Krvavý polibek 6.

Komentáře potěší a dodají motivaci pro psaní dalších dílů ;) Díky všem, co komentují!

---

To co se po probuzení nacházelo v hlavě profesora Snapea, se jen stěží dalo nazývat mozkem, spíš měl pocit, že mu někdo do hlavy nalil nějakou hustou břečku, v níž se veškeré jeho vzpomínky a myšlenky zmítaly a topily jako v bažině. Proč u všech ďasovců musel koukat zrovna na toho nesnesitelného Pottera, jen co otevřel oči? A ještě ke všemu byl nejspíš u něj doma. Tedy jen do chvíle, než se s ním a také s postelí přemístil do nějakého zatraceného lesa. A neměl hůlku… A byl nahý…

Severus by dal klidně i všechno jmění své rodiny za to, aby měl v hlavě tu hustou kaši a musel se smířit s tím, že je u Pottera doma a Potter s ním, jen aby se nedostal do fáze - musíme najít váš viteál!

Všechno bylo doteď tak vábivě rozmazané, o mnoho přitažlivější než prudké uvědomění si holého faktu, že se svět během jediné vteřiny přetočil o rok a půl dopředu a že celý ten čas takříkajíc prděl do hlíny, zatímco kouzelnické společenství oslavovalo vítězství nad Voldemortem, skládalo ódy na Potterovu statečnost a Potter sám si nejspíš, kdykoliv měl špatný den, přehrával jeho vzpomínky, aby si zlepšil náladu. Ano, Severus si dokázal představit, jak se u nich Potter řehtá jak kůň a spolu s ním ti jeho otravní kamarádíčci, Weasley a Grangerová. Nedivil by se, kdyby ta holka už měla dva doktoráty z vlezlosti. A Weasley? Ne, proboha, proč by měl zrovna teď myslet na toho zrzavého ňoumu? Měl by přece myslet na tu hrůzu, co se mu právě děla. Byl živý a Potter s tím měl co do činění. A souviselo to také s viteály. On sám ale nikdy žádný nevytvořil. Jen Pán zla si dal tu práci, aby se pojistil před jistou smrtí. No, ale jak to tak vypadalo, nyní už si před Potterem nemohla být jistá ani Smrt. Kam ten svět dospěl…

Severus zavřel oči tak pevně, jak jen mu ochablé obličejové svalstvo dovolilo. Třeba je to jen sen; až se probudí, bude zase v Bradavicích, připravujíc se na další hodinu s těmi ukřičenými malými smrady. Ale ne, ty hloupá hlavo, ty se přece probudit nemáš, protože jsi co? Umřel!

"Pane? Vnímáte mě?" Merline, jen ať na mě to stupidní dítě aspoň chvíli nemluví. Severus při slovu dítě prudce otevřel oči. Samozřejmě aniž by chtěl. Jako kdyby se potřeboval přesvědčit, že je ten výraz adekvátní. Jenže… po pravdě… nebyl. Potter rozhodně nevypadal jako dítě. Od chvíle, kdy ho viděl naposledy, se toho hodně změnilo a Snapeovi se vskutku nelíbilo, že si to musí připustit.

Potter dospěl, jeho tvář možná vypadala téměř stejně, ale oči byly starší, poznamenané životními zkušenostmi, jimiž by se mohl chlubit jedinec minimálně o deset let starší. Také jeho tělo nebylo o moc vyšší, než jak si pamatoval, ale do postavy chlapce mělo tedy vážně hodně daleko. Potter zmužněl, zpevnil se, už nebyl tak vyzáblý a nedomrlý.

Merline, proč? Proč?

"Musíte mi dovolit, abych vám to vysvětlil. Prosím!" Sakra, a ten hlas… Kde přišel k takové hloubce? Bylo to skoro jako včera, kdy ho slyšel málem ještě mutovat.

