Prsten 11.

---

Další z bezvýznamných dnů se blížil ke konci. Pro jiné byl jistě přínosný, ne však pro Tommyho. Všechen čas strávil ve své komnatě. Lékař nařídil, aby spíš ještě ležel a nabíral síly. Několikrát za ním přišla sestra a četla mu ze své oblíbené knihy, ale on ji neposlouchal. Snažil se přemluvit svou paměť, aby s ním spolupracovala.

Jeho poručník ráno někam odjel. Když se ptal sestry, vysvětlila mu, že jel za jedním svým známým a že by se měl vrátit až za několik dnů. Tommyho to zarmoutilo, aniž by si dokázal vysvětlit proč.

V koupelně se jeho poručník zdál být nakloněný jeho otázkám, skoro to vypadalo, že ho provokuje, dokud se nezatvrdil a neodešel. Pak už se neviděli. Tommy s ním prostě musel strávit víc času, aby ho přemluvil k dalším náznakům, které by mu mohly pomoci, vzpomenout si.

Když z jeho komnaty odešel sluha, který mu přinesl večeři, naštěstí už v normálním poživatelném stavu, Tommy vstal z postele a šel se podívat k oknu. Neměl moc hlad, spíš ho zajímalo, jak dlouho už nebyl venku. Nikdo mu nechtěl říct, co se před jeho dlouhým spánkem stalo. Prý by si na to měl vzpomenout sám, ale kdykoliv se na to zeptal, uviděl v očích své sestry a také švagra takový zvláštní výraz. Jako kdyby si ani moc nepřáli, aby si vzpomněl. Bylo to opravdu divné. Neměl se od čeho odrazit, kde začít a oni ho tu drželi. V téhle zlaté kleci, do které nenechali proniknout nic zvenčí. Proč se tak málo viděl se svým poručníkem? Měli snad, jak už ho jednou napadlo, nepřátelský vztah? Ale v té koupelně to tak nepůsobilo.

Tommy odvrátil tvář od výhledu na červánkovou oblohu ke stolku s večeří. Nakrčil odmítavě nos a pak se vypravil ke dveřím. Musel něco udělat. Alespoň se projít po hradu, vykouknout na nádvoří, cokoliv.

Už věděl, kde je koupelna. Nacházela se hned vedle jeho pokoje. Zdálo se, že tím směrem už nic dalšího a hlavně zajímavého nebude, takže se rovnou otočil na opačnou stranu a vyrazil.

Na cestu mu svítily louče. Chodba byla i přes přítomnost několika oken dost tmavá. Minul několikero dveří, které jistě vedly do dalších komnat. Na chvilku zapřemýšlel, kde by asi mohl mít pokoj jeho poručník a také sestra a švagr. A pak konečně uslyšel hlasy.

Chodba se na konci rozdvojovala. Jedna vedla stále rovně a druhá se stáčela do pravého úhlu. Tommymu se zdálo, že právě odsud přichází hluk. Vydal se tedy druhou cestou.

Po několika metrech začalo slábnout světlo z loučí, protože jej nahradilo mnohem silnější, z hlavní síně. Než Tommy vstoupil do velkého, na první pohled útulného prostoru, zarazil se a nasucho polkl.

V první řadě šlo o velice krásnou síň, která svým vybavením a teplým světlem vyrážela dech. Stěny zdobily nádherné barevné gobelíny. Všude postávaly pohodlně vyhlížející sedačky a křesílka. Před krbem bylo rozprostřeno na zemi několik vydělaných kožešin. Uprostřed sálu stál obrovský dlouhý masivní stůl, prohýbající se pod dobrotami všeho druhu. A v neposlední řadě Tommymu neušlo to, co celé síni vévodilo. Trůn z tmavého dřeva s bohatými uměleckými řezbami. Momentálně ovšem neobsazený.

