Runnin 4.

---

"Kdes byl? Mám hrozný hlad," postěžoval si Erik, jakmile Adam dorazil k jeho stolu. Kolega se na něj nechápavě zadíval.

"Hlad?" povytáhl Adam obočí.

"Jo, hlad, můj oběd, krůtí sendviče a salát. Nabídl ses, že mi to přineseš," připomněl mu Erik netrpělivě. Adam zavřel bolestně oči a plácl se do čela.

"Promiň, nechal jsem to v autě," omlouval se. Jak na to mohl zapomenout? Že by kvůli Kamemu? No jistě, naháněl ho několik bloků a pak přemýšlel, kam mohl zmizet, když se vracel zpátky. Na nějaké jídlo opravdu nemyslel.

Provinile pokrčil rameny a rozběhl se pro Erikovo polední menu ven. Byl zpátky za tři minuty.

Zatímco se parťák pustil do svého oběda, Adam se posadil na židli pro vyslýchané a svědky a chvíli Erika jenom pozoroval.

"Potkal jsem venku Kloboučníka," začal. Erik přestal na chvíli žvýkat a zahleděl se na něj zvídavým podhledem.

"Chtěl podat svědectví. To, který včera nepodal," pokračoval Adam nevzrušeně. Erik zakroutil očima, zakousl se do sendviče a při tom vrtěl hlavou.

"Trochu pozdě, ne?"

"To jsem mu taky říkal, ale prý netušil, že se už Akanishi přiznal."

"Vždyť se nám cpal do vyšetřovny!" ukázal Erik prudce na ony dveře. "A když vyšel ven, tak byl Akanishi jako vyměněný. Nebude mi tvrdit, že to nevěděl!" pohrozil jejich tajemnému svědkovi na dálku zvednutým ukazováčkem.

"Taky jsem mu to nevěřil, ale nechtěl se se mnou zrovna moc vybavovat. Prý se jmenuje Kame…"

"To vím, to už jsi mi říkal," přikývl Erik.

"Jo, ale on mi venku tvrdil, že se jmenuje jenom Kame. Chápeš? Křestní jméno i příjmení má stejný!"

"Takže se jmenuje Kame Kame?" vyhrkl Erik.

"Ne, jen jednou Kame, toť vše." Pokrčil Adam zoufale rameny. Připadalo mu absurdní, že se právě s Erikem dohadují nad jedním jménem, ale kdyby nebylo tak zvláštní a jeho majitel ještě víc, tak…

"Ty jsi ho sledoval?" zajímal se Erik. Adam přikývl.

"Jo, ale ztratil jsem ho na promenádě," přiznal poraženě.

"To mi pověz, co je tenhle kluk zač? Má divný oblečení, divný jméno, je to Japonec, co mluví skvěle anglicky…"

"Měl na sobě to samý co včera a…" Adam si vzpomněl na bílou hůl, kterou před nimi mladík nejspíš záměrně schovával. "… a viděl jsem v jeho ruce něco bílýho. Vypadalo to jako hůl, ale taková neobvyklá…" Adam ji nedokázal přesně specifikovat, protože viděl tu bílou věc jenom na dálku. "A hlavně, na co by ten kluk měl hůl, když chodil úplně normálně," uvažoval. Erik začal odpočítávat na prstech.

"Takže divný hadry, divný jméno a divná hůl… nenapadlo tě, že bychom si ho mohli proklepnout? Vzal sis od něj nějaký doklady?"

"Ne," zaúpěl Adam. "Chtěl jsem. Když jsi včera vyslýchal Akanishiho, tak jsem ho tu lámal, aby mi řekl svý jméno. Pak jsi přišel, abych ti pomohl s výslechem a další příležitost už nebyla."

"A co teď venku?" zvedl Erik obočí. Adam se na něj zadíval jako raněný jelen.

"Byl jsem v šoku, že se vůbec vrátil. On…"

"Líbí se ti?" zeptal se Erik se zájmem. Hned na to si vložil do úst poslední kousek prvního krůtího sendviče.

Adam na kolegu vytřeštil oči. Sakra, dělali spolu už přes dva roky a úspěšně se mu dařilo kamuflovat svou orientaci, tak co se zase posralo?

"Ne, nelíbí, jak to myslíš?" dělal překvapeného.

