl, že mě odmítl. Prostě jenom plácl, že my dva budeme vždycky ti nejlepší kámoši a pak to opravil...bráchové zní líp, co myslíš? Zhroutil se mi svět, cítil jsem že mu to musím říct, že ho miluju a potřebuju, ať už by si to přebral jakkoliv, ale tímhle mi vzal doslova vítr z plachet. Do mého života najednou přestal proudit závan čerstvého větru a to dusno mě dusilo každým dnem víc a víc.

Zvládl jsem druhou sloku písně, asi na podesáté, už jsem skoro necítil hlasivky v krku, měl jsem ho zevnitř jak nahý, když se ve zvukařské kabině začalo něco dít. Všichni tam pobíhali jako splašení, křičeli po sobě, já je samozřejmě neslyšel a nikdo mi nepustil do sluchátek odposlech z té místnosti, pořád do toho hrál podklad nového Sleepwalkera. Pak jsem si začal všímat, jak každý z těch lidí bere něco do ruky, jeden zvukař kufr s mikrofony, další nějaký vokalizér či co. Všichni běželi pryč. Do té chvíle mi nikdo nic neřekl, stál jsem tam a zíral na to, jak se něco děje, něco hrozného, dokonce jsem snad i tušil co a nemohl uvěřit tomu, že MĚ tam nechali. A pak se najednou objevil za tím obřím sklem on a mával na mě. Tommy. Co tam dělal? Nikdy se mnou při nahrávání ve studiu nebyl, i když jsem ho tolikrát zval.

"Tommy, co tu děláš? A co se to tam venku děje?" zavolal jsem na něj. Mohl jsem ovšem předpokládat, že při tom vypadám stejně jako on z mého pohledu. Křičící tvář bez křiku, němá a pouze gestikulující. Náhle se jeho obličej uklidnil, jednu ruku pustil dolů podél těla a druhou si přitiskl na prsa, sevřenou v pěst, tu pak pomalu rozevřel a láskyplně se na tom místě pohladil, bylo to v místě srdce, tam kde tlouklo, ale ne pro mě...změnilo se to snad? Přestal jsem se snažit o nějaké pohyby, mohl jsem za ním přece běžet a zeptat se ho, co to znamená, jenže mě neposlouchaly nohy. Nedokázal jsem se vůbec pohnout.

"Tommy, no tak, pojď sem za mnou!" zavolal jsem na něj. Už jsem neslyšel ani svůj vlastní hlas, což bylo divné, místo toho jsem ale uslyšel jeho, naprosto zřetelně, v mých sluchátkách, která jsem si ještě nestihl strhnout z hlavy.

"Já nemůžu lásko!" jeho hlas měl zvláštní nádech, jakoby se se mnou loučil...a to oslovení...

"Jak nemůžeš? Nezlob mě a pojď sem za mnou!" ticho, jen jsem cítil, jak na prázdno otevírám ústa. I tak se Tommy kratince usmál, jako kdyby mě slyšel, nebo mi to možná dokázal odezírat ze rtů. Jeho pohled byl najednou neuvěřitelně vroucí a žádoucí, smíchaný s tím nejtrpčím a zároveň nejsladším citem, který jsem ke svému životu potřeboval jako vzduch! Poslední pohled, než se to stalo. Obrovská oslnivá rána, ale ne nějak rychlá, spíš zpomalená, vyrvala dveře do zvukařské kabiny z pantů, cvak...někdo mi do sluchátek pustil tesklivý podklad původního Sleepwalkera, toho divadelního, delšího a celkově nekomerčního. Byl to jediný zvuk, který jsem při tom hrůzném pohledu před sebou slyšel. On tam pořád stál, zatímco do kabiny se rychle vkrádaly ostré oranžové plameny z vedlejší chodby. Nejprve olízly nevinně futra, pak se začaly plazit po stěnách. Jako nové tapety se na ně rolovaly a nechávaly za sebou jiné, černé, spálené na troud a pak se pustily do něj!

"Tommyyyyyyyy! Neeee!" tak nádherně to znělo v souladu s tou písničkou, co se mi zařezávala do uší a nechtěla přestat. Bolelo to jako čert, jakoby mi někdo bodal něčím ostrým do bubínků, zas a znovu a výjev přede mnou najednou nepůsobil nijak zvláštně, jen tupě, než mi znovu došlo, co vidím. Měl jsem krátký výpadek, díky tomu songu.

