Světla a stíny 8.

Chci moc poděkovat za všechny komentáře u předchozích dílů. Také tu mám jedno oznámení, v povídkách ke stažení přibyly další dvě a to Ospalá díra a Valleysecret vč. všech třech dodatků. Heslo je stále stejné, pokud by tu byl nějaký nový čtenář, může si o něj napsat na můj mail, který je uvedený v menu.

---

Než začali hrát další hru, tentokrát už na ostro, s jasnými dopředu domluvenými podmínkami, Adam oběma dolil víno. Sám to své jen usrkával, musel předstírat, že pije víno, ale že by mu chutnalo, to zrovna ne. Navíc, každá nepatřičná látka se vstřebávala do jeho těla automaticky, ať byla dobrá či špatná a dala o sobě vědět většinou v nejméně vhodných chvílích. Lidské poživatiny ho zkrátka oslabovaly, ale naštěstí mu nechutnaly, takže vždy našel nějaký způsob, jak jen předstírat, že jí, či pije.

V případě Tommyho to zas až tak velký problém nebyl. Mladík byl natolik vynervovaný - jeho přítomností a nutností vyhrát - že si všímal hlavně sebe. Ačkoliv, ta poznámka o studených rukách, ta Adama trochu znejistěla, to musel uznat. Ještě že měl na všechno odpověď, dokázal být opravdu pohotový a u Tommyho se to navíc neminulo účinkem. Rozhodil ho svým dvojsmyslným oznámením ještě víc než předtím.

Adam se Tommymu snažil nedívat do hlavy, ale bylo to moc lákavé a provokující, takže prostě občas nahlédl a pak zase rychle zmizel, když třeba Tommy začal uvažovat o tom, že jestli nevyhraje, tak se půjde oběsit. Tohle poslouchat nechtěl a navíc nevěřil, že by byl mladý muž něčeho takového schopný. Evidentně měl svůj život velmi rád. Tedy až na tu hloupost, která ho dovedla v noci do lesa do náruče hladové vlčí smečky. Ale v tu chvíli asi moc nepřemýšlel, když šlo o jeho nemocnou sestru.

Ano, vybral si správně. Pokud to Adam bral z pohledu hradního pána, nemohl si přát lepšího sluhu, než jakým byl James a teď i Tommy. Mladík byl obětavý, zatím poslušný a ochotný. O vzhledových kvalitách nemluvě. A jistě uměl ocenit, pokud se k němu někdo nadřízený choval s úctou, což Adam samozřejmě dělal. Nebyl zastáncem tvrdého zacházení se služebnictvem. Když to k tomu někdy v minulosti směřovalo, raději takového sluhu propustil. Nebo nechal Hanu, aby se o to postarala. Po svém.

Adam přivřel na zaujatého Tommyho oči. Mladík šeptal do koženého kelímku jakousi modlitbu, což na rtech hradního pána vyloudilo laskavý úsměv. Některé lidské zvyky a pověry ho stále dokázaly pobavit. Ale tohle bylo navíc tak naivně roztomilé.

Nemohl nechat Tommyho vyhrát. Samozřejmě měl záložní plán; tak jako tak jeho rodině pošlo něco na přilepšenou, ale Tommy za žádnou cenu nesměl vyhrát, protože… Adam zkrátka potřeboval, aby s ním trávil večery a nechtěl mu to poručit coby jeho zaměstnavatel. Chtěl, aby k tomu došlo jakoby náhodou.

"Ty kostky nemají uši, Thomasi, neuslyší tě," ušklíbl se Adam.

"Také nežádám o štěstí je, ale toho nahoře," zabrblal mladík. Poté se na lorda zadíval poněkud podezíravě. "Nevěříte v Boha, můj pane? Víte, jak se tomu říká?"

"Ano, kacířství a ne, věřím. Jak jsi došel k závěru, že v něj nevěřím? Boží existence je samozřejmost, jen má některé lidi radši a jiné méně." Adam pokrčil rameny. V jeho případě existovalo ještě třetí pravidlo. Jiné nemá rád vůbec a posílá je šmahem ke svému protivníkovi jménem Ďábel. Ale no tak, Adame, copak sis ještě nezvykl?

"Přijde vám směšné, že ho žádám o pomoc. Ale víte, ty zásoby jídla a vína by mé rodině opravdu přišly vhod," přiznal blondýn. Adam si dovolil nakouknout do jeho hlavy. Thomas lhal, nebo napůl lhal. Ano, chtěl jídlo pro svou rodinu, ale také nechtěl trávit tak často ve společnosti pána. Proč? Bál se… On se bál reakce, která už ho jednou dostihla. Přesněji dnes ráno. A při té příležitosti pomyslel na podobnou situaci po večeři, o které Adam doposud nevěděl. No ne? Podařilo se mi rozdmýchat plamen Tommyho sexuality? Vážně?

