Světla a stíny 6.

---

Zbytek noci Adam strávil čtením. Existovalo sice jen málo knih, které ještě nedržel v ruce, no, bývalý pán hradu, sir Laferty naštěstí vlastnil velmi rozsáhlou knihovnu, která takové knihy nabízela a Adam za ně byl vděčný.

V podstatě byl spokojený. Najedený, ukojený a brzy i příjemně unavený. Jen co nastane rozbřesk. Předtím ho ale čekala ještě návštěva jeho nového sluhy. A toliko potřebná koncentrace a sebeovládání, aby s ním dokázal mluvit klidně, bez chuti podniknout cokoliv nebezpečného, co by toho chlapce vytrhlo ze spárů jeho mladého života. Jistě, budou spolu mluvit o práci, to bylo příhodné a určitě bezpečnější. Adam sklonil na okamžik knihu a zadíval se do ostrých plamenů v krbu. Tolik vzpomínek, ale ani jedna se nepodobala té, kterou vytvářel v současné době.

Poznal spousty rozličných lidí; krásných, škaredých, zlých, důvěřivých… avšak nikdy nikoho takového, jako byl Tommy. A s jistotou to věděl už po těch třech dnech, co u něj mladík byl. Byla tu ta záležitost s tajemstvím, ale i něco jiného a to Adama znepokojovalo ještě víc. Upíři se nemohli zamilovat. Do krve člověka možná, ale do člověka samotného? Prošel už přece téměř celý svět, ale nikdy ještě nenarazil na upíra, který by dokázal ztratit hlavu pro smrtelníka.

Tedy, ne že by byl Adam právě zamilovaný, to ne, ale ten zvláštní neklid, paradoxně spojený s třepotáním jakýchsi křídel v břiše… to bylo možné u živých lidí, ne u mrtvých, kteří by neměli cítit vůbec nic. Ale Adam cítil a bylo to tak silné, až měl pocit, že se i jeho kůže barví do ruda a skutečná krev proudí jeho žilami. Věděl to už tehdy? Kolik to bylo vůbec let? Dvacet, dvacet jedna?

Zatřásl hlavou a znovu nahlédl do knihy. Přečetl asi tři řádky, když ji znovu sklonil a tentokrát odložil nadobro. Měl by se zabývat praktičtějšími věcmi, třeba tím, jak před svým novým sluhou skryje svou pravou identitu. Brzy bude Tommy zdravý, tedy v podstatě už byl, díky Adamově krvi, ale lord ho musel na lůžku ponechat trochu déle, aby to chlapci nebylo podezřelé. Viděl to tak ještě na jeden, maximálně dva dny. Ovšem co pak? On i Hana se přes den schovávali ve svých komnatách. Spali, museli spát, spánek byl vedle krve velmi důležitým upířím ochranným faktorem. Kdyby před den vůbec nespal, znamenalo by to ztrátu jeho vitality. Jinak řečeno, krev a spánek šly spolu ruku v ruce. Pokud by například po vydatném lovu nešel spát, následující noc by na tom byl stejně jako před lovem. Nedostatek spánku zkracoval intervaly mezi obdobími, kdy došlo na hlad. A Adam to zakusil nejedenkrát.

U Jamese problém nebyl, sotva jeden rok to před ním s Hanou tutlali, než mu řekli pravdu a dali na výběr, že prostě může odejít, pokud se bojí v jejich službách setrvávat. James ovšem zůstal a každý den jim věrně sloužil. Nikdy se ve své píli neunavil. Dlouhých dvacet pět let. Adam se hořce pousmál, s Jamesem to bylo velice snadné. U něj ho totiž jen málokdy napadlo, že by si dal jeho krev k večeři. Netušil proč, také mu voněl, Haně jakbysmet, ale nebylo to osudové, ne ve smyslu: tuhle krev musím mít stůj co stůj. Jako v případě Tommyho. Hana to věděla, jak se Adam cítí, alespoň v tomto směru a měla pravdu, když mu to vymlouvala, že pro něj bude utrpení, dýchat ten omamný pach každý den, ale Adam na to nedbal, muselo být po jeho, protože… tu ještě přece byla ta věc s jeho tajemstvím.

Když dostatečně sám sebe ujistil, že momentálně na to myslet nechce, znovu se vrátil k přemítání, jak vyzrát nad Tommyho důvtipem. Pár týdnů, možná měsíců to ututlat půjde, James bude blondýnovi tvrdit, že páni mají nějakou práci, jezdí ven, prostě cokoliv a v noci samozřejmě spí, ale co pak, až si Tommy uvědomí, že v podstatě slouží nikomu?