"Tak jak to říkám. Líbí se ti? Mně celkem jo, je to hezkej kluk. Tedy na kluky moc nejsem… Ale on má takovou pěknou tvářičku, takovou jemnou. Musíš uznat, že to není typickej chlap, jako třeba já, nebo ty. Je malej, drobnej…"

"To Japonci bývají…" rýpl si Adam. Erik zakroutil panenkami a pokračoval.

"… roztomilej, sladkej… Šukat zadek takovýho kluka nemůže být jiný, než šukat ho nějaký holce, co?"

"Dobíráš si mě? Jak dlouho už to víš?" zamračil se Adam. Erik si vzal do prstů druhý sendvič a zakousl se.

"Nějakou dobu už jo," připustil, když sousto spolkl. "Něco takovýho nemůžeš utajit, parťáku. Zvlášť, když se otočíš za každým trochu hezkým klukem. Ty si to možná neuvědomuješ, je to pro tebe přirozený, stejně jako když se já otočím za pěknou ženskou, ale okolí to samozřejmě vnímá. A kdo by mohl víc, než člověk, se kterým trávíš nejvíc času? Tvůj parťák?" Erik se poplácal dlaní na hrudi a zasmál se. "V první řadě mi to fakt nevadí, ale ne abys na mě něco zkoušel."

"To bych si nedovolil," vyhrkl Adam.

"A nechci, aby to nějakým způsobem ovlivňovalo tvoji práci." To už vyšší a také starší muž myslel naprosto vážně. Až Adama polilo horko. Netahal své soukromí do práce, ale i tak ho Erikův ledový pohled, který ono upozornění doprovázel, vystrašil. Dá si na to pozor i nadále. Stejně už o dobrou partii dlouho nezakopl a teď se aspoň nebude muset před svým parťákem tak hlídat, aby neprozradil, co je zač.

"Neboj se, vztahy na pracoviště nepatří, takže z mého hlediska jsi úplně v bezpečí," zasmál se Adam. Erik jen zavrtěl hlavou a poplácal Adama po rameni.

"Myslím, že jsi rád, že je to venku. Mohl jsi mi to říct. Přece na tom nezáleží, jestli máš rád víc kluky, nebo jenom kluky…"

"Tohle není můj oblíbený film, o kterým bych chtěl každýmu vyprávět, Eriku. Právě jsme si odbyli můj coming out. Ne, že bych na tom bazíroval, u našich už to mám dávno za sebou, ale říct to jen tak, na rovinu…"

"Právě proto, že na tom nebazíruješ, tak jsi mi to měl prostě říct… parťáku, jsem na kluky. Hotovo. Žádný sraní s tím, ne?" pousmál se Erik. Adam se kousl do rtu a rozhlédl po hale. Kolik lidí tady už to asi vědělo stejně dlouho jako Erik. Ne-li déle?

"Hele, rád bych tohle téma pro teď uzavřel, máme důležitější věci na práci," navrhl Adam. Erik se zasmál, znovu poplácal kolegu po rameni a pustil se do zbytku svého oběda. Adam se odebral ke svému pracovnímu stolu. Po cestě to vzal ještě přes kuchyňku, kde si nalil trochu kávy, jelikož si vzpomněl, že si v bistru pro sebe koupil donut bez polevy…

Zbytek pracovního dne proběhl v klidu. Až na jednoho zlodějíčka, který ukradl v supermarketu balík toaletního papíru a papírových kapesníčků, se nic vážnějšího nestalo. Adam navrhl Erikovi, že by si mohli po práci dojít na drink, ale parťák jeho nabídku odmítl. Prý má schůzku s jednou moc hezkou kočičkou, co ráda vystrkuje drápky. Adam si to vysvětlil po svém. Nejspíš měl Erik úplně poškrábaná záda.

Před odchodem Adam schoval do sejfu svou služební zbraň, jelikož usoudil, že už nebude zapotřebí, rozloučil se s parťákem a se strážníkem, který měl tu noc službu a vyrazil do baru, kam většina policistů z jejich okrsku chodila na pivo. Ten večer tam narazil pouze na Iasona a Fren. Stážníky, kteří měli na starost dopravní záležitosti a pokuty. Povídalo se o nich na oddělení, že spolu táhnou. Adamovi to ale bylo jedno, hlavně když do života nikdo nekecal jemu.

