Insatiable Honeymoon 4.

---

"Ještě vám zavolám, detektive…" zabrblal Sutan do telefonu a po vypnutí ho schoval do kapsy. Všiml si svého odrazu v jednom z naleštěných zrcadel výtahu, a když se na sebe podíval hezky zpříma, měl pocit, že ani nepoznává sám sebe. Copak by člověka s jeho náturou někdy napadlo, že by ho chtěl někdo opustit? Vždyť dával Tadeášovi tolik…! Přízeň, lásku, sex… Ten kluk si neměl na co stěžovat… Ne! Tadeáš neměl důvod utíkat, pomyslel si Sutan. Měli se přece rádi a s nikým by se ten malý rošťák nemohl pohádat lépe než s ním. A pak udobřit…

Ted neutekl. Jen si vybral ze svého účtu milion dvě stě padesát tisíc dolarů a šel je někam utratit.

"Jenže kam?" zavrčel Sutan.

Výtah zacinkal a propustil ho do haly. Sutan ihned zamířil do recepce, kde se pokusil na rtech vyloudit něco jako úsměv. Sice uznal, že není fér podezírat svého manžela z takové podlosti, jako je útěk od něj, ale pořád měl na Teda pifku, protože byl prostě hrozně nezodpovědný. Minimálně ho vytahá za ucho, až se zase uvidí.

"Monseiur Amrull," rozzářila se recepční za pultem. Sutan sklonil hlavu na pozdrav.

"Je mi to opravdu trapné, ale šlo by mi zavolat na tohle číslo, kdyby se tu objevil můj manžel?" podal přívětivé ženě svou vizitku.

"Ale samozřejmě, barone. To je to nejmenší." Žena si převzala kartičku a položila si ji pod pult ke klávesnici počítače. Sutan tiše poděkoval a otočil se k východu. Někde prostě bude muset začít. A neskončí, dokud Teda nenajde.

"Ehm, monseiur Amrull?" uslyšel ještě za sebou hlas recepční. Otočil se a zvedl obočí.

"Přišla vám zásilka, převzal jste ji?" zeptala se žena. Sutan se obrátil celý a přistoupil zpět k pultu.

"Zásilka? Jaká?" nechápal. V ten moment se otevřely dveře výtahu a z něj vystoupil poslíček, se kterým se Sutan nahoře málem srazil při nastupování. Stále měl v rukách zabalený obraz.

"Tato," ukázala recepční na předmět. Sutan šel chlapci naproti. Ten se kousek před ním uctivě poklonil a předal mu obraz.

"Omlouvám se, monseiur, nepoznal jsem vás. Dnes jsem nastoupil po týdnu dovolené do práce," omlouval se poslíček. Sutan jen mávl rukou.

"To je v pořádku. Odkud to přišlo?" zajímal se.

"Aukční kancelář Montmartre, monseiur," oznámila mu recepční.

"Aukční kancelář?" zopakoval Sutan nechápavě. Přelétl krátkým pohledem ženu i poslíčka a vydal se zpět k výtahu. Po cestě začal rozbalovat papír, který obraz zakrýval. Když se podíval na pečeť, opravu na ní bylo logo aukční kanceláře.

Úplné rozbalení si nechal na pokoj. Jakmile byl obraz venku, otočil si ho proti sobě a přivřel oči.

"Piják absintu?" řekl si pro sebe. Některá Manetova díla znal a jeden originální obraz se dokonce nacházel v jeho domě v LA. O tomhle kousku kdysi uvažoval jeho otec a Sutan ho nějakou chvíli dokonce sháněl, ale v té době nebyl na prodej. Jeho majitel byl vášnivý sběratel umění a měl obrovskou sbírku. Pokud ten obraz zastupovala aukční kancelář, nejspíš onen muž zemřel a teď se jeho majetek rozprodává v aukčních síních. Ale proč by mu ho někdo posílal?

Zavolal znovu na recepci.

"Mohl bych dostat kontakt na nějakého odborníka na umění?" zajímal se.

