Krvavý polibek prolog

A je to tady, moji milí. Extasy se pustila do Snarry kapitolovky. Jak k tomu došlo? No, mám teď při dojíždění víc času na čtení, tak jsem se vrhla na Snarry a asi mě to inspirovalo. A jak už jsem tu několikrát naznačila, tento pár mi rozhodně není lhostejný.

Pro ty, kteří to budou číst, musím přidat krátkou anotaci. Jo a nemějte strach, další díl Adommy upírovky už je téměř hotový, takže o něj samozřejmě příští víkend nepřijdete.

No a teď ke Krvavému polibku.

Rozhodla jsem se navázat na konec celé série. Je rok a půl po válce a Harry neví, co se svým životem, protože se kdysi dozvěděl jisté okolnosti, které změnily jeho pohled na všechno, co se kdy stalo a ještě stane.

Navázání na samotný originální příběh znamená, že je momentálně všechno tak, jak by to asi mělo být, ačkoliv se to vůči Snarry fandomu může zdát poněkud kruté a nezvratné. No, ale není všem dnům konec, že? Pokusím se v povídce využít toho, že svět čar a kouzel nabízí široký prostor pro fantazii ;)

Pozn.: Všechna práva na postavy, či speciální názvy a výrazy, které jsem si nevymyslela sama, patří J.K.Rowlingové

Pozn. č.2: Není to upírovka! ;)

---

Prolog

Miluji ho. Tak moc, až to bolí. Tu bolest jen stěží dokáže mé srdce snést, ale zatím přežívá. Proč? Protože má snad naději?

Nikdy mu to neřeknu, nepodívám se do jeho tmavých očí a nevyslovím ta dvě pro někoho kýčovitá slůvka.

Miluji tě.

Nevím, jestli by je slyšel rád, nebo nad nimi s nevraživostí svou vlastní ohrnul nos. Nevím vůbec nic, jen to, co cítím. A nejspíš se vytouženou odpověď ani nedozvím.

Protože… Severus Snape je mrtvý.

Harry se vidličkou nimral ve svých míchaných vajíčkách, nestrategicky přesouval kousky opečené slaniny z jedné strany talíře na druhou, hlavu podepřenou dlaní, pohled zamyšleně položený na hladině černé kávy. Pohyb před ním obnovil jeho pozornost.

"Přemýšlela jsem." Ginny Wesleyová zasedla za stůl na opačné straně a položila před sebe talíř se svou porcí. Harry k ní konečně vzhlédl. "Udělám to," dodala vážně. Cítil, jak se mu do tváře vlévá upřímná vděčnost. Už ani nedoufal.

"Děkuju," vydechl.

"Ty víš, že budu vždycky stát při tobě," pousmála se mladá žena smutně. Ano, Harry to věděl a také věděl, že se to proti ní jednou obrátí. V okamžiku, kdy mu dojdou síly. "Kdy?" zadívala se na něj trpělivě s pozvednutým půvabně zrzavým obočím.

"Co nejdříve?!" Nechtěl to na ni vybafnout, musel jí dát na výběr. Čas na rozmyšlenou už dostala, ale provést to, bylo složitější. Přijít do Bradavic jen tak? Bez předchozí zprávy a vysvětlení účelu návštěvy? Možná byl ten Chlapec, co přežil, vyhrál nad Voldemortem, získal Ginny Weasleyovou a momentálně netušil, co provést se svým životem, ale to mu pochopitelně neotvíralo každé dveře. A i když zrovna v případě Bradavic něco takového neplatilo, Harry nic nebral jako samozřejmost. Napíše Minervě McGonagallové dopis. A velmi slušně a nenuceně ji požádá o schůzku. Ředitelka ho jistě přijme.

"Měl bys něco sníst," pobídla ho Ginny starostlivě.

"Ano, já vím, omlouvám se, že…"

"Mně nemusíš nic vysvětlovat, Harry. Pro všechny je to pořád dost těžké. Hodnotu hledání útěchy v míru může zvýšit jen čas." Natáhla se přes stůl a pohladila Harryho po ruce. Pokýval hlavou, protože s ní v podstatě souhlasil. Problém byl v tom, že ačkoliv chápala, nevěděla ani polovinu z toho, co Harryho skutečně trápí. A on jí to nemohl říct.

Po snídani se odebral do obývacího pokoje jejich mudlovsky zařízeného bytu a zasedl k psacímu stolu, napsat ředitelce Bradavic zprávu. Bylo velice důležité, aby volil správná slova a zároveň jeho bývalá profesorka přeměňování nesměla poznat, že se o to snažil. Dopis zkrátka musel působit přirozeně.

