Jsi moje čokoláda 9.

Velice příhodně mi táta včera přivezl nálož čokolády ze Švýcarska :P

---

O několik dní později...

Ranní slunce svítilo Adamovi do očí. Poposadil si sluneční brýle víc na nos a opřel ruce o volant. Čokoládovna naproti přes ulici vypadala nečinná, ale díky soukromé exkurzi věděl, že to tak není. Jenom tu všechno plynulo klidně a bez zbytečného povyku.

Až dnes se odvážil sem přijet. Taky neměl v posledních dnech moc času, protože se konečně začalo pracovat na filmu. Dacota i Andrew byli úžasní, ihned si s nimi padl do noty a taky díky nim tolik nemyslel na Jacka, který se mu doposud neozval.

Zkoušel mu psát ještě třikrát, pak taky dvakrát volal, ale Jack mu to nebral. Věděl, že udělal chybu a odpískal to moc brzy, ale taky se mu to rozleželo v hlavě jen po pouhém půl dni, takže mu nepřipadalo, že by se moc zdráhal. Mohl být Jack uražený? Nebo na to měl jiný názor? Už ho nechtěl?

Adam netušil, jak se dobrat k zakopaném psu. Za Jackem osobně se bál, nechtěl na něj moc naléhat a jít za ním až domů. Pak ho ale napadlo, že by mohl víc proniknout do světa jeho mámy a zkusit to nějak přes ní. Proto byl na tom parkovišti a čekal na ni. I když z toho neměl moc dobrý pocit, cítil, že něco udělat musí.

Kousek od hlavního vchodu zastavilo bílé mini. Tentokrát z něj nevystoupily nohy v lodičkách, ale ve světle modrých teniskách. Madam Strify měla na sobě slušivou adidasovou soupravu ve stejné barvě s tříčtvrťáky a své husté blond vlasy svázané do obyčejného culíku.

Adam se několikrát zhluboka nadechl a vystoupil. Ještě, než žena stihla vzít za kliku dveří, zavolal na ni.

"Paní!" blondýnka se prudce otočila a její rty se rozjezly do potěšeného úsměvu, jakmile Adama uviděla.

"Adame." oslovila ho přátelsky. Přece se minule docela sblížili. Když Adam došel blíž, trochu se zarazil. Její tvář sice zářila, ale oči vypadaly ustarané a unavené.

"Jste v pořádku?" zeptal se starostlivě.

"Ano, jak se máš?" usmála se ještě víc. Snad aby skryla, co jí trápilo.

"No... jde to." přiznal Adam po pravdě. Už mu bylo i líp. Momentálně jenom přežíval, protože nevěděl, na čem je.

"Půjdeš dovnitř?" vyzvala ho.

"Ale... vy asi máte něco v plánu?"

"Jo, squash s jedním známým, chodíme každý čtvrtek ráno, ale ještě mám trochu času, tak pojď na kávu." natáhla se po klice dveří. Adam ji předběhl a galantně otevřel dveře.

Zatím to klapalo. Madam Strify se chytila.

Ano, doufal, že se k Jackovi dostane přes ní. Při své přirozené naivitě věřil, že když se spolu minule tak dobře začali bavit, mohla by mu pomoci. Taky v tom bylo trochu duševní temnoty, která pro tenhle plán chtěla Jackovu matku využít. Hrozně se za to styděl, ale nedokázal přijít na nic jiného. Hlavně jejímu synovu nemínil ublížit, spíš naopak, takže i kdyby věděla o jeho úmyslech, neměla se čeho bát.

"Přijel sis pro čokoládu? Možná bys měl dovézt domů matce." Jackova máma pozvala Adama do své kanceláře, kde se oba usadili u jejího stolu.

"Určitě mámě nějakou koupím. Ale ještě tu chvíli pobudu, do tý doby bych jí všechnu snědl." zazubil se.

"Určitě by ti to neuškodilo." zalichotila mu madam Strify.

"Na vašeho syna nemám, mohl by sníst třeba tunu a vůbec by to na něm nebylo vidět." naťukl Adam Jacka. Bylo to možná moc brzy, ale sám byl hrozně nedočkavý. Jackova máma byla hodně otevřená osoba, spoléhal na to. A Jack jí určitě doma něco řekl. Chtěl vědět cokoliv.

