Krvavý polibek 17.

Děkuji všem za komentáře.

A pokračujeme...

---

Vyděšené oči barvy modrého safíru nevěřícně hleděly na několik metrů vzdálenou ženu, jejíž výraz ve tváři nebyl o moc odlišný. Přítomné ticho by mohlo směle konkurovat zvuku mimo zemskou atmosféru, nebýt zrychleného dechu muže i ženy. Ten zmatenější se chvílemi podobal spíš sípání, těžko ale říct, který z nich byl v šoku více a přesto se snažil zachovat aspoň trochu důstojnosti.

"Drahý, já…"

"Ne, nic neříkej, prosím." Muž zapřel dlaně o stěnu za sebou. Netušil jestli jí má v duchu děkovat, nebo nadávat, že zastavila jeho let. S bolestným funěním se po drahé tapetě vysápal do stoje. Vzpřímená poloha se tělu nelíbila, proto vyslalo do mozku příkaz, aby se muž předklonil. Záda zaprotestovala ostrou bolestí.

"Nechtěla jsem říct nic... Eh… Chápu, že už to není jako dřív, někdy se oba musíme hodně nutit, ale nevěřím, že bys… ještě takovým způsobem…"

"Samozřejmě, že ne!" štěkl muž. Jeho dlouhé blond vlasy se rozlétly všude kolem, jak při tom zuřivě zatřásl hlavou. Začínal být pořádně vytočený. Zmatek, šok? Ne, tohle si někdo šeredně odskáče!

"Jsi v pořádku?" strachovala se žena. Jak šok vyprchával, dokázala se už i pohnout. Pomalu slezla z vysoké robustní postele a oblékla si župan. Vykročila k manželovi.

Naštvaný muž byl v pokušení, sjet ji na dvě doby, nikoho jiného tu koneckonců neměl, aby si na něm zchladil žáhu, ale upřímná starost v Narcissiných očích mu vzala veškerou sílu. Pokud se bude vztekat, na nic kloudného nepřijde.

"Ano, nic to není," ujistil ji. Žena mu nabídla svou dlaň, po chvilce zaváhání ji přijal a přistoupil k manželce blíž. Snažil se do svého pohledu dát tolik sebevědomí, kolik dokázal. Ve skutečnosti ji nechtěl děsit, stačilo, že se s tím ještě pořád potýkal on sám. Bylo na čase si to celé zrekapitulovat.

Rodinná večeře se dnes zdála být snesitelnější než obvykle; Draco neměl na rtech všetečné poznámky, ani urážky, což byl takový malý zázrak. Asi ho to už přestalo bavit, napadlo Luciuse.

Jeho syn se od konce války dost uzavřel do sebe, ale pokud došlo na slova, byla protkána zlostí a smutkem. Mohlo by se zdát, že je všechno v pořádku, Temný pán už nikomu neztrpčoval život; díky tajným příspěvkům na kouzelnickou politiku nešel Lucius do Azkabanu, kouzelnický svět se dával do pořádku a… Draco žil stále v minulosti.

Vyčítal otci, co jen šlo. Všechno se samozřejmě týkalo Temného pána, podle kterého museli skákat. Draco si v té době uvědomoval, že se musí podřídit, ale teď, když byli svobodní, se k tomu často vracel a nebylo dne, kdy kvůli tomu neprolil třeba jen jednu slzu. A všechny do jedné pak vylil na hlavu otci v podobě vzteku a výčitek. Lucius měl občas pocit, že cítí jisté zlepšení, ale tak to vydrželo třeba dva dny a poté se vše vrátilo do starých kolejí.

Dnešek byl jedním z mála těch pozitivních. V klidu se navečeřeli, mladík po jídle odešel do svého pokoje. Lucius už několik týdnů přemýšlel nad tím, že by si mohli promluvit o vhodné manželce, ale k takovému rozhovoru musel jednoduše nasbírat více odvahy. Takže to opět nechal být a rozhodl se věnovat svou plnou pozornost vlastní manželce.