Adama napadlo, že pokud by měl k dispozici lepší přístup ke krvi, mohl by občas zůstat přes den vzhůru. Tedy jen, pokud bude venku zataženo. Ani slunce mu nedělalo bůh ví jak dobře. A další věc, na tohle všechno nebyl sám. Sdílel svůj prokletý život s Hanou, která měla stejné nároky, ne-li občas větší. Byla upírkou o několik desítek let kratší dobu než Adam. A stále nenasytná. Ale spíš to bylo i dáno tím, že svůj životní úděl vzala tak, jak by jej každý upír měl vzít. Bez výčitek a strachu z následků, protože v případě každého upíra existoval jej jeden následek. Peklo. Hana se zkrátka se svým osudem smířila a v podstatě si jej užívala. Na rozdíl od Adama. Kdyby byl jen z části takový jako Hana, možná by teď ten blonďatý anděl neležel v jeho posteli, ale hluboko pod zemí v lese. Bez jediné kapičky krve.

No, vlastně ne… kdyby byl jen z části takový jako jeho družka, tak Tommyho před třemi dny v tom lese vůbec nepotká…

Adam se zachvěl a smetl poslední myšlenku rázným fouknutím. Takže, pár měsíců to společnými silami nějak ututlají, rozhodl se. No, trochu při tom nápadu zapochyboval, jestli vůbec sám tak dlouho vydrží, vyhýbat se pokušení, ale i to jakoby odmávl rukou. Jen vzplanutí nejistoty, na chvilku, to se dá přežít, lidé to prožívali mnohem víc.

Prozatím se mu to zdálo jako dobrý plán. Využije nějakých nocí k tomu, že bude poctivě lovit, aby třeba další den nemusel jít spát. Tuláků a pochybných existencí se po Anglii potulovalo víc než dost. Jen se trochu víc snažit a neomezovat se pouze na okolí hradu. Ano, to by šlo, stejně se při svém bdění víceméně nudil. Už nebylo nic, co by ho překvapilo, nebo naučilo něčemu novému. To jediné, co mu teď připadalo opravdu důležité, byl člověk, spící v jedné z hostinských komnat. Thomas Ratliff.

Adam svým přemítáním nad blížícím se časem plným utrpení strávil ještě asi hodinu. Když pak vykoukl ven a podíval se na polohu měsíce, usoudil, že už nastala vhodná doba, aby navštívil svého pacienta. Tommy si musel začít zvykat, že bude vstávat brzo, ale jistě to pro něj nebude problém, protože pokud byl svému otci k ruce při vedení hospodářství, také musel časně vstávat. S tím se Adam vydal do jeho komnaty.

Po cestě potkal rozespalého Jamese, který se mu hluboce poklonil.

"Mylorde."

"Jamesi, dobré ráno." Adam vyloudil na rtech strohý úsměv. Podle spokojeného opětovaného úsměvu na tváři sluhy usoudil, že James poznal, co v noci dělal. Pro každého smrtelníka v jeho blízkosti bylo určitým uspokojením vědět, že se někde jinde nadopoval krví a tudíž dokáže být několik dalších dní příčetný. Nahlas to ovšem nikdy neprobírali, James byl natolik duchapřítomný, že to nebylo potřeba.

"Připravím Tommymu snídani?" zeptal se James. Adam přikývl.

"Chci, abys věděl, že ho nechám ještě tak dva dny odpočívat, pak ho můžeš zasvětit do jeho povinností. O tom si ještě promluvíme."

"Ano, pane," sklonil sluha pokorně hlavu. Poté se trochu nervózně zeptal.

"A lék? Kdy bude čas mu ho dát?" Ačkoliv byl James hodně zběhlý v bylinkářské praxi, o podávání léku musel rozhodnout jeho pán a ten tvrdil, že dokud nebude Tommy úplně zdravý, tak by to pro něj bylo nebezpečné.

"Také bych to viděl na ty dva dny. Určitě ještě počkáme. Máš ho dost?" zajímal se Adam.

"Ano, Mylorde. Zrovna včera jsem udělal nějaký do zásoby, jen… Asi budu muset na konci měsíce zajet do města a nakoupit suroviny, docházejí mi," přiznal James. Adam pozvedl obočí.

"Tak dobře. Hlavně to neodkládej." Podíval se na něj mírně přísně, načež James prudce zatřásl hlavou.

