Světla a stíny 17.

---

Do komnaty se Adam vrátil zamyšlený. Na postel si sedl zády k mladšímu upírovi, který ho po celou dobu ostražitě sledoval.

"Takže se James vrátil?" zeptal se neklidně. Tommy už si dokázal představit, co to pro něj znamená. Ten první večer, kdy ho lord proměnil, a kdy se s Jamesem setkal, byl stále v jeho živé paměti. A pochyboval, že se za pouhé tři dny něco změnilo.

"Ano. Je zpátky," přikývl Adam mírně. Jeho hlas se Tommymu nelíbil. Možná se něco stalo? Ale byl na chodbě sotva pár minut.

"Ehm… dnes pojedeme zase lovit?" ujistil se. Nechtěl se ptát druhého upíra, jestli je v pořádku. Tím by dal najevo svůj zájem o něj. A také cítil, že odsud potřebuje vypadnout, pokud se nyní po hradě potuluje lordův sluha. Ano, potřeboval se nadopovat jinou krví, aby neměl chuť skočit právě na Jamese.

"Co? Ano, jistě," ohlédl se Adam přes rameno. Škubnutí celého těla, které tomu předcházelo, Tommymu samozřejmě neuniklo.

Adam možná byl empatický upír, ale už spoustu let si nebral do hlavy výroky své družky Hany. Ona byla kapitola sama o sobě. A v mnoha ohledech ukázkový příklad upíra. Neměl by tedy tolik lpět na tom, co řekla, na jejích myšlenkách.

Přesto lpěl.

A také se jejími slovy nechal příliš rozrušit.

Mohla by Tommymu něco provést? Mohla by být tak zákeřná a podlá? Ale vždyť ona taková byla odjakživa, tak proč z toho byl najednou tak vykolejený?

Pokud šlo o její vtip s hraním, dalo by se uvažovat o nějakém kompromisu. Ale musel by chtít i Tommy. Adam měl ovšem obavy, že jeho společnici nebude zajímat, co blondýn chce. Nebyla jako on, vždy myslela jen na vlastní prospěch. Ano, typická upírka. Bohužel, čím víc nad tím zvláštním rozhovorem na chodbě Adam přemýšlel, tím víc se přestával obávat toho, co řekla navenek. Protože Hana byla schopná mnohem krutějších věcí, než svést jeho milence. Byla schopná ho zabít. A někde ve skrytu své mrtvé duše Adam slyšel slova, která vyslovila mezi řádky.

Tommy byl pro ni vetřelec. Celých sto padesát let si vystačili sami. Nikdy mezi sebe nikoho nepustili. Až teď. V Adamových očích byl Tommy osudová láska. V těch Haniných, osudová chyba.

"Kdy vyrazíme?" zazněl za jeho shrbenými zády Tommyho hlas. Adam se znovu ohlédl a pousmál. Mladík seděl velmi příhodně. Čas věnovat se příjemnějším záležitostem, pomyslel si Adam a pomalu se položil. Jeho hlava se zabořila do Tommyho rozkroku, tak s ní provokativně zavrtěl.

"Mám hlad," zabručel Tommy nesouhlasně.

"Specifikuj svůj hlad," pobídl ho Adam laškovně. Blondýn mu zakryl čelo dlaní, Adam si všiml zjevného boje neochoty s touhou v Tommyho tváři, dotáhnout to pohlazení do konce a musel se nad tím vážně zasmát. Alespoň to udělal vnitřně, aby mladíka nerozrušil.

"Krev, horká, sladká, hustá…"

"Tvé tělo, vášnivé, poddajné…" doplnil blondýna sebevědomě. "To je můj hlad, Thomasi." Adam se přetočil na bok a očima střelil k místu, které se nacházelo pod jeho tváří. Tommy neměl sexuální hlad, byl pod přikrývkou sice nahý, ale ne tvrdý, což Adama rozhodně neuspokojovalo. Ale také to znamenalo, že by s tím měl něco udělat.

Když zvedl ruku k okraji přikrývky, provedl to jakoby nic. Tommy se netvářil pobouřeně, spíš zmateně. A výraz mu vydržel ještě chvilku po tom, co dlaň staršího upíra zmizela pod těžkým sametem a stiskla to správné místo.

"Chci jít lovit," zaprotestoval mladík nevěrohodně.

