Runnin 5.

Oki, dnes mám narozeniny, což není to úplně nejlepší, ale za ten rok jsem úplně zapomněla, co že se to 8. srpna celosvětově slaví. Je to ženský orgasmus, moji milí :D Příhodnější svátek na moje narozky už snad ani vyjít nemohl! No dobře, mužský by byl lepší, ale vzhledem k tomu, že chlapi s ním nemají takový problém jako ženy, tak jim asi nějaké to významné datum hned tak nepřipadne ;)

Užijte si víkend!

---

Líbí se mi, když se snažíš být mnou...

Z půlky láhve skotské, kterou Adam ztrestal, když dorazil domů, se do rána stala pořádná kocovina. Pod studenou sprchou stál asi půl hodiny, ale moc to nepomohlo. Snídani raději vynechal a nahradil ji šumivým aspirinem. Do práce dorazil s deseti minutovým zpožděním a s pořádnými kruhy pod očima, které už na dálku hlásily: Podívejte se na mě, pařil jsem celou noc!

Když přišel k Erikově stolu, parťák se na něj soucitně zadíval a povzdychl si.

"Máš štěstí, že tu dneska šéf není. Určitě by ho zajímalo, proč jeho oblíbený poručík strávil poslední noc ve skotské společnosti."

"Hlavně v tom nehledej problém." Zamračil se Adam. Erik mávl rukou a otočil se ke svému stolu.

"Já tě znám, Adame. Jestli máš nějaké problémy, tak určitě ne s alkoholem. Jestli sis to užil, tak jsem jenom rád."

"Užil," utrousil Adam unaveně a šel si uvařit kávu. Erik ho následoval.

"Přišel za mnou do našeho baru," začal Adam nejistě. Nevěděl, kolik toho může parťákovi říct.

"Kdo?" nechápal Erik.

"No, Kame. Tvrdil mi, že mě hledal, ale nic jsem z něj nakonec nedostal a odešel stejně narychlo jako včera v poledne."

"Ten kluk je tajemnější víc a víc," uvažoval Erik nahlas.

"Ani mi nemluv," povzdychl si Adam. "Měl rozpuštěný vlasy a žádný klobouk. A taky si doma nechal kabát, přišel jen v těch jeho kožených kalhotách a tričku."

"Zajímavý, to musel vypadat moc sexy," ušklíbl se Erik. Adam se na něj zamračil a dloubl ho do žeber.

"Příště mu dám klepeta a odvedu sem. A nepustím ho, dokud mi neřekne, kdo opravdu je," zabručel Adam.

"A kdo si myslíš, že je? Musíš mít nějakou představu, když mu nevěříš," napadlo Erika. Adam se podrbal zadumaně na bradě a přelétl kolegu zmateným pohledem.

"Já vlastně nevím. Podle tebe by to mohla být nějaká nadpřirozená bytost, podařilo se mu přece Akanishiho přesvědčit, aby se přiznal, ale víš, že já na tohle nevěřím…"

"Tak co ti konkrétně vadí? Řekl svý jméno a snažil se spolupracovat. Co bys chtěl víc?" nechápal Erik. Adam mu musel dát v duchu za pravdu. Ten kluk si jen chránil své soukromí, nic víc v tom určitě nebylo. Nejspíš to dělal ten jeho zvláštní vzhled, že za tím Adam pořád hledal nějaké potíže.

"Dobře… Ale na co má třeba tu hůl? Je divná, prý dárek od otce. Večer ji měl u sebe a chránil si ji jak truhlu zlatých cihel."

"Má pro něj prostě zvláštní hodnotu, to je přece úplně normální. Ten řetízek, co nosíš na krku, taky bys o něj nerad přišel…" Erik sklouzl očima po Adamově tváři a krku ke klíčním kostem, mezi kterými si trůnil malý stříbrný přívěšek ve tvaru klíče. Adam jej sevřel v prstech, jako kdyby se bál, že mu ho Erik vykouká. Už nějakou dobu si sliboval, že koupí přívěsku delší řetízek, aby ho mohl schovat za tričko. Takhle byl moc na očích.

"Jo, dobrý, už tomu rozumím." Adam se od parťáka raději odvrátil. Naštěstí zrovna kávovar oznámil, že je káva hotová.

