Krvavý polibek 25.

A máme tu další díl. Opět děkuji všem, kteří mě u toho minulého podpořili svými úžasnými komentáři. Nemyslete si, i koment o dvou slovech, přestože tam snad takový ani nebyl, mě dokáže povzbudit. S každým dílem na sobě cítím stále větší tíhu odpovědnosti za to, aby se povídka povedla. Tu, kterou jsem napsala naposledy, i když to byla jednodílka, neměla valný úspěch (na ffdeníku), takže se obávám, jak dopadne tohle. Třeba nejsem ta správná osoba pro psaní tohoto fandomu :D Ale to ukáže až čas...

Na konci přidávám bonus pro Martu, který jsem jí slíbila právě v komentářích. Snad se jí bude líbit ;)

---

Harry byl ze setkání v knihovně poměrně dost zmatený. Profesor Shah byl ve skutečnosti celkem fajn chlap. Tedy něco Harrymu říkalo, že při hodinách se bude pořádně mračit a nahánět studentům strach, byl přece svědkem mrazivé atmosféry ve vstupní hale, když Shah vyšel z velké síně a za ním cupital vystrašený chlapec, jehož čekal školní trest, ale po návštěvě knihovny, kde se sešel mimo jiné i s madam Pinceovou, jež mohla na charismatickém učiteli oči nechat, musel tak trochu přehodnotit svůj názor na toho muže. A k jeho smůle nezabralo ani to, co viděl v učebně lektvarů. Napadlo ho, jestli Shah nemá nějaké podprahové schopnosti. Vážně se cítil ovlivněný. Přece nebude člověka, který mu kradl před očima jeho lásku, považovat za sympatického a více než snesitelného.

Harry i Minerva mlčeli, když se vraceli z knihovny do tajné komnaty. Byl čas oznámit Snapeovi, že odchází do jiného pokoje. A ředitelčina přítomnost měla zajistit, aby to Snape zbytečně nerozmazával, i když Harry spíš počítal s profesorovým oddechnutím si. Muselo ho dusit, být v jednom bytě společně s někým, vůči komu měl výčitky. Ačkoliv se Harry cítil jako svázaný řetězy, na druhou stranu byl docela rád, že se takhle rozhodl. Bude to tak nejlepší, pomyslel si s těžkým srdcem.

Harry automaticky pohladil anděla po zvednutém lýtku a dveře do komnaty se otevřely. Ředitelka zrušila ochrany a prošla dovnitř, Harry hned za ní. Bylo na něm, aby kouzla obnovil. Přivítal to, neměl sílu se rozhlížet po místnosti a podrobit se případnému Snapeovu pohledu. Možná na to během pracovní schůzky zapomněl, ale to, že mezi nimi vládlo napětí, se někde znovu projevit muselo.

Snape seděl na pohovce a četl jednu z knih, které mu Minerva poslala po skřítce. Zbylé ležely vyrovnané do komínku na nízkém stolku před ním. Kniha vypadala poměrně nově, takže šlo o nějakou novinku. Povytažené mužovo obočí trochu napovídalo, co si o obsahu myslí, ale přesto už měl několik kapitol přečtených. Nenechal se rozrušovat, dočetl stranu a až pak se na příchozí podíval. Harry měl pocit, že někdo vysál z pokoje veškerý kyslík.

"Myslím, že se profesoru Shahovi líbíš, Harry." Minerva se spiklenecky ušklíbla a způsobně se usadila na židli u stolu. Beze slov přivolala svou skřítku, která se automaticky přihnala s čajem. Harryho napadlo, že se musí ředitelky zeptat, jak to dělá, ale až potom, co mu vysvětlí, co má tohle znamenat.

"Děkuji ti, Mimi," věnovala Minerva své skřítce milý úsměv, což tvoreček přijal se stydlivě sklopenýma očima a po lusknutí zmizel. Mimi musela svou paní velmi zbožňovat, pomyslel si Harry. Ok, ale teď zpátky k té absurditě, kterou ředitelka vypustila z pusy.

"Jak se mu líbím?" vyhrkl. Ve skutečnosti nevěděl, na co se zeptat, Minerva ho zkrátka nachytala na švestkách. Sledovala tím něco? Po tom, co jí řekl, že viděl Snapea a Shaha v učebně lektvarů v objetí? Bože, ženské, pletichářky zatracené. Rychle střelil pohledem po Snapeovi, který právě odkládal knihu na područku pohovky. Muž se tvářil nezúčastněně.

Ředitelčin povznesený výraz se změnil na lehce zmatený.

