Blasphemy 4.

Pár: AL/JS
Přístupnost: 18+
Anotace: Zakázaná láska mezi umělcem a mladým knězem...

* * *

Jack si nedokázal vysvětlit zklamání, které cítil, když Adam na nabídku přátelství přistoupil. Jenže v první řadě to asi neměl vůbec navrhovat a měl vyložit Adamovi karty na stůl. Říct mu, že je protestantský kněz a za dva týdny i oficiální vysvěcený. Ihned by viděl reakci na tvrdou realitu.

Jak by to asi Adam nazval? Nepřízní osudu, nebo něšťastnou náhodou?

Jack popošel kousek dál, ale zastavil se, protože neslyšel, že by šel Adam za ním. Skoro se strachem se otočil.

Jen co si ho Adam všiml - celou dobu od té nabídky byl jaksi mimo - pohnul se a vyrazil taky. Když procházel kolem Jacka, věnoval mu celkem slušně zahraný úsměv.

Ne, nehodlal se tím nechat otrávit, nebo dokonce odradit. To ani náhodou!

Tentokrát tedy vyšel první z lesa Adam. Rychle vzhlédl vzhůru k tmavě šedé obloze, která se mu ani trochu nelíbila.

"Musíme fakt pohnout!" prohlásil mírným rozkazem. Jack ho doběhl a Adam mu sebral z ramene tašku s knihami.

"Ne, to je dobré!" bránil se Jack, ale Adam ho spražil pohledem, který jasně mluvil o tom, že s ním nehodlá diskutovat.

Přehodil si brašnu přes rameno, jenže v ten samý okamžik nad lesem za nimi zlověstně zahřmělo. Než se Adam nadál, měl kolem zápěstí omotané Jackovy prsty, doslova mu ho drtily. Polekalo ho to víc než samotný hrom.

"Ty se bojíš bouřky?" zajímal se a přitom hledal očima v nejbližším dosahu něco, kde by se mohli schovat a přečkat tam, než nejhorší pomine. Bohužel se do toho ještě silně rozpršelo, že měl Adam sto chutí zahodit tašku s knížkami vzteky na zem.

"Kru-ci-nál!" zaklel a pochopitelně se hned po tom setkal s Jackovým vražedným pohledem.

"Promiň, ale to je jak naschvál!" neudržel se a jak kolem sebe rozhodil naštvaně rukama, odmrštil i Jackovu. Ten si snad až v tu chvíli uvědomil, že se Adama celou dobu držel.

Adam pevně stiskl popruh brašny a vyrazil pryč od lesa. Prozatím ho následoval jen tázavý Jackův pohled, než jeho majiteli došlo, kam Adam míří.

Jediné místo, kde se mohli schovat byl starý seník. Přesně to místo, které se už dobrou hodinu a něco v Jackově hlavě pořád dokola ozývalo.

Dlouho se rozmýšlel, než se s tím největším sebezapřením vydal za Adamem a když konečně doběhl k boudě, byl promočený na kost a dlouhé vlasy se mu lepily na obličej.

Rychle vešel dovnitř, Adam zrovna pokládal na zem brašnu a sundaval si bundu.

Jack se rozhlédl po domku, který si pamatoval ještě z dob svého dětství když do Kingsdownu jezdíval na prázdniny. Už nesloužil jako seník, protože do něj několika dírami ve střeše pršelo, ale v jednom rohu se zdálo být suché místo. Stála tam stará dřevěná židle a vedle ní malý stoleček. Možná se tu před deštěm schovávali lidé, co přes léto na louce pracovali, napadlo ho.

"Sundej si ten svetr!" vytrhl ho z myšlenek důrazný Adamův hlas. Polekaně se na něj otočil a zavrtěl nesouhlasně hlavou.

"Chceš se nastydnout? Dokud budem tady, bude lepší, když si ho sundáš!" domlouval mu Adam. Sám si vykasal mokré tričko a přetáhl si ho přes hlavu. Pak se rozhlédl kolem, kam by ho mohl na tu chvíli rozprostřít. Nakonec ho hodil na opěradlo židle a vrátil se k Jackovi, že si od něj vezme svetr, který musel být takhle nasáknutý vodou minimálně dvakrát těžší. To by si ho ovšem Jack musel svléknout.

Pořád stál na svém místě a vyděšeným pohledem těkal po Adamově těle. Jestli byl někdy předtím zmatený? Tak to asi ještě nevěděl, co to slovo skutečně znamená!

