Krvavý polibek 26.

Takže, mám hned několik novinek. Za prvé, Extasy si konečně našla práci. Nebude si tu stěžovat, že je to něco, co v životě dělat nechtěla, protože účty se samy nezaplatí. Nicméně, a to je za druhé, si Extasy už po třetím dnu připadá jako zbitý pes, takže i proto se další díl KP opozdil. A prozatím to nevidím moc valně, jelikož u psaní tak trochu usínám :D Samozřejmě se budu snažit psát, jak to půjde, ale vy jste trpěliví, já to vím a moc vám za to děkuju. Toliko k novinkám. A teď už se můžete pustit do čtení ;)

---

Harry si připadal v novém pokoji ztracený. Přestože byl menší než ten první a patřila k němu jen jedna ložnice a skromná koupelna bez vany, pouze se sprchovým koutem a jak jinak než s očarovanou vodou, která nikdy nevychladla. Žil příliš dlouho mezi mudly, takže ještě po téměř devíti letech vědomí, že je kouzelník, mu některé věci připadaly neskutečné. Například stále tekoucí teplá voda, pokud ji tedy sám neochladil kouzlem, nebo absence jakékoliv elektroniky. Miloval svůj život čaroděje, ale když přišel odněkud domů, stále pro něj bylo automatické, nahmatat vedle dveří vypínač na světlo. Zvykl si na mudlovský komfort v londýnském bytě, kde žil poslední rok a půl s Ginny.

Ve spodní komnatě se o tento problém postaral Severus. Prostě něco zakouzlil a Harry neměl pocit, že by mu chyběl dostatek světla. Tady už si musel pomoct sám, venku se stmívalo brzy, vzhledem k blížící se zimě, takže nezbývalo, než sáhnout po hůlce.

Lumosem si posvítil na lampičky na stěnách, všude byly dány nové svíce a pak na hlavní lustr. Postupně všechny svíce zapálil a díky značnému množství malých plamínků se v místnosti znatelně oteplilo. Stačilo to na to, aby se nemusel obalit do ohřívacího kouzla a zatím ponechal nečinný i krb. Všiml si, že jeho věci, tedy váček a pár kousků oblečení, leží na malé pohovce, jež byla přisunuta ke zdi. V prostředku pokoje by hodně překážela, stejně jako jídelní stolek se dvěma židlemi, který se nacházel pod oknem s krátkými smetanovými závěsy. Nebýt kamenné struktury, která sem tam vystupovala ze zdi, Harry by neřekl, že je v Bradavicích.

Nikdy je za těch sedm let studií nestihl projít celé, prozkoumat všechny kouty a místnosti, ale zdálo se, že by mu na to nestačilo ani dvakrát tolik času. Hrad také prošel po válce rozsáhlými rekonstrukcemi. Ředitelka se sice snažila o zachování původních plánů a rozvržení, ale přesto byly zásahy stavebních kouzel někde vidět. Harry tomu nepřikládal důležitost; obdivoval Minervu za to, co s hradem během několika měsíců dokázala. Když si vzpomněl, jak hrad po útoku Voldemortových přívrženců vypadal, byl řádně překvapený při své první návštěvě před nějakým rokem.

Harry se posadil na gaučík vedle svých věcí a pomalu přejížděl pohledem po novém domově. Napadlo ho, jestli by nebyl správný čas pro zrekapitulování všeho, co se za poslední týden stalo a co ho v nejbližší budoucnosti čeká, i když se nikdy v životě nepřipadal tak nejistý.

Když se dozvěděl, že je Voldemortovým nedobrovolným viteálem, díky kterému možná zemře, smířil se s tím. Byla to sice strašná vyhlídka, ale zároveň to bylo něco, s tím mohl počítat. Nyní před sebou neviděl nic. Jen rozostřený zmatený obraz, který by nedokázala rozluštit ani Trelawneylová.