"Oh, tedy tak jsem to asi nemyslela," nervózně se pousmála, než své tváři opět nasadila autoritativní masku. "Byl k tobě milejší, než obvykle bývá. Možná je jen rád za novou krev, a že tě konečně mohl poznat. Ve skutečnosti je profesor Shah celkem uzavřený člověk, že Severusi?" stočila pozornost ke staršímu muži.

"Tak nějak," podotkl Snape chladným hlasem. I když se tvářil, jako že se ho to netýká, nepřestal pohledem propalovat Harryho. V jednu chvíli dokonce mírně přivřel oči. Harry se pokusil být nad věcí, celý tenhle rozhovor se v první řadě neměl vůbec odehrát. Bylo třeba oznámit Snapeovi nové uspořádání věcí.

"No, nepůsobil na mě tak, jak jste předtím strašila," přiznal.

"Možná jsem to trochu přehnala," pokrčila ředitelka rameny. Harry se kousl do rtu a konečně zaměřil plnou pozornost na muže na pohovce. Musí to udělat, teď nebo nikdy. Pořádně se nadechl.

"Ehm, profesore, já… vyžádal jsem si jinou komnatu, tak jsem vám jen přišel říct, že budu o patro výš a… no, zkrátka vás tu už nebudu otravovat," dokončil svoji řeč nejistě. Snapeův obličej se během těch slov přetvořil do kamene o tvrdosti diamantu. Harry věděl, že kdyby do jeho tváře píchl, zlomil by si prst.

"Prosím?" pozvedl muž obočí. Až se to zdálo nemožné, že s ním dokáže hýbat, když bylo do toho kamene vytesáno také.

"Brzy by se tu měl objevit Lucius Malfoy a jsou tu jen dvě ložnice, takže…" Harry se rychle podíval na ředitelku. Věděla, že jsou to jen úhybné manévry, ale nic neřekla. Káravý pohled byl však dostatečně výmluvný. I když to povolila - na doporučení Brumbála - neznamenalo to, že s tím souhlasí.

Harry se do toho netoužil zamotat ještě víc a Snape nic jiného neřekl, alespoň zatím, takže usoudil, že by měl využít diplomatickou odmlku k ústupu. Naštěstí si ani nesedl, měl tedy ke dveřím snadnější přístup.

"Co myslíte, že děláte, Pottere?" štěkl po něm Snape, jen co Harry udělal první krok. Minerva při tom zvuku nadskočila. Mladík samozřejmě zaváhal.

"Odcházím?" zkusil to o něco tišším hláskem, než původně zamýšlel. Ředitelka měla mírně rozšířené oči, rty však stisknuté do pevné linky. Poté se zhluboka nadechla, zatímco se ti dva propalovali pohledy. "Argus, Merline. Nechala jsem ho uklízet v komoře s čistícími prostředky. Úplně jsem na to zapomněla. Musím jít, než si nějak ublíží." Vystřelila ze židle a zamířila stejným směrem jako Harry. Rozdíl byl v tom, že ji nikdo nezastavil.

Harry se otočil na patě, s úmyslem, ztratit se stejně jako ona, jak se říká po anglicku, jenže té ženské se nějak povedlo s nadzvukovou rychlostí obnovit ochrany, které měly mimo jiné i zabránit komukoliv projít ven nebo dovnitř. Neviditelná clona ho odmrštila zpět, až zavrávoral. Měl co dělat, aby si nesedl na zadek, jak velký to byl tlak. Jelikož byl k místnosti zády, nevšiml si, že k němu mezitím lektvarista došel. Když ho popadly dvě silné ruce a otočily si ho k sobě, pochopil, že začíná jít do tuhého. Bohužel netušil proč. Proč se na něj profesor díval pohledem, který používal na neposlušné studenty? Proč byly jeho svaly v obličeji stále tak tvrdé? Copak nepoznal Harryho dobrou vůli?

"Ještě jednou, Pottere. Co si myslíte, že děláte? Začíná vám být tato situace nepohodlná? To tedy brzy. Copak jste si nedomyslel následky? Budeme o tom znovu diskutovat, nebo se zachováte jako chlap a postavíte se svým problémům čelem?"

"Já jsem chlap!" odsekl Harry dotčeně. O dítěti v jeho případě přece nemohla být řeč. Snape by s ním určitě nic neměl, kdyby… byl ještě dítě. Upřímně, Harry dospěl mnohem dříve než jeho vrstevníci. Okolnosti, kterým byl vystaven, se o to postaraly samy. Jen si nedokázal vzpomenout, kdy k té změně přesně došlo.