Naštvaně pohlédl do těch zelených očí, jež si pamatoval jako jiskřivé, plné života a mladické naivity. Neztratily nic z toho, a přesto se mu nelíbilo, co vidí. Bylo to tam a nebylo. Zdálo se to odsunuté věkem, potlačené vyzrálostí a nejvíc smutkem. Tak nějak teď vypadaly ty zelené smaragdy. Tak trochu omšele a přitom toužící po vyleštění.

"Co mi chcete vysvětlovat? Unesl jste mě. Za to zaplatíte…"

"Docela se opakujete, Snape!" V Potterově hlase byl znát tón výsměchu, ale tvář byla zahalena zlostí a netrpělivostí. A to oslovení. Co si to ten fracek dovoloval?

"Nejsem pro vás žádný Snape, když už tak profesor Snape," dožadoval se.

"Mým profesorem už nejste rok a půl, nemůžete mi vzít žádné body, ani mi udělit školní trest, takže se uklidněte, nebo do vás nějaký ten lektvar naleju násilím. Myslím, že bychom si mohli dát čaj," utrousil Potter znuděně a nechal na noční stolek dolevitovat Snapeův hrnek. Sám se se svým posadil na nedaleké křeslo, ovšem umístěné v dostatečné vzdálenosti od postele. Pro jistotu položil svou hůlku do klína, v případě, že by ji musel použít a také se na druhého muže dost významně podíval, aby to pochopil i on. K jeho překvapení zavládlo v posteli ticho. Vražednému pohledu se ale vyhýbal, měl co říct i beze slov.

"Jo, byl jste mrtvý a teď nejste, jsem z toho v šoku stejně jako vy, to mi můžete věřit…" Harry se tichým odkašláním pokusil odstranit knedlík v krku. No, moc to nepomohlo. "Nějakou dobu jsem to plánoval, býval jste Smrtijed, tak jsem doufal. Prostě jenom doufal, že by to mohlo vyjít, když to vyšlo i u Voldemorta. A… ono to vyšlo, což znamená, že musíte mít někde viteál, díky kterýmu jste… nesmrtelný." Tentokrát se Harry odmlčel na delší dobu, snad aby jeho slova Snape zvládl vstřebat. A když to tak probíral sám se sebou, vlastně už k tomu ani neměl co dalšího říct, tedy konkrétně ke vzkříšení.

Bohužel Snape stále mlčel a pořád na něj koukal tím svým pohledem plným ostrých dýk.

"Jestli chcete, shrnu vám to. Ukradl jsem vaše tělo z vašeho hrobu na ostrově, odnesl do… no, to je vlastně úplně jedno, a tam jsem ho hodil do kotle a pak jsem vzal krev vašemu nepříteli, kterou jsem dal do kotle taky a musím se vám moc omluvit, ale dovolil jsem si z hrobu vaší matky ukrást kost, opravdu nutně jsem ji na ten rituál potřeboval. No a nakonec jsem přidal svůj prst a… tohle je výsledek." Harry před sebe natáhl ruce, jakože ukazuje na celou postavu, ležící v posteli, ale hned je zase spustil dolů a hlavně, odvrátil zrak, protože to co se mihlo ve Snapeových očích bylo natolik alarmující, že by ho ten pohled snad i zabil. Když zvedal ke rtům hrnek s čajem, nádoba se třásla a málem na sebe čaj vylil.

Nechtěl tu být. Chtěl, aby tuhle věc za něj udělal někdo jiný a on pak přišel k hotovému. Jenže v tomhle případě by to nefungovalo, protože jen on a zase on byl za to zodpovědný. Vybral si tuhle cestu. Cestu proti proudu, proti všem. Až se to kouzelnická společnost dozví, stane se skutečným vyvrhelem společnosti a stejně jako se na něj dívala McGonagallová, se na něj budou dívat všichni. Než ho zavřou do Azkabanu. A tam se na něj pro změnu budou dívat mozkomorové, což byla teprve hrozná představa. To snad radši ten jejich polibek.

