Insatiable Honeymoon 3.

---

Tadeáš se sám pro sebe vítězně usmál. Neměl sice zákusky, zato měl originální obraz z galerie zámku Versailles. Šlo o známou malbu Piják absintu od Edouarda Maneta. Jeho manžel miloval umění a hlavně to světové. Že by o tom moc mluvil, to ne, Tadeáš to poznal jinak. Stačilo, když přišel poprvé do domu rodiny Amrullů a rozhlédl se. Nebyly to jenom obrazy, ale i sochy, různé plastiky a třeba i čínský porcelán, co zdobilo už tak luxusní interiér. A podle slov pánů domu, se jednalo o originály. V každém případě.

Když zaslechl v cukrárně toho muže povídat o aukci na zámku Versailles, nemohl si pomoct. V tu chvíli mu nějaké zákusky přišly fádní. Potřeboval na udobření manžela něco většího a tohle mohlo potěšit jak Sutana, tak i jeho otce.

Překontroloval své manželské kapesné, kterého se doposud ani nedotkl, pozeptal se onoho muže, který přišel do cukrárny s velice krásnou černovlasou ženou na podrobnosti ohledně aukce a pak hned vyrazil. Stačilo si chytit před cukrárnou taxík a říct: Versailles.

Pravda, vzdálenost ho trochu vyděsila, myslel si, že by mohl být za hodinku zpátky, jen vybrat nějaký pěkný kousek, koupit ho a zase odejít, ale díky téměř hodinové cestě se jeho plány poněkud protáhly. V taxíku si také uvědomil, že nemá telefon, jenže to už byli skoro na místě. V tu chvíli už se prostě nemohl vrátit do hotelu s prázdnou. Musel mít něco, čím by si Sutana koupil, aby se na něj nezlobil, že takhle zmizel.

Kup byl naštěstí víc než dobrý, Tadeáš byl se svým výběrem spokojený. Stihl ještě jakousi hliněnou misku z Madagaskaru a rituální dřevěnou masku z Hawaje, ale obraz mu přišel vhodnější. Rozhodně nepochyboval, že by ho Sutan neznal, což se o misce a masce říct nedalo.

Aukce se konala v zrcadlovém sále zámku. Po vydražení poslední věci organizátoři uspořádali ještě malý raut. Jen nějaké pití na uklidnění kupujících po vydání tolika peněz. Tadeáš se v první chvíli hodně rozmýšlel, protože věděl, že si minimálně další rok nekoupí nic pro sebe, ale nakonec přesvědčil sám sebe, že neprohloupil. Dostal od Sutana už tolik věcí, i tuhle dovolenou měl celou pod palcem on, tak proč by mu to neoplatil?

S vděkem přijal od číšníka skleničku šampaňského a šel si z terasy, kde se byl nadýchat čerstvého vzduchu, sednout zpět do zrcadlového sálu. Už v něm zůstalo jen několik posledních nadšenců. Obraz mu měli dopravit do hotelu do večera. Jen doufal, že to nebude dřív, než se vrátí domů.

Jak se tak rozhlížel po honosné síni, všiml si, že jsou jedny dveře do útrob zámku otevřené. Předtím ale nebyly, protože organizátoři jistě nechtěli, aby se hosté aukce courali po celém zámku. Tadeášovi to nedalo. Nikdy tu nebyl a také si u brány všiml, když přijel, že momentálně je zámek mimo provoz. V několika mimo sezónních měsících se tu právě pořádaly tyto a podobné akce, jak oznamovala velká informační tabule. Znamenalo to, že se sem nedostane ani se Sutanem na prohlídku, možná měl teď jedinou příležitost, vidět aspoň něco. I když sám.

Raději se znovu rozhlédl, a když si byl jistý, že ho nikdo nesleduje, vklouzl do dalšího sálu. Ten už nebyl tak velký a honosný jako zrcadlový, ale pořád na Teda dýchal historií. Už díky vrzající dřevěné podlaze, nebo vysokému stropu. Sálek byl malý a vypadal jako přijímací, nebo jen průchozí. Ted se ohlédl za sebe, k otevřeným dveřím do zrcadlového sálu a pak se vydal k dalším dveřím. Nikdo ho zatím nesledoval, takže jeho nedovolený vstup prošel.