"Tak se podle toho chovejte, u Merlina!" štěkl Snape. Poté ho popadl za zápěstí a dotáhl k pohovce, na kterou ho téměř hodil. Harry po dopadu spíš ležel, než seděl, ale neměl v úmyslu se jakkoliv pohnout, zatímco kolem něj začal lektvarista přecházet sem a tam jako tygr v kleci, ruce založené na prsou, prsty zaťaté do vlastních paží. Neměl by se s ním dohadovat, když byl v takové ráži, Harry to věděl, jenže…

"Chovám se podle toho. Přece hlavně dospělému člověku by mělo včas dojít, že je někde nevítaný, i když si to ten druhý zatím neuvědomuje," ozval se rozčileně.

Snape se zastavil a přivřel na něj oči.

"O čem to mluvíš, ty idiote?" vyplivl. Mladík se ještě víc přikrčil; pořád šel ze Snapea strach. Ne že by to někdy sám před sebou zpochybňoval. To spíš ho jejich nový druh vztahu falešně uchlácholil.

"Já nejsem žádný idiot!" zašeptal divoce. Jestli mu ten chlap ještě jednou přidělí takové ´jméno´, přemění ho na skutečného netopýra a hodí mu otrávenou žábu.

"A co jiného tedy jsi? To co mi tady říkáš, nedává vůbec žádný smysl. Je mi jasné, že už to nějakou chvíli trvá, jen ses přetvařoval, abych na tebe nenaléhal…"

"Ty nikdy nenaléháš, ne snad? Chceš mi tvrdit, že tě zajímá, co mě trápí?" Harry staršímu muži věnoval podezíravý pohled. Snape spustil ruce z prsou a tentokrát si je zapřel o boky.

"Krucinál, co ode mě chceš slyšet? Přece jsem se tě ptal, co se děje a doposud jsem od tebe nedostal kloudnou odpověď. Svádíš to na své výčitky, ale oba víme, že to tak není. Proč ze mě děláš hlupáka?"

"Že by na oplátku?" přerušil ho Harry rychle. Snape zavrčel. Zásah.

"Poslouchej mě, Pottere…"

"Pche!" Harry mávl rukou a konečně se odvážil na pohovce trochu pohnout. V tuto chvíli se na Snapea nechtěl dívat, takže odvrátil tvář.

"Co je?" zavrčel starší kouzelník. Harry tvrdošíjně probodával očima protější stěnu.

"Slyšíš se? Pořád mi říkáš ´Pottere´. Budu pro tebe vůbec někdy Harry?"

"Nejspíš ne, když se budeš pořád chovat jako imbecil!"

"Takovým lidem se spíš říká křestními jmény, nebo ne?" Bože, tyhle absurdní hádky… bude jim někdy konec?

"Tak dobře, Harry…" začal Snape odhodlaně. Mladík se na něj podíval a samozřejmě mu neušly šibalské jiskřičky v mistrových tmavých očích. Vždyť on ho k tomu přímo navedl.

Lektvarista nevzrušeně pokračoval dál. "Pokud je tady reálná možnost, že už se nechceš držet svých původních plánů, rád bych to věděl. Nebo jinak, bylo by od tebe zodpovědné, tudíž dospělé, kdybys mi na rovinu řekl, že se tato… naše situace změní a poté by bylo velmi příhodné, pokud bys přidal i důvod, na který, si myslím, mám plné právo."

Když Snape skončil, Harry si musel několikrát jeho slova přehrát znovu v hlavě, aby jim správně porozuměl. Pochopil je hned, ale stále tu byla ta léty nastřádaná nedůvěra vůči mistrovi lektvarů. Proč by ho mělo tohle všechno zajímat? Proč to pořád rozmazává? Harry byl přesvědčený, že ho lektvarista nechá odejít. Možná přidá ono oblíbené ´idiote´, ale takové drama tedy nečekal.

"Chci se držet původních plánů," přiznal sklesle. Snape přistoupil k pohovce blíž a zamračil se.

"Pak tedy nechápu, proč…"

"Vím to!" přerušil ho mladík.

"Víš co?" Snapeův hlas byl naléhavější, než by se na muže s tak pevným a stabilním charakterem hodilo. Harry jeho překvapení využil a vyškrábal se do stoje. Při tomhle prostě nemohl sedět.

A ano, ať už je to tedy venku!