"Nebojte se, pane, ohlídám si to," slíbil. S tím se rozešli. James se vydal do kuchyně, aby připravil snídani, samozřejmě jen pro sebe a druhého sluhu a Adam pokračoval ve své cestě do hostinského pokoje, probudit Thomase.

Čím víc se ke komnatě blížil, tím víc se mu vracela vzpomínka jen několik hodin stará. Na hlavní síň, jeho s Hanou ve vášnivém sexuálním spletenci a Tommyho, který to vše viděl a dokonce se nepřímo zúčastnil. Adam předpokládal, že si mladík bude ze svého nočního povyražení něco pamatovat, ale v podstatě se snažil, aby to na něj působilo spíš jako sen, jen velice živý. Však i sny dokázaly ovládnout lidskou mysl a vložit na ni opar tajemna třeba na celý následující den.

Když vstoupil do potemnělé komnaty, jeho nový sluha ještě spal. Dřevo v krbu bylo téměř vyhaslé, jen skomíravě doutnalo, Adam se tedy pustil do jeho oživení a při tom čekal, až se Tommy vzbudí.

Mladík byl zachumlaný pod přikrývkou, jistě mu byla zima. Dnešní noc přinesla chlad a vlhko, takže se tomu Adam nedivil. Také se ne zrovna rozplýval nad tím, že Tommy nebyl schopný ani vstát, aby si udržel oheň a tím pádem nemusel mrznout. Asi ho bude muset nabádat k větší zodpovědnosti. Nejen nad svým vlastním zdravím.

Jakmile byl hotový, oheň už zase vesele plápolal a praskal, Adam přešel k posteli, rychle vykonal malý rituál s kapkou vlastní krve a pohárem vína a sklonil se nad spícím Tommyho tělem, ze kterého unikalo příjemné lidské teplo. Alespoň co si Adam pamatoval. Dlouze si ho prohlížel, dokázal být velmi trpělivý a vzít si na všechno dostatek času, však jemu neubíhal tak rychle jako smrtelníkům, proto si každou část toho mladého nezkaženého obličeje vychutnával tak dlouho, jak bylo potřeba. Dokud se mladík nezačal vrtět a to znamenalo, že se probouzí.

Adam usedl na křeslo vedle postele, přehodil jednu nohu přes druhou a mírně začal pohupovat chodidlem. Tommy se budil pozvolna. Zamlaskal a olízl si rty, asi je měl suché, pak přišly na řadu oči. Víčka se nejprve chvěla, stejně tak jeho dlouhé husté řasy, než je pomalu otevřel a zase zavřel. Tento postup zopakoval třikrát. Pak už mu nic nebránilo v tom, aby si začal všímat okolí a hlavně toho, že není v pokoji sám. Zmatený otočil obličej na svého lorda, zorničky se mu rozšířily překvapením. A ještě něčím, co Adamovi v ten moment připadalo jako… jako náznak studu.

Pamatoval si TO.

"Dobré ráno, Thomasi," zavrněl Adam. Mladík se kousl do rtu a posunul svůj zadek blíž ke druhému okraji postele. Tedy dál od Adama. Vtipné, pomyslel si lord. Tak trochu to připomínalo ty trapné chvíle po noci plné vášně s cizím člověkem, kdy jste měli pocit, že si musíte vykopat hodně hlubokou jámu a zahrabat se v ní, když nebylo zrovna možné utéct někam jinam. Ne, že by to jako upír osobně zažil. Ale jako smrtelník… ano, párkrát se mu to stalo.

"Dobré ráno, Mylorde," zakuňkal blondýn, skoro ho nebylo slyšet. Ruměnec na jeho tvářích mluvil jasně a Adam si to nebývale užíval. Chtěl, aby to mělo takové následky, a zároveň nechtěl. Tou druhou alternativou se teď ale nehodlal zabývat.

"Vyspal ses dobře?" zeptal se s pozdviženým obočím. Tommy lapl po kyslíku, vytřeštil oči a pak si urychleně stoupl vedle postele. Trochu zavrávoral, jak zapomněl, že bude velmi studená.

"Stalo se něco?" podivil se Adam na oko.

"Já… já…" koktal mladík, než se napřímil a ztuhl. "Už je mi dobře a asi bych neměl ve vaší přítomnosti ležet, Mylorde. Nehodí se to."

Adam našpulil rty a přivřel oči. Zvláštní způsob, jak si vyhnat z hlavy něco tak hezkého, jako vzpomínku na vlastní orgasmus. Ale měl s tím počítat. Nemohl Tommyho zlomit během jedné noci. Momentálně byl spíš vyděšený a nejistý si tím, co se vlastně dělo. Vždyť co pochopil jeho myšlenky a chování, neměl moc zkušeností se svým tělem. Bylo potřeba, aby si na to zvykl.