Nejhorší asi bylo, konečně si přiznat, že je to celé jen jeho vina. Ne že by předtím viděl svou budoucnost v nějakých jasných barvách, to ne, ale po boku Ginny mohla být alespoň klidná a řekněme stabilní. Co ho čekalo teď? Jeho šílené chování, které by si zasloužilo hospitalizaci u svatého Munga, způsobilo akorát to, že ztratil veškerou naději a iluze.

Harry možná nevěděl, kam se po válce vrtnout, protože byl zvyklý na to, že každou chvíli přijde odněkud podlý útok, jež ho připraví o další blízké a milované, prostě si nedokázal zvyknout na ten klid, který ho najednou obklopoval, ale zároveň ve svém nitru cítil, že po něm alespoň maličkatou částí svého podvědomí touží. Po klidu ve formě něčeho, co by mu přineslo poměrnou satisfakci za všechny dosavadní útrapy.

A tou formou měl být Snape.

Harry totiž věřil, že… pokud by se mu podařilo profesora vzkřísit a překonat mužův vztek, byly by poklidné, společně strávené chvíle něčím zaslouženým a ve skrytu duše chtěným. I ze Snapeovy strany. Tolik v to doufal, že si zkrátka nepřipouštěl nějaké selhání.

Bohužel lidé dělají chyby, mnohdy fatální a ta Harryho spočívala v tom, že věřil příliš. A to si myslel, že se z války poučil. Dokonalý Albus Brumbál měl rozporuplnou minulost a muž, kterého od svých jedenácti let nenáviděl a permanentně podezíral ze zrady, se nakonec stal zachráncem kouzelnického světa stejnou měrou jako on. Takže Harry si správně domyslel, že věřit moc, se zkrátka nevyplácí a že by si měl každý krok, který s důvěrou souvisí, pořádně promyslet.

Kdyby nešel za Shahem, řekl by mu o něm Snape sám? Kdyby na něj Trelawneyová tu osudovou noc, když ji potkal s tváří ředitelky, více dotírala, rozmyslel by si to nakonec? A co Ginny? Opravdu byla připravena mu jednoho dne odpustit, nebo sama chystala svou malou pomstu? A pokud ano, tak na koho? Na něj, nebo na Snapea? A nakonec McGonagallová. Nemohl o té ženě říct jediné špatné slůvko - vždy ho podržela, i nyní, i když se jeho činy daly snadno nazvat trestuhodnými. A dokonce ho ani nesoudila. Harry předpokládal, že kázání ještě přijde, teď měl však pocit, že je ředitelkou spíše litován. A to se mu líbilo ještě méně.

Proč všechno nemohlo být aspoň o trochu jasnější a srozumitelnější? Proč s ním Snape nejedná na rovinu? Ten chlap se tvářil, jako že žádný Shah neexistuje a Harry by odpřísáhl, že na lektvaristových rtech zahlédl posměšný úsměv, když zmínil jméno jeho nástupce. Vysmíval se mu tedy? Říkal si v duchu: Konečně můžu být zase s ním a to jenom díky tobě. Přivedl jsi mě zpět mezi živé a já nyní půjdu za svým skutečným milencem. Snad sis nemyslel, že bys mu někdy mohl byť jen sahat po kotníky?

Harry se otřásl, dala se do něj taková zima, že musel nakonec zapálit oheň i v krbu. A i když si přitáhl jedno z malých křesílek až k plamenům, kůže ho sice pálila, ale uvnitř stále cítil chlad. Přivolal si z ložnice deku, do které se zabalil až po bradu a nohy si schoval pod sebe. Ve stejnou chvíli vyletěl z krbu malý kousek ohořelého pergamenu se stručnou zprávou. Od nikoho jiného, než od Snapea.

Shledávám tvůj odchod nerozvážným, zbrklým a dětinským, ale budiž, pokud je to tvé přání. Nicméně tě za hodinu očekávám na večeři o patro níže. Obávám se, že jsme dostali od ředitelky pouze jednu skřítku a jistě bys ji nerad viděl uhoněnou, až se bude snažit ve stejnou chvíli vyhovět s večeří nám oběma. Snape

Uhoněná skřítka? Harry nad tím výrazem pozvedl obočí. Ne však tolik, jako byl pozvednutý adrenalin v jeho krvi po přečtení celé té zprávy.

