I´ll remember

Pár: AL/TR

Přístupnost: 18+

Anotace:

Už měl zase zpoždění, zatracený Tommy, zaklel si Adam sám pro sebe a asi po sté za minutu se podíval na svůj mobil, aby se přesvědčil o tom, že jeho hodiny vždycky ukazují přesný čas. Trčel před vchodem agentury možná deset minut. Proč on hlupák Tommymu sliboval, že na něj počká dole, když mohl v klidu sedět nahoře v kanceláři, popíjet čaj a rozčilovat se s ostatními, kde zas jejich basista vězí, i když to v podstatě nebylo nic nenormálního, Tommy prostě chodil všude pozdě, jako by se nechumelilo. Takhle to ovšem bude vypadat, že přišli pozdě oba, uvědomil si Adam bolestně a jeho dlaně se automaticky sevřely v pěst. To si s ním ještě vyřídí, sliboval si v duchu, zatímco důkladně přejel pohledem celou ulici, jestli už se Tommy náhodou neblíží. Nic! Znovu vytáhl mobil z kapsy, tentokrát hodiny záměrně přehlédl a rovnou navolil Tommyho číslo v seznamu. Přiložil si telefon k uchu a zaměřil se na typický zvuk, který ho ovšem už po vteřině začal znervózňovat, protože byl pořád stejný a nekončil. Tohle byla důležitá schůzka, na kterou se měli všichni dostavit. 

Agentura, sídlící v téhle budově zařizovala Adamovi první celosvětové turné a protože s ní bylo Adamovo vydavatelství spokojené, rozhodlo se využít její služeb i na další. To se mělo rozjet za půl roku. Zástupce agentury si dohodl se všemi hlavními aktéry turné schůzku, na které by se probraly důležité body týkající se techniky, dopravy a také ubytování. Zatímco Adam čekal na chodníku před vchodem, všichni už jistě byli v patnáctém patře a nadávali na něj i na Tommyho. Posteskl si, že na nějaký čaj bude muset nejspíš zapomenout a už dopředu se styděl za svůj pozdní příchod, protože on nikdy přece nikam pozdě nechodil, to Tommy!

"To voláš mě?" ozvalo se vedle něj, div že Adam svůj mobil neupustil na zem. Stačil ho naštěstí zachytit druhou rukou, ale tak nějak podivně se při tom předklonil. Hodil po Tommym naštvaný pohled a schoval mobil do kapsy.

"Ta snad ani nemuselo být!" narážel Tommy s úsměvem na Adamovu pokornou pózu a bez zbytečného otálení si to namířil ke dveřím.

"Kdes byl sakra!" zasyčel Adam a vyrazil za ním, musel ovšem trochu přidat do kroku, aby Tommymu stačil. Najednou jeho věčně nedochvilný kamarád hnal, ale předtím si určitě zašel ještě někam na pivko a úplně zapomněl na čas, zvažoval Adam, co mohlo Tommyho zdržet. Pravda, deset minut zase nebylo tak moc. I tak, už viděl káravý pohled Monteho a taky všech ostatních, až s s tímhle opozdilcem dorazí nahoru. Sevřel se mu při tom žaludek.

"Nemohl jsem zaparkovat, dokonce jsem zeštěkal jednoho vola, co stál na placu pro vozíčkáře, i když tam neměl co dělat!" vysvětlil Tommy Adamovi a při tom po něm hodil okem.

"Zlobíš se? Vážně za to tentokrát nemůžu, byl jsem tu včas, teda ve vedlejší ulici, přísahám!" zvedl dva prsty do výšky a nevinně se usmál.

"Tak nevím, já ti to snad i uvěřím, protože to zní kupodivu víc pravdivě, než když ses mi naposledy snažil namluvit, jak tě zastavila ta policajtská buchta a dělala ti návrhy, kterým prostě nešlo odolat!" vzpomněl si Adam na poslední zkoušku před třemi dny, na kterou Tommy opět nedorazil včas.

"No ve skutečnosti na mě zabouchala domácí, aby mi řekla, že tenhle týden nebude jezdit mlíkař, jakože já nikdy mlíko neodebírám že jo a jak jsem to za ní volal, že jsem musel vyjít až na chodbu, tak se mi zabouchly dveře a já jí pak naháněl po celým domě, kvůli náhradním klíčům. Šla tu zprávu totiž postupně oznámit všem, pořád jsme se někde míjeli. Fakt jsem na ní byl naštvanej, protože jsem věděl, že budeš na mě naštvanej ty!" Tommyho krok se při vyprávění trochu zmírnil, takže už vedle něj Adam nemusel běžet.

"A proč jsi mi neřekl tohle?" nechápal Adam Tommyho trapnou výmluvu s policajtkou.

"Protože kdybych řekl tohle, tak si ze mě budou všichni dělat srandu, že odebírám mlíko!"

"Vždyť ho neodebíráš ne?" podivil se Adam.

"No právě, ale to už nikoho zajímat nebude, zabouchly se mi dveře kvůli tomu, že jsem na bytnou řval, že nechci mlíko...jak to zní??" Tommy se na okamžik zastavil a vyzývavě se na Adama zadíval. Odhadoval správně, že po tomhle se Adamovy rty zkroutí do potlačovaného úsměvu.

"No vidíš!" ukázal na něj prstem a pokračoval v chůzi k výtahu. Věděl že se tomu jednou sám zasměje, ale momentálně to bylo ještě hodně čerstvé. Zatracený mlíkař, taky nemohl s tou dovolenou, nebo s čím vlastně počkat do příštího týdne, kdy neměl Tommy naplánovanou ani jednu důležitou schůzku a zkoušky taky ne, poněvač Monte odlétal tuhle sobotu s rodinou do Ria de Janeira a tudíš si kapela dala týdenní pauzu.

"Dobře, odpouštím ti a slibuju, že nikomu neřeknu pravdu o mlíkaři a bytné!" drbl do něj Adam loktem, moc se mu nelíbilo, jak to Tommyho žere. V závěru vážně o nic nešlo.

"To budeš moc hodnej opravdu!" utrousil Tommy sarkasticky, ale ve skutečnosti už to pomalu pouštěl z hlavy, takže se tomu jenom usmál a Adam s ním. Zastavili se před výtahem a Adam zmáčkl tlačítko, aby ho přivolal.

"Cos dělal ty tři dny?" zeptal se Tommyho, snad aby řeč nestála. Ale pravdou zůstávalo, že od chvíle, kdy se začaly zkoušet nové songy věděl o každém kroku všech lidí z týmu a oni zase o jeho. Byly chvíle, kdy mu to lezlo krkem, na druhou stranu si moc dobře uvědomoval, že přesně to mu celý ten rok, co byl zavřený ve studiu a tvořil novou desku chybělo. Stálý kontakt se všemi, i občasná ponorka. Na tu mělo teprve dojít, po dobu turné. Zatím se vídali třikrát do týdne při zkouškách nebo podobných schůzkách jako byla ta následující a protože už si na to zvykl, měl pocit, že by se měl prostě zajímat i o to, co dělají ostatní ty další dny, kdy spolu nejsou.

"Já ani nevím, asi nic!" pokrčil Tommy rameny.

"A ty? Vlastně počkej, vždyť já vím, byl jsi na tý narozeninový párty, že jo, toho...jak se sakra jmenuje....?" Tommy koukl někam nad sebe, snad ve snaze najít tam odpověď, když ho Adam předběhl.

"Lou Pearlmann mladší!"

