Runnin 3.

---

Ty mě vůbec nevnímáš...

Flashback

Nemohl s určitostí říct, že je to jeho jméno, ale něco mu říkalo, že by s ním mohl mít mnoho společného. Vzal čistý papír, pero a napsal stručný vzkaz… Mé jméno je… Kame. Třeba to panu poručíkovi pomůže. Třeba.

Mladík položil složený papír na stůl, mezi složky s případy a urovnal si klobouk na hlavě. Poté vyrazil.

Věděl, že budou problémy. Cítil už to na té tržnici… před několika dny, kdy ten kluk začal krást.

Pomalu přistoupil ke dveřím, za kterými byla slyšet hádka. Bez rozmýšlení chytil kliku a otočil s ní. V tu chvíli se na něj podívaly tři páry očí, jedny zmatené, druhé naštvané a třetí na smrt vyděšené. Ty patřily tomu klukovi. Akanishimu. Přesto v nich viděl ještě něco a bylo to přesně to, co hledal a věděl, že najde právě tady.

"… počkejte na mě u mého stolu, hned jsem tam," řekl ten sympatický policista, momentálně s prsty omotanými kolem Akanishiho krku.

"Zdá se mi, že nechce spolupracovat. Nechte mě s ním promluvit," navrhl překvapeným mužům. Ano, tentokrát byli překvapení všichni tři, protože nikdo z nich nečekal takovou nabídku. V první řadě by tu neměl být. Věděl to, ale obával se, že se bez jeho pomoci neobejdou. Museli mu důvěřovat. Aspoň ten mladší muž, poručík Lambert, ten s těmi tmavými vlasy. Evidentně to na něj také působilo. A silněji než na toho druhého. Nebo to bylo jen tím, že stál u Akanishiho tak blízko?

Poručík Lambert k němu nakráčel svižnými kroky a zvedl ruku. Kame ho zadržel tou svou, kterou mu položil na předloktí. Jasně viděl, jak se v očích druhého muže začínají rozjasňovat tmavě šedé paprsky kolem černých zorniček. Zklidňoval se.

"Jen to zkusím, prosím…" přivřel na vyššího muže oči.

"Ale to je proti předpisům…" Ano, to věděl také, tedy byla to jedna z mnoha věcí, které věděl, ale tak trochu nechápal proč.

"Jen chvilku…" zkusil to znovu o něco hlubším hlasem. Nemohl tomu muži dovolit, aby začal myslet negativně a rozmyslel si to. Už byl správně načatý.

Ten druhý, světlovlasý, kolem něj nasupeně prošel. Pomalu pustil poručíkovu ruku a zadíval se mu hlouběji do očí. Jeho odchod se pak odehrál až překvapivě rychle. Až bude čas, promluví si s tím mužem o svém svědectví, ale nejdřív musel udělat tohle. Bylo to nezbytné.

Jin Akanishi měl podobné rysy v obličeji jako on. Byl to původem Japonec, žijící v Americe, kam ho dovezli v pubertě jeho rodiče. Kame si něco málo přečetl ve složce na poručíkově stole. Mladík neměl žádný jiný záznam. Byl to celkem spořádaný občan. Pracoval jako automechanik v jedné dílně nedaleko té osudné tržnice. Jednoho večera, když šel z práce domů, se něco stalo. Někoho potkal. A ten někdo zvrátil jeho kroky...

Kame se posadil naproti Jinovi a položil si předloktí na stůl. Asi podobně jako prvňáček ve škole.

"Co jsi zač? Novej Kolombo? Ale ten nosil baloňák, kašpare!" zaútočil Akanishi, jakmile se jejich pohledy setkaly.

"Ty víš, že o tobě vím…" přivřel Kame oči.

"Cože? O čem to mluvíš? Ty mě pronásleduješ?" prskl Jin. "A přestaň na mě takhle čumět. Slyšíš? Na co civíš?"

"Nemáš šanci, vzdej to!" vedl si Kame svou.

"Co to je? Zkoušíš na mě nějakou psychologii?" Akanishi se začal cukat. Jelikož měl ruce spoutané za zády a ještě k židli, mohl pohybovat akorát nohama, hlavou a trochu rameny.

"Já to vím, tak už přestaň!" zamračil se Kame.

"Ale co víš, ty debile? Co to pořád meleš?"

"Už toho nech!" Kame zvýšil nepatrně hlas a rázně vstal. Pak přešel až k Akanishimu a sevřel mu tváře do dlaní.

