AMA 4.

Adam

Á, hošánci mají nějakou krizi...zaslechl jsem levým uchem z kraje jeviště výsměšný hlas, když jsem tudy utíkal za Tommym. Momentálně mi to bylo jedno, i když by mě určitě ta vteřina, než bych tomu blblovi, který to řekl jednu pořádnou ubalil nezdržela. Ale stálo to za to? Namáhat se kvůli lidské blbosti?

Šlo mi o Tommyho. Tam vevnitř, v mojí šatně mluvil o tom, že se lidem stává každý den, že procitnou, pochopí, vzpamatujou se... myslím, že něco takového jsem potřeboval spíš já, než Tommy. Vždyť on se mi všemožnými náznaky snažil dát najevo, že mě chce. Ještě mi řekl, že na mě miluje to, jak si všímám detailů...ale jakých? Ne těch důležitých bohužel!!

V hlavě mi pořád doznívala ta hnusná věta, kterou jsem zaslechl na stagei, ale to už jsem vybíhal ze zadního východu a zmateně se rozhlédl kolem sebe. Nikde jsem Tommyho neviděl. Přitom jsem nemohl být tak moc daleko za ním, vyběhl jsem ze své šatny téměř okamžitě. A po jevišti projít musel, když si ze mě ty lidi dělali srandu.

Znamenalo to, že se Tommy tvářil naštvaně? Nebo nešťastně, když tudy procházel? No štěstím určitě nezářil a já taky ne, vlastně už se to teď v jasnějších barvách začalo ukazovat i mě. Vypadali jsme jak pohádaný pár. Což jsme ještě ke všemu skutečně byli. Jenže pár kamarádů, ne pár milenců. No a s tímhle to vlastně souviselo taky. Já myslel, že Tommy chce být celou dobu to první, jenže on chtěl být to druhé nebo co...oh sakra sakra sakra...Tommy chce být můj...

"Tommy!" zahulákal jsem do prázdné ulice.

"Co je?" ozvalo se těsně vedle mě...jako fakt jsem se lekl. Stál opřený o zeď a pozoroval mě.

"Já myslel, žes utekl!" vydechl jsem úlevou. Vážně jsem ho nechtěl nahánět po celém městě. Netvářil se jinak než obvykle. Tak nějak neutrálně zase.

"Chci si dojít někam na snídani" oznámil mi jakoby nic...jako kdybychom ještě před několika minutami nevedli rozhovor na téma my dva. Zmohl jsem se akorát na přikývnutí.

Tommy

Zapadli jsem do jedné kavárny nedaleko haly. Pořád jsem mě v hlavě svojí původní myšlenku, tu která mě nabádala k tomu, abych tam Adama nechal, dokud mu to fakt nedocvakne.

Jak jsem se mu ale mohl divit? Nikdy jediná známka skutečné náklonnosti, jediné slovo, které by směřovalo k něčemu jinému a pak to moje fňukání, když mi nevyšel nějaký flirt s holkou. Většinou po akcích jsem to na sebe prásknul, že se mi předchozí večer nedařilo.

Pokud jsem z toho sám nebyl moudrý, jako že mi ještě pořád postupně docházelo, co se vlastně děje, jak z toho mohl být moudrý Adam?

Proto jsem zůstal a neutekl. Museli jsme si prostě promluvit...

Dal jsem si kafe, Adam čaj a pak něco k tomu...hlad jsem ovšem neměl ani trochu.

Douhou dobu jsme mlčeli, občas po sobě hodili pohledem. Tak moc jsem chtěl vědět, co se Adamovi honí hlavou.

"Ty lidi tam...mysleli si, že jsme se pohádali, jakože milenecká hádka..." začal Adam opatrně, opravdu jsem nečekal, že bude mluvit o tomhle, i když jsem si samozřejmě těch zvědavých pohledů všiml taky. Ale jestli na něj něco pokřikovali... tak!!!

"Říkali něco?" zatnul jsem pěsti pod stolem a to samé udělala i moje čelist.

"Nic důležitýho, na co bych nebyl zvyklej!" pokrčil rameny a vzal mezi prsty svůj hrneček s čajem, očividně potřeboval zaměstnat ruce.

"To mě mrzí!" utrousil jsem ledabyle, jenže Adamův tón v následujícím oznámení mě zase vrátil do střehu.

"Říkám, že jsem zvyklej!" určitě to nechtěl říct tak ostře, jak to řekl. Dokonale mě z toho zamrazilo.

"No dobře!" zavrtěl jsem nechápavě hlavou s tendencí ještě protočit panenky...proč tak vyšiloval?

"Ne, ty to nechápeš, já jsem zvyklej, ale co ty? Jsi na tohle připravenej?"