"Jo, tak tohle jméno si nikdy nezapamatuju!" ušklíbl se Tommy a v tu chvíli se otevřely dveře výtahu. Nahrnul se dovnitř, dřív než by to stihl jako první Adam a zaujal místo v rohu. Adam ho následoval, akorát protočil panenkami, protože někdy se Tommy choval opravdu jako malý kluk a namáčkl se na protější stěnu kabiny. Dveře se pomalu zavřely a ve výtahu nastalo ticho.

"Navolíš to ty, nebo? Já nevím kolikátý je to patro!" ozval se Tommy jako první, Adam koukal do země a evidentně nad něčím přemýšlel.

"Adame?" oslovil ho Tommy důrazně. Konečně zvedl hlavu a bez hnutí brvou přistoupil k tabulce s tlačítky. Zmáčknul patnáctku a vrátil se na svoje místo.

"Co je?" nemohl si té náhlé změny Tommy nevšimnout. Ale nedokázal odhadnout, jestli je ta věc, která Adama zarazila pozitivního či negativního rázu. Zaregistroval, že se dal výtah do pohybu, trochu ho to přimáčklo do země v první chvíli.

"Já nevím proč, ale vzpomněl jsem si na GNT, asi jak jedeme domlouvat už druhý turné, tak začaly pracovat vzpomínky!" připustil Adam a se zájmem se na Tommyho podíval. Docela by ho zajímalo, jestli taky vzpomíná a jak často a na co nejvíc. Adamovi se asi jako všem zavrtaly do paměti polibky při Fever, pak ožíračky po koncertech a hra na schovávanou v každém druhém hotelu. Že Tommyho považoval občas za dítě? Vždyť on sám se tak choval, zvlášť když nad ním neměl nikdo dohled, byl jak utržený ze řetězu, ale na druhou stranu taky ten první, kdo to vždycky utnul, když už se mu to zdálo moc rozjeté. Třeba ta noc v Atlantě. Dostali hotel na okraji města. Nebylo po koncertě kam zajít, tak skončili on, Tommy, Monte a Taylor v hotelovém baru. Monte odpadl jako první, po dvou pivech, tvrdil, že je unavený, ale všem bylo jasné, že jde na pokoj skypovat s manželkou. Trochu se ti tři zbylí bavili na jeho účet, ale opravdu nevinně, než Tommyho napadlo, že by si mohli prohlédnout hotel, zdálo se, že nemá moc hostů a nakonec se z toho strhla honička po chodbách, protože Taylor někde objevil takové ty stříkací pistole, později z něj vylezlo, že je vzal Montemu z autobusu, měl je tam schované pro děti jako suvenýry. Adam, Taylor a Tommy se honili po chodbách s dětskými pistolkami, než se před sebou začali schovávat, aby to nikdo z nich neschytal. To pak taky bylo třeba čtvrt hodiny všude ticho, protože jeden byl zalezlý v komoře na košťata, další za závěsem a poslední na záchodech pro uklizečky. Většinou to utnul právě Adam, protože ve chvíli, kdy to jako první nevydržel a vylezl ze svého úkrytu, slíznul největší dávku vody, takže se naštval a zalezl do svého pokoje. Tommymu a Taylorovi už se nechtělo hrát jenom ve dvou, takže šli taky spát. Proto každý druhý hotel. V tom následujícím Adam katergoricky odmítl účastnit se ještě něčeho takového, jenže do další zastávky ho to přešlo a jelo se nanovo.

"Pamatuješ na Atlantu? Vodní pistolky!" pousmál se Adam na Tommyho, kterému se ihned rozzářil obličej.

"No jéje, dostal jsi pěknou sprchu a ta fialová stěna za tebou taky, ještě že to byla jenom voda a do rána to uschlo!" uchichtl se Tommy a Adam s ním. Pak se ovšem Tommy přestal usmívat a důrazně se na Adama zadíval.

"Víš že dokážeš bejt opravdu hodně nesnesitelnej, když se urazíš?" připomněl mu dohru asi všech takových eskapád, které v hotelech zažili. Ano to byl přesně ten důvod, proč to Adam vždycky ukončil. Urazil se!

"Aspoň budeš zvyklej, až vyrazíme na další!" nebral Adam Tommyho narážku vážně, po té době už se to ani nedalo. Podíval se při tom na svého basistu, který si očividně rozmýšlel nějakou odpověď a trochu ho překvapilo, že se při tom Tommymu mezi obočím udělalo pár malých zachmuřených vrásek. Jako kdyby mu kamarád něco tajil.

"No jasně...! vyhrkl ze sebe Tommy nakonec, ovšem zrovna ve chvíli, kdy se výtah zastavil. Bohužel ještě nebyli v patnáctém patře, nýbrž v nějakém mezipatře 10/11.

"Co to je?" vyklouzlo Adamovi, i když nečekal, že by mu zrovna Tommy mohl dát odpověď, prostě to plácnul, protože i když mu výtahy nikdy nevadily, pokud se v nějakém někdy zaseknul, tak z toho začal mít i on celkem stísněný pocit.

"Zasekli jsme se!" usmál se Tommy a přešel k tabulce s tlačítky. Chvíli si jí se zájmem prohlížel a pak zkusil znovu máčknout patnáctku. Nic se ovšem nestalo. Tak zkusil jedničku...

"Ne, my musíme jet nahoru!" reagoval na to Adam podrážděně. Ježiš, dyť se jenom zasekli ve výtahu, co šílí?

"Já to zkouším!" řekl Tommy klidně, ani náhodou se takovou blbostí nechtěl nechat rozhodit a nervózním Adamem už vůbec ne. Nehledíc na občasné kamarádovo funění, možná že si to ani Adam neuvědomoval, že to dělal Tommy zmáčkl tlačítko alarmu a ten se rozezvonil po celé kabině, až to trhalo uši. V rychlosti kouknul na Adama, který ho propaloval naštvaným pohledem, pak si ještě rukama obalil hlavu.

"No co, nějak na sebe upozornit musíme!" pokrčil Tommy rameny a zkusil tlačítko alarmu zmáčknout znovu v doufání, že ho tím vypne. Alarm sice ustal, ale až několik vteřin po tom, co Tommy tohle udělal, takže to nebyla jistě jeho práce.

Omlouváme se za nepříjemnosti, pracujeme na odstranění problému! Ozvalo se z reproduktorku na tabulce a Tommy si povzdechl. No bezva, tak aspoň že o nich vědí.

"Vidíš, za chvíli pojedem dál!" řekl směrem k Adamovi a vrátil se do kouta, kde stál celou dobu před tím.

"Nesnáším to, tohleto, že jsem nešel po schodech!" procedil Adam skrz pevně sevřené zuby.

"Jasně, určitě tě napadlo, že zrovna tenhle výtah a se zrovna dneska zasekne!" neodpustil si Tommy a hned potom se setkal s dalším Adamovým vyčítavým pohledem. Jeho funění naštěstí ustalo, ale i tak se krom naštvanosti tvářil vážně hrozně. Tommymu se zdálo, že snad ztratil z obličeje i trochu barvy.

"Víš co, poď ještě vzpomínat, to mě bavilo!" pokusil se odvést Adamovu pozornost. A zdálo se, že to vážně zabralo, protože se zpěvákova tvář očividně uklidnila. Ne tolik, co by Tommy chtěl, ale rozhodně to byl pokrok.

"Mě teď momentálně nic nenapadá!" posteskl si Adam, ovšem ve skrytu duše byl Tommymu vděčný za to, že to vůbec řekl. Aspoň se o to pokusil, vzpomenout si. No možná to jak....

"Ty sis na něco vzpomněl že jo!" rozzářil se Tommyho obličej asi proto, že se rozzářil ten Adamův.

