Prsten 16.

---

Tommymu trvalo skoro celou věčnost, než se odhodlal za Adamem zajít, aby si promluvili. Stihl za tu dobu vynechat snídani i oběd. Neměl hlad a něco mu říkalo, že Adam na tom bude stejně. Vyrazil za ním chvíli po obědě. A absolutně netušil, co by mu měl říct a jak se k němu chovat po tom, co se dozvěděl takové zásadní informace.

Adam měl ve své komnatě zrovna Denise. Správci se podařilo kopie kresby prstenu udělat v předstihu. Podle tmavých kruhů pod očima a celkové unavenosti Adam poznal, že muž pracoval i v noci a nezamhouřil oka. Aspoň, že na někoho se tu mohl spolehnout.

Když se ozvalo zaklepání, oba muži vzhlédli ke dveřím. Adam seděl ve svém křesle u krbu a Denis se k němu skláněl.

"Dál." Zvolal Adam. Doufal, že by to mohl být jeden konkrétní člověk, ale tak naivní nebyl, aby se k tomu upínal. Ten člověk se mu teď určitě bude vyhýbat obloukem.

Jeho překvapení bylo samozřejmě na místě, když do komnaty vstoupil Tommy a lehce sklonil hlavu

"Mylorde, správce," pozdravil. Adam si uvědomil, co drží v ruce. Pokusil se co nejnenápadněji pergameny srolovat, aby Tommy kresbu neviděl.

"To je všechno, Denisi. Můžeš jít." Pokynul svému věrnému služebníkovi. Muž věnoval oběma pánům poklonu a odešel.

"Prosím, posaďte se," vyzval Adam Tommyho ke svému stolu u krbu. Blondýn se po cestě rozhlížel kolem sebe, protože díky nemocné paměti byl v tomhle pokoji poprvé.

"Děkuji. Budeme si zase vykat?" zeptal se, jakmile usedl do pohodlné, kůží potažené židle.

"Myslel jsem, že by pro tebe teď bylo příjemnější, být formální." Pokrčil Adam rameny. Tommy to nekomentoval. Položil si ruce na dřevěné područky a upřeně se na Adama podíval.

"Mluvil jsem se sestrou. Vyprávěla mi, jak jsme se dali dohromady. Proč jste to přede mnou tajili?" zeptal se přísně.

"A změnilo by se něco?" Adam zatnul zuby. Cítil, že tohle nebude milý rozhovor, už podle toho, jak se Tommy ostražitě tvářil.

"Já nevím, asi ne." Zavrtěl Tommy hlavou. "To ale neznamená, že byste mi měli cokoliv zatajovat."

"Ne, neznamená." Dal mu Adam za pravdu. Tommy se rozhlédl po pokoji, očividně začínal být nervózní, Adamovi to tak připadalo.

"Pěkný pokoj."

"Navrhoval jsi ho ty."

"Vážně?" vyhrkl Tommy.

"A nejen můj pokoj, ale i veškeré obytné části hradu. Než jsi sem přišel, byl Bodiam ruina," vysvětlil mu Adam.

"A proč?" nechápal Tommy. Adam přivřel oči a postavil se. Nějak teď neměl náladu sedět. Rád se na Tommyho díval, ale naposledy cítil příjemný pocit ze vzájemných pohledů někdy před necelým měsícem. Bylo těžké teď Tommymu hledět do tváře a vědět, že ho nemiluje.

"Protože jsem byl příliš svázán se svou minulostí."

"Tomu nerozumím."

"Dnes už na tom nezáleží." Odbyl Adam bolestné téma mávnutím ruky. "Chtěl bych se na něco zeptat." Raději převedl řeč jinam.

"O co jde?"

"Proč si tvoje paměť pamatuje jen všechno negativní a to hezké zapomněla?"

"To já nevím. Co máš konkrétně na mysli?" pozvedl Tommy obočí. Adam k němu přistoupil blíž a založil si ruce na prsou.

