Světla a stíny 3. 2/2

◊ ◊ ◊

---

Dusno, vztek, nevěřícnost; mnoho negativních pocitů a příjemný ani jeden. Ale s tím Adam víceméně počítal. Sám zůstával v klidu, jeho plán byl v současné chvíli nenapadnutelný.

Čekal, až se Hana uklidní. Vlastně mu ani moc nevadilo, pozorovat ji, jak přechází po své komnatě sem a tam. Svým způsobem to bylo půvabné. Dlouhý župan za ní povlával, sametové záhyby se měkce leskly, opět ty krvavě rudé rty a záplava tmavých dlouhých vlasů poskakujících po jejích něžných ramenou. Takhle v pohybu to hodně připomínalo jejich milování. Nahněvané a vzrušené ženy jsou prostě nejkrásnější.

"Dal jsi mu svoji krev!" Konečně vybuchla. S rukama na bocích se na něj otočila, mrtvé oči šlehaly blesky jeden za druhým.

"Ano," odvětil Adam suše. Díky Bohu, že s tím počkala, až odejde James. Kdyby jejich sluha věděl, co všechno upíří krev dokáže…

"Ne!" zavřískala Hana. Dokonce i zadupala. Vypadalo to velice marnivě, rozkošné.

"Víš, proč jsem to udělal." Adam si založil ruce na prsou, pozvedl obočí.

"Nevěřím ti. V tu chvíli jsi svůj plán ještě neměl!"

"A co na tom záleží? Bude v pořádku."

"Pozná, že se s ním něco děje. Už teď to musí cítit. I James si všiml, že nebyl ani trochu vyděšený. Po tom, co v lese prožil…"

"To se časem srovná."

Adam se usadil na křeslo u krbu. Nechtělo se mu s Hanou hádat. Jeho důvody byly dobré. Vedlejší účinky odezní. Dobře, až na ten jeden…

"Je to skvělý plán, Hano a ty to víš. Potřebujeme jejich důvěru, abychom tu mohli aspoň chvíli žít."

"Máme poslední vůli!" oponovala žena ostře.

"Důkaz není totéž co víra. Kdy jsme naposledy viděli Boha, hm?"

"Konkrétně my dva ho neuvidíme nikdy, drahý," odsekla Hana. Pochopitelně to Adam nekomentoval, nebylo proč. Její poznámka si však zasloužila ticho. Sám měl potřebu si to aspoň jednou denně zopakovat. Připomenout si krutost jejich osudu.

Napjatost přehlušilo zapraskání ohně v krbu. Adam se do něj dlouze zadíval.

"Vděk je to, co potřebujeme, nemyslím, že bychom o tom měli ještě více diskutovat. Udělal jsem to, co jsem uznal za vhodné," prohlásil pevným hlasem. Pomalu se postavil. Původně chtěl zůstat déle, ale Hana potřebovala čas, aby to strávila. Mimoto, Thomas Ratliff už byl jistě vzhůru.

Došel ke dveřím, vzal za kliku, ledový hlas jeho společnice se mu opřel do zad.

"Vím, že mi něco tajíš!"

Ohlédl se na ni, rty sevřené do pevné linky.

"Proč jinak bys ho k sobě připoutal svou krví," dodala.

Adam kráčel chodbou, v ruce hořící louč. Nepotřeboval ji, viděl dobře i ve tmě, nemohl však přijít bez světla do pokoje Thomase Ratliffa. Před dveřmi se zastavil, sklonil tvář ke kamenné podlaze.

Hana nebyla hloupá. A co víc, samozřejmě znala účinky upíří krve na člověka. Uklidňoval se, to žárlivost z ní mluvila. Neznala jeho tajemství, nikdo ho neznal, přitom ona jediná by mohla, protože jen jí věřil nadevše.

Nebyli si věrní, ani nemohli. Krvavé hostině mnohdy předcházel milostný akt. Nežili jako normální lidé. Přiživit její žárlivost ale bylo rozhodně přípustnější, než prozradit své tajemství. Pokud to bude muset udělat, tak to udělá.

Vstoupil do komnaty, louč vsunul do spirály na stěně. Mladík měl zavřené oči, hlavu přetočenou na stranu, čelem od něj. Stále spal.

