"Co vám patří, barone?" založil si Ron ruce na prsou. Nemohl popřít, že mají oba jeho synové opravdu skvělý vkus. Sutan Amrull byl přitažlivý muž. Štíhlý a vysoký. S jemnou pletí a autoritativními rysy ve tváři. Jeho velké oči žhnuly odhodláním. Nebyl v nich ani kousek pochybností. A perfektně vyžehlené, dlouhé tmavé vlasy, nebo pečlivě volený každý kus oděvu, co měl na sobě, nemohl nechat nikoho na pochybách, že tenhle muž o své ceně ví. Jenže co na tom, když před tímhle pěkným nápadníkem jeho mladší syn utekl zpátky domů? Musel pro to mít důvod. Sice už dva dny nejedl a očividně se trápil, to ale neznamenalo, že je baronova přítomnost vítána. Ron musel zjistit, co se tu děje. Dřív než naplno otevře Sutanovi dveře svého domu. A také synova pokoje.
"Tadeáš. Požádal jsem vás o jeho ruku. A vy jste souhlasil. Ted teď patří mně. Je to můj snoubenec a rád bych si ho odvezl do svého domu v Los Angeles. Pokud máte obavy, že by vás tížil stesk, budu velice rád, když pojedete s námi." navrhl Sutan. Snažil se do svého hlasu dát aspoň kousek milého tónu. Rozhodně nechtěl, aby si o něm jeho budoucí tchán udělal špatný obrázek. Ještě se tolik neznali. Poprvé se setkali před dvěma dny, a to za dost pochmurných okolností.
Jeho vpád určitě nebyl považován za akceptovatelný, na druhou stranu chtěl otci svého nastávajícího ukázat, kdo je v tomhle vztahu pánem. Ať už se to tomu milému muži líbilo, nebo ne.
"Nemohu vás za ním pustit, barone. Nezlobte se."
"Prosím? A proč ne?" založil si ruce na prsou i Sutan. "Jestli jsem se vás dotkl svým vpádem, tak se omlouvám, ale jinak..."
"Je pravda, barone, že jste mě požádal o synovu ruku, ale Tadeáš vás z nějakého, mně neznámého důvodu vidět nechce. Jsem sice hodně zvědavý, nicméně svou zvědavost překonám a budu respektovat Tadeášovo rozhodnutí."
"Nechce mě vidět?" zatnul Sutan všechny svaly ve tváři. Ron skryl na poslední chvíli zděšení. Takhle působil jeho budoucí zeť opravdu děsivě. Určitě nemohl jeho synovi ublížit?
"Nevím, jestli je to tak jednoznačné, ale odvodil jsem si to od toho, že odjel domů, aniž by se s vámi rozloučil."
"Ano, utekl!" zavrčel Sutan. O čem se to tu vůbec dohadovali? Teď hned projde celý tenhle dům a najde Tadeášův pokoj. A...
"Líbí se mi, jak jste neústupný. To já jsem ale taky, barone. A můj syn to má jistě po mně. Teď vás musím požádat, aby..."
"Přece jen jsem se rozhodl, že se s vámi naobědvám, tati!" vyřítil se z horního patra na schodiště sám středobod momentálního Sutanova a Ronova vesmíru. Když spatřil svého snoubence, o němž ovšem ještě nevěděl, že je jeho snoubencem, začal pomalu couvat zpátky.
"Okamžitě se zastav!" zavolal na něj Sutan.
"Pane, prosím." zašeptal Ron tak, aby to Tadeáš neslyšel. Pak se obrátil ke schodišti. "Tohle není slušné, Tede. Odvracet tvář od návštěvy, aniž bys ji předtím pozdravil." Tadeáš se zastavil v půli kroku a bojácně pohlédl na Sutana, kterému se celou dobu pohledem vyhýbal.
"Ahoj." zabrblal a pak se dal na útěk.
"Co to..." rozběhl se ke schodišti i Sutan, Ron ho však stihl chytit za zápěstí a stáhnout zpět.
"Pozdravil vás. Můj syn je slušně vychovaný, aspoň něco." povzdychl si Ron.
"Děláte si ze mě blázny?" přivřel na něj Sutan oči.
"Nedělám." zamračil se i starší muž. "Nemůžete být slepý k tomu, jak od vás Tadeáš utíká. Něco se stalo. Vy jste to možná přehlédl, ale Ted ne. Buďte ke mně upřímný, pane. Uhodil jste mého syna?"
"Ne!" štěkl Sutan. Co si to o něm myslel? Že by ublížil muži, kterého si chce vzít? Byl sice tvrdý a málokdy dal najevo své city, ale ruku by na žádného slabšího muže nevztáhl. Snad jen v rámci erotických radovánek. Koneckonců, když to naposledy Tedovi nabídl, nic nenamítal.
