True Story 3.

Vím, že díly nejdou zrovna nejdelší, ale snad v nich pokaždé prozradím něco zajímavého. Taky mě to tolik nezatěžuje, protože mám v poslední době opět pocit, že jsem už všechnu svou fantazii vyčerpala.

---

Adam

Od Tommyho mířím rovnou domů. Následuje sprcha, tři cereální krekry zapité sojovým mlékem, kontrola twitteru a e-mailu a moje malá siesta s uvolněním napětí. Aspoň, že si ho můžu vyhonit, když už se nemůžu pořádně najíst.

Nedávno jsem se opět viděl se Saulim, protože měl v našem starém bytě ještě nějaké věci. Myslím, že žádná láska nikdy nemůže zrezivět a už vůbec ne teprve po půl roce, i když jsme se prakticky neviděli. Skončili jsme spolu v posteli. Jak jinak. A bylo to, jak jinak, dokonalý.

Namluvil jsem Saulimu, když jsme se rozcházeli, že s ním chci být pořád kamarád, ale nevím, jestli se do téhle fáze ještě někdy budu schopný vrátit. Když to tak vezmu, ve skutečnosti jsem v ní ani nikdy nebyl. Zamilovali jsme se téměř na první pohled. Neviděl jsem v něm kamaráda. Viděl jsem v něm "jeho". Moji lásku na delší čas. Na nekonečný čas. A na takové lásky se nikdy nezapomíná.

Od dubna je všechno jinak. Ano, spělo to k tomu už pár měsíců předtím, ale to jsme si to asi ještě nechtěli pořádně přiznat.

Necítím se ve své kůži, ale naštěstí to nikdo nepoznal. Snad jen těch pár prvních týdnů, kdy s tím všichni počítali. Okolí mi hodně pomohlo, ale tu největší bolest si pořád nosím v sobě. Věděl jsem přesně, jaký bude scénář, až se Sauli znovu objeví, protože si bude muset vyzvednout své věci. Rozdali jsme si to. Jako za starých časů. Nemluvili jsme při tom, jako kdybychom se báli říct něco, co by náš dosavadní vztah změnilo. Nechtěl jsem, aby poznal, že je v mým srdci pořád a třeba to nechtěl ani on.

Přesto to oba víme. Jsem si tím jistý.

Dokázali bychom se k sobě vrátit, jenže jak by to dopadlo příště?

Kolikrát se zastavím a zahledím někam do neznáma a přemýšlím. Je mi už skoro třicet dva. V tomhle světě jsem starý a nepomůže tomu vůbec nic. Ať už pocit na povrchu, nebo pod ním. Dostal jsem se pozdě do byznysu, jako muž působím v očích těch mladších daleko za zenitem. Jsou tu dvě roviny, které se neprotínají a já nevím, co s tím dělat.
Chci být úspěšný, ale kvůli tomu se musím hodně otáčet, což mi bere čas na soukromý život. Před pěti lety jsem si řekl, že moje pravé já nic neovlivní. Snažím se to dodržet, ale se životem už je to horší.

Čekal jsem, že to Sauli pochopí, jenže i jemu došla trpělivost. Vlastně nám oběma. Nikdy není vina jen na jedné straně a po těch několika hádkách jsem to musel konečně přiznat i sám sobě.

Mohla by být ta tichá válka mezi mnou a Tommym podnícená mým pečlivě skrývaným démonem, kterého si od rozchodu se Saulim držím ve svém srdci?

Mohla by být moje nevraživost součástí nějakého plánu, jak se z toho bludného kruhu dostat ven?

Ale proč tedy nejsem hnusný i na Ashley a ostatní?

Navleču si zpátky tepláky a hodím sebou na gauč. Netuším, kdy jsem vyvrcholil, nějak mě ten důležitý okamžik minul.

Klepání na dveře. Sakra, kdo by to mohl být? Jedině někdo z domu.

Jdu otevřít a cítím se dost mrzutě. Osoba za dveřmi mi ale vrátí na tvář ztracený úsměv, tedy ještě před údivem.

"Nancy?" zvednu obočí při pohledu na sympatickou tvář své nové sousedky Nancy Sinatrové.

"Zaznamenala jsem, že ses vrátil, Adame a určitě tu nemáš nic k jídlu, tak jsem ti něco přinesla." podává mi v alobalu zabalený talíř. "Kdyby sis chtěl popovídat o Oklahomě, tak klidně řekni. Něco jsem se tam v mládí najezdila."