Lstivý, panovačný Snape, co mohl čekat jiného? Bohužel na Harryho přesně tohle platilo. Byl tak naočkovaný Hermioniným bojem za práva domácích skřítků, že ho pouhá představa uštvané Mimi zamrazila v zátylku. A kdyby mu to Snape nenapsal, ani by ho to nenapadlo. Nechal by ji lítat od jednoho ke druhému jako poštovní sovu. Co si o něm asi myslela Minerva? Mimi patřila jí a ředitelka několikrát zdůraznila, že ctí její práva a nepovažuje ji za svou služebnou. Přitom mu vyhověla s druhým pokojem, takže musela předpokládat, že bude Mimi nadále nosit jídla i jemu.

Harryho napadlo, jestli by nebylo lepší, začít chodit do velké síně, jenže pak to hned zavrhl. Vyhnul by se sice Snapeovi, ale zato by třikrát denně vídal Shaha. Harry by si s jeho charismatem poradil, ovšem jen pod podmínkou, že by nevěděl o jiném muži, který mu již podlehl. Navíc měl Harry na sebe podezření, že ve skutečnosti hledá způsob, jak se Snapovi pomstít. A pokud by mu šel Shah na ruku, byl by to pro toho záletníka asi největší trest. Bohužel si Harry sám sebe v roli někoho takového nedokázal dost dobře představit. Ano, když byl ještě s Ginny, často na Snapea myslíval. Fantazii měl v jejich případě dost bohatou a to jen umocňovalo touhu po tom, aby se stala realitou. Jenže to nedělal proto, aby ublížil Ginny. Kdyby Shaha svedl, aby potrestal Snapea, sám sebe by degradoval na pomstychtivou děvku a mohl by se rozloučit se svou hrdostí, která byla Nebelvírům svatá.

Díky Merlinovi právě za Ginny. Myšlenka na ni ho přivedla do Malfoy Manor, kde se pokoušela splnit nelehký úkol. Jak se jí asi vedlo? Nebyla v bezprostředním nebezpečí? Vyslechl ji Malfoy? Uvěřil jí? Harryho vztah se Snapem byl opět malicherný, ve srovnání s posláním, které si svou nerozvážností položil na svá bedra. A ve srovnání s Ginnyinou loajalitou, jež svými kroky prokázala. Nemohl ji podezírat ze lstivosti. Za prvé nebyla Zmijozel a za druhé, kdo by se pustil holýma rukama do boje s drakem, jen kvůli pomstě, či vlastním zájmům?

Bože, až Hermiona a Ron zjistí, za koho Ginny vyměnil, oba ho proklejí. A navíc ho nebudou ani trochu litovat, když jim řekne o Shahovi. A pokud se ještě nějak prořekne, že měl vůči své bývalce podezření z podrazu, nejspíš už s ním nikdy nepromluví.

*

Ginny zabloudila od dveří pohledem k prádelníku, na kterém stála karafa s vodou a broušená sklenka. Draco Malfoy ji ve svém pokoji zanechal zhruba před pěti minutami a za tu dobu se ani jednou nepohnula. Jako kdyby měla nohy přilepené k podlaze.

Nemohla popřít, že nemá pro strach uděláno, byla si dokonce jistá, že by to o ní řekli i lidé, kteří ji osobně znali, ale ocitnout se v hadím doupěti, kde smrt číhala na každém centimetru čtverečním… to by vyděsilo i statečnějšího jedince. Po těch nekonečných minutách se konečně přinutila k nějakému posunu a udělala tedy rozhodující krok k prádelníku. Pokoj už měla zmapovaný. Zatímco tělo spolupracovat nechtělo, mysl a vnímání okolí se rozhodlo nepromarnit ani jedinou vteřinu.