"Samozřejmě, hned půjdeme…" ušklíbl se Adam a nechal svou dlaň semknout pevněji. Hubené tělo pod ním se prohnulo, zápěstí zlomila, prsty zkřivily v náporu slasti. Hlava mladšího upíra upadla na polštář, do kterého udělala hluboký důlek. Sytý povzdech celou tu úžasnou scenérii dotvořil k obrazu Adamovu.

Ano, půjdou lovit, ale ne teď. Nyní potřeboval přijít na jiné myšlenky. A rozhodně na to nechtěl být sám…

O hodinu později už oba scházeli po bočním schodišti na nádvoří. Adam zamířil rovnou do stájí, přichystat koně. James už spal, nechtěl ho kvůli tomu budit. Hanin kůň ve stáji nebyl, možná ji v lese potkají, napadlo Adama. A musel si připustit, že se mu ta představa moc nelíbí.

Tommy byl zamlklý. Od obléknutí v Adamově komnatě neřekl v podstatě nic. Adam jeho myšlenky vnímal spíš okrajově, ale věděl, co znamenají. Tommy byl na sebe nazlobený. Začínal Adamovi podléhat. Fyzické stránce jejich vztahu hrozilo, že se velmi brzy prolne do té citové. Adam s tím neměl sebemenší problém, ale mladík se tomu stále bránil, což se dalo pochopit. Jeho život nabral úplně jiný směr a času na přizpůsobení dostal zatraceně málo. Adam dokázal být trpělivý, většina upírů oplývala touto užitečnou vlastností, takže se to rozhodl nechat být. Až Tommy podlehne ve všech aspektech, pozná to. Oba to poznají.

Stejně mlčky tedy vyrazili z hradu a pak do lesa. Adam cítil mladíkovo napětí, nejspíš na svůj krvavý hlad myslel už od předchozího večera.

Noční obloha byla zatažená, nikde ani hvězdička a měsíc svou bitvu s hustými mraky na celé čáře prohrával. Na cestu viděli jen díky svým upírským schopnostem. Koně se pod jejich těly ztráceli ve tmě. Skoro to vypadalo, jako kdyby byli neviditelní. Adam si uvědomil, že se Tommy musí hodně držet, aby se svému hřebci nezakousl do krku a zvíře to pochopitelně vycítilo. Tahle cesta patřila mezi ty méně klidné. Byl docela rád, když konečně dorazili k okraji lesu a tam jejich věrná zvířata zanechali.

"Buď ve střehu, Thomasi. Nenech se ničím rozhodit," poradil mu.

"Bez obav," utrousil mladší upír ostře. Nechtěl přiznat svou slabost, která málem stála jeho koně život. Adama napadlo, jestli by se příště nemohli raději vypravit na lov pěšky. Dokázali být dost rychlí, aby překonali tu nezbytnou vzdálenost za pár minut. Bohužel by je velmi vysílila a Tommyho obzvlášť. Těžko říct, jestli by pak měl dostatek síly pro samotný lov.

"Já dnes nepotřebuji jíst. Rozdělíme se a za půl hodiny se sejdeme na tom místě, kde jsme minule nechali naše koně. Měl bych přivést Jamesovi nějaké maso," vysvětlil Tommymu. Blondýn přikývl a rozhlédl se po nezvykle tichém lese. Adam z vlastní zkušenosti věděl, že takové ticho nevěstí nic dobrého, ale Tommy byl teď upír. Pokud někde narazí na smečku vlků, už nebude v nebezpečí. Poradí si s nimi. Nebylo to přátelství, co mezi těmito dvěma predátory panovalo. Spíš vynucená tolerance. A navíc, pro vlky upíří krev a maso znamenalo bolest žaludku.

Naposledy na sebe pohlédli a pak se každý vydal na vybranou stranu. Adam více k hlavní cestě, která vedla do vzdáleného města a Tommy hlouběji do lesa.

*

Tommy asi půl míle běžel. Snažil se nebrat na vědomí roztřesené ruce. Poslední milování s Adamem ho natolik vysílilo, že nebyl schopný se soustředit na nic jiného, než na krev. Jeho pocity byly rozporuplné. Nenáviděl se za svou slabost, která hraničila s nepříčetností, jenže přistoupit na kompromis v podobě větší sexuální zdrženlivosti, bylo mnohem těžší, než si původně myslel. Den po dni se jeho nový život stával závislým na pouhých dvou věcech. Na potravě a sexu. A pokud byla jedna z těch věcí silnější, než ta druhá, brzy se to zase obránilo.

