Světla a stíny 19.

---

Tommy si přitáhl plášť blíž k tělu, chtěl se do něj celý zabalit, ale věděl, že by to nemělo smysl. Nezahřál by ho, stejně jako by to nedokázal oheň, nebo náruč někoho blízkého. Všudypřítomnou zimu ale vnímal pocitově, ne fyzicky a to bylo snad ještě horší.

Při svém zoufalém hledání úkrytu narazil na jakýsi kryt, vyhloubený v zemi. Možná ho tu vytvořili pytláci. Ale musel je stát hodně práce, byl celkem hluboký a nabízel opravdu skvělou skrýš před světem, pokud o ní kolemjdoucí nevěděl.

Měl to za minutu dvanáct, jak se říká. Slunce už téměř vycházelo, když noru našel. Urychleně se do ní schoval… A pak se přihlásily o slovo myšlenky, které do té chvíle úspěšně ignoroval.

Usnout? Ne, na to neměl dostatek sil.

Opustil Adama. Opustil svého ochránce. Ať se mu to líbilo, nebo ne, Adam byl někým, kdo nad ním držel ochrannou ruku. Byl jeho učitel. Tommyho myšlenky se od znovuzrození často toulaly v této oblasti, že by z hradu utekl, ale byla ta chuť, ten úmysl skutečný? Bylo to to, co opravdu chtěl? Postavit se na vlastní nohy? O něčem takovém neuvažoval ani jako smrtelník. Představoval si, jak zůstane ve vesnici, se svou rodinou. Že se možná časem ožení, ale stále bude žít se svou ženou v domě s ostatními. Ale udělal by to tak i dnes? Když věděl, že ženy jsou to poslední, co ho přitahuje? Ne, o to nešlo, na tohle se přece nehrálo, pokud bylo nutné zachovat rod, i když ne zrovna movitý. To Adam žil ve zkreslené fantazii, že člověk může udělat, co chce, pokud to tak chce. Že ohýbat se před něčím, co je nazýváno standardem, je v podstatě ukázkou slabosti.

Ale Bože, kdyby jen se mu takový přístup nelíbil. Všechno by bylo jednodušší. Neměl by nyní hlavu plnou utopických myšlenek.

Bude se moci vrátit, když uzná, že tohle je to nejlepší, co ho kdy mohlo potkat? Přijme ho Adam zpátky? Ale co Hana? Odešel přece kvůli ní.

Zpanikařil. Zalekl se jejích výhrůžek. Lepší odejít teď, než na ni narážet na každém kroku a bát se toho, co udělá, aby si udržela Adamovu přízeň. Možná ani nešlo o přitažlivost mezi nimi, ale o stopadesátileté vlastnictví. Tommymu se při myšlence na přitažlivost mezi Adamem a Hanou vybavil téměř měsíc starý pohyblivý obrázek, jemuž byl svědkem. Přitažlivost? Možná. Ale chtíč, ten jistě. Milovali se tak vášnivě, tak živočišně a divoce. Stejně jako později on a Adam. Na tom samém místě.

Bože, jak mohl soupeřit se ženou, která stála po Adamově boku sto padesát let? Jak se mohl vyrovnat takovému poutu?

Síla, získaná z lidské krve stále kolovala jeho žilami. Věděl, že by měl spát, aby si ji udržel co nejdéle, ale on to zkrátka nedokázal. Během jediného měsíce se jeho život změnil hned několikrát. Nejprve se stal Adamovým sluhou, pak jeho milencem, upírem a nyní zbabělcem, který utíká, protože není v jeho moci, uvěřit sobě samému, že by mohl o Adamovu přízeň soupeřit se ženou, která umí velmi dobře vyhrožovat. Ženy dokázaly být zákeřné, to měl Tommy na paměti stále. Opravdu by byla schopná vysát celou jeho rodinu, pokud by o Adama usiloval? Pokud by se jí nezalekl?

Ne, to už se nedozví, protože se na ten hrad nevrátí. Nemohl riskovat, na to měl své blízké příliš rád, ačkoliv už v podstatě do jejich životů nepatřil. Nebylo přijatelné se vrátit ani k nim, protože už nebyl člověkem. Nedokázal by s nimi žít, ani kdyby jim řekl, co je zač. Pokušení by ho semlelo. Nakonec by mu podlehl a zachoval se stejně jako vyhrožující Hana. Žít mezi tolika smrtelníky bylo jednoduše nemožné.

