Blasphemy 3.

Pár: AL/JS
Přístupnost: 18+
Anotace: Zakázaná láska mezi umělcem a mladým knězem...

* * *

"A-ahoj!" vykoktal ze sebe Jack a lehce se zamračil. Moc dobře si uvědomoval, kde se nachází, že právě vyšel z kostela a že na sobě nemá svůj služební oděv. A ještě víc ho překvapilo, co tu dělá Adam.

"Co.. co tu děláš?" zeptal se rychle.

"Procházím se, touhle trasou jsem ještě nešel. Tohle městečko a okolí jsou úžasný, tak nechci nic zanedbat dokud tu jsem." vysvětlil mu Adam s úsměvem. Na Jacka působil až moc spokojeně, když on sám se uvnitř poněkud klepal, aniž by pořádně tušil proč. A ještě to Adamovi nevěřil. Přece už tu byl dopoledne.

"Promiň, ale musím jít, tak..." chtěl udělat krok, ale Adam v tu samou chvíli udělal taky jeden, směrem k němu. Jack se zarazil a vytřeštil na něj oči, jako kdyby proti němu vytáhl pistoli. Ani si to neuvědomoval, že zaujal bojovou pozici.

"Klid..." zvedl Adam ruce jako kdyby se chtěl vzdát "... jenom při povídání nerad křičím!" snažil se upozornit na vzdálenost, která mezi nimi byla, opravdu od sebe stáli hrozně daleko, i když Jack by to tak nejradči nechal.

"Chodíš do kostela?" vypálil Adam raději další otázku, protože se teď nehodlal vzdát. Už když Jack řekl, že musí jít, trochu v něm hrklo.

"Já... vážně už musím..." otočil se Jack o nějakých devadesát stupňů a tentokrát už ho od kroku vpřed neodradilo nic.

"A kam tak spěcháš, můžu jít s tebou?" Adam se odhodlaně vydal za ním, i když se Jackovy kroky zrychlovaly čím dál víc. Jako kdyby před ním chtěl opravdu utéct.

"Musím do knihovny, než mi zavřou!" podíval se na něj Jack nechápavě. Ten muž byl prostě neodbytný...

"Tak to jdu s tebou, půjčím si nějakou knížku!" prohlásil Adam bezstarostně. Konečně se mu podařilo s Jackem srovnat krok a naštěstí byl o něco vyšší, takže nemusel tak hnát jako blonďák vedle něj.

"Ale..." chtěl Jack protestovat, jenže se zarazil. "... je to hrozně daleko, až za lesem!" pokračoval už poněkud nejistě. Ještě před chvílí chtěl Adama nějakým způsobem setřást, odradit ho, ale i když řekl tohle, něco mu říkalo, že je to dost málo na to, aby se Adam odpojil a vrátil domů.

"Nevadí mi dlouhý procházky, stejně nemám co na práci a co kdyby v tom lese byli loupežníci, kteří by tě chtěli okrást?"

"Prosím?" vyvalil na něj Jack oči.

"No, měl bys mít někoho sebou, kdo ti s nima pomůže..." Adam se tvářil naprosto vážně, když to říkal, z čehož byl Jack vyvedený z míry ještě víc.

"Ale my tu nemáme loupežníky!" zamračil se. Adam se ovšem v další vteřině začal usmívat, což jasně svědčilo o tom, jak svojí poznámku myslel. Rozhodně ne vážně.

"Tak nějakou zlou ježibabu určitě jo!" pokračoval s úsměvem od ucha k uchu.

"Co jsi zač?" spražil ho Jack nechápavým pohledem a pak ho upřel zarytě před sebe.

Došli k poslední domu v téhle čtvrti. Dál už se před nimi rozprostírala jen louka s kopcem a za ním vykukoval rozlehlý les. Jack se zastavil a chtěl otočit na Adama, jenže ten udělal ještě několik kroků vpřed, protože si toho nejprve nevšiml.

