Prsten 20.

---

Adam se jako většinu posledních dnů vzbudil opět před svítáním. Do zad ho píchala tvrdá stébla, která se při nočním převalování dostala mezi tělo a plášť, na kterém ležel. Tiše zabručel a posadil se. Tommy vedle něj stále spokojeně spal.

Měl by ho vzbudit. Čím dříve opustí tuhle přespříliš přívětivou rodinu Collinsových, tím lépe. Vlastně se divil, že za ním Marie nebyla v noci znovu. Pro jistotu se zvedl a pořádně prohledal, jestli na sobě nenajde něco, co by ji usvědčilo. Pak si ale uvědomil, že napětí ve slabinách je stále stejné a stačil jediný pohled na Tommyho, aby ještě zesílilo, takže se v noci určitě nic nestalo. Nikdo nezmírnil jeho utrpení, pokud to vůbec šlo.

"Tommy!" zašeptal na něj, když se sklonil blíž. Mladík se zavrtěl, ale spal dál. Adam měl pocit, že i něco zabrblal a skoro to znělo jako jeho jméno. Že by se mu zdálo o něm?

"Tommy, můj pane, probuď se, musíme vyrazit na cestu." Pohladil ho po horní části paže a pak s ní jemně zatřásl.

"Ještě ne…" protestoval Tommy v polospánku.

"Ale ano. Musíme zmizet, než mi zdejší vdavek chtivá slečna namíchá nápoj lásky a podstrčí mi ho k snídani." Zažertoval Adam. Tommy otevřel oči a přivřené je zaměřil na Adama.

"A já tě mám od toho jako zachránit?" odfrkl si Tommy.

"Ty bys jí mě nechal? Opravdu? Teď, když je mezi námi…"

"Jedna pusa, Adame!" přerušil ho Tommy rychle. "Byla to jedna pusa. Ty předchozí se nepočítají, protože jsem je nenavrhl já."

"Jsi po ránu nezvykle upřímný… jako vždycky!" Adam pohladil Tommyho po vlasech a napřímil se. Blondýn na něj nevěřícně zíral.

"Chceš mi říct, že se takhle chovám běžně?" Sáhl si rukou na vlasy, jako kdyby chtěl Adamovu ruku smést pryč. Nebo se jí dotknout, kdo ví…

"Ano, akorát to vždycky myslíš v žertu. Hraješ si se mnou a já s tebou. Je to normální."

"Teď jsem to ale v žertu neřekl." Ohradil se Tommy.

"Však já vím, tak to radši nechme být." Povzdychl si Adam a nabídl Tommymu svou ruku, aby mu pomohl vstát. Tommy zaváhal, ale nakonec ji přijal.

Než opustili stáj i vesnici, nic dalšího už neřekli. Adam nechal ve stáji váček s penězi jako poděkování za pomoc. I když byl rád, že už jsou pryč, přesto byl pořád jak na trní z toho, co by mohla Marie ještě udělat. Doufal, že se brzy objeví nějaký muž, který ji přivede na jiné myšlenky. Rozhodně se tomuto místu hodlal na zpáteční cestě vyhnout.

Další dvě noci Adam a Tommy nocovali v lese pod stany. Adam si všiml Tommyho vstřícnějšího chování, i když mu nic dalšího už nedovolil. Bylo to v jeho gestech. Občas se ho neúmyslně dotkl, nebo se na něj usmál způsobem, jakým se usmíval starý Tommy. V takových momentech měl Adam pocit, že si možná na něco vzpomněl, na něco hezkého a vzpomínka se mu promítla do úsměvu i do očí. Byl za to rád a také si uvědomil, že ho to samotného zklidnilo. Nemyslel už tak často na to, jak z Tommyho strhat šaty, chtěl vidět hlavně jeho spokojený výraz. Musel z něj cítit pohodu, jinak byl nesvůj.

Na hranicích Cheshire se zastavili na trzích. K hradu lorda Howarda to bylo ještě dva dny jízdy a Tommy stále neměl dárek pro svého kmotřence. Nejprve se ubytovali v hostinci a pak vyrazili na nákupy.

Tommy byl z množství nabízeného zboží u vytržení. Adam z toho měl skoro dětskou radost, když pozoroval jeho rozzářené oči.

"Nemám žádné peníze." Otočil se na něj Tommy u stánku s voňavými čerstvými jablky. V obličeji zoufalou grimasu.

"Vyber si, cokoliv budeš chtít. Jsem tvůj poručník." Zvedl Adam obočí.

"To přece nejde." Bránil se Tommy.