Možná v tom byly i jisté výčitky svědomí. Dodnes jí neřekl o tom, že byl unesen Potterem a že byla jeho krev použita k nesmyslnému rituálu. To že se Snape možná pohnul, přisuzoval nějakému zoufalému výkřiku Potterovy magie, ale jinak nevěřil, že to mohlo vyjít.

Když ti dva zmizeli, musel se dostat z toho zatraceného domu pryč. Ano, pár dní potom byl na Pottera hodně naštvaný, vymýšlel i různé způsoby, jak ho zabít, aby z toho sám nepřišel k úhoně, jelikož byl teď celkem dost hlídaný, ale brzy ho zlost přešla. Přidělal by problémy jen sám sobě. Jeho poslední slovo znělo - pustit to z hlavy a zatloukat před manželkou.

Po večeři si ještě chvíli četli v salonku, pak se, aniž by bylo třeba něco říct, odebrali do ložnice. Všechno se zdálo v pořádku, dokonce zjistil, že má na sex chuť. Narcissa strávila potřebnou chvíli v koupelně, odkud poté vyšla ve svém nejlepší negližé v barvě manželových očí a tím Luciusova touha ještě vzrostla. Vážně to vypadalo na pěknou noc; v posledních pár dnech měl dokonce pocit, že by se mohli s Cissou opět sblížit, po válce i mezi nimi bylo poněkud dusněji, takže se začal vlastně i těšit.

Žena navodila intimní atmosféru tím, že zapálila několik svíček kolem postele a vykouzlila tichou hudbu. Lucius se nenechal dvakrát pobízet, když ho k sobě lákala upřeným pohledem a zvednutou rukou. A bylo také velmi příjemné, nevlítnout na to rovnou. Oťukávali se, nějakou dobu spolu tímto způsobem nebyli, takže to bylo pomalé a nejisté. Ale o to hezčí, uvědomil si Lucius. On sám už byl jenom v kalhotách, když mu Cissa zašeptala do ucha tu nestoudnou větu - chci tě vysát, Luciusi. V tu chvíli se jejich doteky a polibky staly vášnivějšími. V oblasti milování byl jen obyčejný muž, který má své potřeby a dokáže plně vstřebávat oznámení, jež mu mohou zajistit cestu do ráje. Proto se na sebe vrhli, zbaveni posledních záchvěvů zdrženlivosti, s touhou udělat tuto noc nezapomenutelnou. Kdyby ovšem…

Lucius pohlédl své ženě do očí; bylo v nich tolik lásky a pochopení. Copak si asi myslela? Že to nechtěl? A kvůli tomu nechal své tělo odletět přes celou místnost? Vážně mohla uvěřit tomu, že by se raději zmrzačil, pokud by dopadl špatně, než aby s ní spal? Tvrdila, že ne.

"Ciss." Jemně uchopil její paže do prstů a něžně stiskl.

"To je v pořádku, drahý…"

"Ne, není!" zavrčel. Už se mu zajídalo, jak kolem něj chodila po špičkách a všechno bylo hned odpuštěno. Že jí neřekl o Potterovi, mohlo být i kvůli tomu, že nechtěl poslouchat její rezignaci. Narcissa v dobách Temné pána byla sice milující a oddaná matka a manželka, ale také si dokázala dupnout. V čemkoliv, co se týkalo její rodiny. Ta současná jen tiše přihlížela jejich draze zaplacené svobodě. Bála se. Víc než kdy předtím. Že Luciuse odvedou do Azkabanu. Že se Draco jednou dočista zblázní…

"Já chci, rozumíš? Chci to! Nevím, co se stalo, ale nemůžu za to. Tohle bych nikdy neudělal. Ano, není to ideální, ale v tomhle mi musíš věřit," lomcoval s ní.

