Světla a stíny 12.

Pro dnešní díl platí upozornění. No, jak to tak vypadá, bude platit i pro zbytek příběhu. Ti nenasytní upíři... :D

A děkuji všem, co komentují. Těší mě, že vás to pořád ještě baví.

---

Měl pocit, že vystojí do kameninové podlahy důlek, ač to bylo nemožné. Nedokázal se ale pohnout z místa, přitom musel. Tohle nebylo všechno, co potřeboval Thomasovi říct. Život upíra mohl fungovat jen za přísně stanovených podmínek, které bylo nutno dodržovat. A jednou s nich byl vydatný spánek. Adam na vlastní kůži zažil, že si na všechno musel přijít sám. I Tommy to brzy zjistí, ale při své zlosti a nenávisti by to mohlo trvat déle a do té doby nejspíš naseká spoustu chyb. No, ještě že Jamese poslal pryč.

Nakonec se donutil a udělal krok k chodbě. Sám se cítil unavený a měl by co nejdříve zalehnout, aby nabral trochu sil, v noci jich poztrácel víc než dost.

Zamířil rovnou k Thomasově komnatě. Mladší muž na jeho vstup nereagoval. Seděl v tureckém sedu na posteli, zády ke dveřím s hlavou skloněnou, jako kdyby plakal. Adam za sebou zavřel a přistoupil blíž. Chtěl se ho dotknout na rameni, ale prozatím si bude udržovat odstup, rozhodl.

"Musíš se vyspat," řekl tak mírně, jak jen dokázal. Nebyl zvyklý mluvit s lidmi jemně. A s upíry už vůbec ne. Zakládal si na své tvrdé povaze a přístupu. "Thoma… Tommy," opravil se rychle. Všiml si, že sebou mladík lehce pohnul. Smrtelník by to možná ani nezaregistroval, ale bystré upíří oči dokázaly vidět mnohem víc. Však byly vyvinuté hlavně pro lov. "Chci s tebou mluvit na rovinu, zasloužíš si to," dodal Adam. Mladší upír natočil tvář ke straně, jen tak aby dal najevo svou přítomnost v tomto rozhovoru, nebo spíš monologu.

"Nech mě být," sykl a opět se podíval před sebe.

"Nemohu tě nechat být, jsi…" Adam zaskřípal zuby. Pokud to jednou vysloví, už to nepůjde vrátit zpátky. Ale nebyl snad tohle jeho plán? Nechat si to nádherné mládě u sebe napořád? Zbožňoval ho od prvního okamžiku. Ano, přivedl ho na hrad, protože byl připomínkou velké Adamovy chyby před nějakými dvaceti lety, ale lhal by sám sobě, kdyby nepřipustil, že je na Tommym něco víc oproti jiným smrtelníkům. Už jen ta vůně, ten slastný odér, který z něj cítil i teď… neměl sice chuť ho zakousnout, zato měl neskutečnou chuť se s ním milovat. Krutě, syrově, drsně, divoce. Tak jak to dokážou jen upíři, aniž by museli mít strach z následků.

Pokud šlo o přístup, Adam dokázal být hodně trpělivý, však který upír nebyl? Měl na všechno přece spoustu času, tak proč se hnát kupředu a snažit se něco změnit hned? V případě Tommyho ale musel zasáhnout. Neměl s tímhle žádné zkušenosti. Tommy byl jeho první novorozený upír proti vůli, netušil, jak v tom chodit, jak ho ukonejšit a přesvědčit ho, že i tenhle život v sobě skrývá výhody. A ne malé.

"Nemohu tě nechat být, jsi pro mě velmi důležitý," zopakoval Adam, co chtěl říct, ale vcelku. Mladík opět natočil tvář, na jejíž polovině, kterou Adam viděl, bylo zřetelné pozvednuté obočí. Proto Adam pokračoval. Bral to jako němý souhlas. "Neudělal bych to, kdybych ti neměl co nabídnout. Nejspíš to není mnoho, ve srovnání s tím, co jsem ti vzal, ale chtěl bych ti to vynahradit. Opravdu se budu snažit, aby pro tebe tenhle nový život byl snesitelnější."