"Můžeš si zase lehnout? Prosím," požádal ho Adam vážným hlasem. Chvíli se nic nedělo, Tommy tam stál a hleděl na něj s tolika otázkami v očích, až se Adamovi chtělo zařvat, aby přestal tolik přemýšlet. Naštěstí ho mladík poslechl a vrátil se zpátky pod přikrývku. Stále ale zůstával na druhém kraji. Obavy mu prohloubily vrásku mezi obočím.

"Chtěl jsem ti říct, že si ještě jeden, možná dva dny poležíš, pak se můžeš směle vrhnout do práce. A také bych chtěl, abys každý den vstával přibližně v tuto hodinu. James také vstává takhle brzo, na hradě je spousta práce."

"Ano, pane." Tommy si přitáhl přikrývku až k bradě a pomalu přikývl. Adam tedy pokračoval.

"Všechno důležité o tvé práci ti řekne James. Je to dobrý služebník a můžeš se od něj hodně naučit, tak ho poslouchej a řiď se jeho radami."

"Ano, pane."

"Pokud jde o mě a mou paní, během dne nechceme být rušeni. Lady Lambertová si ráda čte a nesnese při tom hluk, já se musím věnovat finančním záležitostem. James ví, jak to chodí, stará se nám o jídlo, takže to ty dělat nemusíš." Adam se zabodl do Tommyho tváře svými šedými duhovkami a mladík ztuhle polknul. Nebylo pochyb, že poslední lordova slova měla vyznít jako jedno velké varování, na které je třeba si dávat pozor.

"Ano, pane," hlesl Tommy. Až teď se Adam znovu pousmál.

"V pořádku, to by bylo asi vše. A nyní mi tedy pověz, jak ses vyspal? Co tvá zranění? Nebolí tě nic? Mám tě prohlédnout?" Adama ani moc nepřekvapilo, když se po poslední otázce Tommy ještě víc přikrčil do rohu postele. No, vlastně to byl účel, že mu ji položil. Chtěl vidět reakci, která byla… vyloženě sladká.

"Ne, pane, jsem v pořádku, mohl bych začít pracovat už dnes. Nemusíte mě prohlížet!" Mladík poslední větu spíš vyprskl, než normálně vyslovil a znělo to víc než zoufale. Adam se neubránil úsměvu.

"Zdáš se mi neklidný, co se děje?" naléhal na něj.

"Nic," štěkl Tommy. Adam to nekomentoval, ale nelíbil se mu ten tón, musel Thomase trochu usměrnit.

"Nejsem zrovna moc zdatný v pochopení roztěkaných lidí, co mají sklony na mě štěkat," neodpustil si káravý tón. Mladík zbledl a začal lapat po dechu, jak se snažil najít slova omluvy.

"Ne, pane. Omlouvám se, nechtěl jsem na vás… štěkat… Odpusťte mi, prosím."

"Thomasi," přerušil ho Adam netrpělivě. "Takhle by to opravdu nešlo. Proč se mě bojíš? Jinak si totiž nedokážu vysvětlit tvé chování. Nejsem krutovládce, své služebnictvo chovám v úctě, pokud tak činí i oni, takže opravdu není žádný důvod k obavám." Ne, ty se mě nebojíš, ale bojíš se toho, jak na tebe působím.

A já jsem na tom v podstatě stejně.

"Ne-nebojím se vás, Mylorde," špitl Tommy. Adam jen krátce pohlédl do jeho mysli, aby se o těch slovech přesvědčil. Neměl v úmyslu číst mladíkovy myšlenky, ale podvědomě ho chtěl ovládat. Tak, jako on ovládal jeho.

"Dobře. Rád bych se tedy na tvá zranění podíval," kývl hlavou k jeho hrudi. Tommy opět vytřeštil oči.

"Ale, pane, přece… jsem váš sluha, neměl byste se o mě tolik starat…"

"Svlékni si košili," nařídil Adam bez ohledu na Tommyho protesty. Mladík ještě naposledy zalapal po dechu, než pevně stiskl rty k sobě a zamračil se. S tichým funěním a více než zjevným nesouhlasem se začal svlékat ze svého nočního úboru a navíc to dělal velmi prudce. Jeho pohyby byly vyloženě vzteklé. Bylo na něm vidět, že by tu zpropadenou košili i přikrývku nejraději hodil do krbu a také to chvíli vypadalo, že z postele sleze a postaví se, jak ho Pán Bůh stvořil přímo před Adama. No, naštěstí to neudělal. I tak byl pohled na jeho tělo, částečně skryté pod přikrývkou pro Adama utrpením, protože si velice jasně vybavil jejich noční nepřímé setkání.