Pokoj Malfoye juniora byl honosný, asi jako zbytek sídla, usoudila Ginny. Vysoká postel se pyšnila nebesy s bohatě nabíranými těžkými sametovými závěsy; stejné zdobily i dvě okna s výhledem do mlhou zahalené zahrady. Tmavě šedou dlážděnou podlahu pokrýval zelený koberec a to pod postelí a v její blízkosti. Ginny si všimla, že je na něm nějaký vzor, ale musela by přijít blíž, aby ho rozpoznala. Tvořily jej o několik odstínů tmavší chlupy. Dřevo na většinu nábytku bylo použito ořechové a s všudypřítomnou zelenou skvěle ladilo. Některé doplňky, jako polštářky na starodávné lenošce, nebo na křeslech před krbem byly v barvě hořké čokolády. Ano, pokoj byl honosný a také tmavý, ale přesto se v něm Ginny necítila špatně. Měla za sebou cestu od hlavní brány, přes velkou vstupní halu a schodiště až po horní hlavní chodbu pod neviditelným pláštěm. Všechny ty prostory, které musela projít, ji sužovaly mnohem víc. A nakonec byla Dracem ubezpečena, že se ve své komnatě příliš nezdržuje, tudíž ji nenavštěvuje ani nikdo jiný.

Než odešel, nabídl jí vodu, aby se napila.

Ginny naplnila sklenici, a když si ji přikládala ke rtům, znovu se otočila do pokoje, připomenout si některé věci, které ji zaujaly na první pohled, avšak nebyla možnost si je kvůli ztuhlosti prohlédnout zblízka. Například ten zvláštní zelený koberec. Po dvou locích odložila sklenici na stříbrný tácek a udělala pár kroků k posteli. Musela se sehnout, světlo z ohně v krbu bylo zacloněno dvěma křesly s vysokými opěradly.

Možná ji to ani nepřekvapilo, ale plácnout se do čela, že to nepoznala hned, bylo přece jen přehnané. Vzor na koberci byl samozřejmě hadí. V pravidelných rozestupech tvořil jakési shluky hadích těl. A když Ginny přivřela oči, mohla v nich vidět písmeno M. Napadlo ji, jestli bylo na koberec použito stejné kouzlo, nebo aspoň podobné, jako když její mamka pletla celé rodině svetry s velkým písmenem, kterým začínala jejich křestní jména.

Dívka bezmyšlenkovitě pohladila obrys první nohy onoho písmena a napřímila se, aby se na to podívala znovu i svrchu. O několik vteřin později, zrovna když začala obdivovat výšku luxusní postele - s jejím vzrůstem jí sahala téměř do poloviny stehen - se vrátil Malfoy s podnosem, na kterém ležel bohatě naložený talíř jídlem.

"Vymluvil jsem se, že si chci číst, jinak večeřím s rodinou v dolní jídelně," vysvětlil překvapené Ginny.

"A oni ti uvěřili? Přečetl jsi vůbec za svůj život nějakou knihu?" dobírala si ho. Draco se zatvářil dotčeně, ale když odpovídal, jeho hlas nepostrádal aristokratický tón a nadhled.

"V poslední době čtu hodně, abys věděla. Jen se většinou zavírám do knihovny. Naši tam stejně moc nechodí, mají jiné starosti."

"Jaké starosti mohou tví rodiče mít? Hledají snad nového Temného pána a ne a ne ho nalézt? O jednom adeptovi bych věděla. Řekla bych, že právě s tvými rodiči večeří," neodpustila si zrzka.

"Dík za připomenutí, úplně bych na to zapomněl. Mimochodem, příbuzné si nevybíráš, sama bys o tom mohla vyprávět, ne? Percyho ambice se od těch našich zas tak moc nelišily," přisadil si Draco. Ginnyina obočí poklesla, nic však neřekla. Místo toho přešla k Malfoyovi a zvědavě zhodnotila obsah talíře. Bylo na něm několik plátků dušeného hovězího, sladké brambory a zeleninový salát. Ve stříbrné misce vedle se nacházel pudink. Dívce se začaly sbíhat sliny, naposledy totiž snídala. Nebyla v Bradavicích ubytovaná, jako Harry a Snape, takže se s ní nepočítalo ani na jídlo. Když jí Harry nabízel dnes oběd, zdvořile odmítla. Nechtěla se v jejich společnosti zdržovat příliš dlouho.