"Podívej se..." začal Jack odvážně a Adam se napřímil jak káraný školák.

"Adam..." podstrčil mu ihned svoje jméno.

"Jistě... Adame. Nechci si to co děláš vysvětlovat nějak špatně..." pokračoval Jack jako kdyby ho ta Adamova poznámka nerozhodila, opak byl ovšem pravdou. Ještě to jak se pořád usmíval mu taky moc odvahy nedodávalo.

"Zajímalo by mě, jak si to vysvětluješ teď?" zvedl Adam vyzývavě hlavu a přivřel oči.

"No..." Jackovi se zadrchl hlas v krku, nebo spíš myšlenka na cestě k jejímu vyslovení. Nějak nebyl schopný najít ta správná slova.

"Já ti to usnadním, rád si půjčím nějaký knížky, ale nevím kde to je, takže..." nedokončil Adam, bylo jasné, jak to myslel. Jackovi to ovšem vzalo vítr z plachet ještě víc než předtím. Na tohle už vůbec nevěděl co říct.

"Prý by mělo večer pršet, tak bysme si měli pohnout!" pobídl ho Adam, opět s úsměvem a vykročil.

Jack se ještě chvíli koukal na jeho záda a pak svěsil poraženě ramena a vydal se za ním.

Měl mu říct pravdu, to byl celý kámen úrazu.

Bohužel s každým dalším krokem k tomu ztrácel víc a víc odvahu.

Chvíli šli mlčky a pak se začal Adam vyptávat. Byl hodně zvědavý a očividně ho zajímalo všechno, co Jack řekl, i když dostával jen útržkovité odpovědi...

"Řekneš už mi konečně co si dáváš v hospodě, když jdeš posedět s kamarádama?" Adam otočil na Jacka hlavu a v rychlosti si ho shédl od hlavy k patě, dokud k němu blonďák neobrátil pohled. Hrozně se mu na něm líbil tenhle outfit, svetr a krátké džíny, připadal mu v tom sexy, asi proto, že ten volný svetr všechno důležité skrýval. Ovšem důležité pro co?

"Já moc nepiju, ale když už, tak si dám víno..." odpověděl Jack částečně po pravdě. Přece nemohl říct, jak má rád pivo, když už ho jednou odmítl.

"Já taky, i když musí být fakt kvalitní, protože z takových těch driáků mě druhej den bolí hlava..." rozpovídal se Adam.

Jack na to nic neřekl, jen si chvilku prohlížel jeho profil. Možná až moc dlouho na to, aby to mohl považovat za normální prohlídku.

"No a co děláš? Ještě studuješ?" odhadoval Adam. Podle mladistvého vzhledu by Jacka tipoval na studenta nějaké fakulty, možná i díky tomu, že svým způsobem vypadal chytře a taky hodně četl. Byl to pro něj takový prvořadý ukazatel.

Jack sebou škubl a strčil si nervózně jednu ruku do kapsy. Nechtěl lhát, jenže Adamovi se podařilo vždycky položit takovou otázku, na kterou mohl odpovědět pravdu. Problém byl v tom, že to nechtěl nijak rozvádět, ano to byl hodně velký problém!

"Ano, ještě studuju..." přikývl. Svým způsobem to pravda byla. Dokud nebyl vysvěcený kněz, byl jenom kněz a pořád se učil, i když teologickou fakultu už měl za sebou. "... a co děláš ty?" rychle obrátil řeč na Adama. Čím víc se bude vyhýbat otázkám o něm, tím míň bude muset lhát.

"Hraju v divadle, v muzikálech..." řekl Adam jakoby nic, ale věnoval při tom Jackovi úsměv.

"Vážně? Takže jsi zpěvák?" Jacka až překvapilo, jak ho profese toho Američana zaujala. Ještě nikdy se s někým takovým nesetkal, s umělcem.

"Hm..." přikývl Adam a přivřel lehce oči. "... chtěl bys něco slyšet?" zeptal se v zápětí a Jack trochu zpomalil.