"Jste hrozně hodná, Nancy, ale jsem unavený." zatvářím se omluvně. Rád bych si s ní pokecal, ale brzy sebou někde seknu a usnu.

"Nemyslela jsem hned, puso." napodobí afektovanou bukvici a pak odchází. Zmateně se podívám na talíř. Určitě to bude něco nehorázně dobrého a já to budu muset vyhodit a pak tvrdit, jak moc mi to chutnalo. Kdybych to jídlo mohl někomu poslat, udělal bych to, vážně.

Kdy naposledy jsem vlastně jedl skutečné domácí jídlo? Mně by stačilo jediné sousto a stal bych se utrženým ze řetězu a to opravdu nejde. Po rozchodu se Saulim jsem nabral asi pět kilo a teď to zase pracně schazuju. Nejhorší je, že média na mě vidí každý gram navíc. A fanoušci bohužel taky.

Odnáším talíř do kuchyně, kde ho pokládám na linku. Opírám se o ostrůvek za zády a mlsně si skrytou dobrotu pod alobalem prohlížím. Když jednou zhřeším, určitě se nic nestane. A i kdybych po tom přibral, přátelský sex se Saulim už mám za sebou a dřív než za pár měsíců si to nejspíš nerozdáme, takže to kilo navíc na mě nemá kdo poznat. A do té doby ho zase shodím. Budu běhat o pět minut déle každý den a všechno bude v pořádku.

Myslím, že to není ani tak slabá vůle, nebo zvědavost, jako rezignace, co mi dovolí odhrnout alobal a nakouknout pod něj.

Na talíři je čerstvý řecký salát s olivami a orestované kuřecí maso na způsob gyrosu. Beru si dobrotu do obýváku a zapínám televizi. Lepší tohle, než popcorn, nebo chipsy.

Nancy musí vědět, že se snažím jíst zdravě, jinak by mi nepřinesla něco takového. Zajímalo by mě, jestli je jí mě líto, nebo si prostě říká - jo, hochu, tohle je showbyznys. Ale nic lepšího už tě určitě nepotká.

Po jídle se uvelebuju na gauči do spací polohy a o minutu později už se mi zavírají víčka. Myšlenka na cestu do New Yorku, která mě pozítří čeká, mi vnese do žaludku svíravý pocit a ještě mě chvilku nechává bdělého. Spánek ji ale brzy přebíjí. Na tohle budu myslet až se pořádně vyspím.

Tommy

Moje první kroky po příchodu do bytu vedou k ledničce. Nevím proč, ale je to takový zvyk. Přijít domů, většinou po návratu z delší cesty a vzít si z lednice pivo. Mám v ní jehom to. Jídlo žádné, ale rychle si něco objednám.

Vytáčím oblíbenou restauraci za rohem, která má i donáškovou službu a objednávám si pořádně šťavnaný steak s americkými bramborami. Ještě dva čokoládové muffinky navrch a objednávka je kompletní. V restauraci už mě znají, takže se většinou ptají - jako obvykle, pane Ratliffe?

Mezitím si jdu dát rychlou sprchu, abych byl na tu dobrotu pěkně vyvoněný a uvolněný. V restauraci dělají dvěstěpadesáti gramové steaky, což je pro můj žaludek mnohdy pořádný záhul, ale nepolykám něco takového každý den, takže se tím netrápím. I tak se mě lidi ptají, kam do mě všechno to jídlo padá, že jsem pořád tak hubený.

Poslíček z restaurace dorazí o čtvrt hodiny později. Je to tak akorát, zrovna vylézám z koupelny. Když mi předává tašku, žulíme se na sebe, ale moc slov mezi námi nepadne. Jen pozdrav a díky. Taky už v té hospodě nějakou dobu pracuje, takže se nevidíme poprvé a asi se takhle prostě na všechny jejich stálé zákazníky žulí běžně.

Beru si jídlo do obýváku a sedám si s ním k televizi. Všiml jsem si, že mám ve skříňce ještě jedny chipsy, ale z těch bych se asi nenajedl. To radši pořádné jídlo.

Po deseti minutách jsou steak, brambory i oba muffiny v mém žaludku a já se můžu jít konečně vyspat. Jen co se probudím, napíšu té fanynce, abychom se domluvili na konkrétních věcech ohledně našeho setkání.

Chtěl bych se s ní vidět co nejdřív. Potřebuju poznat nějaké nové lidi, abych nemusel myslet jenom na ty, se kterými se vídám skoro každý den. Určitě by mi to pomohlo.

Netuším proč, ale poslední moje myšlenka před tím, než zavřu oči, patří Adamovi.