Krvavý polibek 28.

Děkuji všem za úžasné komentáře a trpělivost. Tento díl bych ráda věnovala Blanch!

---

Harry vykouzlil tempus asi tak každou třetí minutu. Problém byl v tom, že intervaly mezi vyslovenými kouzly vnímal jako pár vteřin. Čas zkrátka utíkal příliš rychle. Příliš rychle na rozhodnutí, které musel udělat. Nechtěl za Snapem jít, nechtěl ho vidět… dobře, obojí byla lež, touha oklamat sebe sama, ale společně s ní přicházelo i ujištění, že tak to bude prostě lepší. Vše, co se stalo od Snapeova zmrtvýchvstání, prošlo Harryho důkladnou analýzou a v devadesáti procentech bylo shledáno obrovským klamem, za který mohl vděčit opět a jen své nerozvážnosti a hlouposti. Kdo by si byl pomyslel, že vedlejší účinek vzkříšení bude kromě oživlé maniakální čarodějky i krevní pouto, jež z vymodlených pocitů udělá falešné? Nikdy ze Snapea nedostane přiznání, které by ho uspokojilo a zbavilo téhle tíhy, protože Snape zkrátka nebyl upovídaný typ člověka a už vůbec se nechlubil svými pocity. A pokud z krevního pouta nějakým způsobem nevyloučí Malfoye, už se svého podezření jen tak nezbaví.

Draca, odcházejícího na kutě se zahuhlaným jakýs takýs pozdravem na dobrou noc Harry v podstatě vůbec nevnímal. Až když automaticky zamířil do koupelny, uvědomil si, že je prázdná a dokonce uklizená po předchozí zmijozelské návštěvě. Byl si jistý, že takové věci u Malfoyových dělají domácí skřítkové.

Bezmyšlenkovitě se vysprchoval, vyčistil zuby a pokusil zkrotit vlhké vlasy, které ovšem postupným usycháním opět získávaly svůj typický rozcuchaný vzhled s příhodným názvem vrabčí hnízdo. Harry je nervózně prohrábl rukama a vrátil se do obývacího pokoje. Malfoy si zabral ložnici, jemu tedy zůstala pohovka, kterou jednoduchým kouzlem přeměnil na postel.

Jen co dosedl na její okraj, myšlenky se opět vrátily ke Snapeovi.

Skutečně by si pro něj došel? A proč by ne? Kvůli Shahovi absolvoval i několik pater, jen aby se mohli setkat. Možná nebyli milenci, ale Harry by musel být slepý, kdyby si nevšiml hluboké náklonnosti mezi nimi. Možná už jen fakt, že existuje člověk, na kterém Snapeovi záleží, v něm probouzel žárlivost. Protože o kom něco takového mohl ještě říct? Eileen Snapeovou do toho nepočítal, byla to přece profesorova matka a navíc už nežila. Shah byl naproti tomu až moc živý a až moc pohledný. Pokud nebyli milenci, tak co tedy?

Oh, kruci, jednou z největších Harryho slabostí byla vždy zvědavost. Jestli do té prefektské koupelny nepůjde, zblázní se! Fajn, nemusí věřit Snapeovu vstřícnému chování, za které jistě může krevní pouto a Luciusův vztah k Narcisse, ale aspoň si poslechne, co je ten tajemný nový Mistr lektvarů zač. Tím bylo po dvou hodinách ukrutného snášení dilematu rozhodnuto.

Harry si přes pyžamo navlékl neviditelný plášť a pro jistotu ještě zkontroloval, jestli je u mladšího Malfoye klid. Neměl nejmenší zájem, vysvětlovat mu, kam má tak pozdě namířeno. Když opatrně přiložil ucho ke dveřím do ložnice, zaslechl něco jako slabé chrápání, což na jeho tváři vyloudilo úsměv. Chrápající Draco. Škoda, že o tom nevěděl v době jejich studií, hned by měl něco v záloze. Tohle zjištění ho trochu zklidnilo, přestože blížící se konfrontace se Severusem nepatřila mezi radostné vyhlídky.

Harry zrušil ochranná kouzla a po vyklouznutí ze dveří je zase obnovil. Stejně, jako to dělával v horní komnatě. Pak se podél zdi odplížil ke schodišti a následně po horní chodbě k cíli své cesty. Přesně dvě hodiny po tom, co mu přišel od Snapea poslední vzkaz. Napadlo ho, jestli by neměl přece jen počkat, vážně ho zajímalo, zdali by si pro něj profesor přišel, jak slíbil, jenže i když byl pod neviditelným pláštěm, ze zdržování se na otevřené chodbě, kde se mohl kdykoliv někdo objevit, v něm vyvolávalo nepříjemný pocit. Proto vklouzl tiše dovnitř a až když byly dveře opět zavřené, stáhl ze sebe svůj maskovací plášť.