Tommy si uvědomil, že se ocitl v začarovaném kruhu. Nikdy už nebude svobodný, posteskl si v duchu. Vždy bude toužit po jednom, nebo po tom druhém a ta touha se ani teď a ani v budoucnosti nestane slabší. Věděl to s takovou jistotou, až to bolelo.

Zatřásl hlavou, přestal zírat na své chvějící se ruce. Brzy to přejde, uklidňoval se. Stačí trochu krve a jeho tělo se zase stabilizuje do fungujícího stavu.

Paží nadzvedl větvičku, která mu bránila ve výhledu. Všechny dosavadní myšlenky v jeho hlavě proběhly, zatímco stále šel, musel být tedy už velmi hluboko v lese. Na tomhle místě možná ještě nikdy předtím nebyl.

Přestože se nad krajinou proháněly mraky, dole na zemi bylo téměř bezvětří. Husté koruny rozličných stromů jakoby chránily, co je pod nimi. Požehnaný klid lesa a jeho obyvatel. I návštěvníků.

Tommy prokličkoval mezi několika kmeny starých jehličnanů, oči na stopkách, pod kontrolou držíc svůj neklid a zrychlený dech. Jen žádnou chybu, varoval sám sebe. Nesmím udělat žádnou chybu.

Nezamlouvalo se mu zabíjení zvířat, ale pořád to bylo snesitelnější řešení, než zabíjení lidí. Věděl, že mu něco schází, že ta náhrada není pro jeho přirozenost adekvátní, ale dokud to půjde, zůstane u ní. Bylo snad možné, že se tak rychle unavil právě kvůli potravě, jež si vybral?

Zbytečné myšlenky odsunul stranou. Zaměřil se na okolní vzduch. Každá vdechnutá částečka měla smysl. Dovede ho za vytouženou potravou.

Při svém snažení Tommy zavřel oči, aby se i zrakový smysl oslabil na úkor toho čichového. Po několika vteřinách skutečně něco zavětřil. Vonělo to znamenitě, možná šlo rovnou o jelena, nebo o divoké prase. Podle slabého proudu větru to přicházelo ze severu. Tommy se tím směrem obránil a potěšeně usmál. I ten pach stačil, aby se uklidnil. Brzy bude najedený. Třas zmizí. Chuťové buňky zaplesají spokojeností.

Vyrazil sebejistým krokem, stále však našlapoval opatrně, aby svou kořist nevylekal.

Nemohla být daleko. Vůně sílila; po pár metrech už ani nepotřeboval soustředit veškerou svou vůli na čich. Pach samotný mu vtíravě pronikal do obou nosních dírek a pak dál, do každého nervu, svalu, do centra upíří fantazie, jež mu před očima vykreslovala nádherné obrázky sebe samého s lahodnou krví rozmazanou kolem rtů, s citelnou úlevou ve tváři i v očích. Muselo to být už blízko. Jelen, nebo kanec. Srna to určitě nebyla, protože její pach si již pamatoval. Tohle jistě patřilo do upířích pochoutek, tedy těch zvířecích.

Škoda, že se víc soustředil na svůj vztek, než aby se Adama vyptal na všechno možné okolo lovení. Ano, příště mu bude víc naslouchat a nebude se bát zeptat. Bylo toho ještě tolik, co by měl znát. Ale Adam mu musel věřit, když ho nechal v lese samotného. Neviděl ho jako neschopného upíra, nebo jako nesoběstačného jedince, který potřebuje pomoc a vést za ručičku. Přesto se přinutí, být lepším žákem. Sám to ani náhodou zvládnout nemohl.

Blondýn se schoval za vysoké kapradí a pročesal místo před sebou bedlivým pohledem. Nikde ani živáčka. Možná bylo zvíře ještě dál, jen jeho pach byl opravdu velmi silný. Vylezl ze svého úkrytu a vydal se za vůní. Jakýsi pohyb ve tmě ho po několika metrech přitiskl zády ke kmeni mohutného dubu. Zasmál se sám nad sebou. Lekl se a schoval jak nějaký strašpytel. Hlavně, že si ještě před chvilkou myslel, jak dokáže být samostatný.