"No tak Jacku, mám tě prosit?!" zamračil se Adam a přistoupil k němu blíž. Natáhl ruku ke spodnímu lemu svetru a zvedl ho, jenže Jack mu chytil zápěstí a víc nedovolil.

"Co je to s tebou? Máš snad nějaký tetování, který nesmí nikdo vidět?" zasmál se Adam. V další chvíli ovšem poněkud přiškrceně, protože uviděl Jackův smrtelně vážný obličej.

"Nevím o co ti jde, ale ten svetr musí dolů!" to už se zastavit nenechal. Vytrhl se Jackovi a téměř násilím ho z něj svlékl...

Když mu mokrá vlna zůstala v ruce a jeho oči padly na hladké bledé tělo, lesknoucí se vlhkem, okamžitě mu došlo, proč se s ním Jack pral!

Jako smyslů zbavený do něj strčil a natlačil ho ke stěně...

Důvodem bylo pokušení.

Pokud Adam nelhal a skutečně ho chtěl, musel se Jack aspoň pokusit zabránit tomu, aby Adam necítil přinejmenším podobné pocity, se kterými se pral i on, když si svlékl svoje tričko. Pojmy jako zákon, odolnost, víra v tu chvíli přestaly existovat...

Adam se k Jackovi přitiskl boky, odhrnul mu z obličeje mokré prameny blond vlasů a pak ho nedočkavě políbil. Tentokrát se ale neobtěžoval s letmými polibky, na to byla jeho touha až moc probuzená. Vklouzl jazykem do pootevřených Jackových úst a vyhledal ten jeho. Jednou rukou stiskl jeho pas a druhou mu vjel do vlasů, i pro případ, že by se Jackovi chtělo ještě vzdorovat.

Jenže odezva polibků byla skutečná. Vážně spolupracoval...

Adam se udýchaný mírně odtáhl a zahleděl se Jackovi do očí.

"Adame... já nemůžu... jsem..."

"Prosím Jacku. Buď můj. Zešílím z tebe, jestli tě nebudu mít!" nenechal ho Adam domluvit. Kdyby ano, dozvěděl by se dost podstatnou informaci, která by jistě ovlivnila jeho další chování... nebo možná ne...

Jack měl víc možností, jak a kdy to Adamovi oznámit, jenže teď už moc dobře věděl, jak by to dopadlo...

Do vysvěcení zbývaly dva týdny. Možná že dělal největší chybu svého života, když se rozhodl souhlasit. Ale Adam byl Američan. Za pár ní se měl vrátit domů a za pár dní se měl Jack stát skutečným knězem, mimo jiné přísně dodržující celibát, už navždycky.

Dokázal jedno uklouznutí snést a vzít i celou vinu na sebe. Nemohl by ji sdílet s Adamem, protože tohle byl jeho boj...

Cítil na svém deštěm prochladlém těle Adamovy teplé dlaně. I ony byly zpočátku studené, ale výraz v Adamových očích jasně mluvil o tom, co je zahřálo.

"I já tě chci, moc... ale jen projednou... nemůžu..." Jack se zadrchl, protože nemělo smysl to dál v sobě řešit.

Musel to udělat teď, dokud byl ještě čas, i když to znamenalo podlehnout hříchu.

Už dávno se rozhodl, že k němu nedojde, ale nemohl tušit, že potká muže jménem Adam, který od základu otřese jeho přesvědčením.

Znovu se políbili... další zbytečná slova už nepadla.

Strhávajíc ze sebe zbytky oblečení, doprovázené lačnými polibky se vzájemně dostrkali až k židli, na kterou Jack Adama donutil sednout. Pak se mu nedočkavě uvelebil na klíně.

Už nebyla cesta zpátky...

 

* * *

Měl pocit, že se pod ním otevírá brána do pekla...

Jack si položil na Adamovo rameno bradu a přitiskl svou tvář k jeho. Silné paže ho stále svíraly, na okamžik ho ovládl sladký klam, že tak je to v pořádku, že do téhle náruče patří. Prostě, že mu nemůže být odpíráno něco tak nádherného...

Ano byl to chvilkový klam, o který se postarala jeho mysl. Malá ovšem výrazná lež před trpkým uvědoměním si smrtelného hříchu s hrozivým názvem rouhání. Nevybral si tuhle cestu, vybral si jinou...