"Co to děláš?" zahuhlal Jin s očima dokořán. Když se k němu druhý muž sklonil na vzdálenost sotva několika milimetrů a jejich dech se promíchal mezi otevřenými ústy, málem mu vypadly oči z důlků.

"Pojď za mnou, už nemáš kam utéct!" zašeptal Kame a zhluboka se nadechl. Druhý muž naproti tomu dýchat zapomněl, když uviděl, jak jeho ústa opouští slabý zelený proužek páry a ladně putuje do těch, jež mu byla nabídnuta. Kame se narovnal a zavřel napevno rty. S přivřenýma očima polknul a pousmál se. Poté se vydal rychle ke dveřím, ve kterých se ale srazil s překvapeným poručíkem.

"Co jste to udělal?" muž se ihned podíval za jeho rameno, což bylo celkem pochopitelné. Stejně musel pryč a to nejlépe bez fanfár. Musel se zbavit toho, co právě přijal do svého těla…

Konec flashbacku

"Co je náš Kloboučník zač?" zamyslel se Erik, zatímco přijímal do svého nosu vůni čerstvé kávy, kterou ráno uvařila sekretářka šéfa.

"To kdybych věděl," povzdychl si Adam a podložil si tvář dlaní. Neměl na nic náladu. V noci se moc nevyspal, protože pořád přemýšlel nad tím, čemu byl svědkem.

Akanishi úplně otočil. Přiznal se ke všemu, vrátil stánkařům košile, tedy nejen pan Lee byl poškozený prodejce, ale i Chun a další dva Asiaté, a dobrovolně se nechal zavřít na celou noc do vězení. Hned ráno přišel soudce a rozhodl, že si Akanishi odpracuje padesát hodin veřejně prospěšných prací a tím byl přestupek uzavřen. Případ ale pořád Adamovi hramtal v hlavě. Bylo tu hned několik nejasností, které mu utkvěly v paměti a neustále se mu připomínaly. Třeba to, proč byl v té vyšetřovací místnosti tak nevrlý a pak i nepříčetný. Aby škrtil člověka, který něco ukradl, to se mu opravdu ještě nestalo. Pořád se uklidňoval tím, že ho Akanishi vyprovokoval svým přístupem, ale uvěřit tomu, bylo těžší.

Pak následoval příchod jejich tajemného hrdiny, který se ho dotknul na paži. Adam si jasně vzpomínal na to, jak se jeho zlost rychle vytratila. Jenže vzhledem k tomu, že už dlouho nebyl takhle naštvaný, tak neměl svůj stav s čím srovnat. Možná ale existovali lidé, kteří měli takovou moc. Třeba psychologové, ke kterým lidé chodili se svými problémy. Určitě takovou práci nemohli dělat jedinci, kteří by měli spíš dar ostatní rozčilovat, než uklidňovat.

"Možná je to psycholog," plácl Adam svou momentální domněnku. Erik se tiše zasmál.

"Zajímaly by mě jeho způsoby léčení. Ve vzhledu to asi nebude, ten je totiž hodně znepokojující." Ušklíbl se kolega.

"S tím nemohu než souhlasit," připustil Adam a napil se kávy. Sám netušil, jak to vlastně myslel.

"Aspoň, že je ten přestupek vyřešený. Čekal jsem, že to bude horší, na to, jak to původně vypadalo absurdně." Pokrčil Erik rameny.

"Asi tak… podívat se do zprávy a vidět titulek - krádež košil s tropickým vzorem - to není zrovna to, po čem touží mé přirozené chlapské ego," zavtipkoval Adam.

"Je to krádež jako každá jiná, parťáku. Myslím, že tě štve něco jinýho," mrkl na něj Erik šibalsky.

"A to?" zvedl Adam obočí.

"Třeba, že jsi ho nechytil ty sám?" hádal Erik. Adam se na kolegu podíval a nasadil falešný výraz - je mi to úplně fuk.

"Já vím, že ne. Byli to chlapi z hlídky…"

"Ne, tak jsem to nemyslel. Chytání zločinců přece není naše jediná práce, ale i to, aby pak spolupracovali a přiznali se, že jo…"

"Eriku?"

"Ten kluk na něj upozornil. Pokusil se ho chytit už na tržnici. Krom toho, že o něm musel věděl dřív než my, ho nějakým zázračným způsobem donutil, aby začal mluvit."

"Zázračným způsobem?" podíval se na něj Adam pochybovačně.

"Nemáš vůbec žádnou představivost!" odfrkl si Erik dotčeně.