"Ne počkej, nic neříkej, zkusím to uhádnout!" zarazil ho a až nepřirozeně okatě se zamyslel. Adam na něj chvíli překvapeně koukal a pak se začal znovu usmívat. Moc si přál, aby mysleli na to samé, však tohle považoval za kanadský žert číslo jedna během celého turné.

"Ta figurína, v Terrencově posteli, v busu...že je to ono!" ukázal Tommy na Adama prstem a ten se začal neuvěřitelně smát, dív že se při tom neuklonil až k zemi.

"Tak co, je to ono?" naléhal na něj Tommy. Musel to vědět. Na tohle prostě nešlo zapomenout. Jak se po koncertě v Miláně vkradli do autobusu tanečníků a nastrčili Terrencovi do postele figurínu, kterou jim za pár babek prodali v nedalekém butiku. Jen tak by je to nenapadlo, kdyby Terrence to ráno předtím nemluvil o hrozném snu, co se mu zdál. Měl noční můru o oživlých mrtvolách, které se zjevovaly vždycky tam, kde to nejmíň čekal. Byl z toho vážně docela v šoku a celý den o tom mluvil, že už to všem pak lezlo na nervy, včetně Adama, kterého napadlo mu to nějak vytlouct z hlavy a toho se pro změnu chytil Tommy a jak jinak, než jeho sen převést do skutečnosti. Vložili figurínu do Terrencovy postele, zmatlali jí obličej šminkami, navlekli nějaké odrbané hadry a pak už jen čekali na reakci. V životě nikdo neslyšel Terrence tak ječet jako tu noc, když na nehybnou oživlou mrtvolu narazil ve svojí posteli. Jeho prvotní šok byl pro všechny zasvěcené a hlavně pro ty, kteří tanečníkovo skuhrání celý den poslouchali skutečným zadostiučiněním. Od té chvíle už o svém snu nepromluvil. A když se vzpamatoval i z šoku, že na něj něco takového přichystali jeho přátelé, sám se tomu smál. 

Byl to opravdu jeden z nejvydařenějších večerů celého turné. Hlavně proto, že šli Terrence potom opít, aby na svojí zlost na ně zapomněl a ta párty se tedy vyvedla dokonale.

"Jasný, že je to ono, ten Terrencův výraz, když našel figurínu ve svojí posteli!" Adam sotva popadal dech, jak se snažil od smíchu uklidnit. Úplně při tom zapomněl, kde se zrovna nachází a byl za to Tommymu neskutečně vděčný. Kdyby ho nepobídl ke vzpomínání, asi by tu už stál celý zelený a připravoval si v duchu závěť. Sakra, zase přeháněl.

"Já nezapomenu na to, jak jsme se nasmáli, když jsme to připravovali, ta figurína byla moc dlouhá...!" přihodil si i Tommy, jeho smích sice nebyl tak intenzivní jako Adamův, ale to bylo dáno pouze tím, že prostě neměl tak výrazný hlas jako jeho kamarád. Jinak se nemohl uklidnit ani on, pořád se mu v hlavě objevovaly další a další detaily jejich kanadského žertu, až se mezi ně připletl ten jeden...ten kterému se možná chtěli oba vyhnout...aniž by chtěl, jeho smích ustal a zanechal na jeho obličeji pouze rudou barvu, která se taky začala rychle vytrácet. Adam si toho samozřejmě všimnul, možná že si i ve stejnou dobu vzpomněl na to samé, co Tommy. Nevěřil, že by se k tomu ještě někdy vrátili, zrovna k tomuhle. Cítil, jak se mu trochu víc potí ruce a po pravdě, nějak mu najednou dělalo potíže se na Tommyho zadívat na delší dobu, zvlášť když on nejspíš bojoval se stejným problémem.

Stalo se to, že když připravovali figurínu pro Terrence, tedy snažili se jí nacpat do té postele, byla vážně delší, Adamovi se zasekla noha o nohu postele a jak padal, strhl sebou i Tommyho, společně s figurínou, takže v té posteli skončili nakonec všichni tři. Hrozně se tomu smáli, ale zároveň to museli tlumit, aby je nikdo neslyšel. Leželi na sobě, hihňali se, dělali na sebe pšt, jako že ani jeden se nedokázal pořádně uklidnit a pak se zničeho nic do sebe zaklesly jejich oči. Možná v nich byl záchvěv prvních tónů Fever, nebo Adamova přirozenost. Nikdy neřešili, kdo dřív se tímhle způsobem na koho podíval. A možná že to bylo najednou, nebo si první Adam uvědomil, v jaké pozici se s Tommym nachází. Jejich pohledy ovšem mluvily jasně...teď to zkusíme a uvidíme jaké to bude mimo stage...a tak to zkusili, aniž by si museli cokoliv říkat a políbili se. Jen krátce, ovšem velice intenzivně. Adam zajel automaticky prsty Tommymu do vlasů a asi právě to jeho přítele donutilo tuhle krátkou, však velice silnou situaci utnout. Nebo to byl Taylorův hlas, který je hledal? Ano, chvíli po tom do ložnice přišel Taylor a pomohl jim dokončit jejich kanadský žert. Nikdy se k tomu nevrátili, aby si řekli, proč ve skutečnosti přestali, možná by se kvůli tomu pohádali, kdyby zjistili, že to každý vidí jinak. A Adam si na Tommyho nikdy nedělal nároky, i když se mu moc líbil, na druhou stranu by se mu k tomu nikdy nepřiznal, nesnášel odmítnutí a soucitné kecy.

"Jo, vzpomněl jsem si i na tamto!" posmutněl Adam a vzhlédl vzhůru. Pak se poskládal na zem, natáhl nohy před sebe, překřížil je a ruce si složil do klína. Tommy na něj chvíli nechápavě koukal, než udělal to samé.

"Nezkusíme někomu zavolat?" napadlo ho úplně změnit atmosféru, která se po Adamově posledním výroku stala tíživou. On věděl, že se Adamovi líbí a vůbec nechápal svoje chování, když ho začal v té posteli líbat. Ke svému vlastnímu zděšení ještě zjistil, že mu to dělá dobře, ačkoliv nebyli na jevišti a nedělali to pro obecenstvo. Adamovy rty byly totiž jiné, takové měkčí...nemusely v další vteřině začít zpívat svůj part, prostě si užívaly svobody. A přitom se nechaly dobrovolně uvěznit. Jím. A ano, chovaly se naprosto oddaně!

Adam sáhl do kapsy a vytáhl mobil.

"A kruci!" zabručel a vrátil telefon zpátky.

"Co je?" nechápal Tommy.

"Je vybitej, to je tím, jak jsem pořád koukal na hodiny, kde seš a včera jsem si ho zapomněl nabít, takže už jel z posledního!" povzdechl si Adam a sklonil hlavu. Nechtěl na tu noc v Miláně myslet, ale ta vzpomínka se mu podezřele rychle nabourala do hlavy a ne a ne odsud vypadnout. Bože, dyť to byla jenom pusa, dost podobná všem ostatním při Fever. Ne, teď lhal sám sobě. Tahle pusa v autobusu, na Terrencově posteli neměla s těmi na jevišti společného vůbec nic. Protože v tu chvíli věděl, že ho nikdo nepozoruje, že se na to nesoustředí dva tisíce dychtivých párů očí, že to nedělá pro jejich zábavu. A že ten se kterým se políbil si přesně to samé musí uvědomovat taky.