Usadil se k baru, na své oblíbené místo a objednal si dvojitou skotskou s ledem. Majitel baru, Ronnie, byl sympatický čtyřicátník nižšího vzrůstu, s hodně krátkými vlasy a větším bříškem, které vypadalo jako malý pivní soudeček. Dokonale se do baru hodil a taky uměl dobře naslouchat, čehož si u něj zákazníci hodně cenili. Když postavil před Adama skleničku, ve které zacinkaly tři kostky ledu, usmál se a zvedl obočí.

"Dneska bez parťáka?"

Adam přikývl a trochu se napil. Whisky ho příjemně zaštípala na jazyku a zahřála hrdlo. Neměl panáka už skoro celé jedno století.

"Taky jsem si všiml, že jste vyřešili toho košilového zloděje," pokračoval Ronnie.

"Jo jo, nakonec se přiznal sám," prozradil Adam. Moc toho o případu cizím lidem říkat nemohl, ale Ronnie byl jako vrba. Všechno si nechával pro sebe.

"Tohle je klidný místo, jsem za to rád. V Hollywoodu by tak hezky nebylo," zkonstatoval majitel a šel obsloužit další zákazníky. Adam se podíval na mobil, kde měl jednu nepřečtenou zprávu. Byla od jeho matky. Chtěla, by jí zavolal, až bude mít čas. Pokud by to bylo vážné, rovnou by volala, takže Adam opět schoval mobil do kapsy a rozhodl se, že jí zavolá hned ráno. Stejně už bylo docela pozdě…

Do deseti minut měl svůj drink vypitý a poručil si nový.

Se třetím už to riskovat nechtěl, takže jakmile zdolal druhou dvojitou rundu, objednal si u Ronnieho minerálku a ananasový džus.

Kdykoliv měl Ronnie chvíli čas, povídali si. Dělávali to běžně. Hlavně probírali, co je nového v politice, nebo i ve světě. Takové ty běžné věci.

Adama napadlo, že by se majitele mohl zeptat, jestli v poslední době neviděl v okolí divného kluka v klobouku a nemoderních šatech, popřípadě s bílou holí. Ronnie se nejdřív divil, že v LA už viděl hodně divných věcí a lidí, ale něco takového ještě ne a pak Adamovi odpřísáhl, že tohohle konkrétně by si určitě všiml a hned mu to nahlásil.

Adama barmanova odpověď nepotěšila. Neměl na Kameho vůbec žádné spojení. Netušil, odkud přišel, v záznamech také nic nenašel, projížděl je celé odpoledne, ale nikoho se jménem Kame v nich prostě neobjevil. Cítil, jak je z toho mrzutý. Sice mu trochu zvedlo náladu, že se jeho parťák konečně dohmátl jeho sexuální orientace, ale tohle ho teď trápilo mnohem víc. Selhal jako policajt. Nebyl schopný identifikovat živého člověka. U mrtvých to byl občas opravdu problém, ale u živých? Snad stačilo, vyžádat si nějaký doklad totožnosti, jenže to by si na to musel vzpomenout, když s tím klukem v poledne mluvil. Usmyslel si, že hned další den, pokud nepřijde nějaký případ, se pustí do pořádného pátrání. Vezme si auto a projede město křížem krážem. To by bylo, aby nenašel jednoho Japonce v klobouku.

Adam dopil minerálku namíchanou s džusem a vytáhl peněženku. Chystal se Ronniemu zaplatit, když si po své levici uvědomil pohyb. Otočil hlavu a vyvalil oči. Na barovou stoličku hned vedle té jeho se zrovna zvedal ten, na nějž celý večer myslel.

"Dobrý večer…" vydechl. Mladík se na něj obrátil celým tělem a přivřel oči. To samé udělal i Adam, protože kluk vypadal úplně jinak, než když se potkali před stanicí. Měl sice kožené kalhoty, ale horní část jeho těla byla oblečená pouze do jednoduchého trička a co víc, neměl na hlavě klobouk. Jeho dlouhé šedé vlasy byly rozpuštěné a rozprostřené po ramenou a ozářené bodovkami nad barem vypadaly, jako kdyby byly blond.

"Dobrý večer," odvětil mladík a pousmál se. Adam si všiml, že mu na kolenou odpočívá ona bílá hole, kterou u něj v poledne viděl. Neubránil se pohledu na ni a mladšímu muži to pochopitelně neuniklo.