"Přísahejte!" vyzval ho Ron přísně. Sutan zatnul zuby a zhluboka se nadechl.
"Přísahám, že nemám v úmyslu vašemu synovi zkřivit jediný vlásek na hlavě. Nevím, co se stalo. Když jsme spolu mluvili naposledy, zdálo se všechno v pořádku. Těžko něco vyřešíme, když s ním nemůžu mluvit a zeptat se, co mu přelítlo přes nos." Sutan měl v plánu svou řeč rozvést o něco víc, ale domem se opět rozezněl domovní zvonek. Přímo jemu nad hlavou, takže leknutím nadskočil.
"To bude moje návštěva. Pozval jsem svého dlouholetého přítele, místního starostu na oběd." vysvětlil Ron Sutanovi a pak ho obešel po cestě ke dveřím. Sutan ustoupil stranou a čekal, jestli jej pán domu své návštěvě představí.
"Pojď dál, Tylere. Tohle je Sutan Amrull, baron z Los Angeles. Rodinný přítel." uvedl Ron svého kamaráda dál a hned ho nasměroval k vysokému muži. Oba návštěvníci si potřásli rukama a nejistě se na sebe usmáli.
"Správně jsem předpokládal, že sňatek s panem Lambertem přinese vaší rodině ovoce." pronesl starosta pyšně. Ron se začervenal a hodil po Sutanovi omluvným pohledem. Tyler Kennedy občas dřív mluvil, než myslel.
"Nemám s Lambertovými vůbec nic společného, pane, ale pravdou je, že se ucházím o mladšího syna pana Ratliffa." oznámil starostovi Sutan. Sice se mu nelíbilo to slůvko ucházet, jelikož měl pocit, že tuhle fázi už měli s Tadeášem za sebou, ale snažil se aspoň udělat nějaký dojem. Doufal, že to pán domu ocení.
"A budete s námi obědvat? To je milé." podíval se starosta na Rona, který už měl na jazyku Sutanovo diplomatické vypakování z tohoto domu.
"Cože? Společný oběd?" zhrozil se Ron.
"Jistě, Rone. Je čas oběda. Měli bychom se všichni přesunout do jídelny, mám hlad jako vlk." Ve společenských kruzích bylo nemyslitelné, aby majitel domácnosti vyhodil v čase jakéhokoliv hlavního jídla člověka, který byl u něj zrovna na návštěvě. A Tylera, soudě podle bezstarostné nálady jistě ani nenapadlo, že by byl něčeho takového jeho přítel schopný. Iniciativně se vypravil chodbou k jídelně a oba muži ho mlčky následovali. Ron se modlil, aby ho nepřepadl amok a nezačal na budoucího zetě sypat další otázky týkající se Tadeášova útěku. Nepřítomnost syna u oběda velice rád oželel. Prostě si nedokázal představit, že by ti dva teď seděli u jednoho stolu. Byl ale rozhodnutý, si s Tedem co nejdříve promluvit. A hlavně se zase nenechat odbýt.
"Amrull. To jméno mi něco říká." zamyslel se Tyler při třetí lžíci brokolicové polévky.
"Můj otec vlastní jednu z vyhlášených losangelských automobilek." vysvětlil Sutan a zadíval se nedůvěřivě na svůj plný talíř. Tedův otec těsně před zasednutím ke stolu někam zmizel. Co když byl kuchaři říct, aby mu do jeho jídla něco nasypal?
"Vy nemáte hlad, barone?" zeptal se Ron mile. Sutan k němu zvedl oči a přivřel je.
"Voní to moc hezky, i vypadá."
"Když vám to bude i chutnat, zvítězili jsme." zabrblal Ron podrážděně.
"Myslím, že polévku vynechám. Nezlobte se." odsunul Sutan svůj talíř do středu stolu a zapřel se víc do opěradla staré polstrované židle. Ve stejný okamžik se otevřely dveře z chodby a do jídelny nejistě nakoukl Tadeáš. Ron se postavil do pozoru a Sutan také. Jediný, koho příchod mladšího pána domu nevzrušoval, byl Tyler.
"Ah, ahoj Tadeáši." pozdravil ho a dál se věnoval své polévce.
Ted zhodnotil zasedací pořádek u stolu a pak se vydal na opačnou stranu od Sutana. Tedy co nejdál od něj. Ron už měl na jazyku zkonstatování, že ho hlad vyhnal z pokoje, jenže pak si uvědomil, že by tím něco naznačil Sutanovi. Nemínil před ním podrážet svého syna. Ani, když to znamenalo, že by si o něj Sutan mohl začít dělat starosti. Tohle bylo prostě jen mezi nimi. A on chtěl pouze dohlédnout na to, aby nejednali příliš afektovaně.