Jen co se trochu uklidnil, vůně se vrátila do centra jeho smyslového vnímání a tentokrát byla opravdu silná. Tak moc, až se Tommymu zatočila hlava. Vykoukl ze svého úkrytu; tam co předtím viděl ten pohyb, bylo mrtvo. Mohlo se mu to jenom zdát? Ale ta vůně… je tak neuvěřitelně blízko, tak omamná…

Tichem a napětím proniklo slabé zasténání a Tommy ztuhl, jako kdyby mu někdo vrazil facku. Na těch pár okamžiků, kdy byl mimo schopnost, pohnout se, se jeho fantazie změnily na takové, po kterých ani trochu netoužil. Pak vyšel ze své schovky a udělal krok vpřed. Tvář se stočila doleva a sklonila k zemi. Tohle musel být jen nějaký krutý žert.

"Ach, pane, prosím, pusťte mě. Co se to děje?" U stejného stromu, ke kterému se Tommy ještě před chvílí tisknul, byl přivázaný nějaký muž. Velmi zmatený a vyděšený muž. Jeho žilami koloval adrenalin a pach, jež unikal z kůže, úst a dalších všemožných pórů a Tommyho v další vteřině srazil na kolena.

"Můj Bože, děkuji vám. Netuším, co se stalo. Někdo mě praštil do hlavy a pak… už si nic nepamatuji. Probudil jsem se až tady," vysvětloval muž zbrkle. Drkotal zuby, musela mu být hrozná zima. A podivné gesto mladšího muže považoval za záchranné. Tommy se ale nedokázal přinutit, aby zvedl ruce a rozvázal pevně utažené provazy. Jedna jeho paže sice vyvinula jakýsi pohyb, ale to jen proto, aby se konečky prstů dotkly otevřené krvácející rány na temeni hlavy toho muže. Před obličejem pak bříška promnul a zíral na rychle zasychající teplou rudou krev, jako kdyby to byla vzácnost na světě nevídaná.

"Pane? Můžete mne prosím rozvázat. Je mi hrozná zima!" fňukl muž. Tommy se mu konečně podíval do očí. Slabé vějířky vrásek kolem nich svědčily o optimistické povaze muže, nejspíš se hodně smál. Nejspíš svůj život miloval a nechtěl o něj přijít.

Tak proč byl postaven do cesty zrovna jemu? Novorozenému upírovi, jehož sebeovládání se pouhý metr od živé krve rovnalo nule?

"Já… nemůžu," zašeptal Tommy s mohutným vrtěním hlavou. Do očí se vkrádaly neexistující slzy.

"Cože? Ale proč? Nic jsem neudělal. Ani nemám nic, o co byste mě mohl obrat. Jsem docela chudý…"

"Mlč," sykl Tommy. Po kolenu se přisunul ještě trochu blíž. Bože, dej mi sílu. Nemusím ho rozvázat, stačí se jen zvednout a jít jinam. Pokud budu chtít, dokážu to. Já nemůžu zabíjet lidi. Nemůžu! Nemůžu!

"Pane, prosím…" A ta dvě slova rozhodla. Muž se bál, hladina adrenalinu se zvyšovala s každým úderem jeho srdce a s každým přerývavým nadechnutím.

Tommy takový pocit ještě nezažil. Jakoby jeho mozek zahalila hustá černá mlha. Jakoby někdo jiný převzal vládu nad jeho tělem i myslí. Nezaregistroval, kdy špičáky samovolně vyklouzly z dásní, kdy se dlaně přiblížily k mužovu krku, kdy se naklonil on sám, aby… se ponořil do té zhmotnělé rozkoše, jež dokázala přinést jen lidská krev.

Jeho jed zapůsobil téměř okamžitě. Muž omdlel. Už neprotestoval, ale pro Tommyho bylo beztak pozdě. Sál tak zběsile, až se zalykal. Někdy v polovině toho všeho si na muže sedl, aby byl co nejblíže. Jeho teplo ho příjemně obklopovalo, vůně svírala ve své náruči jako matka miminko… Kapka ke kapce, slast, uspokojení, život!

A pak bylo náhle po všem. Tělo vychladlo a mrtvá hlava spadla Tommymu na rameno. Mladík strnul. Nejprve vytřeštil oči a pak se prudce vymanil z blízkosti své první lidské oběti. Síla, kolující v jeho vlastních žilách byla nepřehlédnutelná, o to víc ale připomínala, jakým způsobem k ní přišel. Odsunul se po mechu pod svým zadkem o několik metrů dál, nespouštějíc z mrtvého chudáka vyděšený pohled.