Snape stál u okna na opačné straně koupelny, mezi ním a Harrym zela díra v podobě vany, které by spíš příslušelo označení bazén, a rozhodně by se za něj nemusela stydět. Starší muž otočil na mladšího pouze tvář a přivřel oči. Harryho nemístně napadlo, jak by se asi Snape tvářil, kdyby mu oznámil, že si zde celkem nedávno udělal v kabince dobře. A že to bylo hned po tom, co utekl z ložnice, kde se chystal problém jeho erekce vyřešit právě zamračený kouzelník. Ano, byla to nemístná myšlenka, protože v tuto chvíli už bylo všechno jinak. A musel si to uvědomovat i Snape.

"Takže?" vyzval Harry druhého muže k řeči. Snape sice promluvil, ale prozatím jen proto, aby uvalil na dveře ochranné kouzlo. Poté schoval svou hůlku do kapsy hábitu a spojil ruce za zády, pohled opět upřený z okna. Harrymu docházela trpělivost. "Chtěl jsi snad se mnou mluvit, tak spusť," zabručel. Tohle bylo příliš melodramatické i na něho. Jestli se měl dozvědět pravdu, tak ať už to má konečně za sebou.

"Sareh je můj bratr," vydechl Severus. Harry udělal dva kroky vpřed. Dál nemohl, protože by letěl do prázdna, respektive na dno vany. Slyšel správně? Ten muž je Snapeův bratr?

"Ale jak… Jak je to možné?" Kruci, to musel být kámen velikosti sochy na Velikonočních ostrovech, co mu spadl ze srdce. Ne že by měl potřebu to nějak ventilovat navenek, ale opravdu se mu ulevilo. Snape se k němu tentokrát otočil celý a ruce si založil na prsou.

"To se tak občas stává, že mají lidé sourozence. Vím, že tys to nepoznal, ale kdyby ses zeptal Weasleyho, určitě by ti o tom mohl něco povědět…"

"Stěžuju si snad na to, že by mi chyběl tvůj sarkasmus?" přerušil ho Harry ostře. Snape se prudce nadechl, Harry to poznal podle hrudníku a vůbec se mu nelíbilo, do jaké souvislosti si ho následně dal. Jistě, jednou zase ochutná mužský hrudník, ale Snapeův už to rozhodně nebude.

"Máme společnou matku. Jeho otec pracuje na odboru záhad na perském ministerstvu. Dřív se ale zabýval lektvary, stejně jako Sareh a také naše matka. Prostě se jednoho dne potkali a…"

"Jednou? A kde?" nechápal Harry. Jak se mohou takoví dva lidé potkat? Došlo mu, že zde nejspíš sehrála ústřední roli láska k lektvarům, ale jinak mu to nedávalo smysl. Anglii a Írán dělila vzdálenost delší, než co by kamenem dohodil.

"Sarehův otec kdysi navštívil Anglii kvůli svému výzkumu. Byl pozvaný na večírek, kde se setkal i s mojí matkou… U Merlina, Pottere, ve skutečnosti nechceš, abych ti vyprávěl love story, že ne?!" zamračil se Snape. Harry poskočil při zvuku Severusova hlasu, kterak vyslovil jeho jméno. Neznělo to tak pobouřeně jako obvykle. Spíš měl pocit, že se tím Snape snaží zastřít vlastní rozpaky. A Harry se mu nedivil. Dokážete si představit Severuse Snapea, jak vypráví milostný příběh?

"Nedává mi to smysl. Přece Shah, tedy Sareh je mladší než ty. Musel sis snad všimnout matčina těhotenství," vyzvídal Harry. Starší muž zavrtěl nepatrně hlavou.

"V tu dobu jsem nastoupil do prvního ročníku, a když jsem přijel na svátky domů, matka použila zastírací kouzlo. Netušil jsem o ničem, dokud jsem Sareha nepotkal na letním konziliu v Bulharsku před pěti lety. Od prvního okamžiku jsme si rozuměli, ale měl jsem určité podezření. Že naše společné zájmy nejsou náhoda. Navíc v době, kdy byla matka těhotná, se můj otec choval mnohem hruběji. Přikládal jsem to jeho závislosti na alkoholu a také tomu, že jsem nastoupil do Bradavic i přes jeho výslovný zákaz." Severus nechal spadnout své ruce podél těla a povzdychl si. "Zeptal jsem se Sareha na jeho matku. Nebyl v tom úmysl, spíš jen tušení, intuice, ale on se o ní rozpovídal se zjevnou bolestí, kterou uvidíš jen u člověka, jež své rodiče nikdy nepoznal…"

Harry věděl, kam tím Snape míří, na co narážel a naivně zadoufal, že přece jen, před léty, kdy se ještě vzájemně nenáviděli, muž aspoň malinkatou částí svého svědomí litoval Harryho ztráty. A ne proto, že se týkala Lily. Kéž by to tak bylo a kéž by to teď bylo důležité.