"Já nemám slov."

Harry sebou trhl, protože měl pocit, že slyšel nějaký podezřelý zvuk, ale bylo to jen Snapeovo zavrčení. Pochopitelně, že ho hned nepoznal, Snape na něj vrčel milionkrát, ale ne takhle. Na okamžik si zase dovolil pohlédnout do jeho očí, ale stejně jako předtím i teď uhnul. Ne, tohle nemohl vydržet, jako kdyby na něj Snape svým pohledem seslal všechnu vinu světa. I toho mudlovského.

"Začínám mít pocit, že si z té své stupidity chcete udělat přednost, pokud tomu už tak není. To co jste udělal…" Profesor nespokojeně mlaskl, asi se snažil najít co nejvýstižnější slovo, ale nakonec řekl něco jiného. "Co jste tím chtěl dokázat, hm? Že jste nejmocnější kouzelník na světě? Pořád máte potřebu se předvádět a popichovat štěstěnu i osud? Spadl jste na hlavu? Dřív bych to nazval klukovinou, ale jak to mám nazvat teď? Uvědomujete si vůbec, že máte co do činění s černou magií? Ne, vám to určitě vůbec nedochází, protože vy koukáte jen na to, jak byste si ještě víc pojistil svou slávu. A počítám, že ty dvě přísavky vám v tom pomáhaly, že ano? I když v tomhle případě bych snad i věřil v inteligenci Grangerové, která vám tak zoufale schází. Vy si snad každý den dáváte kapku non animus. Vůbec bych se nedivil, kdybyste ho při své nadměrné píli zaměnil za jiný lektvar. Ale pozor, Pottere, tento lektvar vám zabije všechny mozkové buňky, jestli už to ovšem neudělal…"

"Jen se vymluvte, jsem zvyklý. Akorát si nepamatuju, kdy jste v mém případě spotřeboval tolik kyslíku najednou," neodpustil si Harry. Samozřejmě hned zmlkl, když znovu uviděl ten výhrůžný pohled.

"A co se týče vaší arogance, tak se taky nic nezměnilo. Opovrhujete řádem, nemáte žádné zásady…" Snape se zarazil a Harry zpozorněl. Když se profesorův zrak přesunul na jeho zavázanou ruku, došlo mu, co právě probíhá lektvaristovou hlavou.

Severus měl co dělat, aby nekřičel, ale možná to bylo i tím, že byl stále vysílený. Kdyby ne, mohl už dávno použít nějaké stínové zaklínadlo. Inkantace mu vyvstávaly z paměti skoro samy, jenže měl pocit, že je nedokáže správně zařadit. Musel doufat, že je to následek toho rituálu, že se to brzy spraví. A až se to spraví, tak Pottera prokleje, to se bude divit. Druhá věc, tedy to, co se mu pletlo mezi zaklínadla, bylo vysvětlení celé situace a toho, jak se sem vůbec dostal, tedy zpátky mezi živé. A hlavně, za jakých podmínek k tomu došlo. Proto teď doslova civěl na Potterovu ovázanou ruku, na které zcela zjevně chyběl prst. Malíček.

"Ne, vy nejste stupidní, vy jste idiot, Pottere," zafuněl rozžhavený do běla. "S tou stupiditou by se snad něco ještě udělat dalo, ale…"

"No jistě, já tolik toužím po slávě, že jsem se kvůli ní i dobrovolně zmrzačil," odfrkl si Potter nakvašeně.

