Prsten 40.

---

Družina v čele s Adamem a Zoe vjela na nádvoří. Brána byla dokořán a nehlídaná. Nejprve Adama popadl na své muže vztek, ale pak mu došlo, že jsou určitě uvnitř a bojují proti Charlesovi. John a Richard vyrazili se svými muži k věžím, které vedly na hradby.

"Mylorde? Od severní věže stoupá dým," upozornil ho Edward. Adam pohlédl vzhůru a vytřeštil oči. Opravdu. Z věže se kouřilo. Sice šlo jen o několik nepatrných proužků kouře, unikajících větracími otvory, ale i tak ho to pořádně vyděsilo.

"Richard a John jsou na hradbách. Brzy zjistí, co to znamená." Zamračil se.

"Adame?" oslovila ho Zoe opatrně.

"Hm?" podíval se na ni. Dívka přimhouřila oči, protože měla za Adamovou hlavou slunce, takže mu neviděla pořádně do tváře.

"Když jsem byla mladší, můj domov přepadl jistý lord, kterému se zalíbila poloha našeho hradu. Nebyl to první ani poslední útok, ale díky němu si vzpomínám, k čemu mohou být ještě dobré věže, kromě toho, že stráží hrad."

"A?" zvedl Adam obočí.

"No…" protáhla Zoe. "Tatínek toho vetřelce tehdy do jedné z věží zavřel a nechal ho tam uhořet. Nebyla jiná možnost a hlavně hrad neutrpěl moc velké ztráty," vysvětlila mu Zoe. Adam přivřel oči a pak otočil tvář zpět k severní věži.

"Do prdele!" zavrčel tiše.

"Buď je tam zavřený Howard, nebo naše rodina. Doufám, že jsou tví rytíři dost rychlí…"

"Jsou!" štěkl Adam a rychle seskočil z koně. Ihned se rozběhl ke schodišti vedoucímu do hradu a řval za sebou, aby Zoe zůstala na svém místě. Dívka ho ovšem neposlechla. V patách jí byl Edward s Nicholasem.

Bohužel dál než do hlavní síně se nedostali. Vstup do chodby, vedoucí ke komnatám a také k věži byl zatarasený Charlesovým poskokem, který držel pod krkem Liliinu chůvu a vyhrožoval, že jí podřízne hrdlo. Adama přemohla panika. Bylo mu ukradené, že si Charles přivlastnil jeho milované křeslo a že se mu směje do očí… Tommy, Neil, Elizabeth… jeho malinká neteř Lili a Markus s Katherine, ti všichni byli zavření ve věži a nemohli ven. Nepochyboval, že se oheň šíří rychle. Nedokázal si připustit, že by o celou svou rodinu přišel. A o Tommyho. Jenže nemohl nic dělat. Jen doufat, že se zbytek jeho mužů dostane k věži včas po hradbách.

"Vítám vás, lorde Lamberte," usmál se Charles neupřímně, když si Adam stoupl proti němu. "Dorazil jste právě včas. Počítám, že vaši příbuzní už budou na škvarek. O vašem milovaném lordovi Ratliffovi nemluvě," zatrylkoval. Adam zatnul pěsti a zaskřípal zuby.

"Mělo mě to napadnout hned. Tvářil jste se v Londýně tak nezúčastněně. Skvěle jste sehrál, jak vás nezajímám!"

"Ale vy mě opravdu nezajímáte, pane. Nechtěl jsem se opakovat, ale musím vám vysvětlit, proč tu teď bezvýznamně tlacháme, zatímco rod Ratliffů mizí z povrchu zemského. Jestli po něm zůstane jen popel, budu moc rád." Pokrčil Howard rameny.

"O čem to mluvíte?" Adam tomu samozřejmě nerozuměl. Charles se přece mstil jemu. Za to, že ho poslal sloužit ke dvoru…

"Soustředil jste se jenom na sebe, ale nenapadlo vás, že bych mohl mít zálusk na někoho jiného. Že bych mohl nenávidět svou macechu, která do našeho hradu přitáhla svůj rod a smíchala jej s otcovou krví.

Nenávidím ji! Snažila se nahradit mou matku, ale přitom mě sváděla…"

"Pochybuji, že tak rozumné děvče jako Anna by si chtělo začít něco s vámi, pane," utrousil Adam naježeně. Co chvíli jeho pohled ujel k chodbě. Čas hrál proti němu. Neměl náladu poslouchat Howardovy důvody, i když byl samozřejmě překvapený, že ten zmetek nešel po něm, ale po rodině Ratliffových.

