AMA 1.

Pár: AL/TR

Přístupnost: 18+

Anotace: Může se nečekaný polibek při přímém přenosu v televizi zvrtnout v něco víc?

Adam

Strčil jsem si ruce do kapes, protože jsem nevěděl, jak jinak bych je zaměstnal, poblíž mě nebylo nic, na co bych se jimi mohl zaměřit, tohle se zdálo nejjistější. Sklonil jsem hlavu, právě jsem totiž zaznamenal na špičce jedné ze svých bot nějaký bordel, asi jak jsem šel přes tu trávu venku. Ve tmě to člověku ani nepřijde, ale když se pak třeba ráno podívá na svoje boty, nestačí se divit. Zvlášť když byl někde pít, venku celou noc pršelo a v dohledu ani jedno taxi. Nechtěl jsem na to myslet, bylo to dost nepodstatné, ale chápal jsem svojí mysl, jen se snažila zabavit něčím jiným, než co jí nutilo moje podvědomí.

"Bezva večer!" utrousil Tommy tiše, při tom po mě hodil periferním pohledem, jako kdyby se k tomu musel hodně přemlouvat a zároveň se pokoušel o to, aby jeho poznámka nezněla moc kousavě. Já bych jí na jeho místě kousavě určitě řekl. A možná víc než to, rozčílil bych se! Z mnoha různých důvodů. Tedy kdybych byl on! A kdybych nevěděl o svých pohnutkách...

"Jo, mě se líbil!" pokrčil jsem ledabyle rameny, uvažoval jsem, jestli už mu docvaklo, že tu vůbec nešlo o něj, ale o mě. To já si si měl celou tuhle šaškárnu vyžrat. Tedy, výraz šaškárna jsem tomu nedal já, ale někde jsem to zaslechl, když jsme odcházeli, padaly tam i ostřejší výrazy, no a co? Kdybych nedokázal ignorovat tohle, mohl bych se na celou svojí kariéru rovnou vykašlat.

S mírným úsměvem jsem sledoval, jak moje odlehčená poznámka Tommyho vytočila ještě víc. Zatnul ruce v pěsti a z obličeje se mu ztratila barva, pořád jsem nechápal, proč tolik vyvádí zrovna on. Možná bych se ho na to mohl zeptat, což jsem měl pochopitelně v úmyslu od chvíle, kdy jsem si jeho divné nálady všimnul. Tolik mu to vadilo?

"Co se děje ty cvoku, jsi úplně bílej. To měli bejt ty ubožáci tam a ne ty!" ukázal jsem rukou někam ke dveřím. Došlo mi ale, že kdybych žádné gesto neudělal, tak by Tommy stejně pochopil, koho těmi ubožáky myslím.

Opět po mě hodil negativním pohledem, úsměvu už jsem se ten večer asi dočkat neměl a přešel do dalšího pokoje. Předtím jsme se zarazili ve vstupní hale, já bych šel dál rovnou, ale bylo mi jasné, že Tommy bude potřebovat trochu víc času, aby celou tuhle záležitost rozdýchal. Kdybych jen věděl důvod.

"Jistě že byli, tys je neviděl? Já že jsem cvok? To ty ses musel úplně zbláznit, proč jsi to udělal?" začal na mě chrlit jednu otázku za druhou, zatímco přecházel do obývacího pokoje a okamžitě zamířil k obřímu gauči, na který sebou hodil, bylo mu fuk, že má na nohách ještě boty. Kdyby nebyl tak rozčílený, asi bych mu i vynadal. Místo toho jsem si rozepnul stříbrnošedé sako a šel k baru, ze kterého jsem si vytáhl láhev Jamesona.

Nalil jsem sobě i Tommymu a cítil při tom, že mě z gauče pozoruje, jeho pohled musel být doslova přilepený na mých zádech. Přemýšlel jsem, na co bych mu měl odvědět nejdřív. I když to byly možná důležité otázky, pro něj, mě se zdály naprosto nepodstatné. Nikdo už to zpátky nevezme, proč se v tom chtěl ještě dál rýpat?