Následující místnost byla stroze vybavená komnata. Působila jako jídelna. Na zemi byl položený velice starý, ale zachovalý perský koberec a na něm stál dobový stůl s židlemi. U stěn pak byly rozestavěné menší či větší skříňky, zdobené slonovinou. Ted se znovu ohlédl a pak se odvážil dotknout jedné ze židlí. Byl to zvláštní pocit. Tenhle nábytek mohl být starý tři sta, možná čtyři sta let, ne-li víc, přitom ale působil zcela zdravě a bytelně. Jako kdyby se na něm čas vůbec nepodepsal. Ted se vydal ke dveřím, které měl po své pravé ruce. Napadlo ho, že by se už mohl vrátit, ale tuhle poslední ochutnávku francouzské architektury si neodpustil. Když nakoukl dovnitř, nejprve nic moc neviděl, protože byla v komnatě větší tma, než v předchozích pokojích. Proto musel vstoupit úplně.

Ocitl se v sále, který byl o něco větší než předchozí a jemuž vévodila opravdová královská postel s nebesy. Byl to také první pokoj, který byl kompletně vybavený. Jak nábytkem, tak i množstvím nádherných obrazů. Závěsy na posteli byly bohatě zdobené zlatou a rudou nití a při zatažení dokázaly postel celou skrýt, teď byly ale roztažené a konce ozdobně připevněné ke sloupkům. Samotnou postel a její okolí oddělovalo od zbytku komnaty nízké dřevěné zábradlí, jako kdyby byla postel zavřená v ohradě. Tak to Tedovi připadalo. Kdyby jen věděl, že se dřív museli všichni tomuto místu klanět.

"Takže tady spal král," řekl si pro sebe tiše a pokýval uznale hlavou. Na tu dobu byly ložnice celkem hezké, usoudil, ale žádná z nich určitě neměla na tu, ve které spal poslední noc on se svým manželem. A o té doma ani nemluvil. Obě byly dokonalé, ale na druhou stranu by asi jejich krásu neobdivoval tolik, kdyby v nich spal sám.

Dovolil si přistoupit blíž k zábradlí a pohladit ho. K posteli se neodvážil. I když o francouzské historii moc nevěděl, přišlo mu nepatřičné, dotýkat se královské postele. Proto ji pohladil jen očima a otočil se k odchodu. Říkal si, že by mohl najít ještě korunní sál, ale došlo mu, že už je moc hodin a že by se měl vrátit, aby ho v zámku nikdo nenačapal.

Tadeáš neměl špatné orientační schopnosti, takže se mu podařilo vymotat z bludiště komnat a salónů poměrně brzy, jenže když dorazil ke dveřím, které měly vést do zrcadlového sálu, zjistil, že jsou zavřené. Ba co hůř, zamčené.

Nejprve ho zachvátila panika. Určitě byl někdo na druhé straně a pokud na sebe upozorní, dostane vynadáno, že se tu potuloval, nebo možná i pokutu, anebo ho rovnou zavřou, jenže pak si uvědomil, že se odsud nejspíš jinak nedostane, takže zatnul zuby, zvedl ruku a zabouchal na dveře. Odpověď bohužel nepřišla.

*

Sutan vyšel před hotel a rozhlédl se. Jako první ho zaujala rohová cukrárna. Ta, ve které koupil zákusky. Znovu ho napadlo, že by mohl jít Ted tam, ale pokud to tak bylo, už by se dávno vrátil. Podnik byl jen asi padesát metrů od hotelu. Místo do cukrárny se rozběhl do tetovacího salónu, kde se měli s Tedem nechat tetovat. Pamatoval si, že studio zavíralo poměrně brzy, protože si na večer bralo těžší zakázky. Majitelka zrovna zamykala, když přistoupil ke dveřím.