"Je úplně fuk, jestli kvůli slávě, nebo kvůli něčemu jinému, jste I.D.I.O.T!" odhláskoval Severus a raději se podíval jinam. Protože se na tu ruku prostě nedokázal koukat. Co to toho pomateného kluka napadlo? Proč to udělal? Proč ho vůbec vzkřísil? Aby se mu mohl smát do očí? Kvůli těm vzpomínkám, co mu zanechal? Ale on mu je dal právě proto, že umíral, že už na nich nezáleželo. Anebo možná jako satisfakci. Věděl, že ho Potter a celá ta jeho banda ocásků nenávidí a on zatím…

Možná, že podvědomě toužil po tom, aby si to umíněné děcko sáhlo do svědomí. Aby si ten otravný kluk uvědomil, kolik toho pro něj udělal, jen aby ho zachránil ze spárů jisté smrti. A hlavně, proč to udělal.

No, nebylo to zrovna takhle, ale co na tom záleželo? Jeho klid byl přerušen životem, po kterém už znovu netoužil. A Potter věděl víc, než by vědět měl, v dané situaci. Severusovi se to pochopitelně nelíbilo, najednou se cítil ještě slabší než po probuzení, ale duševně. Jeho silné zbraně byly prolomeny a mohl si za to jen on sám. Jenže, kdo mohl předpokládat, že se Potter odváží vkročit na zakázané území? Že se odváží, uříznout si malíček? Bože a ukrást kost z hrobu jeho milované matky. A získat krev jeho největšího nepřítele… Kdo by to tak mohl být?

"Za všechno mi zaplatíte, Pottere. O nic jsem se vás neprosil. Neměl jste právo narušit odpočinek mé matky, neměl jste právo, vniknout do mého hrobu."

"Já vím, pane. Moc se omlouvám," přikývl Potter a na důkaz studu i sklonil hlavu. Severus se nadechoval k dalšímu kárání, ale ten prostý souhlas mu vzal slova ze rtů. Proč ten kluk pokaždé dokázal udělat něco, co ho dokonale vyvedlo z míry?

Třeba když umíral v Chroptící chýši a Potter se tam objevil. Arogantní Harry Potter, evidentně toužící po jeho smrti, stejně jako polovina kouzelnického světa, k němu přiklekl a snažil se zastavit krvácení. Neudělal nic, aby napomohl jeho umírání, namísto toho se tvářil lítostivě a snad i zoufale, jako kdyby ho chtěl zachránit, ale netušil jak. To byla přesně ta slabá chvíle, která Severuse ovládla. Předal mu své vzpomínky na Brumbála a s nimi i ty další, soukromé, o kterých se Potter nikdy neměl dozvědět, dokud by žil. Ale v té chvíli to bylo přece jedno. Umíral, co na tom, jestli se někdo dozví, že byl do Chlapce, který přežil tajně zamilovaný.

Nyní by to vzal nejraději všechno zpátky.

Chvíli bylo ticho. Harry věděl, že neexistují slova, kterými by odčinil svůj hloupý skutek. Ne, nelitoval jej, jen by si přál, aby i Snape dokázal na svém znovuzrození vidět něco pozitivního. Tedy, ne že by i Harry na něm něco pozitivního viděl právě v tento tichý okamžik. Ale určitě se to brzy změní. Až se oba uklidní a přijmou holý fakt, který před nimi stál tak jasný a hmatatelný, pak třeba spolu dokážou i rozumně mluvit. No, kéž by.

"Opravdu se omlouvám, pane. Za to, že jsem vzal kost vaší matky. Mrzí mě, že jsem to musel udělat, ale nemůžu se vám omluvit za to, proč jsem to udělal, za to jediné ze mě nikdy omluvu nedostanete, protože… já toho nelituju," připustil Harry. "A měl byste si vypít ten čaj, dokud je aspoň trochu teplý. Nic jsem do něj nepřidal." Poté vstal a odnesl, svůj už prázdný, hrnek do kuchyně.

V ložnici bylo stále ticho, tak ho využil k tomu, aby připravil něco rychlého k jídlu. Díky Ginny a také Hermionině zákazu, mít domácího skřítka, se naučil vařit jednoduchá jídla. Naštěstí, nebo naneštěstí byl omezen výběrem potravin, takže jeho vaření se nakonec smrsklo jen na těstoviny s kečupem a sýrem. Snape cosi zabručel, když mu pokládal tác s talířem do klína, ale díky bohu to po něm nehodil. Asi mu za ten rok a půl pořádně vyhládlo, pomyslel si Harry ironicky.