"No... jestli se ti chce?!" řekl neurčitě. Ve skutečnosti ho hodně zajímalo, jak umí Adam zpívat. Miloval zpěv chrámového sboru, i když ten jejich místní se měl ještě hodně co učit.

Ušli ještě pár metrů a Adam začal. Naprosto beze studu a dokonale jako vždycky...

Věděl, proč je hvězdou jejich divadla, mohl za to jeho skvělý hlas, ale právě teď si liboval v tom, že se o svojí obrovské přednosti nemusel zmínit sám od sebe, že to začal Jack. Hodil mu rukavici a on ji zvedl, i když v tomhle případě je určitě nečekal žádný souboj.

Za doprovodu písničky, kterou Jack neznal, ovšem podané naproto úchvatným hlasem ušli asi další půl kilometr. Jack byl jak u vytržení. Tedy čekal, že Adam bude umět zpívat, ale takhle?

Když dorazili ke staré boudě, od které to bylo k lesu už jen pár desítek metrů, musel se zastavit. Adam zrovna dozpíval poslední slovo...

Polekaně se na Jacka otočil a trochu nervózně si skousl ret. Zase se do toho moc ponořil a nevnímal okolí, jako vždycky.

"Co je?" zeptal se opatrně. Jack těkal svýma modrýma očima po celém jeho obličeji.

"To bylo dokonalé, máš úžasný hlas!" vydechl dojatě. I když Adam nezpíval žádnou dojemnou písničku, spíš to bylo něco veselého, připadal si v tu chvíli jak osvícený. Nejraději by se rychle vrátil a donutil ho, aby mu zazpíval v kostele, tam to muselo znít ještě lépe.

"Děkuju..." Adam cítil jak se mu do tváří vlévá horkost. Nikdy ještě nebyl tak rozechvělý z takovéhle obyčejné pochvaly.

"Akorát neznám tu písničku..." posmutněl Jack. Musel připustit, že se mu líbila.

"To je song z Koček. Hraju v nich Rum Tum Tuggera!" oznámil mu Adam pyšně. Tuhle roli prostě miloval a vůbec se netěšil na chvíli, až vedení divadla oznámí termín derniéry. Naštěstí to tak zatím nevypadalo, pořád měli vyprodáno.

"Koho?" nechápal Jack. Nikdy to jméno neslyšel.

"To je jedna z hlavní postav v tom muzikálu. Takovej samolibej egoistickej kocour!" ušklíbl se Adam. Asi proto se mu ta role tak líbila, byla hodně charakterní.

"Kocour?" ovšem po tomhle už měl pocit, že si z něj Jack dělá legraci.

"Ty neznáš muzikál Kočky?" zhrozil se a Jack jen stydlivě zavrtěl hlavou. Znal spoustu muzikálů, Jesus Christ Supertar například, ale tenhle mu opravdu nic neříkal.

"Tak se můžeme domluvit s Helenou, to je ta moje kamarádka a někdy se na to u ní podívat..." navrhl Adam iniciativně, což ovšem na Jackově tváři způsobilo značné chmury. Adam byl úžasný zpěvák, ale tam to začínalo a taky končilo. Po jeho návrhu na strávení společné chvíle u sledování videa se mu sevřel žaludek...

"Co se stalo, řekl jsem něco špatně?" zhrozil se Adam. Nemohl si nevšimnout Jackovy zachmuřené tváře. Celou dobu z něj byl vyplesklý, tedy když zpíval a teď se zase tvářil jako kdyby ho pozval na rande. No, dobře, pozval, ale tak okatě to přece nevyznělo.

"Ne. Neřekl. Jenom mě pořád někam zveš, mám obavy co se za tím skrývá!" připustil Jack a Adam se na něj podíval trochu ze strany.

"Takže ti to v hlavě leží pořád, už od kostela..."