Tommy myslel na to samé, ale nutil se, aby to tak nebylo, jelikož ho pálilo ve slabinách a měl pocit, jako kdyby se jeho tělo v těch místech stávalo o něco tvrdším. Nemohl se podívat dolů, tím by na to ještě víc upozornil, ale bylo to velmi podobné tomu, co cítil v noci ve svém snu a mnohokrát předtím, hlavně po ránu. Co když to přece jen sen nebyl? Ale pak by lord věděl. Věděl by to.

"Vypadá to dobře, ještě to namažu." Uslyšel vedle sebe ten sametový hlas, při kterém mu nevítaně naskočila husí kůže po celém těle. A nebylo to poprvé. Vše, co lord dnes ráno řekl, bylo podbarvené Tommyho pocitem, že jeho pokožka už nikdy nenabude obvyklé struktury. Po tom ovšem přišlo ještě něco horšího. Lordovy prsty, pokryté chladnou mastí se ho dotkly a Tommy měl najednou pocit, že i všechny jeho vnitřnosti změnily svůj povrch a jeho úd začal vibrovat. Zakousl se do rtu, nedívaje se na pánovy ruce a přeříkávajíc si v duchu modlitbu, aby ho ten nahoře ochránil před potupou. No, žel bohu bylo pozdě. Taková reakce se nedala zvrátit, ne, pokud byla stále podněcována.

"Máš tuhý kořínek, věděl jsem, že se zotavíš velice brzy. Poznám silné a zdravé muže," usmál se Adam. Tommy odvrátil hlavu a trhaně přikývl. Ano, byl silný a zdravý, ale ne teď. Teď byl slabý, bezmocný a umíral hanbou. A touhou. Dotknout se sám sebe tam dole, anebo jinak, chtěl, aby se ho lord tam dole dotknul, aby místo natírání masti na jeho hruď, přejížděl svými prsty po tvrdém svalu mezi jeho stehny. V duchu zatřásl hlavou. Nemůže to být jím, uklidňoval se. Právě jsem se probudil a takové stavy po probuzení mívám. Odezní to samo, jako vždycky.

I když si ta slova řekl ještě několikrát, nakonec ho stejně nepřesvědčila. Byl ale zděšený tím, že dokáže na lorda takhle reagovat. Byl přece muž. A byl jeho pán. A byl ženatý, měl nádhernou manželku, se kterou se v noci miloval v hlavní síni. A to velmi náruživě. Bože, co když o jeho tajné návštěvě věděla i ona? Tommy cítil, jak se mu do tváří vlévá horkost. Rty už měl pomalu rozkousané do krve. Lord ho natíral velmi pozvolna a díval se na něj, díval se tak intenzivně, že na něj ani nemusel otočit tvář a přesto to věděl.

"Tak dobře, ještě nohy," řekl najednou lord a Tommymu se zatmělo před očima.

"Ne," vyhrkl. Adam se chápavě pousmál.

"Bude to už jen chvilka. Vím, že je ti zima, to vydržíš." A pak uchopil přikrývku a mohutným pohybem ji z mladíka stáhl.

Jeho touhou rozbolavělý úd se zachvěl pod prudkým přívalem chladu a rudá ve tváři nabrala ještě temnější odstín. V tu chvíli už nevydržel, nedívat se na lorda. Třeštil na něj své vyděšené oči, na rtech další pokus o omluvná slova.

Adam tušil, co pod přikrývkou najde, proč jinak by se Tommy bránil jeho ošetřování víc než včera, ale nemohl si pomoci, potřeboval to vidět na vlastní oči.

"Ranní indispozice, to je v pořádku, Thomasi." Adam jakoby nic nabral na prsty další vrstvu masti a začal ji roztírat po ráně na stehnu. Cítil, jak se mladík pod jeho doteky chvěje, slyšel, jak přerývavě dýchá, i když se snažil krotit. Pokud vydrží ještě chvilku, pak… Ale bylo to těžké i pro něj. Tolik se ho chtěl dotknout právě tam, polaskat prsty celou délku, palcem zatlačit na špičku a pak jím rozetřít vlhkost. Tu dokonalou předzvěst věcí báječných a neodvratitelných. Jenže nemohl, pokud by to udělal, navzdory Tommyho jistě odmítavé reakci, neudržel by se.