"No tak, proč jsi to udělal?" položil mi znovu tu poslední, na kterou by se asi hodilo odpovědět, kdybych ovšem věděl co.

"Já nevím, proto!" odsekl jsem a snažil se ho uchlácholit sklenkou whisky, kterou jsem mu podal, doufal jsem, že ho aspoň na chvíli zaměstná, než si to zase v hlavě trochu srovnám. Pořád se jaksi nedostavoval ten pocit viny, který bych měl nejspíš cítit.

"Budeš mít na wikipedii samostatný odstavec, to ti garantuju!" ukázal na mě prstem a pak do sebe naráz hodil celý obsah sklenice. Ihned mi jí podal a zvedl při tom obočí, jako že chce další.

"No a?" pronesl jsem klidně. Lepší předpověď snad ani nemohl udělat. Ale skutečně mě zajímalo, jestli se to někdy stane, byla by to bomba.

"Tak dlouho se známe, ale občas mám pocit, že jsi někdo jiný!" zavrtěl hlavou, když jsem od něj přebíral skleničku, nový drink jsem mu ale už nenalil, nechtěl jsem, aby se mi tu ze vzteku ještě opil. Musel jsem ovšem uznat, že já bych snesl další tři takové, po jeho výroku. Docela zabolel, myslel jsem si, že zrovna on bude ten, který moje chování pochopí.

"Když budu na lidi působit pořád stejně, zevšedním jim!" zkusil jsem mu předložit svojí teorii.

"To si můžeš dovolit po dvaceti letech kariéry, ne na začátku!" oponoval mi bez rozmýšlení. Nadechl jsem se, jakože argumentů bych na to měl asi dost, ale nakonec jsem všechny vzdal. Jo, připadaly mi dost malicherné. Zvlášť když jsem viděl, jak se na mě celou dobu koukal. Nevěřícně, podezíravě...

Sundal jsem si sako, připadalo mi hrozně těsné, i když ještě před pár hodinami jsem se v něm cítil moc dobře, ne-li skvěle, prostě vyjímečně. Jenže díky Tommymu jsem začínal mít pocit, že jsem jen nějaká tuctová rychlokvaška, která si potřebuje pořád něco dokazovat a nebojí se extrémů pokud chce dosáhnout svého. Určitě bych si v rychlosti vzpomněl na horší případy, než na sebe.

S upřeným pohledem do Tommyho naštvaných očí jsem odložil svoje gala sako na křeslo a sedl si vedle něj na pohovku. Okamžitě mi sebral mojí skleničku z ruky a opět jí do sebe vyklopil, byl jsem schopný ho jenom mlčky pozorovat a nic nenamítat, ani zvednout se mi nechtělo, abych si došel pro novou. Nejradči bych si to, co ho tak šíleně naštvalo zopakoval....

Tommy

Nechápal jsem, jak mohl být Adam tak v klidu, právě se zapsal do paměti možná třičtvrtě Ameriky, ovšem tím nejhorším způsobem. Musel jsem se na něj pořád dívat, protože jsem ho prostě nepoznával. Chraň Bůh, nevadilo mi to, já byl vždycky pro každou špatnost, jenže všude přece existovaly nějaké hranice. V tomhle případě mezi únosností a provokací.

Momentálně mi bylo úplně fuk, že v tom stříbrném obleku vypadá naprosto dokonale, mohl jsem na něm nechat oči už při vystoupení, ale měly by mu konečně dojít následky jeho činu, aby se připravil na nejhorší, aby mi zítra nebrečel na rameni, že to neodhadl a vlastně udělal hroznou blbost.