"Vždyť já ti věřím. Ale co se tedy stalo? Líbal jsi mě, byl jsi tak nažhavený a najednou…"

Narcissa nedořekla. Možná ani nic dalšího na jazyku neměla, ale v ten moment už to bylo jedno, protože po prudkém zaklepání do jejich ložnice vpadl Draco. Navíc s tak bledým obličejem, že vypadal jako na smrtelné posteli.

"Synu? Co se děje?" Za jiných okolností by ho Lucius ze soukromých komnat hned vyprovodil, ale mladík nepřišel schválně. Hrůza v identických očích byla téměř hmatatelná. Něčeho se šíleně polekal.

"Před bránou, stojí tam nějaká žena. Já… nevěřím, že je to ona, ale ta podoba. Ty vlasy, postoj… Že to není ona?"

"Ale kdo, Draco?" Matka ho chytila za ruku a láskyplně ji promnula. Lucius už se otáčel ke dveřím, když mladší muž vyslovil to jméno. Musel se zarazit, aniž chtěl. Donutilo ho to zcepenět. Dokonce měl pocit, že mu v žilách přestala téct krev.

"To přece není možné!" podíval se na syna nevěřícně. Draco se zamračil. Mohlo ho napadnout, že otec bude jeho slova zpochybňovat.

"Proč se nejdeš podívat sám? Věř mi, že bych byl mnohem radši, kdyby to ona nebyla," odsekl. Hned na to vyběhl na chodbu a rodiče za ním.

* * *

Harry už si dopřával druhý hrnek čaje, říznutý příjemně štiplavou whisky. Ani Snape nepohrdl takovým uspořádáním věcí. Sice se chvíli tvářil, že je to poněkud barbarské, míchat whisky s čajem, ale neřekl nic. A hrnek nakonec přijal, když mu ho Harry podával.

Opět se usadili na pohovku v obýváku a nějakou chvíli mlčeli. Otázek bylo poměrně dost, Harry měl ale strach z odpovědí. Co kdyby Snape přece jen něco věděl?

"Jestli se mě chcete zeptat, jestli to má něco společného s mým viteálem, tak nevím, Pottere. Je to totiž můj první viteál, tak se v tom ještě neumím tolik pohybovat. Ale až budu tvořit druhý, určitě si udělám nějaké poznámky."

"Nemusíte být takový. Upřímně, začíná to být nuda. Nepřemýšlel jste někdy nad tím, jak moc jste předvídatelný? A že by trochu toho překvapení vůbec nebylo na škodu? Nemusíte být hned milý, to mi k vám tak jako tak nesedí, ale nebýt kousavý… to by byla bomba!" Harry při posledních slovech vyvalil oči. Věděl, že ho profesor nebude brát vážně, jen mu asi přišlo příhodné, tuhle situaci trochu zlehčit. Pročistit ovzduší.

"No vážně, Pottere, tohle bylo naprosto duchaplné upozornění. Měl bych o tom asi přemýšlet," řekl Snape bez jakéhokoliv náznaku sarkasmu. Harrymu vylétlo obočí.

"Opravdu?" vyhrkl.

"Ne, jen se snažím být nepředvídatelný," utrousil Snape s obvyklým jízlivým podtónem. Harrymu klesla ramena. Nechal se nachytat. Už zase.

"Tak jo, musíme probrat tu situaci předtím. Bellatrix na vás vyslala bezhůlkovou magií kouzlo a vy jste se ho pokusil odrazit, jenže ona byla rychlejší. Takže proto jste odletěl na druhou stranu silnice. Upozorňuju, že si to ani trochu neužívám, než vás napadne, mi to vyčítat," sykl Harry popuzeně. Snape ani nemusel otevřít ústa a Harry přesně věděl, na co myslí. Opakování Snapeova selhání - co si budeme namlouvat, Bellatrix byla pohotovější - staršímu muži očividně nedělalo dobře. Naštěstí mlčel, vraždil Harryho pouze pohledem. "Dobře, vy jste odletěl na druhou stranu silnice, ale její kletba nemohla dosáhnout na místo, kde jsem byl já. Takže proč jsem odletěl s vámi?"

