Whitehorse story

Pár: KJ/JY

Přístupnost: 15+

Anotace:

 

No a mám tu další počin o kterém jsem si myslela, že se do něj nikdy nepustím a to YunJae story. Přivedla mě k němu skladba od DBSK - Love in the Ice a taky pobyt Jaejoonga v Kanadě v roce 2010. V japonské hantýrce bych ho označila jako shounen-ai, jinak je to takový jednoduchý love příběh o hledání minulosti v budoucnosti, nebo naopak, vyjde to v podstatě nastejno:-)

Whitehorse story je volným pokračováním Kus chlapa! jen už se tam bohužel Adam neobjeví. Na druhou stranu, pokud někomu nevadí o kom konkrétně čte, chtěla bych mu tuhle povídku doporučit. Nevím proč, ale má pro mě nějaký kouzlo, hrozně bych si přála, aby víc mých povídek bylo takových, ale určitě záleží i na prostředí, příběhu a situacích.

Jinak YunJae couple je v případě fanfiction přirovnatelné k Adommy. Korejci a všeobecně asiati se velice rádi dotýkají druhých lidí, muži mužů, ženy žen, muži žen už méně:-D a ženy mužů vůbec:-DD, takže se vůbec nedivím, že něco takového v případě korejských skupin mezi fanoušky vzniká! A oproti Adommy se vždycky spekuluje o tom, kdo "vede", což znamená, že čtenář nikdy dopředu neví, jak budou úlohy rozděleny...

Sníh mu křupal pod nohama, když se po úzké cestičce, obtěžkán papírovými taškami s nákupem ubíral k velké dřevěné chatě, která uprostřed sibiřského podnebí působila jak sluncem vyhřátý bungalov na Bahamách. Křišťálově bílý poprašek na jedlích a smrcích, které srub částečně schovávaly se na dopoledním slunci třpytil jak diamanty.

Na okamžik se zastavil a pozoroval tu nádheru, obklopenou tichem, měla na něj blahodárný účinek.

Nebylo to tak ale vždycky...

Jaejoong tohle místo v kanadském Yukonu navštívil už před dvěma lety, za účelem natáčení soukromého videa pro DVD Three Voices I. Pamatoval si velice dobře, jak těžce tehdy nesl mínus třicetistupňové teploty a jak tiše záviděl třeba Junsuovi, který jel svůj dokument natáčet do Austrálie. Nebylo to nic povzbudivého.

I tak za dva roky jeho pocit nespravedlnosti a vzteku odezněl a zůstala velice živá vzpomínka právě na věci, které se mu podvědomě líbily a pomáhaly mu v arktické zimě těch několik dnů přežít. Bylo to tohle ticho, klid a možná i pocit větší svobody než kterou měl doposud. Jistě že se necítil jinak, když pak dorazil domů, možná byl i spokojenější, že je zase v teple... přesto, když se ho o dva roky později zeptali, kam by chtěl jet na dovolenou, odpověděl bez zaváhání... Whitehorse.

Vstoupil do prosklené haly, postavil tašky na zem a stáhl si z hlavy tlustou pletenou rudou čepici s bambulí. I tu tady tehdy měl a v mrazech se osvědčila. Šel ji pověsit na věšák vedle botníku, kam schoval svoje sněhule, pak se ještě vysvlekl z tmavě fialové dlouhé péřové bundy a na nohy natáhl měkké papuče, které si přivezl z domova. V tu ránu na nějakou arktickou zimu, která panovala venku zapoměl. A ještě lepší bylo, když se otočil a za oknem ji uviděl. Připadalo mu to, v teple téhle chaty, jako kdyby se díval na obrovské tapety s obrázky zimní scenérie.

S taškami se pak odebral přes obrovský obývák s krbem do kuchyně. Tam všechno roztřídil do skříněk a ledničky a postavil vodu na čaj.

Okamžitě si vybavil svůj příjezd předchozí den...

Správce chaty byl velice hodný, přichystal chatu tak, aby Jae přijel do hotového, dokonce mu půjčil svoje méně používané auto, aby si mohl dojet do města nakoupit.

Když Jaejoong do srubu dorazil, v krbu plápolal oheň a v otevřené dřevěné garáži stál černý pickup s korbou. Pomyslel si v tu chvíli, že mu vlastně už vůbec nic nechybí, možná i nikdo...

Mobilní telefon schoval někam na dno své cestovní tašky, kterou strčil do skříně ve svém pokoji v horním patře. Stejně v okolí několika kilometrů nebyl signál (aby se dovolal, musel by využít pevné linky v městečku). A protože přijel relativně pozdě, snědl si akorát sendvič koupený na letišti, rychle se umyl a šel spát. Však to byla úmorná cesta...

Než se ráno vypravil na nákup, poseděl chvíli v obrovském křesle u krbu s hrnkem kakaa. Ani zvedat se mu nechtělo, jak mu tam bylo dobře. Nakonec ale musel, protože v chatě bylo všehovšudy pár zrnek kafe, jedna krabička kakaa, krabice mléka a pomerančového džusu a tři kelímky instantních nudlí. Majitel srubu nemohl vědět, co dopředu nakoupit, než to udělá Jae sám, tak aspoň vybral věci podle instinktu.. Něco k pití a něco k jídlu. A co jiného korejskému hostovi, než instantní nudle...

Ironií bylo, že ty jediné si Jae v obchodě nekoupil, troje mu na týden bohatě stačily. Chtěl si vařit sám a rozhodl se neodbývat instantními jídly.

Proto, jen co dopil svůj mátový čaj, otevřel ledničku a zhodnotil, co by si z nakoupených surovin mohl udělat k obědu.

Nakonec jeho volba padla na zeleninový salát s kuřecím masem. Vyndal tedy několik paprik, čínské zelí, zakysanou smetanu a chlazená kuřecí prsa a všechno to naskládal vedle sebe na prostornou kuchyňskou linku.

Zrovna, když se poohlížel po nějakém noži, zaslechl z haly bouchnutí dveří.

Čekal na správce, aby se dohodli na podrobnostech a taky mu chtěl poděkovat za příjemné přijetí, proto nechal oběd obědem a vyrazil přes obývák do haly...

Měl pocit, že přechodem do jiné části domu přešel i do jiného života, protože člověk, který stál vedle botníku a věšáku s jeho oblečením měl do majitele téhle chaty daleko. Něco ho nabádalo k tomu, aby si protřel oči, možná si v tu chvíli myslel, že ještě napůl spí a dosnívá nějaký pošahaný sen, ale hlas který na něj promluvil patřil rozhodně do reality.

"Ahoj!" pronesl mladý muž v černém polodlouhém kabátu trochu překvapeně. Ani on nevypadal na to, že by věřil tomu, co vidí.

"Yunho?" zmohl se Jae akorát na jeho oslovení. Dalších několik tichých vteřin na sebe opět pouze koukali.

"Co... co tu děláš?" vyhrkl jako první Jae, protože Yunho nejevil známky nějakého zájmu o vyřešení téhle situace, prostě tam jen stál, v ruce cestovní tašku a sledoval ho.