Vážená paní ředitelko,

Už je to nějaký čas, co jsem ze školy pryč. Asi vás nepřekvapí, že se mi zastesklo a rád bych se do hradu znovu podíval. Také mám jistou záležitost, o kterou bych vás rád požádal, a proto se na vás obracím s prosbou o osobní schůzku přímo v Bradavicích. Vím, že už je teď všude bezpečno, přesto se o té záležitosti raději rozmluvím, až se potkáme. Budu čekat na vaši odpověď.

Se srdečným pozdravem

Harry Potter

Několikrát po sobě ještě dopis přečetl, poté zavolal Ginnyinu sovu a předal jí zamotaný svitek, opatřený svou pečetí. Od smrti Hedviky nepomýšlel na to, že by si pořídil novou sovu, věděl, že už by mu žádná další tak k srdci nepřirostla. Anebo přirostla a o to horší by pak bylo, se s ní zase loučit.

Naštěstí Ginnyina sova Oswald spolehlivě pracovala i pro něj, neměl si na co stěžovat. A těch dopisů zase od konce války tolik neposlal.

Jakmile pták odletěl, vydal se zpět do kuchyně. Ginny si cosi četla a při tom umývala nádobí od snídaně. Líbilo se mu, že pochytila některé zvyky od své matky, která také dokázala dělat víc věcí najednou. Například kroužit prstem nad hrncem s omáčkou, aby se poctivě míchala a současně s tím v druhé ruce držet knihu a studovat další dobré recepty. Ginny byla v tomto směru vycvičená. Měla naučených hodně receptů, takže pokud si něco četla, tak to byl většinou nějaký mudlovský román, nebo nová kniha zaklínadel.

"Budu v laboratoři," oznámil jí a odkráčel ke dveřím, vedoucím do podkroví. Už na schodech přemýšlel, jaké lektvary by měl dnes dodělat a jiné rozpracovat.

Kdo by to byl řekl, že Harry Potter někdy najde v umění elixírském takovou zálibu.

*

Neměl přehled o tom, kolik uběhlo hodin. Při oblíbené činnosti těžko hledíte na čas, snad jen později, když si uvědomíte, že existují i jiné věci, které je třeba udělat, snadno podlehnete splínu, že váš drahocenný čas na oblíbenou činnost vypršel.

Harry, spokojen se svou vykonanou prací za ten den; stručněji řečeno, dokončil dva druhy lektvarů na rychlejší růst vlasů a dva, co potlačují úzkost, bolest z nenaplněné lásky, plus mast na odstranění tetování nezpůsobeného černou magií rozpracoval, se vrátil do kuchyně, kde zjistil, že je v bytě úplně sám. Na stole ležel stručný vzkaz od Ginny.

Šla jsem k Hermioně a Ronovi. Nechtěla jsem tě rušit při práci. Vrátím se večer. Pusu.

V momentu, kdy dočetl poslední slovo, se na okenní tabulce ozvalo zaťukání sovího zobáku. Ihned poznal, že je to Oswald, takže mu šel otevřít. Sova vletěla dovnitř, v zobáku držela elegantní obálku s bradavickým emblémem na pečeti a stejnou rytinou v levém horním rohu na lícové straně. Velice obezřetně dosedla na jídelní stůl a tiše zahoukala. Jen pramálo toho měla společného s Ronovým puštíkem, který byl schopný narazit i do jediného stébla trávy uprostřed pouště.

Harry od ní převzal obálku a poděkoval. Bez meškání rozlomil pečeť. Byl to dopis od ředitelky. Nikdo jiný takové obálky v Bradavicích nepoužíval.

Drahý Harry,

jak jen tě může napadnout, ptát se mě na tak samozřejmou věc, jako je tvá návštěva v Bradavicích. Jsi zde vřele vítán a to i bez ohlášení. Ať už je účel tvé návštěvy jakýkoliv, budu se ti snažit vyjít všemožně vstříc. Pokud stále trváš na oficiální schůzce, viděla bych to na tuto sobotu odpoledne. Ráda si s tebou vypiji čaj a dozvím se, co je nového. Mrzí mne, ale také chápu, že ses neozval dříve. Těším se na naše setkání.

S přátelským pozdravem

Minerva McGonagallová.

Ps.: sovu už zpět posílat nemusíš, pokud ti tento čas vyhovuje.