"Jistě, pane. Zavolám vám zpátky," slíbila recepční a zavěsila. Sutan vrátil přenosný telefon do stojánku a znovu se na obraz zahleděl. Byl krásný. Skvěle by se vyjímal na tom prázdném místečku nad pohovkou, co byla i Dáma s kaméliemi, v salonu vedle jeho a Tedovy ložnice. Ovšem pokud by to byl originál a pokud by mu po právu náležel, což se zdálo nemožné. Kdo by mu jen tak poslal originální obraz? Nebo spíš, kdo by mu vůbec posílal nějaký obraz?

Sutan se zamračil a podíval na svůj puštěný notebook, který předtím vzteky málem odhodil na stůl. Na jeho monitoru byla stále vysvícená stránka s detaily Tedova účtu. V horním rohu blikalo upozornění, že dojde do patnácti vteřin k odhlášení kvůli dlouhé neaktivitě. Sutan pohladil bříšky prstů touchpad a stránka se zaktivovala. Znovu se pozorně podíval na tu šíleně velkou částku, kterou jeho manžel utratil. A pak konečně i na to, kde. Pod cifrou bylo napsáno: Aukční kancelář Montmartre, 8768 Paříž.

Sutana polilo horko. Jeho manžel byl na aukci a koupil si obraz?

Když začal vyzvánět hotelový telefon, polekal se, protože byl zabraný do zmatených myšlenek. Recepční mu začala diktovat spojení na jakéhosi profesora z Louvru, tak si ho Sutan poslušně zapsal. Poté požádal o číslo na onu aukční kancelář, které mu recepční našla hned. Sutan zavěsil a vzal si pro změnu svůj vlastní telefon, na kterém číslo vyťukal. Musel se postavit, protože se mu hrozně třásly ruce.

Podezíral svého manžela z útěku a přitom…

"Halo?"

"Ano? Přejete si, pane?" ozvalo se na druhé straně. Byl to takový jemnější mužský hlas. Sutan se zamyslel. Měl by se zeptat na Teda rovnou, nebo zaberou spíš okliky?

"Eh, právě jsem dostal obraz. Bylo na něm logo vaší kanceláře. Jedná se o Pijáka absintu od Edouarda Maneta."

"Ano? Gratuluji pane, o tenhle obraz byl velký zájem," oznámil mu mladík na druhém konci linky.

"To si dokážu představit," utrousil Sutan spíš pro sebe. Milion dvě stě padesát tisíc dolarů nebyla žádná zanedbatelná částka. "A kde že se ta aukce konala?"

"Prosím, pane?" vyděsil se mladík. S čímž Sutan pochopitelně počítal.

"Já nejsem zdejší, víte? Zapomněl jsem název toho místa."

"Myslíte Versailles," odvětil kluk automaticky.

"No jistě, Versailles. Jak jsem mohl zapomenout na tak významné jméno," omlouval se Sutan.

Takže Versailles. No proč ne, Tadeáš přece nebude troškařit, když občas od svého manžela uteče. Proč by se potuloval někde poblíž, když si může odjet rovnou do Versailles? Až uteče z LA, tak to nebude do Palm Beach, ale rovnou do New Yorku. Nebo na nějaký jiný světadíl. Zatracený kluk!

"Pane?"

"To je všechno, děkuji." Sutan ukončil hovor a odhodil svůj mobil na pohovku vedle sebe. Pak prudce vstal a začal přecházet po pokoji sem a tam.

"Já ho fakt seřežu!" zavrčel. "Nechá tu mobil a jen tak si odjede do Versailles. Krucinál, Tadeáši, nepřej si mě, až si tam pro tebe dojedu!"

S dveřmi Sutan doslova třískl, div že nevyskočily z pantů. Na recepci se na nikoho ani nepodíval. Před hotelem netrpělivě podupával nohou, než mu přivezli jeho auto.

Po cestě se snažil uklidnit. Naštěstí provoz nebyl tak strašný, jako když s Tedem do Paříže přijeli. Jakmile se Sutan dostal z historické části města, vyhodilo ho to na výpadovku po hlavním obchvatu. Navštívil Versailles už asi třikrát, takže věděl, jak je od Paříže daleko. Nebo jinak, daleko od jejich hotelu. Ve svém autě to jel skoro padesát minut. Nejhorší bylo ovšem zjištění, že je zámek zavřený. Dojel autem až k bráně, na které byla vyvěšená obrovská tabule s informacemi ohledně prohlídek a akcí, konaných v zámku mimo návštěvní sezónu. Sutan se zhrozil. Právě teď totiž byla mimo návštěvní sezóna. Ale jak tabule hlásala, ten den odpoledne ve zrcadlovém sále probíhala aukce uměleckých předmětů ze sbírky Hanse Lafayetta. Ano, to byl přesně ten muž, na kterého si Sutan vzpomněl. Takže Piják absintu, ležící v jeho pokoji na pohovce jak kus hadru byl originál obraz od Edouarda Maneta.

