Krvavý polibek 18.

---

Co si to ten kluk o sobě vlastně myslí? Že si z něj udělá hračku, která bude hrát podle jeho pravidel? Ale Potter přece ani nevěděl, co to pravidla jsou, nikdy je nedodržoval, nikdy nemohl pochopit jejich podstatu. Jak moc jsou důležitá pro pořádek a pro udržení sebekontroly. Té Severusovy rozhodně. Protože právě umírala!

Se zatajeným dechem sledoval mladíkovo tělo, jak se vzdaluje k posteli v provizorní ložnici a byl si jistý, že Potter ví, že je sledován. Navzdory velikosti županu, který měl na sobě, se pod ním to rozkošné pozadí rýsovalo víc, než Severus potřeboval. Ale mezi námi, možná by ten kluk na sobě mohl mít i pytel a na staršího muže by to mělo stejný účinek. Dokonce, i kdyby byl zavřený do obrovské hranaté krabice… Už nikdy si pohled na krásné mladé tělo z paměti nevytěsní. Už nikdy neuteče před tím žádostivým smaragdovým pohledem; před nezaměnitelným pocitem, kdy se jeho ruce dotýkaly mladíkových intimních partií. A vlastně i zbytku kůže. Už nikdy se nevyhne ve svých vzpomínkách bouřlivým polibkům a všem vjemům, které s nimi přišly. Potterova chuť, jeho teplo, jeho vůně… On byl vše, po čem před téměř čtyřmi lety začal toužit a Merline, buď mu nakloněn, se té touhy nezbavil ani po své smrti a dokonce ani po tom šíleném vzkříšení.

Jediné, co Severuse trochu uklidňovalo, byla skutečnost, že se zbláznil až do mladíka, jenž byl v rozkvětu puberty. Měl tedy daleko do malého dítěte, které v jedenácti letech přišlo poprvé do Bradavic. Jenže i taková útěcha byla velmi slabá v porovnání se skutečností, že se svých pocitů nejspíš nikdy nezbaví a jednou dokonce překročí své vlastní hranice a vypustí své emoce na povrch. Možná by se měl konečně zaměřit na to, co je splnitelné a tohle se nezdálo jako složitý úkol. Jen vydržet co nejdéle. Ještě aspoň pár dní. Byla tu přece Bellatrix, měli by spíš řešit ji, než to, jak to mezi nimi jiskří.

Severus si vnitřně povzdychl. Kdy naposledy takhle uvažoval? S Lily Evansovou takové pocity neměl. Miloval ji, to ano, ale byla jako sestra, nejlepší kamarádka, dokonalý přítel. A Potter jí byl tolik podobný a přesto nebyl. A to samé platilo i v případě toho zmetka Jamese. Kluk dorostl do vyspělosti, kterou si Severus na Jamesovi pamatoval, když jim bylo nějakých osmnáct let. James byl určitě vyšší, ale podoba tváře se nezapřela. A přesto i o ní nemohl Severus říct, že je přímo jako Jamesova. Ten kluk měl cosi z obou, ale nebylo to otravné, což by pro Severuse bylo určitě pohodlnější. Kdyby měl víc ze svého otce… celá tahle fraška by se nikdy neudála. On by nikdy o Potterovi nebásnil před svou matkou a neměl by ani potřebu mladíkovi předávat své vzpomínky, protože by vlastně ani žádné nebyly. A teď si mohl vesele dál ležet ve své hlíně vedle Brumbála a…

Ne, omyl. Všechno bylo úplně jinak. Severus měl svůj viteál a to znamenalo, že v podstatě neumřel, protože část jeho duše žila někde jinde. Co kdyby na to někdo přišel? Co kdyby ho vzkřísil někdo jiný, než Potter?

