Runnin 2.

Aby jste měli přes víkend o čem přemýšlet a spekulovat ;-)

---

Mé jméno je…

Adam se díval na muže, sedícího proti němu u jeho pracovního stolu tak upřeně, jak jen to bylo možné. Rozhodl se totiž, že z něj nespustí oči. Ne, nebylo to kvůli tomu, že se mu ten duch zdál přitažlivý.

Erik se nakonec nabídl, že půjde vyslechnout pachatele sám, takže měl Adam tajemného hrdinu jenom pro sebe. Nechtěl na něj tlačit, ale musel se stůj co stůj dozvědět, co je zač. Že nejde o ducha už mu samozřejmě došlo. Když šel muž vedle něj ke služebnímu autu, otřeli se o sebe pažemi. Pokud kdy Adam věřil na duchy, tak jen na ty, kterých se člověk nemůže dotknout. Tenhle duch měl až moc hmotné tělo. Takové drobné, ale očividně pevné. Byl to normální kluk, jen… divně vypadal. Mimo jiné.

"To je oblečení na maškarní?" začal Adam s úsměvem. Mladík zvedl obočí a zavrtěl hlavou. V očích mu stále pohrávala zvědavost a po poslední otázce i trochu nechápavosti. Adam to přešel bez povšimnutí.

"No nic, tak začneme. Vaše jméno?" položil první otázku.

"Jméno?" zopakoval po něm mladík.

"Ano, vaše jméno. Jak se jmenujete? A co kdyby jste si sundal ten klobouk?" navrhl Adam. Zvědavost v mužových očích vystřídalo zděšení. Jeho ruka vylétla vzhůru a přimáčkla si klobouk pevněji k hlavě. Když paži dával dolů, dělal to velice opatrně. A taky to hrozně dlouho trvalo, Adam napočítal dobrou minutu.

"Koukám, že jste na ten klobouk dost háklivý," zamračil se. Mladík jemně přikývl.

"Ano," řekl až nepřirozeně hlubokým, zastřeným hlasem.

"Prosím vaše jméno, musím to zapsat do protokolu." Poklepal Adam jedním koncem propisky o složku, co ležela na stole před ním. Mladíkovi tím směrem střelily oči a pak se hned vrátily k Adamovi.

"Mé jméno je…" začal muž pomalu. Po slovesu se zarazil úplně. Jako kdyby se na své vlastní jméno nepamatoval a lovil ho v hlavě. Přemýšlel a jemně se při tom mračil.

"Vaše jméno je…" naklonil se k němu Adam se zvednutým obočím a povzbudivým úsměvem. Tak trochu si připadal jak v mateřské školce. Tenhle kluk, že by byl schopný se honit za lumpy? Adam nechtěl nikoho zpochybňovat, ale opět seděl s dalším svědkem případu půl hodiny u svého stolu a nic z toho. Dokonce z něj nebyl schopný vymámit ani jeho jméno.

"Máte nějakou legitimaci?" zeptal se trpělivě.

"Legitimaci?" podivil se muž naproti. Adam si povzdychl. Možná mu ten kluk nerozuměl. Byl to přece Japonec. Tedy, kdyby mu to neřekl ten stánkař, který jakožto Asiat neměl problémy s rozlišením dalších asijských národností, tak by to samozřejmě nepoznal.

"Rozumíte mi, co říkám? Mluvíte anglicky?" zeptal se ho jak nějakého malého dítěte.

"Rozumím vám, ale já… mé jméno je…"

"Ano vaše jméno. Vy mi ho nechcete říct?" podivil se Adam. Takže svědek uměl říct i několik slov najednou, no super. Ale co to měl pořád s tím jménem?