"O tobě a… o něm. Že se tu celou dobu snažím zbytečně, protože ty už… patříš někomu jinému." Harry si až nyní uvědomil, že si tuto řeč připravoval od chvíle, kdy ty dva viděl v učebně lektvarů v objetí. Jenže v závěru řekl něco úplně jiného. Nebyl si jistý tím, co přesně měl připraveného předtím, ale vyslovená slova to určitě nebyla, protože se mu vůbec nelíbila. A použitý hlas bez špetky autority byl přímo k pláči.

Snape pozvedl obočí, neskrývajíc skutečný šok. Co když… měla McGonagallová pravdu, napadlo mladšího muže. Šokovaný Severus? Nemožné.

"U Merlinových vousů, Pottere. Ty jsi někde spadl na hlavu? To podezření už jsem nějakou dobu měl, ale teď…"

"Přijde ti to vtipné? No jistě, uhýbáš před otázkou, kterou bys měl položit, protože na ni odpověď už znáš." Harry zapíchl vyššímu muži ukazováček do hrudi a pořádně se na něj zamračil.

"Netuším, o čem to mluvíš, jen konstatuji očividné. Že ses nejspíš zbláznil. V první řadě chci vědět, kdo je ten ´on´, mám pocit, že se v té tvé nerozvážné hlavince opět zrodila nějaká utkvělá představa. A nebylo by to poprvé, že?" nenechal se Snape odradit Harryho bojovnou náladou.

"Napadlo tě někdy, že toho hlupáka ze mě děláš ty? Vážně s tebou musím mluvit polopatě, abys to pochopil?"

"Chci, abys se mnou mluvil na rovinu!" zvýšil Snape nepatrně hlas. Harry stál u něj příliš blízko, aby se dokázal soustředit, jenže pokud by teď ustoupil, ukázal by tomu parchantovi slabost.

Upřímnost? Dobrá tedy!

"Viděl jsem vás. Tebe a Shaha, v učebně lektvarů. Objímali jste se. Díval ses na něj…" Ne, tohle nahlas neřekne, i když ho to trápilo mnohem víc, než si byl ochotný přiznat. "Sledoval jsem ho; chtěl jsem vědět, co je zač a pak jsi tam přišel ty."

Harry neměl sílu, dívat se do Snapeovy tváře, zvlášť když se po jeho slovech zkroutila do posměšného úšklebku. Jistě, teď mu to bude vyvráceno a ještě dostane opět přednášku o tom, jaký je hlupák. Přesto nedokázal navést svůj pohled někam jinam.

"Merline, takže to je ten problém? Ty žárlíš?" pousmál se Snape. Harryho se lektvaristova náhle povznesená nálada dotkla. Mohlo ho napadnout, že bude lektvarista zatloukat a udělá z toho pořádnou frašku. Nepotřeboval mnoho k tomu, aby se opět uzavřel do sebe. Zesměšňovat se rozhodně nenechá.

"A i kdyby? Víš co? To je jedno. Už jsem se rozhodl, nebudu ti stát v cestě," oznámil staršímu muži. Poté ho s hlavou vzpřímenou obešel a vydal se konečně ke dveřím. Po cestě už vytahoval hůlku, aby zrušil ochranná kouzla.

"Pottere!" ozval se za ním Snape. Harry se sice zastavil, ale natočil jen trochu tvář, neobrátil se k muži celým tělem.

"Nemusíš mi nic vysvětlovat. Chápu to, vždyť jsem ho viděl." Harry rychle zašeptal finite a bariéra spadla. S jejím obnovením se nezatěžoval, mohl to udělat i Snape. Jen chtěl být co nejrychleji pryč.

* * *

To bylo poprvé, kdy Ginny Weasleyová používala neviditelný plášť svého ex přítele. Poté, co Harry opustil školu, plášť zůstával schovaný ve skříni v ložnici a nikdy se o něm nebavili. Někdy měla Ginny pocit, že se Harry snad ani nechce vrátit do kouzelnického světa.

Nyní si musela připustit pochybnosti, které se jí poslední rok a půl téměř vysmívaly. Byly natolik nenápadné, že je zkrátka přehlédla, nevěnovala jim svou pozornost. Harry jí neříkal všechno. Celou tu dobu v podstatě mlžil a ona si ničeho nevšimla. Co jí ještě zamlčel, kromě své náklonnosti k profesorovi Snapeovi?