Ta vůně, ta nevinnost, ta touha, obklopovala ho, z mladíkovy postele k němu natahovala své nenechavé paže, dlaně v prosícím gestu. Vezmi si mě, nech mě, abych tě celého naplnila…

Adam si uvědomil, že už nepohybuje rukou. Jeho oči se někde nad Tommyho pasem střetly s jaspisovými žhnoucími kamínky a zapletly do sebe tak, že nebylo možné se toho pohledu dobrovolně vzdát.

"P-pane, já…" vydoloval ze sebe mladík prosebným hlasem. "Prosím…" dodal udýchaně. "Co se to děje? Proč…"

Adam mlčel, jen se vpíjel do Tommyho hnědých očí svýma a dál ponechával svou dlaň položenou na jeho stehnu, jen kousek od toho místa. Stihl napočítat do tří, když se mladíkovo tělo roztřáslo o něco víc, na okamžik ztuhlo jako kámen a nakonec pokleslo na polštář za doprovodu mělkého rychlého dechu. Bleskovým pohledem zhodnotil, kam dopadlo Tommyho sémě a pak jej za pomoci malého kousku plátna opatrně setřel z jeho rozechvělého hubeného břicha.

Blondýnova tvář už nebyla rudá, byla bledá strachy. Nadíval se na Adama, raději odvrátil obličej na druhou stranu.

"Kdybych trval na té sázce, mohl bych se teď radovat z vítězství," zkonstatoval Adam. To už se na něj Tommy podíval. Ale ne proto, že by byl naštvaný z těch slov, ale protože nevěřil, jakým tónem to lord řekl. Byl něžný a jakoby potěšený a také trochu netrpělivý. Tommy si připadal hloupě, jak tam tak ležel, nechával ze svého těla stírat bílé kapky a konsternovaný přijímal lordův zvláštně zastřený pohled.

"Je mi to tak trapné, pane." Rychle se natáhl pro pokrývku a přetáhl si ji přes sebe, že mu zůstala venku jen hlava od nosu nahoru.

"Jsem muž, Thomasi. Jistě tě nepřekvapí, že i já mám jisté tělesné potřeby," ušklíbl se Adam.

"Ale počítám, že se na vás při tom nikdo nedívá," troufl si Tommy oponovat. Lord zvedl jeden koutek.

"Pokud nepočítáš lady Lambertovou…" řekl neurčitě. Adam musel sám sobě přiznat, že už toho je na něj trochu moc. Přál si, vidět svého nového sluhu v takové situaci, aby si ji uvědomoval i on sám, ale ačkoliv bylo jeho tělo mrtvé, nemohl přehlížet jisté pudy, které byly nedílnou součástí každého upíra. Jak jinak by si mohl užívat euforii ze sexu a krve? Bylo na čase odejít a ponechat Thomase jeho vlastním myšlenkám. Jistě bude všechno snazší, až mu James začne dávat lék. Adam v to doufal, i když si nebyl úplně jistý, zdali to pomůže ve všem.

Než se zvedl z křesla, podal Tommymu pohár s vínem. Mladík ho polovinu vypil a poděkoval. Stále byl bledý, ale líce se pomalu a jistě začínaly opět zbarvovat do příjemné růžové.

"Nedělej si z toho těžkou hlavu, Thomasi," řekl ještě, než definitivně odešel.

Dokázal si představit, jak se Thomas cítí, když se stal přímým účastníkem tak choulostivé události, sám to ještě v době své smrtelnosti zažil. Pamatoval si na muže jménem George, do kterého byl mladicky zamilovaný. Muž byl o dobrých patnáct let starší, ale vůči Adamovi, tehdy devatenáctiletému velice pozorný, milý a starostlivý. Jejich vztah byl zprvu přátelský. Adam hltal každé jeho slovo, miloval, když vyprávěl o cestování, nebo jejich společné projížďky. A pak, jednoho večera k tomu došlo. Byli na lovu, vrátili se unavení, přesto se společnost rozhodla oslavovat úspěšný lov. Adam se chtěl umýt a převléct do čistých šatů, služebnictvo ale nestíhalo, tak mu George nabídl svou komnatu, kde měl připravenou lázeň. A Adam to přijal. George navrhl, že by mu mohl umýt záda. Bylo to spontánní, zprvu nevinné, když klečel u nízké kádě a masíroval mýdlem Adamovu kůži. No, mladý muž byl ale nevybouřený, neměl doposud dívku a ke staršímu muži choval neidentifikovatelné city. Stačilo tak málo, aby pod těmi něžnými doteky vzplanul…

George neskrýval své potěšení a ještě tu noc ukázal Adamovi krásu milování. Jejich tajný vztah vydržel několik let.