"Tommyyy!" zavolal jsem znovu. Přes všechnu bolest, kterou jsem cítil při pohledu na něj, vypadal v těch ohnivých plamenech neuvěřitelně krásně, jako nějaký ohnivý bůh, než se mu začaly plazit po těle, zachvátily do své náruče vše, co jim přišlo do cesty a nechaly po tom jen šedavý popel, kterého kdybych se dotkl, tak se rozsype. Poslední nádech, který si dovolil, poslední slova, která chtěl vyřknout, plameny už olizovaly jeho prsa, na kterých si pořád držel dlaň!

Mi-lu-ju tě... zřeteleně gestikuloval a mě se nahrnuly slzy do očí. Nemohl jsem se ani pohnout, jen jsem tam stál a sledoval, jak mi odchází, jak už nikdy nebude, tou nejhorší možnou cestou, spálený za živa. Proč jsem měl pocit, že to co mě drželo u mikrofonu byl on? Néééé, ještě není pozdě, zase jsem se vzpamatoval a vší silou se pohnul dopředu. Moje nohy se konečně odlepily z podlahy, ale bylo to tak moc těžké, neměl jsem žádný čas, ani vteřinu navíc k dobru, protože jsem to neudělal dřív. Mohl jsem se víc snažit. Doběhl jsem ke sklu a setkal se s Tommyho smutným pohledem. A přestože byl smutný a taky to jediné, co jsem přes plameny viděl, poznal jsem v něm ještě něco...byla to naděje, úplně ta poslední, vždycky zprvu nevnímaná a vzpomenutá až před samým koncem, naděje, že jednou bude líp.

"Bez tebe ne, neee bez tebe!!" třísknul jsem pěstí do skla, ani se nepohnulo. Něco mě nutilo zavřít oči, snad abych ten hrozný obrázek neviděl, jenže mě bylo jasné, že už ho z hlavy nikdy nevymažu.

"Taky tě miluju, rozumíš, vždycky budu!!" přitisknul jsem se na horké sklo, bylo mi jedno, že mě pálí do dlaní, prsou a břicha, chtěl jsem tam být s ním a trpět stejně jako on. Chtěl jsem si tu svojí bolest vyžrat až do samého dna, tak jak to mělo být. Opřel jsem utrápené čelo o teď už vařící sklo. Cítil jsem, jak mi to místo rudne, jak se škvaří, ale nemohl jsem se odtáhnout....hořící postava, už těžko poznatelného přítele k sobě připoutala můj pohled jako když zem spolkne rakev...byl konec...probudil jsem se!

Byl to jeden z takových těch snů, které se usadí člověku na celý den v mysli a v ten nejnevhodnější okamžik o sobě dají vědět. V okamžik, kdy se třeba smějete nějakému dobrému vtipu, nebo jen sedíte s přáteli v zastrčené hospůdce a pozorujete bujaré okolí. Nebo v okamžik, kdy se s tím, kdo se ve vašem snu objevil setkáte! Cítil jsem, že musím něco udělat, jenže bylo těžké vstát vůbec z postele. I kdybych se ten den vyhnul všem vtipům, hospůdkám a Tommymu, nebo rovnou celému světu, pořád bych to viděl před očima. Zavřel jsem je, otevřel, několikrát za sebou tohle udělal, ale pořád to tam bylo. Plameny na jeho štíhlém těle, nevýmluvný pohled v očích, milovaná tvář zkroucená bolestí...Musel jsem alespoň zatřást hlavou, další zoufalý pokus se těch vidin zbavit. Jediné, co mi pomáhalo bylo přesvědčování, že to byl prostě jenom sen. I tak mi ruka automaticky vylítla k čelu a pohladila ho. Nic jsem s ním neměl, bylo zpocené.

Nechtěl jsem ani domyslet, kolikrát jsem se asi během toho snu v posteli převrátil, kolikrát jsem zařval Tommyho jméno. Bylo mi hrozně, cítil jsem se najednou neuvěřitelně prázný a bez života. 

Hledal jsem všechno, co můj sen nespojovalo s realitou. Především Tommyho city. Byly "sourozenecké", přičítal jsem tuhle změnu ve snu mému podvědomí, které se takové realitě bránilo, ač ji muselo jednou a provždy přijmout. Pak samotné studio. Nikdy tam za mnou nepřišel, hudbu mi dělali jiní muzikanti, nebo počítač, pokud šlo o tohle. Ale zajít tam za mnou jako přítel, na to neměl čas. A pak ten oheň...šlehající ho do tváří, do každého kousíčku těla...už to tu bylo zase...viděl jsem to, tak živě, tak realisticky..můj bože, nikdy bych ho nenechal odejít s tím, aby nevěděl co cítím. Ano, věděl jsem i v tom snu, že mu to musím říct, už kvůli jeho chování vůči mě, nebo kvůli mně samotnému, abych mohl normálně žít s vědomím, že jsem nikdy nikomu nelhal o svých citech.