"Jsem tu na dovolený, koukám, že ty taky... dobrá náhoda!" pousmál se nejistě. Asi to ani jemu samotnému nepřišlo jako vtip, i když to tak původně vyznělo.

"To je nějakej omyl... na tenhle týden jsem si tuhle chatu zamluvil já!" ohradil se Jae. Proč mu tohle celé kompletně připadalo jako jeden velký nejapný žert? Nebyla v hale někde schovaná kamera, která to natáčela? I on sám by se určitě bavil při pohledu na svůj trapně překvapený obličej... ne nebavil!

"Já taky!" řekl Yunho klidně a konečně postavil svou tašku na zem.

"Tohle se musí nějak vyřešit, zajedu za správcem..." rozhoupal se Jae k pohybu a vyrazil k věšáku, ze kterého sundal svojí bundu, aby se do ní oblékl. Až v tu chvíli mu došlo, jak blízko od něj Yunho je. Vlastně během celé téhle zvláštní situace si neuvědomoval, že proti sobě takhle stojí poprvé za nějaké tři roky. Zarazil se a ohlédl na muže v černém elegantním kabátu, který mu byl kdysi tak hrozně blízký a najednou se tvářil jako cizinec. A možná by se tak ani tvářit nemusel, Jae to prostě cítil, jako kdyby se za tu dobu mezi nimi vytvořila hluboká propast, přes kterou nemělo možná ani smysl se snažit dostat. Proč jen to tak muselo dopadnout?

"Jak chceš, ale taky jsem si tenhle pobyt objednal a zaplatil a hlavně mám za sebou celkem namáhavý let, takže si půjdu lehnout!" oznámil mu Yunho klidně, vzal svojí tašku ze země a vyrazil ke schodišti, které vedlo do dalšího patra s ložnicemi. Jae ho celou dobu sledoval, dokud se mu bývalý kamarád neztratil z očí, pak pověsil bundu zpátky na věšák a sedl si na botník.

Připadal si neuvěřitelně zmatený. Co mělo tohle všechno znamenat?

Za tři roky své kariéry s JYJ se s Yunhem a ani s Maxem nesetkal. Dokázali se dobře míjet, možná za to mohla i společnost, pod kterou kluci zůstali. I tak všichni koncertovali, ukazovali se v médiích, natáčeli videoklipy, absolvovali nejrůznější focení a přesto se nikdy, ač byli všichni v Soulu nepotkali. Za celé ty tři roky! A pak Jae konečně dostal zaslouženou dovolenou bez všeho toho bláznění okolo, v samotě kouzelné kanadské přírody a Yunho si pro tu svou vybral úplně stejnou lokalitu, ba co víc, i stejné ubytování. Byla tohle snad jen obrovská náhoda? Mohl tomu věřit?

Poslední myšlenka ho vymrštila do stoje, hned ale svěsil ramena a vrátil se do kuchyně. Všechno co vytahal z ledničky, do ní dal zase zpátky a po dlouhém zamyšlení se vypravil do haly, kde na sebe naházel čepici, bundu a sněhule a pak chatu opustil.

Pickup byl ještě zahřátý, takže naskočil hned, i tak to bylo to poslední na co Jae myslel. Už když vyjížděl od chaty na silnici, se jeho myšlenky toulaly v době dávno minulé a nešlo přestat. Osm dlouhých let... tvrdá práce, miliony zážitků, dokonalé přátelství a utajená láska... chtěl snad tohle všechno vytěsnat z hlavy napořád? Vážně si myslel, že už se mu to do povědomí nikdy nevrátí? Byl opravdu takový hlupák?

Ale stalo by se to i v případě, kdyby se Yunho neobjevil u těch samých dveří, do kterých ráno on sám vstoupil se svým nákupem?

"Yu..." zašeptal Jae a jeho noha pomalu sklouzla z plynového pedálu. Druhá opatrně přišlápla brzdu, protože byla silnice namrzlá. Když dojel ke krajnici a tam zastavil, auto se ještě chvíli bránilo neutrálu a pak chcíplo.

"To je bezvadný!" zasyčel Jae naštvaně, ale nepokusil se znovu nastartovat, prostě jen zíral před sebe a přemýšlel. Neměl by se radči starat o to, jak došlo k tomuhle nedopatření, místo aby se pořád hrabal v minulosti, kterou už nikdy nikdo nemohl napravit?

Co na tom, že Yunha kdysi miloval a Yunho miloval jeho? Rozešli se, byl konec. Stejně o tom nemohli nikomu říct a skoro ke konci už se víc hádali, než by si řekli, jako moc jednomu záleží na tom druhém. Všechno to bylo pryč. S rozpadem skupiny se rozpadl i jejich vztah, definitivně. Mělo to tak být... tohle si Jae ještě nějakou dobu potom opakoval. Protože jemu tenhle konec pochopitelně lhostejný nebyl.

Netušil proč, ale po téhle poslední myšlence se mu z paměti ozvala ta, která ukazovala na dobu, kdy bylo ještě všechno v pořádku. Možná po ní zatoužilo Jaejoongovo podvědomí, aby si trochu ulevilo od negativity, která ho právě ovládala.

Oslava jeho dvacátých třetích narozenin. Odehrávala se ve studiu, jak jinak za účasti kompletního filmového štábu, protože o takovou událost nemohli kluci přece svoje fanoušky připravit. Všechno probíhalo hladce. Dort se svíčkami, nějaká ta pozornost od kluků, pak se kamery vyply a začalo se pařit. Už o dvě hodiny později měl Jae dost a ztratil se do kostymérny, kde si ustlal na Yunhově obleku pro Wrong Number. Našel ho podle vůně, ani se nemusel dívat na visačku. Měl štěstí, že ho tam objevil právě Yunho, být to někdo jiný, asi by si z něj ještě hodně dlouho utahoval.

Když se Jaejoong probudil s hlavou na Yunhových stehnech a cítil jeho jemné prsty ve vlasech, jak ho hladí, uvědomil si, že mu nikdy předtím nebylo tak dobře. Byl to takový ten okamžik důležité pravdy, které by stačil i jediný pohled a úsměv. Slíbili si ten večer, že se nikdy nerozejdou a že si na svoje štěstí počkají. Společně. Ať se stane cokoliv...

Ironie osudu, nebo spíš celého Jaejoongova života... stačil rok, aby se tenhle slib stal pouhou frází postrádající jakýkoliv smysl, nebo důležitost.

Musel si povzdychnout sám nad sebou... takhle to tedy kdysi skončilo. Jedna hádka, jeden zlý pohled a nějaké tři roky dokonalé lásky se ztratily neznámo kam. Byla to vůbec láska?

Jae se pokusil nastartovat. Na poprvé to nevyšlo, na podruhé naštěstí ano. Nevyrazil ale dopředu, jak měl původně v plánu, otočil pickup na silnici a s hlavou plnou nevyřešených otázek a odpovědí se vydal zpátky na chatu.

Na příjezdové cestě se setkal s mužem, který pro správce pracoval. Ten mu v rychlosti předal nějaký vzkaz a odjel. Jae nejprve zaparkoval v garáži a pak papír rozložil.