"Výborně!" ozvalo se v tu chvíli přímo za ním. Zády se zastavil o něco pevného. Vzhlédl. A jeho zrak se propletl se samolibým, usměvavým a nezvykle krutým. "Tvůj první, předpokládám," pousmála se lady Hana, zatímco si urovnávala sukně, které jí Tommy svým nárazem pomačkal.

Pochopil okamžitě. Byla to past. Nezmohl se však na jediné slovo.

"Teď už jsi právoplatný upír. Co nadělám," pokrčila ledabyle rameny. Slova naznačovala zklamání, tón lhostejnost.

"Ne… Nechtěl jsem!" vyhrkl Tommy. Rychle se vyšplhal do stoje. Žena si dala ruce v bok. Oči planuly nenávistí. Ale tahle nebyla taková, jakou cítil Tommy vůči Adamovi. Možná to tak ani nemyslel. Jen se za ni schovával, aby nemusel projevit své skutečné pocity. Ta v očích lady Hany byla skutečná.

"Ano, s tím jsem počítala. Ale pokud chceš patřit mezi nás, musíš se naučit chovat jako upír. Vážně si myslíš, že dokáže být Adam živ jen z krve zvířat?!" zasmála se. Ne však vesele. A Tommymu se při tom zvuku sevřelo srdce.

"Samozřejmě, že ne." Zamračil se. "Ale nevěřím, že by do toho nutil mě," dodal podrážděně. Hana si založila ruce na prsou.

"Chceš tím snad naznačit, že jsem tě do toho nutila?"

Tommy zavrzal zuby, špičáky už byly opět schované; síla téměř zalykající, jak se mu rozlévala celým tělem, bohužel tomu chyběl ten dobrý pocit.

"Nebyla to léčka?" pozvedl obočí. Držel se tak moc; chybělo málo, aby jí šel po krku.

"A proč bych něco takového dělala?" pousmála se nevinně.

"Protože jsem mezi vás vstoupil. Protože jsem ti ho vzal!" zvýšil Tommy hlas. Možná to nedávalo smysl, ale jemu to bylo jasné nad slunce, které už nikdy v životě neuvidí.

Bylo to její varování. Její způsob, jak mu ukázat, čeho je schopná. A po tomhle už Tommy nemusel pochybovat. Ten chudák, kterého pro svůj plán využila, se měl stát jeho doživotní výčitkou.

"Takže to může zůstat mezi námi? Ber to jako průpravu, Thomasi. Pro tvou budoucnost. Jednou se budeš chtít určitě osamostatnit…"

"A co když ne?" zkusil Tommy protestovat. Žena se usmála ještě víc, až mu zablýskly do očí její zářivě bílé zuby. Úsměv, který zabíjel falší.

"Věřím, že přijdeš na způsob, jak mi vyhovět. Chuť po krvi dokáže novorozeného upíra pořádně potrápit. Znala jsem pár takových, kteří nakonec vysáli i celou svou rodinu."

"To nikdy neudělám!" bránil se Tommy zoufale. To přece nemohla myslet vážně.

"Myslíš, že se dokážeš zastavit, až při lovu v lese narazíš na svého otce, přivázaného ke stromu?"

Samozřejmě, hlavní podstata varování spočívala v tomhle. Vydírání rodinou. A Tommy věděl, že má Hana pravdu. Neudržel by se. A pokud přece jen ano, pak by dokonala dílo právě ona. Takže ať to myslela jakkoliv, v pasti byl opět on. Vždy jen on. Protože si ho Adam vybral. Protože se do něj, bůh ví proč zamiloval.

"Měsíc, možná dva budou stačit, aby ses aklimatizoval, drahoušku," pohladila ho Hana prstem po bradě. "A snaž se své myšlenky udržet na uzdě. Jediný podraz a udělám si výlet do vesnice. Rozumíš?" Stiskla hrubě jeho bradu mezi prsty a zacloumala mu s hlavou. Tommy se vytrhl, ale jeho vražednému pohledu se Hana pouze zasmála.

"Možná už bys měl jít, ať na tebe Adam dlouho nečeká," ušklíbla se a s hlavou pyšně zvednutou kolem něj prošla. Tommy se po ní rychle otočil, jenže to už byla Hana pryč.