"To je racionální přístup, Eriku, nic jinýho," zamračil se Adam. "Náhodou mám představivost…" Kdybys mě teď a tady povalil na tenhle stůl a vojel, tak… Anebo obráceně? Ale k tomu by se mi líbilo trochu menší tělo, ne tak statné… a tvé vlasy by nemusely být světlé tímhle způsobem… Tak jak se ti líbí moje představivost?

"Adame, ty mě vůbec nevnímáš…"

"Přemýšlím. Řekl jsi, že nemám žádnou představivost, ale já mám!" zavrčel Adam.

"Fakt? Tak mi řekni, nad čím jsi tedy přemýšlel," vyzval ho kolega. Adam se narovnal a rozhlédl po celé hale. Naštěstí měli všichni dost práce, takže si jich nikdo nevšímal.

"Představoval jsem si, že bych ti mohl k hlavě přiložit bouchačku a vyhrožovat ti, jak na tebe povím šéfovi, že ses minul povoláním a místo pacienta v blázinci sis vybral být policajtem." Erik na Adama vytřeštil oči.

"Ty jsi!" zabrblal.

"A chtěl bych po tobě na oplátku…"

"Co?" vyhrkl Erik. Adam se nadechl, kousl do rtu a zase vydechl.

"Ale nic." Mávl rukou. Věděl by, čím Erika vydírat, ale netroufl si, říct to nahlas. Vždyť už se s tím přece smířil dávno. Měl sexy kolegu, ale čistokrevného heterosexuála, tak proč si pořád uchovával naději, že se to někdy změní? Erik o něm nevěděl, že má rád muže a pokud by si to přece jenom někdy rozdali, Adam by možná jednou vydržel být dole, ale pak už ne. Erik byl fakt samec, ale až moc dominantní. I proto Adam netušil, proč ho pořád přitahuje.

"Myslíš, že se Kloboučník ještě někdy objeví?" povzdychl si znuděně.

"To nevím. Možná, až se zase bude něco dít," uvažoval Erik. Adam dopil svou kávu a postavil se.

"Zajedu na tržnici, poptat se, jestli je všechno v pořádku. Chceš přivést oběd?" nabídl kolegovi.

"To budeš hodnej. Pro mě zeleninový salát a dva tousty s krůtím," objednal si Erik. Adam si objednávku zapsal do paměťového centra v mozku, posbíral ze svého stolu klíče od auta, peněženku a služební pistoli a vyrazil.

Na tržnici zamířil rovnou k panu Lee, jehož stánek si jako jediný pamatoval.

Prodejce mu několikrát nadšeně poděkoval a také nabízel jednu ze svých košil jako dárek za vyřešení přestupku. Adam odmítl, nedokázal si sám sebe představit v něčem takovém. Společně pak byli navštívit ještě pana Chuna, kterému Adam doporučil, aby si zajistil povolení k prodeji, protože věděl, jak dokážou být lidé z finančního i živnostenského úřadu šťouraví.

Vydržel na tržnici do půl dvanácté, pak se vypravil do bistra kousek od policejní stanice, kam chodívali s Erikem na oběd, pokud nebyli zrovna v terénu. Najedl se, jídlo pro Erika si nechal zabalit a vyrazil zpět do práce.

Už, když vyšel z bistra, všiml si, že někdo postává před vchodem do policejní budovy. Zklidnil kroky, až se zastavil úplně a přivřel oči. Přece jen to bylo trochu daleko a nevšiml si toho klobouku na první pohled…

Mladík vypadal, jako kdyby chtěl vejít dovnitř, ale něco mu bránilo. Adam se neubránil úsměvu. Ten kluk působil, jako kdyby byl z jiné doby. Jako v Návštěvnících, nebo… prostě viděl pár filmů, kde se postavy z historie dostaly do současnosti. Přesně tohle ho napadlo i při pohledu na rozpačitého mladíka, stojícího naproti přes ulici. Když se včera srazili ve dveřích, to se viděli naposledy, tak takhle rozpačitě rozhodně nepůsobil. To byl sebevědomý a na rtech mu pohrával jemný arogantní úsměv. Jako kdyby si ho od Akanishiho půjčil, protože přesně tak se předtím usmíval jejich zloděj.

Rychle překontroloval, jestli má všechno, včetně donutu bez polevy, který si na poslední chvíli koupil pro sebe, rozhlédl se a vykročil do ulice. Asi dva metry před obrubníkem se muž v klobouku náhle otočil a upřel na něj vyděšený pohled.

"Eh, dobrý den," vyhrkl.

"Dobrý," zhlédl si ho Adam od hlavy k patě. Nespletl se, stále měl na sobě stejné oblečení. Kožené kalhoty, kabát a klobouk. "Včera jste odešel bez rozloučení. Chci říct, bylo by příště dobré informovat policistu, který s vámi sepisuje protokol, že se chystáte odejít."