"Jacku..." vydechl mu Adam do ucha a tím ho dokonale vtáhl zpátky do podmanivé reality. Už před léty určená cesta za sebepoznáním a odříkáním běžných lidských radostí se zase na moment ztratila.

"Kde jsi, buď tu se mnou!" zašeptal Adam zoufale. Na chvíli měl tíživý pocit, že je Jack úplně mimo. Chtěl ho mít ve své náruči a chtěl, aby jeho tělo patřilo jen jemu, včetně mysli.

"Jsem tady..." pousmál se Jack a políbil Adama na rameno. Odtáhl se, aby mu viděl do obličeje.

"Opravdu jsem tady, jenom s tebou!" pohladil ho po tvářích a pak na nich své dlaně nechal. Nekonečně dlouho se vpíjel svýma očima do Adamových a trpce si uvědomoval, že nikdy už nic tak dokonalého neuvidí, ne takhle zblízka...

Adam zavřel oči a lehce se pohnul v bocích. Jackovým tělem projela nová ostrá s ničím nezaměnitelná bolest, která se mu na okamžik zavrtala i do spánků. Kousl se do rtu a stiskl víčka pevně k sobě. Myslel si, že už si zvykl, ale pořád se ještě víc dokázal soustředit na tuhle bolest namísto rozkoše, která měla jít ruku v ruce s ní.

Možná to tak měl vnímat. Možná tohle znamenalo aspoň částečně umazávat dluh, který s každou vteřinou, kterou strávil v objetí muže narůstal.

"Je to nepříjemný?" zeptal se Adam s obavami v hlase. Něco mu říkalo, že Jack moc podobných zkušeností mít asi nebude a rozhodně ho nechtěl on sám napoprvé vyděsit.

"Ne... já..." opravdu se chtěl soustředit na to co řekne, jenže při pohledu do Adamovy starostlivé tváře to nešlo. Nikdy neviděl tolik něhy a oddanosti jako v jeho očích. Skutečně pro něj tolik znamenal? Jen po pár dnech, co se znali?

"Nechci ti ublížit..." zavrtěl Adam hlavou a pro jistotu Jacka nadzvedl, jenže v tu chvíli jeho ruku zadržela drobnější a blonďák proti němu zavrtěl hlavou taky.

"To nemusíš..." zaprotestoval. Věděl, že si zvykne, že to musí jenom vydržet...

Adam Jacka dlouze políbil a maličko se s ním předklonil. Potřeboval dosáhnout polohy, která mu pomůže na bolest zapomenout. Pro něj samotného jen Jacka držet bylo utrpení. Byl tak nádherný a křehký, zdálo se i nezkažený. Proč ho v první chvíli, kdy se začali milovat napadlo, že se chová jak ten největší hříšník na světě, když se rozhodl dobít tohle nevinné tělo?

A proč ho pořád pronásledovala myšlenka na jeho dosavadní život, která jako kdyby mu našeptávala, že doposud nezažil skutečnou vášeň, ba ani lásku? Že všechno co ve svých vztazích zažil byla jen zkouška jeho osobnosti a vkusu?

Jack v jeho náruči zasténal a jeho hlava se prudce zaklonila dozadu. V obličeji měl možná ještě slabý výraz bolesti, ale tentokrát ji přebíjela skutečná rozkoš, pootevřené rty se chvěly jak křídla motýlů.

Adam políbil jeho napnuté hrdlo a trochu Jacka za zadeček nadzvedl. Blonďákovy prsty se mu zaryly do ramen.

Bylo to, jako kdyby někdo řekl razantní STOP bolesti. Najednou byla prostě pryč.

Jack se zapřel o chodidla a sám se začal na Adamovi pohybovat. Chtěl to cítit znovu a znovu, ne, on to musel cítit, protože nic podobného ještě nikdy nezažil... tohle nemohla být pravda!

Předchozí myšlenky na všechno špatné začaly rychle ustupovat na samé dno jeho podvědomí a nahradila je ryzí smyslnost, která s každým dalším pohybem jeho a Adamova těla získávala přímo gigantické rozměry...

Měl pocit, že se nad ním zavírá brána do nebe...

Srdce ještě ve zvýšené rychlosti pumpovalo do jeho těla krev a zrychlený dech sliboval pomalé uklidnění, když Jack objímal Adama kolem krku a tiskl k němu teď už ne od deště, ale potem zvlhlé tělo. Nosem nasával vůni z jeho vlasů, se kterými si něžně pohrával.