"Vypadáte… jinak…" Adam se vrátil očima k mladé tváři, aby prozkoumal každý její milimetr. Snad na to teď bude mít víc času, blesklo mu hlavou. Ještě, že svůj poslední drink ucucával tak pomalu. Měl v plánu odejít už před čtvrt hodinou.

"Jak jinak?" nechápal Kame. Za barem se objevil Ronnie a zeptal se, co bude nový host pít.

"Dej nám ještě dvě skotské, Ronnie. Díky," poručil si Adam. Majitel rychle nalil do dvou skleniček hnědou tekutinu a postavil ji před muže. Pak takticky odešel.

"Nemáte klobouk," pokrčil Adam rameny.

"Nenosím ho pokaždé…"

"Ale, když jste seděl na stanici, docela jste si ho chránil," připomněl mu Adam. Mladík zvedl jeden koutek a pak si povzdychl.

"Neznám vás, nezlobte se, jsem jen opatrný."

"A teď už mě znáte?" reagoval na to Adam okamžitě.

"Dejte mi ještě trochu času, poručíku Lamberte." Mladík se na druhého muže zadíval prosebně. Jeho oči už nebyly tak zvědavé a opatrné, toho si Adam všiml hned. Možná na Kameho zapůsobilo i to druhé setkání před vchodem na stanici, napadlo Adama. Dokonce si naivně pomyslel, že ho v tomhle baru vyhledal sám. Teď ještě zjistit důvod proč?

"Vy jste mě hledal?" zeptal se na rovinu. Mladík se chopil skleničky a přiložil si ji k nosu. Evidentně na něj byl tah skotské příliš silný, protože se lekl a nechápavě se na obsah zadíval.

"Ještě jste to nepil?" pousmál se Adam. Kame zavrtěl hlavou.

"Je to jenom skotská. Trochu to bude pálit, ale druhý lok už dáte bez zašklebení," radil mu. Kame si položil okraj whiskovky ke rtům a opatrně se napil. Jeho obličej se zkřivil do bolestné grimasy. Pak se na Adama téměř vyčítavě zahleděl.

"Říkal jsem to," bránil se Adam a sám se napil svého drinku. Užíval si Kameho nevěřícného pohledu, když do sebe skoro půlku sklenky hodil bez hnutí brvou. Mladík ho okamžitě napodobil a pak se samozřejmě rozkašlal.

"No no, ne tak zhurta." Adam sebral Kamemu skleničku z ruky a postavil ji na bar.

"Ještě jste mi neodpověděl na otázku. Hledal jste mě?" zopakoval svůj první dotaz.

"Ano, hledal jsem vám, poručíku Lamberte," odvětil Kame.

"A proč? Chtěl jste mi snad něco říct k případu tropické košile? Nebo mi prozradit celé své jméno?" zkoušel ho Adam. Kame se natočil k baru čelem a začal si pohrávat s okrajem skleničky.

"Moje jméno?" zvedl obočí.

"Jo, vaše jméno, tvrdil jste mi, že se jmenujete jenom Kame."

"To je pravda," přikývl mladík.

"Máte nějaké doklady? Třeba pas, nebo řidičák?"

"Ne, to nemám," zavrtěl Kame hlavou. Adam dopil zbytek skotské a zamával na Ronnieho.

"Dal bych si ještě minerálku," objednal si. Ronnie vyplnil jeho přání a zase se ztratil.

"Musíte mít nějaký doklad totožnosti. A proč jste mě tedy hledal?" naléhal na něj Adam. Mladík se nervózně zavrtěl. Když i on dopil svůj drink, zamával na Ronnieho a objednal si jako Adam. Dokonce to i stejně řekl.

"Myslel jsem, že bychom mohli být přátelé," podíval se na Adama tak zoufalýma očima, až se druhý muž polekal. Řekl snad něco špatně? Vyděsil ho nějak?

"To samozřejmě můžeme, ale na to, abychom mohli být přáteli, toho o vás vím hrozně málo," vysvětlil mu Adam.

"A co byste chtěl vědět?" zajímal se mladík. Adamovi v hlavě začaly vířit otázky jedna po druhé. Nejraději by je na druhého muže vysypal všechny najednou.

"Kolik je vám let?" vyhrkl.

"Potřebujete vědět můj věk, abychom byli přáteli?" podivil se Kame. Adam naklonil hlavu do strany a zamračil se.

"Tak vaše celé jméno…"

"Nestačí vám to, kterým mě oslovují všichni?"