"Jak mi to můžeš vynahradit? Uvidím ještě někdy slunce? Sním si ještě někdy sýrový koláč od mojí macechy? Uvidím vůbec svou rodinu? Až se dozvědí, cos mi udělal, půjdou dobít hrad. A vypálí ho a nás buď zabijí, nebo vyštvou. Tohle je ten tvůj snesitelnější život? Jak jsi mi to mohl udělat?" Tommy vypadal, že každou chvíli zvedne stavidla slzám. To by je ale musel mít. Nakonec jeho výčitky vyzněly jako holé konstatování faktu. I tak měl ale Adam potřebu reagovat.

"Tommy." Rychle přistoupil k posteli a klekl si za mladšího muže. Pevně ho objal kolem ramen a otřel svou tvář o jemné blond vlasy. "Copak jsi to ještě nepoznal? Nevycítil jsi, že mi na tobě velmi záleží? Od chvíle, co jsi tady, pro mě nebylo lehké snášet tvou společnost. Ale rozhodně ne z důvodu, že bych k tobě cítil odpor. Ty víš, že je to naopak. Upíři možná nedokážou cítit lidskou lásku, ale zvládneme si ji vynahradit něčím mnohem silnějším. Touhou, rozkoší, věčností, souzněním, pochopením… věrností…"

"Věrností?" přerušil ho Tommy ostře. "Vykládáš mi tu o své posedlosti mnou a přitom obcuješ se svou manželkou?"

"Vadí ti to?" zeptal se Adam tajemně. Tommy ze sebe setřásl jeho ruce a poposedl si víc dopředu.

"Je mi to fuk. Dělej si, co chceš," odsekl.

"Hana se o sebe umí postarat a nejsme manželé. Kdysi jsme se potkali a usoudili, že je nám spolu dobře a že bychom se mohli doplňovat. A nezadaná žena, či nezadaný muž působí na okolí dost nepatřičně. Vyhověli jsme si navzájem," vysvětlil mu Adam.

"Řekl jsem, že je mi to fuk," trval si Tommy na svém. Adam se ale nenechal zastrašit. Pořád toho měl na svém mrtvém srdci ještě dost.

"U tebe je to jiné. Ještě nikdy jsem takový pocit nezažil. Neudělal bych to, kdybych neměl aspoň trochu jistotu v tom, co k tobě cítím a… že by to u tebe mohlo být podobné…"

Tommy se prudce otočil a vytřeštil na něj oči.

"Tys mi zničil život jen kvůli tomu, že se domníváš, že mě máš rád?" vyjekl.

"Nemyslím si, že bych o sobě pochyboval," uvedl to Adam na správnou míru. Tommy otevřel naprázdno ústa, viditelně připraven odpovědět, ale pak je zase zavřel, viditelně znejistěn tím, že vlastně neví, co odpovědět. Adam využil té příležitosti a velmi rychle se přesunul před něj. Byl to jen mžik, který mladšího muže vyděsil. Určitě bude chvíli trvat, než si na něco takového zvykne, napadlo Adama.

"Snažím se ti vysvětlit, jak moc mi záleží na tom, abych tě tu měl, jak moc mi záleží na tom, spojit tvůj život s mým. Nenechám tě odejít. Budu tě chránit. Ty jsi velmi výjimečný, Thomasi." Adam položil své dlaně na Tommyho tváře a jedním palcem ho pohladil po rtech. "Výjimečný a krásný. Tvá krása musí být zachována, navždy." Adam se naklonil blíž, ale druhý muž ho odstrčil. Bohužel tentokrát dost málo na to, aby to Adam neustál. Ten využil chaotického okamžiku a položil Tommyho na postel. O setinu vteřiny později už se skláněl nad ním, držíc mladíkovy boky a ruce v šachu. Jejich pohledy se zamotaly do sebe jako špatně udělaný uzel, který nikdo neměl šanci rozmotat. Adam klesl níž a zlehka se položil na mladíkovo tělo. Ústa se přisála ke krku, pevná dlaň pohladila Tommyho bok. "Tomuhle se neubráníš, drahý můj. Budeš po tom toužit tak často, jako po krvi. A já ti to dám, dám ti všechno, co budeš chtít." Adam trhnul pánví proti Tommyho slabinám. Blondýn tiše vyjekl a neúmyslně se dotkl Adamova ramena. Samozřejmě mu hned došlo, co udělal, tak ruku stáhl zpátky a pokusil se silnějšího upíra odstrčit.

"Ne! Nic od tebe nechci a tím spíš tohle. Chci, abys mě zabil. Nechci takhle žít!" bránil se. Adam se vytáhl na ruce a přivřel na něj oči.