Když Adam vzpomínal na George, pokaždé mu bylo trochu smutno a zároveň se cítil šťastně. Za ty roky, které směl s oním výjimečným mužem prožít, ač jich nebylo mnoho. Co by za to dal, kdyby směl někomu blízkému ukázat to, co před chvílí Tommy?

S ne zrovna příjemnou myšlenkou na svůj osud se vrátil do své komnaty a připravil se ke spánku. Zvážil, jestli by neměl jít spát za Hanou, ale nakonec to zavrhl. Asi jenom potřeboval být chvíli sám se sebou. Připomenout si, co Tommy v jeho životě znamená a že by se měl podle toho zařídit…

◊ ◊ ◊

Noc byla chladná, některé části údolí už pokrýval poprašek sněhu, velmi časného sněhu. Ta zářivě bílá však ve spojení se svitem měsíce mohla ukázat zbloudilým duším cestu. Zda do náruče smrti už nikdo neřešil.

Dia ušla ještě několik kroků, více už nezvládla. Padla na kolena do mokré, krystalkami pokryté trávy a zapřela se o dlaně, aby té únavě nepodlehla úplně. Tlak v břiše způsobil, že se jí zatmělo před očima. Zařvala z plných plic, úleva však nepřicházela. Naopak, bylo to stále horší a intervaly té bolesti se prodlužovaly. Kol kolem nebylo ani živáčka, který by ji slyšel a pomohl. Vlastně až na jednoho. Ale ten se zatím skrýval. Jako stín, v souladu s noční nepřívětivou přírodou postával za nedalekým stromem, z jeho hladových úst odkapávaly sliny. Predátor. Nepřítel, z nějž vycházející nebezpečí si Dia nedokázala ani představit.

Proč jen uprchla? Proč se otci nepostavila? Co by zmohl? Vyhrožoval, to ano, ale určitě to tak nemyslel a ona hloupá to nakonec vzdala. Vždy se dalo něco dělat. A teď, když se na ni Ron vykašlal… No, vlastně nevykašlal. Měl určité závazky a při jeho postavení se očekávalo, že za ně bude zodpovědný. V podstatě to chápala, jen se s tím nehodlala smířit.

Zima jí pronikla až pod kůži, přestávala cítit konce končetin, což bylo neblahé znamení. Musela co nejrychleji najít nějaké teplé místo a zahřát se, pokud by ovšem byla schopná vstát.

Když další bolest odezněla, přinutila se aspoň zvednout do vzpřímeného pokleku, měla by mít zase chvilku čas jít, jenže nová bolest se ozvala překvapivě brzy a byla tak šílená, že se Dia na té vlhké ledové zemi schoulila do klubíčka s jedinou touhou. Zemřít.

Zdálo se to nekonečné, ten čas, kdy jí bolest trhala zevnitř na kusy. Hlava jí třeštila, rty měla rozkousané do krve, hrdlo vyschlé a poškrábané, jak neustále křičela. Hloupá, hloupá, hloupá!

A pak se kousek od ní něco pohnulo a začalo se to přibližovat. Byla na kraji lesa, pomyslela si, že je to možná divoké prase, nebo vlk. A z celého srdce i svého bytí si přála, aby ji to zvíře zakouslo a zbavilo tak utrpení.

"Jen se uklidni, všechno bude dobré," promluvil k ní přívětivý mužský hlas. Nato ucítila na svém boku ruku. Byla stejně chladná jako zem, na které ležela, přesto se dokázala přinutit, přestat tolik křičet. Dech zůstal mělký, ale trochu zpomalil.

"Já… já… čekám dítě, ale… nevím, jestli ho chci. Ne, opravdu ho chci, ale tolik to bolí," skuhrala.

"Ano, já vím, vím, všechno bude dobré, slibuji," chlácholil ji ten muž, kterému neviděla pořádně do tváře, protože měl měsíc přímo za sebou. Mohla si prohlížet jen jeho siluetu.

"Kdo jsi?" zeptala se šeptem. Oči se jí přivíraly a chvíli je zase třeštila, jak se nemohla rozhodnout, zda se bát, nebo cizinci nevěřit. Ani jeden její pocit z toho muže nebyl pozitivní, ale bolest byla pořád silnější a vyhrávala nad jejím zdravým úsudkem.