To uvědomění lektvaristu velmi zasáhlo. Voldemorta už se samozřejmě nebál, ale někteří jeho stoupenci stále ještě žili a pokud si dobře vzpomínal, nebyl v tom domě Gustavových s Bellatrix sám. Doprovázel je Smrtijed jménem Reece Qirk, takový bezvýznamný posluhovač, co se vždy držel stranou. Ale těžko říct, co se v jeho nitru skrývalo. Severus nikdy neměl moc příležitostí sledovat tyhle přicmrdávače, jak jim soukromě říkal. Byli to obyčejní pěšáci, možná ani sám Pán zla neznal jejich jména. To z nich ale nedělalo automaticky chudáky, kteří by nebyli schopní samostatně uvažovat. Zatížen svou nedůvěrou vůči komukoliv, nedokázal brát na lehkou váhu, čemu právě čelil. Ale najednou si byl jistý jednou věcí. Jestliže měl být vzkříšen, jestliže to měl napsané ve své knize osudu, pak osoba, která to nakonec provedla, byla jediným přijatelným řešením. A mohlo se mu to líbit, nebo ne, tak to zkrátka bylo. Ovšem dokud si to neuvědomí i sám Potter, on mu rozhodně nic říkat nebude. Kluk nepotřeboval další záminku pro to, aby se cítil nadřazený, aby dal tuhle skutečnost Severusovi sežrat, kdykoliv se mu zamane získat nad ním moc.

"Profesore? Děje se něco?" ozvalo se před ním starostlivě. Snape zjistil, že pozoruje špičky svých bosých nohou, ale ve skutečnosti byl duchem nepřítomný, takže při zaostření na své obnažené bledé palce a také další prsty, pozvedl nechápavě obočí. Pak konečně zdvihl zrak i na mladíka. Šok, jenž ho při pohledu na zcela nahé Potterovo tělo zasáhl, se navenek projevil mírnou ztrátou rovnováhy. "Čekal jste snad něco jiného?" přivřel mladík oči. "Poslal jste mě do postele…"

"Ticho!" okřikl ho Severus. Mladší muž srazil obočí k sobě s jedinou mezerou pro hlubokou vrásku. Svléknutý župan, který mačkal v rukách, hodil zmuchlaný po Severusovi a zasyčel odmítavou odpověď. "Už mě přestáváte bavit," přiznal rozmrzele.

"Věříte, že je to vzájemné?" odpálil ho Snape pohotově. Mladík se zprudka nadechl a zaujal bojový postoj, klouby na prstech bílé, jak je zatínal do pěstí.

Ne, ani trochu nevypadá přitažlivě. Jeho kůže není hladká a horká; jeho penis netouží po mém doteku, přesvědčoval Severus sám sebe. Kruci, ale proč by si tolik lhal. Proč by se tolik trápil, když…

"Zeptám se znovu, stalo se něco? Chvíli jste vypadal… možná zmateně? Jako kdybyste si na něco vzpomněl. Jestli ne, nebo o tom nechcete mluvit, v pohodě, ale v tom případě na mě přestaňte štěkat a už něco udělejte!" vyzval ho Potter s jasným odhodláním. Jeho tváře hořely, nebylo se čemu divit, stál před ním v Adamově rouše a v dohledu žádná akce, která by celou tuhle situaci zbavila trapnosti. Musel se asi cítit hrozně, pomyslel si Severus.

"Nebudete mi poroučet," zavrčel a neochotně udělal krok vpřed. V mladíkově tváři se zobrazila krátká úleva. Nebyla nijak silná, ale i ten jediný krok k ní přispěl. Z příkazu si nic nedělal.

"Já jenom chci, abyste se choval, jak to cítíte. Přece nemusíte nic říkat, nemusíme na sebe být hnusní, když… mě přitahujete a já vás… alespoň v tuhle chvíli to není nutné." Tentokrát krok udělal Potter. Nebyli příliš daleko od sebe, dokonce i to teplo, které vyzařovala mladá pokožka, k Severusovi doléhalo a přitahovalo ho. A magnet byl proti tomu bezvýznamný kus něčeho, který tomu mohl jen horko těžko konkurovat.

Další opatrný krůček a teploučko se společně s jedinečnou vůní toho kluka dotklo každé části jeho samého. A bohužel i pod povrchem.

Mladík si skousl spodní ret; nevinné gesto zapůsobilo na Severuse jako odzbrojovací kouzlo. Jediné štěstí, že ho to neodhodilo, tím by ztratil i zbytky své důstojnosti.

"Toužím po vás, nedělám si srandu. Copak to není vidět? Můžete se toho i dotknout," vyzval ho Potter. Severus sebou trhl, když ho mladík chytil za zápěstí. Samozřejmě věděl, o čem mluví, vzrušení bylo nepřehlédnutelné a v první chvíli se chtěl vytrhnout, protože tušil, kam bude jeho ruka navedena. K jeho překvapení ji Potter zvedl do úrovně své hrudi a poté si jeho dlaň položil na její střed.