Harry pomalu složil dopis a přitiskl si jej na prsa. Jako kdyby z něj cítil profesorčinu vřelost a lásku, kterou ho nepřímo těch sedm let zahrnovala. Každý z profesorů měl svůj zvláštní způsob, jak mu projevovat své sympatie, nebo také opačné emoce, ale u ní si byl vždy jistý. V jeho očích byla čitelná. Ta nejlepší profesorka, jakou kdy měl. A teď i skvělá ředitelka, svědomitě řídící prastarou školu čar a kouzel. Pokud někdy nahlédl do Denního věštce, četl jen samou chválu. Byl na ni opravdu pyšný.

Schoval dopis do šuplíku svého pracovního stolu v obýváku a pak se posadil na pohovku. S vědomím, co brzy přijde, se zahleděl před sebe. Pokaždé to tak bylo, když neměl nic jiného, nad čím by přemýšlel. Myšlenky se rozběhly do všech stran, přičemž každá znamenala stejný cíl. Cest bylo příliš mnoho, aby se dokázaly smrštit do jedné.

Jako v snách Harry zvedl své tělo z pohovky a přešel ke staré obývákové stěně, aby otevřel hlavní skříň. Stříbrná mělká mísa vyjela ven jako na povel a zastavila se těsně u jeho těla. Pravá ruka automaticky sáhla do kapsy kalhot a vytáhla drobný klíček, který pak Harry vsunul do zámku malého sejfu, nacházejícího se za myslánkou. Prsty najisto chňaply po maličkaté ampulce, jež se pak nakrátko láskyplně schovala v Harryho dlani. Pomačkal ji, pomazlil a následně její obsah nalil do myslánky. Vteřinu na to se za ním vypravil i on sám.

Spoře osvětlený pokoj působil trochu ponuře a depresivně, nicméně Harry ho neviděl poprvé, už si na ten zvláštní pocit z něj celkem zvykl. S netrpělivostí hleděl na vysokého muže, sedícího na křesle u krbu. Černé vlasy, jež mu padaly do obličeje, jelikož měl skloněnou hlavu, jako závoj skrývaly vchod do třinácté komnaty. Roztřesená ruka toho muže svírala sklenku s ohnivou whisky, nevypadalo to ale, že by ji chtěl vpravit do svých úst. Možná se bál, že by ten pohyb k jeho rtům nedopadl dobře.

Harry neodolal a přistoupil k němu blíž. Touha, odhrnout ty tmavé prameny a nahlédnout dál, než kdokoliv jiný byla neodbytná. A pak Harry pohlédl vzhůru. I tento úkon byl zcela automatický, protože jej už mnohokrát udělal předtím. Zase věděl, co přijde.

"Jednou mu to budeš muset říct," promluvila žena z obrazu, na nějž Harry zíral. I černovlasý muž vzhlédl, ale jen proto, aby té přímočaré ženštině věnoval nesouhlasný pohled. Konečně se napil své whisky, vlastně ji do sebe hodil úplně celou. Druhá ruka se ihned natáhla po lahvi, aby prázdnotu opět vyplnila zlatavým mokem.

"Ne," sykl Snape, vráska mezi obočím se zlověstně prohloubila.

"Řekneš mu to, vím to," trvala si žena na svém.

Harry si znovu vtiskl do paměti její podobu. Dlouhé havraní vlasy perfektně obklopovaly její alabastrově bledý obličej a táhly se v mírných loknách až k menším ňadrům, jež zhruba v polovině přetínal zdobený rám obrazu. Vlasy ovšem pokračovaly dál, takže si Harry nemohl představit, jak byly skutečně dlouhé. Z obličeje pak na cokoliv, co bylo v místnosti, hleděly dva uhlíky, orámované tmavými vějířky řas. Nos té ženy byl poněkud zakřivený, ale neubíralo jí to na kráse, vlastně naopak, dělalo ji to nevšední a krásnou svým výjimečným způsobem. Úzké rty s nádechem olivového odstínu dotvářely kompletní důkaz o tom, kdo se na obrazu nachází.

"Neřeknu!" zavrčel muž pod obrazem. Harry se pousmál. Umíněnost byla jednou z předností jeho profesora lektvarů, pokud se to tak dalo nazvat. Někdy totiž umíněnost nemusí být na škodu, že?

"Pověz mi, co bys chtěl, synku. Kdyby cokoliv z toho, co teď je, nebylo a ty bys mohl udělat všechno, co teď udělat nemůžeš…"

"Pak bych si ho vzal," odvětil muž neochotně a nedočkavě zároveň. Jakoby studem se na svou matku na obrazu znovu podíval, jen aby se přesvědčil o tom, že ona se na něj nedívá tak, jak by se jiné matky dívaly, kdyby se něco podobného dozvěděly. Její oči byly vlídné a chápavé. A pobízivé. Jak jen mohl odolat, nepromluvit si s někým o tom, co už tak dlouho v sobě skrýval?