"Já taky nezavolám, nechal jsem ho doma!" pokusil se Tommy o omluvný tón. Ve skutečnosti ani moc netoužil po tom, aby se odsud teď dostali. Musel Adamovi něco říct. Držel to v sobě už hrozně dlouho a bál se jeho reakce. Možná že tohle byla ta nejlepší situace vylézt s pravdou ven. Podvědomě si říkal, že ho asi nakoplo to vzpomínání na Miláno...

"Mám hrozně sucho v puse, doufám, že nás brzo vysekají, jinak tu pojdu žízní!" ozval se Adam po nekonečně dlouhé chvíli. Do té doby oba mlčeli a každý koukal někam jinam, asi si jenom potřebovali urovnat svoje myšlenky. Tommy se na něj soucitně zadíval a okamžitě přepnul mozek na to, co by tak mohlo Adamovi pomoct, aby necítil sucho v puse. Bleskově si sáhl do kapsy a vytáhl malou roličku větrových bonbonů. Hodil je Adamovi.

"Dík!" usmál se na něj vděčně kamarád, rozbalil roličku a dal si do pusy rovnou dva bonbony. Už po pár vteřinách se pocit sucha ztratil. Blaženě se usmál. Tohle byly zároveň jeho nejoblíbenější , nebo vlastně jediné, které si byl ochoten dopřát, protože neměly žádný cukr, tudíž nepůsobily negativně na zuby. Pořád nevycházel z údivu, že si to Tommy pamatuje a nějaké vždycky po kapsách má.

"Musím s tebou o něčem mluvit Adame!" ozval se Tommy nejistě, první slovo dokonce ani neznělo tak jak mělo původně znít, trochu se při něm zalknul.

"Hm?" zaznělo z Adamova hrdla mezi tichým mlaskáním. Pak se na Tommyho podíval a zvedl při tom tázavě obočí, protože po jeho hm následovalo opět dlouhé ticho.

"Chtěl jsem to říct vám všem až budeme nahoře, ale když už tu sedíme takhle spolu, ve výtahu a začali jsme vzpomínat na první turné..."

"...o co jde Tommy?" přerušil ho rychle Adam, musel si při tom bonbony v puse přizpůsobit tak, aby mu bylo rozumnět. A hlavně, řekl to tak rychle proto, že slovo vzpomínat ho vrátilo o nějakých pár minut zpátky, do autobusu a Terrencovy postele.

"Nooo....já už s váma další turné nepojedu Adame!" prohlásil Tommy rázně, víc než chtěl, ale jinak by to asi takhle najednou neřekl. Adam zvedl hlavu a nevěřícně se na něj zahleděl. Trvalo mu možná půl minuty, než si dokázal přehrát Tommyho slova znovu v hlavě. O čem to jako mluvil? O tom, že s náma už další turné nepojede? Ne, to jsem se musel asi přeslechnout, uklidňoval se Adam v duchu, dokonce se na malý okamžik usmál. Byl to takový ten prvotní úsměv, z naděje, že si z vás dotyčný dělá blázny, než se pak změní na škleb a hrůzu v očích. Tyhle výrazy ovšem v obličeji setrvávají mnohem déle, zvlášť, když ten co vám oznámí něco takového se nezačne usmívat ani po vašem prvním úsměvu, ani po dalších výrazech, které v obličeji vystřídáte, prostě už nikdy.

"Co?" vyštěkl Adam, taky víc než chtěl, nebo možná že chtěl právě ještě víc. Naklonil se dopředu a přitom si složil nohy pod sebe, takže najednou klečel, pořád ovšem dostatečně daleko od Tommyho.

"Dostal jsem nabídku, která se neodmítá Adame, v létě odlétám do Evropy, na rok, možná na dva!" oznámil mu Tommy důrazně. Nechtěl, aby o tom Adam pochyboval, protože se pořád ještě trochu tvářil, že váhá nad jeho oznámením. Což byl ovšem velký omyl. V Adamovi to vřelo. Cítil takové to píchnutí u srdce, nebo sevření, nebo jak to jinak nazvat. Jako když do místnosti, kde se nacházíte vstoupí někdo, kdo pro vás něco znamená, ať už ve vzpomínkách nebo ho jenom tajně platonicky milujete, jenže Adam to teď měl v kuse, nebyl to jeden pouhý okamžik, ale nekonečné svírání jeho vnitřností, že se najednou nedokázal ani pořádně nadechnout. Ze zoufalství spolkl oba bonbony, co měl ještě v puse a hlasitě se při tom rozkašlal, protože ho hrozně zapálily v krku. Musel se předklonit a těžce při tom dopadl na ruce. Ve vteřině byl Tommy u něj a párkrát ho praštil dlaní přes záda.

"Vypadni, nech mě bejt!" odstrčil ho od sebe a Tommy přistál opět na svém místě v rohu. Zdrcený Adam se vysoukal do stoje a pevně se chytil chromovaného madla, které se táhlo po celém obvodu kabiny.

"Jak dlouho už to víš?" zašeptal do stěny před sebou a pak si o ní opřel čelo. Nejradči by se provrtal hlavou a pak i celým tělem na skrz a spadl do výtahové šachty. Co mu to proboha ten zatracený Tommy provádí?

"Možná měsíc, dva, nevím přesně!" uslyšel pod sebou Tommyho vystrašený hlas.

"Cože, tak dlouho? A to tě nenapadlo něco bleptnout? Dyť už zkoušíme na koncerty!" vyjel na něj , to už se ani nesnažil moc kontrolovat, prostě na Tommyho zařval, vrátil se na svojí stranu výtahu a tam se opět svezl k zemi. Tentokrát si ovšem přitáhl kolena k tělu a objal je rukama.

"Mám za sebe náhradu, nemusíš tak vyvádět!" pokusil se Tommy o smířlivý tón. Opravdu se snažil, aby za sebe někoho našel a podařilo se mu to, tak nezodpovědný zase nebyl.

"Ale my jsme přece rodina, když už ne kvůli mně, tak aspoň kvůli našim fanouškům!" Adam neměl daleko k slzám a vůbec netušil proč. Neviděl se s Tommym i několik měsíců, když pracoval na svojí druhé desce, ale nikdy kvůli tomu tak nevyváděl. Tohle oznámení ho zasáhlo jako otrávený šíp do srdce. Cítil jak si to zakazuje připustit, protože by se asi v tu chvíli sesypal.

"Je to nabídka, která se neod....!" začal Tommy opatrně.

"...takže my už ti nejsme dost dobrý?" přerušil ho Adam a jeho vyčítavý tón se zavrtal Tommymu hluboko pod kůži, až mu na ní naskočila husina.

"To neříkej Adame, tohle nikdy už víc neopakuj, jestli mě nechceš naštvat!" Tommy se napřímil a cítil jak se mu do obličeje a mozku hrne krev. Tohle přece Adam nemohl myslet vážně. Ne, to z něj mluvil vztek, uklidňoval se Tommy v duchu. Přikázal si pravidelně dýchat. Většinou ho nedokázalo jen tak něco rozhodit, ale Adamovi se to právě podařilo jednou jedinou větou.

"Víš co Tommy? Už na mě nemluv!" podíval se na něj Adam nepřítomně a pak nechal hlavu opět klesnout.

"Adame!" pokusil se ještě Tommy o nějaký záchraný manévr, ale Adam ho umlčel zvednutou rukou a tichým mlč, které se ovšem právě tím, že bylo tiché a na první poslech nevinné vznášelo v prostoru vydýchaného výtahu do chvíle, než se dal opět do pohybu. Jen co dorazili do patnáctého patra, Adam se těžce vyškrábal na nohy a zamířil ke dveřím. Tommy ho mlčky následoval. Na chodbě se Adam zastavil a pak se pomalu na Tommyho otočil.