A sakra! Co když to byl nějaký mezinárodně hledaný zločinec a tohle bylo jeho přestrojení? Adam si kluka začal znovu prohlížet a při pohledu do jeho upřímných tmavých očí musel tuhle myšlenku ihned zamítnout. Žádný kriminálník nemohl mít takový pohled. Špatní lidé se dívali jinak. Skrývali své oči, ale tenhle je dával na odiv. A kdykoliv je přece jen sklopil, tak to bylo jakoby pokorou. Působilo to vyloženě japonsky.

"Chci vám říct mé jméno," ozval se mladík. Adam se usmál a opřel lokty o desku stolu.

"Jen do toho, pane," vyzval ho.

"Mé jméno je…"

"Adame? Můžeš na chvíli, prosím tě?" Ke stolu se přihnal Erik se zoufalým výrazem ve tváři. Adam se po něm ohnal nemálo naštvaným pohledem - právě jsi všechno pokazil, ty dacane a neomlouvá tě ani to, že úžasně voníš - a rádoby omluvný pak upřel na muže před sebou.

"Co se děje?" zamračil se Adam na kolegu.

"Ten kluk, co ho právě vyslýchám… Potřebuju s ním pomoct!" žadonil Erik.

"Bože můj, chlap jako hora a ty si neporadíš s jedním prťavým Asiatem?" dobíral si ho Adam. Pro něj samotného bylo obrovským překvapením, že lupič tropických košil je také původem Japonec, ale už nějakou dobu žijící ve státech, kam ho odvezli rodiče, přistěhovalci. Měl by umět dobře anglicky a jmenoval se Jin Akanishi. Dokonce ho napadlo, že by ten záhadný kluk, ze kterého posledních pár minut lámal jméno, mohl jít jenom po Asiatech. Třeba si pro svou spravedlnost vybíral pouze takové lidi.

"Omluvíte mě na okamžik, pane…?" Kruci, ani ho nemohl oslovit, protože mu Erik vstoupil do toho nejlepšího. Zrovna, když už to vypadalo, že řekne svoje jméno.

"Jistě, pane… poručíku." Mladík zvedl jeden koutek a Adam zalapal po dechu. Nevěděl své jméno, ale věděl jeho hodnost? Adam si všiml, že kluk předtím zamířil očima na stůl, kde byla na stojánku zavěšená malá vlaječka se dvěma hvězdičkami. Málokdo měl takové znalosti. Lidé, co se pohybovali v tomto odvětví jistě ano, ale někdo takový? Kdo na první pohled působil spíš jednoduše?

"Poručík Lambert," představil se Adam pohotově. Mladík sklonil hlavu a potichu hodnost i jméno zopakoval.

"Až se vrátím, chci vědět to vaše, rozumíte?!" nařídil mu Adam. Kluk se na něj podíval, v očích znovu ten zvědavý pohled a na rtech mu pohrával slabý úsměv.

"Já budu tady. Počkám tu," řekl klidně a opět tím svým zastřeným sexy basovým barytonem. Až Adamovi přejel mráz po zádech. Jak mohlo něco tak drobného - tedy oproti němu - mít tak krásný hluboký hlas?

"Tak půjdeš?" poplácal ho Erik po rameni. Adam málem zapomněl, že za ním kolega přišel. A nepamatoval si ani důvod. Ale jakmile o sobě dal Erik opět vědět, vliv známé vůně se naplno projevil. Adam se postavil a otočil ke svému svědkovi bokem.

"Hned jsem zpátky," slíbil mu a vydal se za Erikem. Nebo spíš za Addidasem.

Kolega ho pustil do vyšetřovací místnosti jako prvního. Na Adama to působilo galantně, ovšem jen do okamžiku, kdy uviděl za stolem sedět kluka, zhruba ve věku toho, co na něj čekal u jeho stolu, oblečeného do pestrobarevné tropické košile. Adam se vždycky rád zaměřoval na oči svědků i pachatelů, a kdyby neměl vžité, že všichni Asiati jsou hnědoocí, trval by si na tom, že se dívá do očí barvy smaragdu. Když zamrkal, zelená barva se ztratila a zůstala po ní čokoládově hnědá. Vyděsilo ho to, takže se zarazil hned u dveří a vrhl na lupiče zmatený pohled.