Seděl jsem na své posteli celkem dlouho a zvažoval, jestli to přece jenom neustojím. Nemohl jsem se vymlouvat na noční můry, když mě toho ten den tolik čekalo, naštěstí mezi mé plány nepatřilo nahrávání, ani setkání s Tommym, snad jen s mými přáteli, kteří měli k mé momentální smůle vždycky v rukávu nějaký dobrý vtip...v salonku naší oblíbené hospůdky.

Odebral jsem se do koupelny a pak do kuchyně, kde jsem si udělal čaj. Bylo půl osmé, ještě jsem měl aspoň hodinku spát, uvědomil jsem si bolestně, ale byl bych v tu chvíli schopný dělat skutečně všechno, jen ne se vrátit zpátky do postele a snažit se o spravedlivou činnost jménem spánek. Vlastně jsem si vůbec nedokázal představit, jak půjdu spát večer, vidina toho, že se mi může zdát něco podobného, nebo dokonce to samé způsobovala na mém čele další a další studený pot. Bylo možné, že by mi ten sen něco naznačoval? Převracel jsem si jeho původ, který pramenil nejspíš v mém nitru stále dokola a při tom se snažil dělat všechno, co jsem na ten den měl naplánované. Nějaké nákupy, zdvořilostní oběd s producenty...všechno jsem vnímal jen napůl, ne-li vůbec a v duchu se za to proklínal. Přece jsem dokázal ustát už spoustu odmítnutí a s tím hodně nocí se sny, které mě budily a pronásledovaly pak celý další den. Jenže žádný nebyl takový. A já věděl proč! Protože jsem si snad i něco takového po ostatních odmítnutích přál. Byla to totiž odmítnutí krutá a já aspoň toužil po snech se zadostiučiněním, když už jsem se ho nedočkal ve skutečnosti. Tohle bylo jiné. Ať už to mezi mnou a Tommym mohlo někdy vyjít nebo ne, jeho "kopačky" jak jsem si to sám pro sebe nazval byly naprosto nevinné. Chtěl jsem, aby se vždycky cítil šťastný, se mnou, nebo beze mě a nikdy bych nedopustil, aby trpěl. Nikdy bych nedopustil, aby mě tady nechal samotného!!

Po diplomatické schůzce s producenty jsem vyrazil za přáteli a začal se obávat nejhoršího. Do té chvíle jsem si ten sen připouštěl tak napůl, i když připouštěl, ale s nimi to bylo ještě horší. Tak moc jsem se obával toho, kdy mě vzpomínka na hrůznou noc překvapí, že jsem už pak nebyl schopný myslet na cokoliv jiného. A do toho mi zavolal můj zvukař ze studia!

"Adame, já vím, že jsme na dnešek nebyli domluvení, ale měl jsem úžasný sen dnes v noci, že to prostě dáš úplně na poprvé, co tomu říkáš? Máš čas?" moje odpověd měla znít ne, ale to bych lhal. Měl jsem čas, moře času, na nahrávání jsem si našel čas vždycky, priorita číslo jedna, jen se mi ten den ani trochu nechtělo a ten důvod jsem znal jen já. I tak jsem se s přáteli rozloučil a vyrazil do studia, kde už na mě všichni čekali. Připadalo mi, jako kdyby to měli dopředu naplánované a jediný, kdo jim chyběl do počtu jsem byl já sám. Nemohli tušit, jestli nebudu mít nějaký jiný program a tím pádem bych se nedostavil. I tak to zkusili a já se nechal lapit do své vlastní sítě hořících představ, protože jen co jsem vstoupil do nahrávací kabiny, opět se mi všechno vrátilo. Jako v transu jsem si nasadil sluchátka a pokynul zvukaři, aby pustil podklad. Věděl jsem, že se nebudu moct soustředit a i tak jsem do toho šel. Nechápal jsem sám sebe a všechno kolem mě bylo tak šíleně podobné mému snu, včetně počtu lidí, kteří se na mě koukali přes obrovské sklo ze zvukařské místnosti, že se o mě chvílemi pokoušely mdloby.