Bohužel nemohl přehlédnout napětí, které se od příchodu jeho syna v jídelně ještě dvojnásobně zvýšilo. Sutan seděl přímo naproti Tadeášovi. Neviditelná nit plná iontů se vznášela přímo mezi ním a starostou, který měl ovšem na starosti něco úplně jiného, aby to zvládl zaregistrovat. Přesněji brokolicovou polévku. Ron mohl jen doufat, že se celý oběd nezvrtne v něco strašného, čeho by Sutan i Tadeáš mohli později litovat.
Předkrm naštěstí proběhl v klidu. Tyler si pochutnával na krabím salátu a notně jej zapíjel červeným vínem. Sutan už druhý chod odmítnout nemohl, nebylo by to slušné, i tak ho jedl obezřetně a neustále po Ronovi pokukoval. Tedy pokud zrovna nepokukoval po Tadeášovi. Při hlavním jídle, které se skládalo z několika druhů příloh a grilovaného masa, se Ted konečně chopil slova.
"Kdy že je ten městský ples, pane Kennedy?" otočil svůj zvědavý obličej na starostu. Sutan zpozorněl.
"Teď v pátek, Tede. Copak? Chystáš se? Že by tady s panem Amrullem?" pozvedl Tyler svou skleničku na jejich zdraví.
"Ano chystám. Ale ne s panem Amrullem. Půjdeme s tátou. Že jo, tati?" tentokrát otočil Tadeáš obličej na svého otce. A tvářil se pořádně nabubřele. Bylo mu ukradené, že ho Sutan vidí. Jen ať si to pěkně vyžere...
Copak bylo normální, aby se dva dny v kuse trápil pro nějakého chlapa, který byl stovky mil daleko? Srdce mu málem vyskočilo z těla, když ho uviděl stát dole u hlavních dveří se svým otcem. Byl div, že se zmohl aspoň na ten žalostný pozdrav. Když pak doběhl do svého pokoje, hodil sebou na postel a snažil se uklidnit. Sutan si pro něj přijel. Trvalo mu to pouhé dva dny. Pouhé, nebo dlouhé?
"Rád bych šel taky. Co je to za událost?" ozval se Sutan.
"Ah, je to naše hlavní událost tady, Městský ples..." rozmluvil se starosta nadšeně.
"Nic pro snoby jako jsi ty." utrousil Ted nabroušeně.
"Tadeáši!" okřikl ho otec. Tyler se zatvářil nechápavě.
"Chtěl jsem jen říct, že pokud si pan Amrull přivezl sebou nějaké oblečení, jistě se na náš obyčejný ples nebude hodit."
"Do pátku mám ještě pár dní čas. Rád pozměním garderóbu." usmál se Sutan jako sluníčko. Přesně věděl, kam Ted míří. Chtěl ho srazit na kolena. Ale pokud si přál bojovat, nemohl si pro tuhle malou bitvu vybrat lepšího protihráče.
"To bude od vás milé, že nás poctíte svou účastí, pane Amrulle!" zatrylkoval Tyler přeslazeně. Jako starosta musel být na každého návštěvníka milý, ještě pokud šlo o tak významného muže.
"Zamluvíte si u Tadeáše tanec?" pokračoval rozpustile.
"Tanec?" podivil se Sutan. Kdy se naposledy účastnil něčeho tak staromódního? No, asi nikdy. V Los Angeles se podobné plesy nepořádaly.
"To není nutné!" ozval se Ted. Sutan se na něj podíval a nemohl se ubránit úsměvu. Pan starosta udělal jeho milému pořádnou čáru přes rozpočet.
"Velice rád. Musím to udělat nějak oficiálně?" zajímal se.
"Nikdo tě k tomu nenutí!" zavrčel Tadeáš. Sutan dělal, že ho neposlouchá. Sám si naběhl. Tak teď uvidí, jak tygr losangelských salónů dokáže být společenský a pozorný.
"Je to trochu komplikovanější." Vyrazil Ron synovi na pomoc. "Žádost o tanec se dělá prostřednictvím brože."
"Brože?" zopakoval po něm Sutan nechápavě.
"Ano. Monroe má ve znaku pelikána. Pokud si chcete s někým zamluvit tanec, ať už se ženou, nebo s mužem, musíte toho dotyčného obdarovat touhle broží ve tvaru pelikána." vysvětlil mu starosta. Sutan cítil, jak se mu začínají klepat kolena. Kde mě tu zatracenou brož jako vzít?