Jakmile vešel do síně úplně, obrátily se k němu pohledy všech přítomných. Už chápal, proč ho jeho příbuzní nechávali zatím v pokoji. V sále byli lidé, které neznal, ale kteří znali jeho. A podle toho se na něj dívali.

U stolu sice seděla jeho sestra s manželem, ale také nějaké malé dítě. To musela být Lilith, o které mu Elizabeth vyprávěla. Ani jeden se zatím necítili na to, aby se spolu setkali, takže to bylo poprvé, co ji viděl. Na druhém konci stolu sedělo několik mužů v kožených kabátcích. To byli asi pánovi rytíři, napadlo Tommyho. Pak zabrousil pohledem ke krbu, kde si na nízkých stoličkách hověly nějaké dvě ženy. Jedna starší a druhá hodně mladá. S dost zvláštními vlasy. Byly na krátko ostříhané a rozcuchané. Ale měly krásnou barvu. Jako med a slunce dohromady.

Ta starší žena cosi drtila v hmoždíři a mladší se na ni dychtivě koukala. Tedy do chvíle, než obě zaregistrovaly přítomnost dalšího obyvatele hradu.

"Měl bys ležet, bratře." Přivřela Elizabeth na překvapeného muže oči. Tommy se ještě jednou rozhlédl po síni a pak zamířil ke stolu, kde si sedl vedle toho malého roztomilého dítěte, jenž bylo zároveň jeho neteří.

"Strýček Tommy. Už jsi zdravý, strýčku?" vyzvídala holčička. Tommy přikývl a podíval se krátce na sestru. Nejspíš své dceři řekla, že je její strýc nemocný a aby na něj nešla příliš zhurta.

"Už jsem. Jak ses měla… Lili?" Najít ve své nové paměti některá jména, bylo hotové utrpení. I to jeho pro něj bylo cizí.

"Nic moc. Strýček Adam byl pryč a ty nemocný. Neměla jsem si s kým hrát." Posteskla si dívenka. Tommy přikývl a zatvářil se omluvně, aby Lili viděla, že ho to opravdu mrzí.

"Zítra si můžeme hrát." Navrhl. Dítě se rozzářilo a začalo mohutně přikyvovat.

"Ano, ano, ano! Budeme si zítra hrát." Zavýskala tak nadšeně, až ji musela matka napomenout.

"Tak dobře, to už by stačilo. Teď se večeří, Lilith." Pokárala ji jemně. Holčička ještě na svého strýce mrkla a pak se opět vzorově usadila na své vyvýšené židličce. Tommy pochopil, že by teď neměl nic říkat, dokud se všichni nenavečeří. I když neměl moc hlad, něco málo si na talíř nandal a pak ještě šeptem poslal jednoho ze sluhů do svého pokoje, aby jeho jídlo přinesli do hlavní síně. Rychle do sebe naházel svou porci a zapil ji velkým douškem vína.

Po večeři nechala Elizabeth svou dceru odnést chůvou do svého pokoje. Tommy pochopil, že si bude chtít promluvit o jeho neposlušnosti. Mezitím se z hlavní síně vytratili i rytíři. Zůstal jen jeden lokaj a ty dvě ženy, kterých si všiml už dříve.

"Pokud jsi zmatený, nedávej mi to za vinu. Sám jsi ze svého pokoje odešel. Dobrovolně."

"Ale já ti přece nic nevyčítám. A nejsem zase tak moc zmatený, jak by se ti asi líbilo." Zadíval se Tommy na svou sestru vítězně. Napadlo ho, jestli spolu měli předtím přesně takový vztah. Rýpací. Přišlo mu vtipné, jak se sestra snaží být dospělejší než on. A možná i duševně byla, nedivil by se, když se musela starat o manžela a dítě, ale v současné situaci mu to prostě přišlo směšné. Kárala ho úplně cizí žena.

Jako kdyby Elizabeth jeho myšlenky vytušila, odvrátila se od něj a mávla rukou.

"Dělej si, co chceš."