Co ale bude dělat? Přečká zde den a pak vyrazí na další strastiplnou cestu. Bude jeho další život o hledání stínu? Nebo světla? Obojí je důležité, povzdechl si v duchu. Stín je úkryt, světlo rubínové tekutiny je život. Jak jen před tím mohl utéct? Když měl před sebou věčnost?

Po několika hodinách konečně usnul. A probudil se chvilku po tom, co zapadlo slunce. Ze své skrýše vylézal opatrně. Říkal si, jestli to není štěstí, že na něj během spánku nikdo nenarazil. Anebo smůla. Znamenalo to, že má před sebou další neutěšenou noc; další čas, který stráví sám, bez Adama a jeho bezpečné náruče.

Po nějaké hodině vyšel konečně z lesa. Hlavní cesta vedla do nedaleké vesnice. Opačný konec se ztrácel v údolí mezi horami. Tommy nikdy neopustil zdejší krajinu, netušil, kam ho cesta zavede a jaké nástrahy může na jejím konci čekat. Měl jen noc na to, aby našel další úkryt k přečkání nového slunečného dne. Kolik takových nor, ve které strávil tento den, existovalo? Možná už žádná jiná. Co když nic podobného už nenajde?

*

Adam nezamhouřil oka. To že se nemohl hnout z místa, bylo natolik ubíjející, že se několikrát zhroutil, nebo rozbil vše, co mu přišlo pod ruku. Jak Hana, tak James se jeho komnatě vyhýbali. Hana sice přišla, aby mu řekla, že by měl spát, ale byla velmi nevybíravě vyhozena, takže to znovu už nezkoušela. Než zapadlo slunce, Adamova komnata vypadala jak po výbuchu. Postel, komody, křesla, ze všeho zůstaly po záchvatu upíří zuřivosti jen třísky. Chvíli po západu slunce vyšel Adam na chodbu, aby zavolal Jamese. Sluha přiběhl téměř okamžitě.

"Pane?" hluboce se poklonil.

"Ukliď moji komnatu! A nastěhuj do ní nový nábytek z některé z nepoužívaných místností v severním křídle," nařídil mu. James opatrně nakoukl za pánovo rameno a neubránil se vytřeštění očí.

"Jste v pořádku, Mylorde? Tommy…"

"Nechci jeho jméno už slyšet, rozumíš? Už nikdy ho nevyslovíš, ani na něj nepomyslíš, jasné!" zasyčel Adam vztekle.

"Jistě pane!" zakuňkal sluha poslušně. Pak se raději ztratil, než by pánovu zlost zakusil na vlastní kůži. Adam se mezitím odebral do hlavní síně a tam se posadil ke krbu. Oheň plápolal přívětivě, temnou náladu hradního pána však uklidnit nedokázal.

Jeho smutek se během dne změnil na vztek. Tommy utekl. Jeho myšlenky musely být lež, nebo si je prostě špatně vyložil. Navenek dával mladík najevo nezájem a nenávist, ale ve svém nitru byl den po dni Adamovi víc a víc oddaný. Co se změnilo? Co se stalo, že se rozhodl odejít? A proč mu to neoznámil sám? Myslel si, že bude přemlouván, aby zůstal? Ano, přesně to by Adam udělal. Vlastně by ho odejít nenechal. Kdyby Tommy s něčím takovým přišel, Adam by ho zamkl v jedné z komnat a nepustil ho. Nedal by mu příležitost.

Další otázkou bylo, jestli to plánoval. A viděl by to Adam v jeho myšlenkách? Vždy si myslel, že právě nahlédnutí do mysli člověka, se kterým je krevně spojený, je směrodatné, že není nic věrohodnějšího, než právě myšlenky té osoby. Spletl se snad?

"Ah, tady jsi." Hanin hlas ho vytrhl z přemýšlení. V první chvíli byl naštvaný, chtěl se v tom utápět tak dlouho, dokud by ho to neunavilo, ale možná byl čas na změnu.

"Jak vidíš," odvětil nuceně.

"Už ses uklidnil?" zeptala se upírka s náznakem posměchu. Adam ji znal, nemohl brát vše, co řekla, úplně vážně.