"Jak ses dozvěděl pravdu? Tví rodiče přece zemřeli ještě dřív, než jsi Sareha potkal." Harry netušil, odkud to věděl, ale věděl to. Jediné vysvětlení mělo jméno Brumbál, i když ředitel chránil soukromí svých profesorů stejně jako to své. Musel se prořeknout, prolétlo Harrymu hlavou.

"Otec po sobě zanechal dopis, který jsem ale našel až mnoho let po jeho smrti. Byl schovaný v jedné jeho oblíbené mudlovské knize." Severus pokrčil rameny, jako kdyby to byla rutinní záležitost, nacházet tak důležité dopisy. Harry si matně vzpomínal na to, když se paní Weasleyová zmínila o panu Snapeovi jako o mudlovi. Chápal, proč Severusův otec nechtěl, aby jeho syn navštěvoval Bradavice. Ne každý mudla, který si vzal kouzelníka nebo čarodějku, s tímto stylem života souhlasil. Vědomí, že jeho žena nosí dalšího magického tvora pod srdcem, mu určitě nepřidalo.

Než se stihl zeptat, na co zrovna myslel, Snape odpověď na jeho otázku vyslovil nahlas. Jako kdyby Harrymu četl myšlenky.

"Donutil ji, aby se dítěte vzdala."

"Jak?" vyhrkl Harry. Nato se Severus odvrátil a narovnal ramena, která se mu za tu chvíli trochu nahrbila.

"Víc vědět nepotřebuješ. Sareh je můj nevlastní bratr, toť vše. Nemusíš na něj žárlit," pronesl s jemným náznakem uspokojení, které Harrymu víc znělo jako výsměch.

"Nežárlil jsem!" ohradil se. Byl trochu dotčený z mužovy náhlé odmítavosti, ale naproti tomu si také uvědomoval, že za normálních okolností by o Shahovi nevěděl pravdu ani za sto let. Severus opravdu řekl víc, než by od něj Harry čekal; musel být vděčný aspoň za to. A hlavně za tu úlevu, kterou mu to přineslo. Ať už to bylo sobecké, nebo ne.

"Jistě," odvětil Snape s ironickým podtónem.

"A i kdyby…"

"Kdyby co?" pozvedl starší muž obočí, zatímco se na Harryho napůl natočil.

"Kdybych žárlil. Přijde mi to celkem pochopitelný. Z mého pohledu. Což je ovšem teď už jedno. To muselo dojít i tobě." Bože, tohle nervózní tlachání o ničem. "Chtěl jsi probrat naši situaci. Nevím, co na tom budeme probírat," změnil Harry tón hlasu na odtažitý. Ten naléhavý předtím se totiž nelíbil ani jemu. A o nic víc i téma žárlivost, kterou chtěl nejméně probírat právě se Snapem. "Jedeme v tom všichni společně. Bydlím s Malfoyem juniorem a dělím se s ním o koupelnu. Víc absurdní už to být ani nemůže. Ale v pohodě, nestěžuju si." Mávl rukou a mlaskl. Snape to nekomentoval, jen našpulil rty a opět se odvrátil k oknu.

"Není to jedno," pronesl pomalu. Harry našpicoval uši.

"Co jsi říkal?" Najednou měl pocit, že se prefektská koupelna zvětšila na dvojnásobek. Severus něco řekl, ale Harry ho neslyšel. Nebo snad druhý muž nechtěl, aby ho Harry slyšel? Mladík se rozhlédl po prostoru a pak se vydal podél kruhové vany za profesorem. Od něj by se zkrácení vzdálenosti jen těžko dočkal.

"Neslyšel jsem tě, mohl bys to zopakovat?" vyzval ho, když k němu konečně došel. Snape sebou trhl, protože mu Harry položil ruku na rameno. Musel být zamyšlený.

"Asi ses přeslechl," zabručel s vyhýbavým pohledem. Takhle blízko bylo občas těžké se někomu dívat do očí a Harry z toho měl přesně takový pocit. Rozhodl se, netrvat na tom, že něco slyšel. Vlastně se mu nechtělo řešit vůbec nic. Bylo tak jednoduché podlehnout přítomnosti člověka, který má vaši plnou pozornost a nějaké ty city k tomu. Jen tak tu stát a přemýšlet s ním, ať už myslí na cokoliv.