"Říkejte si co chcete, tahala mě za nos a donutila mě začít pít a hrát."

"Za vlastní chyby si každý člověk může sám!" ozvala se Zoe, která se celou dobu krčila vedle Adama. Tedy nekrčila, spíš tak působila, protože byla minimálně o hlavu menší než on.

"Ach, slečna Austinová," zkonstatoval Charles. Zoe se provokativně usmála.

"Lady Ratliffová, pane," udělala předpisové pukrle. Howard na okamžik zvážněl, ale pak se usmál ještě víc.

"Je mi líto vašeho manžela. A že jsem vám ukradl možnost, stát se manželkou v každém ohledu. Ale jistě chápete, když se teď snažím o to, aby rod Ratliffů nadobro zmizel, že jsem musel zasáhnout dříve, než by vás váš manžel nakazil svými geny. Opravdu není o co stát, Mylady." Howard se rozesmál na celou síň, až Adamovi zavrzalo v uších.

"A lady Anna? Ta vám přece ležela v žaludku nejvíce?" zeptal se netrpělivě. Charles utišil svůj smích a zvedl jedno obočí.

"Jakmile se odsud dostanu, s vaší chůvou, která mi poslouží jako rukojmí, vyrazím do Cheshire a dokončím svou práci. Je to jednoduchý plán."

"To tedy není!" ozvala se znovu Zoe. Tentokrát se ale opravdu přikrčila. Neměla strach, stála mezi Edwardem a Nicholasem, takže se ničeho nebála, ale vyslovit to, co měla na srdci, bylo hrozně těžké, zvlášť, když se jednalo o tak důležitou věc. Ráno jí bylo opět zle od žaludku, stejně jako několik předchozích dnů. Už neměla pochyby. Bylo to jisté a hlavně jednoznačné. Existovalo pouze jediné vysvětlení.

"Jak není?" podíval se na ni Howard jakoby ze strany. Zoe vypnula hruď, kterou měla brzy zdobit o něco větší ňadra nalitá mlékem a narovnala ramena. Matka jí vysvětlovala, že při těhotenství se jí zvětší prsa a samozřejmě i břicho. Zoe se na to svým způsobem těšila. Neměla žádné ženské tvary, ale tyhle byly ženské dostatečně. Jestli to bylo díky tomu, netušila, ale najednou si připadala silná a neporazitelná.

Nejprve se podívala na zmateného Adama, pak i na jeho zmatené rytíře a nakonec s vítězným úsměvem vrátila pohled zpět na Charlese.

"Váš plán by byl jednoduchý, pane, kdyby jste počítal s tím, že vaši nájemní vrazi budou mít zvrhlé choutky."

"O čem to mluvíte?" zachrochtal Howard. Zoe zvedla jeden koutek do šibalského úsměvu.

"Donutili mého manžela tehdy v lese, aby mě…" Zoe zakroutila očima, protože přemýšlela, jak to říct tak nějak přijatelně. "Aby se se mnou pomiloval," dokončila to tak jemně, jak jen to bylo možné a dokonce se tomu výrazu usmála. Uvědomila si, že když to bude brát takhle, ať sebehrůznější zážitek to byl, časem to bude určitě snesitelnější.

"Cože?" vyhrkl Howard a postavil se do pozoru. Zoe se podívala na vyděšeného Adama. Bylo jí jasné, že chtěl ony události před všemi utajit, ale pokud teď mohla tomu zmetkovi něčím vytřít zrak, musela to udělat. Pořád měl navrch jen on.

"Čekám dítě svého manžela. Tedy malého Ratliffa. Asi mě budete muset zabít, Mylorde, než vyrazíte dokončit svůj plán v Cheshire." Zoe zvedla vyzývavě obočí a hned na to se natlačila k Adamovi. "Zkuste to, Howarde!" provokovala ho. Opravdu se nebála. Měla vedle sebe tři obrovské rytíře, kteří by nedovolili, aby jí kdokoliv zkřivil jediný vlásek.

A v tu chvíli jí to došlo. Mohla vůbec najít lepší místo k životu? Kde by o ni bylo tak skvěle postaráno? A byla manželská láska opravdu tak hrozně moc důležitá? Teď ji přece čekala jiná, mateřská. Možná důležitější než všechny lásky na světě.

