LOST BOYS V.

Tak a máme tu závěr Lost Boys. Chci moc poděkovat za přízeň, kterou jste téhle tak trochu podivné, tajemné a v neurčitém žánru psané povídce věnovali. Jsem za to moc ráda, vidím, že upírská tématika se vám líbí, tak snad se někdy pustím do něčeho dalšího. Teď nemluvím o Destiny, to je stále otevřená záležitost, vzhledem k nedostatečným konzultacím s mým poradcem:-( Snažím se tu dobu, než bude další díl, vyplnit jinými povídkami, jistě jste si všimli:-D takže počítám, že zítra už byste tu mohli očekávat zase něco nového!

Tak a teď k písničce, k téhle poslední části. Je krapet melancholická, ale myslím že se hodí. Užijte si poslední díl a zase někdy napřečtenou:-)

http://www.youtube.com/watch?v=yuSvjgjzeio bohužel vkládání zrušili, takže jen takhle:-(

* * *

Zatočil se s ním celý svět, když ostré zuby projely jeho kůží. Pořád v něm ještě doznívala euforie z prožitého orgasmu, cítil Adama v sobě a jeho krk byl v jednom ohni, víc než doposud. A ten žár se začal rozlévat do celého jeho těla. Ne, jako kdyby mu Adam život vysával, ale naopak dával. Byl to snad prvotní jev, než se všechno obrátí ke špatnému a začne pomalu umírat? Jak bolestivá ta smrt bude?

Adam sebou škubnul, najednou slyšel všechny Tommyho myšlenky. Netušil proč předtím vyslovil ten příkaz, proč Tommyho pobízel k tomu, aby utekl, vystavoval sám sebe hroznému nebezpečí dlouhého utrpení, než by si za něj našel náhradního dárce. I tak to řekl! Jenže pak z Tommyho úst vyšla naprosto dokonalá slova. Taková, co by odzbrojila nejednoho upíra, Adama samozřejmě taky. Chvíli se na Tommyho koukal, jejich těla byla pořád spojená, cítil neuvěřitelné vzrušení, rozkoš a zároveň si nebyl jistý, jestli chce pokračovat, než zvítězila jeho přirozenost. Přimáčkl se k Tommymu co nejvíc to šlo, projel jím zvláštní pocit, když si blonďáček propletl svoje prsty s jeho, jakoby jeho srdce zaplesalo a pak přitiskl nejprve rty k té nádherné, pulsující tepně na hladkém krku. Několikrát ji něžně políbil a pak se do ní konečně zakousnul...

Myslel si, v první okamžik, že od Tommyho odpadne, celé jeho tělo se roztřáslo. Ve slabinách ho až nepříjemně zabolelo, byl čas na uvolnění. V puse cítil takovou sladkost až ze mu z toho zamotala hlava, Tommyho krev chutnala jak med a pálila jak ranní slunce, skoro to vypadalo, že mu schoří jazyk, ale nepřestal. Sál jako smyslů zbavený, Tommyho prsty v jeho vlasech začaly být mnohem drsnější, doslova mu je škubal z hlavy. Znovu do něj přirazil, jednou, dvakrát....a pak se dostavilo uvolnění, velice příjemné...nejdřív, než se do jeho těla vrátila prázdnota, kterou nemohlo ukojit ani sto litrů té nejlepší krve. Proč to měl vždycky tak? Možná že zase nabil dostatek sil, aby mohl přežít další den a noc, jenže společně s tím prázným pocitem z toho neměl ani trochu radost. A bohužel u Tommyho byly tyhle pocity desetkrát silnější. Odtrhl se od poraněné kůže! Zrychleně oddechoval a nevěřícně hleděl na tu spoušť, kterou po sobě zanechal. Stále zběsile pulsující tepnu na tom nádherném krku, kterému vlastně nikdy nechtěl ublížit.

"Co se stalo?" zašeptal Tommy a propustil ze svých prstů Adamovy vlasy. Nechal ruku volně klesnout dolů a i když to bylo dost namáhavé, otočil se k Adamovi čelem. To co uviděl mu vyrazilo dech!!

Ta krásná tvář byla celá od krve, Adamova ústa doširoka otevřená a v nich nepřehlédnutelné tesáky taktéž obalené jeho životadárnou tekutinou. Ne, tohle se mu nemohlo zdát, vždyť to bylo tak skutečné, cítil se neuvěřitelně šťastně, předtím a teď...jeho mozek ovládla hrůza. Koukal do Adamových nepřítomných zlatavých očí a jedna ruka mu vyletěla ke krku, kde se prsty shledal se dvěma malými, ovšem hlubokými rankami.

"Já...jsem hrozně zmatený, bylo to...úžas...!"

"Mlč Tommy!" přerušil ho Adam hrozivým hlasem. Sklonil hlavu a zadíval se na polštáře, na kterých klečeli.

"Adame...!" nenechal se blonďáček odbýt a zvedl ruku k jeho tváři, chtěl ji pohladit, jenže ji Adam dřív zachytil, dost surově sevřel mezi prsty jeho zápěstí, až Tommy zasyčel bolestí.