Omlouvám se pane Jaejoongu za způsobené nepříjemnosti v podobě dalšího hosta. Pokud by to byl opravdu hodně velký problém, zajistím vám jiné ubytování. Večer se u vás zastaví můj asistent a domluvíte se. Musel jsem na celý den služebně odjet.

S pozdravem...

Ne, louskat jeho kanadské jméno se Jaejoongovi opravdu nechtělo, stačilo že měl problémy rozluštit pokus o korejštinu. Jak moc si správce oblíbil, tak ho teď upřímně z celého srdce nesnášel. Jak mu to mohl udělat? Jak si vůbec mohl dovolit něco takového? Nezaplatil dost za to, aby měl soukromí? Pravda že chata byla dost velká pro dalších možná deset lidí, ale on chtěl svůj klid, ne celý týden sdílet samotu v kanadských lesích s člověkem, kterého kdysi miloval! Být to kdokoliv jiný, ale proč zrovna Yunho??

Těžkým krokem se vydal k chatě. Do večera měl možnost se rozhodnout.

Ale nad čím vlastně přemýšlel? Bylo to přece jasné. Sbalí si věci a večer odjede s asistentem do jiné chaty. Sice by tam měl jet Yunho, protože přijel do srubu jako druhý, už když byl Jae zabydlený, ale v tomhle případě se prostě rozhodl ustoupit. Pro svoje vlastní dobro.

S trochu lepším pocitem se vypravil do kuchyně, kde začal připravovat svůj oběd. Když se najedl, vzal si mp3 přehrávač a šel se posadit ke krbu. Nezapoměl na oblíbenou knížku, kterou začal číst už v letadle. Sice věděl o čem je, ale pořád se mu líbila a dokázala ho přivést na jiné myšlenky. Bohužel čas od chvíle, kdy Yunho vstoupil do haly po stmívání venku, které Jaejoonga přiblížilo k plánovanému odjezdu strávil víc přemýtáním o své volbě než čtením a posloucháním hudby. I při balení svých věcí nevěděl kam by se vrtl dřív. Něco jako kdyby ho stahovalo zpátky a zároveň prosilo, aby odjel co nejdřív. Už dlouho v sobě nezažil takové dilema.

Okolo sedmé měl všechna svoje zavazadla připravená v hale a čekal. Doufal, že vypadne dřív, než se Yunho probudí a sejde dolů, nechtěl už se s ním potkat.

"Ty někam jedeš?" ne, nebylo mu ani přáno v tichosti odejít. Yunhův hlas ovšem nejevil žádné známky zájmu, spíš působil hovorově.

Jae se otočil, zrovna když rozespalý Yunho sestupoval z posledního schodu. Ještě víc zarazil ruce do kapes svojí bundy, ve které už mu začínalo být pořádné horko.

"Jo, tohle nebylo v plánu, takže mi majitel nabídl jinou chatu. Nebudu se tahat s jídlem, co jsem dneska nakoupil, takže jsem ti ho všechno nechal, vydržíš s ním s přehledem na týden a kdyby ne, určitě si můžeš půjčit pickup a vyrazit do města... nebo prostě kam budeš chtít!" při posledních slovech vytáhl jednu ruku z kapsy a mávl s ní ve vzduchu, snad aby umocnil jejich význam.

"Nevyháním tě, je tu spoustu místa pro oba!" řekl Yunho už trochu naléhavěji.

"Myslím, že pro nás dva nebude nikde dostatek místa!" Jae se zamračil a doufal, že to Yunho pochopí přesně tak, jak to myslel. I celá tahle planeta byla pro ně dva malá.

"Proč jsi naštvanej?" zamračil se tentokrát už i Yunho a Jae si okamžitě vzpoměl, že přesně tenhle výraz u něj nikdy neviděl moc rád.

"Nejsem naštvanej, nebo vlastně jsem. Každej den dřu jak mezek, tohle je moje první dovolená po x letech, bez kohokoliv. Chtěl jsem jen týden absolutní samoty, nic víc. Nevím, kam jinam bych měl odjet, abych jí měl, myslel jsem si, že tohle místo nikdo moc nezná, že tu budu mít klid, ale teď už si nejsem jistý vůbec ničím!"

"Ale tobě nejde o samotu jako takovou. Ty tu jen nechceš být se mnou!" ohradil se okamžitě Yunho.

"Bingo!" zvolal Jae teatrálně a ještě při tom nezapoměl zvednout palec. Jeho ruka ovšem v zápětí bezvládně klesla dolů a pokus o vtip se ztratil v trapném tichu.

"No dobře, jak myslíš. Měj se a dík za to jídlo..." zamával mu Yunho od schodiště a pak se ztratil v obýváku.

Hala se opět ponořila do Jaejoongova přemýšlivého mlčení. Stačila minuta a byl tam kde ráno. Prostě v totálním srabu a chaosu vlastních myšlenek.

Raději vzal svoje věci a vyšel s nimi ven. Ten chlap už tu každou chvíli musel být, napadlo ho a snažil si nepřipouštět šilenou zimu, která se do něj dala. Teplota večer klesla i o dobrých patnáct stupňů. Sakra, měl tohle zapotřebí?

Haloo, slyší mě někdo? Chata pět, ozvěte se... chvíli trvalo, než Jaejoongovi došlo, že divný chrčivý zvuk podobný rádiu vychází z pickupu. Rychle doběhl do garáže a otevřel dveře. Předtím si vysílačky vedle řadící páky nevšiml, teď ale blikala červeným výrazným světlem. Vzal ji nejistě do ruky a přiložil ke rtům.

"Halo?" zkusil anglicky.

"No konečně, to jsem já, dopoledne jsem vám dal vzkaz od šéfa, že se pro vás večer zastavím..." vychrlil na něj asistent. Jaejoongovi pochopitelně trvalo, než si to v hlavě nějak přeložil ze svých dostupných slovíček, jenže to už ten člověk pokračoval.

"Tak to dneska neklapne pane, ta druhá chata je teď kompletně odříznutá od světa, takovou sněhovou bouři jsme tu už dlouho nezažili. Radči se schovejte tam, kde teď jste, je možný že vás to taky zasáhne..."

"No počkat!" přerušil ho Jae.

"Já chci odsud pryč, jasný!" oznámil mu dotčeně.

"Ale to nejde pane, byl jsem na cestě k vám, ale nedojel jsem. Moje auto je celý zasypaný sněhem, volám tady z policejní centrály, vypadá to, že tu budu muset strávit noc. Řekl bych, že vy jste na tom podstatně líp!" Jae už ho chtěl okřiknout, co si to dovoluje, ale včas se zarazil. Ten chlap za jeho blbou náladu nemohl a ano, byl na tom daleko hůř, v tom měl určitě pravdu.

"Tak jo. A kdy se sem budete moct dostat nejdřív, přibližně?" zeptal se Jae skoro až bojácně. Bál se odpovědi. Už pár hodin navíc s Yunhem pro něj bude utrpením.

