Runnin 10.

Konečně jsem zpátky! Doufám, že se na mě nezlobíte, ale okolnosti mě trochu pozdržely ve psaní. V první řadě jsou to ještě doznívající zážitky z Francie a pak jeden zdravotní problém, který už se se mnou táhne od Prideu :( Mám totiž zablokovaný záda a nejhorší je teď pro mě sedět u kompu, takže jsem tenhle díl psala na etapy. O Paříži bych sem chtěla dát nějaký článeček, pokud by byl zájem, ale musím ho nejdřív připravit a vybrat nějaký fotky, což bude nadlidský výkon. Nafotila jsem jich totiž kolem pěti set :D

No, prozatím pokročíme v příběhu. Dnešní díl nám zase něco málo objasní ;)

---

Adam postavil Kameho na zem a jeho ruce sklouzly k útlým bokům.

"Eh, omlouvám se, nevím, co to do mě vjelo…" vytřeštil na něj oči plné zmatku. Kame ty své přivřel.

"Neomlouvej se za to nejlepší, co v sobě máš a dokážeš dát!" pokáral ho. Adam se podivil ještě víc.

"Tobě… to nevadí?"

"Jak by mi mohlo vadit něco tak pěkného?"

"Ale…"

"Mohl bych dostat trochu vody, prosím?" přerušil ho Kame. Adam začal těkat očima po jeho obličeji, pak přikývl a vydal se k lednici, ze které vytáhl láhev s vodou. Nalil dvě skleničky a jednu z nich Kamemu podal.

Když se menší muž napil, postavil skleničku vedle dřezu a svlékl si tmavě hnědý kabát, který odložil na jednu z židlí u stolu. Adam z něj celou dobu nespustil oči.

Působil už trochu sebejistěji, napadlo ho. Když u něj byl Kame naposledy, vypadal, že není ve své kůži, ale teď už to tu znal, takže možná proto. Na té lodi byl úplně jiný, možná i trochu arogantní, by se dalo říct. Dokázal se tak rapidně měnit, že Adamovi automaticky prolétlo hlavou, jestli nejsou náhodou dva.

"Pojďme si popovídat," vyzval ho Kame a otočil se k obýváku. Adam ukázal na pohovku, aby si sedli tam.

"Měl bych objednat tu večeři, začínám mít hlad. Dáš si se mnou?" zeptal se. Kame chvíli váhal, než přikývl. Očividně nechtěl být nikomu na obtíž. Adam se usmál a jen co dosedli, zavolal do oblíbené pizzerie. Když Amber mluvila o pizze, dostal na ni chuť.

"Tak o čem bys rád mluvil?" zeptal se Adam.

"O tobě," zahleděl se mu Kame upřeně do očí. "O tvé bolesti, která nikdy pořádně neodezní, dokud se o ni nepodělíš s někým dalším."

Adam ztuhl a sklopil zrak. Kame vzal jeho ruku do svých a promnul ji.

"U mě to zůstane. Nikdo další se to nedozví. Nebudu ti nic radit, ani tě poučovat. Prostě to řekni…" pobídl ho Kame.

"Nechci tím nikoho zatěžovat," zavrtěl Adam hlavou. Vzpomněl si, jak byl kvůli tomu na lodi rozhořčený, ale teď se zmohl akorát na slabý protest.

"Kdybych měl pocit, že mě to bude zatěžovat, tak ti nenabízím sám sebe jako vrbu," usmál se Kame. Hned na to zvedl jednu ruku a pohladil Adama po tváři. "Představ si, že by měl každý někoho jako já. Člověka, kterému můžeš říct úplně všechno…"

"Kamaráda…" vydechl Adam.

"Ano, kamaráda. Přece jsme se už domluvili na tom, že budeme přátelé."

"Ale před chvílí jsme se k sobě měli víc než jako přátelé," protestoval Adam. Kame se při té vzpomínce usmál. Když se díval na pohybující se Adamovy rty, které ho ještě před chvilkou líbaly, cítil uvnitř sebe příjemné chvění. Nejvíc v břiše.

"Chceš si stanovit nějaké hranice?" zeptal se.

"Hranice?"