"Vy lžete!" zahřměl Charles. Zoe zavrtěla hlavou.

"Nelžu! Spala jsem se svým mužem před svatbou a teď čekám jeho dítě. Ať se vám to líbí nebo ne!" zaprskala Zoe jako kočka. Adam ji pohladil po zádech, aby se uklidnila. Teď by se měla šetřit, blesklo mu hlavou.

Sakra, ale proč mu to neřekla dřív? Jak dlouho to vlastně věděla? A věděl to ten, koho se to týkalo víc než jeho? Že bude otcem? Navzdory situaci Adam ucítil v hrudi příjemné teplo. Za Tommyho.

"Zmařila jsem vám ten váš jednoduchý plán, co?" Adamova ruka Zoe opravdu uklidnila. Tak moc, že se dokázala smát Howardovi do očí. Charles zbrunátněl a celý ztuhl. Když se konečně rozhoupal k nějakému pohybu, byl to výpad směrem kupředu. Proti Zoe a jejích ochráncům. Muži se samozřejmě postavili před ženu a vytasili proti němu své meče.

"Už ani krok, Howarde! Vy se té ženy nedotknete!" zasyčel Adam. Muž se zarazil a přivřel oči.

"Jen si ji hýčkejte. Její dítě je to jediné, co vám po milenci zůstane!" rýpl si Charles. Adam zavrzal zuby a zvedl ruku s mečem víc k jeho tváři.

"Přestaň hloupě žvanit, ty hajzle!" neovládl se. Howard se nadechl k vlastním nadávkám, ale přerušil ho vpád ostatních Adamových rytířů.

Muži se nahrnuli do síně z obou stran. Jak z nádvoří, tak z chodby. Adam jen slyšel, jak Liliina chůva vypískla, protože se lekla. Když si žena uvědomila, že nemá u krku dýku, rozběhla se na zápraží.

"Všichni jsou v pořádku, Mylorde. Jen trochu vyděšení a začmouzení, ale dostali jsme je z věže včas!" pošeptal Adamovi do ucha velitel jedné z družin John, když k němu přistoupil. Adam se podíval na Charlese a pousmál se. Větší balvan mu snad ze srdce ještě nikdy nespadl.

"Nevyšlo vám to, pane. Má rodina je v pořádku. Možná jste nás překvapil, ale proti soudržnosti, která je pro nás na Bodiamu svatá, nemůžete mít nikdy šanci." Zavrtěl hlavou.

"Vrátil se i Denis a další sloužící. Snaží se uhasit oheň," zašeptal mu do ucha z druhé strany Richard. Adam pocítil radost, že by jeho hrad nemusel utrpět příliš velké ztráty, ale v tuto chvíli netoužil po ničem jiném, než sevřít Tommyho v náruči. Díky Bohu byl v pořádku a v bezpečí.

"To mě zase pošlete zpátky ke dvoru?" zavrčel Charles. Adam naklonil hlavu k rameni a zvedl jedno obočí.

"Ne!"

"Ne? Tak domů?" podivil se Howard. Adam se rozhlédl po všech přítomných. Jeho muži mezi sebou drželi oba komplice. Zavolal si k sobě Edwarda, svého nejvěrnějšího rytíře.

"Pane?" poklonil se muž.

"Potřebuji být s tím bídákem na chvíli sám. Vezmi si na starosti jeho kumpány. Je mi jedno, jakým způsobem, ale už o nich nikdy v životě nechci slyšet."

"Rozkaz, Mylorde." Edward se poklonil znovu a pak několika slovy zavelel, aby se všichni odebrali na nádvoří. Adam zůstal s Charlesem v hlavní síni sám.

Nejdřív na sebe jen hleděli. Bez jediného slova na sebe vrhali nenávistné pohledy, které, kdyby dokázaly zabíjet, tak už jsou oba mrtví. Adam pevně držel svůj meč, Howard zase svůj. Adam věděl, že neexistuje jiná možnost, jak si zachovat čest, kterou by mu chladnokrevná pomsta sebrala. Musel bojovat. A přesto, že měl Howard drsný výraz, který spíš působil vtipně a nejspíš se u královské gardy naučil mnoho fíglů, ovšem ne tolik jako on pod dozorem svého otce, bál se. Ještě nebyl konec. Uklidňoval se jen tím, že je Tommy naživu. Kdyby nebyl, neměl by už proč bojovat. A proč žít.