"Hm... kéž by." odvrátila hlavu a zamyslela se. To už se Adamovi přestávalo líbit.

"Co prosím?" zkusil ji popíchnout.

"Ale nic." mávla žena rukou. Pak se začala vrtat v papírech, co měla na stole. V zápětí přišla asistentka s objednanou kávou. Adam počkal, až odejde a naklonil se víc ke stolu. Co to se všemi najednou bylo?

"Zmínil se Jack o mé návštěvě? Překvapil jsem ho, jak jste chtěla. Vypadal docela potěšeně." zkusil téma Jack naťuknout znovu.

"Ano, měl určitě radost." prohlásila stroze, aniž by se na Adama podívala.

"Děje se něco? S Jackem?" zeptal se Adam opatrně. Žena na něj pohlédla, přivřela oči a pak vstala od stolu. Až u okna začala pomalu mluvit.

"Když já vlastně nevím." pokrčila rameny.

"Co?" nechápal Adam. Co se sakra stalo? Ta optimistická žena, která ho minule hostila a tolik si ji oblíbil, tu najednou nebyla. Jen smutná matka kluka, o kterém už skoro týden nic nevěděl.

"Vůbec se mnou nemluví." připustila sklesle.

"Kdo?" Adam byl trochu mimo.

"Jack." odvětila stručně. V Adamovi hrklo. Takže přece jenom se něco stalo. "Je zavřený ve svém pokoji a vůbec nekomunikuje. A co hůř, přestal jíst." přiznala. Adam narovnal ramena, protože mu po páteři projel mráz. Nesnášel, když už tak hubení kluci hubli ještě víc. Zvlášť, pokud v tom byl nějaký protest, nebo problémy. Tímhle způsobem se to přece řešit nedalo. Jenže, co by Jacka mohlo trápit, proti čemu by mohl protestovat? Proti němu snad? Vždyť mu nic neprovedl. A těch textovek taky nenapsal tolik, aby to Jacka mohlo naštvat.

Možná se to vůbec neměl dozvědět, ale Jackova máma pochopilně neměla tušení, že její syn se zapletl s Adamem. Kdyby to bylo jinak, určitě by se na něj i jinak dívala.

"Je takový od té mojí cesty do Venezuely. Jak se bavil s tebou?" otočila se blondýnka na Adama s naléhavými otazníky v očích.

"Docela normálně." pokrčil Adam rameny. Měl si dopředu připravit, jak na něj Jack reagoval. Aby pak nemusel na poslední chvíli zmatkovat.

"Pak to prostě nechápu." povzdychla si žena.

"Mám něco udělat? Promluvit s ním?" přihlásil se Adam dychtivě o slovo. Sakra, musí zbrzdit, nebo se prozradí sám, nadával si v duchu.

"Nevím, jestli by to bylo něco platné a taky tě nechci obtěžovat, jistě máš spoustu práce." v jejích očích zaplápolal plamínek naděje. Bylo to tak nápadné, až to Adamovi vyloudilo na rtech úsměv.

"Teď mám čas, takže to není problém." rychle došel k ní a položil jí ruku na rameno.

"Netuším co se mohlo stát." vrtěla hlavou.

"Možná někoho potkal a neví, jak se s tím vyrovnat." nadhodil jí Adam.

"Kdyby takhle přijel už z Berlína, napadlo by mě to taky, ale celou dobu byl v pohodě. Až tenhle poslední týden... Přitom se viděl jen s Mirem, pokud vím."

"S Mirem?" zopakoval po ní Adam.

"Ano, to je jeho nejlepší kamarád. Pochází z Ruska. Určitě už ses s ním setkal. Je fotograf a pracuje na tom vašem filmu."

"Ah, takový vysoký blonďák." hádal Adam. Tak to byl Jackův nejlepší kamarád? Tenhle hřebec? Vážně?