"Asi nějaké kouzlo," rozzářil Snape svou tvář jako tříleté dítě, kterému se poprvé podaří bez použití fyzického kontaktu zvednout balónek. Vypadal při tom děsivě a Harryho v duchu napadlo, ať už to nikdy nedělá. Skutečně se lekl.

Profesorovo nadšení bylo samozřejmě hrané a mělo Harryho přimět, aby byl ve svých zvučných myšlenkových pochodech skromnější. Harry v duchu zanaříkal. Jak se měli k něčemu dobrat, když byl ten starý zahořklý profesor tak nesnesitelný a ješitný?

"Fajn, pochopil jsem. Ale takhle k ničemu nedojdeme. Měl bych se zeptat ředitelky?" napadlo Harryho. Snape pokrčil rameny.

"Minerva se odjakživa vyhýbala černé magii, pochybuji, že by o viteálech věděla něco víc, než co jí bylo sděleno Brumbálem. Tím myslím, viteály Temného pána."

Harry přikývl. S tímhle tvrzením kupodivu souhlasil. Ředitelka sice od vzkříšení Snapea ležela v knihách, ale Harry tušil, že tohle je ojedinělý případ. Že nepůjde o úplně klasický viteál, když nevznikl klasickou cestou. Ale o tom už se přece bavili.

"Tak kdo? Napadá mě jen Křiklan. Věděl o normálních viteálech. Jen se obávám, že po konfrontaci s Tomem už si raději nic dalšího nevyhledal…"

"Chtěl jste to absolvovat znovu? Celé to martýrium s Horáciem? Myslíte si, že mám běžně po kapsách felix felicis? Nebo že vám ho vyrobím?"

"Jak to… víte?" Harrymu regulérně spadla brada. Nemožný Brumbál. Proč jemu nikdy nic neřekl? Proč neznal další tajemství? Snape znal určitě všechna.

"Nemusíte být naštvaný. Pokud porovnáme, co vím já a co víte vy, tak… na vztek jaksi nemáte právo, řekl bych." Snape mávl rukou, čímž tuhle krátkou debatu ukončil. Harry odložil hrnek na stolek a založil si trucovitě ruce na prsou. Nebyl ani tak nazlobený na Snapea, to spíš na sebe, že je tak snadno prokouknutelný.

"S viteály asi nic nevymyslíme, co? Myslíte si, že s tím souvisí i… no však víte… tamto…"

"Oh, svým způsobem je potěšující, že se nic nezměnilo, nemám změny moc rád."

"O čem to mluvíte?" podivil se Harry. Snape na něj pohlédl koutkem oka.

"Vaše slovní zásoba, Pottere. Pokud si dobře vzpomínám, před nějakou chvílí tak omezená nebyla." Lektvarista narážel na specifické výrazy, které Harry použil v městečku, když číhali na Bellatrix. Nebylo tak těžké si to domyslet.

"Copak já vím, jestli vás tím nenaštvu? Když to řeknu naplno?"

"A pak že jsem předvídatelný," odfrkl si Snape na oko dotčeně. Harry se neubránil úsměvu. Byl jen malý, nepatrný, ale v příjemném teplém pramínku mu pronikl až do srdce.

"Máte pravdu. Kdo by do vás řekl, že se na Harryho Pottera jednou vrhnete a budete mu chtít vytřít jazykem ústní dutinu do sucha," zašklebil se Harry.

"Dávejte si pozor na to, co říkáte, nevděčníku jeden!"

"Říkal jsem to!" Harry tleskl na znamení vítězství. "Nemůžu před vámi říct všechno. Možná kdybych mluvil o sobě, bylo by mi odpuštěno?" rýpl si. Odpověď v podstatě nečekal.

I Snape odložil svůj hrnek a natočil se k mladíkovi čelem.

"Tak dobře, Pottere. Nazývejme to správnými jmény. V Ballindallochu jste použil výrazy jako vysát."

"A vy jste řekl, že byste se s radostí nechal," připomněl mu Harry rychle.