Mohutný úder srdce ho kopl asi podobně jako noha nenarozeného dítěte v břiše budoucí matky. A pak přišel další a další. Intervaly klidu mezi nimi byly sotva blízké těm přirozeným, pokud by mladíkovo srdce bilo normálně.

"Můžeme si to zpříjemnit. Můžeme ten čas vyplnit… jinak…" Čas měl být ekvivalentem pro čekání na nevyhnutelné, to Severus pochopil okamžitě a také mu došlo, že i kdyby sebevíc chtěl, teď Pottera k rozhovoru na takové téma nepřinutí. Když nad tím tak přemýšlel, i jemu byla v tuto chvíli Bellatrix ukradená.

Jeho tělo protestovalo, ten vnitřní neklid byl jasným důkazem. Bránilo se jeho směšné sebekontrole, vysílalo bolestivé signály, aby je Severus nemohl ignorovat. No tak se ho už dotkni. Šlo to jednou a půjde to podruhé a potřetí, neutečeš před tím, přiznej si to!

"Prosím, nenechte mě už mluvit, říkám hlouposti, protože…"

"Já vím," přikývl Severus věcně. Mladík vytřeštil oči, když na jeho rtech spočinulo několik chladných lektvaristových prstů. Cokoliv dalšího chtěl ještě říct, jednoduše to spolkl. Zelené duhovky se rozzářily. Možná za to mohly svíčky, které se staraly o osvětlení stanu; anebo možná to bylo jednoduše proto, že starší muž ustoupil před svými zásadami.

Místo aby spustil ruku dolů, přesunul ji k mladíkovým skráním. S potlačeným povzdechem zabořil prsty do jeho rozcuchaných vlasů a pohladil bříšky kůži pod nimi.

"Měl byste se snažit, pane Pottere. Málokdy dávám druhou šanci…" řekl. Bohužel, navzdory své touze, oznámit to chlapci spíš tak, aby to bral jako varování před odmítnutím, až k něčemu takovému dojde příště, se jeho hlas podobal zapředení spokojené kočky, která se právě naplno vložila do velmi atraktivní hry. A jak je známo, kočky si hrají rády. A k Severusově nelibosti to Potter tak i pochopil. Což ovšem ani trochu nekorespondovalo s výrazem oddaného souhlasu a toužebné radosti ve tváři mladšího muže, jež toho staršího potěšil tak, až se musel kousnout do jazyka, aby se neusmál.

"Budu se snažit, slibuju!" ušklíbl se Potter šibalsky a napodobil jeho pohyb, jen na druhé straně. Když se jeho prsty propletly s černými prameny, nebál se dát najevo, jak moc se mu ten kontakt líbí.

Severus se proti své pečlivě hlídané zdrženlivosti do doteku opřel. Slabý povzdech, který unikl z Potterových úst, navedl jeho zrak přímo na to místo. A to byla poslední kapka, která ho dělila od šílenství. Zvrátil mladíkovi hlavu a vrhl se na jeho rty. Druhou rukou objal jeho štíhlý pas a přizvedl si celé to dokonalé tělo ke svému. V podstatě si ho vmáčkl do sebe, nebo se o to aspoň pokusil. Odpověď na jeho bouřlivé polibky přišla okamžitě, a zatímco Potter plenil jeho ústa s totožnou vervou, pokoušel se mu strhat z ramen župan. Jeho horké prsty tahaly, škubaly; hlasivky nesouhlasně kňouraly, když se nikam nepohnul. Nebyla to ale Snapeova vina. Jejich objetí bylo velmi pevné, museli by se rozdělit, aby mladík dosáhl kýženého výsledku.

Severus zaregistroval další zakňučení a bylo to ve stejnou chvíli, kdy ho od sebe Potter odstrčil, aby se konečně zbavil toho zatraceného županu. Ne že by lektvaristovi vadilo, že je stále oblečený. Nikdy si o sobě nemyslel, že by byl obdařen hezkým tělem. Ve srovnání s tím Potterovým bylo zjednodušeně řečeno odpudivé, jenže mladík ten dojem evidentně neměl. Zabodl se do jeho očí svýma a při tom mu rozvázal pásek, který odhodil někam pryč. Severus cítil, jak se mladíkovy prsty třesou. Nevěřil, že je to nervozitou, a když si uvědomil, že půjde spíš o nedočkavost, jeho vlastní tělo nemělo daleko k výbuchu. Tohle už nemohlo být hrané. Nikdo nedokázal předstírat tolik touhy. Tolik chtíče. Alespoň ne před někým, kdo dokázal být velice vnímavý. A to Severus byl. Jen si každý myslel opak, protože chtěl, aby to tak vypadalo.