"Ano, to je on. Znají se už řadu let, ze začátku po sobě snad i trochu pálili, ale to jsem o Jackově orientaci věděla chvilku, takže to pro mě bylo spoustu nových informací. Ale teď mě napadá, že Jack by určitě s Mirem mluvil, kdyby měl nějaký problém a co vím, akorát si párkrát volali." zamyslela se.

Adam přistoupil k oknu blíž a zadíval se ven. Všechny tyhle informace mu jaksi promíchaly jeho myšlenky a představy. Měl by se cítit v pohodě, že si pouze párkrát volali, i když jemu Jack mobil nebral, ale najednou si připadal v ohrožení.

Jackův nejlepší kamarád byl k sežrání chlap. Možná ne jeho typ, ale za hřích by stál. Vysoký, široká ramena, velký hrudník, modré pronikavé oči, plné rty, pěkné vlasy. Tomu měl jako věřit? Že jsou jen nejlepší kamarádi? Když po sobě už jednou pálili, ač to bylo dávno, něco se prostě mezi nimi pořád muselo vznášet. Nějaké ty chemické prvky, které nutí lidi přibližovat se k dalším lidem, které je přitahují...

Stejně to k Jackovi přitahovalo i Adama, to proto na něj pořád myslel a toužil ho vidět a nakonec vyhledal jeho mámu, protože doufal, že by se přes ní k němu mohl dostat. Jenže, měl taky při její nevědomosti počítat s tím, že mu řekne o Mirovi. O nejlepším Jackově kamarádovi. Oprava... o borci jménem Miro. Adam už totiž dlouho takového borce neviděl.

A pokud Jack s Mirem nemluvil, i když ho něco trápilo, jakože od toho nejlepší přátelé jsou, pak ho muselo trápit jedině něco ohledně Mira.

"Jestli to nebude vadit, opravdu bych za ním rád zajel. I když se mnou určitě nebude mluvit o svém problému, mohl bych ho aspoň přivést na jiné myšlenky a donutit ho, najíst se." pousmál se Adam.

Blondýnka se usmála taky a pohladila Adama po rameni.

"Budeš moc hodný, Adame. Děkuji."

*

Nejdřív Adam zajel do čínské restaurace a koupil Jackovi grilovanou vegetariánskou směs. Nejraději by do něj teď dostal maso, protože se musel cítit hrozně unavený, pokud nejedl, ale pak spadl rychle na zem. Jestli se mu podaří do něj dostat i tohle, bude to zázrak. Nějakým způsobem s Jackovým trápením asi souvisel taky, takže byl vděčný, že mu madam Strify půjčila ovládání od brány i klíče. Protože jemu by Jack určitě neotevřel...

Zaparkoval vedle domu, stejně jako prve. Vzal tašku s jídlem a odhodlaně vyrazil. Po cestě už si připravoval klíče, aby byl připravený. Nesměl dát Jackovi šanci, aby ho nepustil.

Nejprve zkusil zazvonit. Přišlo mu divné, že nikdo neotevírá, SUV stálo vedle domu, takže Jack určitě nikam neodjel. Mohl být ale za dveřmi, pozorovat ho na malém monitoru a nepustit ho schválně.

Pak tedy přišla na řadu varianta B. Použití půjčených klíčů.

Adam pomalu odemkl a vstoupil. Za dveřmi nikdo nestál, takže pořád nevěděl na čem je. Jestli ho Jack opravdu nechce vidět, nebo se stalo něco jiného.

"Jacku?" zavolal do ticha domu. Vůbec se mu to nelíbilo. Tašku s jídlem odložil v kuchyni na stůl a přešel do obýváku. Dolní patro už znal, takže šel na jisto. Jack ale musel být v horním. Nejspíš tam měl svůj pokoj.

"Jacku!" zavolal Adam znovu. To už byl na schodišti. Trochu se o něj začínala pokoušet panika. Ticho nikdy nevěstilo nic dobrého, pokud se snažil o hluk a ten se nekonal. Hororových filmů a thrillerů už viděl spoustu.

Vystoupal až na odpočívadlo, ze kterého vedly dvě chodby. Najednou něco uslyšel. Znělo to jako šplouchání vody. Přicházelo z pravé strany, z těch úplně posledních dveří.