"Ne neleží!" ohradil se Jack okamžitě. Přece mu nepřizná, že když je s ním, byť zatím jen krátkou chvíli, tak se mu hlavou honí zamlžené představy jeho úmyslů. Byly zamlžené, protože se jim nehodlat poddat. Možná o to víc na něj pořád útočily.

"Tak dobře, neleží..." pokrčil Adam rameny a otočil se víc ke starému dřevěnému domku, u kterého právě stáli. "... to je seník?" zeptal se klidně.

"Ano..." přikývl Jack, vůbec netušil, kam tím Adam míří, tedy proč najednou změnil téma jejich hovoru.

Adam se pousmál a udělal k němu nepatrný krok, že si ho Jack skoro nevšiml. Ale když se k němu černovlasý muž naklonil, nedokázal udělat už vůbec nic.

"Povím ti, co se za tím skrývá..." začal Adam tajemně. "... rád bych tě zatáhl do tohodle seníku a pomiloval se s tebou!" dokončil pomalu, ovšem důrazně. Dal si záležet, aby jeho hlas zněl trochu jinak, byla to jeho obrovská zbraň.

Jack na něj vyvalil oči a otevřel překvapením ústa. "Co?" vyhrkl a snažil se rychle najít nějaká další slova, ovšem to by mu nesmělo ve spáncích rezonovat to Adamovo - pomiloval. Nejhorší bylo, že nedokázal ani udělat krok zpátky. Riskoval, že se po něm Adam natáhne, chytne ho za ruku a pak už by asi nebyl schopný vůbec ničeho. Tedy čehokoliv co by se týkalo protestu...

"No... je fajn vědět, čím tě dokážu odzbrojit!" usmál se Adam zářivě a udělal od Jacka pár kroků vzad. "Půjdem ne?" ohlédl se ještě po něm a pak bezstarostně vyrazil. To že ho Jack musel dohánět, protože jaksi nebyl schopný se chvíli vůbec hýbat si celkem hodně užíval. Už věděl jak na něj...

 

* * *

 

Adam měl co dělat, aby se udržel v klidu, protože Jacka do toho seníku skutečně zatáhnout chtěl. I když se pak tvářil, že to byla jenom sranda. Naštěstí Jackův obličej a vlastně celá jeho reakce předčila i jeho touhu.

Adam čekal, že Jack sklopí svůj zrak, odstrčí ho, ořikne, nebo mu jednu vrazí, jenže Jackovy oči mluvily jasně. Hrály si s ním, i když silně pochyboval, že si to Jack v ten moment uvědomuje. Zatímco se mračil a všechny svaly v jeho tváři ztuhly překvapením, oči říkaly - možná ano, ale nebudeš to mít snadné.

Rozhodně si to chtěl vysvětlovat takhle, určitě to znamenalo tohle. Ale taky to mohlo být - zapomeň na to, to se radči nechám vykastrovat...

Adam si pro sebe utrápeně povzdechl a podíval se vedle.

Šli teď nějakou chvíli mlčky, Jack byl očividně zamyšlený a Adam nějak nevěděl, jak po té svojí narážce pokračovat.

"Co je na mě tak vyjímečného?" zeptal se Jack, zrovna když zdolali okraj lesa. Než na to byl Adam schopný něco říct, obklopilo je přirozené šero, způsobené korunami stromů nad jejich hlavami.

Na tohle se Adam hodně těšil, protože lesy v okolí Los Angeles byly úplně jiné, jenže díky Jackově otázce a možná i díky Jackovi samotnému byl svůj první dojem při vstupu do lesa nucen pustit z hlavy.

"Já nevím, takhle to neberu, určitě ne na začátku..." prohlásil Adam neurčitě. Sám pořádně netušil, jak to myslí, opravdu tohle nikdy neřešil, buď se mu dotyčný líbil nebo ne.