"Teď půjdeš spát, musíš šetřit síly. V noci půjdeme lovit a pak se budeme milovat. Měl bys konečně pochopit, o čem mluvím." Adam ještě chvíli na Tommyho koukal, tedy dostatečně dlouho na to, aby si blondýn přebral jeho oznámení a pak slezl z postele a opustil komnatu.

◊ ◊ ◊

Krev, touha, věrnost, posedlost, lovit, milovat… Pořád dokola se Tommymu ta slova přehrávala v hlavě. Nedokázal si představit význam ani jednoho z nich a přesto cítil, že jsou mu bližší, než cokoliv mu kdy blízké bylo. Přetočil se na bok a přitáhl si kolena k hrudníku, aby je objal pažemi. Už nikdy neuvidí svou rodinu. Ne tak, jak ji viděl doposud. Kéž by měl teď u sebe Ashley. Pohladila by ho po vlasech a řekla, že to bude dobré. Ale pochopila by jeho situaci? Jak by reagovala, kdyby zjistila, že už není člověk? Jak by reagoval on, kdyby ji měl teď nablízku? Stejně jako v případě Jamese? On chtěl toho muže kousnout. Chtěl jeho krev. Slyšel, jak tepá v jeho žilách, jak sladce voní a láká ho. Byl nepříčetný. Tolik se na sebe zlobil a styděl.

Ne, Lamberovi se nikdy nepodaří ho zlomit. Možná bude nejlepší zůstat prozatím tady, na hradě, ale jakmile se trochu srovná se svým osudem, odejde. Ať se mu to líbilo, nebo ne, neměl vůbec žádnou představu o tom, jak bude jeho život od nynějška probíhat a potřeboval tudíž nějakého rádce. Učitele, který mu ukáže, co život upíra obnáší. Představa, že to bude lord Lambert se mu ani za nic nelíbila, ale měl na vybranou? Snad jedině, že by oslovil lady Lambertovou.

Věděla to vůbec? Že do jejich šťastné rodinné idylky přibyl další člen? Vlastně ano, musela to vědět, byla zrovna s Adamem v síni, když se tam Tommy přiřítil jako vichřice. Jakpak to asi přijala? Bude pro ni trnem v oku? Nebo na něj bude zkoušet to samé, co lord? Mohou upíři žárlit? Tommy nikdy nezažil, co je to žárlivost, protože doposud nikoho nemiloval a domníval se tedy, že láska a žárlivost jdou spolu ruku v ruce. A pokud upíři nemohou cítit lásku, pak tedy ani žárlivost, no ne? Anebo i žárlivost měla v upířím světě své zastoupení v podobě něčeho silnějšího, jak řekl Adam o lásce? Bože, proč na to jenom musel stále myslet?

Tommy sebou švihl na druhý bok. Jak mohl usnout, když jeho mozek pracoval? Kruci, měl ještě nějaký mozek? Nebo z něj zůstala jen hnusná černá kaše. A co srdce? Jak vypadá srdce upíra, pokud vůbec nějaké má? Proč nedokáže Adamovu tvář vypustit ze svých myšlenek? Proč ji vidí pořád před sebou?

Z času, který měl na spánek, polovinu probděl a polovinu prospal. Během bdění samozřejmě nepřišel na nic objevného. Jen si znovu připomněl, že jeho život už nebude stejný jako dřív a že se s tím musí smířit. Nevěřil tomu, že dokáže na takovou úmluvu sám se sebou přistoupit tak snadno, ale i to mělo asi něco společného s tím, kým teď byl.

Ze spánku byl probuzen zatřesením ramenem. Nezapomněl za to Adama obdarovat vražedným pohledem.

"Musíme jít, Thomasi. Už se setmělo," oznámil mu hradní pán. Tommy se zmateně rozhlédl po pokoji. Musel spát opravdu tvrdě, když byl teď překvapený a také naštvaný, že byl vytržen ze spánku.

"Jít kam?" zeptal se nevrle. Adam se k němu posadil na postel a letmo ho pohladil po tváři.

"Řekni mi, jak se cítíš?" vyzval ho. Mladší upír se zamračil. Nechtěl s tím mužem mluvit a už vůbec ne o svých pocitech.

"Proč tě to zajímá? Ptal ses mě snad předtím, než jsi mi zničil život?" zavrčel. Adam se chápavě pousmál.

"Ne, to opravdu ne, ale nemyslím, že bych musel. Mohu to bez tvého vědomí zjistit i teď, ale chci, abys se mnou mluvil. Na rovinu."