"Počítám, že až se zítra, tady díky Tylerovi rozkřikne, že jsme se vrátili a že se Tadeáš chystá na ples, budeme těmi pelikány zavaleni." povzdychl si Ron teatrálně. Líbilo se mu, jak se jeho budoucí zeť začíná potit, protože samozřejmě nemohl mít nejmenší tušení, kde takovou brož vzít. S neskrývanou radostí pozoroval Sutanovy prsty, které se vedle talíře s nedojedeným hlavním jídlem sevřely do pěstí, až mu zbělaly klouby. Sice se za to i nenáviděl, protože mu ani trochu nepomáhal, ale na druhou stranu si užíval toho, že se to Sutan nesnaží vzdát. Ron věřil, že tenhle muž je bojovník a jednoho dne si odsud opravdu odveze to, co mu patří.
"Kde seženu tu brož?" zeptal se Sutan, jak nejklidněji dokázal. Už jen to, že svého budoucího manžela musel tímhle úchylným způsobem žádat o tanec a ještě několik dnů dopředu, ho přivádělo k šílenství. Když bude třeba, skoupí ty brože třeba všechny. Ani za nic nemohl dopustit, aby ji Tadeášovi přinesl ještě někdo jiný.
"Ve městě je klenotnictví, pane Amrulle. Brože budou k dostání od zítra." usmál se na něj nic netušící starosta.
"Dobře." přikývl Sutan a upřeně se zadíval přes celý stůl na Teda. Právě teď měl chuť, vzít to přes všechno to nádobí, jídlo a sklenice s vínem rovnou čarou k tomu lotrovi a pohrozit mu, že jestli slíbí tanec někomu jinému, tak že si ho poddá, jenže jak se na něj tak díval a přitom si uvědomoval, že ho celé dva dny neviděl, nedokázal se ani pohnout. Tadeáš byl jediný muž, který v něm dokázal rozdmýchat takovou vášeň. A to spolu ještě ani nic neměli. Sutan se obával nejhoršího. Že se své touhy už nezbaví. A jestli mu Ted někdy dovolí, být i jeho milencem, bude v téhle žhavé kleci uvězněný navěky.
"Už jste se někde ubytoval, barone?" vstoupil Ron Sutanovi do myšlenek. Muž se na něj nechápavě podíval.
"Ještě ne." Měl přece v úmyslu Tadeáše sbalit a dalším letadlem se hned vrátit do LA. Na nějaké ubytování vůbec nepomyslel. Snad by mohl bydlet tady, když...
"Na hlavní třídě je jeden pěkný hotel." utrousil Ted podrážděně a při tom vstal od stolu. "Omluvte mě, prosím. Mám rozkoukaný film." Vydal se rychle ke dveřím.
Sutan se chtěl zvednout taky, ale tchán ho opět zadržel.
"Respektujte to, barone." zašeptal. Nechtěl, aby ho Tyler slyšel. Naštěstí se starosta zrovna dloubal ve svém grilovaném masu.
"Ale já..."
"Tadeáš řekl, že je tu hotel, to znamená, že nemusíte odjíždět. Nebo s tím aspoň nepočítá." vysvětlil Sutanovi rychle. "Jistě chápete, že zde zůstat nemůžete. Aspoň ne do plesu." pokračoval varovným tónem.
"Vám to přijde fér, pane? Chci si Teda vzít a přitom ho tu musím dobývat jak nějaký Casanova. Oprava. Ani ten to neměl tak těžké. A vy mi to taky neusnadňujete." odfrkl si Sutan naštvaně.
"Protože vás neznám. Ale můj syn ano a něco se mu evidentně nezdá, tak to nechte na něm." zašeptal Ron. Pak se znovu podíval na svého přítele, jestli je stále zaměstnaný svým obědem.
"A mimochodem. Nic jsem vám do jídla nedal. Nejsem podlý. Umím se chovat ke svým hostům." ušklíbl se.
"To jste mě tedy uklidnil." povzdychl si Sutan.
Starosta zvedl hlavu od talíře a usmál se.
"Zahraje si pan Amrull s námi?" Tím rozčísl dusnou atmosféru, která se doposud v jídelně vznášela.
"Ne, musím odmítnout, ale děkuji. Půjdu se ubytovat." Sutan se zvedl od stolu a oběma mužům se poklonil.
Při cestě k vchodovým dveřím si neodpustil krátký pohled ke schodišti. Už věděl, že Tadeášův pokoj je někde tam nahoře. A že se ten malý hajzlík před ním schovává. Musel překousnout svou hrdost a postarat se o to, aby na Teda znovu zapůsobil. Pokud to šlo jednou, půjde to i podruhé.