"Cože?" vytřeštil jsem na něj oči. Měl jsem v tom trochu guláš. To že se mě na něco takovýho Adam zeptal muselo znamenat, že si konečně uvědomil, o co tu celou dobu jde. Jeho otázka mě ovšem tak trochu přimáčkla k zemi. Nad tímhle jsem totiž nepřemýšlel.

"Počítáš s tím, že tohle budeš poslouchat? Že se ti některý ty lidi budou bezostyšně smát do očí? Tohle není hra Tommy. Kdybychom my dva nebyli známí, mávnu nad tím rukou, o nic by nešlo, ale my známí jsme. Díky včerejšku se o nás začne mluvit ještě víc. Je jen na tobě, jestli z toho uděláš pouhou aférku, nebo to dovedeš k pravdivosti!" pozorně jsem Adama poslouchal a snažil si to představit. Všechno co říkal znělo tak moc nebezpečně, skoro až hrozivě.

A hlavně, kam se poděl ten důležitý okamžik, kdy jsme se přiznali ke svým citům??

"Je to na mě?" ujistil jsem se, že tohle opravdu řekl.

"Já gay už jsem Tommy a všichni to vědí!" povzbudivě se pousmál, i když jsem v tom viděl trochu smutku a taky pokus o ironii.

Když jsem si vzpoměl na předchozí večer, i na to, jak jsem vyšiloval u něj doma, vůbec mi to nedávalo smysl. Měl jsem o něj strach a teď abych začal mít strach o sebe.

"Ale já s tebou chci být!" řekl jsem rozhodně. V životě jsem si nebyl ničím jistější. Adam lehce zkrabatil čelo a pak pokýval hlavou.

"Ani nevíš, jak moc jsem si přál, abys to někdy řekl. Problém je v tom, že já bych s tebou taky byl moc rád, víc než cokoliv jiného, ale nechci o tebe přijít, což by se dřív nebo později stalo! To až by ti to přerostlo přes hlavu!"

"Zvyknu si, jako ty!" vyhrkl jsem. To, že mě opravdu odmítá, každým dalším vyřčeným slovem jsem si prostě nechtěl nechat líbit. Dobře, děsilo mě to, že budu muset poslouchat stejné kecy jako on, ale moje city k němu byly víc. Už jsem to věděl a nešlo to vzít zpátky. Prostě to tak bylo, tak proč zrovna on, Adam, co byl "zvyklej" nedokázal udělat ten další krok?

"Nezvykneš Tommy. Já si zvykal nějakých patnáct let a i dneska jsou chvíle, kdy bych za homofobii nejradči zavedl trest smrti. I když se budu snažit sebevíc, zjednodušit ti to, jednoho dne mi to vyčteš, odejdeš a ještě s tím budeš muset bojovat dál, protože když se o tobě mluví a píše, těžko udělat krok zpátky!" Adam si povzdychl a na jeden zátah vypil všechen čaj.

Zíral jsem na něj, jako kdybych tohodle člověka viděl poprvé. Tak proč se za mnou kruci hnal, když mi chtěl říct, že vlastně nemá zájem?

Vztek mnou cloumal, musel jsem se postavit a nejradči bych Adamovi vrazil pár facek, aby se probral, jenže jeho skroušený pohled, upřený někam doprostřed stolu mluvil za vše. On to fakt myslel vážně. Rozhodl se mě chránit, za cenu toho, že o mě přijde. Že přijde o tuhle šanci být se mnou. Dobrovolně se vzdával svého snu!!

"Adame..." zašeptal jsem jeho jméno a když se na mě podíval svýma nešťastnýma očima, měl jsem co dělat, abych se nerozbrečel.

"Nemusí to tak bejt!" pokusil jsem se o poslední chabý protest. Docílil jsem ovšem akorát toho, že Adam zavrtěl hlavou.

"Ne, pokud to nikdo nebude vědět a to zase nechci já Tommy!" i on vstal od stolu a pak se rozhlédl po liduprázdné kavárně. Jistý si tím, že nás může sledovat akorát tak obsluha se ke mně naklonil.

"Ale věř mi, že mi to trhá srdce!" zašeptal mi do ucha, věnoval mi poslední smutný pohled a pak z kavárny urychleně odešel.

Sledoval jsem ho...jak míří k další ulici, která vedla zpátky k hale. Šel si pro auto, ale to už jsem ho neviděl. Zmizel mi za rohem a já jen dokázal tupě zírat ven. Tak moc jsem se chtěl rozběhnout za ním a opravdu ho proplesknout, aby dostal rozum, jenže čím víc jsem nad tím přemýšlel, tím víc jsem byl přesvědčený o tom, že je to on, kdo z nás dvou má víc rozumu.

Asi to tak mělo být, nebyli jsme předurčeni k tomu, aby se z nás jednoho dne stal regulérní pár. I když...já tu naději nikdy neztratil..