"Tu radost jste si přikouzlil kde?"

"Umím číst mezi řádky?" navrhl Harry. Snape si povzdechl a zavrtěl hlavou. Když se vracel do původní pozice, řekl: "Nemůžu uvěřit, že se s vámi bavím o takových věcech. Je naprosto mimo mé chápání, jak jsem se ocitl zde, jak je možné, že s vámi probírám sex a reaguji na vaše narážky…"

"Občas mi je i oplácíte," přihodil si Harry. Snape ho nebral na vědomí.

"Naprosto nemyslitelné. Absolutně nepřípustné," brblal si spíš pro sebe. Harry to nevydržel a připlácl mu dlaň na pusu. Muž vytřeštil oči, podíval se po něm a prudce mu ruku strhl.

"Pottere!"

"Tak hele!" okřikl ho mladík. "Už toho necháme, jo?! Nemusíte mi vyznávat lásku, stejně by to bylo divný, ale opovažte se mi ještě jednou nabulíkovat, že jsem si vaše vzpomínky špatně vysvětlil. Co jsem viděl, to jsem viděl. Vaše máma byla každopádně rozumnější!

Jestli jste si ještě nevšiml, něco už jsme spolu měli. Vím, že vám odjakživa působilo potěšení zraňovat mě, ale v tomhle to nedělejte. Jestli je vám příjemný, když se vás dotýkám, pak stačí být zticha a neodmítat mě. To snad není tak těžký, ne? Při tom svou důstojnost neztratíte, nemusíte mít strach. A mezi námi, neztratil byste ji ani v případě, kdybyste si řekl, co by se vám líbilo. Vy to možná považujete za slabost, ale já to spíš nazývám zdravým sebevědomím. Lidi, co nechtějí říct, co se jim líbí, jsou hlupáci!" Harry cítil, jak se mu do tváří vkradlo horko. Tak nerad se rozčiloval. Ale se Snapem… Bože, dokáže s ním být někdy klidný?

"Řekl jsem vám to!" vyštěkl Snape. Po celou dobu Potterova monologu na něj nepřestal zírat. Nebetyčná nebelvírská odvaha. Jak typické.

"To jste mě chtěl ponížit. Samozřejmě, že se vám líbí, když vás někdo vykouří. To není žádná věda, na to přijít, když jsem sám muž…"

"Muž!" zopakoval po něm Snape ostře. O výsměchu tomu jednomu slovu nebylo pochyb.

"Ha ha. A co teda jsem? Žena?"

Snape už měl odpověď na jazyku, ale neřekl ji. Chtěl podotknout dítě, jenže to by byla přece velká lež. Vždyť ani on už tak Pottera nevnímal. Ano, byl to muž. Mladý muž, obdarovaný přirozeným sexuálním apetitem. Ještě by mohl vybrat něco z kouzelnické zvířeny, ale to by znělo víc než dětinsky.

"V Ballindallochu jsem měl pocit, že nejsem ve své kůži. Jakkoliv jsem reagoval, nemyslel jsem to tak…"

"Ale nepovídejte," ušklíbl se Harry otráveně. "Takže už nechcete, abych vás… vysál? Nelíbí se vám ten výraz? Tak vás vykouřím, vyhoním, polaskám, olížu… To vy jste trval na správných jménech. Vyberte si, které vám vyhovuje nejvíc, podřídím se," navrhl zcela vážně. Snapeovy tváře lehce zrůžověly, nic co by stálo za řeč, ale Harry věděl, že trefil do černého.

Starší muž s menší námahou vstal a otočil se k němu zády.

"Jste prostopášný, pane Pottere," poslal přes rameno na mladíkovu adresu. Obrátil tvář jen málo, vlastně se na něj ani nepodíval. Harry si všiml, jak zatíná prsty do vlastních paží, které měl jednoduše složené na hrudi.