Harrymu konečně začínalo naplno docházet, že tohle je jedna ze vzácných chvil, kterých bude v budoucnu čím dál méně. Minimálně do té doby, než zničí Severusův viteál a také Bellatrix. Pokud se jim to ovšem podaří. Snape nikdy nedovolí, aby dali před Malfoyovými najevo jakýmkoliv způsobem, třeba i jen krátkým pohledem, že jejich nenávist už není taková jako dřív. Že vlastně o nenávisti už nemůže být ani řeč. Jistě, Luciusovi to muselo dojít už v Zobí ulici, ale Harry pochyboval, že by přemýšlel o nějaké romantické náklonnosti. Jenže, stála mezi nimi ona náklonnost na pravdivých základech?

"Chtěl jsem tě o něco požádat," ozval se Snape po nekonečné chvíli mlčení. Harry na něj otočil tvář, ta Snapeova působila po zírání do tmavého okna jako vytoužené světlo.

"Poslouchám," přikývl jemně.

"Nemohu znovu riskovat cestu za Sharehem přes celý hrad, proto bych si rád půjčil tvůj plášť." Snape se s přímou otázkou v očích podíval Harrymu do očí. Tentokrát pohled vydržel. Mladík své oči přivřel. Žárlivost v něm stále doznívala, takže si musel dát v duchu facku, aby se z ní konečně probral.

"Dobře," pronesl s nepatrným zaváháním. "Jen… ředitelka by o tom asi neměla vědět. Netvrdím, že s tím souhlasím, ale ne kvůli tomu, že bych na něj… Chci říct, mohl bych vám domluvit schůzku někde blíž tvé komnatě…"

"Minerva mluvila o případu, který se stal na Blízkém východě a byl v něm zainteresovaný viteál. Musím Sarehovi říct, co se děje. Je možné, že bude vědět něco bližšího," vysvětlil Severus. Harry se teď místo facky ťukl do čela. Profesor měl pravdu. Také ředitelku poslouchal, ale nedal si Blízký východ a Shareha Shaha do souvislosti. Nicméně stále se mu trochu příčilo, připustit, že by jim ten muž mohl být nakonec prospěšný.

"Fajn, chceš za ním zajít ještě dnes?" zajímal se, pak ještě dodal. "A věříš mu?"

Snape nakrčil čelo. "Naprosto," vydechl nekompromisně. Harry na něm viděl, že se drží, nedat ze svých emocí najevo víc, než bylo nutné. Ale přece jen už nějaký ten pátek profesora znal a tady bylo nadmíru jasné, jak moc ke svému mladšímu bratrovi tíhne. Navíc, dokud o něm nikdo nevěděl, mohl své bratrské city skrývat pod svou pevnou, neoblomnou pokličkou. Pokud měl Harry důvod k žárlivosti, pak vůči pravdivé lásce, která mezi lektvaristy panovala. A bylo úplně jedno, že se jednalo o lásku sourozeneckou.

Pořád mezi nimi cítil to zvláštní napětí z nevyřčeného, čemu se oba vyhýbali, a bohužel vzrostlo ještě víc, když se při předávání pláště dotkli rukama. Ne, že by to teď chtěl začít řešit, jen měl Harry najednou nutkání něco říct. Nějakým způsobem utužit ten hřejivý pocit ze Snapeových rukou.

"Severusi," zamumlal na půl pusy. Druhý muž se zarazil také a s rozšířenými zorničkami zůstal přikovaný k těm Harryho. Mladík pochopil proč. Oslovovali se křestními jmény tak zoufale málo. "Mohl bys…" polkl, protože mu docházel kyslík a sucho v krku ho nutilo ke kašlání. "Mohl bys… mě políbit?"

Nic, Snape se ani nepohnul, jen na něj stále upíral teď už nečitelný pohled. Stádium Harryho odevzdanosti, třeba i planým nadějím dosáhla pomyslné hranice. "Jestli je jen trochu možné, že Lucius a Narcissa spí, jestli ještě můžu něčemu věřit…" Harry větu nedokončil. Slovo pak, jenž chtěl vyslovit jako další, zaniklo v rychlém polibku, který mu Severus vtiskl hned po tom, co si ho za límec přitáhl blíž. Než se Harry stihl vzpamatovat, byly ty přísné rty pryč, ale chuť po nich naštěstí zůstala. Navíc musel opět čelit káravému Snapovu obličeji.

"Přestaň hledat problémy, kde nejsou, Pottere." S tím se od sebe definitivně odlepili a Severus nakročil ke dveřím, zanechávajíc za sebou konsternovaného mladíka s prudce tlukoucím srdcem a přitroublým výrazem ve tváři.