"Pustil by mě ten policista?" zeptal se mladík vážně. Adam by si ta slova od kdekoho jiného přeložil do koketní mluvy, ale to by se muž v klobouku musel podle toho tvářit.

"Asi ne. Ne, nepustil." Zavrtěl Adam hlavou. Kame se podíval ke vchodu a jemně kývl hlavou.

"Jdu podat svědectví," oznámil Adamovi jakoby nic.

"Vážně?" podivil se Adam.

"Ano!" trval si Kame na svém. Adam ho obešel po obvodu, aby se dostal vedle něj a usmál se.

"Už není třeba. Zloděj se přiznal, odseděl si jednu noc v žaláři a odpracuje si svůj trest při veřejně prospěšných pracích. Případ uzavřen." Pokrčil Adam rameny. Kame vypadal zmateně.

"Vy se tomu divíte? Nebyl jste to náhodou vy, kdo se k němu snažil včera dostat a donutit ho k přiznání? Vy jste se neujistil, jestli se vám to povedlo?" rýpal do něj Adam. Kame od něj o krůček odstoupil a zavrtěl hlavou.

"Jen jsem v to doufal. Jestli už mě není zapotřebí, tak… půjdu…"

"Není, ale…" Adam se zarazil. Představa, že Kame najednou odejde, byla zvláštně protivná. Nelíbila se mu. Moc mladíkovi nevěřil, že o Akanishově přiznání nevěděl, tahle informace byla zatím tajná a tisku ji měl jejich tiskový mluvčí oznámit až odpoledne, ale v tom případě bylo divné, že se vrátil a chtěl podat svědectví. Prostě mu to nedávalo smysl.

"Hm?" zvedl Kame obočí. Adam zavrtěl hlavou a vložil si volnou ruku do kapsy.

"Jsem rád, že znám vaše jméno. To je příjmení, předpokládám," naklonil hlavu k rameni.

"A-ano," přikývl Kame.

"A křestní?"

"Eh?"

"Jaké je vaše křestní jméno, já jsem Adam." Vytáhl ruku z kapsy a podal ji překvapenému muži, který si ji nechápavě prohlédl.

"Vy mi nepodáte ruku na seznámení?" pobízel ho Adam.

"Já…" Mladík těkal očima sem a tam. Na ruku, na Adamův obličej…

Adam to nakonec vyřešil po svém. Natáhl se po jeho útlém zápěstí a vložil si jeho dlaň do své.

"Adam," představil se znovu.

"Kame," vyhrkl mladík.

"To je vaše příjmení přece." Zamračil se Adam.

"Nemám jiné jméno, jsem Kame," zavrtěl mladík hlavou.

"Jen Kame?" zopakoval Adam nechápavě.

"Ano. Promiňte, už budu muset jít." Kame vyprostil z jeho velké dlaně tu svou, o poznání menší, hodící se k jeho menšímu vzrůstu a ustoupil o další krůček dozadu. "Omlouvám se, jestli jsem způsobil nějaké nepříjemnosti, chtěl jsem jen pomoci," sklonil po japonsku hlavu a otočil se k Adamovi zády.

"Když jsme se seznámili, mohli bychom si tykat," zahučel Adam na jeho záda.

"Nevím, jestli se ještě někdy uvidíme," natočil na něj Kame pouze hlavu přes rameno. Pak ji znovu sklonil, tentokrát na pozdrav a vydal se po chodníku ke křižovatce, která byla na konci budovy.

Adam se vzpamatoval v okamžiku, kdy mladík zabočil do další ulice. Odložil oběd pro Erika do služebního auta, které předtím nechal u obrubníku a rozběhl se stejným směrem. Když i on zabočil na křižovatce, uviděl ho zhruba v polovině. Vykračoval si ladným krokem, v ruce držel cosi dlouhého a bílého. Vypadalo to na tu dálku jako hůl, ale byla hodně zvláštní. Dole úzká a nahoře rozšířená a vroubená. Musel ji mít schovanou za rohem, napadlo ho. Znovu se rozběhl, aby mu sledovaný neutekl.

Podařilo se mu Kameho pronásledovat až k plážím, kde se mu ztratil mezi bruslaři a cyklisty, ačkoli nechápal, jak se mu to mohlo stát, když potkával všude jen polonahé lidi a Kame byl ve svém divném oblečení nepřehlédnutelný. Několikrát se rozhlédl kolem sebe, a když si konečně připustil, že tohle prostě nevyšlo, vrátil se na stanici.