Po zbytek dne bylo ve stanu ticho. Harry chodil na pravidelné kontroly ven. Ověřoval si účinnost ochranných kouzel, nebo jen dýchal chladný podzimní vzduch a přemýšlel.

Nemohli se v lese zdržovat věčně, brzy někoho napadne, kde se schovává. Hermiona na to určitě přijde. Zná ho příliš dobře, stejně jako Ron, Ginny a další přátelé. Ale Hermiona byla navíc moc mazaná. Dřív či později ji napadne prohledat místa, která už dříve navštívili, a tohle bude na seznamu také, protože pokud šlo o v uvozovkách na první pohled nedůležité věci, tak těm Harry většinou nevěnoval moc pozornosti. Hermiona odhadne přesně jeho smýšlení. Že si nedal práci s hledáním lepšího místa k úkrytu. A ani teď, když si to Harry uvědomoval, se nedokázal přinutit vymyslet nějaké vhodnější řešení. Protože tu prostě byly závažnější problémy, které vyžadovaly, aby jim věnoval většinu své mozkové aktivity. Viz současná domácí nepohoda.

Ať sebevíc chtěl, nebyl schopný, připustit si, v jakém průšvihu se nachází. Tam uvnitř ležel jeho bývalý profesor lektvarů. Ležel v posteli a dýchal. Žil! Jak tedy mohl myslet na takové malichernosti, jako kde stráví příští noc? Nebo jestli se to někomu bude zamlouvat a jinému ne? Momentálně Harry víc k životu nepotřeboval. Jen pokud by byla s profesorem snadnější řeč, asi by se cítil o něco šťastnější. Ale aspoň mohl být rád, že ho Snape hned neuhranul.

Harry samozřejmě věděl, že ovládá stínovou i bezhůlkovou magii. To, že ji Snape ještě nepoužil, mohlo znamenat jediné; neměl k tomu dostatek síly. A právě toho musel využít. Zviklat ho, přesvědčit o dobrých věcech, které z jeho vzkříšení plynou. No, snad na ně brzy přijde aspoň on sám. Tedy on o těch svých věděl, ale přijít jen tak za Snapem a říct mu, že ho vzkřísil kvůli svým citům… ne, to opravdu nešlo.

Když se vrátil ze své poslední obchůzky, bylo něco málo po desáté večer. Snape odpočíval, měl zavřené oči, ale evidentně nespal, protože jeho dech nebyl pravidelný. Harry došel k jeho posteli a postavil na noční stolek jeden z lektvarů, který vzal sebou. Měl by být na klidný spánek. Pokud by mu Snape nevěřil, že ho nechce otrávit, což by bylo samozřejmě hodně absurdní, po tom, co ho právě vzkřísil, určitě si k němu mohl přičichnout. Coby zkušený lektvarista jistě hned pozná, z čeho je vyrobený.

"Pane? Mohl byste si vzít tenhle lektvar, prosím? Bude se vám po něm lépe spát," oslovil Harry profesora opatrně.

"Nechci spát," zasyčel Snape podrážděně, oči stále zavřené.

"Já vím, vlastně to docela chápu, doteď jste se naspal dost, ale přece jen…"

"Neříkejte mi, co mám dělat, Pottere," přerušil ho Snape. "A nesnažte se být vtipný!"

Harry se napřímil a založil si ruce na prsou.