"Tak si to můžeš jednou zkusit Adame, pustíme ti to a skočíme si zatím pro kafe, ok?" viděl jsem Lance, hlavního zvukaře, jak se naklání k malému mikrofonu, aby mi to oznámil. Jeho hlas bych ovšem spolehlivě poznal, i kdyby mi zavázali oči, byli jsme přátelé už nějaký ten rok. Přikývl jsem a hned na to se mi do uší začaly linout první tóny původního Sleepwalkera. Byl jsem v šoku. Volal jsem do mikrofonu před sebou, že mi pustili špatnou verzi, ale to už všichni odcházeli pryč...museli mě přece slyšet. Chvíli jsem ještě koukal na práznou kukaň a pak se tedy pustil do zpívání. Tónina i text byly schodné s novou verzí, takže to vlastně nebyl zase takový průšvih. A stačilo mi prvních pár slov, abych se do písničky naprosto vžil. Miloval jsem jí, ač pro mě znamenala spoustu divokých a smutných nocí. Při kytarovém sólu jsem si uvědomil, že mám zavřené oči, zas jsem byl v tom snu, zděšeně jsem se kouknul na sklo před sebou a zjistil, že za ním stojí Tommy. Ne, musel jsem zase spát, tohle přece nebyla skutečnost, on tady nikdy předtím nebyl, tak proč zrovna teď? Mával na mě a pak si přiložil na hruď zaťatou pěst. S hrůzou i nedočkavostí jsem sledoval, jestli jí rozevře a to místo blízké srdci pohladí, přesně jak to udělal před tím, než ho o pár minut později pohltily plameny.

"Adame, musím s tebou mluvit, hned, proč jsi tam zamčenej?" opět jsem ho neslyšel, jen jsem se domníval, že říká právě tohle. Nekonalo se žádné miluju tě, ani lásko a i když to pro mě bylo na jednu stranu obrovské zklamání, na druhou jsem si neuvěřitelně oddechl. Můj sen se neopakoval, nic z něj, ta pěst znamenala určitě něco jiného.

Sundal jsem si sluchátka z hlavy a přešel ke dveřím, vážně bylo zamčeno, ale ne ode mě, z druhé strany mě tam musel někdo zamknout. Chvíli jsem lomcoval dveřmi, než jsem to vzdal a přešel ke sklu.

"Já nemůžu ven, počkej, až se všichni vrátí!" používal jsem při svém oznámení i gesta rukou, aby mi Tommy co nejlíp rozumněl.

"Tohle nepočká, fakt ne, musím s tebou mluvit, je to důležitý!" křičel na mě přes to tlusté sklo a tvářil se při tom najednou hrozně nešťastně. A pak se to stalo!!! Nad mou hlavou se pisklavým zvukem rozezněl požární alarm. Během vteřiny mě ovládla panika. V té další se do zvukové kabiny nahrnuli ostatní a jeden z nich popadl Tommyho za ruku. Začal ho tahat sebou ven. Viděl jsem, jak na něj křičí...něco jako "dělej, tady nemůžeš zůstat!" ale Tommy se ani nehnul, koukal na mě, bez jediného slova se mi vpíjel pohledem do tváře a na jeho čele se v dalším okamžiku objevily kapičky potu. 

Nechápal jsem to, vždyť já nikdy neměl věštecké sny, nikdy se z mých nocí nevyplnila ani jedna věc, která by se ve snu tvářila aspoň trochu reálně. Tommyho pěst se náhle rozevřela a jeho dlaň lehce pohladila stejné místo jako v mém snu.

"To neee, Tommyyy, musíš jít, běž, na mě nezáleží rozumíš mi?" divoce jsem mával rukama kolem sebe, aby mě pochopil.

"Tommy! Prosím, běž!" bouchl jsem pěstí do skla...nad hlavou mi stále pískal nepříjemný alarm a zařezával se mi hluboko do hlavy, měl jsem pocit, že ten zvuk už nikdy z mozku nevytěsním, že tam prostě bude a každou vteřinu mi oznámí, jak jsem přihlížel tomu samému, jako v mém snu. Bylo mi fuk, že na mě nikdo nemyslí, že nejspíš zapomněli, že jsem tam taky, zamčený ve svém osudovém teritoriu, v místě, které se pro mě stalo druhým domovem a v příštích minutách asi i hrobem. Tommy se musel pohnout, nedokázal bych se na to dívat, byl jsem rozhodnutý to sklo třeba i rozbít, pokud by bylo třeba.