Ginny se nemohla divit Harryho mlčenlivosti, nebyl zrovna řešitelský typ a také nemohl vědět, jestli jeho plán vyjde. Hlavně z toho důvodu na něj byla naštvaná, protože pokud by opravdu nic z toho, co si plánoval, nevyšlo, nejspíš by s ní stále udržoval ten zvláštní milenecko-přátelský vztah, který mezi nimi po válce vznikl. Ginny už delší dobu cítila, že ta jiskra, která přeskočila ještě na škole, jakoby skomírá, ale přikládala to Harryho psychice, způsobu, jak si zvyknout na nový život. Bez Voldemorta. Proto nikdy nic neřekla a snažila se mu být oporou. Vlastně by měla být Snapeovi vděčná, že ten svůj křivý nos nakonec z hrobu vystrčil. Ona i Harry by se trápili v ubíjejícím vztahu bez budoucnosti ještě hodně dlouho. Ne-li napořád.

Nabídnout svou pomoc v boji proti Bellatrix Lestrangeové byl pro změnu Ginnyin způsob, jak se srovnat s novými skutečnostmi. Nebyla ještě připravená, vidět ty dva spolu, ale věděla, že jednou to zvládne, až překoná smutek i vztek, a pak by mohla litovat, pokud by nyní podlehla emocím.

I když věděla, že jí nikdo z Malfoyů neublíží, měla i tak velký strach. Musela počítat s tím, že se na Malfoy Manor nachází Bellatrix. Proto ten neviditelný plášť, jinak by si ho snad ani nevzala. Ne že by měla v plánu to povědět někomu dalšímu.

Na radu profesora Snapea - to jejich sezení bylo poněkud nejisté a ostražité (očekávatelně) - se přemístila k hranicím pozemků rodiny Malfoyů a teprve tam si neviditelný plášť přehodila přes hlavu.

Zdejší krajina byla v tuto dobu pochmurná a nevlídná a rozlehlé aristokratické sídlo se v mlze tvářilo přímo hororově. Ginny už viděla pár mudlovských filmů, to díky Harrymu, který si tímto způsobem připomínal svůj život mezi nekouzelníky a byla si jistá, že něco podobného už v nějakém filmu zahlédla. Mudlové měli svůj vlastní způsob, jak ztvárnit upíry a pamatovala si, že podobný dům, obklopený uschlými stromy a shnilou trávou, byl v jednom takovém snímku jejich útočištěm. Běda člověku - smrtelníkovi, který se na vlastní pěst do takového domu vypravil. Dokonce si vzpomněla na jméno toho opovážlivce. Nějaký Van Helsing, či co.

Ginny si představovala Malfoye v podstatě jako takové novodobé upíry. Vysávali z lidí dobrou náladu a vnitřní klid, podobně jako Mozkomorové. Cítila to od prvního okamžiku, kdy se s Luciusem Malfoyem potkala v Příčné ulici. A nezáleželo na tom, že to nebylo úplně přímé setkání, že spíš jen přihlížela jeho kousavému rozhovoru s jejím otcem.

Svým způsobem jí dodávalo odvahy to, co věděla a za jakým účelem na Malfoy Manor přišla. Lucius ji bude muset poslouchat, pokud chce přežít. Až mu oznámí, že je spojen s Harrym a Snapem, určitě tomu nabubřenému blonďatému panákovi spadne čelist. Ano, na to se celkem těšila.

Plášť se jí pletl pod nohy, ale zabránil tomu, aby se jí vlhkost a vlezlá zima opírala do tváří. Alespoň že nebyl vítr, ten by její úsilí, dostat se k hlavní bráně sídla, značně zmařil. Ginny vyzkoušela na ochranná kouzla několik zaručených protikouzel. Na některá totiž Finite Incantatem neplatilo. Kouzla, jež chránila pozemek, bylo celkem jednoduché přelstít, u brány už se tak jistá necítila.

Diagnostickým kouzlem zjistila, že hlavní bránu chrání cosi složitého, s čím se ještě nesetkala. Přinutila se uklidnit, nabrat zpět rovnoměrný dech, protože během přesunu od hranic pozemků se stihla nadechnout asi jen dvakrát a pak se to v několika vteřinách snažila dohnat, z čehož jí rozbolela hlava.

Zaměřila se na to, co jí řekl profesor Snape. Předpokládal, že bude Lucius Malfoy paranoidní, což Ginny vlastně ani moc nepřekvapilo, a že si bude zakládat na starých zaklínadlech, která používali jeho předkové. Malfoy nemohl použít kouzla, která by nevítaného návštěvníka jakkoliv zranila, ale také chtěl zabránit proniknutí, či útěku dané osoby, aby ji pak mohl hezky načapat při činu.

Ginny posbírala všechny informace a vzpomněla si, že jí mistr vyprávěl o jakémsi lepivém kouzle. To by v Malfoyově případě splnilo účel na jedničku. Pokud by se brány dotkla, třeba jen jedním prstem, přilepila by se a zůstala zde, dokud by ji nenašel někdo z domu. Kouzlo mělo samozřejmě za úkol upozornit svého tvůrce na nezvané hosty. Teď už jen přijít na to, jak ho z té brány odstranit.