"Možná bys ráda něco snědla," škádlil ji Draco. Ginny ho hladovým pohledem provázela až ke stolku u krbu, na který mladík podnos položil. Pak pokynul dívce, aby se posadila k němu.

Několik minut jedli mlčky, Ginny si krájela malá sousta, nechtěla před Malfoyem působit nenažraně, když on svá sousta ukrajoval se vztyčenými malíčky a následně žvýkal tak pomalu, jako kdyby ho někdo natočil a pak ten záběr pustil zpomaleně. Na první pohled to mohlo vypadat směšně, jenže když si Ginny vzpomněla na své bratry, kteří ke společnému stolu sedávali pomalu s rukama od bláta, protože předtím dováděli venku v dešti, musela uznat, že na kultivovaném stolování přece jen něco bude.

"Kdy to tátovi řekneš?" zeptala se. Chtěla předchozí úvahy přebít něčím důležitějším. Draco pokrčil rameny.

"Až nebude poblíž teta," odvětil neurčitě. To se dalo pochopit. Přítomnost Bellatrix byla u takového rozhovoru krajně nevhodná. Jak mohl ale Draco zařídit, aby byl se svým otcem o samotě? Nic by za to nedala, že ta proradná ženská jim neustále dýchá na krk.

"Měla bych jeden nápad. Jak moc tvůj otec akceptuje, že čteš?"

"Už jsem ti řekl, že je mu to víceméně jedno, řeší jiné problémy," zamračil se blondýn. Ginny si netrpělivě mlaskla.

"O těch problémech ses nijak nerozmluvil…"

"A tebe nenapadlo, čeho by se mohly týkat? Jsem tátovi ukradený, jasný? Je mu jedno, co dělám. Od pádu Voldemorta je totálně v háji. Jeho svoboda nás stojí spoustu peněz. A přednášku si nech laskavě pro sebe. Děkuju!" Draco zakoulel očima a odvrátil tvář od zmatené zrzky. Ginny každopádně nečekala tak upřímnou zpověď. Ještě od Malfoye. Samozřejmě věděla, že hlava této rodiny za své vykoupení z Azkabanu platí vysokou cenu a nebyla sama, kdo mu to přál, ale pokud musela rodina šetřit například na jídle a Draco jí přenechal většinu své večeře - opravdu toho snědl příliš málo - pak si nemohla pomoct, když ucítila bodnutí lítosti. Od Harryho věděla, že tehdy na astronomické věži to byl Draco, kdo dostal za úkol zabít Brumbála, ne Snape, který to nakonec udělal za něj, ale Ginny něco říkalo, že by to Malfoy neudělal tak jako tak, že na to zkrátka neměl koule, jak se říká. Přece pes, který štěká, nekouše. A když se tak Ginny zadívala na zamračenou Dracovu tvář, na ten zoufalý výraz ve světlých očích, jenž mladý aristokrat maskoval arogantní maskou, dokázala by možná i odpřísáhnout, že na nikoho jiného tohle přísloví nesedí víc.

Jakoby ledabyle mávla rukou a nabrala si další sladkou bramboru na vidličku. "Mě na přednášky moc neužije, Malfoyi, buď v klidu. Jen mě tak napadlo, že bys mohl tátovi tu zprávu oznámit s pomocí nějaké knížky. Když použiješ odpovídající kouzlo, text se vytvoří z předtištěných písmen a dokonce se tak stane jen před očima toho, koho určíš. Takže tvoje teta může stát tvému otci třeba za zády a koukat se mu přes rameno a stejně nic neuvidí," ušklíbla se. Malfoy si ji celou dobu se zájmem prohlížel. Jeho předchozí otrávená nálada byla pryč, Ginnyin plán ho evidentně zaujal.

"A ty takové kouzlo umíš?" zeptal se nedočkavě. Ginny přikývla, zatímco si důležitě vkládala mezi rty malou baby karotku.