Kéž by mu mohl říct, že to určitě nebude tak hrozné, jak si představuje. Tedy pokud se Adam dokáže hlídat. A v tom měl přece bohaté zkušenosti, nasbírané za ty dlouhé roky. Jen u Tommyho to bylo poněkud obtížnější.

"Tak už hraj," pobídl mladíka lehce netrpělivě. Tommy se zašklebil a vhodil kostky na stůl. Kombinace tří pětek a tří jedniček v jediném hodu ho okamžitě dostala do vedení. A vzhledem k tomu, že mohl použít každé z čísel, musel házet dál, takže se jeho šance ještě zvýšily. Na druhý pokus hodil dvě jedničky a tři dvojky.

"To je skvělé, Thomasi. Jeden tisíc devět set. Chceš ještě házet?" zajímal se Adam, pomalu směřujíc inkoustový hrot brku k pergamenu.

"Ne, nebudu pokoušet štěstěnu," zavrtěl Tommy hlavou. Adam tedy dopsal počet bodů do jeho sloupečku a převzal si kalíšek. Ne, že by uměl ovlivnit průběh hry, ale asi to nějak souviselo s tím, že každá hra byla hazard a tudíž se počítala mezi neřesti, které šly vyvrhelům společnosti, jako byli právě upíři nejlépe. Tommy dlouho vedl, několik kol si držel před Adamem náskok, ale ke konci se k němu štěstí otočilo tak moc zády, jak jen se štěstí ke člověku otočit může. No, vlastně to spíš vypadalo, jako kdyby se na Tommyho absolutně vykašlalo. Mladík byl čím dál bledší, kdykoliv Adam hodil vysoký počet bodů, zatímco jemu najednou nepadalo vůbec nic. Několik kol nehodil ani základních tři sta padesát. Adam zachovával chladnou masku, nechtěl mladíka vynervovat ještě víc. No, bohužel s posledním kolem, jež Tommy projel na celé čáře, už se ani nemusel moc snažit. Mladík se z toho málem složil. Bylo na něm vidět, že má slzy na krajíčku, ale držel se. Vnitřní třas ovšem neunikl ani Adamovi, když opět nahlédl do mladíkovy mysli. A to v ní předtím zaslechl cosi o tom, že umí prohrávat.

"Takže… jsem vyhrál." Adam se zavrtal více do křesla a spojil si prsty na břiše. "Začneme s předčítáním zítra, dnes už je moc pozdě," zkonstatoval. Blondýn sklonil pokorně hlavu a zakýval s ní.

"Ano, pane."

Adam sroloval pergamen a zavázal jej sametovou stužkou. Když se postavil, mladík sebou trhl.

"Neměl by sis to tak brát, Thomasi. Dám ti šanci, vyrovnat skóre, pokud budeš chtít. A určitě tě uklidní, že tvou rodinu hodlám obdarovat i tak."

Tommy k němu vzhlédl, v očích zmatek.

"Ale, pane…" Adam zvedl ruku, aby ho zarazil.

"Riskoval jsi. Pro ně. To dokážu ocenit. Nezvykej si ale. Příště už tak benevolentní nebudu," zamračil se Adam na oko. Chystal se pobrat pergament, inkoust i kalíšek, když ho přerušilo rázné Thomasovo odmítnutí. A také změna postoje. Mladík se vymrštil na nohy, v jeho tváři nebyla po zmatku a zklamání ani stopa.

"To ne, pane. Já nechci," vyhrkl. Adam pozvedl obočí. Že bychom tu měli někoho se ctí větší než život sám, pomyslel si.

"Nemám tedy tvé rodině poslat jídlo?" ujišťoval se.

"Ne!" odsekl Tommy vzpurně. "Nevyhrál jsem, nezasloužím si to," mračil se. Adam věděl, že by to měl nechat být, když jeho vždycky víc přitahoval adrenalin než dopamin.

"Řekl jsem ti, proč to chci udělat. Riskoval jsi…"

"Nevyhrál jsem. Jestli jsem pro ně riskoval nebo ne, je vedlejší, pane. Ale přijímám vaši nabídku na další hru," řekl Tommy odhodlaně.

Adam nestačil zírat. Takže takový Tommy byl, pokud mu o něco šlo? Už si dokázal představit, jak se se svým otcem hádá, aby mohl jít do lesa pro bylinku, jež kvete jen v noci. A co bylo nejhorší, že se to Adamovi líbilo. Moc se mu líbilo, že si Tommy chtěl prosadit svou. Tedy, ne ve všem mu to bude tolerovat, pochopitelně.

"Jak si přeješ." Adam pokrčil rameny, pousmál se a vyrazil ke dveřím. Slyšel za sebou ještě důrazná slova díků, díky kterým málem vyprskl smíchy. S Thomasem bude ještě legrace, napadlo ho, když za sebou zavíral dveře jeho komnaty.