"Řeknu jim to sám, jdi domů a na další zkoušku pošli tu svojí náhradu, čau!" stejně pomalu se od Tommyho odvrátil a pak vyrazil dlouhou chodbou kupředu, vypadal při tom jako nějaký robot. Mohl cítit na zádech Tommyho vyděšený pohled, než zabočil do další chodby. Tam se opřel o zeď a pokusil se zamáčknout pevně sevřenými víčky slzy, co se draly na povrch. Bohužel se mu to dařilo jen pár vteřin, hned potom dopadl těžce na kolena a rozbrečel se. Tohle byl konec všemu, jeho naděje právě zemřela.

Adam přecházel po jevišti sem a tam, v ruce svíral mikrofon a musel se hodně držet, aby s ním neříznul do někoho nebo do něčeho, nebo do sebe. Už byl zase vytočený. Tři dny po tom zrádcovském oznámení se pořád necítil dobře, sakra, jestli se někdy bude cítit ještě dobře, tak pošle Tommymu bonboniéru s omluvou!! Nejenže nepřišel on, s čím taky nikdo nepočítal (no Adam možná trochu ve skrytu duše ano) ale ani půl hodiny po začátku zkoušky nedorazil jeho náhradník, kterého mu ve výtahu tak mohutně dohazoval. Nemohli prostě zkoušet, neměli basistu, na Montem bylo vidět, že se taky hodně ovládá a do toho se snažil ještě Adama uklidnit, protože byl prostě kapelník a měl celou tuhle bandu na starosti včetně pořádně rozčileného zpěváka.

"Adame!" zkusil na něj promluvit, to už pochodující držák zabijáckého mikrofonu mohl nachodit po jevišti tak pět kilometrů, Monte se obával, aby v těch místech nevychodil žlab, nebo se rovnou nepropadnul do úložného prostoru, kde se většinou schovávaly rekvizity, kulisy a jiná běžně nepřenosná zařízení, zkoušeli v budově divadla, které patřilo Capitolu.

"Co je!" zaštěkal Adam, že se sám zarazil a všichni se na něj podívali, najednou nebyl schopný se pohnout z místa, nohy mu nějak ztěžtkly.

"Vykašlem se na to dneska, nemá to smysl a koukej se uklidnit, zatím nás čas netlačí!" pokusil se na to jít Monte otcovsky, zarážející bylo, že při každém jeho slově se Adamova ramena o něco víc shrbila, na konci jeho domluvy vypadal jak stoletá stařenka. Svěsil i ruku s mikrofonem, už nevypadala jako ruka indiána s připraveným oštěpem a šel si sednout na provizorní schůdky, které ovšem v jeho show tentokrát neměly hrát vůbec žádnou roli. V tomhle případě hrály spojovací úlohu na cestě mezi podiem a hledištěm.

"Co aspoň něco s kytarou?" zkusil to Adam, ani nevěděl, jestli ho to samotného uklidní, bylo to takové házení čehokoliv do prázdna. Jen to plácnul.

"Jasně...dáme Resist akusticky, ta mě hodně baví!" povznesl se trochu Monte a hned na to Camilla i Isaac mlčky opustili zkušební prostor. Že se všichni uvidí později v oblíbené kavárně naproti divadlu. Monte si sedl i s kytarou vedle Adama, tedy na kraj jeviště a připravil si prsty na třetí pražec dlouhého krku.

"Od G?" zeptal se ještě Adama a ten přikývl. Zazněl první akord, který ovšem zpěvák nenechal ani proplout do celého sálu před nimi...

"Myslíš, že mě nemá rád?" vyhrkl a podíval se na Monteho víc než zoufale.

"Kdo?" zarazil se Monte, dával si ale pozor, aby nepustil pražec, ani nevěděl proč, vybrnkal by jednoduché G třeba i s jednou rukou ve tři hodiny ráno, se čtyřmi promilemi alkoholu v krvi.

"Tommy přece, myslíš že mě nemá rád?" mluvil Adam jakoby před sebe, vypadalo to, že se vůbec neptá Monteho, ale někoho v sále. Tam samozřejmě nikdo neseděl.

"Ježiš proč myslíš? Jistě že tě má rád!" povzdychl si Monte. Kolikrát už tuhle otázku od Adama slyšel? Milionkrát? Vždycky když se něco stalo, když se ti dva třeba nepohodli a Adam řešil, kdo za to může.

"Asi nemá, když se na mě vykašlal!" ohradil se Adam, ruce svěšené v klíně, ramena pořád ještě shrbená, ve tváři ublížený výraz.

"A ty se na to už vykašli, jde prostě za lepším no!" neodpustil si Monte, ať už by to na Adama mělo mít jakýkoliv dopad. Vždyť mu to i sám Tommy říkal, že dostal nabídku, která se neodmítá. Přijal by ji kdokoliv z nich, nikdo by se nerozmýšlel. Adam po něm hodil vražedným pohledem, vypadalo to jako kdyby si konečně uvědomil, že svoje otázky někomu pokládá, komu, to bylo asi úplně nepodstatné, v tu danou chvíli.

"Co může být lepšího, než já?"

"To si myslíš ty!" nebral si Monte servítky, vážně už ho to fňukání přestávalo bavit.

"Mě jenom štve, že slíbil náhradu, ale ta se nedostavila, to si s ním ještě vyřídím!" rozjel se Monte, nehledíc na to, že ho Adam pořád probodává nevěřícným výrazem, tohle jejich kapelník snad ani nemohl myslet vážně, ne to poslední, ale to předtím!

"Co kdybych mu nabídnul lepší prachy!" narovnal se Adam trochu, tahle náhlá myšlenka mu docela zvedla náladu.

"Kdyby to dělal kvůli tomu, věřím, že by se ozval!"

"Kruci, tak proč to dělá? Proč prostě nemůže zůstat?" Adam se zvedl ze schůdků a sešel po nich dolů, opět začal přecházet sem a tam, občas se jen na vteřinku zastavil, snad aby se mohl líp nadechnout, pěkně zhluboka.

"Přestaň s tím už, jsi jak malej kluk. Proč mu to prostě nepřeješ? Chce si získat nějaký jméno, prestiž možná. Třeba už se mu nechce být známej jako ten, co ho dávaj dohromady s Lambertem, ten, kterýho Lambert při Fever olizuje, ten, kterej trpí všechny Lambertovy milostný avantýry...!"

"Dost už!" okřikl ho Adam a podíval se na něj víc než vztekle. Jenže se mohl rozčilovat v duchu, nebo navenek jak chtěl, Monte měl sakra pravdu, větší, než si kdy dokázal představit, než dokázal přijmout. Už mu to taky lezlo krkem, to jak se nic nedělo, ne mezi nimi a okolí to vidělo jinak, snad i proto, že chtěl aby to tak bylo, jenže druhá strana se rozhodla nespolupracovat. No jasně, toužil po něčem, co nemohl mít, bylo to jako kdyby chtěl aby mu po vypadnutém druhém zubu narostl třetí, jediné pozitivní na tom viděl akorát to, že nikdy větší problémy s chrupem neměl, o to větší měl teď teď starosti s Tommym.

"Měl bys to pustit z hlavy, dojít za ním a popřát mu štěstí!" navrhl Monte Adamovi a postavil se.