"Já nemůžu Adame!" řekl klidně a mě zamrazilo. Já ho totiž slyšel. Rozhlédl jsem se kolem sebe a zjistil, že je nad dveřmi malý reprák. Možná bych ho slyšel i do sluchátek, které jsem ovšem neměl na uších. I tak jsem doufal, že on uslyší mě.

"Tommy, jestli mě slyšíš, prosím, jdi už. Nevím, co se to tu děje, ale budu v pořádku, nemusíš si o mě dělat starosti!" potřeboval jsem se uklidnit, musel na mě vidět, že nejsem zlomený, byla to nejspíš jediná šance, aby mi uvěřil.

"Ale já ti musím něco říct, prostě musím!"

"Dobře, tak mi to řekni, ale rychle!" už jen to, že mě slyšel mě uklidnilo. Sice jsem netušil, co tak důležitého mi musí sdělit, řekli jsme si snad všechno.... tedy kromě....můj bože!

"Ne ne, to já ti musím něco říct Tommy, já první, věř mi že na ničem jiným nezáleží!" přitiskl jsem dlaně na sklo. Bylo chladné, ne jako ve snu. Dokonce se to mým dlaním zdálo velice příjemné.

"Kdybych se odsud nedostal, musíš vědět, jednu věc Tommy. Že tě miluju! Vždycky jsem tě miloval a nikdy nepřestanu, i když se ti to třeba nelíbí, mě je to fuk, tohle musíš vědět, rozumíš mi?" nevypadalo to, že by mě chápal, jen na mě koukal a ústa se mu čím dál víc otvírala, než jeho obličej dosáhl výrazu naprostého zděšení. Ježiš, tohle jsem taky nechtěl, abych ho šokoval. Ale mě právě došlo to, proč se mi můj sen zdál. Vždycky byl čas na to, říct co cítím, ale ne v případě Tommyho. 

Tohle se mělo stát, možná i něco jiného a moje noční můra mi jednoduše naznačila, že můj čas na to říct Tommymu pravdu právě vypršel. Chtěla po mě, abych si uvědomil, co se po mě chce...nebo spíš, co po sobě chci já sám.

"Adame!" do místnosti za sklem vletěl Lance a když mě spatřil, zarazil se.

"Co tam děláš sakra, tohle je protipožární cvičení, máš bejt už dávno venku!" slyšel jsem ho mluvit z repráku nad dveřmi.

"Cože?" podíval se na něj nevěřícně Tommy a já samozřejmě taky. Tohle byl hodně špatný vtip, cítil jsem na sobě, jak rychle rudnu a podívat se na Tommyho pro mě bylo najednou hrozně těžké.

"Vám to v recepci neřekli? Že se to dneska bude konat?" nechápal pro změnu Lance.

"Takový věci se říkaj dopředu?" zeptal se ho Tommy a pak se podíval zpátky na mě. Nemohl jsem si pomoct, ale najednou mě přepadl takový záchvat smíchu, že jsem si z toho až klekl na zem. Byl to histerický smích mísící se s tím šťastným, že je všechno v pořádku a že jsem ze sebe právě udělal hrozného vola. Ale bylo mi to jedno. Pokud by se v budoucnu mělo něco se mnou, nebo s Tommym stát, aspoň jsem se už nemusel snažit vyhledat ho, abych mu řekl o svých citech. Tohle bylo to nejpravdivější doznání, jaké jsem kdy mohl učinit.

"Ty jsi hroznej blázen, že jo!" zaslechl jsem vedle sebe hlas oběti mého milostného vzplanutí. 

Podíval jsem se na něj ze země a pak jsem se dosoukal ke zdi, o kterou jsem se opřel. Pořád jsem ještě nemohl popadnout dech ze smíchu.

"Asi tak nějak!" přikývl jsem. Tommy se posadil vedle mě a zahleděl se na stojan s mikrofonem. Sledoval jsem jeho vážnou tvář...měl se smát se mnou a ne se tvářit, jako kdyby někdo umřel. Tedy, ještě před chvílí jsme si to oba mysleli.

"Co jsi mi chtěl říct tak důležitýho, že jsi jel kvůli tomu až sem!?" zeptal jsem se ho. Začalo mě to zase zajímat, zvlášť když svoje oznámení už jsem měl za sebou.

