LOST BOYS I.

Pár: AL/TR

Přístupnost: 18+

Anotace: Je Adam opravdu osamělý upír?

K následující krátké povídce mě inspirovala jedna úžasná píseň, doporučuji její poslech, buď při čtení, nebo před ním, nebo i potom, to je jedno, ale vážně stojí za to! Je z kultovního filmu Lost Boys z nějakého 89 roku. Ještě prozradím, že je to upírský film, což jistě hodně napoví, o čem tahle krátká věc bude:-)

* * *

Adam - občas se cítím tak sám! Jak ta poslední opuštěná kočka bez svojí smečky. Mám vizi, jak k sobě připoutat lidi, jak si je podmanit, aby byli jen se mnou, byli mými! Mými otroky, druhy, ne, stačil by mi jeden...musí být můj, jen jednou, po zlém nebo po dobrém a podřídí se mi mým způsobem, bude to jednoduché, stačí si to jen představit, to já se tomu musím podvolit, to já musím zavřít oči a vidět to před sebou...

Slyšel zvuky noční ulice, mihotání křídel můr u hučících umírajících žárovek vysokých lamp nad hlavou. Brzy se některá z nich odebere na odpočinek, jestli to mělo být v tu chvíli, netušil, možná příští noc, ale bylo mu to jedno, o metr světla míň by mu jen posloužilo. Vlastně ani nevěděl kam jde, a čeho jsou ty pouliční lucerny svědkem...možná jeho jistých kroků...jistých kroků putujících za nejistotou. Jestli ho tam nenajde, zpřetrhá si žíly a vypije jed, nic z toho by mu stejně neublížilo, ale trpěl by, dokud by se rány nezacelily a vnitřnosti jed neodmítly.

Vnímal našedlé kamenné zdi na obou stranách své cesty, díky umělému osvětlení působily čistě, ale jistě byly plné prachu...ve tmě se vždy všechno lépe skryje, i on!

A pak ucítil na svých nohou, že přidaly do kroku, do toho jistého, však ano, byl si jistý, nikdy dřív ne tolik, tahle možnost se mu nabízela, neměl právo ji odmítnout, stejně tak neměl právo ji přijímat, byla plná neřesti a hříchu, ale proč ho zajímaly takové věci, jeho životní hřích už mu stejně nikdo odpárat nedokázal.

V dálce před ním poblikával oranžovo zelený neon, nápis viděl jasně, i když některá písmena už dala výpověď. Přestala pracovat, nebavilo je blikat v místech, kam stejně moc lidí nechodí. Nepoutala, i když měla, vzdala to! On se ale nehodlal vzdát, musel dojít až na konec svojí cesty a tam, děj se vůle kohokoliv, chtěl splnit svoje přání, ano, sám sobě ho potřeboval splnit, protože v jeho útrobách leželo už moc dlouho. Byl správný čas, ne radno na cokoliv čekat!

"Hej krasavče, nechceš společnost?" oslovil ho kdosi ze tmy. Chraplavý, vykouřený hlas, který byl kdysi asi moc krásný. Patřil ženě, nechtěla se mu ale ukázat, možná čekala, že za ní do té tmy přijde a osmělí se sám. Jen kdyby chtěl. Ne, ona nebyla jeho cíl, cíl čekal tam, nedaleko v té polorozpadlině s blikajícím nicneříkajícím neonem.

"Promiň krásko, spěchám!" odmítl ji zdvořile, vždycky byl milý, na některé lidi určitě.

"Kdyby sis to rozmyslel, budu tady!" volala za ním do umělého šera, působilo to, jako kdyby na něj mluvily ty kamenné zdi a někdo v nich byl zakletý. Zapamatoval si její nabídku, všechno se mohlo stát. Pokud nenajde co hledá, tak se vrátí, takový měl plán. Protože on nedokázal být dlouho sám, potřeboval společnost, ať byla jakákoliv, každá se v tu nejzoufalejší dobu hodila. A tuhle noc byl hodně zoufalý, jen jiným spůsobem, potřeboval to jediné, to co ho dokázalo uspokojit.

Ze dveří baru se vymotal mladý muž v kožené bundě, měl hodně upito, škytal a sem tam se jeho obličej zkřivil do grimasy, která naznačovala, že bude každou chvíli zvracet....

Lovec zatajil dech, nečekal, že bude mít úspěch tak brzy. Zastavil se a sklonil hlavu, cítil jak mu planou oči, jejich barva nabrala zlatavý nádech, zatřpytily se v té tmě jako dva právě z řeky vylovené valouny zlata, byly horké a nenasytné jako ještě nikdy předtím. Měl pocit, jako kdyby mu chtěly vyskočit z důlků, to nutkání, ta chuť, ta touha...