"Ano. Chceš oddělit naše přátelství od… nevím, jak bych nazval to druhé…"

"Myslíš vztah? Nebo románek? Taky se tomu tak říká.."

"Románek," zopakoval po něm Kame zadumaně. Ještě se poškrábal prstem na bradě.

"Nechci," vydechl Adam a oplatil menšímu muži pohlazení po tváři. "Jen jsem nečekal, že… Byl jsi předtím tak nepřístupný a…"

"Neznal jsem tě," vysvětlil mu Kame.

"A teď už mě znáš?" zajímal se Adam. Nedokázal dát ruku dolů. Kame měl tak jemnou tvář, jako kdyby hladil satén.

"Chci vědět, co mého kamaráda trápí…" trval si Kame na svém. Adam si povzdychl a stáhl svou dlaň.

"Mohu ti to říct jako kamarádovi, ale jako milenci ne!"

"Proč ne?"

"Protože tě nechci odradit."

"Tomu nerozumím," kroutil Kame nechápavě hlavou. Adam se zamračil a mlaskl si.

"Prostě ti nemůžu nic slíbit. Nic víc, než co by teď mezi námi mohlo být. Kdysi jsem zavrhl lásku. Rozloučil jsem se s ní jednou pro vždy a rozhodl se, že i kdybych ji znovu potkal, už se ke mně nikdy nedostane!"

"A co bylo tamto?" Kame se překulil přes bok blíž k Adamovi a položil mu ruku kolem krku. Pak ho rychle políbil. Adam zavřel oči a ponořil se do polibku celým svým tělem i myslí. Ať už byl Kame kdokoliv, dokázal to. Uměl to s ním. A místo toho, aby to Adama děsilo, ho to naplňovalo obrovskou radostí. Na světě existoval člověk, který mu rozuměl, aniž by musel cokoliv říct. Bohužel to nemohl přiznat nahlas. Zpochybnil by svůj slib, který si před osmi lety dal. Mimo jiné v něm stálo, že sám sebe už nikdy nikomu neodevzdá.

"Před osmi lety jsem někoho ztratil," vydechl, když Kame propustil jeho rty. Původně chtěl namítat, že polibek samotný nemusí znamenat vůbec nic, ale najednou měl pocit, že by lhal hlavně sám sobě.

"Poslouchám…" zašeptal mu Kame do rtů. Poté se jemně odtáhl a znovu stiskl Adamovy dlaně ve svých.

"Jmenoval se Jack a chtěli jsme se vzít, jakmile by to zákon schválil. Miloval jsem ho tak moc, že jsem si nedokázal představit svůj život bez něj. Byl jsem jím posedlý. Můj Jack…" Adam se zasnil a při tom nakrčil obočí. Kame stiskl jeho ruce pevněji a pohladil je palci. Adam pokračoval ve vyprávění.

"V tý době ještě studoval a účastnil se různých výzkumných projektů na univerzitě i mimo ní. Domluvili jsme se ten večer, že si dojdeme na slavnostní večeři. Chtěli jsme oslavit naše zasnoubení, jenže… v ústavu, kde zrovna na něčem pracoval, došlo k výbuchu…" Tentokrát se Adam nezasnil, ale sklonil hlavu a jeho dech se roztřásl. Pořád to bylo moc živé. I po těch osmi letech nedokázal obrázek, který mu později nabídly zprávy v televizi, vymazat ze své paměti.

Nějaký turista si ústav zrovna natáčel na kameru a pak záznam poskytl losangelskému televiznímu kanálu, který ho zveřejnil v hlavních večerních zprávách. Adam v tu dobu přicházel k restauraci, kde měli s Jackem domluvenou schůzku. Hned vedle byl totiž obchod s elektronikou a celá jedna výloha nabízela televize a monitory. A všechny do jednoho byly puštěné. Nezůstal stát před výlohou sám. Bylo tam spoustu dalších zvědavců a v první chvíli budovu ústavu ani nepoznal, dokud se před ní neobjevil reportér…

Chytil si prvního taxíka a jel za Jackem. Celou dobu se modlil, aby v té části ústavu, kde k výbuchu došlo, jeho milý nebyl, ale hrůznou skutečnost už změnit nemohl.