"Možná. Záleží na tom?" zavrčel. Hana elegantně zabrala druhé křeslo a pozvedla obočí.

"Už dlouho jsem tě takového nezažila. Dokážeš být přece ledově klidný. Jsi upír," připomněla mu.

"Myslím, že jsem měl důvod," pokrčil rameny.

"A já myslím, že to příliš prožíváš, Adame. Chápu, že tě uchvátil. Takové roztomilé, nevinné mládě, těžko bys mohl odolat, i silnější upír by to nedokázal. Jestli se ti po té destrukci ulevilo, jsem jenom ráda. Ale teď už to hoď za hlavu a jdi dál. Tolik života máme před sebou, nehodlám se koukat na to, jak se trápíš pro něco tak…"

"Už mlč, Hano!" okřikl ji. Až se žena bojácně přikrčila, což u ní nebylo zrovna běžné. Měla vždy pro strach uděláno.

"Tys na mě zvýšil hlas?!" Trvalo jí jen chvilku, než se vzpamatovala a postavila přímo nad Adama. Její chladný pohled tentokrát přimáčkl do křesla jeho. Samozřejmě i to trvalo sotva pár vteřin. Když se Adam zvedl a přistoupil k Haně tak blízko, že se téměř dotýkali nosy, vzduch v síni nepříjemně ztěžkl.

"Jen jsem zabránil tomu, abys řekla něco, čeho bys mohla litovat."

"Nelituji ničeho, co jsem kdy řekla! Ten kluk ti zamotal hlavu, je dobře, že odešel. Za tím si stojím. A ty bys měl udělat to samé. Smířit se s tím. Nejsi žádný slaboch, Adame!"

"Je tohle snad o slabošství? Co když tak nazvu i náš vztah? Protože trvá už tak dlouho?" vykřičel jí přímo do tváře.

"To nemyslíš vážně!" zhrozila se. "Teď budeš zpochybňovat naše pouto? Nenávidím to zakrslé štěně. Nenávidím!" štěkla.

Adam ustoupil o krok dozadu. Nikdy ještě v Hanině tváři neviděl tolik nenávisti. Ona svá slova myslela vážně.

Co když?

Bože, to ne, tomu nevěřil. Znal ji přece dobře, celých sto padesát let.

Kéž by jí mohl vysát krev, aby viděl její myšlenky.

"Co jsi udělala?" zeptal se mrazivým hlasem. Žena ztuhla. Víc, než upír ztuhnout může. Už to bylo neklamnou známkou, že se něco děje.

"O čem to mluvíš?" zalapala po dechu. Adam ji chytil za paže a zatřásl s ní.

"Co jsi provedla? Mluv! Co jsi mu řekla?"

"Nic. To on mluvil. Vyřídila jsem, co řekl," vrtěla hlavou.

"Lžeš! Hano, ty sprostě lžeš! Mělo mi to dojít hned. Měl jsem tomu podezření věřit. Nechtěla jsi ho tu od samého začátku, protože…"

"Protože je to obyčejný lidský šváb, který přišel k tak obrovské moci, které si nikdy nemohl dostatečně vážit?" zaprskala jako kočka. Adam zmateně zamrkal.

"To není ono. To není ten důvod."

Hana se mu prudce vysmekla a vzdálila se z dosahu jeho rukou. Sama si založila paže na prsou a zatvářila se nanejvýš zlostně.

"Mám toho dost, Adame. Slíbil jsi mi to, pamatuješ? Navzájem jsme si přísahali, že mezi nás nikdy nikdo nevstoupí, že to ani jeden nedovolíme. Tolik let trvá naše pouto a ty ho téměř přes noc zatratíš kvůli nějakému… špinavému štěněti? Čím jsem si to zasloužila?" výčitky odkapávaly z jejích slov jako horké tekuté železo. Adam toho měl právě dost. Měl být opatrnější. Měl víc věřit vlastnímu úsudku.

"Já ho miluji, Hano. A ty na tom nezměníš vůbec nic. Ani žádná tvá intrika, kterou jsi použila."

Hana se po jeho slovech hrdelně zasmála.

"Miluješ ho? Jsi upír, Adame, ty nemůžeš milovat. Naše pouto je silnější než cokoliv jiného, vzniklo už před sto padesáti lety. Je založené na důvěře, na stejném údělu, na tom, že víme, co jeden od druhého očekávat!" kroutila nesouhlasně hlavou.

