Prsten 26.

---

Když Tommy vyběhl na nádvoří, zamířil ihned k hloučku rytířů, jenž jeho poručníka našli. Slyšel Annu, jak všem děkuje a také se omlouvá za svého hosta. To se omlouvala za něj? Ale on přece s jejími rytíři neměl nic společného.

"To je v pořádku, Mylady. Každý občas potřebuje vypustit páru." Usmál se na ni nejvyšší z rytířů a pak on i jeho společníci odešli. To už ležel Adam na jakémsi nosítku, které mezi sebou drželi dva sluhové.

"Co se mu stalo?" Tommy k Adamovi přiskočil a bez zaváhání ho pohladil po tváři. Anna na něj vytřeštila oči a zavrtěla hlavou.

"Najednou je pro tebe důležitý?" neodpustila si.

"Ano! Je!" zavrčel i Tommy. Poté se sklonil a políbil Adama na čelo. Bylo horké, ale ne horečkové. No, hlavně, že nebylo studené. "Vždycky byl, jen jsem na to na pár týdnů zapomněl." Dodal Tommy omluvně.

"Díky Bohu." Oddechla si Anna a na okamžik stiskla svého bratrance v náruči. "Škoda jen, že tvůj poručník s tou oslavou nepočkal na tebe." Utrousila, když ho pouštěla.

"Oslavou?" nechápal Tommy.

"Hm. Opil se. A spadl z koně."

"Cože?"

"Vezměte našeho hosta dovnitř. Zadní chodbou." Nařídila Anna a sluhové se dali do pohybu. Tommy za záchranářskou výpravou cupital jak pejsek.

"Spadl z koně?"

"Žádný strach. Spadl z něj, když se snažil nalézt. Nejspíš si narazil zadek, ale teď je mu to určitě jedno. Chudák Morfeus, musel z něj být celý paf." Ušklíbla se Anna.

"Přijde ti to vtipné?" zamračil se Tommy. Anna mlčela, dokud nedošli k Tommyho pokoji. Tam nařídila lokajům, aby pána uložili do postele. Tommy si vůbec nevšiml, že jsou v jeho komnatě. Pořád na sestřenici netrpělivě koukal a čekal, jak obhájí svůj humorný postoj.

"Ano, přijde mi to vtipné!" pronesla Anna jakoby nic. Lokajové mezitím odešli i s nosítky. Adam se na posteli jemně zavrtěl.

"Z opilosti se naštěstí vyspí a ty jsi zase ten starý Tommy, který se mi tu před čtyřmi lety strachoval o vaši společnou budoucnost. Chce se mi smát, abych byla upřímná. Mám obrovskou radost." Přiznala. Tommy se podíval k posteli a pak zpátky na Annu. Strach o Adama ho paralyzoval. Přesněji paralyzoval jeho mysl. A přitom nebyl důvod se bát. Adam se jenom opil, protože byl nešťastný. Teď už k tomu ale nebude mít důvod. Paměť byla přece zpátky.

"Pořád mám pocit, že je to jenom sen." Vydechl Tommy zmateně.

"Nedivím se ti. Konečně se to někam pohnulo." Přikývla Anna nadšeně. Poté trochu zvážněla. "Ale přichystala jsem pro vás slavnost a Adam začal bez nás. To mu neodpustím." Pronesla na oko naštvaně.

Tommy se konečně usmál. Přišlo mu, že to neudělal hrozně dlouho, protože prostě nebyl důvod. Samotného ho to těšilo.

"Můžeš to ještě napravit. Pojď se mnou do hlavní síně, tady stejně teď nic nezmůžeš." Navrhla mu Anna. Tommy však zavrtěl hlavou.

"Nezlob se, ale zůstanu s ním. Nemůžu teď odejít. Co kdyby se probudil." Tommy se odvážil přistoupit k posteli blíž a pak se na ni posadil. Chvíli se zdráhal, než položil svou dlaň na Adamovo břicho a pohladil jej.