Ginny zapátrala v kapse bundy a vytáhla na dvakrát složený pergamen, na který si před odchodem z Bradavic napsala nejdůležitější údaje. Bylo mezi nimi i protilepivé kouzlo. Zkusila ho aplikovat na bránu a pak ji znovu přezkoušela diagnostickým zaklínadlem. Celý proces se jí podařil až na potřetí. Srdce jí zaplesalo úlevou a radostí, když její hůlka neobjevila na bráně žádnou přítomnost magie. Ginny schovala pergamen i hůlku do kapes a přitáhla si plášť těsně k tělu. Teď už zbývalo jen čekat. Brzy se jistě někdo objeví.

Ve skutečnosti doufala, že přijde sám pán domu. Bylo by to nejjednodušší. Prostě by ho spoutala a přemístila se s ním rovnou do Bradavic. Bohužel se místo vznešené chůze Luciuse Malfoye na obzoru široké příjezdové cesty objevila poněkud houpavější, doprovázená tichými nadávkami, které s každým slovem zesilovaly.

Draco Malfoy. Ten hlas by poznala kdekoliv. Nafoukaný Zmijozel.

Ginny na něj od konce války nepomyslela ani jednou, ten kluk jí byl víceméně ukradený a neměla v úmyslu ho nijak velebit za to, že se před pádem Voldemorta přestal angažovat v pomoci tomu zvrácenému kultu. Pro ni to byl stále arogantní, rozmazlený spratek.

Draco Malfoy s navztekaným funěním přistoupil k bráně a přivřel oči.

"To si snad někdo dělá srandu! Copak jsem tu nějaký vrátný?" zanadával. Ginny se pod pláštěm ušklíbla. Dokázala si představit, že by taková profese Malfoyovi docela i slušela. Ne přímo vrátný, ale něco ve stylu Filche, hezky s kbelíkem v jedné ruce a koštětem ve druhém. A to koště by nebyl poslední model Kulového blesku. Na druhou stranu musela uznat, že rok a půl, kdy Malfoye juniora neviděla, se nic moc nezměnilo. Ano, dospěl a zmužněl, ale jeho tvář byla stále půvabná a alabastrově bledá. Vlasy měl delší než ve škole. Sahaly mu přibližně po ramena, odhadovala, protože momentálně je měl svázané do ležérního ohonu. Pamatovala si, že nosíval černé oblečení, v posledních ročnících většinou obleky, ale doma na to asi příliš nehleděl. Nyní měl na sobě světlounce zelenou košili, zastrkanou do černých úzkých kalhot a černou vestu s jakýmsi zdobením na dolním lemu. Nebylo to moc dobře vidět, protože většinu spodního oděvu zakrýval dlouhý plášť s černým kožešinovým límcem.

Mladík si dal ruce v bok a rozhlédl se do stran, nemohl ani tušit, že dívka stojí přímo proti němu, chráněná jen bránou. Ginny si dodala odvahy a namířila na něj hůlku. Když měl Draco natočenou hlavu doprava, nechala zpod pláště vykouknout pouze špičku a zašeptala kouzlo. Petrificus Totalus by mělo být dostačující, odhadovala. Draco se zhroutil na zem, nebo se spíš převrhl jako socha, kterou někdo povalil a vydal tlumený zvuk, podobný vydechnutí.

"Alohomora," zkusila Ginny klasické odemykací kouzlo. Brána se s jemným zaskřípáním pohnula a uvolnila jí cestu. Přistoupila k nehybnému mužskému tělu a jemně ho šťouchla špičkou boty do lýtka. Pak si přivlastnila Dracovu hůlku.

"Neměla bych se ukázat, ale není podstatné, jestli mě poznáš, nebo ne.

Dobře poslouchej, Malfoyi. Až zruším to kouzlo, budeš se mnou spolupracovat. V první řadě potřebuju vědět, jestli je tu s vámi Bellatrix Lestrangeová?" položila první otázku. "Jestli ano, tak zahýbej očima," vyzvala ho. Draco měl poněkud vykulené bulvy, nezdálo se, že by s nimi dokázal hýbat, ale po několika vteřinách se trochu přetočily ke straně. Ginny to brala jako souhlas.

"Dobře, to jsem si myslela. Jistě už se vám pochlubila, že narazila na Harryho a Snapea. Odpověz!" Draco pohnul očima opačným směrem. Spolupracoval víc než vstřícně. No, nic jiného mu stejně nezbývalo.