"Na důvěře? Na té, kterou jsi právě zklamala?" sykl nenávistně. "Ať se ti to líbí, nebo ne, stejné pouto cítím k tomu špinavému štěněti, které tolik nenávidíš, a které jsi poslala pryč. Protože jsem přesvědčený, že přesně to jsi udělala. Něco jsi mu řekla, něco, co ho přimělo, aby utekl." Znovu po ní natáhl ruce, aby ji chytil, ale žena couvla. "Co to bylo? Přestaň si hrát na neviňátko, Hano. Vydírala jsi ho, že ano? Čím? Že zabiješ jeho rodinu? Trefil jsem to?" bombardoval ji otázkami, zatímco upírka kroutila hlavou.

"Ne, ne, ne!" zakřičela. "Ty to nechápeš, Adame! Nenávidí tě. Nikdy ti neodpustí, že jsi mu to udělal. Já tu nehodlám čekat na to, až tě podvede. Až si vybere daň za to, že jsi vzal do rukou jeho život."

"To on ale neudělá," odsekl Adam. Hana se tentokrát zasmála spíš hystericky.

"Jak to můžeš vědět?"

"Protože on není jako ty! Protože jsem viděl jeho myšlenky. Protože ke mně něco cítil už jako člověk. Dej mi svoji krev, Hano, podíváme se na tvé myšlenky, co ty na to?" vyzval ji příkře. Vážně to ale nemyslel. Měl strach, podívat se jí do hlavy. Věděl, že by v ní nenašel vůbec nic dobrého. Ta představa ho natolik vyděsila, že ho začaly okamžitě pronásledovat i mnohem horší možnosti, jak se mohla Hana Tommyho zbavit.

"Jestli ti záleží na mé důvěře a jestli chceš nadále pobývat v mojí společnosti, ihned mi řekneš, co se včera v noci stalo!"

"Pobývat ve tvé společnosti? To je nějaká cena útěchy? Od chvíle, kdy byl s námi na hradě, sis mě prakticky nevšímal," vytkla mu. Adam jí musel dát v duchu za pravdu. Ustoupit ale nehodlal.

"A co moje ochrana? To je ti málo? Neměl jsem v úmyslu tě opustit. Za každých okolností bych se o tebe postaral," bránil se. Tohle zdržování ho pomalu ale jistě přivádělo k šílenství. Tommy už mohl být hodně daleko. A on se tu zatím vybavuje s Hanou. Nehodlal dál čekat, proto věnoval Haně nanejvýš opovržlivý pohled a vyrazil ke dveřím.

"Kam jdeš?" zaječela upírka.

"Co myslíš? Hledat ho! A upozorňuji tě, že jestli se mu něco stalo, tak zakusíš můj hněv!"

*

Tommy se přikrčil u zdi malého domku a zavřel oči. Vůně, která ho sem přilákala, byla víc než lahodná. Nemohl jí odolat. Myslel si, že se dokáže vesnici vyhnout, ale byla příliš blízko u hlavní cesty a příliš pachů k němu z toho místa doléhalo. Když nad tím tak přemýšlel, upíři byli vlastně hodně slabá stvoření. Pro potravu a tělesné potěšení by udělali všechno. Kromě riskování vlastního života. Ale co mu teď v noci hrozilo? Nemohli ho zabít a slunce vyjde zase až ráno.

To ten muž v lese. Kterého mu podstrčila Hana. Věděl, že příště už nad tím nebude tolik přemýšlet, až se mu do cesty postaví stejná možnost. Byla to jeho přirozenost, ne? A na všechno zůstal sám, měl by si tedy zvykat i na to, že se o sebe musí postarat. Lidská krev měla jiné grády, ne jako zvířecí. Pokud by přes den víc spal, vydržel by s ní mnohem déle. A nebyl by nyní v takovém pokušení.