"Dneska s tebou končím, jsi rozrušenej, stejně bychom nic neudělali!" pokrčil ještě rameny a pak odešel. Možná že byl Adam i rád, během tak krátké chvíle ho stačil Monte totálně odrovnat svojí upřímností natolik, že na něj neměl náladu! Na nikoho neměl náladu a na sebe už vůbec ne! Tím spíš na Tommyho. Pche, zajít za ním a popřát mu štěstí. No dobře, asi by se to hodilo, jenže ne dneska, možná až bude trochu v klidu...pokud někdy vůbec bude!

Do kavárny za ostatními nešel, na tohle neměl teda náladu ani náhodou! Nasedl do svého auta a vyrazil k domovu, i když věděl, že jakmile se ocitne doma, sám, bude to ještě horší, stejně jako ty předchozí dny. Musel myslet na Monteho slova...nechce, aby byl ten, co ho Lambert olizuje, co trpí Lambertovy milostné avantýry...jaký on měl avantýry? Ty neodbytný krysy už na něj hezkou dobu nic neměly...dobře, zkusí pominout Jacka Shearse a toho finskýho kluka, se kterým to raději ukončil, protože z toho vztahu neměl vůbec nic, necítil se v něm dobře. Co trpí Lambertovy milostný avantýry....jak to sakra Monte myslel? Že Tommy nechce poslouchat, jak si tohle někdo myslí, nebo že to skutečně prožívá? Kruci, kdybych aspoň nebyl tak naivní - říkal si Adam sám pro sebe zatímco parkoval před garáží svého domu. Neduchapřítomně vystoupil z auta, zamknul a odebral se ke vchodovým dveřím.

"Ahoj!" ozvalo se vedle něj, že skoro nadskočil, ne, skutečně nadskočil. Už se viděl, jak bude mít rty jeden opar vedle druhého, ne, naštěstí na tohle netrpěl, ale i tak...

"Tommy, ty vole, vyděsil jsi mě! Co tu děláš?" vychrlil na něj a blonďák se mezitím culil jak nějaká fanynka s psychopatickými sklony. Samozřejmě že Adama napadlo, jestli na něčem nejede, nebo se po cestě k němu nezastavil v nějaké hospodě a nedal si tam tak pět panáků absinthu!

"Já sám nevím, prostě jsem zašel, asi se i omluvit, že jsem neposlal tu basistku!" řekl rychle a už se hrnul do dveří, tedy jakmile je Adam odemkl. Nic necítil, žádný alkohol, Tommy voněl jako vždycky! To ho zarazilo, ovšem ještě víc zůstal na Tommyho zírat právě kvůli posledním dvěma slovům jeho omluvy

"Tu?" zvedl obočí, Tommy se na něj otočil.

"No jo, moje náhrada je holka a fakt dobrá!" kýval důležitě hlavou, ještě se při tom tvářil jako kdyby si za to zasloužil nobelovku!

"Jo dobrá a s kým hrála?" zeptal se Adam. Krucinál, jeho přece nezajímala žádná holka a tím spíš taková, která měla zaujmout Tommyho místo. Za chvíli mu může začít hrát na bicí taky ženská, místo kapelníka bude mít kapelnici a na stará kolena si ještě najde heterácký vztah, aby to bylo kompletní...a z Neila bude gay...bože, jak přišel zrovna na tohle?

"Jela turné se Santanou!" řekl Tommy automaticky, jako kdyby to měl dopředu naučené a věnoval při tom Adamovi vyhýbavý pohled.

"Mě se to nelíbí, proč chceš aby místo tebe hrála holka? Jako proti talentovanejm lidem nic nemám, ale myslím, že v mojí kapele jedna ženská stačí!" rozhodil Adam rukama, při tom zabouchnul konečně i dveře, které byly pořád otevřené. Rozhodně nechtěl, aby je někdo poslouchal a taky nechtěl Tommymu říkat o svých paranoidních představách spojených se svým bratrem! Tommy už se nadechoval, že něco řekne, když ho Adam předběhl.

"Co jsi dostal za nabídku? V Evropě?" zeptal se s přivřenýma očima.

"Na tom nezáleží!" pokrčil Tommy rameny.

"Aha, nezáleží na tom, proč opouštíš mojí kapelu? A na čem teda záleží?" založil si Adam ruce na prsou a při tom Tommyho obešel v půlkruhu, nejradči by ho začaroval, aby se ze svého místa nemohl pohnout a taky by mu do krku nalil nějaký lektvar pravdomluvnosti.

"Je to kapelka, z Prahy, chystají se na turné po Evropě, nabídli mi slušný prachy!" vybalil to na něj Tommy.

"Cože z Prahy? To je nabídka, která se neodmítá? Tam jsem nehrál ani já!" vytřeštil na něj Adam oči, při tom svěsil ruce podél těla. Praha?? Bože, jakou se tam mluví řečí??

"Tak aspoň víš, že něco takovýho existuje a příště už jí nevynecháš, třeba se tam potkáme!" zkusil to Tommy zamluvit, tvářil se při tom přesně tak. Prostě o tom nechtěl víc mluvit a začínalo ho štvát, že za Adamem přišel. Už si ani nepamatoval důvod, proč ze svého bytu odešel a nohy ho donesly právě sem.

Adam ho probodl nevěřícným pohledem a vzpomněl si ihned na další část rozhovoru s Montem, že Tommy by si určitě řekl, kdyby chtěl víc peněz a Adam by mu to rozhodně nabídnul!

"Jestli chceš víc peněz...!" zkusil to teda na něj, co by se mohlo stát, právě Tommy řekl, že mu ta kapela nabídla spušný prachy.

"Ne, vlastně o prachy nejde!" vybafl na něj Tommy, pořád stál na tom svém místě, Adam už kolem něj udělal možná tři kolečka. Za chvíli se mu musí začít točit hlava, napadlo Tommyho, to se ovšem Adam zrovna zastavil a opět přivřel oči. O co tady do háje šlo?

"Do prdele a o co tu teda jde? To už na mě nemáš náladu, nebo jsme tě přestali bavit, nebo jsi něco provedl a potřebuješ utéct ze země?" začal Adam hulákat, Tommy se lehce přikrčil, takhle ho snad ještě nezažil, takhle naštvaného.

"Jako uklidni se Adame!!!" zvýšil hlas i blonďák, tohle se mu teda vůbec nelíbilo, aby na něj Adam řval!

"Já chci jenom rozumnej důvod tvýho odchodu, co jsem ti provedl? Monte říkal, že by ti mohly vadit ty kecy o nás, tak co je to ten důvod?" naléhal na něj Adam, trochu se zalekl svého vlastního výbuchu, tohle na Tommyho neplatilo nikdy, i když takhle se tedy ještě nerozjel. Jenže, co měl dělat, když tu po něm jeho ex-basista házel směšnými argumenty, na které by neskočil ani ten největší důvěřivec na světě...Adama momentálně nenapadlo kdo by to mohl být!

"Jaký kecy?" nechápal Tommy, dal si při tom ruce v bok...tohle ho upřímně zajímalo.

"Že si nás lidi dávaj dohromady, že si myslí, že na mě žárlíš, když se na obzoru objeví někdo jinej bla bla bla...!" máchl Adam rukou ve vzduchu, aby svoje atakdále ještě zdramatičnil.

"Noo, když nad tím tak přemýšlím, určitě to není dvakrát milý...ale rozhodně mi nevadí, že nás lidi dávaj dohromady, jako kdybych byl z těch, kdo si z něčeho takovýho něco dělá!" vysvětlil mu Tommy svůj postoj a Adam svěsil ramena.

"No dobře...nezlob se na mě, ale já prostě nevěřím tomu, že chceš odejít kvůli nějaký nabídce z Prahy!" Adam se divil sám sobě, že si to jméno tak rychle zapamatoval, akorát ale věděl, že mu asi bude ještě hodně dlouho ležet v žaludku.