"Co se na mě pořád tak díváš?" zeptal se mě se zájmem, na tváři pořád ten spokojený úsměv, v ruce prázdnou skleničku od Jamesona, už si stihl odložit sako, takže jsem si v rychlosti shlédnul jeho současný outfit. Stříbrné kalhoty, uplá vesta ze stejné látky a černá košile. Jen ta kravata mi k tomu trochu neseděla, měla zlatavý nádech.

"Chci si naposledy vychutnat tvůj blažený výraz, než ti dojde, co za hovadinu si udělal. Pak se asi dlouho nezasměješ!" rýpnul jsem si do něj. Určitě jsem ho nechtěl stresovat, jen jsem se snažil být upřímný, prostě se chovat jako jeho nejlepší přítel.

"To se nestane!" oponoval mi a usmál se ještě víc. V rychlosti vstal a šel si pro další skleničku, tuhle už jsem mu vzít nechtěl, měl jsem dost. Na after párty jsem vypil čtyři takové drinky. Naštěstí jsem se před akcí najedl, takže jsem je na sobě skoro vůbec necítil, ale to se mohlo nevyzpytatelně změnit.

"Vadí ti víc že jsem to udělal, než kde jsem to udělal?" zeptal se mě se zvednutým dokonale vykresleným obočím a otevřel při tom svoje uhrančivé oči dokořán, v záři jediné lampy, postavené vedle gauče měly trochu jinou barvu. Jenže to mívaly i na stagei, když na něj svítily reflektory rozličných barev.

"Těžko říct!" vypadlo ze mě. Nestihl jsem si odpověď moc promyslet, takže jsem to prostě jenom plácnul, snad abych něco řekl. Po téhle otázce by se moc dlouhé ticho zrovna nehodilo, napadlo mě.

"A chceš to vůbec řešit? Já teda ne, stalo se, nevrátím to, nechme to být a já nevím, pojďme se třeba dívat na televizi!" navrhnul mi a aniž by čekal na mojí odpověď nebo souhlas, zapnul plazmovku a sedl si zpátky ke mně.

Jen co se uvelebil a přepnul na zpravodajský kanál, docvaklo mi, že televize byla jeho záměr. Nejradči bych mu ten ovladač vytrhnul z ruky a užvaněné moderátorce zatnul tipec, jenže přesně s tím Adam počítal, protože jakmile jsem se ohnal po jeho ruce, přimáčknul mě tou druhou zpátky do gauče, nevěnoval mi při tom jediný pohled.

"Nechápu o co ti jde!" zavrčel a vítězně se usmál, když poprvé padlo jeho jméno a přes celou obrazovku se objevila jeho a bohužel i moje hlava. Hezky zaklesnuté do sebe, v místech rtů.

"Krásná fotka, hmmm!" zapředl jak spokojená kočka, ještě trochu naklonil hlavu do strany...nechápal jsem, co se mu na tom líbí...i když...no dobře, takhle to nevypadalo nejhůř. Mimochodem, ani v pohybu to nebylo nejhorší!

"Jo jasně!" odseknul jsem a měl tendence se začít ošívat, fotka byla na obrazovce až nepřirozeně dlouho, ještě k tomu říkali takové hrozné bludy.

"Myslíš, že to ukážou i ze záznamu? Zítra už by to mohlo být na youtube!" kdybych se na něj díval přímo, asi bych viděl, že má oči navrch hlavy. Jemu to působilo potěšení, skoro až dětskou radost z toho měl, že se něco takového dostalo do televize. I když, nebýt po půlnoci, možná se svých vytoužených patnácti vteřin slávy v tomhle zpravodajství nedočkal.

"Já si myslím, že to tam je už teď!" uvažoval jsem nahlas, hodně bych se divil, kdyby na takovou senzaci musel zrovna na youtube čekat do dalšího dne. Doufal jsem ale, že se nepůjde přesvědčit, to jeho nadšení mě začínalo docela silně vytáčet.

"Možná sis měl na zbytek večera najít jinou společnost, pokud tě ta moje tak irituje!" řekl po chvíli, čekal bych že bude reagovat na moje oznámení o youtube, ne, že se mě pokusí vypakovat ze svého domu.