Potter se třásl, protože… Ah, Merline, ten kluk by snad i pro jediný jeho dotek zabíjel.

Župan mu byl netrpělivě stržen z ramen neohrabanými prsty mladšího kouzelníka. Krátký pohled, věnovaný jeho tělu jiskřil a sálal jako divoký oheň. Prudký pohyb silných paží vtáhl Severuse do Potterova objetí a jeho rty se znovu ocitly v zajetí.

Polibky se prohlubovaly s každým nádechem, výdechem i dotekem jazyků. Mladík couvl k posteli, a když si sedal, stahoval sebou i Severuse. Prostor mezi jeho cíleně roztaženými stehny nabídl dostatek místa, aby se mezi ně mohl druhý muž vtlačit svými boky. Cesta zpět se uzavřela v okamžiku, když se kolem jeho zadku omotala Potterova noha. To už mladší muž ležel na zádech… v natolik důvěřivé poloze, která zbavila Severuse i posledních pochybností. Potterovy oči se před ním nezavíraly, jak očekával; pozorovaly ho, dlaně hladily štíhlá záda a zároveň si tak muže přitahovaly. Kontakt jejich slabin způsobil malý požár v jeho těle a mladík na tom asi nebyl jinak, soudě podle táhlého zasténání a zvráceného pohledu.

Bože, vážně se to dělo? Ležel nahý v posteli s člověkem, kterého nenáviděl od jeho narození, ačkoli ten kluk za jeho nenávist jen málo mohl. Severusovu nenávist nemohl vyvážit počet Potterových neuvážených činů, protože… a to byl ten největší problém, všechno, co dělal, bylo pro jeho přátele, pro lepší kouzelnický svět a v závěru i pro to, aby na něj jeho rodiče mohli být hrdí, aby jejich smrt za záchranu syna nebyla zbytečná. Ano, Potter ho stál spoustu duševních sil, spoustu trpělivosti a přesto, i kdyby to všechno chtěl položit na misky vah, jeho nenávist by mladíkovu nerozvážnost a impulsivnost převážila. Vlastně by ty váhy asi strhla.

Už pár dní nemohl Severus nařknout Pottera z toho, že se mu zachtělo dalšího vyznamenání za zásluhy. Přečetl všechny ty noviny a byl s ním na útěku kvůli zločinu, který by si nikdo za rámeček nedal, pokud měl aspoň trochu rozumu. Potter ho obhajoval při soudním řízení, kde se ho chystali obvinit ze Smrtijedství. Pak se skrýval. Noviny byly plné rozhořčených článků, že se Potter nechce ke všem událostem ohledně války vyjádřit víc. Odmítal tiskové konference… kolik novinářů mu asi denně klepalo na dveře?

Ano, vážně se to dělo. Ležel v posteli s člověkem, kterého kdysi nenáviděl a teď nekontrolovatelně podléhal jeho horkému tělu. Možná to ani nebyla nenávist, jen její dozvuky, zesílené přirozenou chladnou povahou mistra lektvarů. Co si to vlastně namlouval, když věřil, že vydrží v té své nedotknutelné bublině nadřazenosti o něco déle, i když se na něj Potter podívá svým žádostivým pohledem s jasným Severusovým jménem v popředí? Jestli tu byl někdo šílený, tak on, ne mladík. Protože lhal sám sobě do kapsy a ještě si toho byl vědom a navíc věděl, že se mu to jednou tak jako tak vrátí zpátky i s úroky.