Tommy byl chvíli docela v šoku. Dovolil si jednat s pánem tvrdě, odmítl jeho milodar, a přesto se nic nestalo. Žádný příslib trestu, žádné výčitky, ani káravý pohled. Spíš to vypadalo, že se lord jeho odhodláním baví. Jistě si o něm myslel, že je hlupák, když odmítl tak lákavou nabídku. Ale Tommy byl v jádru zásadový člověk, naučil ho to jeho otec a nemohl cokoliv jiného, ač to bylo možná šlechetné, stavět nad svou čest. Jednou prohrál, tak za to ponese následky.

Chvíli jen seděl na posteli a přemýšlel. Sice mu byl dán ještě jeden den na zotavení, ale opravdu už se cítil dobře a také mu zítra začínala služba v předčítání, tak proč ztrácet čas v posteli? Využije ten den k tomu, že bude k ruce Jamesovi. Aspoň se dozví, jak to na hradě chodí a jaké jsou přesně jeho povinnosti.

Jak tak o tom uvažoval, napadlo ho, že by měl asi Jamesovi dopředu říct, že se mu bude celý následující den plést pod nohy. Proto vstal, přitáhl si domácí plášť blíže k tělu a zamířil ke dveřím. Než vzal za těžký železný kruh, aby za něj zatáhl, zarazil se. V podstatě tenhle hrad neznal. Zatím se zdržoval jen v tomto pokoji. Dobře a poslední noc se toulal po nějaké chodbě a hlavní síni, pokud to ovšem nebyl sen, takže tím se řídit nemohl.

Na chodbu vyšel nejistě, doufal, že se neztratí, kdysi mu někdo vyprávěl, že jsou všechny hrady jako labyrint. Z držáku na stěně si vzal louči a vyrazil. Chodba mu přišla povědomá, což Tommyho na jednu stranu uklidňovalo a na druhou… samozřejmě znervózňovalo. Znamenalo by to totiž, že minulou noc byl minimálně náměsíčný, pokud ne něco horšího. Míjel různé dveře, menší i větší, ty větší asi vedly do dalších komnat a menší do komor, nebo možná do nějakých tajných chodeb. Raději se tedy držel té hlavní, která ho asi po třiceti metrech dovedla na jakési rozcestí, z nějž jedna cesta bylo schodiště do dalšího patra. Tommy se kousl do rtu, jak urputně přemýšlel, kudy se dát. Nakonec si vybral druhou odbočku, tu která ho po dalších dvaceti metrech dovedla do hlavní síně.

V první řadě se musel smířit s tím, čeho se nejvíc obával. Jeho sen nebyl sen, tuhle velkou místnost už viděl a dokonce v ní nebyl sám. Před očima mu na malý okamžik vyvstala milostná scéna, jíž byl svědkem. Zhluboka se nadechl, odsunul nechtěnou vzpomínku do pozadí a vstoupil.

Síň byla prázdná, jen v krbu hořel oheň a na velkém stole stál džbánek s vínem a vedle pohár. Tommy postoupil o krok dopředu, když do síně z druhé strany vešel James. Jakmile si starší muž mladíka všiml, pozvedl obočí.

"Potřebuješ něco, Tommy?" zeptal se mile. "Neměl bys ještě ležet?" dodal starostlivě. Blondýn se otřásl zimou. Ve velké síni nebylo takové teplo jako v jeho pokoji. Přesto, že se zde nacházel dvakrát větší krb, nedokázal tak velký prostor dostatečně vytopit. Tommyho napadlo, že jeho pánům musela být v noci zima, ale na druhou stranu, dělali to přímo u krbu. Zvláštní, že on byl od něj mnohem dál a chlad necítil, na rozdíl od současnosti.

"Je tu chladno," objal se pažemi.

"Ano, to je. Běž blíž k ohni. Nechceš víno? Nemáš hlad? Ještě mi zůstalo trochu masa od večeře," nabídl mu James.

"Ne, děkuju, jsi moc hodný. Jen mě tak napadlo, že bych už zítra mohl s něčím pomoct. Necítím se nemocný, ale lord Lambert řekl, že mi dává na zotavenou ještě jeden den, tak jsem si říkal, že bych chodil s tebou a díval se, co všechno děláš a… prostě učil bych se. Samozřejmě ti nebudu překážet, ale jen pokud ti to nevadí." Tommy na Jamese upřel psí pohled. Doufal, že sluha pochopí jeho pohnutky. Musel si umět představit, jaké to je, nečinně se válet v posteli. Byl to pracant a takoví nikdy nezaháleli dlouho, vlastně nikdy, pokud nemuseli.

James si ho chvíli měřil zkoumavým pohledem přivřených očí, než pokrčil rameny.

"Já proti tomu nic nemám, ale musím se zeptat pána, dobře?" navrhl. Tommy trochu posmutněl; vzhledem k tomu, jaký na to měl názor lord Lambert, moc nepočítal s Jamesovým úspěchem. No, ale aspoň něco. A třeba se za něj James přimluví, zadoufal.