"Pochybuju, že bych s kýmkoliv jiným nemyslel na to, na co myslím teď!" bránil jsem se. Abych trochu zaplašil svojí zvláštní míchanici pocitů v hlavě, vstal jsem z gauče a sel si pro jistotu nalít další drink, pokud mě to porazí, možná jenom dobře, pochyboval jsem že se Adamem dnes večer na něčem shodneme...on byl vysmátý, já naštvaný, jak tohle mohlo dopadnout?

Mlčky jsem sledoval zprávy, omílali to pořád dokola, jako kdyby se nic jiného ve světě nestalo. Co hladové děti v Africe, úbytek ozonové vrstvy, ekonomická krize? Nic jim to neříkalo? Všechno bylo míň podstatné než Adamův úlet? Vlastně jeho a můj úlet, byl jsem přece spoluviník, spolupachatel, podílel jsem se na tom taky, měl bych být zticha a trpělivě čekat, než si moderátorka dožvaní ty svoje kecy ze čtecího zařízení. Stejně jsem si myslel, že jí osobně to nezajímá, byla to přece její práce, cpát lidem do hlavy senzace.

"Jestli se na to nechceš dívat, tak to vypnu!" otočil se na mě Adam, který stál celou dobu téměř před obrazovkou, i tak jsem velkou část obrazu viděl. Co tak najednou změnilo jeho názor, nenahustit do mě ještě víc výčitek svědomí?

"Mě je to fuk, půjdu domů, jsem grogy!" zvedl jsem se z gauče a přitom se mi trochu zamotala hlava. Došlo mi, že Jameson začíná opravdu působit. Měl jsem co dělat, abych se na ten gauč nesvalil znovu, kromě hlavy si vlastním ne moc jistým životem začaly žít i moje nohy. Bohužel si toho všimnul i Adam.

"Ále, nesedlo ti to dneska?" pokusil se o vtip a přistoupil ke mně blíž. Připadalo mi to, jako kdyby mi chtěl dát v okamžiku nouze první pomoc, takže jsem se díky té představě pousmál, což absolutně nekorespondovalo s mým dotčeným egem. Jistě že mi to nesedlo, nic z toho co se dneska stalo mi nesedlo, důvod proč jsem do sebe hodil dva panáky za sebou už vůbec ne, ovšem v rozporu s nějakým nicotným malinkatým já, které to vidělo úplně jinak.

Adam

S každou přibývající minutou jsem se ve svém úžasném doposud pohodlném obleku cítil víc a víc svázaný a přesně jsem věděl, čím to je. Nechtěl jsem na sobě dát znát, že má vlastně Tommy ve všem pravdu, že mě šokuje a zároveň ohromuje to, jak mě má přečteného, jak si troufne předvídat katastrofu ještě předtím, než k ní vůbec dojde, i když k téhle měl dostatečné indície.

"Kdybych tě nepolíbil tam, udělal bych to jindy!" vyhrkl jsem a současně s tím nemohl uvěřit, že jsem to fakt vyslovil.

"Kdekoliv jinde by to asi bylo o poznání přijatelnější, ale na AMA? Počkat...!" zarazil se a přivřel svoje oříškové oči podezřením.

"Řekl jsi, že bys to udělal jindy? Jako kdy a proč?" zase ty jeho otázky!

Už jsem si všiml, že na něj asi začal působit všechen ten alkohol, co dneska vypil, ale jazyk se mu nemotal teda vůbec, naopak, tuhle otázku, na kterou jsem neměl v úmyslu odpovědět řekl naprosto zřetelně.