"Co zjistit?" vyhrkl Tommy.

"Na co myslíš," opáčil Adam klidně. Mladík se odsunul dál, ruku, která se ho stále dotýkala, odrazil svou. "Dal jsem ti svou krev, abych ti zachránil život. Ten vlčí útok bys jinak nepřežil. A pokud dá upír smrtelníkovi svou krev, jsou navždy spojeni a upír tak může nahlížet do mysli toho druhého. A nyní to můžeš udělat i ty. Se mnou."

"Cože?" Tommy na něj zíral jak na nějaký přízrak, který se právě vynořil ze tmy a přišel ho strašit. Lambert mu mohl číst myšlenky?

"Klidně se podívej, Thomasi. Nemám před tebou co skrývat." Snad jen tu jednu věc, ke které se ale časem stejně přiznám, domyslel si Adam v duchu. Jinak nebylo nic, co by nemohl Tommy vidět. Pokud šlo o dvacetiletou vinu, pro tu měl Adam ve své mysli zvláštní místečko, ke kterému neměl přístup nikdo. A Tommymu bude tak jako tak chvíli trvat, než dokáže jeho myšlenky číst stejně dobře, jako Adam ty jeho.

Tommy se vzpamatoval poměrně brzy. Probodl Adama zlostným pohledem a vysoukal se z postele.

"Je mi naprosto ukradené, co se ti honí hlavou. Nejsem na to zvědavý a byl bych rád, kdybys ty přestal lézt do té mé."

"Nechci ti do ní lézt. Chci, abys se mnou mluvil," zopakoval Adam trpělivě svou žádost.

"Nevím proč. Všechno už bylo řečeno a na můj názor se nikdo neptal, když to bylo nejvíc důležité," zvýšil hlas. Adam přimhouřil oči.

"Máš hlad?" zeptal se s ledovým klidem. Tommy ztuhl na místě. Hlad, krev, touha, věrnost, lovit, milovat…

"Co?" vydechl.

"Ptám se, jestli máš hlad a jak velký? Možná bychom měli začít něčím jednodušším. Něčím, co si nebudeš tolik vyčítat. Pamatuji si, jak jsem se poprvé napil z člověka. Upíři sice výčitky necítí, ale ne vždy jsou smířeni s tím, že pro zachování své existence musí někoho zabít. Proto navrhuji vyrazit do lesa."

"Do lesa?" zopakoval Tommy nevěřícně.

"Ano, teď pojď se mnou," vyzval ho Adam a vydal se ke dveřím. Blondýn se nechtěl pohnout, nechtěl ho poslouchat, už přece nebyl jeho sluha, jenže zvědavost mu nedala. A zmínka o krvi ho naplnila zvláštním pocitem, který nešlo přehlížet. Následoval Adama do jeho komnaty, kde na něj čekaly nové šaty, rozprostřené na posteli.

"Uvědomil jsem si, že nemáš co na sebe. Tohle bude prozatím stačit, mohlo by ti to i být. Jakmile se vrátí James, zařídíme ti nový šatník." Adam ukázal na šatstvo a pokynul Tommymu, aby si jej oblékl. Mladík se ale neměl k tomu, aby přišel blíž.

"Nestojím o tvé milodary!" odmítl.

"To nejsou milodary, ale nutnost. Měl by ses oblékat jako pán, jímž teď jsi," zamračil se Adam.

"Pán?" Tommy na něj zmateně pohlédl, pak zpět na oblečení, jež mu bylo přiděleno. Nešlo o vesnický oděv. Kalhoty byly kožené, halena z kvalitního plátna a sametový kabát měl na sobě několik zajímavých výšivek. Lacině se netvářily ani vysoké boty, postavené vedle postele. Je pán? Lord? V jeho žilách ale nekoluje modrá krev.

"Ano, tady…" Adam sebral ze stolku u krbu zamotaný pergamen a ten mu podal. Tommy jej roztřesenými prsty rozbalil a rychle si jej přečetl. Pak se tázavě podíval na druhého muže.

"Jsem tvůj bratranec?"

"Byl bys raději bratr? Ale to nám nikdo neuvěří, když si nejsme vůbec podobní," ušklíbl se Adam. "Nehledě na to, že nehodlám smilnit se svým sourozencem," dodal potutelně. Tommymu se rozšířilo chřípí vzteky. Hodil pergamen po Adamovi a nasupeně se začal převlékat do panských šatů.