"Tak jo, když to chceš vědět...v tý kapele je jeden kluk, jmenuje se David!" řekl Tommy unaveně a v tu chvíli Adam přestal dělat další kolečko a zarazil se. Zůstal koukat vyděšeně na svého kamaráda, o kterém si doteď myslel, že je heteráč jak víno, dobře, až na tu pusu v autobusu...jistě že nemohl vědět, co Tommyho k tomu klukovi jménem David táhne, ale blonďák se nikdy nezmínil o tom, že by měl v Evropě příbuzné nebo něco takového, takže tuhle možnost ihned zavrhnul.

"Kluk?" zvedl obočí Adam a měl pocit, že se právě v nějaké divadelní hře přestrojil za otce, který má svému synovi udělat nepříjemnou přednášku s názvem Sexuální výchova.

"No a? Potkali jsme se asi před půl rokem na koncíku Sick Puppies!" zadíval se Tommy na Adama vzdorovitě, jako kdyby to divadlo hrál s ním a přesně věděl jaká na něj zbyla role. Adam si v hlavě přehrával všechny koncerty na kterých Tommy za poslední půl rok byl a tenhle mu teda nic neříkal. Co to bylo sakra za kapelu? Sick Puppies?

"Aha! A on je z toho, nebo z tý..Prahy, nebo jak se to jmenuje?" hádal Adam, naštvalo ho, jak nejistě a bázlivě to znělo, měl by být víc nad věcí. Kdyby ho to jenom tak šíleně nevytáčelo, nebo vlastně byla jedna věc, která ho neuvěřitelně uklidňovala a moc dobře věděl, co to je, až ho to děsilo.

"Tommy, od kdy se ti líbí kluci?" Adam přešel do kuchyně a nalil si vodu, kterou na ex vypil, udělalo se mu najednou v puse nějak sucho a taky mu žaludek v těle skotačil jako baletka v Louskáčku.

"Já nevim...odjakživa?" pokrčil Tommy rameny a přešel za Adamem do kuchyně, sebral mu sklenici z ruky a nalil si svojí vodu, kterou taky na ex vypil...proč bylo v okolí Adama najednou takové dusno? No jistě, on si celou dobu myslel, že jsem na ženský, pousmál se Tommy pro sebe!

Tommy sledoval Adama opatrným pohledem, čekal cokoliv. Možná nový výbuch vzteku nebo i omdlení, sexuální útok, raději se pokusil být připravený na všechno, protože tohle jednou přijít muselo.

"Nic jsi neřekl!" vydechl Adam zmateně, měl při tom úplně rudý obličej, jako kdyby něco zadržoval, možná právě ten vztek.

"Neptal ses!" odvětil Tommy klidně a o trošku se k němu přiblížil, Adam stál opřený o kuchyňskou linku, zapíral se rukama, smál by se a plakal najednou, kdyby to šlo, jenže v jeho hlavě se proháněl zmatek...Tommy mu právě sdělil hodně nových informací a nevěděl s kterou se má začít vyrovnávat dřív. Dobrá, asi s tou nejdůležitější.

"To není možný, abych něco takovýho JÁ nepoznal!" při slově já na sebe ukázal, dost důrazně, div že si ukazováček nevrazil do hrudní kosti!

"Tak teď už to víš...mění se něco?" zvedl Tommy svoje tmavé vykreslené obočí a postavil prázdnou sklenici na mramorovou desku za Adamem. Pak si strčil ruce do kapes.

"No mění sakra, teď když vím, že bych tě mohl dobývat, tak mi odjedeš, to není fér!" zatvářil se Adam nešťastně a Tommy ještě nešťastněji!

"Na to už je pozdě, stejně mám Davida!" řekl omluvně, i když Adamovi to v uších znělo spíš jako provokace.

"A já další holku v kapele!" vyprskl Adam a odstoupil od Tommyho, už byl u něj moc blízko, což nemohlo dopadnout dobře.

"To aby ses mi nezamiloval do dalšího basisty!" vysvětlil mu Tommy a pousmál se. Adam si založil ruce na prsou a změřil si Tommyho podezíravým pohledem, nebo spíš nevěřícným, chvíli mluvil to a chvíli zas ono...

"Což by ti mohlo být stejně jedno, když jedeš za nějakým týpkem do Evropy a je pro tebe asi hodně důležitej, protože kvůli němu opouštíš mě...mojí kapelu!" změnil to nakonec Adam, nechtěl vypadat jako sobec, ale co na tom záleželo? Na jedné straně se jeho bývalý basák rozplýval nad klukem z Prahy, na druhé mu do kapely nastrčil holku, aby se náhodou Adam nezbláznil do někoho nového, jakože on nebyl zrovna typ, který by se zamiloval na potkání do každého, potřeboval hodně času, aby si to uvědomil a u Tommyho mu to asi trvalo poněkud déle, mezitím jeho kamarád stačil obrazit několik koncertů a najít si na nich lásku, která měla tu moc odpoutat ho od současného života. Docela bych chtěl toho Davida vidět, problesklo Adamovi hlavou a zadíval se při tom Tommymu do očí.

"Už bych měl jít!" reagoval na to Tommy úplně jiným způsobem, než jak by asi Adam čekal, nebo si přál a otočil se k odchodu.

"Jak se mu to povedlo hm?" pokusil se ho Adam zadržet. Tommy se vrátil čelem k němu a opět zvedl obočí.

"Co jak se mu povedlo?"

"No, jak se mu povedlo tě zlomit?" Adam možná nechtěl volit taková slova, jen to z něj prostě vylítlo.

"Nezlomil mě, prostě mi řekl že mě má rád...!" nenechal se Tommy odbýt. Už měl dávno odejít, Adam zabrousil do moc osobního tématu.

"Co kdybych ti taky řekl, že tě mám rád!" reagoval na to Adam okamžitě, měl pocit, že mu dochází čas a argumenty na Tommyho zadržení.

"Vždyť já tebe taky!" přikývl blonďák a pousmál se. Připadalo mu, že se na něj Adam jinak dívá, jako v tom autobusu tehdy, při přípravě kanadského žertu pro Terrence. Ne, to nebylo dobré znamení.

"Ne ne Tommy, jako jistě že tě mám rád, jsme přátelé, ale u mě je to ještě o něčem víc, víš jak to myslím?!" pobídl ho Adam. On tohle tak hrozně nerad řešitl Nebo takhle, nerad tím řešil vyhrocené situace, jako někoho zadržet tím, že mu řekne co cítí, aby neudělal nějakou blbost, v tomhle případě aby Tommy neodjel do Evropy, kde se musel minimálně do dvou týdnů zbláznit a chtít zpátky domů.

"Nevím a možná ani nechci vědět!" ohradil se Tommy a vyrazil ke dveřím. Adam na něj chvíli zděšeně koukal, než ho napadlo běžet za ním a zablokovat mu cestu. Jak tohle jako myslel, že to nechtěl vědět? Vlítnul před Tommyho, ten už byl skoro u dveří, tak se o ně rychle opřel a ještě zařval stát, aby to bylo blonďákovi jasné.

"Kde se v tobě bere ta nelítostnost, to pohrdání mnou, nikdy jsi takový nebyl!" Adam měl co dělat, aby zadržel slzy, opravdu jeho kamarád nikdy takový nebyl, ani Monte nebyl nikdy tak přísný, jako v divadle při zkoušce, jako kdyby se proti němu všichni spikli.