"Třeba to, že víš naprosto přesně, jak společnost pohlíží na vztah dvou mužů. Jako na zvrácenost. Pro mne bylo velice těžké s tím smířit sám sebe, ale když jsi přišel ty, měl jsem pocit, že bych to mohl překonat. Že to překonáme společně." Nepatrně se k Tommymu sklonil. Druhý muž se odtáhl, ale nemohl moc, protože měl za zády opěradlo křesla.

"Vybavují se mi jen útržky, ani nevím, kdo mi to říkal. Možná můj otec. Prostě mi v paměti zůstalo tohle a opravdu mě mrzí, jestli ti to způsobuje bolest." Tommy se kousal nervózně do rtu, zatímco ho Adam zkoumavě sledoval.

"Jak to cítíš ty? Jaký z toho máš pocit?"

"A z čeho?" polekal se Tommy. Adam se sklonil ještě víc a položil si dlaně na područky Tommyho křesla.

"Nech mě, abych tě políbil."

"Ale…"

"Jen to zkus, Tommy. Zapomeň na to, co ti našeptávají ty mizivé vzpomínky, kterými ses předtím stejně neřídil. Chci tě políbit a chci vědět, jestli se s nimi shoduje tvůj pocit."

"Já…" Tommy mírně zavrtěl hlavou, neodstrčil však svého poručníka, jen na něj nevěřícně zíral.

"Tak dobře, ale…"

Adamovi stačil i ten nejistý souhlas. Víc nepotřeboval. Rychle přitiskl k Tommyho rtům ty své a bez prodlení pronikl do jeho úst jazykem. Cítil, jak se jeho svěřenec napnul a jak se snaží uhnout hlavou, tak mu ji sevřel v dlaních. Poté Tommyho vytáhl do stoje a přimáčkl na sebe.

"Ne, ne!" Tommy zavrtěl hlavou. Podařilo se mu vysmeknout z polibku, ale z Adamovy náruče ne. Civěl na něj, jako kdyby ho právě políbila sedmihlavá saň.

"To nejde."

"Ale jde!" zavrčel Adam a políbil ho znovu. Tentokrát ho líbal o něco déle. Cítil z druhé strany odezvu. Byla sice slabá, ale hlavně, že nějaká byla. Potěšilo ho to. Když se Tommy znovu vysmekl, zadíval se na Adama téměř vražedně.

"Pokaždé využíváš své síly?" zamračil se.

"Jsi muž jako já. Kdybys chtěl, přepereš mě. Jsem proti tobě slabý jako malé dítě. Jsem oslabený láskou a touhou po tvém těle."

"Neříkej to!" zasyčel Tommy.

"Ale já musím. Miluji tě a právě teď bych se s tebou chtěl pomazlit v té velké posteli. Tam." Kývl Adam hlavou ke svému velkému lůžku s nebesy, aniž by Tommyho pustil z očí.

"Já ale nechci."

"A kdo za tebe mluví?" nenechal se Adam odbýt. Bylo tak uklidňující znovu svírat Tommyho ve svých pažích a cítit na sobě teplo jeho těla. I kdyby to mělo být jen na tuhle chvíli, nemohl to sám vzdát. Sám od sebe ho prostě nehodlal pustit.

"Kdo?"

"Ano, kdo mluví za tohohle kluka, který miloval naše společná probuzení, soukromé výlety na koních i hodiny strávené v knihovně u velkých příběhů?" díval se Adam upřeně do jeho očí. "Dělali jsme tohle a spoustu dalších věcí, co spolu běžně páry dělají. A několikrát denně jsi mě ujišťoval o svých citech a sliboval mi, že se to nikdy nezmění."

"Jenže já si na to prostě nevzpomínám!"