K Tommyho překvapení pán souhlasil, takže jakmile mu to James přišel oznámit, rychle se přichystal ke spánku, aby vstal ráno čilý. Naštěstí nepotřeboval ani budíček, tolik se těšil, že konečně opustí tu zatracenou postel, že skoro ani nedospal.

Druhý sluha ho hned ráno odvedl do kuchyně, kde dostal Tommy snídani a zároveň první instrukce.

"Jím vždy tady, teď můžeme spolu," nabídl mu James.

"To bude skvělé, děkuju," zažulil se Tommy. Dodatečně mu bylo připomenuto, v kolik hodin se jídla podávají a tudíž, kdy se budou v kuchyni scházet oni dva. Snídaně vycházela na šestou hodinu, oběd klasicky na dvanáctou a večeře na sedmou hodinu večer.

"Pokud dostaneš hlad během dne, klidně si sem zaběhni pro něco malého. Nepřejídej se ale, pak by se ti těžko pracovalo," poplácal ho James po rameni. Tommy přikývl a zakousl se do svého chleba.

"Kdy jsi ho stihl upéct? Je ještě teplý," podivil se.

"Vstávám v pět, těsto si připravím vždy den dopředu. Možná ti to přenechám," zauvažoval James a při tom se podrbal na bradě.

"Klidně, udělám cokoliv, co řekneš a těsto na chleba taky zvládnu," naparoval se Tommy. Přece nemohlo být na škodu, nabídnout své zkušenosti.

"Tak dobře, beru tě za slovo. Ode dneška připravuješ těsto ty. Mělo by se dělat tak v deset hodin."

"V deset. Dobře," přikývl Tommy. Trochu ho ten čas vyvedl z míry. Bude mít co dělat, aby si odbyl své dvě hodiny povinného čtení u lorda a pak ještě stihl udělat těsto a šel spát tak nějak optimálně, aby nebyl ráno přepadlý. Záleželo na tom, v kolik ho bude chtít lord u sebe. Snad se s ním půjde nějak dohodnout. Anebo to holt bude muset příštích čtrnáct dní nějak vydržet.

"Jestli je to na tebe moc pozdě, tak… já nepotřebuju moc spát…" James mu věnoval shovívavý úsměv. Tommy ale zavrtěl hlavou.

"Ne, zvládnu to. Co je na programu po snídani?" odvedl raději od těsta na chléb řeč. James pokrčil rameny.

"Já nosím panstvu snídani do jejich komnat, nikdy nejedí v hlavní síni a nepřejí si být během dne rušeni. Hodně odpočívají, oba jsou spíš sovy, jak se říká, vydrží dlouho do noci," vysvětloval James. Tommy ihned pochopil, jak to myslí a také mu dal v duchu za pravdu. V noci oba páni vypadali velmi čile.

"Rozumím," přitakal. Jen mu trochu nesedělo to, že za ním pán chodil tak časně z rána, pokud rád ponocoval. No, ale to asi nebyla jeho starost, pokáral se v duchu.

"Dobrá. A teď ke tvým povinnostem. Panstvo miluje pořádek, takže hlavní náplní tvé práce bude úklid. Lord Laferty měl sice několik sloužících, ale ti se o to moc nestarali, takže je co napravovat. Nikdo na tebe nebude chvátat, ale zbytečně se nezdržuj a nehledej si záminky, jak se některým prostorům hradu vyhnout."

"Nebudu," slíbil Tommy pokorně. James se chápavě pousmál.

"Říkám ti to proto, že například na severní křídlo už nebylo pár let sáhnuto. Připrav se na silné vrstvy prachu a pavučin."

"Jistě, Jamesi. Opravdu se budu snažit, přísahám."

"V pořádku, vidím na tobě, že jsi odhodlaný a pán to dokáže ocenit. Navíc má dar poznat pracovité lidi na první pohled. Jen málokdy se netrefil. Což určitě nebude tvůj případ," ušklíbl se James. Tommy sklonil hlavu, aby nebylo vidět, jak se červená. Tolik chvály a to tu ještě nehnul prstem. Ale věděl, že udělá maximum pro to, aby s ním byl lord spokojený.

Tím skončil výčet jeho povinností, což se na první pohled nezdálo moc, ale jakmile Tommy poprvé navštívil severní křídlo, pochopil, co James myslel tím, že na něj léta nebylo sáhnuto. Druhý sluha ho po snídani poslal zpět do postele, že není nutné, aby s ním chodil a pomáhal mu. Tommymu se to pochopitelně nelíbilo, ale nedal na sobě nic znát. Vrátil se do své komnaty, kde se rychle převlékl do pracovního oděvu. Ten mu James přinesl už před dvěma dny a skládal se z tmavých plátěných kalhot, béžové tuniky a lněné zástěry. Poté se Tommy odebral zpět do kuchyně, za kterou se skrývala ještě komora s košťaty a dalšími věcmi na uklízení. Naštěstí tam James zrovna nebyl.