Sutan vystoupil z auta a zakousl se nervózně do rtu. Že by se s Tadeášem minuli? Ale pokud už mu dovezli na hotel ten obraz, musela aukce dávno skončit. Kde tedy byl? Proč se už nevrátil? Podvědomý klid, který ještě před chvílí Sutan cítil díky zjištění, že jeho manžela zřejmě nikdo neunesl, jen si vyrazil na aukci, aby mu s velkou pravděpodobností udělal radost slavným obrazem, vystřídal nový strach. Jediná věc, ta co ho právě napadla a mohla ho uklidnit, byla ovšem příliš nereálná. Jenže, nemohlo by se to stát zrovna Tadeášovi? Jeho manžel byl magnet na vyhrocené situace. Třeba, když mu skončil pod autem před klubem v LA. Nebo, když ho odtáhl do zahrady za kulturním střediskem v Monroe jeho bývalý spolužák s úmyslem, znásilnit ho. Jenže, pokud by Sutan přihlédl k těmto neštěstím, musel by se třást strachy ještě víc.

Vytáhl mobil a vytočil znovu číslo aukční kanceláře. Opět mu to zvedl ten sympatický mladý mužský hlas.

"Mohu vám pomoci?" zeptal se.

"Dobrý večer, mám takový problém. Můj manžel dnes koupil na vaší aukci obraz od Maneta. Obraz už došel do našeho hotelu, ale můj manžel se ještě nevrátil…"

"A?" nechápal mladík. Sutan si povzdychl.

"Chtěl jsem se zeptat, jestli… jak jen to říct… Jestli se lidé z vaší kanceláře ujistili, že všichni návštěvníci aukce opravdu odešli. Mám takové podezření, že…"

"Že jsme ho tam zapomněli?" dodal mladík překvapeně.

"Říkáte to tak, jako kdyby se vám to už někdy stalo," podivil se Sutan. Na druhé straně bylo chvíli ticho.

"No, vlastně ano. Jednou se jedna dáma zatoulala do královského salonku. Přesto, že všude visí cedule zákaz vstupu. Našel ji správce asi po třech dnech."

"Tak to je bezva!" utrousil Sutan naštvaně.

"Nemáte důvod se rozčilovat. Jestli váš manžel nerespektoval upozornění…"

"A to to ani nikdo nezkontroloval? Můj muž je ve Francii poprvé. Neumí moc francouzsky, takže těm nápisům určitě nerozuměl. Co když si potřeboval odskočit, nebo prostě zabloudil?" Sutan se snažil nezvyšovat hlas. Ten chlapec na druhé straně linky za to určitě nemohl. "Mohl byste mi dát číslo na správce? Jestli je tam můj muž zavřený, tak…"

"Nejbližší akce se koná příští týden."

"Ale já nebudu čekat celý týden, rozumíte? Přijel jsem se svým mužem do Paříže na líbánky a ty za týden skončí. On je tam a já tady, tak jaký mají naše líbánky asi smysl?" okřikl ho Sutan.

"Promiňte pane, ale správce má dovolenou. Je někde v Portugalsku, pokud jsem dobře informován."

"Tak musí být někdo jiný, kdo má od té zatracené zříceniny klíče!" zavrčel Sutan. Chlapec jeho poznámku o zřícenině přešel, i když se vědělo, že každý Francouz je od malička vychovávaný jako pravý vlastenec a patriot. Francouzi byli odjakživa hákliví na špatné řeči o jejich vlasti a památkách. Být to někdo jiný, tak už Sutanovi zavěsí.

"A mohu vědět, s kým mluvím?" zeptal se kluk klidně. Sutan se rozdýchal a zkoncentroval svůj vnitřní klid. Pak teprve promluvil.