"Nechtěli mě tam pustit, i když jsem policajt. Viděl jsem všude pobíhat agenty v černých kabátech, takže mi došlo, že si to vzala na starost FBI. Dodnes netuším, co se stalo, neměl jsem šanci se dostat k záznamům, hlídají je jako prezidenta, jistý ale je, že to Jack nepřežil. Zasáhla ho nějaká střepina. Vykrvácel do několika minut. Jeho tělo identifikovala jeho máma a ta mi to taky později potvrdila. Nechtěl jsem tomu totiž do poslední chvíle uvěřit."

"To je mi moc líto, opravdu." Kame stiskl Adamovu ruku ještě pevněji, a když Adam zvedl hlavu, dostal přátelský polibek na čelo.

"Pořád čekám, až to přebolí, ale někdy mám pocit, že je to stejný jako ten den, kdy se to stalo. Kdybych aspoň věděl, jak k tomu došlo. Kdo ten výbuch způsobil, nebo jestli to byla nehoda. Hrozně rychle to utichlo. Lidi se o tom snažili mluvit, ale všechny záznamy zmizely včetně toho videa, co natočil ten turista. Jako kdyby nikdy k ničemu nedošlo. Jackova máma to nechala být, ale já se v tom začal šťourat… A pak jsem najednou přestal a úplně obrátil. Sám svému chování nerozumím. Jeden den jsem byl celý zapálený do pátrání a další už mi to bylo jedno."

"Prostě jsi pochopil, že to nemá smysl a jen si tím ubližuješ," pokrčil Kame rameny. Adam ale zavrtěl hlavou.

"Ne, tak to nebylo. Pořád se tím trápím, pořád mám pocit, jako kdyby se to stalo včera. Jen mě přešla chuť hledat příčinu, i když bych to ve skrytu duše hrozně chtěl. Cítím to!" trval si Adam na svém. Kame pomalu přikývl. Slíbil Adamovi, že mu nebude radit ani mu cokoliv vyčítat, nebo ho poučovat a poslední poznámka byla na hranici. Proto se k druhému muži naklonil blíž a pohladil ho dlaněmi po tvářích.

"Nedokážu si představit ztrátu někoho tak blízkého. Nikdy jsem to nezažil." Zavrtěl hlavou.

"Ne?" přivřel Adam oči.

"Ne. Nemám rodiče ani žádné další příbuzné. Jsem úplně sám a ani si nepamatuju, že bych kdy někoho měl…" pokrčil Kame rameny.

Adama přemohla lítost tak velká, až se mu do očí nahrnuly slzy. Sice o někoho přišel, kdo mu byl víc než blízký, ale jinak měl pořád svou mámu i tátu a snad i nějaké ty přátele. Nikdy nepřemýšlel nad tím, jak by se cítil, kdyby je neměl. Kdyby nikdy nepoznal jejich bezpodmínečnou lásku.

"Vyrůstal jsi v dětském domově? Nezkoušel jsi někdy najít svou mámu?" zajímal se Adam. On by přece v tomhle směru mohl nějaké ty kroky podniknout. Nahlédnout do databáze, použít svou pravomoc při hledání…

"Já nevím," zavrtěl Kame hlavou.

"Co nevíš?" zamračil se Adam.

"Nevím, jestli jsem vyrůstal v dětském domově. Nepamatuju si své dětství a dospívání."

"Takže ztráta paměti?" vyhrkl Adam.

"Možná," zamyslel se Kame. "Spíš to mé vědomí i podvědomí vyhodnotilo jako nezajímavý zážitek a přinutilo mě zapomenout," hádal Kame.

Tentokrát své dlaně na jeho tváře položil Adam a zahleděl se mu do očí.

"Jsi hrozně zvláštní kluk, víš to? Nemáš pořádný jméno, žádný příbuzný, bydlíš na opuštěný lodi…"

"A pomáhám ti s chytáním zločinců…" doplnil ho Kame šeptem. Adam se pousmál a pohladil mladšího muže palci po rtech, které pak jemně políbil.

"Jsi zvláštní a výjimečný," zavrněl omámeně.