Blondýn se vybavil vědrem s teplou vodou, mýdlem, několika kusy natrhaného plátna a koštětem. Díky kolegovi už věděl, kde se co v hradu přibližně nachází, takže šel do severního křídla téměř najisto.

Prvních pár minut jen zděšeně koukal kolem sebe. Všudypřítomný prach způsobil, že začal kýchat, proto si kolem úst zavázal jeden pruh plátna. Chodby zde byly omšelé, neudržované, pokryté ve velké míře pavučinami. Jak Tommy kráčel tou hlavní, cítil, jak se mu lepí na obličej neviditelná, ale neméně otravná pavučinová vlákna, takže se neustále oháněl rukou, aby je ze sebe smetl. Rozhodl se, že tohle bude prvořadý úkol. Vymést všechny pavučiny. A vzal to hezky od konce, včetně přilehlých komnat.

Zdejší pokoje nebyly nijak útulně zařízené, nikdo je léta neobýval, tudíž ani nerenovoval, ale když se Tommy pustil do úklidu prvního z nich, velice brzy se zpod nánosu prachu a pavučin vyloupla celkem přívětivá místnost, která by mohla nabídnout klid a pohodlí nějakému hostovi, co by přijel za lordstvem na návštěvu. Spokojen se svou prací se pustil do další komnaty a tím zabil zbytek dopoledne.

Měl v úmyslu, vrátit se do svého pokoje a přijít na oběd zase v domácím plášti, ale naneštěstí narazil po cestě na Jamese, který se při pohledu na jeho špinavé a hlavně pracovní oblečení zatvářil rozmrzele.

"Dnes ještě nemáš pracovat. Pán nebude nadšený…"

"Tak mu nic neříkej, prosím," žadonil Tommy. Copak by to nemohlo zůstat mezi nimi? Přece hradní pán nechodil každý den na obchůzky. Neměl šanci zjistit, že je část severního křídla uklizená. James si povzdychl.

"Neřeknu mu to, ale po obědě půjdeš zase odpočívat, jinak to jdu pánovi hned nahlásit. Já vím, že si myslíš, že to není špatné, jít pracovat, ale lord je velmi starostlivý, když jde o lidi v jeho blízkém okolí a pokud ti nařídil, že máš ležet, nepromine ani práci. Měl bys to vědět."

Tommy svěsil ramena. Jistěže neshledával práci špatnou záminkou, jak se ulít z lenošení, ale asi už mu to začínalo dávat smysl. Když býval nemocný doma, jeho rodiče se také rozčilovali, pokud vstal dřív a šel něco dělat. A jednou se mu to dokonce vymstilo. Opustil lůžko dřív, než pominula horečka a pak ulehl znovu a jeho léčení se protáhlo o dalších několik dní, což se fyzicky podepsalo na jeho otci, který na práci zůstal sám. Dodnes si to Tommy vyčítal…

S tichým souhlasem následoval Jamese do kuchyně, kde se stejně mlčky i najedli. Pak se vrátil do své komnaty, pořádně se umyl a vyměnil pracovní oděv za noční košili. James si pro jeho šaty později přišel, že je vypere a připraví na další den. Zároveň mu poskytl ještě jedny, náhradní. O ty své Tommy bohužel přišel, byly příliš poničené, aby šly znovu použít.

Do večeře si krátil dlouhou chvíli opět čtením. Jídlo mu přinesl tradičně James a také mu sdělil, že je v osm hodin očekáván v lordově komnatě. Mimo to se nabídl, že těsto na chleba připraví sám a až od dalšího dne si to Tommy může vzít na starost.

Tommy musel pustit z hlavy události toho dne a začít se soustředit na večer. Dokázal si představit, jak bude při čtení koktat a zaříkávat se, nebyl v tom natolik zdatný, aby mohl někomu předčítat. Navíc bude opět několik hodin trávit ve společnosti svého nového pána, svého velmi přitažlivého nového pána, aby byl přesnější. Nebyl si jistý, jestli ta přitažlivost působí i na něj, ale už jen fakt, že ho přitažlivým shledává, Tommyho rozhodil. Navíc jeho tělo tak nějak nepatřičně reagovalo na lordovy doteky, viz to minulé ráno u něj v komnatě. Pán ho pouze natíral mastí, a přesto to dospělo až k té trapné chvíli, která by za jiných okolností byla jistě velice příjemná. Třeba jako ta, co se opakovala večer, beze svědků.

Bohužel se díky blížící se dvouhodince utrpení Tommy nedokázal po zbytek večera na nic soustředit, takže od večeře jen koukal do ohně v krbu, nebo do prázdna a čekal. Když se odsypal poslední odměřený čas v přesýpacích hodinách, navlékl na sebe domácí plášť a pořádně si ho připevnil k tělu páskem. Pak vyrazil.