Žena byla příjemná a ochotná, takže pustila barona hned dál a nabídla mu kávu. Ptala se, jestli už si s manželem vybrali své manželské tetování a zda si na ně má tatérka udělat zítra čas.

"Ve skutečnosti manžela momentálně postrádám," přiznal Sutan. Byl ještě trochu udýchaný, jak běžel, takže společně s ne zrovna veselým oznámením působil jak hromádka neštěstí.

"Postrádáte? Co se stalo?" zhrozila se manažerka.

"To nevím. Usnul jsem, a když jsem se probudil, byl můj muž pryč. Nechal doma i mobil." Rozhodil Sutan kolem sebe beznadějně rukama.

"Nešel jen něco koupit?" napadlo ženu. Očividně se zamyslela. Sutan její ochotu přivítal. Určitě věděla, jak to v Paříži chodí. Doufal, že by mu mohla potvrdit, že Paříž je jedna z nejbezpečnějších metropolí na světě.

"Váš manžel je velice pěkný a roztomilý. Možná si ho všiml nějaký hledač talentů," napadlo manažerku.

"Cože?" vyhrkl Sutan. "Jakože obchod s lidmi?" zhrozil se. Manažerka se usmála a mávla rukou.

"Ale ne, monseiur, fotografové, modelingové agentury… Tady je toho plno."

"To je mi jasné, ale nemohou být mezi nimi podvodníci?" trval si Sutan na svém.

"Mohou, ale nebývají. Ne tady v Paříži," zavrtěla žena hlavou. "Nebojte se o něj," uklidňovala ho.

"To se vám snadno řekne. Když on je tak nerozvážný a do všeho se vrhá po hlavě."

"I do lásky? To jste šťastný muž," usmála se žena.

Sutan pochopil, že ve studiu nic nezmůže. Jeho majitelka byla tak optimistická osoba, že by snad dokázala i z tragické události udělat historku k zasmání.

Vyšel zpátky na ulici a otočil se směrem k hotelu. Když běžel kolem cukrárny, jeho nohy zpomalily. Možná by to měl přece jenom zkusit. Za zeptání přece nic nedá.

Vešel dovnitř a už od dveří ho vítal zářivý úsměv cukrářky za pultem. Samozřejmě ho poznala.

"Co si budete přát, monseiur?" zeptala se, jakmile došel k ní. V cukrárně sedělo jen pár lidí a ti mu nevěnovali pozornost.

"Hledám svého manžela. Byl jsem tu s ním dnes odpoledne. Přibližně ve třičtvrtě na dvě. Nebyl tu potom sám?"

"Nemáte jeho fotku? Vás si pamatuji, jste hodně výrazný typ…" pokrčila cukrářka rameny. Sutan vytáhl rychle mobil a vysvítil hlavní displej, na kterém měl uloženého Tadeáše z jejich svatby. Byl samozřejmě celý v bílém, a když si ho Sutan fotil, udělal na něj svůdný spodní pohled. Sutanovi tedy spíš jeho manžel připadal jako výrazný typ než on sám, ale určitě to záleželo na úhlu pohledu.

"Ach ano, byl tu dnes ještě jednou. Chtěl si koupit nějaké zákusky, ale pak si to na poslední chvíli rozmyslel a docela rychle odešel," vypověděla žena.

"Nevíte proč?" zvedl Sutan obočí.

"To opravdu nevím, pane. Skoro to vypadalo, jako kdyby si na něco důležitého vzpomněl." Žena pokrčila rameny a omluvně se usmála. Sutan i tak poděkoval a pak odešel.

Venku se zadíval k jejich hotelu. Nebyl v něm už asi půl hodiny, třeba se Ted mezitím vrátil, proto se rozběhl rovnou ke vchodu. Na recepci ho ovšem zklamali. Po druhém baronovi ani vidu ani slechu.

"Mohu požádat policii o pomoc?" zeptal se Sutan recepční.

"Policie funguje v případě pohřešovaných osob až po dvaceti čtyřech hodinách, monseiur," vysvětlila mu žena. Toho se Sutan obával. Že bude muset hledat na vlastní pěst.