"Rozumím ti. Myslím si, že kdybych byla na tvém místě, nemohla bych se na svou lásku vynadívat." Zatvářila se chápavě.

"Je to mnohem horší, Anno. Nemůžu se pomalu nadechnout a srdce mi buší jako kostelní zvon. Tři týdny jsem spal a on byl pryč, pak jsem další tři týdny nevěděl, kdo je. Připravil jsem nás o téměř dva měsíce společného času."

"Ty za to přece nemůžeš!" zaprotestovala Anna. Poznala na Tommym, že je mu to opravdu líto. Musel to být pro něj šok, když si na všechno vzpomněl. A ještě najednou.

"Vím, že se to teď moc nehodí, ale vyčítal jsi Adamovi, co se ti v tom lese stalo, tak…"

"Nevzpomínám si na to." Zamračil se Tommy. Anna zvedla obočí překvapením. "Tohle jediné mi moje paměť neukázala. Možná je toho víc, ale neřekl bych. Třeba si to pamatovat nemám."

"To je zvláštní." Podivila se Anna. "Ale asi to tak bude lepší." Napadlo ji.

"Choval jsem se k němu hrozně. Snad mi to odpustí." Tommy se k Adamovi natočil víc a pohladil ho pro změnu po tváři. Anna se usmála a zamířila ke dveřím.

"Neměla bych ti to říkat, ale Adama můžeš poslat třeba do horoucích pekel a je ti dopředu odpuštěno. Hlavně toho nezneužívej, nikoho takového už nepotkáš."

"Já vím." Přikývl Tommy.

Jen co paní hradu opustila komnatu, Tommy se zvedl a pustil se do svlékání svého poručníka. Začal botami, pak z něj stáhl kabát a nakonec kalhoty. Nechal mu akorát černou košili. Poté vyběhl na chodbu a poslal jednoho z lokajů, kteří čekali na jeho příkazy pro teplou vodu, nějaká suchá plátna, jídlo a bylinkový čaj na kocovinu. Pro jistotu ještě postavil k posteli prázdné vědro, kdyby se Adamovi udělalo špatně.

Jakmile měl všechno, co potřeboval, co nejšetrněji Adama umyl. Sám se pak svlékl a vlezl si za svým milovaným do postele.

Nemohl se dočkat, až se Adam ze své kocoviny vyspí a až mu řekne, že je všechno zase jako dřív. Bál se, že kvůli tomu snad ani nezabere.

*

Adama probudila uprostřed noci potřeba. Cítil, jak se mu motá hlava, jen co s ní trochu pohnul. A podobné to měl i s kostrčí, jakmile se jí dotknul, nebo se na ni položil. Bolela ho. Musel chvíli namáhat mozek, aby si vzpomněl, kde k té bolesti přišel.

Nakonec se donutil vstát. Uvědomil si, že je téměř nahý. Kamenná podlaha ho studila do chodidel a ještě ke všemu neviděl na krok, protože byla v pokoji tma. Dohasínající oheň v krbu osvětloval pouze dveře. Vydal se k nim a pak vyšel na chodbu. Naštěstí si vzpomínal, kde je ona místnost. Nebyla od komnaty daleko, takže byl hned zpátky. Až při návratu mu došlo, že se takhle dobře orientuje hlavně proto, že neobývá svůj pokoj. Ten, který mu přidělila Anna.

Tohle byla komnata, ze které byl minulou noc vyhozen. A bývala jeho a Tommyho komnatou i předtím, pokud přijeli na návštěvu. Nepočítal s tím, že se do ní ještě do konce pobytu v Cheshire vrátí. Nevěřil, že by se nad ním Tommy smiloval a odpustil mu.