Bylo trochu zvláštní, sledovat muže, který přes sebe jakoby nic přehazuje předmět, jenž kdysi patřil nenáviděnému člověku, jenže Harry už pochopil, že spousta věcí dávno není stejných jako dřív. A že jednoho dne možná i dojde ke zlomu, kdy mu všechno minulé bude připadat divné. A Snape, schovaný pod pláštěm Jamese Pottera, předtím líbající ho a dodávající něco absolutně neromantického k tomu patřit nebude…

Harry se vrátil do své komnaty za vteřinu dvanáct. Jen co dosedl na svou provizorní postel, vymotal se z ložnice rozespalý Malfoy, nearistokraticky drbající se na zadku. Všiml si svého spolubydlícího v okamžiku, kdy si chtěl drbající ruku strčit za kalhoty pyžama, protože dotek prstů asi přes látku neměl ten správný efekt.

"Ty ještě nespíš?" zavrčel. Zamýšlený pohyb naštěstí nedokončil. Harry neměl nejmenší zájem, sledovat, jak se ten hňup stává obyčejným člověkem, který dělá automaticky to, co většina ostatních lidí. Bohužel už dnes večer viděl a slyšel dost na to, aby postupně začínal brát Malfoye na milost.

"Špatný sen, zrovna jsem se probral," zalhal Harry. Blondýn se rozpačitě rozhlédl po tmavé místnosti. Druhý mladík na něj uhodil otázkou. "Proč jsi vzhůru ty?"

"Mám žízeň," pokrčil Draco rameny.

"Neumíš si vyčarovat vodu?" dobíral si ho Harry. Blondýn cosi zamumlal, ale rozumět mu bylo akorát: "Víš, že to nejde," s čímž musel druhý kouzelník bohužel souhlasit.

Harry luskl prsty, jak mu doporučila McGonagallová a ve vteřině se mezi gaučem-postelí a Malfoyem objevil skřítek. Jeden z těch, které ředitelka vyčlenila pro pomoc skrytým návštěvníkům.

"Gimli, bylo by moc těžké teď někde sehnat Coca-colu?" zeptal se Harry. Skřítek se zamyslel, zatímco lehce zastřihal svýma velkýma ušima jako králík a pak s potutelným úsměvem zase zmizel.

"Coca co?" podivil se Malfoy. Harry jen zavrtěl hlavou.

"Víš, že jsi hrozně netrpělivej?" ušklíbl se.

"A víš, že jsi dost nesnesitelnej, když máš dobrou náladu?" oplatil mu Draco.

***

Severus ze sebe stáhl neviditelný plášť a věnoval mu jeden opravdu škaredý opovržlivý pohled. Dobře, před Potterem se dokázal hlídat, ale když ho nikdo neviděl… Musel zkrátka zapomenout, komu ta věc kdysi patřila. Navíc vždycky dost pochyboval o čestném způsobu získání tak vzácného artefaktu. Ještě že jim teď přišel aspoň k užitku.

Přehodil si plášť úhledně přes paži a natáhl se po madlu těžkých kovaných dveří, které ho dělily od vstupu do soukromých prostor Mistra lektvarů. Dvakrát zabušil více, jednou méně a pak už vyčkával. Na způsobu příchodu se se svým bratrem domlouval už kdysi. Sareh byl stejně paranoidní a podezíravý jako on a nějak to vyplynulo z jejich společných rozhovorů, že by měli mít do budoucna nějaký tajný kód, pokud se naskytne možnost se někdy navštívit. Doposud to nebylo zapotřebí.

Dveře po chvilce povolily a pootevřely se. Severus vklouzl dovnitř a plášť hned odložil na první židli, kterou po cestě do hlavního pokoje potkal. Mladší lektvarista seděl v tmavě hnědém ušáku a četl si. Na rozdíl od svého staršího bratra se dokázal uvolnit alespoň ve chvílích svého volna, takže jeho posed spíše připomínal Pottera, než distingovanou napjatost zásadového muže. Když vzhlédl k Severusovi, pousmál se a spustil z křesla nohy, které měl složené pod sebou. Tmavě modrý domácí plášť při tom hřejivě zašustil.

"Severusi," vyšel bratrovi vstříc s otevřenou náručí. Muži se pevně objali a spočinuli tak několik dlouhých vteřin.

"Připravil ses na můj příchod," zkonstatoval starší lektvarista. Sareh se odtáhl, nechal však své dlaně položené na bratrových pažích.

"Třeba si jen ty dveře pamatují, komu kdysi sloužily," pousmál se. "Pojď, posaď se. Dáš si kávu? Nechávám si posílat arabskou," postrkoval Severuse k pohovce.