Málem zkoprněla šokem, když Dracovy oči poklesly právě na její rty. Kruci, vážně už to bylo dlouho, co si ji někdo prohlížel s takovým zaujetím. Ale tady jde o Malfoye, ty trdlo. Odjakživa nenávidí kohokoliv, kdo má jen trochu nazrzlé vlasy. A jeho rodina nazvala tu tvou kouzelnickou lůzou. Jste pro ně krvezrádci, protože se paktujete s mudly, jak prohlásil Malfoy senior. Pokud se ti ten kluk dívá na pusu, pak jen proto, že mu právě uzmula další kousek jeho večeře. Musí ho to hrozně štvát.

"Není na něm nic těžkého. Až se najíme, tak ho vyzkoušíme," navrhla Ginny. Ten pohled ji začínal slušně znervózňovat. Malfoy se sice nedíval pořád, ale od té první chvíle občas jeho zrak k jejím ústům zabrousil a co hůř, bylo to i v okamžicích, kdy zrovna nejedla. Takže to s nedobrovolným poskytováním jídla nemělo nic společného.

Ginny si mimoděk olízla spodní ret jazykem a promnula jej s horním. Světlé oči se nenásilně vrátily k těm jejím, jako kdyby právě neudělala smyslný posunek, který její tělo vytvořilo ovšem podvědomě. Neměla v úmyslu Malfoye zkoušet.

"Chci říct, že není moc času. Musím se brzy vrátit, Harry potřebuje svůj plášť. Ideální by bylo, abychom to provedli dnes večer. Takže se to kouzlo musíš naučit hned a co nejdřív otci sdělit, jak se věci mají," oznámila mu Ginny nekompromisně. Draco nevycházel z údivu. Takhle rychlé to určitě nečekal.

"Ještě dnes? A kam vůbec půjdeme? Není moc míst, kam by se Bella nedostala," uvažoval. Ginny zavrtěla hlavou.

"Není, to máš pravdu," přivřela na něj oči. Malfoy ji napodobil, než se rozšířily tak, že málem nebyla vidět barva panenek. Odhodil svou vidličku na talíř a postavil se.

"Tak to ani omylem, Zrzko, tam už mě nikdo nedostane," bránil se se zvednutýma rukama před sebou. Jakoby se od sebe snažil odehnat ďábla. Ginny tak trochu počítala s takovou reakcí, ale jednou se to Malfoy dozvědět musel.

"Tak si tu zůstaň, ale věřím, že až řekneš tátovi, o co jde, uvidíme za ním jen vypálenou čáru. A bude mu ukradené, že se protne s hranicemi bradavických pozemků. Nemáte jinou možnost," dorážela Ginny.

"Je spousta možností. Můžeme emigrovat. Stejně o tom rodiče už několikrát mluvili." Znělo to, jako kdyby Draco uklidňoval hlavně sám sebe.

"A co až se ti tvůj táta složí přímo před očima? Co když úplně bezdůvodně umře třeba při obědě, nebo na schodech, až půjde do své ložnice. Představ si, jak si užívá svou sklenku whisky, něco vypráví tvé mámě a najednou…"

"To se nestane!" zavrčel Draco. Nebyl s něčím takovým smířený a z toho musela Ginny vycházet.

"Že ne? Chceš, abych ti řekla, co je tvoje teta zač? Opravdu to musím vysvětlovat zrovna já tobě? Zabila svého bratrance, byl to její pokrevní příbuzný. Co je pro ni tvůj táta? Jen švagr. A vidina pomsty Harrymu a Snapeovi…"

"Jenže to ona přece neví," odmítal Draco přistoupit na Ginnyiho naléhání. Ještě že předtím uvalil na pokoj ochranná a tišící kouzla, oba neměli daleko k tomu, aby na sebe začali ječet.