"Co je to s tebou, proč jsi to nedokončil?!" nenechal se mladík zvyklat nenadálou změnou nálady muže, který před ním klečel a pořád ještě rychle dýchal, krev na jeho rtech pomalu zasychala.

"Slyšíš se, co povídáš? Dyť se mě bojíš, vidím do tebe, slyším všechno na co myslíš!" ohradil se Adam a zvedl hlavu, v jeho očích bylo pořád prázdno, ani jeden výraz, nic podle čeho by Tommy poznal, co se mu odehrává v mysli. Nebylo mu ani trochu jedno, že vzbudil u Adama tenhle dojem.

"Možná trochu, zprvu...nevěřil jsem tomu, necítil jsem žádnou bolest, když jsi mě kousnul, spíš příliv obrovské energie a pak když jsem se na tebe kouknul, měl jsem pocit, že jsem se probudil do nějakého špatného snu, jenže...!" zarazil se, Adam pořád svíral jeho ruku ve své, jeho stisk ale trochu povolil. Pokusil se mu vymanit a když se mu to podařilo, znovu ji zvedl a tentokrát už se Adam pohladit po tváři nechal.

"Říkáš si o smrt a ani si to pořádně neuvědomuješ, Já tě musím zabít rozumíš? Protože tak to prostě chodí, tak je to dané!" přivřel oči a trochu se k Tommymu naklonil. Nasál jeho vůni, byla pořád stejně opojná.

"Tak proč jsi to nedokončil sakra? Zpytuješ tu svědomí, ale necháváš mě přitom záměrně trpět?" Tommy strčil do jeho ramene, že sebou Adam nepatrně trhnul.

"Nemůžeš trpět, ještě ne...říkal si sám, že se cítíš silný...!" Adam nechápal.

"Ty to asi nechápeš co? Celou tuhle noc jsem si vysnil, věděl jsem, že se něco takového jednou stane, ne upíři, ne všude spoustu krve...ale že potkám tebe a celý můj život se změní. Prodlužuješ moje utrpení tím, že mě zabíjíš pomalu, protože dokud žiju, žije i moje naděje, že budu s tebou. Nedokážeš si představit jaká to jsou muka, vědět, že to tak nemůže dopadnout. Chtěl bych všechny další chvíle svého života zažívat to co teď, ale vím, že to tak nebude a ty mi dáváš jen falešné naděje!" v Tommyho žilách se začala vařit krev, tedy ten zbytek, který mu ještě Adam nechal. Chytil ho za tváře a přimáčkl si jeho hlavu ke krku.

"Saj, do poslední kapky, dodělej to!" poručil mu naštvaně, i když v jeho hlase víc převládalo zoufalství. Odpíral si poslední okamžiky s mužem, do kterého se na první pohled zamiloval. A to se mu stalo osudným. Raději zemřít rychle, než čekat a doufat v nic! Jeho myslí se prohnal obrovský zmatek, který ho donutil povolit svoje sevření, nejdřív mu vůbec nedošlo, že se mu Adam vytrhl. Ten na něj upřel nechápavý pohled a odtáhl se. Rychle se doplazil k okraji polštářové postele a vstal.

"Jestli umírám a ty mě necháš trpět, navždycky si to budeš vyčítat, víc než každou jinou smrt, kterou jsi zavinil!" probodl ho Tommy vyčítavým pohledem a pevně stiskl rty k sobě. Necítil se špatně, pořád v jeho těle ještě kolovala nová energie a ten příjemný pocit, ale bylo mu odebráno moc krve, aby to jeho organismus mohl přežít.

"A co po mě chceš? Abych tě vážně zabil?" vytřeštil na něj Adam oči, v ústech stále tu podmanivou chuť. Proč to prostě nedodělal? Jeho život by šel dál, zítra přece zabije dalšího člověka, kterým se nejprve nakrmí, co se to s ním dělo?!

"Ano, nebo ze mě udělej to samé co jsi ty!"

"To nemyslíš vážně!" vyprskl Adam a dal si ruce v bok. Nemohl to přece Tommymu udělat, kdyby věděl jaké je utrpení být upírem, nikdy by tohle nežádal, nevěděl co povídá, mluvila z něj...láska?

"Neptej se mě, jestli něco myslím vážně, celou noc jsem se ti podvoloval, nic jsem po tobě nechtěl...ach..........." v tu chvíli se Tommyho tělo roztřáslo ještě víc. Všechna slast, energie a úžasné pocity byly najednou pryč. Upadl na záda a třas se změnil v křeč. Všechny jeho svaly se opět napnuly, ale nebylo to takové jako při sexu, kdy se tím snažil jen oddálit ten nejvyšší bod svého vzrušení, napnuly se proti jeho vůli, jako kdyby vůbec nepatřily do tohodle těla.