Podle hlasů poznal, že je v domku muž a žena. Žádné dítě, díkybohu. A šlo o starší lidi. Možná nikomu nebudou chybět, když…

Tommy si nedomyslel zbytek té věty. Stačilo, že vážně uvažoval o tom, že to udělá. Malým oknem nahlédl dovnitř. Pár seděl u stolku a o něčem diskutoval. Popíjeli mléko z hliněných hrnečků a hlad zajídali chlebem a kouskem sýra. Nuzné podmínky, pomyslel si Tommy smutně, ale někteří lidé nemají ani to. Snažil se v hlavě vymyslet nějakou účinnou strategii, která by ty dva vyděsila co nejméně. Přestože mu bylo několikrát řečeno, že oběť, jíž v žilách koluje i řádná dávka adrenalinu, je vždy nejchutnější, nechtěl ty dva vystrašit k smrti.

Bože, on vážně uvažuje o tom, že je zabije. Že si vezme jejich krev.

Tommy se otočil k domku zády a opřel se o zeď. Se zakloněnou hlavou se pokoušel uklidnit své rozbouřené chutě. Ti lidé byli schovaní uvnitř a on je i tak cítil. Ta vůně byla prostě dokonalá. Kdyby tu byl Adam, určitě by se ho snažil uklidnit. On by nedovolil, aby během jedné noci tolik propadl peklu. Těžko ale říct, jestli už to Tommymu nebylo jedno. Peklo si ho vzalo ve chvíli, kdy se Adamovy špičáky zabořily do jeho kůže. A možná už pro něj nebylo úniku od samého začátku…

*

Stejně jako minulou noc Adam opět prohledal les křížem krážem. Musel si udělat dvě zastávky, aby doplnil energii. V obou případech mu přišla k chuti krev srnce. Zvířata si pak přehodil přes rameno a vydal se hledat nějaké místo, kde by nebyla tolik na očích. Nakonec samce zakopal a pokračoval v průzkumu.

Našel zajímavý úkryt v zemi. Byla to hluboká díra, ne vyhloubená směrem dolů, ale jakoby pod povrchem. Strop byl zpevněn dřevěnými fošnami a větvemi a celý bunkr mohl být skvělou skrýší pro pytláky, nebo…

Adam nakoukl dovnitř, pak seskočil z okraje udusané hlíny přímo do útrob krytu a snažil se najít nějaké vodítko, které by mu potvrdilo jeho domněnky. Bohužel už Tommyho nemohl cítit, takže v krytu nezůstal žádný pach. Na druhou stranu to bylo ale skvělé útočiště před denním světlem. Pokud by se Tommy schoval až na konec vyhloubeniny, sluneční paprsky na něj nemohly dosáhnout.

Adam vyskočil na pevnou zem a zadíval se na světlá místa, prosvítající mezi stromy. Tím směrem byla hlavní cesta. A také vesnice. A nic z toho nebylo daleko, nacházel se téměř na okraji lesa. Také měl ještě několik hodin času, než se bude muset sám někde ukrýt. Byl ale rozhodnutý, že se na hrad nevrátí bez Tommyho. I když mu Hana nepotvrdila, že by mladíka vydírala, Adam už nepochyboval. A pro Tommyho nebylo nic dražší, než jeho nevinná nic netušící rodina.

Pachy, které k němu doléhaly z vesnice, se nedaly s ničím splést. Děti, mladí, staří… nezáleželo na věku, každý jeden člověk ho pokoušel svou vůní, a pokud si správně přečetl záznamy lorda Lafertyho, v této vesničce se nacházelo na sto padesát obyvatel. Pro krvelačného upíra to byl hotový ráj. Ale ne pro takového, který ještě nebyl docela smířený se svým osudem.

Obešel několik domků, u každého nakoukl oknem dovnitř. Díky krvi zvířat, kterou se nadopoval v lese, dokázal své chutě ovládat, ale nic lehkého to tedy nebylo. Jeden domek se mu zdál až moc klidný, a když k němu přišel blíž, necítil ani žádnou vůni, což mu připadalo podezřelé, protože se uvnitř svítilo.

Okno posloužilo k vnějšímu prozkoumání, bohužel nepřineslo žádné nové informace, takže se Adam rozhodl pro aktivní přístup. Dovnitř vstoupil rázně a s vytasenými špičáky, aby mohl popřípadě zaútočit. Jediným bleskovým pohledem však zjistil, že už je po všem.

Akorát si nebyl jistý, ke kterému z pocitů se má přiklonit. Zda k tomu radostnému, že konečně našel Tommyho, anebo ke smutnému, že ho našel sedět na zemi vedle dvou mrtvých těl s prokousnutými hrdly.