Komnata lorda Lamberta ho přivítala přívětivým měkkým světlem svící a ohně v krbu a také příjemným teplem. Pochopitelně byla lépe vybavená, než hostinský pokoj, Tommyho napadlo, kdy ho pán pošle do nějakého obyčejnějšího pokoje, bydlet v tom hostinském se pro sluhu nehodilo.

Jak se tak rozhlížel, snažil se pro sebe pojmenovat všechno, co jeho zrak v té rychlosti pochytil. Samozřejmě si všiml postele, byla velká, s vyřezávanými sloupky, z tmavého dřeva a s nádherným vysokým čelem, které též zdobila velmi složitá řezba. Ložní prádlo bylo převážně v hnědé barvě a hlavní přikrývka, červený těžký samet momentálně zakrýval přes polovinu plochy pelesti. Tommy putoval očima dál. Pocit domácí pohody jistě navodilo množství nejrůznějších obrazů a měkkých gobelínů na stěnách a též několik kusů koberců. Jeden z nich byl rozložený pod postelí, další pokrýval středovou část místnosti a poslední dotvářel tiché zákoutí u krbu společně s dvěma honosnými křesly s vysokými opěradly a stolkem, jenž v současné době nabízel prostor pro víno a komínek s asi pěti knihami. Tommy si ale všiml ještě něčeho jiného, to leželo stejně jako koberec na zemi, ale blíže u krbu. Byla to šedá kožešina, nebo vlastně několik kožešin, spojených k sobě. Nemohl z toho děsivého a zároveň lákavého doplňku spustit oči.

"Jsou z vlků," promluvil lord do jeho zmatené mysli. Tommy se po něm překvapeně ohlédl.

"Vlčí kožešiny?"

"Ano. Ale nezabil jsem je já, zůstaly tu po mém strýci. Jestli je ulovil on, nebo někdo jiný…" pokrčil pán ledabyle rameny.

Tommy si nemohl přesně vzpomenout, co se při jeho konfrontaci s vlky tehdy v noci stalo, ale dokázal si velmi živě představit jejich vyceněné tesáky a žhnoucí oči s příslibem roztrhání. Všichni ve vesnici měli z vlků strach a teď tu před ním leželi jako poklidně spící neškodná štěňata. Tolik se chtěl té kožešiny dotknout, vypadala tak hebce.

"Chceš si ji pohladit? Samozřejmě můžeš. Kdy jindy se ti poštěstí, pohladit vlka?" pousmál se lord a posunkem ruky Tommymu naznačil, aby přistoupil blíž. Mladík zaváhal jen vteřinu. Vykročil ke krbu a těsně před kožešinou si dřepl na bobek. Dlaní s roztaženými prsty opatrně pohladil trs dlouhých chlupů.

"To je úžasné," vydechl. Lord si stoupl přímo za něj a sklonil se k jeho hlavě.

"A co teprve, když se na ní vyválíš, to je ta pravá slast," zabroukal Tommymu do ucha. Blondýn sebou škubl a Adam to měl jen tak tak, aby jeho tvrdým temenem nedostal do brady. Ještě že byl tak pohotový upír. A díky bohu, že to Tommy udělal, protože jak se nad ním skláněl a opět ucítil tu nádhernou vůni…

Lord udělal rychlý krok vzad a nechal druhého muže, aby se napřímil. Vyděšený výraz v jeho očích nešlo přehlédnout.

"Jen tě škádlím, mládě. Posaď se a vyber knihu," pokynul Adam k jednomu z křesel. Sám se usadil do druhého. Podvědomě poslal Tommymu trochu toho upírského klidu; nehodlal příští dvě hodiny poslouchat drkotání zuby namísto čtení.

Mladíka to oslovení překvapilo, stále byl trochu vyvedený z míry poslední pánovou poznámkou o válení se na kožešině, ale z tohohle měl ještě zvláštnější pocit. Že prý mládě. Lord přece nebyl starý, nevypadal tak, tipoval by mu nanejvýš třicet let. Tedy ve srovnání s ním se nejednalo o žádného starce. Nekomentoval to, jen se poslušně posadil do pohodlného křesla, ba do něj přímo zapadl, jak bylo měkoučké a prostorné a zadíval se na nabídku knih.

"Možná bys mohl vzít hned tu první," navrhl lord. Tommy se po ní natáhl a otevřel ji na úvodní straně. Když si přečetl první slova, nebo spíš, když si vysvětlil význam těch slov, upřel na svého pána zmatený pohled.

"Upíři, pane?" zeptal se nevěřícně.

"Máš problémy se zakázanou četbou?" přivřel lord oči. Tommy hned nevěděl, co odpovědět. Po pravdě, neměl s druhem těchto knih vůbec žádné zkušenosti.

"Myslel jsem si, že jsou to jen pověry," vyhrkl.

"A co? Upíři, nebo zakázané knihy o nich?" pozvedl pán obočí.