"Na začátku..." zamyslel se Jack a pak se na Adama znovu zahleděl "... ale vyspat se se mnou chceš?!" zkonstatoval odvážně. Adam se zastavil a upřel na něj zvláštní, až zvědavý pohled. Takový byl ale jen chvilku, než mu ho Jack zničil svým oznámením.

"Tak aby bylo jasno, my dva spolu nic mít nebudeme!" myslel tím pochopitelně i sebe a další muže, nejen tohohle jednoho.

"Ty nejsi na kluky?" zeptal se Adam překvapeně a Jack oněmněl, bohužel na poněkud delší dobu, což Adamovi dalo prostor.

"Takže jsi..." odpověděl si sám a pak pokračoval "... nechápu tedy, proč by k tomu nemohlo dojít, když mě fakt hodně přitahuješ a očividně i já tebe!" když dořekl tohle, už stáli.

Adam se usmál, jako kdyby mu něco došlo.

"To je ono... už vím odpověď na tvojí otázku!" vyhrkl s očima navrch hlavy. Jack z toho byl poněkud zmatený, ale nechtěl teď Adama přerušovat.

Ten se jen nadechl a začal "Myslím, že bys neměl hledat původ svojí vyjímečnosti..." řekl trochu nejistě. Když se ale pořádně zakoukal do těch zářivých modrých očí, nemohl si pomoct, musel k němu aspoň natáhnout ruku a dotknout se ho. Cítit, jak je jeho kůže hebká a teplá. "... myslím, že bys měl hledat její dopad na konkrétního člověka... třeba na mě..." prohlásil Adam, už pološeptem a opravdu k Jackovi natáhl ruku...

Opatrně ho pohladil konečky prstů po tváři a nemohl uvěřit tomu, že se Jack nechal. Svým způsobem mu připadal jako v transu.. že by zapůsobila jeho slova?

Adam udělal nejistý krůček blíž k Jackovi a naklonil se k němu. Určitě mu hrálo do noty i to, že měl Jack za sebou kmen nějakého jehličnanu. V podstatě neměl kam utéct.

Jack si uvědomoval, jak se mu rozbušilo srdce, když se Adam přiblížil. Chtěl udělat krok vzad, ale zastavil se o strom - bylo to snad znamení? Že už nemá odolávat? Tak to určitě ne, ne v jeho případě. Jenže na to, aby od sebe odstrčil přibližujícího se Adama neměl dostatek síly... té duševní síly. Co to byl za kněze, když se nedokázal postavit obyčejnému chtíči?

Z jedné strany ho obklíčila Adamova paže, druhou jeho ruku měl stále na své tváři, hladila ji bříškem palce. A v hlavě mu pořád doznívala Adamova slova o jeho názoru na vyjímečnost. Znamenalo to, že pro něj byl vyjímečný, ale Adam to normálně neřešil a nerozkládal na jednotlivé prvky. Bral to jako celek?

No skvělé, už si ohledně jich dvou začal utvářet i teorie...

"Jsi nádhernej!" zašeptal Adam a přiblížil se k jeho rtům. Dal Jackovi poslední vteřinu na rozmyšlenou, než zavřel oči a spojil jejich rty...

V prvním momentu ho zachvátil pocit, že nic takového ještě nezažil...

Jack moc nevěřil Adamovým slovům, ale musel si připustit, že se mu při nich rozklepala kolena, takže byl za ten strom za sebou i docela rád.

Vnímal Adamovy měkké rty na svých. Jen se jich lehounce dotýkaly, jakoby je hladily. I tak se jeho dech ještě podstatně zrychlil, stejně tak činnost srdce.

Tolik energie a víry v jednom polibku... trpce si uvědomil, jak silně na něj tahle zdánlivě obyčejná pusa působí. Musel by odříkat minimálně deset modliteb, aby se cítil stejně. A to přece nebylo v pořádku.

Rychle od sebe Adama odstrčil a zadíval se na něj na okamžik vyčítavým pohledem. Pak vyrazil po úzké pěšince dál. Bez jediného slova.