"Jen se bráním a tak trochu nevím jak jinak!" pokrčil jsem nakonec rameny, od té chvíle, co promluvil Tommy a pak já uplynulo dost času na to, aby se mi v hlavě několikrát za sebou přehrál náš polibek a k mojí smůle, díky obrovské představivosti, která mi většinou hodně pomohla, jsem to viděl i z několika nejrůznějších úhlů. Zase jsem si musel strčit ruce do kapes, ale ne snad že bych s nimi neměl co dělat, prostě se mi během jediné vteřiny neuvěřitelně zpotily.

"No dobře!" hlesl ne moc nahlas.

"Nechtěl jsi jít domu?" řekl jsem hned na to. Možná že se chystal udělat další krok, nevím, ale tohle ho zarazilo, takže jsem si v duchu dal pár facek a nasucho polknul.

Tommy nikdy nebyl řešitelský typ, tedy dokud jsem ho k tomu nedonutil a to byla právě tahle chvíle.

"Vrtá ti to hlavou že jo! To žes udělal pěknou kravinu?!" ukázal na mě prstem s vítězným úsměvem a během vteřinky byl zpátky na gauči, nohu přehozenou přes tu druhou. Už chybělo jen, aby mi řekl: tak si udělejte pohodlí pane Lamberte a povězte mi, co vás trápí.

"Ani ne!" pokusil jsem se zatvářit co nejlhostejněji.

Vlastně to byla pravda jen z poloviny. Ta druhá půlka pravdy se upínala k mému předchozímu oznámení, k tomu, co jsem posléze nazval obranou.

Znal jsem Tommyho rty nazpaměť, tedy pohledem. I kdybych zavřel oči a někdo mi řekl, bych je namaloval, zvládl bych to, ačkoliv moc kreslit neumím. Jejich dokonalý tvar, plnost, že to působilo jako kdyby je pořád špulil a určitě k tomu přispěly i poněkud hlubší koutky, tohle všechno jsem měl prostě zmapované a od prvního okamžiku, kdy s námi Tommy začal hrát, nebo vlastně, od prvního okamžiku, kdy jsme se seznámili jsem toužil po tom, abych je někdy mohl líbat. Já prostě věděl, že mi budou pasovat...přesně ty rty, na které jsem celý život čekal, ne, to bylo trochu přitažené za vlasy, každý z mých kluků měl vyjímečné rty, ale Tommy...já nevím, možná že jsem se při AMA nedokázal na nic jiného soustředit, jako už tolikrát. Do toho ta moje neodbytná chuť všechny šokovat, možná se ozvalo i staré já, které rádo dělalo věci proti pravidlům. Jenže tohle všechno končilo u jednoho významného faktu...u Tommyho rtů! Nebo u Tommyho samotného.

A teď to byla skutečnost. Všechny představy o dokonalých měkkoučkých rtech se zhmotnily a mě to za to stálo. Opravdu. I kdybych se musel jít omluvit rodičovskému spolku, který na mě nejspíš vznese obvinění, i kdybych na to měl při dalších rozhovorech po dobu příštích několika let pořád odpovídat, stálo mi za to ochutnat Tommyho rty...

Posadil jsem se vedle něj a upřel pohled na obrazovku plazmy, kde zrovna běžela reklama na nějaký prací prostředek. Ještě chvíli jsem do sebe nechal hustit přikrášlené kecy, než moje ruka sáhla po ovladači a tu stupidní komerci zarazila.

"Nikdy toho nebudu litovat!" podíval jsem se na Tommyho a lehce při tom zvedl obočí. Chtěl jsem vědět, na co myslí, ale neodvažoval jsem se ani odhadovat, jeho čokoládový pohled byl zastřený a Tommyho rty...ano, lehce pootevřené, svádivě blízko, stačilo se jen trochu natáhnout...

"Tys to snad i plánoval, že jo?!"

"Milionkrát!" přikývl jsem a tak trochu omluvně se pousmál.

Nestyděl jsem se za svojí slabost, jen jsem přesně nevěděl, co by na to Tommy řekl, byla to přirozená reakce...výsledek nevědomosti, obav a nejistoty.