Poslepu nahmatal svícen na stolku a zapálil ho od ohně. Zároveň do krbu přiložil. Suché dřevo se okamžitě rozhořelo a světlo ze svíce také přispělo k lepší viditelnosti. Přistoupil k posteli a nevěřícně se zadíval na její obsah. Tommy ležel celou dobu vedle něj a momentálně byl spokojeně rozvalený na zádech. U nohou postele pak odpočíval prázdný džber. Adam si vzpomněl, že mu ho dávala k posteli matka, když byl ještě malý a onemocněl zrovna nevolností. Dal ho tam snad Tommy? To by ale znamenalo, že ho možná trápí výčitky svědomí a snaží se být k němu aspoň v něčem hodný. Proč by ho ale nechal spát v posteli s ním? Adam už nedoufal, že by k něčemu takovému mohlo ještě dojít.

Měl žízeň a chtěl se napít čisté vody. Ve džbánku na stole ale našel pouze bylinkový čaj. Nebyl zrovna nejchutnější, naštěstí se pít dal. A hlavně ho osvěžil. Také si všiml jídla na velkém podnosu. Bylo tam nějaké vařené maso a zelenina. Adam si odtrhl kousek masa a rychle ho snědl.

Při pohledu zpátky na postel, ho přepadl strach. Mohl se do té postele vrátit? Nebo by bylo lepší jít do své komnaty? Styděl se za sebe, že podlehl smutku a opil se. Nejraději by se někam zavřel aspoň na měsíc, dokud by všichni, co ho viděli v tomhle stavu, nezapomněli.

Nakonec usoudil, že už Tommyho pomoci nebude zapotřebí. Za jiných okolností by se od něj nechal opečovávat rád, ale tyhle věci mezi nimi patřily k minulosti. Nechtěl mu přidělávat práci, když si za svou kocovinu mohl v první řadě sám.

Rychle posbíral z křesla své oblečení a boty, do poháru si nalil vrchovatě bylinkové čaje, chtěl si ho vzít sebou, kdyby dostal znovu žízeň a pak odešel.

Ve své komnatě si vlezl do studené postele a zachumlal se rovnou pod dvě přikrývky. Aspoň, že se mu už nemotala hlava. Možná pomohl ten čaj. Bolest zadku se samozřejmě ozvala kdykoliv, když se ho dotkl, takže se rovnou přetočil na bok a přitáhl si přikrývky až ke krku. Doufal, že až se ráno probudí, bude kocovina pryč. Doufal, ale moc tomu nevěřil. Přece jen už podobné stavy zažil, takže věděl, že si další den sám se sebou ještě pěkně užije.

Také se rozhodl, že Tommymu hned ráno pošle poděkování za pomoc. Po lokajovi bude stačit.

*

Tommy se probral chvilku před svítáním. Nebylo divu, když šel spát velice brzy. Netrvalo mu ani vteřinu, aby si uvědomil, kdo vedle něj ležel celou noc, jenže když otočil hlavu a zjistil, že je v posteli sám, vyděsil se. Byl na nohou dřív, než stihl zašeptat Adamovo jméno.

Pro jistotu ještě zkontroloval vědro u nohou postele, ale bylo prázdné. Buď Adamovi v noci už zle nebylo, nebo v tomto pokoji vůbec noc nestrávil. Tommymu se druhá možnost nelíbila, byla ale pochopitelná. Adam nevěděl, že se mu vrátila paměť. Možná se cítil ublížený a taky se styděl za své soukromé vinné dostaveníčko, tak raději odešel.

Tommy se vysoukal z postele a navlékl na sebe kožené kalhoty. S botami ani s kabátem se nezdržoval. Musel svého poručníka ihned vidět. Určitě se jenom přemístil do svého pokoje.

Bohužel se zarazil v okamžiku, kdy jeho prsty sevřely madlo dveří. Vždyť ani nevěděl, jaký dostal Adam od Anny pokoj. Nemusel být ani na tomto patře, ale v jiné části hradu. A na to, aby Annu budil, bylo ještě brzy.

"Sakra!" zaklel. Šouravými kroky se vrátil k posteli a zničeně se ni posadil. Musel počkat. Až přijde nějaký sluha, nebo až se vzbudí Anna.