"Nepustím tě ke králi. Nedovolím, abys zničil svého otce, který tě do poslední chvíle bránil. Byl zaslepený svou láskou k tobě, miloval tě nade vše a jak ses mu odvděčil? Chtěl jsi mu svést manželku a soustavně jsi ho okrádal."

"Takže mě zabiješ?" zasyčel Howard provokativně.

"Ano! Ale v boji! Braň se!" zakřičel Adam a udělal proti muži první výpad. Charles ho hbitě odrazil a poposkočil a dva kroky dozadu. S rukou, kterou svíral meč, ani jednou nepohnul. Pořád zůstávala zlověstně napřímená. Muži chodili po síni v kruhu a ostražitě sledovali jeden druhého.

"Teď už vím, že za to, co se stalo v lese nemůžeš, ale ti nájemní vrazi byli tvůj nápad. Zakázal jsi jim kohokoliv zabít a oni si to zařídili po svém." Chudák Dioné…

"Jak po svém?" nechápal Howard.

"Na tom už nezáleží. Každopádně se ti to vymstilo. Zoe čeká dítě. Tommyho dítě!"

"Mlč, ty jeden teplouši!" okřikl ho Howard. Adam se proti němu napřáhl a několikrát sekl mečem ve vzduchu. Každá rána sice padla vedle, ale druhého muže to zahnalo víc k trůnu. V obličeji vyděšený výraz.

"Abys věděl, nic jsem nikomu neřekl. Král se o tom bavil se svou manželkou, odtud to vím. Už dlouho uvažoval, jak si zachránit krk, aby na něj nepadlo podezření, že to toleruje. Mohl jsem to rozhlásit všude, ale neudělal jsem to!"

"Teď mi budeš lézt do zadku?" rozčílil se Adam a znovu švihl rukou. Howard upadl na zem a meč se mu vysmýkl z ruky. Adam vsunul muži špičku meče pod bradu a přivřel oči.

"Je to takhle jednoduché, Charlesi! Co s tebou mám udělat jiného? Vyhrožuješ mi, chtěl jsi vyvraždit celou mou rodinu a pokud tě předám králi, rozkřikne se, cos provedl a veškerá hanba padne na tvého otce, až tě popraví, tak co mám, krucinál udělat?" zasyčel Adam vztekle. Za jeho zády se prudce otevřely dveře. Polekal se a otočil.

"Nezabíjej ho!" stál v nich Tommy. Adam měl pocit, že se z jeho nohou úplně ztratila kolena. Vidět Tommyho na vlastní oči bylo mnohem lepší, než slyšet Johna říkat, že jsou všichni v pořádku. Až teď tomu pořádně uvěřil.

"Lásko…" zagestikuloval. Tommy byl celý špinavý od kouře a popela a měl jeden rukáv svého svatebního kabátu ohořelý. Ale jinak všechno vypadalo dobře. Nemohl se na svého živého milence vynadívat. Byl ještě krásnější, než předtím. Měl v očích tolik lásky. Tolik náklonnosti… Ne, něco se v nich mihlo, něco strašného. Co se stalo? Něco s Lili? Nebo s Elizabeth?

"Adame, pozor!" vykřikl Tommy, zatímco se bleskově chopil rukojeti meče a vytáhl ho z pochvy. Adam se otočil, zrovna, když se po něm Howard ohnal mečem. Jeho ostří se mu zaseklo do boku.

"Ne!" Tommy se k dvojici rozběhl takovou rychlostí, že nepoznával ani sám sebe. V tu chvíli mu bylo ukradené, že přišel Adama zastavit, aby Howarda nezabíjel. Byl to ten nejzákeřnější chlap, jakého kdy potkal. Nemohl ho nechat žít. Ne, když chtěl zabít jeho poručníka. V okamžiku, kdy byl přímo vedle Adama, zavřel oči a tasil. Nechtěl to vidět, ale cítil to. Jak ostří meče projelo Howardovým tělem jako máslem. Kvalitní ocel se zkrátka nezapřela.

Charles se skácel k zemi, v srdci zabodnutý meč. Tommy ho bez rozmýšlení vytáhl a z rány se vyvalil proud krve, který v mžiku zbarvil Howardovu bílou košili pod kabátem do ruda. Muž se stihl nadechnout ještě dvakrát, než definitivně skonal.