Skutečně to zažil! Ten úžasný pocit naplnění touhy, který lze cítit jen díky hříšné vzájemné přitažlivosti. Nic jiného ho navodit nedokázalo, ani kdyby zneužil jen vlastního těla pro stejný účel. Necítil by se takhle. A necítil by tím, co právě udělal, že zradil snad celý svět.

Už jen to, že nedokázal odolávat, že stačilo jít s Adamem na procházku do knihovny ho neuvěřitelně děsilo. Stačilo tak málo aby podlehl.

Skutečně věřil tomu, že se v tomhle duchu viděli naposledy? A vážně byl tak troufalý, aby propůjčil svou víru něčemu takovému?

Zprvu si to neuvědomil... až když ho horké slzy zapálily na tvářích a jedna z nich ukápla na Adamova záda, zhrozil se.

"Jacku? Ty... ty pláčeš?" do téhle chvíle se Adam pokoušel vydýchat a uvěřit tomu, že všechno co se právě stalo Jack skutečně dovolil, i když to zprvu vypadalo dost beznadějně. Ovšem teď se zdálo, že toho lituje.

"N-ne!" blonďák si rychle utřel tváře, protože věděl, co se stane. Adam ho od sebe odtáhl, aby mu viděl do obličeje.

"Co to znamená? Co se děje?" kdyby Jack brečel štěstím, tvářil by se tak, ovšem jeho výraz měl do spokojenosti daleko.

"Nic!" zalhal Jack.

"Nic? Ublížil jsem ti nějak? Prosím řekni mi to! Co jsem provedl?" Adamovi začínalo být pořádné horko. Něco se muselo stát a jistě za to mohl on.

"Ne Adame, nic mi není, neublížil jsi mi, spíš naopak. Jsem zmatený... nikdy jsem s nikým nic podobného necítil..." tohle byla asi jediná pravda, kterou si Jack mohl být jistý, i když ani trochu nemluvila v jeho prospěch.

"A co cítíš? Teď už mi to můžeš říct, že jo?! Protože jestli je to to samý co cítím já..."

"Zadrž!" Jack se na Adamových stehnech posunul dozadu, aby od sebe oddálil jejich těla. Jeho slova zněla moc nebezpečně.

"Neumlčíš mě Jacku. Vždycky říkám co cítím! Nemůžu si nechat pro sebe, že jsem se do tebe šíleně zamiloval. Taky jsem s nikým nic podobnýho necítil!" přiznal Adam a hned na to se mu rozhořely tváře. Žádnému klukovi to takhle naplno ještě neřekl, jen po necelém týdnu.

Naivně si myslel, že by Jacka mohlo uklidnit kdyby věděl jak vážně to s ním myslí, jenže blonďák od něj téměř odskočil s očima dokořán a bez jediného slova se začal oblékat.

"Co to děláš?" nechápal Adam jeho zbrklé chování. A kdo by ho taky chápal po takovém vyznání.

"Všechno je špatně!" zabručel si Jack pro sebe.

"Cože?" i Adam se zvedl ze židle a vědom si toho, že na sobě nic nemá se začal rozhlížet po svých svršcích...

"Prostě to takhle být nemělo, nic z toho se nemělo stát!" brblal Jack dál, když si zapínal kalhoty. Rychle se shýbl na zem pro svetr a pak se konečně odvážil podívat na Adama, který jen stál, pořád vedle té židle hříchu a sledoval ho nechápavým pohledem.

"Lituješ toho?" zeptal se Adam opatrně. Ovšem kladnou odpověď slyšet nechtěl.

Jackovy pocity byly najednou hrozně nečitelné, vyděsilo ho to.

"To ne Adame... jen... ty mě nesmíš milovat, rozumíš? Nemiluj mě!" druhý rozkaz už skoro křičel, jak byl z celé téhle situace rozhozený. Stalo se přesně to, co se stát nemělo.

"Už je pozdě... tak se na to vykašli a pojď sem!" Adam k němu natáhl smířlivě ruku, jenže Jack jí odrazil svou a couvl o další krok dozadu.

"Ne!" zakňučel jak raněné zvíře. Brada se mu při tom zlověstně zkrabatila a hned na to celý obličej. Už když odvracel hlavu, Adam věděl, že tenhle pláč bude o dost bolestnější než ten předchozí.

Jenže Jack ho nenechal, aby ho viděl. Bez jediného dalšího slova se rozběhl ke dvěřím a než stačil Adam cokoliv namítat, byl pryč...