Vrátil se před hotel a vytáhl telefon. Tam, kde nepomáhalo slůvko prosím, většinou zabíraly finanční prostředky a společenské postavení.

Nejprve zavolal na francouzskou ambasádu v Los Angeles, kde v rychlosti vysvětlil svůj problém, nezapomněl se samozřejmě zmínit o jisté finanční podpoře a pak už jen čekal. Během deseti minut mu zavolal jakýsi úředník z americké ambasády v Paříži a slíbil, že se okamžitě obrátí na policii a že mu někoho co nejdříve pošlou, aby s ním projednal podrobnosti. Sutan se posadil na lavičku naproti hotelu a schoval mobil do kapsy. Třásl se tak, že nemohl sedět, ale kdyby před vchodem přešlapoval jak tygr v kleci, určitě by vzbudil mnohem víc pozornosti. Po pěti minutách už to nevydržel a došel si aspoň do automatu pro kávu. Ta ho trochu zklidnila.

Detektiv jménem Christian Joubert přijel za dvacet minut. Potřásli si se Sutanem rukama a muž si od něj nejprve vyžádal fotografii, kterou si uložil ve svém tabletu. Pak se začal ptát.

"Pohádali jste se?" zněla jeho první otázka. Sutan jemně přikývl.

"Ale jen trochu. Je to u nás na denním pořádku," vysvětlil Joubertovi. Ten si poznámku zapsal do tabletu.

"Kvůli čemu?" ptal se dál.

"Kvůli tetování," přiznal Sutan. Nelíbily se mu tyhle osobní otázky, ale nemohl nic dělat, pokud potřeboval pomoc.

"Kvůli manželskému tetování?" ujišťoval se druhý muž. Sutan opět přikývl.

"Zrovna jsem se na to chtěl zeptat. Jaké máte s manželem tetování?"

"No, právě že žádné," svěsil Sutan ramena. "Nestihli jsme se na něm ještě dohodnout."

"Takže hledání podle manželského registru můžu rovnou zavrhnout." Joubert poklepal prstem na dotykové obrazovce.

"Je mi to líto. Chtěli jsme z toho udělat výjimečnou událost na našich líbánkách," omluvil se Sutan. Bylo mu jasné, že tomu chlapovi je to jedno, jen dělal svou práci a ještě za prémie.

"Musíme jen přijít na jiný způsob, jak ho najít," řekl Joubert optimisticky.

Muži se rozloučili o pět minut později. Detektiv se omluvil, že musí do své kanceláře, odkud bude mít větší rozhled po městě a Sutan se opět posadil na lavičku před hotel. V ruce už třetí kafe za poslední hodinu. Když se mu rozezvonil telefon, nejprve nadskočil, ale pak si uvědomil, že k téhle melodii má přiřazeného otce a taky, že Tadeáš nechal svůj mobil na hotelu. Rozmýšlel se, zda-li má telefonát přijmout a nakonec se rozhodl pro ano.

"Ahoj, tati," pozdravil svého rodiče mile.

"Synu, jak se máš a jak probíhají líbánky? Omlouvám se, že jsem se s vámi nemohl rozloučit, ale víš, jak to je…" Hlas barona Amrulla staršího zněl omluvně a Sutan věděl, že to tak otec i myslí. Měl prostě hrozně moc práce. Důležité bylo, že za jeho mladých let si na něj čas vždycky našel. Až když dospěl, pustil se otec do své společnosti a nadací s vervou. Jak říkával: připravuji svému synovi dokonalé působiště.

"Celkem to jde…" povzdychl si Sutan. U otce nemusel mít strach, že by na něm loudil informace o jeho osobním životě. Jen jednou o tom kdysi mluvili a baron Amrull starší tehdy prohlásil:

"Věřím ti synu. Jednou si přivedeš manžela, který tě bude hoden a strávíš s ním celý život. V našem postavení musíme být opatrní, ale ty si vybereš dobře."

Když pak Sutan představil svému otci Tadeáše, muž se při seznamování stále usmíval. Neřekl o Tedovi jediné špatné slovo, ale ani dobré. Prostě se do jejich vztahu nepletl. A Sutan to tedy vzal tak, že si asi opravdu vybral správně. Tedy podle otce.