Jeho čekání trvalo celou hodinu. Během té doby zvládl spoustu věcí. Jako přejít svou komnatu asi padesátkrát křížem krážem. Nebo vypít zbytek bylinkového čaje. Aspoň, že si Adam trochu vzal, to ho potěšilo. Mimo to přečetl jeden odstavec v knize, kterou našel v nočním stolku a nakonec dojedl i vařené maso a zeleninu z předchozího večera. Těsně před tím, než na dveře jeho komnaty zaklepal lokaj, se stihl ještě umýt. Ve studené vodě.

"Kde má pokoj pan Lambert?" zeptal se sluhy, jen co vstoupil dovnitř, s připravenou otázkou, co si pán bude přát.

"Eh. Na konci této chodby." Vyhrkl překvapený lokaj. "Zrovna od něj jdu a mám vám předat toto." Podal Tommymu smotaný pergamen. "Budete si přát snídat v pokoji, nebo společně s pány?" zajímal se sluha. Tommy ho ale neposlouchal. Nedočkavě rozbalil vzkaz od Adama a ihned začal číst.

Drahý Mylorde,

Velice se omlouvám za nepříjemnosti, které jsem vám včera večer způsobil. Přijměte prosím mou nejhlubší omluvu a také vřelé díky za vaši pomoc. Nesmírně si toho vážím.

Pokusím se, nebýt vám od této chvíle na obtíž. Dokáži si představit, jak je to otravné. Ještě jednou se moc omlouvám.

S pozdravem, váš poručník, lord Lambert.

Tommymu se do očí nahrnuly slzy. Odtažitější dopis snad ještě nikdy v životě nečetl. Adam ho musel ve skrytu duše nenávidět.

"Můj pane?" promluvil na něj lokaj opatrně. Tommy se lekl a podíval na zmateného mladíka.

"Ano?"

"Ptal jsem se, zda bude jíst ve své komnatě, nebo s pány?" zopakoval sluha tak trochu bojácně. Tommy popotáhl a utřel si prsty oči. Naštěstí stihl zabránit slzám, aby se spustily po tvářích. Třeba si jich lokaj nevšiml.

"Budu snídat se svým poručníkem. V jeho komnatě. Přines snídani sem a zbytek už si zařídím sám."

"Jistě, Mylorde." Sluha se poklonil až k zemi a co nejrychleji odešel. Podařilo se mu vrátit za deset minut. Deset minut, které byly pro Tommyho delší než předchozí hodina.

Lokaj ještě pomohl pánovi do bot a hned jak odešel, popadl Tommy podnos a vyrazil do jámy lvové. Modlil se, aby po cestě někoho nepotkal. Třeba Annu. Určitě by se začala rozplývat, jak se ochotně zhostil role ranní donášky snídaně do postele a taky by mu vyčinila, že bude muset udělat víc takových gest, aby Adamovi vynahradil posledních několik týdnů. Nejdřív by ale udělala scénu, že Adam není v jejich společné komnatě, kam ho večer nechala dopravit.

Před posledním pokojem se Tommy zastavil a natáhl do plic trochu kyslíku navíc. Věděl, že ho bude potřebovat. Pak zaklepal a vstoupil.

"Mylorde." Do komnaty vešel se skloněnou hlavou. Měl strach se na Adama hned podívat. Potřeboval čas, aby se uklidnil a nezakřičel na něj tu velkou novinu bez přípravy.

Nejprve odnesl tác na jídelní stolek a na talíř přichystal nějaké to jídlo. S tím se pak vydal k posteli.

"Poslal jsem ti vzkaz. Nečekal jsem, že…" uslyšel před sebou Adamův zmatený hlas. Pomalu vzhlédl a přivřel oči.

"Pěkně jste se opil, Mylorde. Mám za vás zodpovědnost, když ji za sebe nedokážete mít sám. Dokud nebudete fit, postarám se o vás."

"Omlouvám se. Kolikrát byste to chtěl ještě slyšet? Nedělejte si o mě starosti. Je to moje kocovina, ne vaše. A nemám hlad." Odsekl Adam.

"Nelíbí se mi váš tón." Zamračil se Tommy.