"Nech mě jít Adame, bude to tak lepší věř mi!" v tu chvíli se Tommy zatvářil jak ta největší hromádka neštěstí, jak mohl předpokládat, že mu to projde? Když ho měl tenhle člověk rád tak moc, že ho nechtěl nechat odejít? Ne bez rozumného vysvětlení? Moc se do toho zamotal, ale nemohl mu říct o co jde, teď ne, protože by to sám neunesl. Nezvládl by pohled na Adama, až by se dozvěděl pravdu, chtěl ho jenom ušetřit, o nic jiného mu nešlo.

"Sakra proč....proč Tommy, řekni mi to!" naléhal na něj Adam, to už se mu slzy po tvářích kutálely, pár si jich setřel, ale nakonec je nechal, ať si dělají co chtějí.

"Protože jen nechci, aby to bylo ještě horší!"

"A co?" Adam k němu přistoupil a chytil ho za ramena, pak si ho k sobě přitáhl. Cítil jak se Tommy celý chvěje, v jeho objetí to bylo tak markantní, že se začal třást taky, než si uvědomil, že to jeho tělo takhle reaguje, na zmatek, smutek, prostě na tohle všechno, co se zdálo že nemá hlavu a patu a přitom to bylo tak jednoduché.

"Naše loučení!" špitl Tommy a chytil se Adama pevně kolem pasu. Položil mu hlavu na rameno, během chvilky bylo celé zmáčené jeho slzami.

"Vždyť se nemusíme loučit, prostě zůstaň a všechno bude zase fajn!" pobízel ho Adam s nadějí v hlase, vlastně i cítil nějakou tu naději, Tommy se zdál najednou přístupnější, musel toho využít.

"Já nemůžu Adame, prostě nemůžu. Musím odjet a ty mi to neusnadňuješ!" šeptal Tommy do jeho ramene, nechtělo se mu od Adama oddálit, tohle si vždycky přál, schoulit se v jeho bezpečné náruči a zůstat tam napořád. Bohužel to přišlo poněkud pozdě.

"Do háje, nikdo tě odsud přece nevyhání!" položil mu Adam ruce na ramena a odtáhl ho od sebe.

"Tobě to pořád nedochází že ne!" probodl ho Tommy zoufalým pohledem a odstoupil od Adama ještě dál. Na to jeho přítel neřekl nic, jen si ho vyděšeně prohlížel, snad se mu to snažil vyčíst z tváře, nebo z očí.

"Jsem nemocný Adame! Je to nějaká vzácná genetická vada, projevilo se to až teď...!"

"Cože?" vyhrkl Adam, Tommy při tom sebou lehce škubnul, ale i tak na to byl připravený.

"Pokud se nezačnu ihned léčit, umřu!" dodal ještě blonďák, aby Adam pochopil jak vážné to je, tvářil se prostě nevěřícně, nechápavě, zmateně.

"Co to tu povídáš? Jsi zdravej jak rybička, nikdy jsem neviděl nikoho s takovou energií!" bránil se tomu Adam, tohle přece nemohla být pravda, Tommy ne!!!

"Jo to bylo, než přišel první záchvat! Napadá to mozek, musí mi do něj něco implantovat, aby fungoval zase normálně a dělají to jenom v Evropě, v Praze, mají tam na to odborníky. Nikdo neví, jestli se to povede, udělali zatím jen pár operací a po nich následuje dlouhý léčení, rehabilitace, protože mozek si na ten implantát musí zvyknout...!" Tommy se divil sám sobě, že o tom dokáže tak klidně mluvit, když to bylo oznámeno jemu, sesypal se! Bedlivě pozoroval Adama, jak tuhle zprávu přijímá, byl připravený ho třeba i znovu obejmout, kdyby to náhodou neunesl. Chtěl se tomuhle vyhnout, ale musel přepokládat, že si Adam jeho výmluvy nenechá líbit, vždyť byly trapné, uvědomil si najednou Tommy. Natáhl k Adamově tváři ruku a pohladil jí konečky prstů.

"Nechtěl jsem, abys to věděl, dokud bych se nevrátil, zdravý, protože já se uzdravím, vím to, jen to bude nějakou dobu trvat...!" nedopověděl už, protože ho k sobě Adam přitiskl a rozbrečel se. Nic neříkal, jen potichu vzlykal a celý se třásl.

"Adame, budu v pohodě, vážně!" snažil se ho Tommy uklidnit, ale nakonec sám usoudil, že je to zbytečné. Jeho přítel prostě jenom potřeboval čas, aby se s hořkou skutečností vyrovnal. Jen doufal, že neudělá nějakou hloupost. Právě kvůli jeho kariéře se ho snažil uchránit od pravdy. Věděl, že ho má Adam rád, víc, než jen jako kamaráda a obával se nejhoršího!

"Takže všechny ty řeči...to byla lež? David, to že jsi na kluky...!" vzdychal Adam nešťastně do Tommyho ramene, když ho od sebe blonďák lehce odstrčil.

"Tak to ne lásko, David je blud, ale to další ne a tu mojí kámošku si vezmeš do kapely, nebudu se někde v Evropě strachovat, že mi tu zatím prostřídáš celý LA a ještě se zblázníš do novýho basáka stejným způsobem jako do mě, to už bych pak asi neměl šanci!" usmál se Tommy povzbudivě, setřel při tom Adamovi slzy z tváře.

"Jsem zamilovanej do tebe, žádnej jinej basák nemá šanci!" popotáhl Adam a znovu Tommyho objal.

"To jsem rád, budu potřebovat hodně tvojí lásky...!" povzdychl si Tommy a zatlačil svoje vlastní vzlyknutí. Najednou mu to připadalo hrozně absurdní, to že chtěl Adama opustit, na tak dlouhou dobu a ještě mu vrazit kudlu do srdce nějakým vymyšleným Davidem, jenže on ho přece chránil. Adam byl impulsivní člověk, Tommy se bál jeho dalších činů, to jak se teď zachová, a nejvíc měl strach z toho, že by se kvůli němu vzdal svojí největší lásky, hudby!

"Odjedu s tebou do Prahy!" prohlásil Adam rázně a Tommy od něj odskočil. Podíval se mu vyčítavě do očí a pak je ještě přivřel.

"Přesně toho jsem se bál, nikam nepojedeš!" ukázal důrazně na Adama prstem.

"Vymyslím to! Neboj se, ničeho se nevzdám, ani tebe, ani muziky, musí to jít skloubit!" bránil se Adam. Tommy v jeho tváři viděl odhodlání jako ještě nikdy předtím. Zmohl se akorát na smutné povzdechnutí.

"Adame, za půl roku ti začíná turné..."

"Jo, v Evropě, takže se stěhujeme do Prahy, všichni...mimochodem, Monte to věděl předpokádám!" zahleděl se na Tommyho vyčítavýma očima. Ten pouze přikývl a svěsil ramena.

"OK, vymyslím to, aby to vyhovovalo všem! Odjedeme turné po Evropě, pak si odskočím sem na ty dva měsíce a vrátím se za tebou!" řekl Adam vážně a přitáhl si blonďáčka k sobě.

"A nesnaž se mi to rozmluvit!" dodal ještě, než zavřel oči a pokusil se vnímat jen to pozitivní, co se kolem nic v ten okamžik vznášelo. Jistě že myslel na Tommyho nemoc, o které nic nevěděl a možná ani nechtěl, asi by ho to vystresovalo ještě víc, byl si ovšem jistý tím, že na ničem jiném nezáleží než na tom, aby byl Tommymu oporou, už napořád!

A tak Praha získala novou rockovou star. Kdo by si to kdy pomyslel!!!:-)))