"Proč to říkáš tak sklesle? Stalo se něco?" zeptal se baron starší. Sutan nakrčil obočí a zvedl hlavu, která mu předtím beznadějí upadla skoro ke kolenům. Co se to s jeho otcem stalo? Snad nemluvil s někým cizím?

"Tati?"

"Ano?"

"Opravdu tě zajímá, co se stalo, nebo se ptáš jen… ze zdvořilosti?" Poslední dvě slůvka Sutan vyslovil opatrně. On sám byl ke svému otci velmi zdvořilý. Občas mu chybělo takové to typické špičkování mezi otcem a synem, ale chápal jejich postavení. Baron byl zkrátka diplomat každým coulem. Bohužel hodně často i v soukromí. Proto to Sutanovo překvapení. Poprvé se jeho táta zeptal na něco takového.

"Zajímá mě to, samozřejmě," odvětil baron. Sutan se podíval před sebe, na vchod do hotelu a pokrčil rameny, jakoby ho jeho otec mohl vidět.

"No právě teď jdou naše líbánky totálně do háje. Už dvě hodiny Tedyho hledám. Usnul jsem a on odešel a nechal v hotelu mobil a žádný vzkaz. Nejradši bych ho seř…." Sutan se zarazil. Neměl by se před otcem tolik rozjíždět. Když, ono se to těžko skrývalo. Tadeáš byl pro Sutana vším a v posledních měsících na nikoho a nic jiného nemyslel. Byl jeho život.

"Pohádali jste se?" zeptal se baron starší. Sutan přikývl a pak to doplnil i verbálně.

"Jo, pohádali. Kvůli tetování. Nemohli jsme se dohodnout na motivu. Ale nebyla to velká hádka, jen…" Sutan se opět zastavil v půli věty a zamyslel se. "Tati?"

"Hm?"

"Nikdy ses takhle nezajímal. Jsi to vůbec ty?" zeptal se neklidně. Na druhém konci linky se ozval smích.

"Neboj se, nikdo se nenapíchl na naši soukromou linku. Jsem to já." Zasmál se baron znovu. Když se uklidnil, pokračoval. "Uznávám, že máš pravdu. Nechtěl jsem se plést do tvých soukromých záležitostí, ale… Včera dorazil Ron. Mluvili jsme spolu dlouho do noci a…" baron se na chvilku odmlčel. V té pauze si Sutan vzpomněl, že mu otec říkal o Ronově návštěvě v LA. Prý se setkají, až budou jejich synové na líbánkách. "Nechci, aby sis myslel, že pro mě nejsi všechno. Jsi, Sutane, jen jsem to nikdy nedával tolik najevo. Ron Tadeáše a Tommyho nade vše miluje a vesměs jsme mluvili o nich, tedy hlavně o tvém manželovi. Vyprávěl mi, jak sis pro něj dojel do Monroe, jak jsi ho dobýval. Neměl jsem právo soudit tvé vztahy, protože jsem se o ně příliš nezajímal. Chtěl bych to napravit, protože někdy by ti možná mé rady mohly přijít vhod."

"Jen proto?" zeptal se Sutan se staženým hrdlem. Měl pocit, že se z otcových slov brzy rozpustí. Takhle otevřeně spolu snad ještě nikdy nemluvili. Proč to muselo být přes telefon?

"Jistě, že ne," řekl baron starší poněkud ostřeji.

"Já vím, tati," vyhrkl Sutan smířlivě. Víc po svém otci chtít nemohl. Alespoň zatím. "Děkuji ti," dodal už klidně.

"Fajn, takže jste se pohádali, ale myslíš si, že to nebylo tak moc, aby Tedy utekl," vrátil se baron starší k původnímu tématu. Sutan mu to odsouhlasil. Líbilo se mu, jak řekl jeho otec Tadeášovo jméno, bylo to milé a takové… rodinné.