Mladíkovy boky sebou škubly vpřed, až lektvarista zalapal po dechu. V podstatě celé Potterovo tělo sebou škubalo a vlnilo se. Kůže se o sebe otíraly, lehce navlhlé potem, jako kdyby na ně bylo použito ohřívací kouzlo, protože ve stanu chybělo do pokojové teploty pár citelných stupňů. Odhodlané prsty se prohrabovaly Severusovými vlasy, zatímco jeho ústa byla hladově ochutnávána a obdarovávána dokonalou chutí mladíkových vlastních úst. Ztopořené údy po sobě klouzaly v sofistikovaném rytmu, dokud to oba muži dokázali kontrolovat. Pak jejich pohyby zdivočely. Jakoby ta těla ani nepatřila jim, ale zvířatům. Nepotřebovali se dotýkat jiným způsobem, alespoň Severus ten pocit měl, pokud se ta změť mlhy všech možných barev v jeho hlavě dala nazvat něčím konkrétním. Dokázal cítit, jak zatíná hýždě, když přirážel proti Potterovu klínu svým, vnímal jeho všudypřítomné ruce, jednou byly tam, podruhé jinde, kluk měl až nezdravou potřebu se ho neustále dotýkat a to bylo asi všechno, co se dokázalo propašovat do jeho momentálně z provozu vyřazeného mozku. A ani to se tam příliš dlouho neohřálo, protože to bylo příliš konkrétní, příliš ohraničitelné. Příliš typické pro Snapea. A muž si to uvědomoval. A také věděl, že stačí jen povolit. Jen se tomu poddat.

"Profesore…" zakňoural Potter. Byl dokonale mimo. Tak nádherně nespoutaný, uvědomil si Severus trpce. Rychle opustil jeho rty a přesunul je ke krku, docela blízko mladíkova ucha.

"Jsem Severus," zašeptal. Reakcí bylo krátké ztuhnutí Potterových doposud perfektně uvolněných svalů. V první chvíli to vypadalo, že je mladší muž šokovaný, možná právě tou nečekanou nabídkou mistrova křestního jména, ale lepkavé vlhko, které je k sobě přicuclo, Severuse navedlo na správnou cestu. Pohlédl mezi jejich těla a vizuální důkaz jeho domněnky potvrdil. A pak se vyvrcholení nevyhnulo ani jemu. Bylo to tak rychlé… tak… no vážně, trochu i divné, ale na druhou stranu…

Severus upadl na Potterovo tělo, potřebný kyslík utíkal daleko před ním, v ruce štafetový kolík, na tváři výsměšný výraz. Nedohoníš mě, Severusi, dokud si nepřiznáš, že to bylo jedinečné, perfektní a dokonalé, posmíval se mu.

Přiznávám, připustil Severus v duchu a dech se začal zklidňovat. Na jeho zádech stále spočívaly roztřesené mladíkovy ruce, jeho horký dech mu ohříval kůži na krku, v klíně doznívalo tepání. Promíchaná magie poletovala všude kolem. Dřív si jí nevšiml, anebo na to jen neměl čas. Nyní mohl zřetelně cítit, jak jeho a mladíka jakoby slabými nitkami svazuje k sobě. Ta vlákna hřála a studila zároveň. Byla jemná jak pavučina a stejně tak pevná. Nemělo by ho to uspokojovat, ale nedokázal se toho krásného pocitu zbavit.

Zatracený Potter… cítí to taky?

*

Harry se zlehka prošel dlaní po nahých Snapeových lopatkách a pak si ji přiložil k očím. Tu druhou tam zatím nechal. Nechtěl si ani představit, že by se teď druhý muž vzdálil od jeho těla. Ačkoliv bylo uspokojené, nedokázalo by se vyrovnat se ztrátou, proto si ho tímto způsobem přidržoval u sebe.

Rozpačitě si zajel prsty do vlasů.

On mu řekl, že… Oh, Harry samozřejmě věděl, jaké je Snapeovo křestní jméno, ale tohle byla jasná nabídka, aby ho používal. Že to má dovolené. Nejprve tomu nemohl uvěřit a pak… se udělal. Z toho hlasu, z té nabídky, která byla tak intimní, že se tomu nevyrovnal ani plnohodnotný sex s Ginny. S kýmkoliv jiným. Prostě nikdy nic tak důvěrného ještě nezažil. A pokud ano, netýkalo se to jeho milostného života.

Harry plně vstřebával nitky propojené magie, jež kolem jejich propletených těl jemně vibrovala dozvuky milování. Proč to necítil předtím? Proč až teď? Mělo to co dělat se Snapeovou odmítavostí? Ta první společná zkušenost byla jasná provokace, ponížení. Ta druhá, v koupelně, byla dílem náhody a zmatku. Nejspíš byla zmatená i samotná magie a nedokázala se projevit, ale nyní…

Co by se stalo, kdyby se jejich těla spojila doopravdy? Původní plán byl, že Snapeovi vykouří, ale vůbec se k tomu nedostali. Vážně čekal, že mu lektvarista v nestřeženou chvíli strčí svůj velký penis do pusy, ale tohle k tomu ani z daleka nesměřovalo. Tohle bylo… Můj ty smutku, bylo to nádherné.