"Asi obojí," připustil mladík. Adam sklonil tvář, ale oči nechal přišpendlené na té Tommyho.

"Tak teď už víš, že minimálně jedna z těch pověr, pověra není."

"A ta druhá, pane? Potkal jste někdy nějakého upíra?" vyzvídal Tommy. Ze zděšení se rázem stala zvědavost, což Adama docela i potěšilo. Měl obavy, jak mladík zareaguje na něco takového a tohle byl v podstatě takový malý test.

"Možná," odpověděl neurčitě. "Začni číst, Thomasi," pobídl druhého muže bez možnosti námitek. Tommy se sice nadechoval k další otázce, ale pochopil, že prozatím není vítána, takže pohlédl zpět na ta malá písmenka srovnaná do souměrných slov a vět a začal číst.

Hnali se s pochodněmi do tmy, jen srpek měsíce zářil na tmavé obloze jako dokonale zaoblená čára. Zlostné funění několik stop před nimi nabíralo na naléhavosti. Brzy je dostihnou a pak zabijí. Ukončí jejich zatracené životy, jejich hříšné myšlenky… Co na tom, že někde mezi nimi… je i jeho dcera…

Tommy byl příběhem fascinován. Nikdy ještě nečetl tak napínavou, temně děsivou a zároveň přitažlivou knihu. Tedy, ne že by jich za svůj život přečetl hodně, ale díky zotavování se v hostinském pokoji, už k nějakým románům přišel. A ani jeden nebyl takhle… zneklidňující. Ovšem zneklidňující tím zvláštním snad až vášnivým způsobem.

Když dočetl třetí kapitolu, podíval se na lorda, který se za celou dobu ani jednou nepohnul, nepřerušil ho, dokonce ani ve chvílích, kdy dělal chyby a zadrhával se; a zjistil, že je stále pozorován tím neskrývaně zaujatým pohledem světlých, téměř šedých očí.

"To je tak…"

"Chytlavé?" doplnil ho lord s jemným úsměvem na rtech. Tommy zakýval hlavou.

"Ano, pane. Vždycky jsem si myslel, tedy co mi bylo řečeno, že upíři jsou zlé, krvelačné bestie, které se nezastaví před ničím, ale… teď…"

"A kdo ti o nich vlastně vyprávěl?" otázal se Adam. Bylo mu jasné, že mladík už o těchto stvoření slyšel, proto ho ta kniha v první chvíli vyděsila, ale mezi lidmi se toho napovídalo víc než dost a většinou to byly jen hloupé řeči.

"Moje matka. Vyprávěla nám pohádky před spaním, někdy dost hrůzostrašné, ale jedno bylo jisté, žádné z dětí nemělo pak chuť plížit se v noci přes dvorek do spíže na marmeládu, nebo se zdržovat v blízkosti lesa. Tohle spolehlivě fungovalo," vysvětlil mu Tommy. Adam se usmál ještě víc. I jemu rodiče vyprávěli příběhy o upírech, když byl malý chlapec. Bohužel na ně postupem času zapomněl a to se mu stalo osudným. Před dvěma sty lety takových knih bylo ještě méně, ale mít aspoň jednu z nich, prožil by jistě klidný lidský život a zemřel jako starý pán přirozeně a s nárokem, vybrat si schody vedoucí vzhůru.

"Co myslíš? Existují upíři?" zeptal se Adam tak klidně, jak jen dokázal. Tommy se zamyslel a podrbal na tváři.

"Těžko říct, pane. Nedokážu si představit, jak by mohl mrtvý člověk dýchat, chodit, mluvit…"

"Nebo cítit? Ale v té knize je to přece možné," odtušil Adam. Tommy se zatvářil smutně.

"Té hlavní hrdinky je mi líto, ale nad druhou stranu… vzdala se kvůli němu všeho a teď je odsouzena žít v temnotě a věčnosti. Sama si to vybrala, ale ještě jako člověk. Byl by on schopný udělat to samé pro ni?" zamračil se.

Adam natáhl ruku, aby si od Tommyho knihu převzal, jejich vyměřený čas byl téměř na konci. "Možná to budeš muset dočíst, aby ses to dozvěděl," pousmál se Adam tajemně.

Tommy zalapal po dechu, ale poslušně knihu odevzdal, ačkoliv se mu třásly ruce nedočkavostí a touhou, přečíst aspoň jednu stránku navíc. Jen jednu…

Najednou mu to došlo. Pán vybral tuhle knihu záměrně. Věděl, že je dobrá a že bude Tommyho zajímat, co se dělo dál. S hrůzou si uvědomil, že se už teď nemůže dočkat dalšího dne, potažmo večera a že se ještě nakonec začne na společné chvíle s lordem těšit. Na poslední chvíli si dokázal uchovat svou nezaujatou tvář.

"Asi už bych měl jít spát, pane. Ráno vstávám brzy." Tommy se zvedl z křesla, věnoval poslední letmý pohled knize v lordových rukách a vykročil ke dveřím.