Mistr se, zatímco jeho bratr připravoval kávu, rozhlížel po útulném obývacím pokoji, který byl tak neskutečně podobný tomu jeho kdysi, až ho z toho píchlo u srdce. Jeho bratr také miloval knihy, takže jich měl notnou sbírku, která se nacházela v policích, jež zakrývaly celou jednu stěnu. Tu za jeho zády. Co bylo pro Sareha typické, byly různé předměty s vůní orientu. Zdobené dýky, vzácný porcelán, speciální lahvičky na lektvary, které spíše připomínaly flakonky na parfémy, to vše zde bylo možné najít. Severus si na takových sbírkách zrovna nepotrpěl, ale musel zkonstatovat, že ani v případě Sareha jeho bývalý pokoj nepůsobí jako vetešnictví. Byl si jistý, že každý ten předmět má svůj původ, o kterém by jeho bratr dokázal hodiny poutavě vyprávět. Zvláštní pocit, jenž při pobytu zde měl, byl velmi ovlivněn i skutečností, že nepočítal, že se na toto místo ještě někdy vrátí. Ne snad v době své smrti, ale ani po vzkříšení.

V prstech mu přistál šálek s voňavou kávou. Nemusel jej ani zvedat k nosu, aby tu lahodnou vůni cítil. S nebývalou spokojeností sledoval, jak se jeho bratr ukládá zpět na své, evidentně hodně oblíbené křeslo a měří si ho pohledem plným zájmu.

"Myslím si, že máš přede mnou nějaké tajemství. Nechceš, aby někdo věděl o tom, že jsi tady a…"

"Nemluvil jsi o mně s nikým?" přerušil Severus bratra naléhavě.

"Jak jsi po mně chtěl. Copak mi nevěříš?" ušklíbl se Sareh trochu dotčeně.

"Je to složité," povzdechl si starší z mužů a opatrně se napil. Bože, tak dobrou kávu už neměl snad celé věky.

"Eseje jsou opravené, látka na zítra přichystaná, lektvary uvařené… A víš, že toho moc nenaspím, takže můžeš povídat celou noc," pobídl ho Sareh. Severus si hořce uvědomil, že nejen lektvary a stejná krev je jejich pojítkem. Byly to i určité neduhy, jako neklidný spánek, nedůvěra vůči okolí… Ta Severusova byla ještě léty přiživována životním úkolem, který naložil na svá bedra, když Brumbálovi slíbil, že bude chránit Pottera a zároveň si hrál na věrného posluhovače Temného pána. Sareh o jeho poslání nevěděl a Severus netušil, kde by měl tedy vůbec začít. Zdálo se mu, že jedna noc bude na jeho vyprávění málo.

"Můžeš mi to ukázat, jestli se ti nechce povídat," navrhl Sareh. Nejednou mu starší bratr umožnil nahlédnout do své mysli, narážel tedy na toto.

"Měl bys vědět, že moje mysl je poškozená. Nedozvíš se z ní víc, než co už víš. Nedokážu to ovlivnit, mohou za to léta budování ochran. Nejsem si jistý, jestli bych to ještě dokázal vrátit zpátky."

"Severusi," zamračil se Sareh. "Co se stalo?" zpozorněl. Jiskra v oku znamenala, že začíná tušit něco strašného.

"Celý kouzelnický svět si myslí, že jsem po smrti a co je horší, opravdu jsem byl. Rok a půl," přiznal Severus bez obalu. "Je jasné, že nic nevíš, nikdy ses o okolní svět příliš nezajímal. Kdybych v době své smrti pracoval na postu učitele lektvarů, možná by k tobě ta informace došla, ale tvým předchůdcem byl Horácio Křiklan."

"Ano, to vím, ale již jsem se s ním nesetkal. O čem to mluvíš, Severusi? Jak bys mohl být mrtvý? Sedíš tu se mnou, povídáme si. Když jsem tě objal, cítil jsem tě…"

"Zemřel jsem v poslední válce. V té, kterou rozpoutal lord Voldemort…" Pak už se Severus konečně rozpovídal.

Důvod, proč nic z toho neřekl svému bratrovi už dřív, nebyl ten, že by mu nevěřil. On ho do svého zmrveného života zkrátka nechtěl zatahovat. A když tušil, že se blíží daň, kterou musel zaplatit, v podobě vlastní smrti, rozhodl se, vzít si své tajemství do hrobu. Pravdu vědělo jen pár vyvolených, jenže žádný z nich neměl ani tušení o tom, že někde existuje jeho sourozenec.