"Taková bouře je na celou noc a pak bude trvat, než mi vytáhnou auto... zejtra buďte u pickupu přesně v poledne, zavolám vám zase a řeknu co a jak!"

"Ok!" přikývl Jae a hned na to vysílačka utichla.

Kdyby na sebe neupozornila všudypřítomná zima a mráz, seděl by v tom autě Jae možná ještě další hodinu a zíral před sebe, bez konkrétní představy, co bude dál dělat. Takhle se i celkem ochotně odšoural zpátky k chatě, vzal svoje věci a zalezl dovnitř. Aspoň, že bude v teple, snažil se uklidnit.

Svlékl ze sebe bundu, zul si boty a v ten moment do haly opět vstoupil Yunho. Jae jen přivřel oči.

"Tak nakonec nikam nejdeš!" řekl lehce.

"Pro teď!" zabručel Jae a odkopl svojí tašku blíž k botníku. Nebude se s ní zase tahat nahoru, prostě jí nechá tady.

"Dojedl jsem ten salát, neva? Byl moc dobrej!"

"Super a co budu mít k večeři já?" rozčílil se Jae. Pomalu ani nevytáhl paty z domu a už si to tu Yunho všechno přivlastnil.

"Myslel jsem, že jsi řekl, že všechno to jídlo tam..." ukázal Yunho vystrašeně za sebe

"To je fuk!" zarazil ho Jae. Nechtěl to poslouchat, protože nechtěl hlavně poslouchat jeho hlas, ať už by řekl cokoliv.

"Už jsi tam skončil?" zeptal se ještě, Yunho pouze přikývl. Na to se Jae, aniž by se na něj jen jedinkrát podíval vydal do kuchyně...

 

O tři dny později...

"Děláte si ze mě srandu? Trčím tady už tři dny a žádná bouře se sem zatím nedostala!" Jaejoong křečovitě svíral v ruce vysílačku a držel se, aby nezačal na toho umanutého chlapa řvát. Tohle nebyla dovolená, ale vězení.

"Tak to buďte jenom rád pane!"

"Přestaňte mě provokovat!" to už se Jae neudržel. Až ho zaškrábalo v krku, jak zaječel.

"Uklidněte se prosím, šéf za vámi zajede, jen jak to bude možný a určitě se nějak domluvíte, já jsem malý pán, tady má prostě příroda hlavní slovo, nehledě na to, že vaše chata je ta nejlepší, kterou tu máme... co je na ní tak špatnýho?"

Všechno, problesklo Jaejoongovi hlavou okamžitě, ale nahlas to říct nedokázal.

"Tak co?" pobídl ho mužův hlas naléhavě.

"Budu chtít vrátit peníze, vůbec si nedokážete představit, co mě to stojí nervů, naschle!" Jaejoong vrátil vysílačku do stanice, pak si položil ruce na volant a na ně hlavu.

Toho chlapa určitě nezajímalo, kolik nervů ho zatím stálo být v jednom domě s Yunhem. Ten chlap absolutně netušil, kdo Jaejoong byl a kam by zařadil Yunha. Ten chlap měl na starosti akorát to, aby přežil každou zimu tady a nějakým způsobem se postaral o zákazníky svého šéfa. Večer se nejspíš díval na přírodopisné filmy o Africe, aby si navodil trochu psychického tepla a v autě mu jistě vyhrával Johny Cash, protože nic jiného se k němu ještě nedostalo.

Ten chlap nemohl mít nejmenší tušení, že poslední tři dny byly pro Jaejoonga hotovým utrpením...

Vyhýbal se mu jak jen mohl. Posadit se u krbu do křesla si netroufal, protože obývák byl nejvíc průchozí místo v domě. Odbýval se na jídle, aby nemusel trávit moc času v kuchyni. V podstatě všechny tři dny nejvíc strávil ve svém pokoji v horním patře a svým způsobem nechápal proč. Tohle možná byla jediná příležitost, jak si s Yunhem promluvit a vyjasnit to bouřkové ovzduší mezi nimi jednou pro vždy. Tak moc chtěl, ale zároveň se toho bál, protože se vážně už netoužil vracet. Jenže pro něj byl i problém se na Yunha podívat, nebo vydržet jeho pohled.

Zatímco on se užíral celou dobu, kterou na chatě pobyl, Yunho si to neskrývaně užíval. Tedy, ne že by si užíval to, jak se Jae trápil. Prostě se jen nenechal nějakým nedopatřením rozhodit. Jemu to problémy nedělalo, díky čemuž Jaejoonga ovládala ještě jedna paranoia... záleželo mu vůbec někdy na mě?

Jae se vrátil do chaty a zamkl dveře. Dobře, odjezd se opět nekoná...

"Dělám palačinky, nechceš mi pomoct?" Yunho vešel do haly, oblečený do svých domácích černých tepláků a bílého trička, přes které měl uvázanou béžovou zástěru. V ruce držel černou plastovou obracečku.

Jae si ho shlédl od hlavy k patě a raději se otočil čelem k věšáku, protože tohle už na něj bylo moc. Proč se mu Yunho celé ty tři dny, i v těch minimálních momentech co se viděli snažil pořád nějak připomenout to hezké, co mezi nimi kdysi bylo? Třeba právě teď... společné vaření, které nikdy nedopadlo jídlem, ale něčím úplně jiným. Nebo to dělal prostě automaticky a vůbec si neuvědomoval, jak to může na Jaejoonga působit?

"Věřím, že to zvládneš i beze mě!" zahlaholil Jaejoong do kabátů a když se otočil, zjistil, že je v hale opět sám. Už několikrát Yunha takhle odmítl, ale sám cítil, že nějaké poslední dva dny nejsou jeho odpovědi dostatečně důrazné. Jako kdyby už ani nic takového říkat nechtěl. Prostě jenom z principu a že to měl takhle v sobě zakódované.

Nakonec se přemohl a šel se na Yunha aspoň podívat. A mimoto, měl opravdu hlad.

V kuchyni to vonělo, Yunho už měl hotové tři palačinky a jednu zrovna mazal višňovým džemem.

"Dáš si?" zeptal se Jaejoonga, jen co vstoupil do dveří.

"Jo..." přikývl Jae a přijal od Yunha talíř. S tím se pak posadil ke stolu u okna a vidličkou odkrojil jeden konec. Když sedával u jakéhokoliv neasijského stolu, dával si jednu nohu pod sebe a druhou skrčil před sebou. Byl to takový zvyk...

"Pořád sedíš stejně!" ukázal na něj Yunho příborovým nožem, který držel v ruce. Ještě z něj ukáplo trochu marmelády na zem, čehož si Jae pochopitelně všiml.

"Máš to dobrý, ale všechno okolo zamatlaný, jako vždycky!" zareagoval na to raději vlastní vzpomínkou, nechtěl se bavit o jeho zvycích, o těch jeho prostě ne!

"Všechno okolo? To já byl vždycky zamatlanej od hlavy k patě. A od koho? Hm?"

"Nech toho Yunho!" probodl ho Jae káravým pohledem, ale okamžitě se zase zadíval na svůj talíř.