Adam si sedl na křeslo, krátkým pohledem zhodnotil, zda je pohár od vína skutečně prázdný. Jen se ubezpečoval. Díky tomu si vzpomněl na Jamese a jeho cestu do vesnice. Doufal, že vše proběhne v poklidu. Sám měl v plánu, setkat se později s rychtářem.

Slastnou všudypřítomnou vůni se snažil nevnímat. Stačila se za jediný den rozšířit do celého pokoje. Nezvratně. Když se zamyslel, trochu jí ulpělo i na Jamesovi, v tomto případě byl jeho lék naprosto k ničemu.

Natáhl ruku k oslnivé záři mužových vlasů, na poslední chvíli ji ale vrátil zpátky. Musel kontakt tohoto ražení omezit na minimum, brzy by to bylo neúnosné.

Místo doteku se jen díval. Upíři měli dar vidět na každé lidské bytosti jen to nejkrásnější. Především co se týkalo povrchu. Potravinový řetězec. Tento muž byl ovšem hezký i bez zesíleného Adamova zrakového smyslu. Možná za to mohla právě nezvyklá barva jeho vlasů. Ano, nejvíce v kombinaci s jaspisovým pohledem. Jen málokdy se za svůj dlouhý život setkal s jedincem se světlými vlasy a tmavýma očima.

Adam se pohodlně opřel, lokty položil na područky, na břiše propletl prsty. Pozorovat Thomase Raliffa, živého, vyvolávalo spoustu pocitů. Adam si chtěl zapamatovat každý z nich. Když se mladík konečně pohnul, raději vstal a přešel ke krbu.

"Vítej na mém hradě," řekl. Hnědé duhovky se na něj zaměřily s neskrývanou zvědavostí.

"Pane. Děkuji za záchranu života."

"Za málo." Adam se pousmál. Nepřekvapilo ho, že si na jeho tvář Thomas pamatuje. Jedna kapka obvykle stačila.

"Jak se vám mohu odvděčit?" zeptal se mladík.

"Proč si nejdřív trochu neodpočineš?"

"Myslím, že už jsem prospal celý den," oponoval muž. Adam se otočil ke krbu, vzal pohrabáč a rovnoměrně jím rozprostřel hořící polena po celé ploše.

"Byl jsi velmi zraněný. Stále jsi. Pár dní si u mě poležíš."

"Měl bych se vrátit domů, necítím se nemocný."

"Já vím." To si Adam řekl spíš pro sebe. Krev upíra dokázala otupit smysly, tedy i bolest. Pokud zítra Thomas nedostane další dávku, bolesti se mu vrátí. I když… ani vidět ho trpět by se neminulo účinkem.

Poslední myšlenku Adam zaplašil pomyslným mávnutím ruky. Vrátil pohrabáč na své místo a otočil se.

"Je tvá rodina velká?"

"Mám sestru a dva bratry, otec se nedávno znovu oženil." Velice příhodné.

"Jistě by uvítali něco na přilepšenou," uvažoval Adam.

"Jak to myslíte, pane?" nechápal mladík.

"Mohl bych tě vzít do služby."

Ticho. Praskání ohně. Vířící Thomasovy myšlenky. Adam je cítil. Nedokázal je definovat přesně, ale šířily se prostorem stejně silně jako mladíkův neodolatelný pach. Přistoupí na to. Proč? Protože už teď ví, že nemá na vybranou. Nutkání ho zlomí, i kdyby sebevíc nechtěl.

"Děkuji, pane."

"Dobře, teď se ještě trochu prospi." Adam udělal k posteli několik kroků. Vlna vzdoru na okamžik zachvátila mladíkovu tvář.

"Nechce se mi."

"Myslím, že chce." Poslední, co Thomas viděl, než upadl do blaženého spánku, byl lordův spokojený úsměv.

Adam se vrátil do hlavní síně, vyčkat na příchod Jamese. Počítal s několika variantami, lepší být pořádně připravený. Buď se sluha vrátí sám, nebo se nevrátí vůbec. Možná přivede někoho sebou, někoho z rodiny toho mláděte. Nebo s ním přijde rychtář. Možností bylo víc než dost, každá se zdála reálná.