"Drahoušku." Neil, který seděl naproti své ženě, se zvedl z lavice a naklonil se přes stůl. Pohladil ji po tváři a po Tommym střelil tak trochu vyčítavým pohledem. Tommy si musel připustit, že cítí stud. Neměl by s těmi lidmi mluvit takovým tónem. Nezasloužili si to.

"Víte, Mylorde, není zrovna snadné smířit se s tím, že nás neznáte a nejspíš podezíráte ze lží a úskoků. Pro vás je to teď přirozené, protože nevíte, komu věřit, ale nám to pochopitelně ubližuje." Promluvil k němu Neil pomalu. Pak se zvedl a obešel stůl. Když si sedl vedle své ženy, pohladil ji po krku a natočil profilem k Tommymu její tvář.

"Chci, abyste něco viděl. Tady." Ukázal na ženiny vlasy nad uchem. Mezi zářivými blond prameny prosvítal jeden šedý o šířce poloviny palce. Elizabeth se ho snažila zakrýt zdravými vlasy, ale ne úplně se jí to podařilo. Jediná výhoda byla, že její vlasy byly světlé, takže při určitém světle vlastně vůbec ty stříbřité nebyly vidět. Její muž si jich ale všiml. Elizabeth se je snažila ututlat do poslední chvíle, vyděsily ji, pak jí ale doktor vysvětlil, že je to zcela normální, při šoku, který zažila. Prý existují dokonce lidé, kterým zšedly všechny vlasy, ne jen jeden pramínek.

Tommy se kousl do rtu. Byl si jistý, že mu někdo kdysi vyprávěl o tom, že mohou vlasy zešedivět, pokud člověk zažije nějaký silný šok nebo trauma, ale nedokázal si vybavit kdo. Sklonil hlavu i pohled, který upřel do země.

"Já vím, že to není snadné. Musela jsi mít o mě strach." Připustil.

"Pořád mám, Tommy. Nevěděli jsme, jestli se vůbec ještě někdy probudíš. Stále jsi nemocný, i když ti to tak nepřipadá." Promluvila k němu Elizabeth smířlivě. Tommy se na ni podíval a pak zvedl ruku. Opatrně se jejích vlasů dotkl, jako kdyby se bál, že se ty šedé rozpadnou na prach.

"Kdybyste mi aspoň mohli říct, co se předtím stalo. Proč jsem usnul na tak dlouhou dobu." Povzdychl si.

"My to sami nevíme." Zavrtěl Neil hlavou.

"Ani, co jsem dělal předtím?" pohlédl Tommy na oba naléhavýma očima. Elizabeth a Neil se na sebe podívali. Hlavní slovo si pak vzal Neil.

"Byl jste se projet. Když jste se dlouho nevracel, vydal jsem se vás hledat. Našel jsem vás v lese, už spícího. To je vše, co vím." Pokrčil Neil rameny. Tommy hltal každé jeho slovo, ale v závěru se vlastně nic moc nedozvěděl. Muselo se mu něco stát v tom lese. Možná se praštil do hlavy.

"Kdo jsou ty dvě ženy?" kývl hlavou ke krbu. Neil i Elizabeth se tím směrem nepodívali. Věděli, koho myslí.

"Ta starší je naše dvorní bylinkářka Gréta. Připravuje ti něco na posilněnou. Její bylinkové čaje a lektvary jsou vyhlášené. A ta mladší je její schovanka Ema." Vysvětlila mu Elizabeth stručně.

"Schovanka? Asi jako já?" podivil se Tommy.

"Ne tak docela. Pán tohoto hradu je tvým poručníkem po právu. Sepsal s naším otcem poručnickou listinu. U šlechty jsou tyhle dokumenty důležité, už kvůli majetku. To ale neznamená, že je nemohou mít i lidé z vesnic. Gréta našla Emu na trhu, tak se jí ujala. Ale pokud by se objevil její otec a chtěl ji zpátky, musela by mu Emu dát."