"Co se stalo?" podivil se Erik. Adam se na kolegu vyděšeně podíval, a když uviděl známou tvář, cítil, že se rychle uklidňuje. Opravdu měl na okamžik pocit, že se setkal s něčím zlým? S něčím tak zákeřným, podlým a prohnilým, že by z toho kdekdo mohl umřít šokem?

"Ten kluk…" špitl.

"Jo, to je přesně on. Lupič tropických košil. Dělá si ze mě celou dobu blázny. Snad jsem zkušený vyšetřovatel, nebo ne? Zatím se mě všichni báli, ale on ne. Směje se mi do očí. Musíš mi pomoct!" žebral Erik. Adam se horko těžko přemluvil k tomu, aby se na lupiče znovu podíval. Byl to takový normální, celkem i pohledný kluk okolo dvaceti dvou let...

"Je mu dvacet devět," zašeptal mu kolega do ucha, jako kdyby mu četl myšlenky. Adam zvedl jedno obočí a znovu si mladíka se samolibým výrazem ve tváři prohlédl. Prostě Asiati, vždycky vypadají mladší, než ve skutečnosti jsou a pak najednou hrozně rychle zestárnou.

Adam se odvážil udělat k vyšetřovacímu stolu krok, pak druhý a nakonec se i posadil. Lupič jménem Jin Akanishi se nepřestával usmívat.

"Proč jsi kradl ty košile?" zeptal se Adam stručně. Mladík roztáhl koutky do provokativního úsměvu a zavrtěl hlavou.

"Nerozumím!" řekl lámavou angličtinou.

"To říkal i mně," přihlásil se Erik o slovo.

"Ty nerozumíš, co po tobě chci?" přivřel Adam oči. Muž naproti se zatvářil nechápavě, ale bylo to tak skvěle zahrané, že mu to Adam málem i uvěřil.

"Jestli mi nerozumíš, tak tě budu muset poslat někam, kde ti rozumět budou. Třeba zpátky do Japonska, hm?" Na setinu vteřiny se klukovi zablýsklo v očích. A Adam si toho všiml. Ten kluk lhal. Samozřejmě. Vždyť měl rodiče emigranty, kteří ho do Ameriky přitáhli, když byl v pubertě. Za tu dobu už se musel naučit anglicky. Neexistovalo, aby získal americké občanství a nedokázal se domluvit.

"Teď jsi mi rozuměl, mám pravdu? Pošleme tě do Japonska, kde bude tvá mateřština víc k užitku než tady. Co ty na to?" navrhl mu Adam.

"Polib mi prdel, ty debile!" vyhrkl mladík. "Klidně si na mě zkoušej ty svoje fígle. Jsem Američan jako ty, rasisto!"

"Cože?" vyhrkl Adam. Za celý život ho ještě nikdo nenařkl z toho, že je rasista. Měl i černého parťáka, kdysi a byl to ten nejlepší kolega, s jakým kdy spolupracoval. Kruci, jak k tomu přišel?

"No vidíš, ty jsi rasista a já idiot!" postěžoval si Erik.

"Jak to víš?" otočil se po něm Adam. Erik přistoupil blíž ke stolu a opřel si o něj ruce.

"Tady mladej si asi myslí, že si neumím najít na internetu slovo baka, co?"

"Vždyť taky nic jinýho nejseš!" zasmál se Akanishi.

"Ale dost!" zaburácel Adam. Okamžitě nám řekni, proč jsi ukradl ty košile a co máš ještě na svědomí. Myslím, že toho bude víc!"