"Nejsem těžký?" zazněl u Harryho ucha hladivý samet.

"Ne," zalhal. Vydrží cokoliv, jen když ho už nikdy neopustí tohle božské teplo a pocit bezpečí.

"I tak bych se měl asi…"

"Ne!" vyjekl Harry a objal muže kolem krku. "Prosím, ještě chvilku," žadonil.

"Pottere, musí to být krajně nepohodlné.."

"Tak ať," odmávl to Harry symbolicky rukou. Byl si vědom, že to znělo spíš rozmazleně, ale nemohl si pomoct. Nechtěl ho pustit, nedokázal to.

"Harry… Jsme oba ulepení, rád bych se očistil. Tebe samozřejmě také." Snape řekl druhou část oznámení po kratičké odmlce, toho si Harry všiml. Určitě neměl v úmyslu, postarat se o očistu kohokoliv jiného než sebe, ale na poslední chvíli to tedy milostivě navrhl, ovšem to, co Harryho skutečně zaujalo, bylo jeho jméno, vyslovené věčně přísnými Snapeovými rty. O hlasu nemluvě. A on zalitoval, že při tom muži neviděl do tváře.

Přehrál si ten moment několikrát v hlavě, aby si ho pořádně připíchl k paměti. Bylo to napořád? Nebo už své jméno znovu neuslyší a příště jej nahradí opět nějaké typičtější jako například idiot, tupec, fracek… A platila Snapeova nabídka i nadále, nebo jen na tu jednu určitou chvíli? Co se teď stane, když mu řekne… Severusi?

"Dobře," souhlasil Harry a uvolnil své sevření. Lektvarista se překulil vedle něj a přivolal si z kapsy hábitu svou hůlku. Nyní už nebylo bezpodmínečně nebezpečné, používat ji. Stejně Bellatrix věděla, jak se věci mají. A než by zachytila jejich použitou magii, tak se stejně přemístí někam jinam. Harry to měl v plánu hned další den, jen to ještě bude muset Snapeovi oznámit. A také ho čekalo další setkání s McGonagallovou.

Cítil, jak na něm Snape provedl rychlé čistící kouzlo a to samé pak na sobě. Když odkládal hůlku na noční stolek, Harry na něj otočil tvář.

"Snažil jsem se…" zkonstatoval opatrně. Muž se zvedl do sedu a přetáhl přes ně přikrývku.

"Měl byste spát, Pottere." Několika tichými slovy pozhasínal většinu svíček ve stanu. Harry zaskřípal zuby.

"Už jsem zase Potter? Proč mi tak říkáš?" rozhodl se pro důvěrný útok.

"Protože příliš lpíš na zbytečnostech," oznámil mu Snape. Pak se k němu otočil zády. "Dobrou noc," sykl podrážděně. Harry zatnul pěsti, s touhou do něčeho praštit.

"Jestli je zbytečnost to, že se díky tomu cítím hezky, když mi tak říkáš, tak…" Švihl sebou na bok, též zády k druhému muži a zlostně zafuněl. V zápětí byl za rameno obrácen zpátky, temná tvář mistra lektvarů se nad ním hrozivě skláněla. Rychlý, přesto hluboký polibek, věnovaný jeho zmateným rtům rozšířil jeho oči tak, že mu málem vypadly z důlků.

"Zmlkni a spi!" zavrčel starší kouzelník tiše a po posledním pronikavém pohledu se vrátil do své předchozí polohy.

Jemné magické vlákno Snapeova hlasu vrhlo Harryho do pochybností. Tohle nebyl rozkaz v pravém slova smyslu. Bylo to… jako když Rona už nebavilo povídat si před spaním, zatímco Harry mlel jak o život. Ale jeho nejlepší kamarád rozhodně taková slova nemyslel vyčítavě, nebo dokonce zle. Ano, přesně tak to znělo i v případě Snapea. Nehledě na tu pusu, kterou od něj předtím dostal.

Harry neusnul. Jak by taky mohl.