"A jak myslíš, že jsme to dělali ty čtyři roky předtím? Nestrádáme, neboj se. Jsem dobře placený za služby pro krále." Vysvětlil mu Adam. Tommy se na okamžik zamyslel a pak přikývl.

"Tak dobře, ale jen něco malého pro Lucase." Rozhodl.

"Jak myslíš." Adam se za Tommyho zády ušklíbl a krátce ho pohladil po kříži.

Prošli několik uliček, převážně s pečivem a čerstvým ovocem a zeleninou. Poprvé se zastavili až u stánku místního kováře, který měl v nabídce několik krásných mečů. Nebyly vykládané drahým kamením, ale byla na nich vidět poctivá práce.

"Ty jsou krásné." Rozplýval se Tommy. Jeden se mu obzvlášť zalíbil, se zvláštně zdobeným jílcem.

"Máš meč." Připomněl mu Adam. Jistě, že by ho Tommymu koupil, ale na co, když už jeden výstavní kousek měl?

"Ano, ten je také pěkný, ale…"

"Je to meč tvého bratra." Zašeptal mu Adam do ucha. Uvědomil si, že tuhle skutečnost Tommymu

ještě nikdo neoznámil.

"To je Markův meč?" Tommy se na kováře omluvně pousmál a odstoupil od stánku stranou, aby si mohl zbraň za svým pasem pořádně prohlédnout.

"Pojďme si někam sednout na víno." Navrhl Adam. Stejně už byl čas k obědu a několik dnů neměli pořádné jídlo. Tommy souhlasil, ale v podstatě Adama moc nevnímal, protože bych uchvácený svou zbraní, kterou měl celou dobu při sobě a netušil, komu kdysi patřila.

Na malém náměstíčku si sedli do první hospůdky, která jim přišla do cesty. Objednali si džbánek vína a nějaké to jídlo na posilněnou. Tommy položil svůj meč na stůl mezi ně a začal si ho prohlížet.

"Jak jsem k němu přišel?" vyptával se.

"Ukradl jsi ho." Pokrčil Adam rameny. Tommy se na něj podíval dost škaredě. Přece nebyl zloděj.

"To není pravda." Zamračil se.

"V závěru je to pravda, ale důvody tě omlouvají. Tvůj otec chtěl meč pohřbít s Markem. Vzal jsi ho z hrobu. Meč byl pohřbený zvlášť, takže se neboj, že bys otevřel bratrův hrob. A vím o tom jen já." Položil si Adam dlaň na hruď, zatímco se díval Tommymu upřeně do očí. Tommy se tím nenechal vynervovat, i když měl namále. Pokaždé, když se Adam podíval podobným způsobem, cítil zvláštní chvění po celém těle.

Pokud mu řekl o tajemství svého meče a nikomu jinému, pak…

Potřeboval snad ještě větší důkaz k tomu, aby Adamovi věřil? Co mohlo být důvěryhodnějšího? Teď už jen jeho ztracená paměť.

"Je opravdu nádherný. A není můj." Posteskl si Tommy.

"Je tvůj. Mark by si určitě přál, abys ho měl ty. Markusova zaslepenost a bolest rozhodla jinak. Nechtěl na svém hradě žádné zbraně, které by mohly být dostupné pro jeho děti, proto ten meč pohřbil, ale věřím, že by se to Markovi nelíbilo. Sám tě učil bojovat, než zemřel. Tvůj otec nikdy nepomyslel na to, že budeš muset být jednoho dne samostatný. Teprve nedávno jsem od něj získal svolení, nechat tě u mě cvičit s mými muži. O meči jsme mu ale nikdy neřekli." Zavrtěl Adam hlavou.

"Asi by to tak mělo zůstat." Pokrčil Tommy rameny.

"Mělo." Přikývl Adam a napil se vína.

"Usměj se." Kývl k němu Tommy bradou. Adam zvedl obočí.

"Ale proč?"

"Protože většině věcí, které jsi mi za poslední dva dny řekl, by tvůj úsměv slušel."

"Stíháš to zastat za nás za oba. Já jsem spokojený." Utrousil Adam.

"Vidíš, právě teď. Teď by ses měl usmát, hodí se to k tomu, cos řekl." Ukázal na něj Tommy prstem. Adam se kousl do rtu a sklonil hlavu. Chtělo se mu smát, moc se mu chtělo smát. Od chvíle, kdy mu Tommy dal naději, viděl všechno jasnější, zářivější, ale ve skutečnosti to byla Tommyho tvář, která prozářila celý jeho den. Jenže v samotném nitru byl stále šedivý mrak, nacucaný vodou, který čekal na to, až ze sebe bude moci vyždímat i tu poslední dešťovou kapku. Tommy tohle nevěděl, ale Adam ano. Stavidla se znovu zvednou, až přijde ta správná vzpomínka.