"Tak ty mě miluješ?" nereagoval na to a místo toho se mi zahleděl do očí.

"No, už to tak bude! Promiň, jestli jsem tě tím vyděsil!" položil jsem mu ruku na rameno a promnul mu ho. Měl to rád, takové ty neodborné masáže, jakože, zpěv mi šel tedy o sto procent líp, ale nikdy si nestěžoval.

"Děsit umím líp než ty!" pronesl a dovolil sám sobě, aby se mu jeden koutek rtů zvedl do mírného úsměvu.

"Vážně?"

"Já ti totiž přišel říct to samý!" řekl s naprostým klidem a ještě při tom pokrčil rameny. To byl jeho způsob jak někoho vyděsit, tvářit se při tom naprosto neutrálně.

"Přišel jsi mi říct, že tě miluju?" uchechtl jsem se, mě to totiž nevyděsilo ani trochu, tedy možná krapet jo, hlavně, jak se to dozvěděl.

"Ne ty troubo!" to už ke mně byl natočený skoro celý.

"Prosím?" vytřeštil jsem na něj oči a musel se k němu taky natočit. Sice byl od jakživa šprýmař, ale k něčemu takovému by se nikdy nesnížil, aby si ze mě přišel do studia vystřelit.

"Měl jsem dneska v noci hroznej sen! Stál jsem za tím sklem... švihl hlavou vzhůru nad nás, seděli jsme totiž přímo pod ním ….zpíval si Sleepwalkera, tu novou verzi a pak začalo v budově hořet, v patře pod náma. Nebyl čas, tahali mě odsud, ale já měl pocit, že to nemůžeme stihnout. Koukal jsem na tebe, protože ty ses taky vůbec nehýbal, jen jsi mi pořád něco přes to sklo opakoval. Neslyšel jsem tě, ale snažil se odezírat. Bylo to hrozně neskutečný, pochopil jsem, že se mi snažíš říct, že mě miluješ a já tomu prostě nevěřil, něvěřil! A pak se kousek od tebe propadl strop a do místnosti vyšlehly plameny z dolního patra. Trvalo jen pár vteřin, než si vzaly i tebe, bylo to hrozný a já nemohl vůbec nic dělat, jenom na to koukat. A nejhorší bylo, že jsem ti to nestihl říct...." odmlčel se a zhluboka nadechl.

"Co jsi mi nestihl říct Tommy?" zeptal jsem se opatrně. Byl jsem v šoku a sotva se zmohl na tuhle otázku. Nikdy jsem nevěřil na něco takovýho, vlastně jsem o tom ani nikdy neslyšel, že by se dvěma lidem mohl zdát podobný sen. Upřímně mě to vyděsilo.

"Co k tobě cítím...už hrozně dlouho, ale bál jsem se, že mi to neuvěříš, když jsem "jinej"! Tak jsem si vymyslel tu věc s bratrstvím, na vlastní obranu! Ten sen mi nepřímo řekl, abych udělal, co je potřeba, hledal jsem tě celej den, fakt jsem měl pocit, že už je pozdě!" svěsil hlavu a zabořil svůj pohled do země.

"Můj bože Tommy!" vydechl jsem a vzal jeho bradu do prstů. Zvedl jsem mu hlavu a přiblížil se k němu.

"Jsme blázni oba?" zeptal se mě nešťastně.

"To rozhodně...zvlášť, když se nám musí zdát takovýhle sny, abychom k sobě konečně našli cestu!" povzdychl jsem si.

"Nám?" nechápal a změřil si mě podezřelým pohledem.

"Řekl bych, že víc než moje blábolení se sem teď hodí to, co se chystám udělat!" usmál jsem se a ještě víc se k němu naklonil. Naše rty se o sebe lehce otřely a pak do sebe zaklesly úplně, na krátkou chvíli, jen co nám stačil jeden nádech. Pak jsem se, ač nerad odtáhl. Mlčky jsem sledoval Tommyho krásnou tvář, která se mi po našem polibku zdála ještě krásnější.

"Měli bychom jít, cvičení pořád běží!" pustil jsem jeho bradu, on mi však ruku zachytil dřív, než by mi spadla do klína. Přejel mi palcem po dlani a pak se šibalsky usmál.

"Já bych řekl, že se sem právě teď hodně hodí to, že tu nikdo není!" vpil svůj pohled do mého a mě se v tu chvíli začal zdát ten nejúžasnější sen, ze kterého jsem se už nikdy neprobudil.