Tommy přiskočil k Adamovi. Jeho poručník stál nad mrtvolou jejich nepřítele v předklonu a opíral se o svůj meč. Druhou rukou si držel zakrvácený bok.

"Lásko, je to hluboké? Musím se podívat…" Tommy odstrčil Adamovi ruku a opatrně od sebe odtáhl lemy kabátu i košile v místě zranění. Nic moc pod tím neviděl, takže musel obě látky víc natrhnout. Rána byla sice hluboká, ale očividně nezasáhla nic důležitého. Adam sykl bolestí a dopadl na jedno koleno. Tommy si ihned klekl k němu.

"Promiň, budu opatrnější," omlouval se. Adam zavrtěl hlavou.

"Jste všichni v pořádku, Tommy?" zeptal se udýchaně.

"Ano, jsme. Lili sice pořád brečí, ale časem na to určitě zapomene. Je jenom hrozně vyděšená," vysvětlil mu Tommy. Adam se donutil k úsměvu.

"Vím po kom má tuhý kořínek a vnitřní klid," utrousil. Tommy si klekl proti svému poručníkovi a vzal jeho tváře do dlaní.

"Chceš můj vnitřní klid? Dám ti ho třeba všechen," nabídl se.

"Kousek bude stačit," přikývl Adam. Tommy se pousmál a políbil ho…

*

O chvíli později už byli v Adamově pokoji se vším potřebným k zašití rány. Adam si vyžádal k ošetření Tommyho, protože nikdo neuměl lépe zašívat rány, než jeho svěřenec. Zatímco si Tommy připravoval jehlu s nití a Adam ležel poslušně na zdravém boku na posteli, po pokoji nervózně přecházel Neil.

"Příště bych byl rád, aby mě někdo co nejdříve informoval, když se mému bratrovi něco stane," zavrčel naštvaně.

"Omlouvám se, chtěl jsem ho co nejrychleji dostat do klidu…" pokrčil Tommy rameny.

"Jsi hrozný nervák, Neile. Nikdy jsi takový nebýval." Zavrtěl Adam nevěřícně hlavou. V jeho hlasu byl ještě znát nádech bolesti.

"Nemluv, Adame. Odpočívej," poručil mu Neil káravým tónem. Adam se prudce nadechl a přikývl.

"Venku to vypadá jak?" zeptal se Tommy. Neil se zastavil a přistoupil blíž k posteli.

"Howarda už odnesli. Pohřbí ho v lese. Musíme pak napsat jeho otci dopis, bratře. Ale teď na to nemysli," zadíval se na něj soucitně.

"Beru veškerou odpovědnost na sebe," sykl Adam.

"Já také. To můj meč probodl jeho srdce," ozval se i Tommy.

"Vyřešíme to, až bude Adamovi lépe," rozhodl Neil. Tommy přikývl a přesunul se s připravenou jehlou k posteli. Tam ji ještě nahřál v plameni svíčky a posadil se na křeslo. Neil odvrátil tvář. Nerad viděl jakákoliv zranění a tohle ještě ke všemu nevypadalo vůbec dobře. Krvácení sice ustalo, ale rána byla nehezky rozšklebená.

"Nechám vás o samotě," rozhodl se nakonec a vyrazil ke dveřím.

Když komnatu opustil, Tommy se sklonil k řezu a kousek o něj Adama políbil na kůži.

"Bude to bolet, lásko…" upozornil ho.

"Přežil jsem už horší záplatování," ušklíbl se Adam. Tommy ho pohladil konejšivě po rameni a hned na to se pustil do šití…

Jakmile byl hotov, potřel ránu bylinkovým lektvarem, který mu narychlo připravil lékař podle Grétina receptu. Bylinkářka už byla na cestě, ale z vesnice to přece jen na hrad chvíli trvalo. Tommy ještě na Adamův bok položil plátno, též namočené v odvaru a pak si za ním vlezl do postele. Položil se proti němu, podepřel si hlavu dlaní a pohladil ho po tváři.

"Nepřemáhej se přede mnou. I siláci mají nárok na slzy. Musí to hrozně bolet."

"Ztráta tebe by bolela mnohem víc," připustil Adam.

"Jenže to se nestane!" protestoval Tommy. Jemu jen pouhá myšlenka na takové neštěstí vháněla slzy do očí. A v té věži k tomu málem došlo. Málem o něj Adam přišel. A teď zase málem on přišel o Adama.