Dívka si k mladíkovi klekla a odhalila mu svou tvář. Raději se ale natočila tak, aby nebyla vidět z domu. Doufala, že Draca nikdo nesledoval.

"Fajn. Možná už ti došlo, o co se Bellatrix pokouší. Zabít Harryho, protože se to nepodařilo jejímu pánovi. Je to tak?"

Draco opět přetočil oči na druhou stranu. Ginny se mírně pousmála. Mohlo to být ne i ano, ovšem na tu první odpověď by musela znát Bellatrix Lestrangeovou o něco méně.

"Jde ti to skvěle," pochválila mladíka. "Nikdy by mě nenapadlo, že bys mohl být tak povolný," dobírala si ho. Tiché zachrčení v Malfoyově krku jí mělo napovědět, co si o její přítomnosti myslí, ale Ginny si to rozhodně nebrala osobně.

"Říkal jsi něco? Ne? To je dobře, protože až ti řeknu, o co tu jde, stejně ti dojde řeč. Netuším, jak moc si to tvůj otec uvědomuje, ale je to vážnější, než si asi všichni myslíte. Harrymu se podařilo Snapea vzkřísit, nejspíš někde existuje jeho viteál. Bohužel to vrátilo mezi živé i tvou proradnou tetičku. Největší problém je v tom, že vzkříšení způsobilo, že jsou tvůj otec, Harry a Snape nějakým způsobem propojení. Nezkoušeli jsme nic extrémního, ale když jsem Harryho řízla do ruky, stejné zranění se objevilo i na Snapeově ruce. Neříkal tvůj otec něco? Nevšiml sis u něj podobné ranky?" vyzvala ho k další odpovědi. Draco zahýbal očima poněkud agresivněji. Ginny se kousla do rtu. Ani jí se nelíbilo vést monolog s druhým člověkem, od kterého potřebovala informace a zároveň mu nějaké předat.

"Já tě pustím, ale musíš mi slíbit, že nebudeš vyvádět. Nejsem tu proto, abych dělala potíže. Tvůj táta se musí dostat do bezpečí. Jakmile Bellatrix dojde, že jsou ti tři propojení, nebude muset ani vyhledat Harryho. Bude jí stačit namířit hůlku proti tvému tátovi, chápeš to?" zeptala se ho naléhavě. Malfoy přetočil oči opět na opačnou stranu.

Ginny chvíli studovala jeho zmraženou tvář a pak se postavila.

"Finite Incantatem," zamumlala kouzlo s hůlkou namířenou na Malfoyovo tělo. Mladík byl na nohách, než bys řekl švec a hned začal zuřivě chmatat rukama kolem sebe, až se mu několik pramínků platinových vlasů uvolnilo z uhlazeného účesu. Obvykle bledý obličej měl na několika místech rudé skvrny zloby a odhodlání.

"Weasleyová, já tě zabiju!" nadával. Ginny se podařilo naštěstí včas uskočit, než po jejím plášti při jednom chvatu málem úspěšně natáhl ruce. Ještě že mu předtím vzala hůlku.

"Silencio!" sebrala mu i hlas a kopla ho do holeně. Draco mlčky zaúpěl a předklonil se, aby si místo promnul dlaněmi. Svou bolest mohl vyjádřit jen gesty a mimikou, což byl celkem vtipný pohled, když ale začal navíc poskakovat na zdravé noze, jako kdyby skákal Panáka, Ginny neměla daleko k vyprsknutí smíchy.

"Mohl by ses laskavě uklidnit?!" okřikla ho divoce. Samozřejmě se snažila, aby při tom spíš šeptala. Draco se ještě chvilku ošíval, než se narovnal do pozoru a jeho obočí poklesla na úroveň horních očních víček.

"Řekla jsem ti, že nebudeš vyvádět. Ještě jeden hloupý pohyb a znovu tě zmrazím a tu nohu ti zlomím, fakt to udělám!" vyhrožovala. Mladík horlivě zakýval hlavou, Ginny tedy zrušila kouzlo mlčení. Chvilku to vypadalo, že se na ni znovu vrhne, ale za pár vteřin jeho ohnivý pohled už jen neškodně plápolal.

"A to poslali tebe, jo? Zrzko," neodpustil si provokovat. Ostatně to by ani nebyl Malfoy, kdyby to aspoň nezkusil.

"Není jedno, koho poslali? Tvůj táta je v nebezpečí," zavrčela.