"Ukážeš ten pergamen i mé rodině, až za mnou přijde? Domyslel jsi vůbec, že už rodinu mám a ta nikdy nepřipustí, abych se jí vzdal?" štěkl. Málem utrhl tkanice na šněrování kalhot, jak byl vytočený. Nedostal odpověď, ne hned. Adam ho nechal, dokud se neoblékl a pak k němu přistoupil blíž, aby mu upravil límec kabátu.

"Měl bys svou minulou rodinu pustit z hlavy, Thomasi. Tvá rodina jsme teď já, Hana a James. Vím, že tohle bude ke smíření nejhorší, také jsem musel opustit svou rodinu a velmi těžce jsem to nesl, ale pro zachování pořádku, to prostě jinak nejde."

"Nejde?" vykřikl Tommy. Snad si Adam nemyslel, že to přijme jen tak. "Ale oni sem přijdou. Někdo z nich určitě a…"

"To nebude problém, pokud se jejich návštěva odehraje v podvečer a ty se nebudeš snažit je zakousnout," pokrčil Adam ledabyle rameny. Blondýnovi sklaplo. Co předpokládal? Že Adama zastraší? Že ho nějak donutí, aby změnil, co už změnit nelze? Byli na stejné lodi. Až na to někdo z vesnice přijde, kdokoliv, tak bude utíkat s Adamem, protože nikoho nebude zajímat, že byl kdysi jedním z nich. Bude je zajímat jen to, že se stal predátorem.

"Neměl bys nad tím tolik přemýšlet, Tommy. Teď nás čeká lov. Musíme jíst, jinak budeme velmi slabí a ten stav zažít nechceš, to mi věř." Adam se nekompromisně vydal ke dveřím, které nechal vyzývavě otevřené, aby jimi mohl Tommy projít. Hana souhlasila s tím, aby vzal jejich nového člena rodiny na lov samotného. Netvářila se ale příliš nadšeně. A Adam věděl, že to nemá s jejím hladem nic společného.

Na nádvoří nechal mladíka stát a šel pro koně. Thomas byl docela v šoku, když po něm Adam chtěl, aby se vyhoupl do sedla jednoho z vraníků. Jezdit uměl, ale čas strávený v sedle považoval za takovou malou soukromou oslavu. Ne příliš častou. Navíc, když k hřebci přistoupil blíž, ucítil zvláštní vůni, která se ani trochu nepodobala koňskému pachu.

"Zkouška odolnosti, Thomasi. Stejně jako Jamese mám rád i své koně a stejně jako on, dostávají lék, který je pro nás krajně nebezpečný. Proto si nech zajít chuť." Tommy ho zpražil odměřeným pohledem a vyšvihl se do sedla. Kůň pod jeho zadkem se nezvykle rychle uklidnil. Jako kdyby vycítil nebezpečí, které mu hrozilo.

"Když je nevystavíme adrenalinové situaci, jsme pro ně téměř neškodní. Nepsaná dohoda. Koně budou klidní a my také. Samozřejmě je lepší, si to pojistit," vysvětlil Adam Tommymu ten náhlý koňský odstup. Mladší muž jen přikývl a pak už se vydali ven z hradu.

Celý ten podivný výlet měl Tommy oči na šťopkách. Adam je zavedl hluboko do lesa, Tommy se neustále otáčel, protože měl pocit, že slyší i stromy růst, nemluvě o blýskajících očích zvěře, která se schovávala ve křoví. Viděl ta světýlka tak jasně, jako kdyby ona zvířata chtěla, aby byla spatřena. Na malé lesní mýtině, ozářené svitem měsíce sesedli z koní a vydali se hlouběji do lesa pěšky. Tommy to uvítal. Snažil se držet oné nepsané dohody, ale s každým koňským pohybem, s každým litrem krve, s každým úderem velkého srdce pod jeho zadkem, to bylo víc a víc složitější a bolestivé. Tenhle stav se mu ani trochu nelíbil. Bude to tak cítit už pořád? Cítí to samé Adam na svém koni? A jak moc je těžké odolat každodenní přítomnosti Jamese? I přes ten zatracený lék?

"Lze si na to zvyknout," vrátil ho Adam svým hlasem do reality. Tommy na něj zmateně otočil tvář.

"Čteš mi myšlenky právě teď?" zabručel dotčeně.

"Není to tak, že bych vyloženě chtěl. Prostě je občas zaslechnu," připustil Adam. "A tím spíš, když se mnou nemluvíš a já po tvém hlasu a vyjádřených pocitech toužím."