"A nemohl byste aspoň trochu předstírat, že spolu vycházíme?" zahučel. Na to už profesor oči otevřel a upřel na něj. A že tedy byly pořádně zmatené. Harry se rozhodl, že mu nedá příležitost na to reagovat nějakou svou typickou kousavou poznámkou, takže hned pokračoval. "Chci tím říct, že teď jsme tady, vy a já a v nejbližší době nemám v úmyslu to nějak měnit, protože… myslím, že se tam už nemůžu jen tak vrátit. A vy taky ne. Pokud tedy nemáte v úmyslu mě nechat zavřít do Azkabanu a sám být středem pozornosti, troufnu si říct, ne zrovna příznivé, protože jakmile se rozkřikne, jakým způsobem jste vstal z mrtvých…"

"Vy my vyhrožujete, Pottere? Já jsem se snad přeslechl!" Profesorova tvář byla zase o několik odstínů bledší, než normálně. Fakticky to nahánělo hrůzu a také strach o jeho zdraví. Harry se opravdu bál, aby Snape ještě neomdlel, nebo něco takového.

"Jen konstatuju, pane. Někde musí existovat váš viteál…"

"Ale já žádný viteál nevytvořil. Jste snad hluchý?" štěkl Snape. Harry našpulil vzdorovitě rty. Kolik úsilí by musel vložit do své snahy, přimět Snapea, aby byl aspoň trochu přístupnější?

"Nejsem hluchý a nejsem ani stupidní a idiot. Když vám říkám, že ten viteál existuje, tak existuje. Provedl jsem stejný rituál jako kdysi Pettigrew na tom hřbitově. Podařilo se mu Voldemorta vrátit do života jen díky těm zatraceným viteálům, jejichž hledání jsem věnoval přes rok života a Brumbál o mnoho víc. Stálo ho to život, pamatujete? Já nehodlám dopadnout jako on, takže si koukejte vzpomenout, kde ten viteál je, nebo… kruci, vždyť já vás ani nemůžu zabít." Harry vzteky zadupal a začal přecházet před postelí sem a tam. "Musí existovat, možná si ani nejste vědom, že jste ho vytvořil…"

"No toho si vážně vědom nejsem!" zvýšil Snape hlas. Poté se ovšem rozkašlal, evidentně ho z toho zaškrábalo v krku. Harry se zastavil a pohlédl mu do očí.

"Nenamáhejte se a vemte si ten lektvar, potřebujete spát a načerpat sílu."

"Kdo si myslíte, že jste, že mi tu můžete rozkazovat?" ozval se Snape znovu. Harry si povzdychl a utrápeně zavřel na malou chvilku oči, v touze vrátit se zpět do klidu.

"Fajn, možná bychom tenhle rozhovor měli nechat na zítra," usoudil a otočil se k posteli zády.

"Pottere!" zavrčel Snape. Harry se pomalu obrátil zpátky, očekávajíc další kázání. Co se týkalo Snapea, nikdy neměl poslední slovo a předpokládal tedy, že se ani v tomto směru nic nezměnilo.

"Netuším, co si tímhle vším chcete dokázat," řekl profesor hlasem ledovým jak rampouch. Až se Harry otřásl chladem. Naštěstí mu netrvalo dlouho, aby se vzpamatoval. Přece Snapea znal a byl zvyklý na jeho odtažitý přístup.

Aby svým dalším slovům dodal na pořádné dramatičnosti, zvedl vzdorovitě bradu a podíval se druhému muži upřeně do očí. Ale opravdu upřeně, ne jako před chvílí, kdy se podvědomě tomu tmavému a tvrdému pohledu vyhýbal.

"Vy to nevíte, pane? Ale měl byste. To vy jste mi předal svoje vzpomínky, o které jsem nežádal. Takže, v podstatě jsme si kvit. Dobrou noc, pane." Tentokrát se Harry po otočení zády k posteli nezastavil, ale ihned vyrazil do koupelny, která byla jediná od zbytku prostoru oddělena jakousi stěnou. Možná Snape ještě něco říkal, ale Harry to zkrátka neslyšel, nebo spíš, nechtěl slyšet. Promluví si znovu, až se trochu uklidní. Teď si musel dát sprchu, cítil se hrozně špinavý, dva dny se pořádně nemyl.