"Nic mi nemůžete!" zasmál se Akanishi. Adama z toho smíchu zamrazilo v zádech. Jistě, spíš se ve své práci setkával s přestupky, než s pořádnými případy, ale nikdy z žádného vyšetřování ještě neměl tak stísněný pocit. Jako kdyby ve vyšetřovně nebyli sami. Rozhlédl se kolem a pak zpátky na mladíka.

"Našli jsme je u tebe v bytě. Třináct košil."

"No a co?"

"Jistě na ně máš účtenku, abys mohl tu koupi doložit!" pustil se do něj i Erik.

"A vy si myslíte, že ti podvodníci dávají paragony? Co takhle si nejdřív posvítit na ně?" nafukoval se Akanishi. Adam vyjekl:

"Takže je máš z tržnice!" S vyslýchaným to ale ani trochu nepohnulo.

"Nic jsem neprovedl, jděte oba do prdele!" odsekl Jin. Adam cítil, jak se do něj dává vztek. Poslední slova pro něj byla pověstnou kapkou.

Vystřelil od stolu a celý ho oběhl. Když chytil Akanishiho pod krkem, ocitly se na jeho pasu Erikovy ruce.

"Adame, to nesmíš! Tohle není kriminálka Las Vegas. Uklidni se!" snažil se ho druhý muž upokojit.

"Já tomu hajzlovi zakroutím krkem!" zařval Adam. Vyslýchaný už se začínal pomalu dusit. Držel na Adamových zápěstích prsty a pokoušel se je odtáhnout od svého krku. Erik byl sice vyšší než Adam, ale jeho kolega nikdy nebyl takhle rozzuřený, takže absolutně neovládal svou sílu.

"Co to do tebe vjelo, Adame?" zašeptal v doufání, že ho Akanishi neuslyší. Adam chtěl znovu zařvat, ale v tu chvíli se otevřely dveře a do místnosti proniklo syté zářivkové světlo, tlumené jen obrysem postavy, stojící na prahu.

"Co tu děláte? Ihned odejděte!" zvolal ke dveřím Erik. I Adama postava ve světle zaujala víc, než škrcený krk. Pustil Akanishiho a narovnal se.

"Vy! Tady nemáte co dělat. Ihned se vraťte k mému stolu, hned jsem tam!" zavrčel. Naštvaný se rozběhl ke dveřím, kde stál jejich svědek v klobouku. Poznal ho hned, i podle ne příliš vysokého vzrůstu. A samozřejmě podle klobouku.

Když doběhl až k němu a natáhl po mladíkovi ruku, prsty druhého muže zachytily jeho paži v přesném středu mezi nimi. Adam se zarazil a vytřeštil na muže oči.

"Co to…" Sakra, byl hrozně naštvaný a najednou byl zase klidný. "Potřebujete něco?" zeptal se nezvykle mile.

"Zdá se mi, že nechce spolupracovat. Nechte mě s ním promluvit," navrhl mu mladík.

"Cože?" zhrozil se Erik. Muž se podíval i na něj.

"Jen to zkusím, prosím…" přivřel oči.

"Ale to je proti předpisům, tady byste neměl být," bránil se Adam, stále s mladíkovými prsty na předloktí.

"Jen chvilku…" promluvil muž v klobouku tím nezvykle hlubokým hlasem. Adam spustil ruku podél těla a ohlédl se po Erikovi.

"To přece nejde!" zašeptal kolega a odmítavě zavrtěl hlavou.

"Budeme hned za dveřmi," slíbil mu Adam. "Dáme mu pět minut," dodal ještě.

Erik se zhluboka nadechl, vypadalo to, že bude chtít znovu protestovat, ale pak se vypravil ke dveřím.

"Je to na tvoje triko, Adame!" zabrblal a proklouzl kolem jejich tajemného svědka na chodbu. Adam se ještě jednou podíval na ty dva a pak zmizel také. Jakmile se zavřely dveře, přitiskl k nim pravou tvář a ucho.

"Nepoznával jsem tě. Dokážeš být ledově klidný," měřil si ho Erik podezíravě.