"Toužíš," odfrkl si Tommy znechuceně. Není snad touha vyjádřením spíše dobra? A co dobrého je na upírech? Nenáviděných to tvorech, co jen sají krev, zabíjejí a smilní?

"Po čem jsi toužil ty, Thomasi? Vyber jednu z tužeb, která je pro tebe nejdůležitější," vyzval ho Adam. Mladík se neochotně zamyslel.

"Aby má rodina byla v pořádku a nestrádala," odsekl.

"Budiž jí přáno," odvětil Adam vlídně.

"Nestalo se. Matka zemřela," probodl ho Tommy vyčítavým pohledem. Adam se zastavil a otočil čelem k němu.

"I tomu už můžeš zabránit. Teď je něco takového snazší, než si dokážeš představit. A pokud jde o strádání… už jsi zapomněl, kým nyní jsi? Pokud budeš potřebovat prostředky, abys jim pomohl, jsou ti plně k dispozici," vysvětlil mu Adam zcela vážně. Tak vážně, že to vykolejilo i Tommyho, který na něj zůstal nevěřícně zírat. Opravdu to bylo tak jednoduché? Jen říct to, přát si to a pak se to stane? Jako v pohádkových knížkách pro děti? Otevřel ústa, ač nevěděl, co na to povědět.

Ocelové duhovky ho pozorovaly s nevšedním zájmem a vstřícností, nikdo se na něj ještě takhle nedíval a pak se najednou přesunuly vedle jeho hlavy. Adam musel něco zahlédnout. Tommy se prudce otočil. Také to viděl. Několik žhnoucích malých světýlek asi tak čtyřicet stop od nich. Kolik jich tam mohlo být? Dvě, tři? Tři pěkně rostlé srny, plné lahodné horké krve… Napadlo by ho něco takového, kdyby byl člověk? Uvažoval by tak o divoké zvěři? Adam zvedl ruku a přiložil si ukazováček ke rtům v tišícím gestu. Tommy přikývl.

"Nech se vést instinkty. Až si budeš jistý, že jsi zkoncentroval všechny své síly, vyraž. Je to velice jednoduché, Thomasi. Tak jednoduché, jak jen budeš chtít," věnoval mu Adam vědoucí úsměv. Tommy pochopil, že naráží na jeho myšlenky, ale neřekl na to nic. Teď měl hlavu plnou něčeho jiného. Nutnosti vypořádat se se svým prvním velkým upírským úkolem a zvládnout ho co nejlépe. Protože hlad, který cítil, se nepodobal běžnému hladu, který míval jako smrtelník. Přitom nedokázal ten rozdíl pojmenovat. Ale byl tam, velmi markantní a v případě toho nového života snad ještě větší, než jak si pamatoval coby obyčejný vesnický kluk.

Co se dělo pak, proplulo Tommyho myslí velmi rychle a také velmi vzdáleně. Jako kdyby žádnou mysl v podstatě neměl. Jen silný pud, který ho hnal kupředu a přesně ho naváděl k úkonům, jež byly zapotřebí.

Vyrazil. Nestíhal sledovat své kroky, ani rychlost, jen věděl, že je obrovská. V jednu chvíli stál vedle Adama a ve druhé se o čtyřicet stop dál odmrštil od země a skočil. Vlastně to nebyly chvíle, ale okamžiky. A pak… se v jeho náruči ocitlo škubající se, teplé tělo vyděšeného zvířete. A byl to ten nejúžasnější pocit, jaký kdy Tommy zažil. Na rtech ho zašimraly ostré hroty jeho špičáků. A on přesně věděl, co s nimi má udělat. Povalil srnu a lehl si na ni. Bez zábran zabořil zuby do její chlupaté kůže na krku. Čím víc se zvíře vzpíralo, tím větší vzrušení to v něm probouzelo. Najednou pil. Hltal tu sladkou hustou tekutinu, nechal se její lahodností celý prostoupit. Neměla by být krev nechutná? S kovovou chutí? Divná? Ne, nebyla. Uvědomoval si, jak moc mu svědčí, jak ji potřebuje a dokáže si z její síly vzít vše, co nabízela.