Vydal se za tichým zvukem a těsně před dveřmi se zarazil. Na těch, co byly vedle, visela malá dětská cedulka se jménem Jack. Měl podobnou na svých dveřích, když byl ještě malý kluk. Neubránil se a vzdychl dojetím.

Opatrně vzal za kliku a nakoukl dovnitř. Hrozně ho zajímalo, jaký je Jackův pokoj, co se v něm dochovalo z dob jeho dětství a jak ho pozměnil jako dospělák.

V pokoji vymalovaném na světle zeleno, byla klasická postel středních rozměrů. Adam se posadil na její okraj a rozhlédl se víc. Pod oknem stál stůl s šuplíky ze světlého dřeva. I další skříňky byly z podobného materiálu. Malá knihovna naproti posteli, poličky s cédéčky a filmy... žádná velká sbírka, ale asi toho měl Jack většinu v Německu, napadlo Adama.

Velká šatní skříň stála vedle dveří. Byla trochu pootevřená, takže mohl Adam vidět, že je v ní několik polic prázdných. Na nočním stolku zářil barevný kulatý budík a vedle něj ležel Jackův iphone. Něco donutilo Adama natáhnout k telefonu ruku a něco silnějšího ho zase donutilo ji stáhnout. Neměl na něco takového právo, i když v něm hlodaly pochybnosti a žárlivost.

Raději vstal a vydal se ke dveřím. Jestli chtěl něco vědět, musel se na to zeptat Jacka. Vlastně by spolu měli mluvit asi víc, aby se o sobě něco dozvěděli, prostě se pořádně poznali. Sice miloval sex, ale vztah na něm postavit nechtěl.

Přešel k druhým dveřím, za kterými se ozývalo tiché šplouchání, na chvíli zavřel oči, aby se zkoncentroval a pak potichoučku vstoupil.

Jack se rochnil ve vaně, to už bylo Adamovi jasné, když zaslechl ty zvuky, ale mladík měl v uších zapíchnutá sluchátka a za jeho hlavou, na odkládacím stolečku ležel ipod, takže proto ho neslyšel. Nechtěl ho vylekat, jenže nevěděl, jak to udělat. Při pohledu na drobného blonďáka se mu znovu rozbušilo zběsile srdce, takže ho okamžitě opustila veškerá odvaha. Popošel kousek blíž a strnul, když konečně uviděl Jackovu tvář. Stékaly mu po ní slzy. Některé sklouzly ke koutcím rtů, kde je Jack slízl, nebo doputovaly až k bradě a pak ukáply do vody. Co se sakra stalo? Co ho přimělo k pláči?

Adam se neudržel, nedokázal vidět Jacka brečet. Okamžitě zapomněl na to, že by se měl chovat obezřetněji a přiklekl k vaně, kde vzal hned do dlaní Jackovu ruku. Blonďák otevřel oči a současně s tím vyjekl.

Na několik vteřin v koupelně zavládl zmatek. Jack se pokoušel zvednout, vytrhl si sluchátka z uší a Adam mu šel raději z cesty, aby ještě jednu neslízl, protože se mladík v první chvíli tvářil docela naštvaně. Jenže pak svůj boj s kluzkou stěnou vany vzdal a upadl zpátky do vody, kde zůstal sedět a nevěřícně valil na Adama oči.

"Co tu děláš?" zeptal se. Logická otázka, kterou Adam očekával. Znovu si klekl, jednu Jackovu ruku stiskl ve své a druhou natáhl k jeho tváři. Opatrně mu setřel slané kapky prsty.

"Tys plakal?" odpověděl otázkou. Nemělo smysl na tu předchozí odpovídat, když museli vyřešit to, co Jacka trápilo. Aspoň Adam si sliboval, že to brzy vyřeší.

"Ne!" odehnal Jack Adama.

"A tohle je co?" otočil na něj černovlásek ruku, aby Jack dobře viděl vlhká bříška jeho prstů.

"Koupu se! Tobě se nikdy na obličej při koupání nedostala voda?"

"Chvíli už tu jsem, Jacku. Viděl jsem tě!" zamračil se Adam.