"Ještě jsi mi neřekl, od koho jsi ten řetízek dostal," vyrukoval na něj Erik se svou přirozenou zvědavostí. Adam zalitoval, že o té holi vůbec začal.

"Koupil jsem si ho," zalhal.

"Fakt? Aha, tak to jo. Já právě myslel, že ti ho někdo daroval. Někdo blízký, třeba máma, nebo…"

"Takový věci bych na sobě ani nenosil. Mám od mámy doma zlatý náramek, ale bojím se o něj, že bych ho ve službě ztratil, tak ho radši nenosím…" Adam se hrozně styděl. Takhle lhát svému kolegovi. Ale neměl na výběr, nemohl říct Erikovi pravdu. Jeho matka mu kdysi ukázala prstýnek, který by dostal v případě, že by požádal nějakou dívku o ruku, ale pak z toho sešlo, když se Adam přiznal ke své orientaci. Samozřejmě existovalo dalších pár šperků, které byly doma schované v maličké šperkovnici, ale žádný z nich pro něj neměl takovou hodnotu jako klíček, co nosil na krku. Osm let už ho nesundal.

Když se vrátili s Erikem do haly, u Adamova stolu seděl nějaký zamlklý muž ve středních letech s vystrašeným pohledem. Adam k němu co nejrychleji došel, postavil si hrneček na stůl a dal si ruce v bok.

"Co pro vás můžu udělat?" zeptal se. Muž se postavil a začal si mnout ruce.

"Byl jsem napaden," vyhrkl.

"Napaden? A kdy?" zhrozil se Adam.

"Dnes v noci!" odpověděl muž pohotově. Adam mu ukázal na židli, na které předtím seděl a sám se uvelebil na svém křesle.

"Posaďte se a řekněte mi, co se stalo," vyzval ho. Vyklepaný muž se nejdřív vůbec nehýbal, ale nakonec ho poslechl.

"Šel jsem z práce domů, v půl jedné, dělám ve večerce a ta má otevřeno do půlnoci, a když jsem míjel prádelnu u Lokyho, dostal jsem něčím do hlavy."

"Čím?" podivil se Adam.

"Koulí!" vyhrkl muž. Adam vyvalil oči.

"Koulí? Jakou koulí?"

"Takovou tou vodní koulí," upřesnil to napadený.

"Jako míčkem s vodou?"

"Ano!" přikývl muž. Adam pozvedl jedno obočí a našpulil rty.

"A nemohly to být nějaké děti? Tedy v půl jedné v noci asi ne, ale…"

"Taky jsem si to myslel, pane…"

"Poručík Lambert," představil se Adam pohotově. Muž pokračoval.

"Poručíku Lamberte. Nechal bych to být, jenže…"

"Copak?" Adama to začínalo zajímat čím dál víc. Taky jednou dostal vodním míčkem. Nějaké děti je házely z oken a on to schytal do zad. Když se to stalo podruhé, došel za jejich rodiči a děcka pak měla domácí vězení.

"Pojďte se na to podívat sám," vyzval ho muž a přitom si ukazoval na hlavu. Adam nechápal, co tím myslí, přesto vstal a obešel stůl.

"Na co se mám podívat?"

"Na moji hlavu, tohle se mi do rána objevilo ve vlasech. Je to přesně v tom místě, kam jsem dostal tím míčkem!" stěžoval si muž. Adam se k němu naklonil a opatrně uchopil několik pramínků světlých vlasů mezi prsty. Druhou rukou je rozhrnul a v ten okamžik strnul. Napadený měl na přibližně deseti centimetrech čtverečních úplně rozežranou kůži, jako kdyby mu ji spálila nějaká kyselina. Vlasy ale zůstaly neporušené.

"Můj bože, byl jste s tím u doktora?"

"Jistě, už mi na to něco dali, ale sami neví, co to je. Museli mi odebrat vzorek a výsledky prý budou zítra. Tak jsem šel zatím sem, nahlásit to," vysvětlil mu.

"To je dobře. Musíme to okamžitě sepsat. Také budu chtít vědět kontakt na tu nemocnici. Spojím se s nimi kvůli těm výsledkům," oznámil Adam muži.