"Proč jsi pořád tak vytočenej Joongie?" nenechal se Yunho odradit, načež obdržel další pohled, tentokrát opravdu přísný.

"Neříkej mi Joongie, už nejsme ani přátelé, ani... , natož kolegové!" to druhé prostě Jae z pusy vypustit nedokázal, nešlo mu to. Jako kdyby tímhle přiznal něco, čemu nikdy předtím vlastně ani pořádně nevěřil. Vzal svůj talíř s nedojedenou palačinkou a položil ho na linku.

"Dík, zatím!" opustil kuchyň tak rychle, že ani Yunho nestačil nic říct.

Tak moc chtěl odsud vypadnout, aspoň se projet v autě, třeba k jezeru, jenže se bál, že by mu někde vyplivlo a pak by se musel snížit k přivolání pomoci. Při jeho smůle by mu přijel na pomoc Yunho! A co teprv sněhová bouře, která všude okolo údajně řádila? Ne, byl prostě odkázaný na to být v jednom domě s Yunhem a nikdo ho na to dopředu nepřipravil, protože kdyby to věděl, víc by se obrnil trpělivostí, nebo by prostě na takové místo vůbec nejel.

Zavřel se ve svém pokoji a tam sebou hodil na postel. Zase přečká další den tady, bez pocitu klidu a svobody. Bude vědět, že někde poblíž je Yunho, kterému bylo očividně fuk, že mezi nimi zela díra hluboká jak obrácený Mount Everest. Další den bez jediného úsměvu, protože prostě na úsměvy neměl náladu. Ne, na ty vlastní a na Yunhovy zrovna tak! A k tomu všemu mu ještě zlověstně zakručelo v žaludku. Držel nedobrovolnou dietu. Po téhle dovolené odhadoval, že bude mít tak o pět kilo míň, i když chtěl být štíhlý, takhle moc určitě ne.

"K čertu s ním!" zavrčel a třískl pěstí do matrace...

Když se o několik hodin později probudil, byl totálně zmatený. Jak se mu při jeho myšlenkách podařilo za bílého dne usnout netušil, ale hodiny na nočním stolku hlásily sedmou hodinu, což mu dalo jasný důkaz. Tohle byla doba, kterou Yunho trávil v koupelně. Jakmile byl hotový, šel po něm Jae, ale musel si být opravdu jistý, že už nehrozí to, aby se někde potkali, byť jen na chodbě.

Opatrně vykoukl ze dveří a zaposlouchal se. Všude bylo hrozně ticho, žádný zvuk naznačující, že by v koupelně někdo byl.

Jae tedy rychle popadl svojí osušku, zubní kartáček a vyrazil.

V koupelně se zbytečně nezdržoval a taky mu bylo ukradené, že ještě nevečeřel, když už si čistil zuby. Stejně neměl šanci se v tomhle baráku v klidu najíst.

Dal rychlou sprchu, osušil se, vytřel vlasy a v kalhotech na spaní vyrazil zpátky do svého pokoje.

To by ovšem nesměl být v jednom domě s Yunhem, aby ho nepotkal aspoň na zpáteční cestě. A ještě se mu podařilo zaujmout tu nejnešikovnější polohu. Zůstal stát proti Yunhovi zády ke zdi...

"Spal si celý odpoledne!" zkonstatoval Yunho hned po tom, co si ho shlédl od hlavy k patě. Několik málo kapek ještě stékalo po Jaejoongově nahém hrudníku, v první chvíli měl Jae pocit, jako kdyby je Yunho chtěl setřít pohledem.

"No a?" přivřel oči podezřením. Hlídal ho snad? Aby celou dovolenou neprospal? Jak pozorné!

"Udělal jsem večeři, nudle se zeleninou..." oznámil mu Yunho pyšně.

"Kdes sehnal nudle? Byl tam jenom jeden kelímek instatních!" ty dva už snědl, bylo to nejrychlejší jídlo, díky kterému se nemusel v kuchyni zdržovat. A to se tomu chtěl zezačátku vyhnout.

"Dojel jsem nakoupit..." odvětil Yunho s úsměvem. Zdálo se to Jaejoongovi, nebo se s každým slovem Yunho k němu nepatrně přiblížil? To teď ale vůbec nebylo podstatné.

"Zbláznil ses? Venku řádí sněhová bouře!" vytřeštil na něj oči a poprvé zalitoval, že s Yunhem nemluvil víc. Tohle mu měl říct, aby ho nenapadlo se vydávat někam ven, kde to teď bylo nebezpečné.

"Žádnou jsem nepotkal a koupil jsem nám k televizi zmrzku!"

"Zmrzlinu... originální!" protočil Jaejoong panenky a udělal krok do strany, blíž ke dveřím do svého pokoje. Možná by se mu podařil ještě jeden, kdyby ho nezadržela Yunhova ruka, která se prudce připlácla dlaní na stěnu vedle něj, až to mlasklo. Jae na Yunha vyděšeně otočil hlavu, tedy hned po tom co si v rychlosti prohlédl překážku, která se mu právě postavila do cesty a otevřel pusu s úmyslem něco říct, cokoliv, jenže se tak nestalo. Poprvé za poslední čtyři dny mu došla slova.

"Chci si promluvit!" Yunhova tvář byla najednou jeden velký kámen. Po předchozích úsměvech a bezstarostných pohledech nebyla ani památka. Všechno se to někam ztratilo a Jae dostal strach, protože tohle vypadalo hodně vážně. Neměl dopustit, aby k něčemu podobnému ještě někdy došlo.

"Nechci... není o čem!" vykoktal ze sebe nakonec.

"Určitě je o čem, byli jsme..."

"Ale teď už nejsme!" přerušil Yunha Jae.

"Jak víš, co jsem chtěl říct? Vždycky mě odbydeš a nenecháš domluvit!" plný Yunhův spodní ret se po jeho slovech roztáhl do přísné úzké čárky. Působilo to děsivě.

"My už se nemáme o čem bavit!" vedl si Jae svou. Tohle bylo fakt hrozné, celá tahle situace, však si to správce ještě zodpoví.

"Kdybych o tom byl přesvědčený, tak tu teď nestojím!" vrhl Yunho na Jaejoonga ještě pronikavější pohled a ten pod jeho náporem jen těžce polkl. Chvíli trvalo než sebral další odvahu k tomu, aby promluvil.

"K rozhovoru jsou potřeba dva, ty chceš, já ne, takže tu máme problém. Až se ti ho podaří nějak vyřešit, můžeš to zkusit znovu!" Jae odhodlaně popadl Yunhovo ruku za zápěstí a odtáhl ji, aby mohl projít. Dostal se ovšem dál jen o jeden jediný krůček, protože tentokrát už ho Yunho rovnou přitlačil ke zdi rukou na jeho rameni.