"Vzal bych si ho. Snažil bych se mu ukradnout jeho srdce. Snažil bych se… ano, to bych chtěl… udělat z něj svého. V každém ohledu. Já…" Snape se zarazil a napil whisky, jakoby mu z těch slov vyprahlo hrdlo. Pak pokračoval. "Zkazil bych ho," vydechl trýznivě.

"To si myslíš jen ty, drahoušku. Nejsi zrovna vzorem očividné vlídnosti, ale máš spoustu jiných lidských vlastností. A oba víme, jak je důležité, skrývat vše pod pokličkou. Mimo to, i ve vztazích musí existovat rovnováha. S milým přístupem jen těžko dosáhneš potřebné dravosti," ušklíbla se žena.

"Ne!" namítl Snape ostře. "Tuhle tvář mu nikdy neukážu. Nikdy se nedozví o mé slabosti!"

"Nazýváš lásku slabostí? Jsem snad slabá žena, protože tě miluji?" podívala se na něj matka vyčítavým pohledem.

Harry zvedl ruku a přidržel ji nad Snapeovým ramenem. Kdyby ji pustil dolů, propadla by se, takže si ten pocit vychutnával pouze ve své mysli.

"Nikdy jsem ti o tom neměl říkat. Nejsem typ, co se svěřuje."

"Jaktěživ se to žádná živá duše nedozví, máš mé slovo," odvětila matka s lehkostí v hlase.

Harry tentokrát přesunul svou dlaň nad Snapeovu hlavu a zkopíroval její tvar pohlazením. Opět se ho nedotkl, protože nemohl, ale bylo to tak zatraceně dobré, smět tu být a ještě tak blízko.

Napadlo ho, že už by měl asi jít, pokud nechtěl, aby ho Ginny viděla, sklánět se nad myslánkou. Samozřejmě věděla, že ji doma mají, ale důvod, proč ji Harry využíval tak často, by se jí rozhodně nelíbil.

Zase zítra. Až Ginny odejde do práce, nebo na návštěvu své matky, či bratrů, pak se zase vrátí.

Harry narovnal tělo a otevřel oči. V první chvíli trochu divný a nevítaný pocit, ocitnout se zpět v realitě. Pokaždé to musel rozdýchat. Nechal myslánku zaplout zpět do skříně a zavřel obě dřevěná křídla. Bylo to za minutu dvanáct, protože jen chvilku na to se z kuchyně ozval Ginnyin hlas. Zdravila ho a oznamovala, že je doma. Harry jí vyrazil naproti, aby jí řekl, že je v sobotu očekáván v Bradavicích.

Ginny se pustila do přípravy večeře, velice ráda pro Harryho vařila a potěšilo ji, když byla odměněna pochvalou, nebo plným Harryho břichem, ačkoliv v poslední době se to stávalo jen zřídka, Harry prostě jídlo zanedbával. Když si vyslechl, co se bude k večeři podávat, omluvil se a opět zamířil do své laboratoře, ať na něj pak zavolá, až bude hotová. Když za ním zaklaply dveře, naplno se podal dozvukům vzpomínek, které stále okupovaly jeho mysl.

Věděl o tom téměř půl druhý rok. Tak dlouho skrýval to obrovské tajemství, které se neodvážil prozradit ani svým nejlepším přátelům Hermioně a Ronovi. Jednoduše proto, protože byl přesvědčen, že bylo určeno pouze jemu a nikomu jinému.

Velice nerad se vracel k události, jež pro něj stále byla bolestivá, vlastně den ode dne víc a víc, jak si začínal uvědomovat svou podstatu a důležitost, ale právě ona událost byla samotným prvopočátkem všeho. Byla jednoznačným mezníkem, který odděloval minulost a budoucnost. Tím, proč Harry najednou vnímal některé věci úplně jinak.

Vzpomínka, kterou si před chvílí přehrál, ačkoliv už ji znal nazpaměť a přesto ho nikdy nemohla omrzet, byla jen jednou z mnoha dalších podobných vzpomínek, které velmi pečlivě střežil a nikdy by nedovolil, aby opustily jeho hlavu. Jedině tam a také v zamčeném sejfu byly všechny ty poklady v bezpečí.

Ano, poklady. Snapeovy vzpomínky.