"Myslíš, že je konec utrpení, Tommy? Není nám přáno, být šťastní. Navždycky se budeme skrývat před celým světem."

"Ne, jen před těmi, kteří nežijí na tomhle hradě. To zase není tak málo," hádal se s ním Tommy. Adam zavřel bolestně oči. Kéž by dokázal být takový optimista jako Tommy. Už ani Neil takový nebyl a přitom před čtyřmi roky Tommymu pomáhal, aby ho získal. I jeho bratr si uvědomoval, jaké z toho plyne nebezpečí. A nemohl se mu divit. Už nebyl ve hře jen on, ale i Elizabeth a také Lili. Každý, kdo o Tommym a Adamovi věděl, byl v nebezpečí. Stejně jako král. Howard o tom celou dobu věděl, ale nic neřekl. Kolik takových mohlo ještě slyšet králův rozhovor s manželkou? Co když někoho naštvou přímou tady na hradě? Půjde se pak mstít tímhle způsobem?

"Nevzdávej to, Adame, prosím," žadonil Tommy. Nemohl snést rezignovaný výraz v jeho tváři. Nechtěl mu dovolit, aby propadl beznaději.

"Jak to nemám vzdát? Několik mých mužů je mrtvých. Ty, tvůj otec, macecha i sestra a můj bratr s dcerou… všichni jste málem uhořeli…"

"Ale ne kvůli tomu, že se milujeme!" zamračil se Tommy.

"To ne, ale…" Adam netušil, co na to říct. Také se to týkalo jich dvou. Kdyby neodjel tehdy do Londýna ke králi, kvůli jejich tajemství a plánovanému sňatku se Zoe, mohl zabránit krutostem spáchaným v lese. Mohl by třeba z těch chlapů vydolovat dřív, kdo si je najal a vydal by se do Londýna znovu a udal by Charlese přímo králi. Nebo by mu zabránil v tom, aby ve svých plánech pokračoval. Kvůli Tommymu znásilnění to udělat nemohl. Ani kvůli Zoe ne. Cítil se bezradný. Dioné byla mrtvá, jeho milenci zůstal šrám na duši a ještě se museli skrývat…

Komnatou se rozlehlo zaklepání na dveře. Tommy se rychle zvedl a stoupl si před postel. Pak teprve vyzval příchozího, že může vstoupit.

Do pokoje vešla pomalu Zoe. Měla na sobě čisté šaty a její tvář působila zdravěji. Tommy se ohlédl po Adamovi a pak k dívce přistoupil a pomalu ji objal.

"Jsem rád, že jsi v pořádku, má paní." Zašeptal jí do ucha. Pokárání za útěk si nechá na později.

"Já také, můj pane. Jsem ráda, že jsi v pořádku," připustila slabým hláskem. "Mrzí mě to. Omlouvám se, že jsem odešla bez vysvětlení. Nechtěla jsem utéct…" zavrtěla hlavou. Když od sebe odstoupili, zadívala se Zoe na ležícího Adama.

"Děkuji, Mylorde. Za všechno." Hluboce se poklonila. Adam přimhouřil oči.

"Kdybych byl zdravý, přehnu vás přes koleno, Mylady. Takhle to nechám na vašem manželovi," utrousil lehce naštvaně.

"Také bych k vám chtěla být upřímná," ušklíbla se Zoe. Adam si povzdychl a poklepal rukou na postel. Zoe a Tommy se po sobě podívali a pak si šli za Adamem sednout.

"Nemohu se hýbat, takže žádná prudká oznámení, která by mě mohla příliš naštvat, nebo naopak rozesmát," upozornil ji Adam. Zoe se zatvářila chápavě a posadila se k čelu postele. Tommy k nohám.

"Kde bych měla začít?" Zoe se zamyslela a pak usmála. Když se podívala na Tommyho, zvedla obočí.

"Čekám dítě, můj pane. A je vaše," usmála se. Tommy zalapal po dechu a střelil očima po Adamovi.

"Já… přísahám, že…" zvedl ruce na svou obranu. Zoe nevzrušeně pokračovala. Věděla, co chce její muž svému milenci říct. Nenapadlo ho, že by z té smutné události v lese mohlo něco takového vůbec vzniknout.

"Samozřejmě bych si přála jiný způsob jeho početí, ale pokud bude zdravé, můžeme to oba časem překonat," navrhla. Tommy zamrkal řasami. Byl konsternovaný. Takže v Zoe rostlo jeho dítě?