"No a..." Jack se zarazil v půli věty, protože se Adam postavil a skoro hrozivě se na něj zadíval z výšky. Pak si začal rozepínat kalhoty.

"Co to děláš?" zhrozil se. Otázka, jak se vůbec dostal do jejich domu, mu najednou přišla zbytečná.

"Coby, ráno jsem to v koupelně trochu odflákl." pousmál se Adam. Jack nebyl schopný se ani pohnout. Zíral na toho úžasného muže, jak se před ním svléká do naha, odhazuje svoje oblečení na koš s prádlem a culí se u toho jak nějaký dětský klaun na oslavě narozenin. Když byl hotový a zůstal před ním stát v celé své kráse, jak ho pán Bůh stvořil, vylétl z Jacka nedobrovolný povzdech údivu. I pusu zapomněl zavřít.

"Jsem rád, že na tebe pořád působím stejně, už jsem se bál, že se něco změnilo." Adam pomalu vstoupil do vany a pak se usadil naproti Jackovi.

Samozřejmě narážel na jejich první setkání. To se Jackovi též podařilo párkrát takhle oněmnět.

Aniž by čekal na souhlas, natáhl si nohy a hezky je natlačil na Jackovy.

"Hm, to je hezká vůně?" nabral si do ruky trochu pěny a pak k ní přiblížil nos. Kopeček bílých nadýchaných bublinek mu na něm zůstal, takže v tu chvíli opravdu vypadal jak klaun. Jack se uchechtl, ale hned odvrátil hlavu.

"Smál ses!" ukázal na něj Adam prstem.

"Ne!" zavrtěl Jack hlavou.

"Ale jo, viděl jsem to!"

"Nesmál... nemám důvod se smát!" protestoval Jack. Adam se zamračil a přiblížil se k němu.

"Takže jsem měl pravdu, plakal jsi!"

"Ne!" odtáhl se Jack, co nejvíc to šlo, i když neměl kam utéct.

"Co se děje, Jacku?" zvedl Adam ruku a chytil ho za loket. Jack se mu chtěl vytrhnout, ale jaksi zapomněl, že Adam má přece jen o trochu víc síly.

"Co by se mělo dít?" hrál Jack překvapeného.

"No tak! Chceš mě zkoušet? Nedostal jsem od tebe za celý týden jedinou zprávu, nebral jsi mi telefon. Napadlo mě, že už asi nebudeš mít zájem, ale to bys mě nenechal se svléct a vlézt si za tebou."

"Jsem překvapený." vyhrkl Jack.

"Takže nemáš zájem?"

"Co?"

"Nemáš už o mě zájem?" zopakoval to Adam trpělivě.

"To tys začal. Chtěl jsi pauzu." připomněl mu Jack. Ovšem netrpělivě. Adam nikdy nemohl pochopit jeho myšlenkové pochody. Ne, dokud nebude znát pravdu. Jenže... chystal se mu ji Jack vůbec říct? Rozhodl se, že nebude reagovat a doufal (tedy, to si nalhával), že to Adama přestane bavit. Bylo tak těžké, dívat se mu do očí. Cítil takovou vinu, že se mu chtělo zase brečet. A nepomáhalo ani to, že se nestýkal s Mirem. Jednou se to stalo, nic už to nemohlo odčinit.

"Já vím, mrzí mě to. Občas se zachovám jako zbabělec... ty ne?" zajímal se Adam. Jack chtěl hrozně moc zakřičet, že ano, že i on se chová jako srab a bohužel i s následky ve vlastním svědomí, ale další vlna srabáctví mu v tom zabránila.

"Mohl bys prosím odejít? Potřeboval bych se oholit." odvrátil tvář a pomalu vytáhl svůj loket z Adamových prstů. Černovlásek přivřel oči a v zápětí se pousmál.

"Pomůžu ti." řekl rozpustile.

"Ne." zvedl Jack ruce na svou obranu.

"Ale ano, ještě by sis ublížil, když teď nejsi ve svý kůži." začal se hrabat ven z vany.

"Mohl už bys s tím přestat?"