Harry se posadil k pracovnímu pultu, očima přelétl rozpracované lektvary a smutně se pousmál. Byl by na něj teď profesor hrdý? Kdyby ho viděl, jak dokáže celé dny sedět nad ingrediencemi a míchat z nich elixíry? Vždy ho ponižoval, netajil se tím, že pochybuje o jeho mizivém talentu vůči tak vytříbené disciplíně a Harry to snášel, protože… opravdu si myslel, že to tak je, že na lektvary jednoduše nemá. Ale co by Snape řekl teď? Harry byl den ode dne lepší a lepší. Pilně pracoval, zdokonaloval se. Chtěl se stát učitelem lektvarů v Bradavicích. Ano, tvrdil sám sobě, že to chce, ale samotná pravda se skrývala ještě někde hlouběji uvnitř. A měla co do činění s tím, co už půldruhého roku věděl.

Tu noc, kdy Severus Snape zemřel, předal Harrymu důležité vzpomínky, které mu měly objasnit Brumbálovo mnohdy podivné počínání. Ano, mladík se dozvěděl, že byl v podstatě jakýmsi pokusným králíkem, nebo ještě přesněji, zvířetem, které bylo těch celých sedm let cíleně vedeno na porážku, ovšem onu noc se dozvěděl ještě něco. A to něco shledal natolik zvláštním a kuriózním, že to nemohl nechat jen tak být. Častokrát ho napadlo, jestli to byl Snapeův záměr, nebo jen náhoda, ale pak si uvědomil, kolik oněch důležitých vzpomínek mu profesor zanechal a bylo po pochybnostech.

Někdy se Harry přistihl, že ho nenávidí, jak mu to vůbec mohl udělat. Jindy jen vstřebával záblesky a slova, co k němu přicházely a konejšily jeho emoce. Prvních pár měsíců bylo opravdu těžké, uvěřit něčemu tolik neuvěřitelnému, pak se dostavilo smíření a od něj už to k nutkání a posedlosti bylo jen krůček.

Jistě, jaké jiné jméno mohl svému zoufalému stavu dát, než posedlost?

Severus Snape, ten proradný učitel lektvarů, mizera nad mizery, nejlepší Brumbálův přítel a zároveň jeho vrah, smrtijed v přestojení… ten chlap ho měl rád. Ne, jinak, on ho tajně miloval. Miloval jeho, Harryho Pottera a vedl o tom nedobrovolné rozhovory se svou zesnulou matkou. A všechny ty vzpomínky, do jediné předal Harrymu, když umíral.

Bylo to vůči němu nespravedlivé, cítil to tak. Už tak měl dost výčitek vůči Snapeovi, že neprokoukl, o co celou dobu šlo, že jím byl v podstatě chráněn a stejně jako on, sloužil jen jako loutka v perfektně rozehraném loutkovém divadle. Ale navíc se dozvěděl tohle. Představte si, že na někoho sešlete kletbu, protože jste přesvědčení, že se ten člověk dopustil příliš špatných věcí a pak najednou zjistíte, že jste se ve všem zmýlili. Cosi vám otevře oči, ovšem na nápravu už je pozdě. Dokážete si představit tu bezmoc?

Harry necítil jen bezmoc. A plně si to uvědomoval. To, co ho ještě pořád drželo při životě, byla nezvladatelná touha, něco udělat. Změnit ten zatracený osud, ukázat jeho nepřízni záda, nebo ještě lépe, vysmát se mu.

Začal studovat lektvary, v tajném doufání, že nalezne způsob, jak… Bože, i on sám si připadal směšný… zvrátit smrt, sebrat jí to privilegium, které před rokem a půl dostala. Ano, přesně o to se pokoušel. Přivést Severuse Snapea zpět k životu a… zatraceně pořádně se mu omluvit za všechno, co kdy provedl ve své hloupé naivitě. Přijmout jeho city a přiznat se ke svým. Protože, dobrý Bože, on ho opravdu miloval. Stejně a ne-li zoufaleji, než Snape jeho.

Proč to muselo skončit takhle? Proč nedostali šanci? Někdy si Harry přál, aby ty vzpomínky nedostal. Sakra, uměl si ten mizera Snape vůbec představit, jak ho to bolelo?

Díky bohu, že tu byla ještě Ginny, v podstatě udržovala Harryho v realitě, aniž si to uvědomovala.

Její příjemný napůl dívčí a napůl ženský hlásek zavolal Harryho k večeři. Muselo jí trvat minimálně hodinu, než ji připravila, tak dlouho Harry opět setrvával ve svých myšlenkách, výčitkách a vzteku. Když na to přišlo, vlastně jí byl v tu chvíli vděčný.