Zvíře se přestalo bránit. Uchvácené upířím jedem povolilo svaly a zavřelo oči, jako kdyby se chystalo ke spánku. Tommy spolkl poslední kapku a prudce oddechujíc, ovládán těmi novými slastnými pocity, vzhlédl. Adam hodoval jen kousek od něj. Vypadal při tom tak… bylo fascinující na něj koukat. Tommy se od něj nemohl odtrhnout. Ve skutečnosti neměl ponětí, co se od té chvíle dělo. Asi mu nepřipadalo zajímavé, ukládat si jejich zpáteční cestu do paměti. Uvědomil si až okamžik, kdy vstoupil společně s Adamem do síně a pak se na něj vrhl.

"Jak jsi to věděl?" vyhrkl těsně předtím, než se jeho rty přisály k Adamovu krku. Druhý muž neprotestoval. Jak dopadli na zem, tak i zůstali, nesnažil se změnit jejich polohu. Prozatím. "Odpověz mi. Jak jsi věděl, že to takhle bude? Řekl jsi to s takovou jistotou!" zabručel Tommy vyčítavě. Adam se tiše zasmál.

"Je to tak vždycky, ale neznamená to, že předtím musíme lovit…"

"Jak jsi věděl, že na to přistoupím?" upřesnil Tommy svou otázku. Adam ho popadl za ramena a převalil na záda. Rychle se na něj položil a přimhouřil oči.

"Protože to tak cítíš a dřív nebo později si to budeš muset připustit!" vzrušení z jeho hlasu doslova odkapávalo a vpíjelo se do Tommyho vyděšené tváře, očí, uší i všech dalších smyslů. Nemusel si to uvědomit hned, Adam měl celý život na to, aby počkal. Bohužel v případě Tommyho jeho trpělivost dost trpěla. Musel se hodně přemáhat, aby to, co se mělo stát, příliš neuchvátal. Ale šlo to vůbec? Nedělat něco rychle, když to měl v sobě zakódované jako danou genetickou informaci?

Vytáhl se na ruce, zabodl svůj pohled do jaspisových duhovek a olízl si chladné rty, aniž by po jeho jazyku zůstalo vlhko. Strhal ze sebe plášť i kabát a odhodil je za sebe. Neustále sledován druhým ostřížím zrakem velmi vzrušeného muže, udělal stejný krátký proces i s jeho šatstvem. A hned na to byl opět odvržen na záda a mladší upír se uvelebil na jeho slabinách.

"Nenávidím tě. A nezmění se to," procedil Tommy skrz zuby.

"Mám z tvých slov zvláštní pocit, když na mně sedíš a půlka tvého těla je nahá," ušklíbl se Adam. Tommy sebou trhl, jako kdyby chtěl vstát. Adam nehodlal zjišťovat, zda to skutečně zamýšlel a chytil ho za paži. Vstal a mladšího muže vytáhl sebou. Pak ho odvlekl ke krbu, k jednomu z mohutných křesel. Ať se tomu Tommy bránil sebevíc, vzpomínky zapracovaly za něj. Stačilo vybavit si jediný obrázek té erotické podívané, které byl před nějakými třemi týdny svědkem a mohl na veškerou zbytkovou odtažitost zapomenout.

Adam ho přimáčkl ke křeslu čelem. Ne zrovna jemně z něj serval kalhoty a boty, pak na něj zatlačil, aby si klekl na sedák. Tommy několikrát nasucho polkl. Došlo mu, že si na to zvláštní, svým způsobem ale normální sucho v ústech asi bude muset zvyknout. Trochu ho vyděsilo ale něco jiného. Pokud se mu netvořily sliny, co jiné tělesné tekutiny?

"Zvláštní, na co teď myslíš," zašeptal mu Adam do ucha, když se svým tělem k němu přimáčkl. Mimochodem nahým tělem. Tommyho zaměstnaly vlastní myšlenky natolik, že úplně přehlédl, jak se Adam svlékal. A přitom to muselo trvat sotva pár vteřin.

"Přestaň mi lézt do hlavy!" štěkl. Adam se jen zasmál a plácl ho po zadku.

"Pak se mnou budeš muset mluvit," varoval ho. Tommyho to plesknutí samozřejmě překvapilo, ale také mu na něm přišlo něco svůdného. Adam nemohl vynaložit velkou sílu, jinak by ho i s křeslem odhodil přes celou síň. Krotil se tedy? Hlídal se? Slyšel opět jeho myšlenky? Pokud ano, nereagoval na ně.