"Tommy!" vykřikl Adam a v mžiku byl u něj. Co to jenom provedl? Dávno už to měl dodělat, Tommy byl přece ten poslední člověk, kterého by chtěl nechat umřít v bolestech, nebo něco jiného. Ne, na to se do něj moc zamiloval, aby mu dal věčný život. Jednou by přišla chvíle, kdyby to Adamovi vyčítal. Přišla by chvíle, kdyby po něm chtěl, aby se ho pokusil zabít znovu, nebo by se sám vystavil nebezpečí, což by znamenalo nové utrpení, stokrát horší než vědomí, že nikdy nezestárne a nezemře.

"Adame!" z Tommyho hrdla se vydral bolestný povzdech. Jeho srdce se rozbušilo jak šílené, nejspíš se ještě pokoušelo napumpovat trochu krve, už ale vědělo, že tohle jsou jeho poslední vteřiny.

"Tommy...nemůžu to udělat, nezlob se, nenechám tě trpět celý život!" Adam se přiblížil ústy k jeho krku a zavřel oči. Posledních pár kapek a pak bude konec.

"Ne...nebudu trpět, když mě necháš, abych tě miloval!" zastavil z posledních sil Adama, který už se chystal zakousnout do jeho krku. Jejich pohledy se na okamžik setkaly! Oba plné otázek a možná i odpovědí, ani jeden z nich nemohl tušit, co se bude dít dál, tuhle schopnost neměli ani upíři.

Tommy se lehce pousmál a pak zavřel oči. Jeho mysl pohltila černočerná tma, už nic necítil, ani bolest, ale ani radost, jen se mu před očima začala míhat tahle noc znovu od začátku, jako kdyby si jí podvědomí chtělo zapamatovat co nejvíc...

"Tommy!!"

"Adame?"

"No tak prober se...lásko!" Tommy se přistihl, že si v duchu hláskuje každé slovo, které Adam právě řekl, to poslední vyloudilo na jeho rtech sladký úsměv. Nechtělo se mu ještě otevírat oči, to ten sen...tak živý, tak dokonalý!

"To už je večer?" promluvil pomalu a zvedl ruku do vzduchu. Věděl že někde nad sebou narazí na Adamův obličej, moc ho chtěl pohladit.

"Ano zlato a dneska nás čeká večírek, na který ses tak těšil...copak se ti zdálo, trochu jsi sebou házel, chvílemi ses usmíval, chvílemi mračil...!"

"Zdálo se mi o nás!" přerušil ho Tommy a konečně otevřel oči. Adam se skláněl nad ním, v jejich velké masivní posteli s nebesy a se zájmem si ho prohlížel. Jak miloval tuhle tvář, vlastně celého člověka kterému patřila. Vybavilo se mu najednou tolik věcí, které na něm miloval a které s ním rád dělal, že by to vydalo na vlastní encyklopedii.

"Tolik ti to závidím!" posmutněl Adam a lehl si vedle Tommyho. Ten se k němu přitulil, položil si hlavu na jeho prsa a spokojeně zafuněl.

"Tohle nemusíš miláčku, zdálo se mi o našem prvním setkání!" pousmál se Tommy nejprve, ale pak jeho úsměv trochu potemněl. Bylo mu líto, že Adam nemohl prožívat své vlastní sny, nestal se upírem dobrovolně, tudíž na tuhle lidskou výsadu neměl právo. Tommy vložil svůj život do Adamových rukou, rozhodl se z vlastní vůle, zůstaly mu sny, ale to byl asi tak mezi nimi jediný rozdíl. Tenhle sen působil pokaždé neuvěřitelně živě, všechno v něm bylo jako tenkrát, do posledního detailu, včetně Tommyho zmatených myšlenek!

"Ještě že mám tak dobrou paměť!" zamumlal si Adam spíš pro sebe a objal svého blonďáčka kolem ramen. Ten se na něj podíval skoro psíma očima.

"No a máme v plánu něco zítra? Že bychom si to zopakovali!" navrhl Adamovi, který se hned na to blaženě pousmál.

Kdy hráli jejich první noc jako divadelní představení sami sobě naposledy? Nebylo to minulý týden? Adam zavřel oči a nasál Tommyho vůni, která mu to všechno okamžitě připomněla.

Nic se nezměnilo, snad proto, že z toho měl takový strach. Ještě dlouho potom si vyčítal, že nechal Tommyho tak trpět, když to stejně nakonec udělal...dal mu svoji krev a nebe se jednou provždy zavřelo i nad Tommym. Zůstaly všechny pocity, všechny emoce i pocit šílenství z lásky k tomu druhému. Nevytratily se ani ostatní smysly, kterými se navzájem vnímali...momentálně Adama opíjela Tommyho smyslná vůně, ač neměla s krví už nic společného.

"Dobře, zítra...!" přikývl a políbil Tommyho na čelo.

Tommy - dlouho jsem se cítil tak sám! Jak ta poslední opuštěná kočka bez svojí smečky. Měl jsem vizi, jak mě k sobě připoutá jeden muž, jak si mě podmaní, abych byl jen s ním...stal se jeho otrokem, druhem...podřídil jsem se mu jeho způsobem, bylo to jednoduché, stačilo se do něj jen zamilovat!