Chvilku po tom, co napadený jménem Tal Rivers odešel, si k Adamovi přisedl Erik.

"Máme případ?" zeptal se tajemně.

"Zdá se, že jo. Pachatel napadl Riverse míčkem naplněným vodou, která obsahovala nějakou žíravinu. Po dlouhé době tu máme úmyslné ublížení na zdraví," poplácal Adam dlaní novou složku, kterou právě vytvořil. Sice musela jít ještě k šéfovi na schválení, ale to už byla jen formalita. Adam nemohl nahlas vyjádřit, že má radost z takového případu, ale opravdu cítil cosi jako vzrušení. Po zloději tropických košil to mohla být zajímavá adrenalinová změna.

"Myslíš, že ještě zaútočí?" zamyslel se Erik.

"Budeme doufat, že ne," zavrtěl Adam hlavou. "Dojedu se podívat na to místo, jestli se tam neválí zbytky toho míčku," navrhl. Erik přikývl.

"Já projdu prodejny s hračkami. Ani nevím, na jakém principu ty míčky fungují. Z jakého jsou materiálu, že se po dopadu rozbijou."

"Dobrej nápad, pak mi řekneš, co a jak." S tím se muži rozloučili a každý si šel po své práci.

*

V poledne byl ve staré loděnici celkem klid. Polorozpadlá menší nákladní loď, chátrající už několik let na břehu, nevzbuzovala mezi dalšími podobnými vraky moc pozornosti. Stála na konci vrakoviště a většinu času poskytovala útočiště zatoulaným kočkám. A také jednomu muži.

Kame se posadil do tureckého sedu na své provizorní posteli, vyrobené ze sudů a několika dřevěných prken a zadíval se ke schodišti, jehož velkou část osvětlovaly sluneční paprsky. Dnes si opravdu přispal, ale to bylo tím, že v noci prochodil téměř celé město. Byl prostě noční tvor. A přes den se skrývali i lupiči, násilníci a další individua, která ráda škodila ostatním.

Když se ke schodům podíval znovu, na tom posledním seděla mourovatá kočka. Její předení se v rozlehlém prostoru lodního podpalubí rozléhalo jako v kostele. A neméně hlučné bylo i zakručení v Kameho žaludku. Kočka přestala příst, zvedla se a odešla. Muselo jí dojít, že tady nažrat nedostane.

Kame se protáhl a zvedl z postele. Prsty si pročísl vlasy a hned si je stáhl do culíku. Ohlédl se po svém klobouku, jestli stále leží tam, kde ho před spaním zanechal a zevrubně se podíval i na sebe od špiček chodidel po prsa, prostě kam dohlédl. Věděl, že je jeho oblečení zastaralé, stačilo se projít po promenádě, nebo i ve městě, jenže na to, aby si mohl pořídit něco nového, neměl peníze. A hlavně je k ničemu dalšímu nepotřeboval. Snad jenom na nějaké normální jídlo. To, které měl včera večer za moc nestálo. Jíst výhonky různých rostlin bylo možná zdravé, ale žaludek mu to naplnit nemohlo.

Z provizorního stolku, který předtím sloužil jako velký kotouč na ocelové lano vzal svůj klobouk a posadil se s ním zpátky na postel. Přímo nad jeho hlavou se ozvalo dupání, které se začalo přibližovat ke vchodu do podpalubí. Kame ho celou dobu bez dechu provázel pohledem a pak se rychle schoval za sudy. Mohl to být on, ale co když ne? Když se neukáže, zvědavec to tu prohlédne a zase odejde. Anebo se jen majitel doku přišel podívat na chátrající lodě a zkontrolovat je. Prostě musel zůstat v bezpečí.

Když uslyšel kroky na schodišti, ještě víc se přikrčil.

"Kame!" uslyšel své jméno. Ten známý hlas mu rozvířil krev v žilách. Neřekl mu ho. Vůbec se o něm nezmínil.

"Co chceš?" vyskočil do stoje a rázně nakráčel do volnějšího prostoru podpalubí. Muž, který zrovna zdolal poslední schod, se zářivě usmál a založil si ruce na prsou.

"To je mi ale přivítání."