Severus byl ve svém vyprávění stručný, nepřikrášloval jej, nedělal se lepším, neomlouval své činy, a když skončil, dal svému bratrovi čas na vstřebání. Mezitím dopil kávu a díky fotografické paměti si uložil do hlavy různé obrazy ze Sarehova obývacího pokoje. Vždy působil vyrovnaně, i před svým bratrem a nehodlal to měnit, ale nemohl popřít, že uvnitř sváděl boj. Jak Sareh mlčel a přemýšlel nad jeho slovy, chvílemi to vypadalo, že se ho chystá proklít.

"Harry Potter tě vzkřísil?" zeptal se mladší muž po několika minutách nepříjemného ticha. Severus pouze přikývl.

"Proč?" chtěl vědět Sareh.

"Myslí si, že mě… má rád."

"A co je na tom tak neuvěřitelného? Chceš, abych ho prověřil?" zablýsklo se mladšímu muži v očích. Severus ten šibalský pohled znal, Sareh si byl vědom své atraktivity, kterou mnohdy využíval s chladnou vypočítatelností, a nebylo mu dvakrát po chuti, když Minerva mluvila o tom, že Harry udělal na perského lektvaristu dojem.

"Pro mě za mě," odsekl starší muž. Sareh přivřel oči a naklonil se víc dopředu.

" Ví o našem příbuzenském vztahu?" zeptal se podezíravě.

"Už ano," připustil Severus. Netušil, kam tou otázkou bratr míří.

"To je škoda. Zdá se mi, že bych měl prověřit spíš tebe," povzdychl si Sareh. Severus na něj chvíli zmateně hleděl, než mu bratrova slova naplno došla. Nejprve nasadil jednu ze svých nejstudenějších masek a pak se postavil.

"Nepřišel jsem, abychom se bavili o tomhle," zasyčel hrozivě. Peršan se jeho výstupem nenechal odradit, ale očividně ani neměl v úmyslu píchat do vosího hnízda.

"Kdybych tě neznal, vyptával bych se víc, ale myslím, že tomu celkem rozumím. Proč jsi tedy přišel? Doufal jsem, že prohodit pár slov se svým bratrem, se kterým ses dlouho neviděl. Mohl bych se cítit dotčený, že ses neobtěžoval povědět mi víc o svém životě. Kdykoliv jsme se viděli, nazýval jsi ho nudným a nezajímavým a zatím… Mohl by ses, prosím posadit, Severusi?" Do Sarehova hlasu se vkradla netrpělivost. Snape si hořce uvědomil, že on jediný na něj dokáže mít dostatečný vliv, aby jeho slova naplno vnímal. Někdy si s ním dokonce připadal jako ten mladší bratr, kterého je třeba stále poučovat a chránit. To protože Sareh doposud netušil o bratrově temné stránce. Jenže Severus nevěřil, že by se teď něco změnilo, když mu o sobě všechno vyklopil. Sareh byl sarkastický jako on, ale navíc mnohomluvný, což z něj v kombinaci se silnou vnímavostí dělalo člověka s velmi vysokým sebevědomím a přirozenou autoritou. Na okolí působil nepřístupně, stejně jako Severus, v soukromí byl však spojením jich obou. Optimismu a negativity.

Severus se posadil zpátky a vztekle zafuněl. Miloval svého bratra, ale někdy na jeho panovačnost prostě neměl náladu.

"Slyšel už jsi někdy o viteálech?" zeptal se přímo. Sareh se podrbal ukazováčkem na bradě při viditelném zamyšlení.

"Vím, co jsou zač a jak mohou vzniknout, ale… Nechce se mi uvěřit, že ty…"

"Nevytvořil jsem ho záměrně," ohradil se Severus. Než stihl Sareh reagovat, pokračoval. "Mohou vzniknout i náhodou. Ředitelka zjistila, že se podobný případ stal na Blízkém východě. Neřekla, kde přesně, ale…"

"Chceš, abych se pokusil něco zjistit?" doplnil ho bratr pohotově. Snape přikývl. Nač to zbytečně omílat?

"Mohu poslat dopis otci. Něco konkrétního?" zjišťoval mladší z bratrů. Severus se zamračil a v duchu si přeříkal důležité aspekty, které pak vyslovil i nahlas.

"To vzkříšení způsobilo, že jsem s Potterem a tím druhým mužem krevně spoutaný. Prý za to může právě viteál. Navíc se při jeho stvoření do něj nepřenesla jen moje duše, ale i jedné ženy, která kdysi Temnému pánovi věrně sloužila. Je obrovskou hrozbou, pokud viteál nezničím." Sareh na něj po celou dobu vysvětlování mířil svýma pronikavýma očima, a když domluvil, jakoby nevěřícně zavrtěl hlavou.

"Vůbec tě neznám, Severusi. Jak jsi přede mnou mohl skrývat něco takového? Vím, že jsi tajnůstkář , ale že až takový." Sareh se tvářil opravdu dotčeně.