Dusot koňských kopyt se na nádvoří ozval o dvě hodiny později. Adam vstal, odložil knihu, kterou si pro zkrácení čekání do síně přinesl a spojil ruce za zády. Už když James vstoupil na pozemky hradu, věděl, že není sám. A teď to i cítil.

Vůní bylo hned několik, pronikaly škvírami mezi trámy mohutných dveří; nevinnost, moudrost, strach, tři lidé, každý měl od každého kousek.

Vstoupili do síně v čele s Jamesem. Dva dospělí muži a jeden chlapec, věk přibližně třináct let.

Adam ignoroval vnitřní zamlaskání rozvířeného apetitu. Dal by si každého z nich. A z každého by načerpal co nejvíc z jeho bytí. Dokonalá představa.

"Dobrý večer," pozdravil s mírnou úklonou. V rychlosti zhodnotil prostý oděv jednoho z mužů a toho kluka, druhý dospělý měl celkem pěkný kabát, rychtář.

"Lord Laferty zemřel," zkonstatoval naposledy prohlížený. Adam přitakal.

"Ano, je mi strýce moc líto, ale zemřel klidně, ve spánku."

V mužských tvářích zahrály svaly. Rozpaky, lítost, trochu vztek. Se vším Adam počítal.

"Jamesi? Pánové si jistě dají víno. A dojdi pro paní, řekni jí, že máme hosty."

"Chceme vidět poslední vůli," zarazil sluhu rychtář rukou na jeho lokti. Adam zůstal klidný, nedělalo mu to problémy. Byl přece připravený na všechno.

"Dobře, přines strýcovu závěť," poručil Jamesovi. Rychtář zafuněl a pustil jeho ruku. Sluha bez meškání odešel.

"Nesednete si?" Adam ukázal na vysoká křesla, roztroušená kolem krbu. Chlapec se k jednomu rozběhl a jen co dosedl, začal mávat nohama ve vzduchu. Starosti těch dvou mu byly ukradené. Chudší muž ho po chvíli nejistě následoval, rychtář zůstal stát.

"Dovolte, abych se vám představil, jsem lord Lambert. Můj otec a lord Laferty byli bratranci," oznámil přítomným.

"Váš sluha už nám něco řekl," přikývl rychtář neochotně.

Dusno, opět ten nezaměnitelný nepříjemný lidský odér, jenž Adam neměl moc rád. S Hanou mu nevadil, ale pokud šlo o lidi, vyhýbal se mu. Lidská mysl byla příliš komplikovaná a v takové chvíli i nebezpečná. Co všechno se tomu muži asi honilo hlavou? Tvář naznačovala nejvíc rozhořčení. Pokud mu někdy někdo řekl, že hrad zdědí, nebylo se čemu divit. Takové informace se nezapomínají, ba naopak, čas jim přidává na intenzitě a netrpělivosti.

"Já jsem Ratliff, pane, Thomas je můj syn. A tohle je Ben, nejmladší z chlapců."

Adam se okamžitě zaměřil na druhého dospělého. Jeho rozladěnost minula a moc dobře věděl proč. James se jistě zmínil o vlčím útoku i následcích. Rychtář muže nakazil svou zlostí, ale vděčnost se drala na povrch, sebezákeřnější zlost ji nikdy nemohla porazit.

"Rád vás poznávám, pane. Váš syn je velmi silný."

"Můžu ho vidět?" vyhrkl Ratliff.

"Před chvílí usnul." Takže ne, přesně řečeno. Mužova ramena povadla, nic však nenamítal.

"Děkuji vám, pane, Thomas je mi velmi drahý, všechny mé děti."

"Dělal jsem, co bylo v mých silách," pousmál se Adam povzbudivě. Stále na sobě cítil rychtářův nedůvěřivý pohled.

"A vy pane? Představíte se?"

"Jsem Brennet, rychtář," odvětil muž rychle. A také pyšně.

"Tak nějak jsem si to myslel," pozvedl Adam obočí. I když nebýval netrpělivý, silně zatoužil po Haně. Naštěstí dorazila v zápětí, v rukách Lafertyho poslední vůli.