"Kdo všichni? Máte nějakou rodinu?" nabalil Adam další otázku na tu předchozí.

"Když nebudu mít rodinu, tak se se mnou nebudete kamarádit?" pozvedl Kame obočí.

"Možná se mi jako vašemu příteli nebude líbit, když budete takhle úskočný."

"Zatím jste nepoložil správnou otázku, poručíku Lamberte," usmál se mladík. Adam si povzdychl.

"Můžete mi tedy o sobě říct něco sám? Co považujete za důležité? K čemu je například tahle hůl? Nevypadáte, že byste ji potřeboval." Adam se pokusil po předmětu v Kameho rukách natáhnout ty své, ale nepodařilo se mu hole ani dotknout, natož ji chytit.

"Je to dárek, po otci…" Kame se na bílou štíhlou hůl se zajímavými rytinami na nejširší části zadíval téměř zbožně. Jako kdyby to byl nějaký poklad.

"Takže dědictví," upřesnil to Adam. "Váš otec už nežije?"

"Žije, ale je moc daleko," vysvětlil mu Kame.

"Moc daleko? V Japonsku?" hádal Adam. Mladík zvedl hlavu a své tmavé oči zasekl do jeho. Adam měl pocit, že v nich zahlédl zmatek.

"Ano, v Japonsku," přikývl nakonec Kame. "Promiňte, už budu muset jít?" začal sklouzávat z barovky. Adam ho chytil za paži a vrátil zpátky. Uvědomil si, že mu to nedalo ani moc práce. Oproti němu byl Kame opravdu malý a působil křehce a také lehce.

"Čeká na vás někdo? Před chvílí jste přišel."

"Ne, jsem sám," odvětil mladík neklidně. Pokusil se Adamovi vytrhnout, ten ho ale nenechal.

"Jste příliš záhadný na to, abych vás nechal jít." Kame na něj vytřeštil oči.

"Nemůžete mě držet!"

"Tak proč jsi opravdu přišel, když tu teď se mnou nechceš zůstat? Přátelé spolu kolikrát pijou i do rána. Neutíkají bez vysvětlení," vyčetl mu Adam. Kame se zarazil, v rukách stále svíral svou hůl. Chvíli měl Adam pocit, jako kdyby ji chtěl proti němu použít.

"Já… taky tě neznám a nic o tobě nevím," vyhrkl Kame. Adam zalapal po dechu. Tohle ho nenapadlo. Že by se ho jeho nový kamarád mohl bát. Jenže, on neměl co skrývat, kdežto u něj to vypadalo, že před ním tají něco hrozného, přinejmenším skutečnou totožnost.

"Jsem policista, to o mně říká hodně. Čím se živíš ty? Kde pracuješ?" zeptal se. Kame si promnul rty a sklonil tvář.

"Nikde," pokrčil rameny. Adam z něj začínal být čím dál víc zmatenější. Kdyby to byl duch, jak tvrdili ti stánkaři, tak by ho neviděl ani Ronnie. Kame byl z masa a kostí, ale až moc tajemný. Přestávalo se mu to líbit.

"Nemůžeš najít práci?" zeptal se.

"Ano, sehnat práci je těžké," přiznal menší muž.

"Tak ti s tím pomůžu. Od toho jsou přátelé, aby si pomáhali," nabídl se mu.

"Ne, to je v pořádku, ale děkuju. Zvládnu to sám,"

"Mluvíš skvěle anglicky, narodil ses tady?" zkusil se Adam zeptat na něco dalšího. Tentokrát se Kamemu podařilo vytrhnout a seskočit ze stoličky. Když Adam udělal to samé, menší muž mu položil dlaň na prsa, aby ho zarazil a přivřel oči.

"Pro dnešek to stačí," řekl přísně.

"Co stačí? Provedl jsem něco? Řekl jsem něco špatně?"

"Brzy se zase uvidíme, poručíku Lamberte," oznámil mu Kame, aniž by reagoval na předchozí otázku. Pak se otočil na podpatku a vyrazil ke dveřím. Adam chtěl běžet za ním, jenže neměl zaplaceno a Ronnie se potuloval mezi hosty, sedícími v boxech. Než vyrovnal svou a také Kameho útratu, musel být jeho nový záhadný kamarád desetkrát v Japonsku.

Naštvaný a rozervaný zmatkem se vydal domů, kde si otevřel další láhev skotské…