"Ale co kdyby k němu nechtěla?" zhrozil se Tommy.

"To už nikoho nezajímá." Zavrtěla Elizabeth hlavou.

Tommy se zamyslel a promnul si bradu.

"Takže, kdybych já nechtěl být svěřencem svého současného poručníka, mám prostě smůlu, protože je to černé na bílém?" zamračil se. Elizabeth švihla očima po manželovi a pak zpátky na bratra.

"Kdybych? Nebo opravdu nechceš být svěřencem svého současného poručníka?" zeptala se přímo. Nemělo smysl chodit kolem horké kaše.

"Já nevím." Zasyčel Tommy podrážděně. "Proč je můj poručník nějaký cizí chlap, když mám pořád otce, který se mě prý ani nevzdal, ani mě neprohrál v kostkách a dokonce prý spolu máme dobrý vztah? Nechápu to. Chtěl jsem snad žít s vámi tady? To bych ale mohl přece i tak, aniž by se nade mnou změnilo poručnictví." Rozhodil kolem sebe beznadějně ruce.

Elizabeth ani Neil nevěděli, co na to říct. Pravda byla daná a příliš šokující, aby ji mohli Tommymu jen tak oznámit.

"Můj bratr není cizí chlap, Mylorde. Věřte mi, že váš vztah je velice přátelský a…"

"Přátelský? Za tři dny, co jsem vzhůru, jsem ho viděl třikrát. Poprvé z mého pokoje utekl, když jsem se ho zeptal, kdo je. Pak přišel až druhý den a zůstal sotva pět minut a z koupelny se ztratil pomalu jako kouzelník. Nezdá se mi, že by mu na mě záleželo." Zavrčel Tommy dotčeně. Neil měl co dělat, aby nevyprskl smíchy, i když Tommyho rozčilování samozřejmě vtipné nebylo. Výraz kouzelník ho pobavil. A vlastně všechny bratrovy odchody z Tommyho společnosti. Bylo mu za něj smutno, ale způsob, jakým to Tommy podal, byl prostě…

"Mého bratra velice zarmoutil váš zdravotní stav, Mylorde. Myslím, že se s tím sám ještě srovnává a proto to působí tak, že se s vámi nechce vidět. Ale musíte mi věřit, že to tak není."

"A proč tedy odjel? Zajímá ho víc nějaký jeho známý, než svěřenec?" zabručel Tommy. Opět po jeho otázce nastalo ticho, při kterém si Elizabeth a Neil vyměnili významné pohledy. Domluvili se s Adamem, že pravdu o jeho cestě Tommymu neřeknou, ale proč by měli něco takového vlastně tajit?

"Adam jel za naším otcem, Tommy." Přiznala Elizabeth. Tommy zalapal po dechu.

"A proč jsi mi to neřekla už předtím?" obořil se na ni.

"Já nevím. Snad aby ti nebylo líto, že jsi nemohl jet s ním." Bránila se sestra. "Chtěl tátu na tvůj stav nejprve připravit. Počítám, že otec bude chtít přijet a kdyby se s tebou setkal, aniž by něco tušil, určitě by ho to ranilo." Snažila se ho uklidnit.

"Jsem tu jak ve vězení." Zavrčel Tommy podrážděně a otočil se k manželům zády. Elizabeth se navzdory dusné atmosféře pousmála. Co uměl její bratr opravdu dobře, bylo trucování. A dokonce Adam i Neil o tom už věděli své. Položila mu ruku na rameno a pohladila ho.

"Všechno, co děláme, není proto, abychom ti ubližovali, ale chránili tě. Jsi nemocný, tvá duše trpí. Dovol nám, abychom se o tebe postarali, dokud nebudeš v pořádku."