"O co ti jde sakra!" stihl Jae ještě říct, hned na to se k jeho rtům přitiskla Yunhova a horké tváře od sprchy byly zajaté jeho jemnými prsty, které si Jae tak dobře pamatoval. Možná v ten okamžik víc, než cokoliv jiného. Cítil, jak ho něco nutí, aby vzdoroval, že tohle není správné. Jeho rty se pokoušely odolat do poslední chvíle, i když právě dostaly to, po čem tři roky intenzivně toužily. Přesto je nechával pevně stisknuté k sobě. I kdyby se měl udusit, tohle Yunhovi už nikdy nedovolí.

"Povol ty paličáku!" Yunho se od něj odtáhl sotva na pár centimetrů a Jae i přes jeho sevření prudce zavrtěl hlavou.

"Teď už si mě takovými slovíčky nezískáš, nejsem žádnej puberťák!" řekl Jae rychle, dřív než by Yunho mohl využít toho, že otevřel pusu.

"Tak proč se tak chováš?"

"Cože?" vyhrkl Jae a v ten moment se mu mezi zuby ocitla špička Yunhova palce.

"Vidíš, že to jde!" pousmál se Yunho vítězně, i když musel dopředu počítat s tím, jak na tohle Jae zareaguje. I tak se na něj ještě víc natlačil a tentokrát nezapoměl přidat i boky.

"Jen kousej, víš že mě to rajcovalo!" pousmál se, když Jae přitlačil zuby k sobě. Byl absolutně v pasti. Nemohl se hýbat, nemohl Yunha někam kopnout, mohl ho jen kousat do palce. Opravdu velice výhodná pozice. A vůbec se mu nelíbilo, když se jeho jazyk o Yunhův palec otřel, prostě měl v ústech málo místa. Z nějakého nepochopitelného důvodu ho v očích zapálily slzy.

"Poslouchej mě Joongie. Chci tě políbit, ale pořádně, jako kdysi a pak si promluvíme, tedy pokud to ustojím, jasný!" Yunho se své připomínce tiše uchichtl a pak pokračoval "...takže teď mě necháš, abych to udělal ano?" než by čekal odpověď, vymanil svůj palec ze sevření Jaejoongových zubů a pak jím pohladil jeho spodní ret.

Jae nevěřil tomu co dělá, jeho rty zůstaly otevřené a čekaly. Byl prostě úplně konsternovaný. Takhle s ním Yunho ještě nikdy nejednal. Nepůsobilo to panovačně a přesto v tom nebyl ani kousek možnosti říct ne. Jistě. Yunho nebyl jejich leader zbůhdarma, dokázal si sjednat pořádek, ale nikdy nic takového nepoužil na něj. Proč měl pocit, že by to tenkrát nepřijal, i když z toho teď byl u vytržení?

"Yu..." zašeptal a pak odevzdaně zavřel oči.

Ve chvíli kdy se Yunhovy rty znovu pokusily zajmout ty jeho mu v hlavě vybouchl ohňostroj. Předtím to tak nebylo, ale teď to vnímal naprosto zřetelně. Zvlášť když ho Yunho nezačal hned lačně líbat, ale jen zlehka se o jeho rty párkrát otřel těmi svými. Jaejoongovy ruce automaticky vyletěly vzhůru a obtočily se kolem Yunhova krku.

"To je můj kluk..." pronesl Yunho rozechvělým hlasem a hned na to se do polibku opřel pořádně. Líně vklouzl jazykem do Jaejoongových úst a pohladil jím bílé dokonalé zuby, které ho ještě před chvílí mučily. Jae v ten moment zapoměl i dýchat. Když se vzpamatoval z prvního Yunhova něžného útoku, vyšel mu vstříc. Jakmile se jejich jazyky setkaly, věděl, že nesmí dopustit, aby jejich hra někdy skončila. Protože by zabil sám sebe kdyby ji z vlastní vůle ukončil.

Prsty téměř hrubě podebral Yunhovy vlasy a sevřel je. Odpovědí mu byl ještě lačnější polibek než před tím. Uvědomil si, že ho přestávají poslouchat nohy, zapřel se tedy o Yunhova ramena lokty, jinak by asi upadl. Při tom vnímal, jak pomalu klesá dolů, podpíraný Yunhovými pažemi, které měl ovinuté kolem pasu. Bezpečí zdi za ním ztrácelo význam, protože teď ho k sobě tiskla jiná, mnohem bezpečnější a rozhodně ne tak chladná. Stahovala ho k zemi a on se nebránil. Jenže...

Jenže možná měl, protože i za touhle bezpečnou zdí se skrývalo spoustu nezodpovězených otázek, které dlouhé tři roky nikdo neřešil. Nezabýval se jimi a to bylo špatně. Pokud chtěl dělat něco takového, věřit té zdi a svěřit jí znovu svůj život, nemohl začít tímhle.

"Yu!" omámený chvilkovým zaváháním přestal přijímat Yunhovy polibky a odtáhl se. Ale bylo tak těžké otevřít oči a začít myslet normálně. V první chvíli to vypadalo, že to nedokáže.

"Co se stalo Joongie?" Yunho se tvářil ustaraně. Jako kdyby to předtím nebyl vůbec on. Ten vyrovnaný a cílevědomý trýznitel.

"Já... nemůžu, promiň..." s tím největším sebezapřením, jaké kdy cítil se Jae vymanil z Yunhova objetí a zvedl se ze země. Absolutně nechápal, jak se tam dostali, ale bylo mu to teď jedno. Věnoval Yunhovi omluvný pohled a pak urychleně odešel do svého pokoje...

Ještě o půlnoci se převaloval v posteli a nemohl usnout. Yunhovy polibky ho pořád pálily na rtech, bříško jeho palce po nich v představách neustále přejíždělo sem a tam, bylo to k nevydržení. K tomu se přirozeně připojila i odezva celého těla. Většinu času Jaejoong proležel na břiše...

Tři roky! Přes tisíc dnů naplněných novým životem, novou prací a novými přáteli. Tak dlouho trvalo jejich odloučení a pár minut ten dlouhý čas spálilo na prach, který se ovšem pořád vznášel ve vzduchu. Proč to Yunho udělal? Chtěl si snad připomenout hezké chvíle, na ty se přece nikdy nezapomíná. Ano, zůstávají v lidské paměti déle, než ty špatné.

Jae se přetočil na záda a položil si ruce na břicho. Chvíli koukal do stropu a pak se zvedl do sedu. Někdo by měl přiložit v krbu, napadlo ho a zároveň se zaradoval, že dokáže myslet i na jiné věci, než na svoje vlastní potěšení. Tahle byla dokonce i hodně důležitá.

Vstal z postele, přehodil přes sebe propínací svetr a vyrazil.

Když vyšel na chodbu, zaslechl zvuk televize z Yunhova pokoje. Určitě u ní usnul, řekl si v duchu a hned si vzpoměl na to, že to tak bylo vždycky. To on ji vypínal, když ještě bydleli všichni pohromadě v jednom bytě. Bohužel se mu současně s tím vkradla do mysli i vzpomínka na Yunhovu zmínku o zmrzlině, kterou si chtěl večer u televize dát. Měl tedy Yunho opravdu v úmyslu dostat ho do svého pokoje?