"A co ty?" otočil se na něj Adam. Na vteřinu propůjčil své tváři opravdu přísný výraz. Jack akorát zalapal po dechu.

Když se Adam dostal z vany, natáhl se po složené osušce na pračce. "Tohle si můžu půjčit?" zase měl ten zdánlivě bezstarostný výraz. Samozřejmě to tak mělo působit hlavně na Jacka. Nevykope ho teď odsud, i kdyby se na hlavu stavěl.

Rychle si omotal osušku kolem boků a pak vzal další.

"Pojď ven, no tak." pobídl Jacka.

"Ale já..."

"Nestydíš se přede mnou, že ne!" zasmál se Adam. Jack nahodil dotčený škleb a zvedl se. Adam jeho tělu věnoval jen zlomeček vteřiny pohledu. Déle by asi nevydržel. Pak mladíka zabalil do měkoučké osušky a ukázal mu na okraj vany, aby si na něj sedl.

O pár minut později už měl připravenou pěnu na holení a holící strojek.

Přisunul si k Jackovi blíž koš na prádlo, aby se mohl posadit. Rozhodl se začít u hrudníku, i když ten si Jack určitě tolik holit nemusel. Měl ho skoro hladký. I tak po něm Adam jemně rozetřel pěnu a než přiložil strojek, zadíval se Jackovi do očí.

"Nechci na tebe naléhat. Ale jestli ti můžu nějak pomoct, nebo se nedej bože tvoje trápení týká mě, musíš mi to říct." poprvé přejel po hrudi, pak opláchl strojek ve vodě.

"Tys mluvil s mámou, že jo? Kdo jiný by ti dal klíče."

"Má o tebe starost. Prý nikam nechodíš a taky nejíš." Jack jen odvrátil pohled. Adam pokračoval pozvolna v holení.

"Měl bys vědět, že na tohle jsem pes!" oznámil mu tvrdě.

"Na co?" zvedl Jack obočí.

"Prostě nesnáším, když můj kluk nejí. Nechci se někde strachovat, když spolu zrovna nejsme, že omdlí hladem."

"Ale já..." chtěl Jack protestoval, zatímco Adam oplachoval strojek ve vodě.

"Jestli jsi viděl nějaký moje starší fotky, víš, že jsem nebyl zrovna vzor štíhlosti. Ale nějak jsem si na to tenkrát zvykl a nakonec z toho vyrostl. Znal jsem ale kluka, který byl přesný opak mě.

Všiml jsem si ho na škole, byl až nezdravě hubenej a jednou jsem ho přistihl na záchodech, jak zvrací. Snažil jsem se mu domluvit, že to nemá smysl, ale neposlouchal mě..."

Adam setřel holícím strojkem poslední kousky pěny, opláchl ho a chytil Jackovu ruku, kterou pak zvedl, aby mohl k jeho podpaží. Blonďák chvíli protestoval, ale nakonec se nechal. Když Adam roztíral pěnu tam, musel se kousnout do rtu. Určitě nebyl jediný, kdo měl tohle místo citlivé a na Adamovy prsty reagovalo víc, než by se mu v dané situaci líbilo.

"Pak jsem to už nevydržel a šel to říct jeho mámě. Vůbec mě neposlouchala, nevěřila tomu a prý, abych se staral o sebe.

Hlídal jsem toho kluka, pořád jsem ho pronásledoval, i když mě ubíjelo, jak se ztrácel před očima..." Adam přejel strojkem lehce po celém Jackově podpaží, opláchl a udělal to znovu. "Jednou jsem nešel do školy, dostal jsem chřipku. Měl jsem horečky, pomalu jsem nevěděl o světě. Po pár dnech to bylo už lepší, tak mě máma pustila, protože jsem na ní pořád naléhal. Když jsem přišel do školy, bylo tam takový zvláštní ticho. Všichni mlčeli. Jenom chodili po chodbách, nebo seděli ve třídách a mlčeli..." Adam dodělal jedno podpaží a přesunul se ke druhému. "Hrozně dlouho jsem si to dával za vinu. Nemohl jsem být ve škole, nemohl jsem ho hlídat. Nebyl jsem u toho, když upadl na záchodech do bezvědomí. Byl zavřený v kabince, nikdo o něm nevěděl, nikdo mu nepomohl, ale já jsem mohl, protože jsem mu byl pořád v patách, takže bych si toho všiml."