"Co když nebudu nikdy? Co když si už na nic ze své minulosti nevzpomenu?" povzdychl si Tommy a otočil se zpátky. Elizabeth bylo z jeho smutné tváře úzko. Samozřejmě, že to mohlo dopadnout i takhle. Měli by si to konečně přiznat.

"Vytvoříš si nové vzpomínky." Usmála se na něj povzbudivě. Tommymu to sice zrovna povzbudivé nepřišlo, ale už nic nenamítal.

Do jejich rozhovoru vstoupila Gréta se svým tradičním mosazným pohárem.

"Mylorde?" poklonila se, když jí začal věnovat pozornost. Grétina svěřenka zůstala sedět u krbu a celou skupinku napjatě pozorovala.

"Ano?" zvedl obočí.

"Jsem Gréta a tohle je váš lék, aby jste měl zase dost sil." Podala mu pohár. Tommy si jej převzal a přičichl k obsahu. Vonělo to celkem hezky. Trochu se napil a olízl si rty. Ucítil med. Ten jediný rozpoznal.

"Bude se vám po tom dobře spát a ráno se probudíte plný síly." Obeznámila ho stručně s účinky nápoje. Tommy se napil znovu a tentokrát pohár vyprázdnil až do dna. Když nádobu podal Grétě, opět se ohlédl po její schovance. Jejich oči se setkaly a setrvaly v poněkud delším kontaktu, dokud dívka nesklonila hlavu. Tommy si všiml, že její drobné tváře zabarvil ruměnec a také se kousla do koutku spodního rtu. Jakoby studem. Bylo to roztomilé.

"Chtěl bych s ní mluvit." Kývl k dívce hlavou. Mezi lidmi, kteří ho obklopovali, to zašumělo.

"Ale proč?" podivila se Elizabeth.

"To bude problém, Mylorde. Ema nemluví." Oznámila mu Gréta.

"Nemluví?" zvedl Tommy obočí. To ho zaujalo ještě víc. "Proč?" nechápal.

"To nevím. Našla jsem ji už takhle. Němou."

"A jak ses dozvěděla její jméno?" vyptával se Tommy, aniž by z dívky spustil oči.

"Zřejmě umí trochu číst a psát. Napsala mi ho." Dostal okamžité vysvětlení.

Když se zvedl od stolu a chtěl udělat krok, sestra ho zadržela rukou na jeho zápěstí.

"Co to děláš, Tommy?" zeptala se zmateně. Tommyho hnědé, momentálně dost pichlavé duhovky ji pořádně vyděsily, když se jí zadíval do očí.

"Chci se s ní spřátelit. Ona je jediná, kdo mě nezná. Je jediná, s kým mě nepojí žádná minulost. Jestli si mám vytvořit nové vzpomínky, musím začít u nových lidí."

"Ale…" chtěla Elizabeth namítat, jenže to už se jí Tommy vytrhl a vydal se k vystrašené dívce, která absolutně netušila, která bije. Gréta se vzdálila také. Raději nechala Elizabeth s Neilem samotné.

"Neile." Podívala se Elizabeth na svého manžela naléhavě.

"Tvůj bratr chce kamarádku, tak proč by ji nemohl mít? Uklidni se, drahoušku." Chlácholil ji, zatímco sledoval první Tommyho a Emino oťukávání.

Jeho švagr měl svým způsobem pravdu. Nebo spíš se ji snažil naznačit mezi řádky. I jeho ubíjela nevědomost a všichni ti lidé, kteří se na něj dívali vědoucím pohledem vlastní paměti. Ema s ním neměla nic společného. Neznala ho a on neznal ji. Neměli společnou minulost, která by vnášela do jeho mysli jen samé otazníky.

"Chápu, po čem touží, Neile, ale já mám prostě strach. Můj bratr neví, že má rád muže. Co když se to s Emou zvrtne."

"Pokud se to zvrtne, pozná aspoň, že ho ženy nevzrušují." Usmál se Neil. Však, léčba šokem má určitě něco do sebe, pomyslel si.