Když vstupoval do sprchového koutu, bolestně si uvědomil, že i profesor by měl projít nějakou tou očistou, jenže v současné době se nemohl hýbat, takže dokopat ho do koupelny bylo nemožné. Jediné, co přicházelo v úvahu, bylo umýt ho přímo v posteli. Mohl by použít kouzlo, jenže během odpoledne, zatímco hlídkoval venku, si uvědomil, že by měl přestat používat magii, nebo ji aspoň omezit na minimum. Stačilo, že bylo kolem mýtiny roztroušeno několik ochranných magických štítů.

Následující plán, pomalu ale jistě rodící se v Harryho hlavě, byl sice šílený, avšak neobsahoval v sobě jedinou molekulu magie, kromě použití jednoho neškodného lektvaru. Harry zkrátka musel Snapea donutit, aby vypil ten spánkový elixír a pak, až bude profesor tvrdě spát, tak ho jednoduše umyje.

Harry se pousmál, vymyslel to celkem dobře, mohlo by se to povést, přece už dokázal dotáhnout do konce šílenější plány, jak si ale představoval chvíli, kdy už vykonává očistu na profesorově nahém těle, veškeré rozumné uvažování šlo do kopru. Tedy až na to, jež se týkalo výhradně Snapeovy specifické anatomie.

Harrymu se rozsvítilo. To proto se na Snapea nedokázal podívat, když se válel v jeho ložnici na zemi nahý, než ho Minerva přikryla hábitem. Najednou měl jasnou představu o tom, co by se stalo. Vzrušil by se. A nebylo by to poprvé. Kolikrát, když neměl náladu na sex s Ginny, představil si, že její ruce patří někomu jinému a pak už to šlo samo. Bylo s podivem, že se ještě nikdy neprořekl přímo při milování. Oslovit Ginny profesorovým jménem by se asi neshledalo s pochopením.

Harry se sám pro sebe ušklíbl, některá tajemství si sebou vezme do hrobu, o tom nepochyboval.

Podařilo se mu Ginny pustit z hlavy a vrátit si do ní kompletního Snapea a hlavně vizi, jak se ho dotýká mokrou žínkou při umývání a smí jej beztrestně hladit očima. Tohle a teplé kapky vody udělaly své.

Harry si opřel čelo o stěnu sprchového koutu a svedl svou ruku do klína. Byl tvrdý, jeho erekce jen díky myšlenkám a optimálnímu prostředí dosáhla stádia sotva únosné meze. "Profesore…" zašeptal do oroseného skla, které se díky jeho dechu zamlžilo. A pak znovu… a znovu… čím častěji na něj Harry dýchal, tím víc se stávalo neprůhledným, stejně jako jeho mysl. Orgasmus přišel stejně rychle jako následné vystřízlivění.

Harry se svezl na kolena. Zatímco prudce dýchal a tiskl potřísněnou dlaň vlastním semenem ke skleněné stěně, mysl se závratnou rychlostí vracela do normálu a nelítostně odkrývala všechny Harryho obavy, kterých se rozhodl na tu krátkou chvíli potěšení vzdát. To co si právě dopřál, byla jedna z jeho podvědomých tužeb, když se pustil do oživování Snapea. Lhal by sám sobě, kdyby si to jednoho krásného dne konečně nepřipustil. Zároveň mu to ale přišlo pochopitelné. Miloval profesora a tohle s ním chtěl dělat. Takže ve velké míře ho vzkřísil i kvůli přízemním pudům. Harry předpokládal, že se minimálně zatřese zem, až to Snapeovi jednou poví. Tedy pokud k tomu vůbec najde odvahu. Zatím mu muselo stačit vědomí, že to Snape někde v nejzazší hloubi duše… a srdce cítí stejně.