"Měl by ses najíst." Pobídl raději Tommyho, jen co se mu podařilo opět nasadit vážnou masku.

"Ne!" zavrtěl Tommy hlavou. "Až se usměješ, tak se najím, ale dřív ne."

"To je vydírání."

"Ano, je." Zatvářil se Tommy vítězně. "No tak, jeden úsměv jenom pro mě. Přidám bonus, chceš? Usměj se a já sním tenhle oběd a večer mi můžeš umýt záda, no a… možná…"

"Nedělej to Tommy!" zavrčel Adam.

"Neslibuji nic, co nemohu splnit." Zavrtěl Tommy důležitě hlavou. Jeho pohled byl upřímný.

"Flirtuješ se mnou. To od tebe není fér." Postěžoval si Adam, zatímco si zakládal ruce na prsou. Připadal si díky tomu aspoň trochu v bezpečí, i když jeho srdce už stejně nic ochránit nemohlo. Bylo schopné překonat mnohem silnější překážky, než dvě chabé paže, které by muže naproti nejraději objaly.

"Pojď se mnou!" Tommy se zvedl a vrhl na Adama vyzývavý pohled, pak se vydal k zadnímu východu. Adam přelétl celou hospodu zmateným pohledem. Bylo v ní dost lidí, ale kupodivu si jich nikdo nevšímal. Také si stoupl a zadíval se na místo, kde Tommy zmizel. Pomalu se tím směrem rozešel.

Když otevřel dveře, Tommyho ruka ho popadla za zápěstí a vtáhla za sebou. Ocitl se na malém dvorku, kde pobíhaly slepice a kachny a na malém kousku trávy se pásla koza.

"Pojď!" pobídl ho Tommy. Aniž by ovšem čekal na Adamovu reakci, odtáhl ho k nějakým dveřím, za kterými se nacházela malá světnice. Nebylo v ní nic víc, než malý stolek a párek židliček.

Tommy za nimi zavřel a postavil se ke dveřím zády. Jeho pohled byl stále vyzývavý. Adam nechápal, o co tu jde. Nebyl připravený na další kruté hry.

"Usměj se!" poručil mu Tommy.

"Jak se mám usmát, když jsi mě právě unesl?"

"Prostě se k tomu donuť!"

"A co pak?"

"Pak?" přivřel Tommy oči. "Uvidíme…" zavrněl.

"Zvykl sis rychle."

"Myslíš na skutečnost, že jsem sdílel lože s mužem?"

"Řekni Tommy, přitahuji tě?" zeptal se Adam. Tommy k druhému muži přistoupil blíž a zamyslel se.

"Řekněme, že je tu pár důvodů, proč ti chci věřit, nebo si spíš myslím, že nemám na vybranou."

"Cítíš to tak?"

"Ano. Cítím." Přikývl Tommy. To byla ta správná slova.

"A co cítíš, když se díváš na mě? Na moji tělesnou schránku?" naléhal Adam. Tommy zvedl ruku a mezi palcem a ukazováčkem stiskl Adamovu bradu. Pak si jeho tvář natočil do několika stran.

"Něco tomu chybí."

"Nezačínej zase!"

"Prosím, prosím, smutně koukám." Změnil Tommy svůj vyzývavý pohled na štěněcí. A to už Adam opravdu nevydržel. V okamžiku, kdy mu mozek poručil, vyprsknout smíchy, si zakryl ústa dlaní a opět sklonil hlavu. Tommy mu ji ale zvedl a ruku strhl dolů.

"Hurá, viděl jsem to, viděl!" sevřel Adamovy tváře do dlaní jako do skřipce a ještě se postavil na špičky, aby byl aspoň přibližně vysoký jako Adam a mohl se svému poručníkovi dívat přímo do očí. Adam se snažil úsměv zamaskovat, ale čím víc se smál Tommy, tím to bylo těžší.

"Ty máš zuby a dokonce moc pěkné." Dobíral si ho Tommy. Adam se pokusil zavrtět hlavou, ale nemohl, protože byl stále v zajetí Tommyho rukou.

"Od teď, kdykoliv tě uvidím, mračit se, tak ti u sebe napíšu černý puntík."

"A co potom?" zamračil se Adam provokativně.

"Potom… ti vymyslím nějaký trest." Pokrčil Tommy rameny.