"Chtěla bych tímto navázat na další problém a to společné soužití, tedy hlavně to romantické," pokračovala Zoe, aniž by dala svému muži pořádně prostor na vstřebání předchozí informace.

"Přemýšlel jsem o tom a já s tím problém mít nebudu," oznámil jim Adam. Zoe se ušklíbla.

"Ale budeš, Adame. Neznám tě, ale mám oči. Vidím, jak se na Tommyho díváš. Nebudu vám to komplikovat. Tak jsem se rozhodla. Chci být skvělou matkou našemu dítěti. Veškerý svůj zájem věnuji jemu."

"A co Martin?" vyhrkl Tommy bez rozmýšlení. Zoe se kousla do rtu. Chvíli trvalo, než odpověděla.

"Jestli vy máte tajemství, tak já chci mít taky jedno," pokrčila nakonec rameny. Ani jeden z mužů se už na nic dalšího v tomto ohledu neptal.

"Přišla jsem jen na skok, ale než půjdu, musím vám povědět, co mám na srdci." Zoe se pomalu sesunula z postele.

"To co máte, si nenechte nikým vzít. Ani mnou. Nepoznala jsem nic takového, ale věřím, že mi to dítě vynahradí a možná i…" tuto myšlenku nedopověděla. Místo toho se natáhla po Tommyho ruce a cosi do ní vložila. Než se stihl podívat, co to je, Zoe jeho dlaň zabalila a položila na ni svou.

"Tohle je důvod, proč jsem utekla. Musela jsem ho najít. Určitě si brzy vzpomeneš, co jsi mi říkal, když jsi mi ho dával…" víc už Tommy nevnímal. Ani to, že se Zoe z pokoje vytratila.

Ucítil na zádech Adamovu ruku, ale stále se nedokázal odpoutat od předmětu, který ležel v jeho dlani.

"Co je to, Tommy?" promluvil na něj Adam opatrně. Tommy se konečně otočil a nabídl mu svou dlaň. Adam vytřeštil oči a navzdory bolesti se zvedl na loket. Nemohl uvěřit vlastním očím.

"To je…"

"Ano je!" Tommy se neubránil slzám, když si na prst navlékal prsten s modrým kamenem. Neměl na sobě jediný kaz, žádnou vadu. Byl stále stejně krásný, jako když mu ho Adam v den svého odjezdu do Londýna dával. Tommy se na drobný šperk zadíval a pak vzhlédl k Adamovi.

"Chtěl jsem po ní, aby mi ho schovala. V tom zmatku jsem se dokázal soustředit na to, abych ji o to požádal. A ona ho opravdu schovala." Tommy stále nevěřícně kroutil hlavou.

"Co jsi jí řekl? Zoe říkala, že si vzpomeneš, cos jí v tu chvíli řekl," naléhal Adam. Tommy si povzdychl. Jak mohl na něco takového zapomenout? Snad schválně? Aby byl ten prsten co nejvíc v bezpečí?

"Řekl jsem jí, že… že tenhle prsten musí někde ukrýt, protože je příliš vzácný. Že spojuje dva lidi obrovským poutem lásky. A že…"

"A že?" Adam pohladil Tommyho po ruce. Blondýn popotáhl.

"A že zemřu, pokud o něj přijdu," dodal. Hned na to se rozplakal naplno. Ruku s prstenem obalil druhou a schoval si ji pod hlavu. Pak se schoulil do klubíčka. Adam se na něj zmateně zadíval, než ho objal kolem ramen a přitáhl si ho na své tělo. Bok ho sice bolel, ale Tommyho blízkost ho uklidňovala a odnášela od bolesti na míle daleko.

"Nic nás nerozdělí, lásko!" konejšil ho. Tommy k němu zvedl tvář a zamračil se.

"Ale říkal jsi…"

"Já vím a prosím tě, abys na moje zbytečné slabomyslné řeči zapomněl. Nebude to snadné, s tím jsme smíření oba, ale když se budeme spoléhat jeden na druhého, tak to určitě zvládneme," přikývl Adam povzbudivě. Tommy se přinutil k úsměvu. Byl sice smutný a uslzený, ale plný naděje.

"Zapomenu na tvé slabomyslné řeči, ale už nic takového nikdy neříkej. Miluji tě, navždycky!"

"A já tebe!" pohladil ho Adam po mokré tváři. Pak začal jednu po druhé slíbávat slané kapičky…