Vylezl ze sprchy a nasadil si brýle. Pak zhodnotil množství utrápenosti ve své tváři. Docela to šlo, lepší než se tvářit vesele. Rychle si ještě ovázal ruku, samotnému se mu na ni nechtělo koukat, když byla takhle zmrzačená, ale ani na okamžik toho nezalitoval.

Neměl v plánu Snapea nějak popudit, pokud to vůbec ještě bylo možné, ale také s ním nehodlal jednat v rukavičkách. Ty časy, kdy se krotil, jelikož zkrátka musel, protože byl student, už nenávratně minuly. Mohlo se to Snapeovi líbit sebemíň, ale teď už si byli téměř rovni. Harry bral samozřejmě v potaz profesorovy zkušenosti a věk, ale jinak si s ním nehodlal brát servítky.

K jeho velkému překvapení a jistě i radosti po vstupu do obytné části stanu zjistil, že Snape spí. A že z lahvičky s lektvarem na spaní ubylo.

***

Pod vlivem úplňku se všechny náhrobky, i ty již zašlé léty a neudržováním jevily jako stříbřité. Drobné plošky slídy na žulových kamenech pableskovaly ve tmě, rosa mající blízko k jinovatce dodávala přítomným smutným kamenům výrazný lesk. A pak se náhle jeden z nich zachvěl. Tam na konci dvacáté osmé řady, schovaný u zdi starého opomíjeného hřbitova, jenž už neměl, kdo by jej udržoval a navštěvoval, se začalo za svitu úplňku, pod temnou jasnou oblohou odehrávat drama hodno mudlovského filmového zpracování.

Několik vran, vracejících se z lovu zavětřilo, že se něco děje. S tichým šuměním větru pod jejich křídly se snesly na zídku za hrobem a pohlédly dolů. Byly tři, ale pohybovaly se jako jedna, hypnotizované tou děsivou a přesto magickou událostí. I ten slabý vítr, který čechral okolní trávu a prořídlé koruny nedalekých stromů utichl. Jakoby všichni a všechno v blízkém okolí stalo se nedočkavým publikem. A pak se náhrobek zachvěl znovu a z neupraveného valu hlíny pod ním se vynořilo cosi černého, ale velmi… velmi živého. Zmateně to tápalo dokola, ohmatávalo zemitý povrch, možná by to i mluvilo, kdyby to mělo ústa.

Vrány zamávaly křídly, vítr tiše zafičel; k té věci se přidala druhá, na první pohled úplně stejná, ale jakoby zrcadlově obrácená. Jedna z vran se na to nevydržela dívat a odlétla. Její kamarádky však zůstaly, byly příliš zvědavé.

Obě věci na okamžik ztuhly a náhle se začaly vynořovat výš a výš, hlína se pokorně sypala z valu, až z něj nezůstalo nic, jen obyčejná plocha bez trávy. Jen s tím rozdílem, že teď ve svém středu svírala v pase tělo. Lidskou bytost zahalenou v černých otrhaných šatech, s vlasy tmavými, kučeravými a natolik rozvernými, že by je ani vítr nedokázal takhle nedbale upravit.

Osoba pootevřela ústa a z nich se vysypalo další sousto hlíny. Zakašlala a zapřela se rukama o zem. Jak se vytahovala nahoru, vlhko jí přilepilo šaty k tělu. Dopadla na záda a začala prudce dýchat, tisknouc si dlaň na splašené srdce.

Co se stalo? Proč se ocitla tady?

Pohlédla před sebe, na třpytící se náhrobek a zhrozila se. Byl to snad nějaký žert se strany samotného Mistra? Ale on přece nemíval smysl pro humor. Byla jeho nejvěrnější. On by ji nikdy nepohřbil zaživa a nenapsal by na ten zatracený kámen - Belatrix Lestrangeová "Klid tvojí černé duši"

Tak jak se tedy do toho hrobu u Merlinových vousů dostala?