"Nezval jsem tě. A jak ses dozvěděl moje jméno?" zavrčel Kame. Druhý muž zvedl obočí a přešel k němu blíž.

"Neřekl jsi ho tomu policajtovi?" ušklíbl se. Kame vytřeštil oči a otevřel ústa překvapením. Mělo mu to dojít. Určitě je sledoval a slyšel. Ano, před policejní stanicí. Tam byli docela na ráně.

"Nech ho na pokoji, on…"

"Je to fešák, to se musí nechat," doplnil ho vetřelec.

"Ani se k němu nepřiblížíš!" zvedl Kame výstražně ukazováček.

"Už se stalo. Přiblížil jsem se, byl jsem takhle blizoučko," zasmál se muž a mezi palcem a ukazováčkem naznačil vzdálenost, kterou měl na mysli. Kame zalapal po dechu.

"O čem to mluvíš? Co jsi udělal?" přistoupil k muži a stiskl v prstech jeho ramena.

"Slyšíš? Co jsi udělal?" zatřásl s ním.

"Ale no tak, snad se nebudeš čertit. Jenom jsem ti ho trochu připravil. Nudil jsem se," vysvětlil mu.

"Co jsi udělal, tak mluv!" zatřásl s ním Kame znovu. Mladík se mu vymanil a odstoupil od něj na dva metry.

"Přiznej si to, je to zábava. Ty a já…"

"Nevidím na tom nic zábavného. Zneužíváš toho," okřikl ho Kame.

"To je jedno, jsem už takový. A hlavně jsem se opravdu bavil. Kde máš hůl?" rozhlédl se druhý muž po podpalubí. Kame svěsil ramena a otočil se k němu zády.

"Tady," ukázal na svou provizorní postel. Bílá hůl odpočívala na jejím okraji. Během spánku ji měl pořád u sebe.

"Můžu si ji půjčit?" vydal se vetřelec tím směrem. Kame ho ale zadržel.

"A co já tvoji?" natáhl po bílém předmětu v jeho pravé ruce prsty.

"Ne!" zasyčel muž a zacouval pro jistotu zpátky.

Jeden druhému se na několik sekund zadívali do očí, než se Kamemu podařilo uvolnit ramena a pak se posadil na postel.

"Takže, co jsi udělal?" zeptal se přísně. Druhý muž se opřel o sloup, co měl předtím za svými zády a zvedl jeden koutek do šibalského úsměvu.

"Coby, popovídali jsme si, popili… říká se tomu skotská, ale ty to radši nepij… no a nakonec jsem ho nechal na vážkách a odešel."

"Proč?" zavrčel Kame. Mladík zvedl ruku a odhrnul si z čela ofinu.

"Proto. Nevydrží to moc dlouho," připustil na oko své zklamání. I Kame zvedl ruku a dotkl se svého čela pod vlasy. Zatím se jich nepokoušel zbavit, klobouk ty dvě malé ohyzdnosti dokázal zakrýt a jediný způsob, jak udělat na chvíli své čelo hladké a čisté se mu ani trochu nezamlouval. Musel se smířit s tím, že je má. Musel si zvyknout na dva malé růžky, které k němu neodmyslitelně patřily. Stejně jako k tomu druhému.

"Vymyslel jsi dobré jméno, bratře," usmálo se jeho identické dvojče. Kame si nespokojeně mlaskl a odvrátil tvář.

"Nejsi můj bratr…"

"Ale patříme k sobě," vedl si druhý muž svou.

"Už se k němu nepřiblížíš, nebo…"

"Líbí se mi, když se snažíš být mnou." Mladík s rozpuštěnými vlasy se ušklíbl a přešel k posteli, na kterou se posadil. Ruce vložil do kapes a rozhlédl se.

"Mám nějaké peníze, můžeme si za ně pořídit lepší bydlení. Spávám ve staré boudě za smetištěm, hrozně to tam smrdí," odfrkl si. Kame na něj přivřel oči.

"Mně se tady líbí a ty si jdi kam chceš," mávl rukou.

Jeho dvojče se zvedlo po únavném přemlouvání o pět minut později a odešlo. I Kame se přichystal k odchodu. Musel za poručíkem Lambertem.