"Nevím, co to do mě vjelo, opravdu," omlouval se Adam polohlasně. Jelikož za dveřmi nic neslyšel, napřímil se a otočil se ke svému kolegovi čelem.

"Jsi si jistý, že to byl dobrý nápad? Pustit za tím hajzlíkem civilistu?"

"Já nevím. Mám takový zvláštní pocit…"

"Ty ale nemíváš zvláštní pocity," skočil mu Erik do řeči.

"Nechceš nám dojít pro kafe?" navrhl Adam. Kolega se zatvářil otráveně, ale neprotestoval. Adam sledoval jeho mužnou chůzi, dokud nezmizel na druhé straně haly v kuchyňce s kávovarem. Poté se otočil zpět ke dveřím.

Měl toho šmejda zavřít do druhé výslechové místnosti. Do té se zrcadlem. Teď by věděl, co se uvnitř děje.

Zmatený se opřel o stěnu hned vedle dveří a zavřel oči. Ten zvláštní pocit byl… jako kdyby mu někdo našeptával, co má dělat. Ale v rozporu s tím, co skutečně udělat chtěl, nebo si spíš myslel, že udělat chce. Ani teď mu nepřišlo divné, že je uvnitř člověk, který tam být nemá. Že kdyby na to přišlo vedení, tak skončí před disciplinární komisí. Pocit ale začal pomalu slábnout a nahrazoval ho strach. Trvalo to dobré tři minuty, než se vrátil do předchozí nálady, se kterou do místnosti předtím vcházel.

Stoupl si před dveře a natáhl ruku ke klice. V tu chvíli mu vyklouzla z ruky, protože se dveře otevřely. Stanul tváří v tvář muži v klobouku, kterému na rtech pohrával takový zvláštní úsměv. Jako kdyby provedl něco špatného a ještě z toho měl radost. Adam mu nakoukl přes rameno a uviděl Akanishiho, jak sedí u stolu se skloněnou hlavou. Vypadalo to, že usnul.

"Co jste to udělal?" vyhrkl Adam a vběhl do místnosti. Když dorazil až k vyšetřovanému muži, zatřásl s jeho rameny, aby ho probral. Mladík zvedl prudce hlavu a vytřeštil na něj oči plné strachu a chaosu.

"Jste v pořádku?" ujišťoval se Adam.

"Ne, prosím, omlouvám se, já ty košile vrátím, ale neubližujte mi, prosím," žadonil Akanishi. Ve dveřích se objevil Erik se dvěma hrnky kávy.

"Co se stalo? Kde je ten druhý?" rozhlížel se po prostoru. Adam byl v pořádném šoku.

"Přiznal se," zamračil se na kolegu.

"Kdo?" nechápal Erik.

"No on," kývl Adam k muži, který seděl pod ním a třásl se jak osika. "přiznal se, že ukradl ty košile," vysvětlil Erikovi.

"A to jako jen tak? Z ničeho nic? Řekni, to jsi byl ty, kdo kradl na tržnici?" přistoupil Erik ke stolu. Akanishi zakýval hlavou.

"Ano, omlouvám se," špitl bojácně. Adam se rozběhl znovu ke dveřím.

"Kam letíš?" zavolal za ním ještě Erik, ale to už byl Adam na chodbě.

I když viděl, že je místo pro svědky a zadržené u jeho stolu prázdné, vydal se k němu. Něco mu už při odchodu z vyšetřovací místnosti říkalo, že toho, koho hledá, nenajde. Alespoň ne teď. Svalil se ke stolu a zadíval se na jeho plochu, kde leželo několik spisů s otevřenými případy. Mezi nimi se povaloval jakýsi složený papír. Vzal ho do ruky a rozevřel.

Mé jméno je… Kame, stálo ve vzkazu.

Jin Akanishi - toho času zloděj tropických košil ;)