"Ukaž, musím tě přetočit. Na záda." Muž nedbal její zbytečné otázky. Svlékl si plášť a položil ho na chladnou zem vedle ní. Pak ji chytil za zápěstí a převrátil na zadek, ač se jí to nelíbilo. Poloha, kdy si mohla na své obrovské břicho mačkat, byla poněkud pohodlnější, jestli se to tak dalo vůbec nazvat. Muž jí zatlačil do ramen a Dia se po několika vteřinách odporu položila. Horší to bylo ovšem s jejími koleny, které muž hbitě pokrčil a roztáhl od sebe.

"Ne!" zaprotestovala ostře.

"Já musím." Muž se sklonil víc nad ni a konečně jí dal nahlédnout do své tváře. Byl tak krásný a jeho výraz starostlivý… v tu ránu zapomněla, že by ho měla odstrčit. "Neboj se ničeho, za chvíli bude po všem. Dítě musí ven, je jeho čas." Měla pocit, že to ani nemluví s ní, nedokázala se na ty nádherné šedé oči vynadívat. Dokonce ani pořádně nevnímala, co jí to vlastně povídal a tak jen jemně přikývla a nechala ho, aby dokončil svůj poslední pohyb. Když jí mírně vyhrnul sukně, ovanul ji nepříjemný studený vzduch a naskočila jí husí kůže.

"Prosím. Dostaň ho ze mě." Muž zakýval hlavou.

"Musíš mu pomoct. Až řeknu, tak ze všech sil zatlačíš. Rozumíš mi?" naléhal. Dia zaúpěla, nová bolest se přihlásila o slovo.

"Už to nevydržím."

"Vydržíš, já ti věřím. Teď!" Jako na povel Dia stiskla zuby k sobě, zavřela pevně oči a napnula veškeré svalstvo, jaké kdy ve svém těle měla a věděla o něm. V necitlivých nohách i rukách ucítila silný tlak, jak se v těch místech znovu rozproudila krev. Také cítila, jak se její pánev roztahuje. Určitě ji to roztrhá; to co se dralo ven, bylo velké, přece to tudy nemohlo projít. Rozmačká dítěti hlavičku, zláme mu všechny kosti.

Zdálo se jí, že omdlévá, všechno bylo rozmazané, dokonce i tvář toho muže. Už ani ta bolest nebyla tak hrozná, anebo se možná blížila její smrt a matka vždycky říkala, že smrt bývá milosrdná.

Náhle její křik ustal, všechno se zklidnilo, dokonce přestal padat sníh a do toho mrtvolného napjatého ticha pronikl dětský pláč. Dia přestala vnímat úplně všechno, ostrou bolest ve svém lůně, zimu, i to že se nemohla pořádně nadechnout, kromě toho ustavičného dětského naříkání.

"Dej mi ho. Je to chlapec, nebo holčička? Prosím, dej mi ho." Natahovala k muži své zkřehlé, roztřesené paže.

"Chlapec," odvětil muž zastřeným hlasem. Die se na tom něco nelíbilo, ale byla natolik vyplašená a roztoužená, sevřít své dítě v náruči, že tomu nepřikládala žádnou váhu. Jen mi ho dej, prosím. Vlož ho do mých dlaní, ať ho k sobě můžu přitisknout. Bohužel se nic takového nestalo. Dětský pláč nebral konce, jenže se nepřibližoval, jak si zoufale přála, zato se nad ní znovu sklonil ten muž a prohlížel si ji. A než se vůbec stihla rozhodnout, zeptat se, co má tohle všechno znamenat, cizinec jí roztáhl nohy od sebe tak silně, že jí vykloubil jednu kyčel. Zařvala. Ohnala se po něm chabě rukou, samozřejmě to vůbec nepomohlo, byla příliš slabá, aby s ním mohla bojovat. Muž zmizel z jejího zorného pole a rameny se vecpal mezi její stehna. Poté se jí zakousl do vnitřní strany toho pravého.

Dia už neměla sílu znovu zakřičet, jenže jak náhle zjistila, vlastně se jí ani nechtělo. Jejím tělem se rozlilo příjemné horko, které jí dalo zapomenout, v jaké zimě se právě nachází. Bylo to tak hezké, tak uklidňující. Na co, že to před chvílí myslela? Aha, na nic, jen kdyby si mohla na chvíli zdřímnout, než zas půjde dál. A tak Dia usnula. Navždy.