"Málem se ti to podařilo..." zašeptal Jae lehce naštvaně a vyrazil ke schodišti.

Nejdřív si zašel do kuchyně pro něco malého k snědku a s tím se pak usadil do křesla u krbu v obýváku. Oheň naštěstí ještě nebyl vyhaslý. Když dojedl, klekl si k ohništi a naházel do něj pár větších polen. Pak zvedl ruce a chvíli si je nad plameny hřál. Stačilo málo, aby do rána umrzli. Kdyby teď nepřiložil.

Chtěl se zvednout, když za sebou uslyšel kroky. Ten den už zažil šoků víc než dost, možná proto to s ním nic neudělalo. Kdo jiný to mohl být, než Yunho. Pomalu se zvedl a otočil.

"Je náš problém vyřešený?" zeptal se Yunho rozespale.

"Probudil jsem tě?" zajímal se Jae místo odpovědi.

"Ne, to televize, nechal jsem jí běžet a zrovna začali dávat nějaký akčňák. V první scéně se dost střílelo!" vysvětlil Yunho a Jae chápavě přikývl.

"Jo, řekl bych, že je náš problém vyřešený!" pokračoval tam, kde Yunho prvně skončil.

"To jsem rád..." Yunho zvedl ruku, aby se podrbal na hlavě a přitom se mu uvolnil pásek na županu. Nejdřív se na něj podíval, jakoby ho chtěl znovu uvázat, ale nakonec se na to vykašlal.

"Tak začni!" pobídl ho Jae trpělivě. Ať už si měl vyslechnout cokoliv, byl na to připravený.

Yunho k němu udělal pár kroků, ale zastavil se v bezpečné vzdálenosti. Očividně to pro něj nebylo jednoduché.

"Takže... to že jsem tady, není náhoda. Věděl jsem, že tu budeš!" jeho hlas zněl při prvních slovech nejistě, ale postupně zesiloval.

"Od koho?" Jaejoong si založil ruce na prsou. Snažil se skrýt překvapení.

"To není podstatný" uzavřel to Yunho okamžitě.

"Možná ne... ale důvod podstatnej je, ten mi řekneš? Proč jsi přijel?" zeptal se ho Jae už o poznání netrpělivěji.

"Protože jsem tě musel vidět. Chtěl jsem si promluvit, o nás..."

"O nás?" zopakoval po něm Jae nevěřícně. "Jak o nás?"

"No o nás dvou, co bude dál? S námi..." při posledním slovu ukázal Yunho nejdřív na sebe a pak na Jaejoonga. Ten měl pocit, že asi špatně slyší.

"A nezapoměl si na něco?"

"Proč se spolu pořád bavíme v otázkách?" Yunho kolem sebe rozhodil bezradně rukama a zamračil se.

"To ty sis chtěl promluvit a já musím pochopit podstatu, takže ti budu pokládat otázky, nevím, jak jinak bych se dobral k tomu, o co ti jde!" ohradil se Jae.

"Teď jsem ti to řekl... jde mi o nás a jestli myslíš tím "nezapoměl si na něco" tři roky, co jsme se neviděli, tak se neboj, nezapoměl. Spíš naopak, uvědomuju si je víc než to možná vypadá!"

"A?" Jae už si začínal připadat jak v mateřské školce, děti toho věku se taky pořád na něco ptaly, proč, jak, kde...

"Co a?" a Yunho na tom nebyl jinak. Jae si ho změřil soustředěným pohledem, svěsil ruce podél těla a pro jistotu si je dal do kapes. Byl trochu nesvůj z toho, jak proti sobě stáli a přeli se o to, kdo položí lepší otázku. Pravdou ale bylo, že se spíš cítil nesvůj z některých věcí, které mu Yunho právě oznámil.

"Skončil jsi to. Rozhodli jsme se s klukama změnit působiště a tys s tím automaticky ukončil i všechno co bylo mezi námi!" připoměl mu Jaejoong tvrdě.

"Už před tím to nebylo ideální, víš to sám!" bránil se Yunho a Jae na něj vytřeštil oči.

"Tak mi potom řekni, co tu děláš? Teď je to podle tebe ideální?" nevěřil vlastním uším. Sám Yu přiznal, že to mezi nimi už ke konci skřípalo, ještě to použil jako záminku pro rozchod a teď se tvářil jako kdyby to byla jen letní dešťová přeháňka.

"To absolutně ne!" zamračil se Yunho a zavrtěl při tom ještě hlavou. Jae chtěl něco říct, Yunho ovšem pokračoval "...ale chci aby bylo, protože jsem konečně dospěl, my oba... to nahoře jsem nemyslel vážně!" řekl jakoby mimochodem. Jaejoongovi se ovšem při vzpomínce na nedávnou situaci na chodbě mírně rozklepala kolena. Zase měl potřebu na to reagovat, Yunho však zvedl ruku a tím naznačil, že toho musí říct víc.

"Přiznám se ti, před těmi třemi lety jsem náš vztah bral jako takový to první poznávání těhle věcí, měl jsem tě rád, to jo, moc, ale nebral jsem to celé vážně a stejně tak i vypadal náš rozchod, prostě dětinsky. Zachoval jsem se jak malej kluk, kterýmu vezmou hračku, naštval jsem se a ve vzteku rozbil co šlo, aniž bych možná tušil, co vůbec dělám..."

"Ale já nechtěl odejít od tebe..." zhrozil se Jae. Tahle Yunhova pravda docela dost bolela... nebral je vážně, jen jako klukovskou zkušenost.

"Já vím, vím... Jae, tolik se toho změnilo..." mluvil na něj Yunho konejšivě, protože už si všiml toho, co předchozím oznámením způsobil. "...já se změnil. Tolik věcí mi předtím nedocházelo. Takový ty drobnosti, který jsi pro mě dělal. Já je přijímal s úsměvem, ale vůbec jsem netušil co to znamená, jak se vůči tomu zachovat a pak jsi odešel a já tě nechal a myslel jsem si, že se mi snažíš ublížit... Jenže to tak nebylo. To já se choval hrozně, vyhnal jsem tě od sebe!" Yunho sklonil hlavu a povzdychl si.

"Mám sto chutí ti dát pár facek..." promluvil na něj Jae naštvaně.

"Určitě na to máš i právo..." přikývl Yunho.

"Ale nebudu tě bít, když už jsi podle sebe dospělej, jen by mě zajímalo, co ode mě chceš teď. Předtím si mě tedy jak jsem správně pochopil, vodil za nos, pak sis užíval tři roky svobodu a pak tě napadlo jít mi zase vrazit kudlu do srdce, nebo co?!" Jaejoongova levá ruka vylítla nahoru a přitiskla se pěstí na hruď. V tu chvílu už ho ale opravdu zapálily slzy v očích. Stačilo málo, pár minut, aby tu proti sobě takhle stáli a říkali si po x letech konečně pravdu a byl zralý na to se sesypat jak nějaká herečka v prvoplánovém romanťáku.

"Ježiš to ne Joongie, bylo mi hrozně když mi došlo, jak ti ubližuju!"