"Vážně tolik podceňuješ její inteligenci? Muselo jí přece dojít, že se ona i Snape vrátili díky viteálu. A pokud bude pátrat po takovém případu, zjistí to. Stejně jako jsme to zjistili my. U Merlina, Draco!" Ginny si stoupla také, při tom vzteku se prostě sedět nedalo. A v první chvíli si neuvědomila, že Malfoye poprvé oslovila křestním jménem. Jemu to ovšem došlo ihned, vykulil na ni totiž nevěřícně oči, čehož Ginny duchapřítomně využila. "Prostě se naučíš to kouzlo a pak to otci oznámíš. Možná bys měl taky přihlédnout k tomu, že jde o něj a ne o tebe. Jestli se rozhodne stejně jako ty, pak…"

"Pak?" vyhrkl Malfoy. Ginny se zhluboka nadechla a zkroutila rty do nesouhlasného šklebu.

"To se ještě uvidí. Teď buď sakra chlap a udělej konečně něco správně."

*

Harry si Severuse nevšímal, i když starší muž seděl přímo naproti němu a věnoval mu co chvíli zvídavý pohled. Už tak bylo dost těžké, najít ztracenou kuráž a dorazit na společnou večeři, ke které byl Harry v podstatě donucen vydíráním, a tak nemohl svůj tvrdě vydobytý vnitřní klid riskovat kvůli jednomu pohledu, ať už by byl jakýkoliv. Navíc když mladík nakonec neodolal a podíval se a uviděl ve Snapeových očích ten výraz, neuvěřil mu. Možná už toho za sebou měli dost a v posledních dnech i mnoho intimního, ale člověk jménem Shah, jakoby mezi nimi seděl na stole a Snape se na Harryho díval skrze něj. To si tedy myslel mladší kouzelník.

Snape už věděl, co Harryho trápí a nijak mu to nevyvracel a za ten krátký podvečer se jistě nic nezměnilo.

"Kdy nastupuješ do knihovny?" zeptal se Snape v polovině hlavního jídla. Dnes jim Mimi přinesla cibulový koláč, po kterém by se Harrymu dělaly normálně boule za ušima, kdyby se jeho myšlenky netoulaly bůhví kde a touha zjistit, proč sedí opět zde, nepřebila chuť k jídlu. Kmitl očima po chladném profesorově obličeji a pokusil se odpověď zformulovat co nejstručněji.

"Už zítra."

"A jak se ti líbí dolní komnata?" vyptával se Snape dál. Harry už se na něj nedíval, nimral se ve svém jídle a přemýšlel, jak svůj dýňový džus přeměnit na aspoň padesáti procentní alkohol, nebo na lektvar neviditelnosti.

"Líbí," zakuňkal. Měl pocit, že Snape po tom slůvku zaskřípal zuby, ale odpřísáhnout to nemohl. Známé puf uvedlo do komnaty skřítku, která jim s předstihem přinesla moučník v podobě třešňového koláče s čokoládovou polevou. K lákavé sladkosti přidala ještě podnos s kávou a zase se přemístila pryč. Harry další chod uvítal. Čím dřív bude mít všechno snědené, tím dřív odsud bude moci odejít.

"Nějaké zprávy od Ginevry?" Snape odsunul svůj talíř s nedojedeným cibulovým koláčem stranou a začal servírovat kávu. Harry zavrtěl hlavou.

"Zatím ne, ale věřím jí, že na sebe bude dávat pozor a podaří se jí to," pronesl odhodlaně.

"Pokud má otázka vyzněla tak, že o její odvaze pochybuji, pak sis to vyložil špatně," odtušil Snape. Nalil kávu nejprve Harrymu a pak sobě. Mladík též odsunul večeři a přidělil si na malý dezertní talířek miniaturní kousek moučníku. Miloval každé jídlo, které skřítci v Bradavicích připravili, ale bylo jen málo okamžiků, kdy si ho dokázal vychutnat. A tento k nim rozhodně nepatřil.

"Asi jo," přisvědčil slabým přikývnutím. Snape nereagoval, alespoň ne slovně a pokud měl nějaký výraz na tváři, Harry ho neviděl.