Tommy od sebe Adama surově odstrčil a začal přecházet nervózně po pokoji. Ani jednou se na něj nepodíval, když začal vést svůj monolog. Musel to ze sebe dostat, nechtěl vypadat před svou sestrou jako zbabělec, když už se po rozhovoru s ní odhodlal s Adamem promluvit. A kdyby jen jedinkrát pohlédl do těch upřímných šedých očí, určitě by to nezvládl.

"Tak dobře, uznávám, že mi to nevadí. Před chvílí jsem necítil odpor, nebo tak něco. Nejspíš máte všichni pravdu, že mě víc přitahují muži než ženy, i když po jednom polibku to přece nemohu potvrdit se stoprocentní jistotou. Co vím ale naprosto jistě, je to, že tě nemiluji. Jsi cizí člověk. Vůbec tě neznám. Jak mohu milovat někoho, koho neznám?"

"Než jsem se do tebe zamiloval já, nebo spíš, než jsem si to uvědomil, toužil jsem po tobě fyzicky. Ani v tomhle směru nic necítíš?"

"Já nevím, sakra!" zakřičel na něj Tommy. Konečně na Adama zaměřil svůj pohled a při tom se prudce zastavil, protože ho šokovalo, co uviděl. Adamova tvář vypadala zoufale. Opravdu musel být nešťastný ze všeho, co od něj slyšel, pokud mu tedy říkal celou dobu pravdu.

"Trvám na té cestě do Cheshire." Prohlásil Adam. Tommyho zvídavý pohled mu nebyl moc příjemný. Zvlášť, když věděl, že se tváří jako mučedník. Už s ním nechtěl dál komunikovat na téhle úrovni, bolelo ho z toho u srdce. Pokud na něj Tommy někdy předtím zvýšil hlas, bylo to proto, aby obhájil svou náklonnost, ne naopak. Jak by z takového rozhovoru mohl vyjít s hrdě vztyčenou hlavou?

"Nebudu ti odporovat." Pokrčil Tommy rameny. Aspoň, že v tomhle směru se nic nezměnilo, pomyslel si Adam.

"Teď mě prosím omluv, mám tu ještě nějakou práci." Otočil se k Tommymu zády a přešel k oknu.

"Možná… kdybys mi dal trochu času, tak…"

"Však ho máme spoustu, není kam spěchat." Povzdychl si Adam. Neměl tak úplně pravdu. Až přijede Tommyho budoucí manželka, budou mít času ještě méně. Kéž by sám ztratil paměť, aby na to nemusel myslet. Aby nemusel snášet tohle příkoří.

"Tak já už tedy půjdu."

"Ano. Uvidíme se při večeři." Řekl ještě Adam a pak už jen čekal, až se za Tommym zavřou dveře. Nebylo to hned, jeho svěřenec si dával na čas, ale jakmile byl pryč, Adam se mohl konečně uvolnit.

Zítra spolu vyrazí na dlouhou cestu, kde budou odkázáni jen jeden na druhého. Tommy ho bude muset vnímat. Nebude mít šanci přehlížet jeho city.

*

Kuchaři připravili na cestu svým pánům několik balíčků s jídlem. Adam se chtěl i přesto zastavit občas na večeři a nocleh v hostinci. Dávalo mu to možnost, být Tommymu blíž.

Hned ráno poslal k lordu Ratliffovi na Alnwick posla s kresbou prstenu. Své kopie si schoval do sedla.

Štolba Martin připravil pro druhého pána toho nejklidnějšího koně, který byl schopný cesty. Rose by to ve svém stavu nezvládla. Nakonec padla volba na pětiletého hřebce jménem Silver.

Kůň byl klidnější povahy a neshazoval. Problém nastal v okamžiku, kdy se na něj měl Tommy vyhoupnout. Uvědomil si totiž, že si jízdu na koni nepamatuje. Když se díval na Adama, přišlo mu to přirozené a jednoduché, ale jakmile ho měl napodobit, strach mu to nedovolil.