"Tak tobě to došlo!" neodpustil si Jae kousavě. "vážně ti docvaklo, že tě někdo měl hodně rád a chtěl s tebou být navždy?"

"Ten den, cos odešel!" řekl Yunho rychle a Jae přivřel oči podezřením.

V záři plamenů z krbu měla Yunhova tvář takový měkčí výraz a jeho oči zářily jak dva jantary. Dost kruté, že si Jae všímal i tohodle, určitě mu to neusnadňovalo situaci.

"Děláš si ze mě srandu? Proč si mě nezastavil?" Jaejoonga už podobné otázky začínaly unavovat. Proč se prostě nesebral a neodešel, neměl přece zapotřebí tohle poslouchat.

"Já nevím... asi jsem prostě jenom hroznej blb. Dostal jsem strach, co bude se mnou a s Minem. Vy jste odešli za lepším, za jistotou, tedy, v tu dobu jsem si to myslel. Nikdo ale nemohl vědět jak to dopadne..." Yunho se pokusil udělat k Jaejoongovi další krůček a ten ho nechal, nebo si toho spíš nevšímal, protože měl na starosti jiné věci... vyrovnat se s tím zmatkem, který se mu rozehrál v hlavě.

"Tak znovu... co chceš po mě teď?" podíval se na Yunha hezky zpříma. Ten se opět o něco přiblížil.

"Chci obnovit náš slib, ale tentokrát vážně!" a jak to řekl se i zatvářil.

"Jakej slib?" nechápal Jae. Snad ne ten, který ho poslední tři dny nenechal pořádně v klidu?

"Slib, že zůstaneme navždycky spolu, ať se stane cokoliv!" ano, byl to přesně tenhle slib. Yunho se musel opravdu zbláznit.

"Představuješ si to hrozně jednoduše Yu. Sám ses mi právě přiznal k tomu, žes to předtím nebral vážně a mezi tím a touhle chvíli jsou tři roky. Skoro jako kdybychom byli dva cizinci, kteří se náhodně potkali v horský chatě a řekli si, že chtějí být spolu..." bránil se Jae. Nemohl to přece přijmout jen tak, i když v momentě, kdy to Yunho řekl mu poposkočilo srdce takovou radostí, že by se mu nejradči složil k nohám a prosil ho, ať to zopakuje.

"Ale my nejsme cizinci, copak by tě cizinec mohl milovat tak moc jako já?" a tohle bylo ještě lepší oznámení než to předchozí, musel si Jae připustit. Taky si uvědomil, že tentokrát to není Yunho, nýbrž on kdo mezi nimi zkrátil vzdálenost.

"Spoustu lidí, které neznám mě miluje!" řekl sebevědomě, ačkoliv se mu kolena klepala čím dál víc. Ještě pár takových dobře mířených slov a Yunho ho dostane kam bude chtít.

"To je platonická láska, já tě miluju opravdově. Vím o všem o čem nemaj ty lidi ani ponětí, znám tvoje návyky, vím přesně co by sis vybral na sebe při večeři se mnou, kolik musíš mít v zásobě lahví soju, abys byl v klidu, jakou značku parfému by sis nikdy nekoupil a u kterýho pořadu v televizi se snažíš zadržet slzy. A ty víš že to není zdaleka všechno. Celý ty tři roky jsem tě sledoval a zjistil, že jsi pořád stejný, to mě udržovalo v klidu, než se mi podařilo zjistit, že pojedeš na dovolenou sem. Byla to jediná šance, jak s tebou být sám a v soukromí se ti pokusit tohle všechno říct. Byl to podraz, uznávám, ale musel jsem to udělat..." připustil Yunho. Jae na něj celou dobu co mluvil jen užasle zíral. Nikdy předtím si neříkali o svých zvycích a co se komu líbí na tom druhém, to spíš upozorňovali v celé skupině na nedostatky všech členů. A pak to, že Yunho tuhle cestu plánoval. Jasně, řekl už to na začátku, ale teprve teď si Jae zkusil představit, jak to asi celé udělal.

"Kolik jsi správci zaplatil?" zeptal se opatrně. Měl strach, co uslyší.

"Doživotní náhradu za ušlý zisk ze tvých pobytů. Protože byl správce přesvědčený, že po tomhle už sem nikdy nebudeš chtít přiject a pak... jsem si trochu otlačil kolena... prosil jsem ho takhle dobrou čtvrt hodinu!" připustil Yunho s úsměvem. Jae se na ten popud usmál taky, ale i tak si v hlavě rychle spočítal přibližnou sumu, kterou Yunho musel obětovat, aby se za ním dostal až sem. Jakmile bude mluvit se správcem, slíbí mu, že přijede i příště, jen aby aspoň něco Yunhovi vrátil. Ty kolena Jaejoongovi nevadily.

"Něco mi říká, že ta sněhová bouře..."

"Jo no, tak ta nebyla, sehráli jsme na tebe takový menší divadlo. Byl to plán B, pokud bys chtěl z chaty odejít.." vysvětlil mu Yunho s dalším tak trochu omluvným úsměvem, ale hned na to zvážněl.

"Věř mi Joongie, nepřijel jsem ti šlapat po srdci, ani do něj kopat, přijel jsem si ho vzít, tak jako mi kdysi patřilo a chci se o něj starat, jak nejlíp budu umět..." Yunho při posledním slovu zvedl ruku a lehce pohladil Jaejoonga po lokti. Zatoužil si ho přitáhnout k sobě, ale pořád se bál. Když došlo na city, už nebyl takový hrdina, jako nahoře v chodbě.

"A dáš mi za něj svoje?" i Jae pomalu zvedl ruku a sevřel mezi prsty klopu Yunhova županu. Hleděl mu do očí a čekal na odpověď, jenže ta přišla pouze v podobě rychlého úsečného přikývnutí, než Yunho sklonil hlavu a Jaejoongovi došlo, co se stalo. Když roztřesenými prsty zvedl jeho bradu a uviděl v jantarovohnědých očích slzy, už ty svoje vlastní nestihl zadržet. Rychle si Yunha přitáhl za klopy k sobě a objal ho. Pevně stiskl víčka, i tak pár slaných kapek ulpělo na jeho tvářích a řasách.

"Nikdy jsem tě nepřestal milovat!" zašeptal mu do vlasů, Yunhovo obětí ještě zesílilo. "...a taky jsem sledoval co děláš a hrozně mě štvalo, že to nemám z první ruky, byl jsem jak tvůj fanoušek!" připustil Jae. Tohle všechno samozřejmě dělal automaticky coby bývalý kolega, ale teď mu to konečně dávalo správný smysl.

Yunho se od něj jemně odtáhl a zadíval se mu do očí.

"Jsem v sedmým nebi!" pousmál se a hned na to Jaejoonga naléhavě políbil...

Víc už nebylo třeba říkat, i všechna předchozí slova byla malicherná ve srovnání se skutečností, která oba ovládla a vroucně přijala pod svá ochranná křídla. Tři roky upadly v zapomění a vládu převzala doba budoucí. Tohle byl jen začátek a Whitehorse mu byl svědkem...