Adam nespokojeně mlaskl, když mu strojek upadl do vody, kde ho oplachoval. Vzal ho mezi prsty, otřepal a naposledy s ním sklouzl po Jackově kůži. Pak vstal a přešel k umyvadlu, kde otevřel skříňku se zrcadlem.

"Je tam mlíko..." zašeptal Jack.

"Jo.." Adam vzal do ruky tubu s mlékem po holení a vrátil se k Jackovi. Oholená místa pečlivě otřel ručníkem a pak si nanesl do dlaní řídký krém.

"Myslím, že to nebyla tvoje vina. Dělal jsi, co jsi mohl. Řekl jsi to jeho mámě, hlídal jsi ho..." zkusil Jack Adama povzbudit. Nelíbilo se mu, že se nakazil jeho smutnou náladou.

"Dneska už vím, že ne. Říkám ti to z jinýho důvodu!" Adam přiložil dlaně na Jackův hrudník a pomalu mu po něm začal roztírat mléko. V tu chvíli bylo těžké soustředit se na Adamův hlas.

"Ale já... jenom prostě nemám poslední dny na nic chuť..." Jack se zarazil. Adam mu zrovna roztíral krém v podpaží. Připadal si trochu komicky, jak měl zvednutou ruku do stropu a nechal se natírat přípravkem po holení. Když se nad tím zamyslel, nikdy tohle s nikým ještě nedělal. Nesnesl by, aby ho jeho přítel viděl při holení. A právě v ten moment mu došlo, co řekl Adam ještě předtím, než začal vyprávět svůj příběh ze školy.

"Řekl jsi, že nesnášíš, když tvůj kluk nejí?" zeptal se opatrně.

"Jo." přikývl Adam. Jakoby nic se vrhl na druhé podpaží. Pečlivě ho celé promasíroval krémem.

"Ale já přece nejsem tvůj kluk... že jsme spolu spali..."

"... ještě neznamená, že spolu chodíme?" pustil Adam jeho ruku dolů a zadíval se mu do očí. "Tak to zkusíme jinak... chceš se mnou chodit? Ale jenom pod podmínkou, že budeš pořádně jíst!" Jack musel sklonit hlavu. Opravdu mu ten úžasný Adam Lambert právě nabídl vztah?

"Co když odmítnu?" zvedl Jack oči.

"Ani náhodou, prostě budeš jíst a hotovo!" zamračil se Adam.

"Ne, co když odmítnu to chození?" zeptal se mladík bojácně.

Adam přivřel oči a naklonil hlavu do strany.

"Myslel jsem, že..." jeho rozum byl v koncích. Právě teď chtěl být ze všeho nejmíň odmítnutý. A ještě Jackem. Třeba si z něj dělal srandu. "Myslel jsem, že by mezi námi mohlo být něco víc." zkusil naposledy pokořit svou hrdost. Nebyl zvyklý vnucovat své pocity někomu, kdo o ně nestál.

"Já taky, ale..." řekl Jack opatrně. Hrozně moc chtěl s Adamem chodit. Klidně by mu teď odsouhlasil i předmanželskou smlouvu, ale okolnosti prostě všechno změnily. Neměl právo, chtít tak úžasného chlapa, když ho hned druhou noc, co se poznali, podvedl.

"Co se stalo, Jacku? Co tě trápí? Proč mi to neřekneš? Myslíš, že bych se zlobil?" jistě, že by ses zlobil, pomyslel si Jack trpce. Zlobil by ses tak, že bys svou nabídku vzal okamžitě zpátky...

"Odpusť, Adame. Já... nemůžu s tebou chodit." Jack rychle vstal a vydal se ke dveřím.

"Jacku!" oslovil ho Adam naléhavě.

"Odejdi prosím." podíval se na něj Jack naposledy, než koupelnu opustil. Adam už slyšel jen bouchnutí dveří jeho pokoje.