"Nejde ti o mého tátu. Ale o Pottera…"

"Řeknu to samé. Není to jedno? Ať tvoje teta ukáže hůlkou na kohokoliv z nich, dopadne to pokaždé stejně."

Malfoy zavrtěl hlavou.

"Zatím ji nemá. Hůlku. Otec jí jednu sehnal, ale ta se jí nelíbila; zlomila ji, jak byla vzteklá," vysvětlil se skrývanou smířlivostí.

Ginny si mohla konečně v duchu oddechnout. Pokud jí Malfoy řekl něco takového, tak byl přístupný všemu, co mu zatím oznámila. Nebo to minimálně zvažoval. Druhá stránka věci byla Bellatrix samotná. Nedokázala si představit, jak těžký život s ní asi nyní rodina Malfoyů musí mít. Čarodějka byla jistě naštvaná a rozmrzelá. Její pán už neexistoval a Harry Potter stále žil. To samé Severus Snape. A ti dva se dokonce objevili před ní společně. Takže si nejspíš domyslela, že se spolu paktují. Že byl Snape celou dobu zrádce jejího milovaného pána.

"Dostaň mě dovnitř, musím to říct tvému tátovi," přikázala Dracovi, stále se zvednutou hůlkou. Junior viděl jen její obličej a ruku s hůlkou. To druhé na něj pochopitelně platilo víc, i když přísný pohled Weasleyovic nejmladšího člena rodiny také ignorovat nemohl. A celé to působilo opravdu děsivě, ještě v tom podvečerním sychravém počasí. Draco nevypadal tak sebejistě jako dřív, ale to mohly způsobit i nové informace o spojitosti mezi jeho tátou, Harrym a Snapem.

"Řeknu mu to sám," navrhl. Ginny se zatvářila podezíravě.

"A to ti mám věřit? Pořád se tváříš, že si neuvědomuješ závažnost situace," zkoušela ho. Draco nasadil typický samolibý výraz.

"A ty si uvědomuješ závažnost situace? Jestli odsud tátu uneseš, i když zatím nevím kam, co bude se mnou a s matkou? Vím, že je teta schopná všeho, takže promiň, že jsem trochu opatrný." Draco si založil ruce na prsou a pozvedl bradu na znamení své důležitosti. Své a matčiny.

Ginny musela uznat, že má pravdu. Na tohle při přípravách na únos Malfoye seniora nepomysleli. Bellatrix by mohla svou sestru a synovce využít k tomu, aby přilákala Malfoye zpátky. Nebo ho donutit, aby z domu vůbec neodešel.

"Fajn, co navrhuješ?" povzdechla si. Draco se poškrabal ukazováčkem na bradě a zamyslel se.

"Promluvím si s ním a…" navlhčil si špičkou jazyka koutek rtů. "A myslím si, že bychom měli jít s ním. Já a matka," dodal. To předchozí gesto Ginny raději přehlédla, nebyla v tom správném rozpoložení, aby se upínala k pěkným mužským jazykům, přesto nemohla popřít, že se při pohybu lesklého svalu mírně zachvěla. Kruci, už to bylo dlouho, co ji políbil nějaký muž. Harryho nemohla počítat, protože ten nejspíš ani nelíbal ji, ne v myšlenkách.

Nechtěla, aby ji zradil hlas, tak jen přikývla. Malfoy pozvedl obočí.

"Dám ti vědět, až budeme připravení," navrhl.

"Jako že mám teď odejít? Tak to ne," odmítla.

"A co chceš jako dělat? Zůstat tady? Jsi snad blázen? Slyšel jsem, že Bellu zabila tvoje máma. Má minimálně jeden důvod, aby se ti za to pomstila."

Ginny se nechtěla vracet ke starým faktům a samozřejmě si byla vědoma nebezpečí, pokud zde zůstane, jenže nemohla přijít do Bradavic s prázdnou.

"Než to zařídíš, nechám si tvoji hůlku. Můžeš ji mít na očích tady, nebo se s ní přemístím pryč. Vyber si," nabídla mu možnosti, na které prakticky nemohl reagovat jinak než s přistoupením na tu, jež více vyhovovala jí.

"Nepřej si mě, až ji dostanu zpátky. Zrzko!" vyhrožoval. Zvláštní, na škole mu to věřila víc.

"To jsem ochotná risknout," ušklíbla se a konečně schovala ruku s hůlkou pod plášť. "Asi bys mi měl ukázat tvůj pokoj. Chodí za tebou teta často?" vyzvídala. Malfoy protočil očima a vykročil zpět k domu.

_________________________

Profesor Sareh Shah v pohybu...