"Přebral jsi?" zeptal se tiše, zastřeným hlasem, který ani nemusel měnit, byl prostě takový. Plný nebezpečí, ale i příslibů. Mladík sebou trhl a rozhlédl se kolem sebe. Nikoho neviděl, možná jen tam vzadu, ve tmě, něco se tam zatřpytilo. Udělal jeden krok do neznáma, ačkoliv mu to způsobovalo problémy, sotva se na svých opilých nohách držel. Jeho žaludek opět udělal nepříjemný, odmítavý zvuk a vyslal vzhůru do mladíkova hrdla varovný signál, který byl okamžitě zadržen těžkým polknutím. Příště už to nebude varování, ale trest, pomyslel si trpce. Trest za jeho nepřiměřené bratříčkování s alkoholem. A přitom to dnes večer neměl v úmyslu, chtěl se jen dobře pobavit. Odkázali ho do téhle zastrčené putiky s názvem RUN_A_ . Dřív to bylo asi Runway. Divil se při zjištění stáří objektu, že se to nejmenuje pouze R, písmena se držela statečně. Měla jeho obdiv. Teď ale neobdivoval nic. O tři hodiny později se dokázal soustředit jenom na to, aby jeho žaludek přestal protestovat. I tenhle důvod zájmu se ovšem změnil...

"Trochu!" škytl, celkem hlasitě a postoupil zase o kousek dopředu. Pravá noha se mu podlomila, zavrávoral, ale naštěstí se udržel. Kdo to na něj mluvil a proč se schovával. Měl příjemný hlas, takový svádivý, líně hladící jeho sluch a potom i všechna smyslová zákoutí mozku. Ten hlas byl prostě...

"Nechceš si dát někde kafe?" promluvil na něj znovu, a sakra, podlomila se mu pro změnu druhá noha. Že by na to měl vliv právě ten hlas? Najednou nemyslel na svůj skuhrající žaludek, ale na to, jak jeho podvědomí ovládá něco zvláštního, ovšem moc moc příjemného. Nikdy nic takového necítil a přitom toho člověka ani neviděl, jen ho slyšel jak mluví. Jako kdyby byl z jiného světa...drogový dealer dávající mu dávku nějaké nespecifikovatelné drogy v podobě svého hlasu.

"Rád bych, ale asi tam nedojdu, neukážeš se mi?" pobídl tmu před sebou. Zvedl při tom obočí v očekávání. Nebýval netrpělivý, ale teď, jakoby se všechno co obvykle býval úplně otočilo o sto osmdesát stupňů. Hlavně jeho opatrnost. Kam se ztratila? Vždyť mluvil s nikým, odpovídal na jeho otázky, místo aby se otočil na podpadku a odešel raději pryč. Co byl ten člověk zač?

"Chtěl bys mě vidět?" zeptala se ta tma. Zvuk jejího hlasu se o několik tónů snížil, působil ještě mystičtěji.

Lovec se zhluboka nadechl, cítil úžasnou vůni, nádhernou, podmanivou, měla v sobě spoustu lákavých přísad, ale ta nejvíc omamná pro něj by1a strach. I když se ten človíček před ním snažil o to, aby nic takového nevyšlo na povrch, lovec ji polykal plnými doušky, bylo to nedostatkové zboží, vzhledem k tomu, jak na lidi působil. Jeho hlas uklidňoval, chlácholil, ubezpečoval, jeho tvář tohle zvládala o sto procent lépe, nemohl ještě vyjít ze svého úkrytu, dokud se pořádně nenadýchá jeho obav, pak už bude pozdě, protože ucítí něco jiného, něco mnohem důležitějšího...ucítí svůj život!

"Nechci mít pocit, že mluvím s přízrakem!" řekl mladík a přivřel oči. Doufal, že tak aspoň něco uvidí. Nic, jen ty dva malinkaté žluté plamínky, blízko u sebe, nehýbající se, ve vzduchu, trochu výš, než v úrovni jeho očí. Občas se na setinu vteřiny ztratily, lákaly jeho zrak, nemohl ho od nich odtrhnout.

"Dobře!" promluvily k němu, vypadaly při tom o stupínek výrazněji, kdyby mu to jeho opilá představivost dovolila, rád by je k něčemu přirovnal, ale zabývat se tím rozhodně nechtěl. Potřeboval toho člověka vidět. Musel si ten nádherný hlas k někomu přiřadit, a věřil, že jeho majitel bude ještě nádhernější. Sám svoje úvahy nechápal.

Nad jeho hlavou zablikala žárovka v lampě, zvedl automaticky hlavu a zadíval se do světla, jak bylo možné, že jeho osvětlovalo, ale postavu před ním ne? Nemohl stát daleko. Tenká čára mezi světlem a tmou, ovšem naprosto přesně rozdělující. Jako černá a bílá na šachovnici, jako oranžový a zelený neon za jeho zády. Nikdy nic takového neviděl, ale najednou mu to připadalo celkem normální. Pustil hlavu dolů, už ho z toho pohledu do žárovky bolely oči a v tu chvíli zkameněl. To zjevení stálo před ním, dokonalý doplněk k dokonalému hlasu, nebo možná naopak. Vysoký muž v černém dlouhém kabátu, pod ním něco jako kožené kalhoty a košile. Knoflíčky na ní byly z lesklých černých kamínků, v odrazu skomírajícího světla se třpytily jako vybroušené onyxy. A pak ta tvář. Perfektně formovaná, s plnými výrazně růžovými až fialovými rty, oči lemované hustými řasami, vlasy černé a neuvěřitelně lesklé jako havraní křídla.