Jen on a Bůh ale věděli, že jich má na srdci stovky...

Adam se rozběhl za ním, jenže kdykoliv chtěl něco říct, Jack ho spražil odmítavýma očima a zvednutou rukou.

Neměl to dopustit a pokud nebyl schopný vzdorovat, asi bylo něco špatně. S jeho vírou a přesvědčením.

Pomalu nevěděl, jak se dostali do knihovny a pak zase zpátky do lesa. Tenhle nezajímavý úsek, ač zaplněný jeho černými myšlenkami se okamžitě uložil na dno jeho paměti.

Jackovy kroky byly rychlé, protože už když odcházeli z knihovny, několikrát zahřmělo. S bouřkou nepočítal, doufal že nebude moc velká, tak trochu z ní měl strach...

"Zpomal Jacku!" zakřičel na něj Adam, protože byl nějakých pět metrů za ním. Připadal si jak jeho ocásek.

"Nemůžu, brzy bude pršet!" ohradil se blonďák a víc si na rameni urovnal ucho své brašny, narvané novými knihami. Bohužel mezi nimi byly i dvě, které si půjčil Adam. Nechtěl si právě teď domýšlet, co všechno to může v následujících dnech znamenat. No minimálně to, že se ho prostě nezbaví...

"Říkám ti, abys zastavil sakra!" neudržel se Adam a i když už sotva popadal dech, přemohl se a popoběhl. Ovšem záhy zjistil, že nemusel, protože se Jack sám od sebe zastavil a ještě na něj upřel oči plné přísnosti.

"Neklej!" zasyčel dotčeně. Adam zalapal po dechu.

"Promiň, nevěděl jsem, že jsi na to háklivej!" bránil se. Mohl mu to říct že ano a ne na něj takhle vyjet, jakože se při tom podíval opravdu hrozivě.

Jack to dál nekomentoval a otočil se, že bude pokračovat v chůzi (nebo spíš v běhu), z lesa to bylo na louku už jen pár metrů, Adam ho ale stačil chytit za ruku.

"Beru to slovo zpátky, ale přehlížet se nenechám!" i on se zatvářil přísně. Neměl v úmyslu se vzdát. Teď už opravdu ne, když viděl, jak na něj Jack reaguje. Ta obrovská přitažlivost, kterou už dlouho k nikomu necítil byla vzájemná. Dokonce i s Terrym vyprchala poněkud dřív, než si byl schopný přiznat...

"Pochop to Adame, prostě to nejde!" řekl Jack tak trochu s pohledem mimo něj. Nebyl si jistý, jestli by to dokázal ještě říct, kdyby se mu díval do očí.

Byli spolu sotva pár hodin a znali se jen několik dnů. Tak co se to s ním dělo?

"Já chci vědět důvod! Nedělej ze mě hlupáka, vím že to cítíš stejně!" zaútočil na něj Adam. Jack se mu naštvaný vytrhl z ruky.

"Jak můžeš něco cítit, když mě vůbec neznáš?" to už se na něj Jack podíval, ale opravdu škaredě. Lidi mluvili o citech, když chtěli dosáhnout svého. Všichni, bez rozdílu. Považovali to za zbraň!

"Já nevím co přesně cítím, jsi pro mě záhada od samýho začátku, ale jsem si jistý, že něco cítím!" pokrčil Adam rameny. Chtěl být upřímný. Cítil touhu, zatím, ale taky mu cosi říkalo, že by to mohlo být něco víc, jen kdyby k tomu dostal příležitost...

"Můžeme být přátelé..." navrhl Jack a Adam vnímal, jak mu poklesla ramena a obočí se zkrabatilo mrzutostí. Tuhle větu nenáviděl. Asi ze všech vět na světě nejvíc. No jo a dlouho už jí neslyšel, možná už na ní byl v jeho případě čas, pomyslel si ironicky.

Zatnul zuby a vyloudil nucený úsměv.

"Když chceš..." pokrčil ztuhlými rameny.