"Já to nezvládnu." Protestoval. Adam seskočil z Morfea a přistoupil ke klidnému hřebečkovi, který trpělivě čekal, až si na něj jeho nový pán nasedne.

"Silver je hodný kůň, nemusíš se ho bát!" poplácal hnědáka po mohutném krku. Pak zamával na Martina, který k nim dotlačil jakési dřevěné schůdky.

"S tímhle se ti na něj poleze lépe." Ukázal na pomůcku. Tommy ale zavrtěl hlavou.

"A to ty schody povezeme sebou? Protože až budu chtít slézt, budu je nejspíš potřebovat taky." Bránil se vynálezu.

"Dobře. Tak mě nech, abych ti pomohl já." Navrhl Adam.

"Chceš mě tam snad vysadit?"

"Pokusím se." Adam spojil prsty obou dlaní a nabídl tak Tommymu jakousi lžíci, do které měl vložit nohu. "Neboj se chytit mého ramene." Doporučil mu ještě, zatímco se před ním skláněl, aby Tommy nemusel zvedat nohu moc vysoko. Blondýn se chvíli rozmýšlel, ale nakonec výzvu přijal. Ještě předtím si vyžádal od Martina kus plátna, aby si očistil podrážku boty. Nechtěl svému poručníkovi zamazat rukavice. Když byl hotový, položil Adamovi na rameno ruku a pomalu zvedl koleno. Jakmile se jeho noha ocitla v provizorních kleštích, začal prudce vstoupat vzhůru. V podstatě nemusel vynaložit vůbec žádné úsilí, jen se strefit do sedla. Najednou seděl na koni a ani trochu netušil, jak k tomu došlo.

"Teď už bychom mohli vyrazit, ne?" Poplácal Adam Silvera znovu po krku a vydal se za Morfeem. Ani trochu nebyl zadýchaný.

"Jediné, co musíš udělat, je držet otěže."

"Ah, aha." Tommy se podíval na sedlo, jestli tam něco takového nenajde. Naštěstí přibližně věděl, co to otěže jsou.

Na nádvoří se konečně objevil i Neil, aby se s bratrem a švagrem rozloučil. Elizabeth zůstala v hradu, protože nechtěla odjezdu vystavovat Lilith. Rozloučila se s Adamem a Tommym hned po snídani, tak aby to malá neviděla.

Neil podal ruku nejdříve Tommymu, pak Adamovi. Oběma popřál šťastnou cestu a nezapomněl si přihodit, aby Tommy svého poručníka moc netrápil, když teď budou odkázáni jen sami na sebe.

"O Zeuse se postarám." Slíbil ještě Adamovi. Pes měl sice oba své páníčky moc rád, ale když ho Neil odvedl do kuchyně, kde pokaždé dostal něco dobrého na zub, nic jiného neexistovalo. Adam jejich čtyřnohého přítele nechtěl brát sebou. Šlo o velice dlouhou cestu a pes by ji možná nezvládl. Také si všiml, že Tommy ke zvířeti po ztrátě paměti příliš netíhne a Zeuse by to jistě mrzelo. Nechat ho doma, bylo nejlepší řešení.

Adam se naposledy rozhlédl po nádvoří a pak pobídl Morfea, aby se vydal k bráně. Původně chtěl vzít sebou dva své rytíře, ale nakonec usoudil, že to nebude potřeba. Kout země, který se chystali s Tommym navštívit, byl o dost klidnější, než ten v okolí Londýna. Byl připravený, bít se za jejich bezpečí, pokud by to bylo nezbytné a v neposlední řadě potřeboval být s Tommym sám.

Věřil, že je cesta sblíží. Musel v to věřit, protože až se vrátí po měsíci domů a na Bodiamu bude čekat Tommyho nastávající, už nic nezmůže. Měl pouze tenhle krátký čas na to, aby Tommymu vrátil paměť na jejich lásku. Bohužel i za cenu toho, že si Tommy vzpomene na utrpení, které před necelým měsícem zažil.