Příchod krásné ženy nenechal muže chladné. Byla to její nejsilnější viditelná zbraň. Ratliff se hbitě postavil, jako správný džentlmen a sklonil hlavu. Brennet ho napodobil, spíše ze slušnosti.

"Vítám vás, pánové." Hana prošla kolem Adama, letmo jej pohladila po paži. Postavila se proti zaraženým hostům a zářivě se usmála. "Velice ráda vás poznávám."

Muži se znovu jeden po druhém představili, Hana zdvořilostní chvilku doplnila o své jméno a lehké pukrle. Poslední vůli vložila do rychtářových roztřesených dlaní. Nebylo pochyb, že je jí uchvácený. Musel sám se sebou uvnitř hodně bojovat.

Rozlomil pečeť a rozvinul svitek. Začal nahlas číst, hlas se mu chvěl nezastíranou nevolí. Když skončil, pohlédl na hradního pána.

"Sir Laferty se nikdy o příbuzných nezmínil," zkonstatoval ostře.

"Zřejmě nechtěl nikoho znepokojovat předčasně." Přesněji vás, pane hamižný. Adam v duchu zaklel. S rychtářem budou ještě problémy.

"A co jeho sluhové?" nenechal se muž odbýt.

"Propustil jsem je. Odešli."

"Chci vidět sirovo tělo!"

"Pane!" Adam nepatrně zvýšil hlas. Musel se bránit, aspoň trochu. "Je krajně nevhodné, žádat mě o něco takového. Svého strýce jsem již pochoval. Mějte úctu k jeho památce."

"V pořádku, drahý?" Hana přistoupila k Adamovu boku a sevřela jeho loket oběma dlaněmi. Na rychtáře se podívala s dokonale hranou výčitkou.

"Stále držíme smutek, pánové. Lord Lambert i já jsme čekali vřelejší přivítání. Byla bych ráda, kdybyste teď odešli. O vašeho syna, pane Ratliffe je dobře postaráno, zítra navečer ho přijďte navštívit." Poslední oznámení patřilo Thomasově otci. Adam ani Hana nepředstírali, že je jim jeho přítomnost milejší. Víra a vděk, nebo důkaz, i Hana už věděla, co má větší sílu.

"Nenechá to jen tak být." Žena se prošla po síni, zastavila se u robustní komody, na které stálo několik číší. Jednu z nich zvedla a přetočila do několika stran, aby si ji pořádně prohlédla. Stále ještě dýchala ústy, člověčí pach ustupoval z prostoru velmi pozvolna.

"Ratliff ho přesvědčí," namítl Adam. Samozřejmě že věděl, že se Brennet jen tak nevzdá.

"Dám si rychtáře k večeři," ušklíbla se Hana. Ani Adam se neubránil úsměvu. Tak jednoduché řešení. Zabít rychtáře. A s ním i pak celou vesnici. Adamovy chuťové pohárky zatleskaly nadšením, hlava se zatočila slastnou představou.

"Možná to tak nakonec dopadne."

"Dokud tu bude ten kluk, mohli bychom být v bezpečí. Asi ti budu muset dát za pravdu," přiznala Hana. Adam přistoupil blíž a objal ji kolem pasu. Miloval ji, když dokázala připustit, že měl pravdu.

Zbytek noci strávili v Hanině ložnici, hráli kostky. Před úsvitem se šel Adam ještě podívat na Thomase. Přichystat další dávku hojivého vína.

Hřálo ho vítězství a sužovaly obavy. Zatím to bylo příliš snadné. Hana navrhla, že rychtáře zlomí, jenže když naposledy zlomila muže tímto způsobem, shořel jejich dům. Lámala kováře tak dlouho a usilovně, dokud pod jejími ostrými zuby nezhasl život jeho ženy. Pak už zůstal jen nepatrný prostor pro útěk. Adam netoužil po změně domova, zde se mu líbilo. Stejná taktika byla tedy nepřípustná.

Jejich pojistka ležela v hostinském pokoji. Pojistka a zároveň zkáza. Kolik času tyto dva mezníky dělilo, zůstávalo ve hvězdách.