Musel se vrátit pohledem do těch očí. Měly zvláštní barvu, takovou blýskavou, do žluta, v první chvíli si myslel, že se ten muž před ním vrací z nějakého maškarního večírku, kde byl nejspíš jako upír. Ironicky se té myšlence zasmál, alespoň v duchu, jinak nebyl schopný se pohnout. Ani rty nechtěly v tu chvíli nic dělat, vyčkávaly, možná na vysvětlení, na které by potom reagovaly, nebo na něco jiného...

"Líbím se ti?" zeptal se lovec s mírným úsměvem, zvedl při něm jen jeden koutek, ale při mluvení byly jasně vidět jeho zářivě bílé zuby.

"Jak se jmenuješ?" vyhrkl mladík, i když měl šílenou chuť říct mu ano. Líbil se mu, nebo víc než to, jeho srdce poskočilo jako kdyby se právě zamilovalo, ze vteřiny na vteřinu.. Ne, to byla hloupost, alkohol mu jistě zvedl krevní tlak i tep, rozumněji to vysvětlit nešlo.

"Jsem Adam a ty?" řekl lovec tajemně. Věděl všechno o osobě před sebou. Věděl i jeho jméno, mohl by číst i jeho myšlenky, kdyby chtěl, ale jemu stačilo cítit jeho obavy a zároveň neskutečnou touhu, zvětšila se, jakmile se před ním zjevil. Byla čitelná i z těch vyděšených hnědých očí.

"T-Tommy!" zakoktal ze sebe mladík a poprvé se zmohl na nějaký pohyb. Prohrábl si své dlouhé blond vlasy a chvíli v nich ještě prsty zůstal, přemýšlel možná, i když nebylo nad čím. Jeho mozek hlásil dovolenou, nedobrovolnou...vynucenou alkoholem, to co uvnitř Tommyho mluvilo bylo něco jiného, co nedokázal přesně popsat. Kdyby se ho někdo zeptal, nenašel by správná slova.

"Hezké jméno...Tommy!" zapředl Adamův hlas svůdně, správně se domníval, že po tom blonďákovi naskočí po celém těle husí kůže, jeho hlas měl takové účinky. Bohužel to zatím neviděl, ale věděl, že to brzy přijde, miloval mrazení, které způsoboval on sám.

"Díky!" vydechl mladík a pak se nervózně ošil.

"Potřebuju to kafe, není mi dobře!" připustil v zápětí nešťastně a poprvé od té chvíle, co uslyšel Adamův hlas si musel opět zahrát vnitřní bitvu se svým žaludkem. Pokud se odsud rychle nehnou, už to nevydrží a všechno půjde ven. Nerad by před tím krásným cizincem vypadal jako ten největší ožrala na zeměkouli.

"Vím o jednom skvělém místě, bude se ti líbit!" řekl Adam klidně, viděl Tommymu až do útrob a věděl tudíž i o tom, jak se mu bouří, prostestují a prahnou po očištění. Udělal k němu jeden dlouhý krok a natáhl ruku. Mladík ji okamžitě přijal, bylo to instinktivní a přistihl se, že po ničem jiném v posledních několika vteřinách netoužil. Jakmile se jeho kůže setkala s tou Adamovo, projel jím zvláštní, nepopsatelný proud něčeho. Byly to jen záblesky, nezachytitelné signály intenzivního pocitu. Jenže je vnímal jen krátkou chvíli, jeho tělo se uklidnilo, přestalo s ním bojovat, vzdalo to a poskytlo mu okamžitou úlevu, přesně tak se cítil, než do zastrčeného baru vlezl. Střízlivý, možná trochu unavený, ale rozhodně v pohodě. Co s ním ten člověk udělal? Úplně ho pobláznil, nastrčil do hlavy prázdno a do všech ostatních buněk propašoval nějakým kouzlem snad silné záchvěvy chtíče a vlastní dokonalosti. Ano, připadal si najednou stejně úžasný jako Adam, ale o to víc zranitelnější. Dvě věci, které mu absolutně nešly dohromady a přesto v tomhle neslučitelném páru tvořili perfektní celek.

"Půjdu s tebou, kam budeš chtít!" vydechl Tommy úžasem a stiskl ruku svého spasitele ještě pevněji.

Adam se pousmál a přitáhl si blonďáka k sobě. Jak rád tohle slýchával a jak moc z toho byl zároveň zklamaný. V tomhle momentu chtěl, aby byla Tommyho slova reakcí na jeho jedinečnost, ne na jeho triky. Ale noc byla dlouhá, ještě je toho tolik čekalo. Nechá svůj úlovek mluvit vlastním jazykem, dovolí mu, aby se choval, jak sám uzná za vhodné, zasáhnout bude moct vždycky...