"Mám strach, jestli ho někdo…"

"V Paříži ne, synku, tam se to nestává. Spíš se někde zapomněl, to se stává naopak často. Paříž je nádherná a snadno na každém kroku narazíš na něco, co tě odzbrojí. Nemohl jít třeba do nějakého muzea, nebo katedrály? Nesedí na nábřeží Seiny?"

"Já nevím, pořád se zdržuju u hotelu, kdyby se náhodou vrátil. Ale dostal jsem k dispozici jednoho detektiva, aby mi pomohl s hledáním," vysvětlil Sutan otci. Na druhé straně bylo chvíli ticho.

"Tati?" oslovil ho Sutan bojácně.

"Jen přemýšlím…" zase krátké ticho, než baron starší promluvil znovu. "Nenapadlo tě, podívat se, jestli Ted neplatil někde svou kartou? Možná použil tu s manželskou rentou."

"Cože? Na to jsem vůbec nepomyslel," zhrozil se Sutan nad svým vlastním lajdáctvím. Měl přemýšlet víc.

"Prostě se napoj na jeho účet a podívej se. Sice ti to neřekne, kde teď je, ale pokud si někde něco koupil, budeš mít aspoň nějakou stopu," uvažoval baron starší.

"Bože, tati, kdybys nezavolal, tak bych na to nikdy nepřišel. Děkuju ti!" Sutan málem zlíbal telefon, jak byl otci vděčný.

"Hlavně mi dej pak vědět, jak to dopadlo. Stačí zpráva, nechci, abys na mě musel při svých líbánkách myslet."

"Snad ho brzy najdu," posteskl si Sutan. Otec se tiše zasmál.

"Nikdy jsem tě nezažil zamilovaného. Je to zvláštní, slyšet tě takhle fňukat," dobíral si ho.

"Já nefňukám!" bránil se mladší baron.

"Nedělá to z tebe slabocha, synku, tak jsem to nemyslel," Sutan si nemohl nevšimnout, jak otec zvážněl. Chtěl ještě něco říct na svou obranu, ale uvědomil si, že by to vyznělo dětinsky. Jeho otec prostě musel pochopit, že se před ním v těchto záležitostech pořád ještě stydí. Teprve před chvílí se dozvěděl, že spolu mohou v budoucnu probírat i jiné věci než práci. Sutan věděl, že mu bude chvíli trvat, než si na to zvykne. Než spolkne svou hrdost a připustí, jak v Tedových rukách rychle měkne. Obrazně řečeno.

"Já vím, že ne. Nejsem na to prostě zvyklý," připustil mladší baron.

"To žádný muž, Sutane. Zvlášť ne ti, kteří obstarávají vůdčí pozice. Jak v pracovní oblasti, tak v té manželské. A myslím si, že je to tak odjakživa."

"Jo, o tom jsem už něco četl," přitakal Sutan.

"To ale neznamená, že nebudeš dávat najevo, co cítíš. Správný manžel by měl svůj protějšek ctít, respektovat, podporovat a chránit. A samozřejmě i usměrňovat, sem tam krotit a hlídat jeho manýry."

"Tedy žádné manýry nemá, táto," protestoval Sutan s úsměvem. Bylo opravdu zvláštní, slyšet svého otce mluvit o takových věcech. Sutan si na matku nepamatoval. Odešla, když byl hodně malý a otec se už neoženil. Měl jen známosti, o kterých samozřejmě také nemluvil. Kde tedy nasbíral své manželské zkušenosti?

"Nemá? Ale to je špatně. Jestli si nebyl nic koupit, tak ho nemůžeš vystopovat podle karty."

"Měl bych to jít zkusit," navrhl Sutan a otec se zasmál.

"Jistě, běž. Nechci tě zdržovat."

"Nezdržuješ mě. Jsem rád, že jsi zavolal a řekl mi… prostě, že jsi řekl všechny ty věci," přiznal Sutan nervózně.

"Když budete cokoliv potřebovat, klidně zavolej, synku."

"Ještě jednou díky, tati. A neříkej to prosím Ronovi, nechci, aby si dělal starosti," prosil Sutan.