"Rád bych s tebou o něčem mluvil," ozval se profesor po další minutě útrpného mlčení. Harry si všiml, že ho muž ještě ani jednou neoslovil. Možná pro něj Harry byl příliš familiérní a Potter naopak tvrdý. I Harry sám se obával, že by ho s tím druhým poslal do patřičných míst. "Týká se to profesora Shaha," dodal Snape. Harry ztuhl, víc slyšet nepotřeboval. Proč se k tomu mají zase vracet? To co udělal, to že vzkřísil Snapea a dokonce se přiznal ke svým důvodům, bylo víc než jasným výkřikem zoufalství a přání, aby už mu nikdo emočně neubližoval. Chtěl mu snad Snape vyprávět, co všechno spolu se Shahem dělali? Vysvětlit mu, aby si nedělal plané naděje? Takže o tom měla být jejich večeře?

"To co se týká profesora Shaha, se týká tebe, ne mě, takže…"

"Ale…"

"Chci tím říct, že se nemusíš snažit. Podle tebe jsem hloupý, ale nějaké hranice přece jen mám. Navíc, nemohl jsi vědět, že tu bude. Nevěděl jsem to ani já. Myslel jsem si, že lektvary pořád vyučuje Křiklan. Nebudu ti lhát, nejásal jsem, když jsem vás viděl spolu, ale čím víc o tom přemýšlím, tím větší mi to dává smysl. Ty a on. Vždyť vy se k sobě dokonale hodíte." Harry se odvážil na druhého muže pohlédnout a to co uviděl, mu vyrazilo dech. Snapeovi v obličeji hrály všechny světlé odstíny šedé a téměř mrtvolně bílá. Oči naproti tomu plály divokým plamenem. Co zase řekl? To už nesmí vyslovit ani svůj názor? Přece nabídl tomu muži svou dobrou vůli a smíření.

"Pottere! Ihned přestaň s těmi obětními kecy. Je to směšné!" zvýšil lektvarista hlas. Harry takovou reakci pochopitelně nečekal. Odkdy Snapeovi záleželo na tom, co si myslí?

"Ale já… chápu to, fakticky. Možná to nedává smysl, jenže co by se změnilo, kdybych se vztekal a snažil se tě přesvědčit…"

"Ale už dost," zahřměl Snape. Jeho natažená dlaň dopadla na desku stolu, že se roztřásl strachy i porcelán. Harry nadskočil a zamával řasami. "Co to ten tvůj změklý mozek zase vymyslel za hovadinu? Ty že máš hranice hlouposti? A nenachází se náhodou na úplném začátku?" Odstíny šedé nadobro zmizely a nahradila je bílá s červenými fleky. Jako kdyby se zlost propalovala do jeho obličeje zevnitř. I Harrymu ale docházela trpělivost. To s ním Snape bude zase mluvit jako s malým dítětem?

"Přestaň mě urážet, prosím. Myslím, že bohatě stačí, že si jako idiot připadám sám, protože jsem se snažil o něco, co stejně nikdy nemohlo vyjít. Tak mě laskavě nech na pokoji!" Harry se v polovině své exklamace zvedl a přidržel stolu, který mu napůl sloužil jako opora a napůl jako záminka, jak zaměstnat své ruce, aby se s nimi po Snapeovi neohnal.

"Ano, jsi idiot. Ani mě nenecháš domluvit. Já a Sareh…"

"Co ty a Sareh? Není to Shah, že? Pro tebe je to Sareh, protože se milencům obvykle říká křestním jménem, ne příjmením. Jo, to už jsem taky pochopil!" prskal Harry.

"Ty idiote! Mlč už!" Snape už se přes stůl nakláněl tak mocně, že si svůj hábit málem namočil do kávy. "Já a Sareh jsme…"

A víc Severus říct nezvládl, protože naléhavé zaklepání jejich hádku utnulo. V dalším okamžiku se do komnaty za doprovodu rušících kouzel nahrnulo pět kouzelníků. Tři z nich byli ve tvářích bledí, ten čtvrtý neskrýval své obavy a pátý… přesněji Ginny Weaslyová kráčela s hlavou hrdě zvednutou, na což měla plné právo. Právě se jí totiž podařilo do Bradavic propašovat celou rodinu Malfoyů.