"Ještě počkej, Thomasi," zarazil ho Adam. Mladík ztuhl na místě, ale neotočil se. Nebylo to potřeba, protože pán přišel za ním.

"Rád bych ještě zkontroloval tvá zranění. Od zítra začneš pracovat, chci si být jistý, že ti to nijak neublíží," vysvětlil druhému muži důvod jeho zadržení. Tommy se kousl do koutku rtu. A to si myslel, že už má to nejhorší za sebou.

"Pane?" sklonil hlavu a rozvázal pásek na svém županu. Až v ten okamžik si vzpomněl na škrábanec na paži, který si přivodil dopoledne při úklidu jedné z komnat v severním křídle. Zavadil o ostrý kámen, trčící ze zdi. Nebylo to nic vážného, ale při pouhém ležení v posteli by si něco takového přivodil jen stěží, takže se opět rozklepal a v duchu modlil, aby po něm pán nechtěl kompletní odložení šatstva.

Lord mu stáhl plášť z ramen a přehodil jej přes opěradlo jednoho z křesel.

"Svlékni si košili," nařídil mu a otočil se zády, aby se mohl Tommy svléknout a popřípadě si látku přitisknout na intimní partie, pokud by se styděl.

"Ale pane, mně už vážně nic není, podívejte," pobízel ho Tommy, aby se k němu obrátil zpátky. Když to Adam udělal, mladík odtáhl od sebe lemy hluboké rozhalenky, takže mu ukázal téměř polovinu trupu. Pak košili vykasal až ke klínu a odhalil tak své hubené bledé nohy, včetně stehen, na kterých byl původně zraněný též. Jizvy byly téměř pryč, nemělo smysl je nadále léčit.

"Chci si to prohlédnout pořádně. Svlékni se, Thomasi!" zopakoval Adam svůj příkaz o něco přísněji.

"Ale…"

"Něco snad přede mnou skrýváš?" Přistoupil lord k mladíkovi o něco blíž. Tommy se málem rozkašlal, jak mu uvízl dech v krku. Ne, přece to nemohl vědět. Nezmínil se o tom škrábnutí ani Jamesovi. Jenže, druhý sluha si vzal jeho věci na vyprání a tunika měla na rukávu trhlinu. Určitě pánovi všechno vyzvonil.

"Ne, pane," vydechl Tommy, jakmile se mu znovu dostalo kyslíku. Ve skutečnosti pustil Jamesova slova z hlavy, ale teď už věděl, že je neměl brát na lehkou váhu. A že se měl na to zatracené uklízení vykašlat.

"Pak tedy chci, aby ses svlékl, musím se na tvé jizvy podívat," trval si na svém lord. Tommy těžce polkl. Nevěřil, že by ho pán nechal zbičovat za to, že pracoval předčasně, bylo by to absurdní, ale zklamat jeho důvěru takhle na začátku… to věru nechtěl.

Mozek se mu málem vařil, jak se snažil vymyslet způsob, kterým by se z této napjaté situace vyvlékl a pak, jako kdyby najednou žádný mozek neměl. To co udělal, bylo impulsivní a nepředvídatelné stejně pro něj jako pro lorda. Ale jako kdyby mu cosi našeptávalo, že nemá jinou možnost. Přistoupil k pánovi blíž a vytáhl se na špičky. S mladickou vervou přitiskl své rty k lordovým a prsty objal jeho silné paže. Ten dotek byl natolik chladný, že se lekl a udělal zbrklý krok zpátky. Ten předchozí už ale ze své ani z pánovy paměti vymazat nemohl. Cítil, jak se jeho oči naplňují výrazem zmatku a strachu.

"Odpusťte, můj pane. Asi jsem při čtení vypil moc vína," vyhrkl. Vnuknutí toho šíleného nápadu mu rozvířilo krev v žilách ještě víc. Co to proboha provedl? Snažil se odvést pánovu pozornost od svého malého zranění? Ale proč zrovna takhle?

"Už můžeš jít, Thomasi. Uvidíme se zítra večer. A své povinnosti můžeš začít vykonávat v severním křídle hradu, je tam šílený nepořádek." S tím lord Tommyho obešel, aby mu podal jeho domácí plášť. Mladík si ho ani neoblékl, jen si oděv přitiskl k tělu a rozběhl se ke dveřím.

Jakmile se za ním zavřely, Adam se opřel o křeslo a přiložil si dlaň na hruď, tam kde se skrývalo jeho mrtvé srdce. Netlouklo, ale náhle věděl o jeho přítomnosti tak silně, že se mu podlomila kolena. Jazyk, kterým si chtěl olíznout chladný ret, zavadil o jeden z vyčnívajících, jindy neškodných tesáků. Tohle s ním udělal jeden nevinný, nerozvážný polibek. Kdyby jen to mládě tušilo, jak blízko bylo smrtelnému nebezpečí…