"Samozřejmě. Věřím, že mého zetě brzy najdeš."

Sutan se s otcem rozloučil a zamířil zpět do hotelu. Na pokoji vytáhl svůj cestovní laptop a připojil se k osobním účtům. Jakmile se s Tadeášem vzali, jejich majetek se sjednotil. Ted sice moc velké věno neměl, ale to Sutanovi opravdu nevadilo. Dostal coby novopečený člen rodiny Amrullů svůj vlastní účet a kreditní kartu s takzvanou manželskou rentou. Šlo o nemalý finanční obnos, který musel Tedovi vždy vystačit na určitou dobu, ale vzhledem k tomu, že se o většinu nákladů staral Sutan, byly tyto peníze určené hlavně na Tedovo osobní potěšení. Sutan ho ještě nekontroloval, připadal si při zadávání hesla trochu jako slídil, ale pokud mu to mohlo pomoci zjistit, kde jeho manžel je, musel to udělat.

Když se přihlásil do hlavní databáze účtů, zadal ten se jménem Tadeáš a pak už jen čekal. Po chvíli se na monitoru vysvítila úvodní stránka a v pravém rohu konečný zůstatek na účtu. Sutan přivřel oči a tak trochu ho polilo horko. Muselo dojít k nějaké chybě. Naposledy převáděl na účet o dost větší obnos. Vlastně v zůstatku chybělo několik nul. Klikl na stránku s výdaji a hned mu před očima naskočila částka, díky které zalapal po dechu.

"Jeden milion, dvě stě padesát tisíc dolarů?" Bože, za co mohl jeho manžel utratit tak velkou částku? Koupil si snad auto? Jenže to by muselo jít minimálně o poslední model Ferrari, nebo spíš o takové, co se dokáže proměnit na letadlo. Jeden milion, dvě stě padesát tisíc…

"Tolik peněz, Tedy. Proč?" Sutana zachvátila paranoia. Co když si Ted ty peníze vybral někde ve městě a teď už byl na letišti a utíkal od něj? Co když to všechno byla lež? Jejich manželství, přitažlivost, láska…

Sutan se prudce postavil a notebook položil na stůl. Poté vyrazil ke dveřím a po cestě vytáčel číslo na detektiva, kterého mu přidělila americká ambasáda. Když opustil pokoj, třískl za sebou dveřmi. Po cestě k výtahu se pokoušel uklidnit, ale čím víc myslel na svého zrádného manžela, tím víc ho ovládal vztek. Do toho Joubertův telefon vyzváněl neskutečně dlouho. Jeho majitel se ozval až ve chvíli, kdy Sutan nervózně přešlapoval před výtahem, když na něj čekal. Jakmile se dveře otevřely, nahrnul se dovnitř, aniž by dal přednost poslíčkovi, který odsud zrovna vycházel.

"Promiňte, pane," omluvil se mu chlapec, přibližně v Tedově věku. Sutan zavrčel, že je to v pořádku, uvolnil mu cestu a pak se opřel o stěnu výtahu. I v tom zmatku a za zvuku Joubertova hlasu v telefonu si všiml, že poslíček nese nějaký obraz. Byl zabalený v hedvábném papíru a měl na sobě pečeť. Nejspíš nový přírůstek do chodby, napadlo ho a okamžitě tuhle záležitost pustil z hlavy.

"Jouberte?" oslovil detektiva.

"Barone, zatím nemám žádné nové zprávy, omlouvám se," oznámil mu detektiv.

"Možná už hledání nebude zapotřebí," zavrčel Sutan.

"Vážně? Manžel se vrátil? To je dobře, že jste mi to zavolal. Mám tu práce nad hlavu, tak se mohu pustit do jiných případů."

Sutan se zamyslel. Byl tak naštvaný, že by tomu detektivovi nejradši všechno řekl, prostě jen proto, aby si ulevil, ale došlo mu, že by to jeho bolest ani trochu nezmírnilo. Opravdu byla všechno lež? To, co viděl v Tedových očích, když se milovali, když se hádali? Nic z toho nebylo skutečné?