"Chci jen slyšet, co ode mě právě teď očekáváš. Řekni to!" vyzval Tommyho netrpělivě. Ústa se přitiskla k holému rameni a nasála chladnou kůži. Přitom Adam cítil, jak je vroucí a Tommy mohl cítit, jak vroucí jsou Adamovy rty a dech. Možná šlo jen o pocit, klamnou představu, ale velmi intenzivní a snadno uvěřitelnou.

"Udělej mi to jako jí," vydechl Tommy bezmyšlenkovitě. Adam se pousmál a bez varování pronikl do mladíkova zadku jedním prstem, jehož tělo se po novém, doposud nepoznaném kontaktu zkroutilo zvláštní směsicí odporu, bolesti a smyslnosti.

"Bolí?" zašeptal Adam přímo do jeho ucha, na které pak vtiskl drobný něžný polibek. "A co tohle?" nenechal ho ani odpovědět a přidal další prst. Neudělal to jemně a už vůbec ne opatrně. Přidržel si blondýnovo tělo u sebe za břicho. Měl dost síly na to, aby ho odstrčil a utekl. V tuto chvíli naprosto nežádoucí.

Adam zapohyboval prsty, ze začátku pomaleji, pak přirazil několikrát surověji. Bylo nemyslitelné, aby dál odkládal, co se už odkládat nedalo. Vytáhl prsty a nabodl Tommyho na svůj penis. Mladík vyjekl a narazil hlavou o vysoké opěradlo křesla. Díky tomu, že se ho držel, odcestovali o pár stop dál všichni. Nábytek, Tommy i Adam. Starší muž nepodlehl chvilkovému zmatku. Pevně stiskl mladíkovy boky a začal do něj prudce bušit. Tommy křičel, vzpínal se, a přesto nedokázal Adama odehnat, zastavit, nebo aspoň protestovat. Najednou si uvědomil, že se snaží soustředit pouze na to, aby se zbavil toho protivného napětí, jež se mu usídlilo ve slabinách. A aby toho nebylo málo, Adam si přivlastnil jeho penis a rozpohyboval na něm svou dlaň.

"Proč?" vyhrkl. A čeho se ta otázka vlastně týkala?

"Protože bolest bude jedinou připomínkou, že jsi byl dřív člověk," zafuněl Adam do jeho šíje. Jen o pár okamžiků později slyšel svůj vlastní hlas, jak křičí a pak se jeho tělo stalo bezvládným a padajícím někam hodně hluboko, kde to ještě neznal a kde bylo kupodivu krásně a teplo a příjemně, ačkoli nedokázal rozpoznat nic kolem sebe.

Když se probral, jeho ústa byla zajata druhými, Adamův jazyk ho laskal s takovou pozorností, že nemohl uvěřit, jak nemilosrdně a drsně si ho ještě před chvílí bral. Byl uvězněn v jeho náruči, silné paže ho svíraly, na podbřišku vnímal tlak mužského přirození. Byl objímán a líbán a neschopen se tomu ubránit. Nenáviděl Adama. Co jiného si také zasloužil za to, co mu provedl, ale odstrčit ho zkrátka nedokázal. Kruci, ale měl by se naučit ovládat tyhle pudy. Ať se mu to líbilo sebevíc, i to surové zacházení, nemohl přece dát své tělo, svůj život tak snadno všanc někomu, kdo mu tak odporným způsobem ublížil.

"Dost!" odtáhl se od druhého těla. Ano, když nebude součástí tak těsného kontaktu, dokáže se ovládat.

"Nedokážeš!" probodl ho Adam ledovýma očima. Tommy se nadechl, samozřejmě byl připravený k protestu, počítal s tím, že přijde protiútok, ale Adam ho předběhl. "Tvá komnata, nebo má? Vyber si. Ještě jsme neskončili."

"Já s tebou skončil. Nenechám sebou manipulovat."

"Právě jsi velmi úspěšně manipuloval se mnou. Je to málo?"

"Co prosím? Já manipuloval s tebou?" hlesl Tommy. Už o poznání klidněji. Asi proto, že nemohl uvěřit svým uším. Adam navzdory svým předešlým slovům, kterými rozhodl o průběhu zbytku noci, ustoupil dozadu a rychle posbíral jejich svršky. Podal Tommymu ty jeho, své si přitiskl na tělo, čímž zakryl nejintimnější partie a kývl hlavou k chodbě.

"Nechoď spát hned, denní dávka spánku stačí. Dobrou noc, Thomasi."

Než se Tommy stačil vzpamatovat, v uších doznívající jasné odmítnutí, byl Adam pryč.