"Dej mi víc důvodů k úsměvu, můj pane." Adam zvážněl. Také zvedl své ruce a pomalu je ovinul kolem Tommyho pasu. Když si ho přitiskl na tělo, všiml si, jak se Tommyho zorničky rozšířily. Ale ne zděšením. Bylo to překvapením a zvědavostí.

"Teď si zasloužíš odměnu." Usmál se Tommy a letmo Adama políbil na rty. Pak položil ruce na jeho ramena. Cítil, jak ho Adam lehce nadzvedává, cítil jeho tělo i přes vrstvy oblečení, jak žije. Jak dýchá a proudí v něm krev. Ale možná to bylo jeho vlastní tělo.

"Musím vědět, že je ti v téhle poloze dobře. Že ti nevadí, když tě držím v objetí."

"Nevadí mi to." Zavrtěl Tommy rychle hlavou, jakoby se bál, že už nedostane možnost mluvit.

"A nevadí ti, dotýkat se mých rtů? Neděláš to jen ze soucitu?" ujišťoval se Adam.

"Nedělám." Usmál se Tommy. Opět to byl on, kdo se zmocnil Adamových úst a vroucně se natlačil na jeho tělo, že už to víc ani nebylo možné. Pevně ho objal kolem krku a vžil se do jejich polibku tak hladově, až se Adamovi podlomila kolena.

Naštěstí měl Adam za sebou jednu z židliček. Těžce na ni dosedl a Tommyho si stáhl na klín. Drobnější muž se na něj znovu natlačil a začal ho líbat. Jeho polibky byly najednou tak divoké a vášnivé... Jako kdyby mezi touto chvílí a okamžikem, kdy se loučili na nádvoří před jeho odjezdem do Londýna neuplynul ani jeden den. Jako kdyby to bylo včera, co si naposledy řekli, že se mají rádi a že po sobě touží.

"Já tě miluji, Tommy. Musíš tomu věřit!" šeptal Adam.

"Věřím ti, jen mi dej čas." Prosil ho Tommy mezi polibky. Bylo tak snadné, podlehnout. Pro tělo to bylo jednoduché, ale pro mysl a srdce o dost složitější. Přesto si nemohl pomoci. Adamova blízkost působila tak bezpečně a útulně. Nebylo nic jiného, k čemu by se teď dokázal s důvěrou schoulit.

Muži se objali a jejich těla spočinula v nehybném klidu, který byl naplněný radostí a úlevou.

"Zůstaňme chvíli jen takhle." Zasnil se Tommy.

"Cokoliv si budeš přát, lásko." Hladil ho Adam po zádech.

"Možná nám někdo sní oběd."

"Byl jsem hladový, ale už nejsem. Na tvou stravu ale dohlédnu, neboj se." Slíbil Adam. Tommy se tiše zasmál a políbil Adama na krk. Poté otočil tvář na druhou stranu a pohodlně si položil hlavu na jeho rameno. Musel si přiznat, že takhle je mu dobře. Věděl, že chce víc z Adamovy blízkosti, že by byl v tuto chvíli schopný i překročit hranice, které si předtím určil, ale právě teď měl pocit, že by ho nic neuspokojilo tolik, jako jejich momentální blízkost. Tenhle dokonalý příklad souznění a oddanosti.

"Začínám si zvykat. Byl jsem vůbec schopný něco udělat sám?"

"Jsi velice schopný, pokud jde o mé uspokojení." Provokoval ho Adam.

"Myslím, že se náš vztah točil hlavně kolem milování."

"To je dobrý poznatek a hodně všeobecný." Pokračoval Adam ve svých dvojsmyslech. Líbilo se mu, rýpat do sebe, hrát si. Bylo to tak skutečné. Tak opravdové. Nic se nezměnilo.

"Copak je tohle?" zeptal se Tommy. Adam ho uchopil pevněji kolem pasu, když se Tommy sklonil k zemi po levé straně. Židlička pod ním byla docela vratká, nerad by, aby se rozpadla nadměrnou zátěží.

"Co to je?" zajímal se. Neviděl, co má Tommy v ruce. Až když se druhý muž napřímil a zvedl ruku s předmětem přímo před jeho obličej, došlo mu to.

"Asi ti to vypadlo z váčku. Že by milostný dopis pro mě?" usmál se Tommy a rychle začal papír rozbalovat.

"Ne!" Adam se po pergamenu ohnal, ale Tommy byl rychlejší. Utekl ke dveřím, kde se mu podařilo list bezpečně rozložit. Jakmile jeho oči zaostřily na obsah, zvedl překvapením obočí. Poté obrátil líc pergamenu proti Adamovi.

"To je prsten. Mám pocit, že už jsem ho někde viděl."