"To ty jsi výjimečný," pousmál se Kame. "Jsi silnější, než si myslíš. Dokážeš všechno, co chceš a…"

"Ne, nebudeme už se bavit o mně…" utišil Adam Kameho ukazováčkem na jeho rtech. "Můžeme se bavit o nás…"

"O nás?" zašeptal mladík.

Adam měl jasnou představu o tom, jak by jejich rozhovor "o nich" vypadal v reálu, ale krásnou vizi přerušil zvonek, respektive děvče s objednanou pizzou.

Rychle donášku vyřídil, ještě nechal dívce, která byla očividně v pizzerii zaměstnaná pouze brigádně slušné spropitné a vrátil se za Kame do obýváku.

"Máme tu jídlo. Máš hlad?" zeptal se. Mladík se na něj díval přes opěradlo pohovky, na kterém měl položené lokty. Jeho pohled nebyl ani trochu hladový, tedy ne hladový po jídle.

"Ne…" odvětil líně.

"No… mě taky přešel. Ale co s tím budu dělat?" kývl Adam bradou ke dvěma velkým placatým krabicím ve svých rukách.

"Můžeme si to sníst později… až si popovídáme o nás," navrhl Kame.

"Zdá se, že tě přemohla zvědavost," ušklíbl se Adam a odložil pizzu na stůl v kuchyni. Když si sedl vedle mladšího muže, usmál se na něj a zvedl obočí.

"Tak?"

"Tak? Ty jsi navrhl tohle téma," přivřel na něj Kame oči. Adam si promnul vyprahlé rty a do koutku toho spodního se nervózně zakousl. Jako kdyby takhle s Kame seděl na svém gauči poprvé.

"Já vlastně… mluvit nechtěl," přiznal.

"Ale to si moc nepopovídáme," ušklíbl se Kame. Adam si poposedl blíž a položil svou nedočkavou dlaň na mladíkovo stehno.

"Povídat se dá nejen slovy…"

"A jak ještě?" vydechl Kame.

"Třeba tělem," zašeptal Adam. Poté se naklonil k druhému muži tak blízko, že se několik zelektrizovaných černých a šedých vlasů zachytilo o sebe a konečně ho pořádně políbil. Přesně tohle byla totiž jeho představa rozhovoru "o nich". Nebo spíš jeho začátek. Byl rozhodnutý svého hosta nepustit, dokud se ve svém povídání nedostanou dál než k tomu, co už oba znali.

Nejprve Kameho jemně povalil na záda a pak ho obklíčil pažemi.

"Doufám, že se ti moje verze příběhu bude líbit,"

"Zatím se vyrovnávám s tím, že jsem jeho součástí," usmál se Kame. "… ale klidně vyprávěj. Rád si tě poslechnu," pobídl Adama povzbudivým hlasem.

Ačkoliv Kame občas působil, že neumí ani do pěti napočítat a že ho svět normálních lidí minul, v tomhle byl zatraceně zdatný. A možná si to ani sám neuvědomoval. Anebo naopak.

"Stačilo pár setkání, abych byl tebou posedlý. Co jsi se mnou udělal?" zvážněl Adam.

"Nic!" zavrtěl Kame hlavou.

"Já na kouzla nevěřím, Kame, už ne!" bránil se Adam. Stále se skláněl nad mladším mužem a navzdory všemu, co ho k němu přitahovalo, se nutil zůstat v bezpečné vzdálenosti, dokud naplno nepodlehne. Pak už by bylo pozdě, ptát se vlastního rozumu na radu.

"Musíš na ně věřit, jinak bych tu teď nebyl."

"Dřív to tak bylo…"

"Něčeho takového se nemůžeš jen tak vzdát. Říkal jsem ti přece, že v sobě máš hodně dobrého a s tím to souvisí," zamračil se Kame. Když natáhl k Adamově krku ruce a objal jej, větší muž konečně nechal své tělo, aby se uvolnilo a pokleslo níž.

"Tohle nebude obyčejnej sex, že ne?" zeptal se opatrně. Kame se pousmál a zavrtěl hlavou.

"Ne, nebude…" řekl tajemně a přitáhl si Adamovy rty k polibku.