"Líbíte se mi, profesore. A těch sedm let v Bradavicích mě naučilo, že lhát vám, se úplně nevyplácí. Možná byste si měl zvyknout na nového Pottera, který s vámi hodlá jednat na rovinu. A upřímně by byl rád, kdyby i vy jste tak jednal s ním," vysvětlil mu Harry. "Já už se nehodlám vracet. Všechno je pryč. Jsou mrtví, kterým život nevrátíme a živí, kteří si ho zařídili podle svého. Takhle si ho chci zařídit já…"

"Silná slova si nechte na chvíli, kdy budou účinná," zavrčel Snape. "Měli bychom jít spát. Zítra vymyslíme, kde hledat odpovědi. Ředitelku bych do toho zasvětil, s tím souhlasím, ale nevěřím, že nám pomůže."

"Většinu už ví. A nechci jít ještě spát. Je brzy," odmítl Harry.

"Hodláte se se mnou hádat?"

"Tohle je můj stan. Buďte rád, že vás nechám spát na posteli. I když si myslím, že je na ní místa dost pro oba."

Snapeova ramena se prudce nadzvedla. Harry naproti tomu poklesl. Klečel teď u jedné z područek gauče a netrpělivě na druhého muže koukal.

"Dobře, budu spát na pohovce," rozhodl Snape. Harry se zhroutil ještě o stupínek níž.

"U Merlina, vážně to máte zapotřebí? Jděte si klidně dál proti proudu, já to dělám taky, ale tady snad nemusíte, ne?"

"Proti proudu?" Snape se konečně otočil, jeho prsty lehce povolily. Ostražitý postoj zůstával.

"To neznáte? Jakože nejdete s davem. Mudlové tomu říkají, být ovce. Nebo tak nějak."

"Nejsem si jistý, jestli patřím do některé z těch kategorií," zatvářil se zmateně. A Harrymu došlo, že se snaží jen nahnat čas.

Snape, ten zásadový člověk, co byl kdysi schopný říct: Vraťte se do nebelvírské věže, Pottere a bez řečí - a opravdu nikdy nepadlo další slovo; co nařídil, bylo zkrátka svaté - teď nevěděl kudy kam. Starý Snape by se s ním zkrátka nevybavoval. Vybral by si postel a nechal spát Harryho na té zatraceně nepohodlné pohovce.

Mladík sebral veškerou odvahu a znovu se narovnal. V hlavě se mu zrodil šílený, dětinský plán. Když to nevyjde, co se stane? Nic, zkusí to zítra třeba znovu a jinak. A tak natáhl ruce a hrábl po ledové soše, stojící naproti a doufal. A ta socha se najednou pohnula.

V okamžiku, kdy definitivně ztratil rovnováhu a padal k zemi, nosem napřed - že si ho nejspíš rozbije, si domyslel až teď - ho Snapeovy ruce zachytily a přitáhly si ho k tělu.

"Pottere! Krucinál! Jste normál…"

Rty na rty, dlaně přišpendlené k velkým pevným zádům. Víc Harry momentálně nechtěl. Anebo chtěl… chtěl všechno, ale tohle prozatím stačilo. Na krátký nádech se od těch rtů odlepil a pousmál se.

"Nejsem. To jste poznal až teď?" přidal potěšený škleb a vydechl. Jeho tělo dokončilo přirozený pohyb na pevnou zem. Nemusel se dvakrát rozmýšlet, kam chce přitisknout svůj klín. Snapeovo štíhlé stehno bylo jasným cílem. Přirazil, tiše zasténal a nabídl druhému muži svá ústa.

"Nemusíme se o tom donekonečna bavit. Stačí to udělat," žadonil. Snape si prohlížel jeho tvář, tmavé oči se proti vůli majitele pomazlily s vlhkými čekajícími rty.

"Do postele. Hned!" sykl. Harry s tím největším sebezapřením potlačil nadšení. Do ložnice kráčel vzpřímeně, cítíc na svém těle upřený pohled. Jestli jeho odchodu Snape někdy v minulosti věnoval pohled delší než sfouknutí svíčky? Věru ne. Tohle bylo poprvé.