"Jsem baron Amrull. Z Kalifornie. Má rodina vlastní jednu z nejznámějších automobilek a také obstaráváme několik nadací v Evropě. Je mi jedno, kolik to bude stát, ale chci se dostat do Versailles, teď hned!" zavelel. Mladík si vzal několik vteřin na rozmyšlenou.

"No tak dobře, barone…" promluvil po chvíli. "Pokusím se od toho našeho národního pokladu, který jste si dovolil nazvat zříceninou, sehnat klíče."

"Za to se omlouvám," připustil Sutan poraženě.

"V pořádku. Já nejsem tak háklivý, ale pokud by tu seděl můj otec, který tuhle kancelář založil, tak na vás nechá vyslat vojenskou gardu."

"Až tak?" zhrozil se Sutan.

"Ano!" přitakal chlapec jednoduše a hlavně nekompromisně. Pak Sutanovi slíbil, že mu najde zástupce správce zámku a pošle mu na něj kontakt. Když si Sutan představil, že bude dalšímu nafrněnému Francouzovi vysvětlovat, jaký má problém, polilo ho horko.

O hodinu později už před bránou stál s jistou paní Cavalier, která se o zámek starala v době nepřítomnosti hlavního správce. Vysvětila Sutanovi, že měl obrovské štěstí, protože se zrovna chystala na nějakou párty a na takové akce si prý telefon nebere. Žena odemkla hlavní bránu a nechala Sutana vjet dovnitř. Odsud už museli pěšky.

Vzali to před rozlehlý park plný pečlivě upravených keřů a záhonů a kašen všech možných velikostí rovnou k hlavnímu schodišti, které vedlo přímo k zrcadlovému sálu. Když vešli dovnitř, žena se na Sutana otočila.

"Rozdělíme se. Zámek je velký a jestli si váš manžel potřeboval nějak zkrátit čas, může být kdekoliv," navrhla. Pak ještě baronovi podala tablet, na kterém byl plánek celého objektu. Nakonec ho důrazně požádala, aby uvnitř nekřičel. Některé exponáty jsou prý dost chatrné a musí se kolem nich procházet téměř po špičkách.

Sutan si pročetl názvy některých pokojů, kterými by měl projít. Pár si jich pamatoval z doby, kdy byl ve Versailles na prohlídce. Vzpomněl si, že ho fascinovala králova ložnice. Byla tak honosná a majestátná. I když byl na přepych zvyklý, tohle se jen tak někde nevidělo.

Prošel několika jídelnami a salóny, v knihovně se dokonce zastavil, protože byla i po těch letech stále stejně úchvatná a nakonec se ocitl před dvoukřídlými dveřmi, vedoucími do ložnice samotného krále. Zatím nebyl v hledání Tadeáše úspěšný, ale pořád doufal, že by ho mohl najít tady. Anebo byla správcová úspěšnější než on.

Vzal za kliku a zabral. Komnata byla poměrně tmavá, takže uvnitř v první chvíli neviděl ani luxusní postel, na kterou si pamatoval nejvíce. Když vstoupil, všiml si čehosi tmavého u dalších dveří. Choulilo se to na zemi a vypadalo to jako…

"Tedy?" zašeptal. Rychle se rozběhl na druhou stranu rozlehlé komnaty a pak ke spícímu uzlíčku přiklekl. V tu chvíli se Tadeáš probudil.

"Suty?" zamrkal ospalými víčky. Evidentně byl zmatený i z místa, kde usnul.

"Bože můj, já tě asi přerazím!" vydechl Sutan úlevou a přitáhl si manžela do náruče. Tadeáš se ho chytil jak klíště.

"Promiň mi to. Chtěl jsem ti udělat radost a taky tvému tátovi, ale zamkli mě tu. Jsem hroznej smolař.." naříkal mladík tiše.

"Ten největší!" přikývl Sutan horlivě. Už dlouho ho takhle nepálily slzy v očích jako teď. Ale zakázal si brečet. Hlavní bylo, že svého muže našel a že si ho odvede zpátky do hotelu a už nikdy nepustí z dohledu. Nejraději by si ho načipoval jako psa, aby měl přehled o každém jeho kroku. Kéž by to tak mohl udělat…