"Jednou bych ti to všechno řekl, kdybych… nezemřel."

"To není omluva, drahý bratře. Příbuzným se obvykle zanechávají pozůstalosti. Třeba dopisy s vysvětlením. A co jsem pochopil, ty jsi se svým skonem počítal. Navíc jsi věděl, že vaše válka minula východní kontinent obloukem. A přál sis, aby o našem vztahu nikdo nevěděl, tudíž by mi to nikdo ani nikdy neřekl. Jak jsi mohl." Tentokrát se postavil Sareh a se stále pohybující se hlavou v nevěřícném gestu si šel dolít do svého šálku kávu.

"Copak to nechápeš, Sarehu? Kdyby o tobě Voldemort věděl, použil by to proti mně. Byl bys v nebezpečí. Pochopil by, že jsi moje slabina. Jediná rodina, která mi zbyla!" protestoval Severus. Bratr se na něj prudce ohlédl.

"Za co mě máš? Myslíš, že nemám pro strach uděláno? Ten váš lord Voldemort byl jen obyčejný sebestředný bastard, který se nezmohl na víc, než zabíjet nevinné a bezbranné ženy a děti a ještě to za něj dělali jiní. Nechtěj mě rozesmát, Severusi! S tím že bych si neporadil? S takovou lúzou?" zasmál se Sareh hrozivě. Severus chtěl namítat, ale zarazil se. Jeho bratr měl pravdu. Na co se Tom Raddle nakonec zmohl? Měl takový strach z vlastní smrti, že stvořil viteály, do kterých si zbaběle schovával kusy své duše. Nejedenkrát ho zažil doslova vyklepaného strachy, když měl Brumbál zrovna navrch. A nakonec ho přemohl sedmnáctiletý kluk, který se na rozdíl od něj zemřít nebál. Pěkný Temný pán, jen co je pravda. Šířil kolem sebe strach, chrlil jednu neodpustitelnou za druhou, ale jeden pohled do Potterových odhodlaných očí a dokázal si nadělat do kalhot. Bylo tak zvláštní, dívat se na to s odstupem času. Všechno se to zdálo jasnější, průhlednější, ale nejvíc asi jiné. Odlišné od toho, jak to Severus vnímal kdysi. Přesto nemohl bratra podpořit v jeho pošetilé odvaze.

"Nikdy nepodceňuj nepřítele," věnoval Sarehovi přísný pohled.

"Je nepřítel a nepřítel. Ten rovnocenný bude mít vždy můj respekt. Ale Volemort? Kdo mu vůbec vymyslel tak vtipné jméno?" Sareh se od srdce zasmál. Severuse napadlo, jak by na takové řeči asi reagovala Bellatrix Lestrangeová.

"Zabil mne a nehnul při tom ani brvou."

"Já přece nezpochybňuji závažnost vaší války, Severusi. Měl jsi o mně někomu říct. Nebyl nikdo, kdo by ti v tom bránil." Sareh dokázal v druhých vzbudit pocit viny, stejně jako nyní v Severusovi. Muž na to neměl co říct. Nebylo pro něj typické, omlouvat se, proto jen mlčel.

Když se na něj Sareh dostatečně vyčítavě vynadíval, posadil se zpět do křesla a pozvedl významně obočí.

Snape pochopil, že ten skutečný výslech na něj teprve čeká, jenže to co Sareh vyslovil nahlas, mu způsobilo husí kůži. "Chci ti pomoci, Severusi. Jistě jsi přemýšlel, proč jsem přišel učit zrovna sem. Pomyšlení, že bych o tebe měl skutečně přijít, mě děsí a pokud to půjde, zabráním tomu."

"Sarehu. Nemluv se mnou jak s malým dítětem!" zavrčel Snape. Mladší lektvarista zvedl ruku ve stop gestu.

"Ne, ty mi nerozumíš, Severusi. Kolik toho o viteálech skutečně víme? Existuje snad kniha, kde je o nich psáno? Co se stane s duší, která je rozdělená a pak jedna její část zemře?"

"Její vlastník bude smrtelný," vydechl Severus. Sareh se postavil a přistoupil k bratrovi blíž.

"A co když ne? Jednou už jsi zemřel. Jímá mě hrůza z toho, co to může znamenat.

مرگ یک فرصت نمی دهد" *

Poslední slova řekl ve svém rodném jazyce, načež Severus těžce polkl a zamrkal. Ano, na chvíli skutečně podlehl klamu, že by… Bohužel, naivita byla Potterova slabost, ne jeho a lektvarista by dal vše za to, aby perská přísloví nebyla tak moc pravdivá.

______________________

*smrt šance nedává