"Je to tón člověka, který se právě probudil po dni stráveném v přítomnosti několika džbánků dobrého vína…"

"Spíš to odhaduji na několik soudků." Rýpl si Tommy. Adam měl očividně této hry plné zuby od samého začátku, protože odvrátil tvář a procedil mezi zuby nějakou hodně neslušnou nadávku. Ovšem dost obezřetně, Tommy mu totiž vůbec nerozuměl. Spíš jen domýšlel.

"Tak jak je to s tou omluvou? Ve vašem vzkazu to znělo tak věrohodně, ale teď ten pocit nemám." Nebral Tommy Adamovu rozmrzelost na vědomí.

"Doufal jsem, že to dopis vyřeší. Ne, že za mnou ještě přijdete." Štěkl Adam.

"Ah, aha…" protáhl Tommy dlouze. "Takže nakonec to s tím otravováním bude úplně naopak."

"Cože?" vyhrkl Adam. Tommy se pousmál a odložil tác na noční stolek, aby si mohl dát ruce v bok.

"Napsal jste do vzkazu, že mi nechcete být na obtíž a také, že si dokážete představit, jak to musí být otravné. Mluvil jste tedy o vlastní zkušenosti se mnou?"

"Ne!" vykřikl Adam.

"A jak vám mám věřit? Nevidím vám do hlavy." Zavrtěl Tommy tou svou. Adam se napřímil a otevřel ústa dokořán. "Já…" vydechl.

"Poslouchám."

"Tys mi nikdy nebyl na obtíž, přísahám. A věřili jsme si od první chvíle, co jsme se poznali." Zadíval se na Tommyho naléhavě.

"Skutečně?" Tommy znovu přivřel oči a přitom se posadil na postel.

"Ano. Proč jsi mě vzal do svého pokoje?" zamračil se Adam.

"Je útulnější." Pokrčil Tommy rameny a rychlým pohledem ještě zhodnotil komnatu, kterou jeho poručník dostal od Anny.

"Útulnější k čemu? Ke tvým dalším výčitkám?" zavrčel Adam. Tommy se mu zadíval upřeně do očí, zatímco Adam pokračoval. "Jsem si vědom toho, že jsem selhal. Jestli mi to chceš znovu připomínat, věz, že bolet už to víc nemůže. Tvá snaha o to, aby mi bylo ještě hůř, je naprosto zbytečná."

Tommy naklonil hlavu k rameni, nic ale neřekl. Adam na něj zůstal nechápavě zírat, když se z ničeho nic postavil a začal si zouvat boty.

"Co to děláš?" zamrkal zmateně víčky. Tommy jen zvedl jeden koutek do mírného úsměvu a pokračoval se svlékáním kalhot. Jakmile byly dole i ony, klekl si na kraj postele a zadíval se na Adama dolů.

"Je třeba, provést důkladnou prohlídku, jestli už jsi opravdu v pořádku. Zdá se mi, že se tváříš statečněji, než ve skutečnosti jsi. Jestli tě něco bolí, musíš mi to říct."

"Ale…"

"Začneme s hlavou. Počítám, že dostala včera zabrat nejvíc." Tommy přehodil jedno koleno přes Adama a posadil se na jeho boky. Když se sklonil k vyděšené tváři, majetnicky ji stiskl v dlaních.

"Tohle vyšetření nebude bolet, slibuji." Pousmál se.

"Já nevím…" zabrblal Adam.

"Co nevíš?"

"Jste nahý, Mylorde. Pod tou košilí už nic nemáte." To mu přece nemusel říkat. Moc dobře to cítil.

"No a? Nech mě laskavě pracovat." Napomenul Adama a zadíval se mu do očí ještě upřeněji.

"Vidím ve tvých očích únavu. A spoustu bolesti. Odstín kůže také není nezdravější."

"Mačkáte mi na břicho, pane." Zaprotestoval Adam. Tommy dělal, že ho neslyší a lehce ho štípl do obou tváří.

"To je mnohem lepší." Usmál se spokojeně, protože líce okamžitě získaly sytější barvu.

"Co je tohle za hru?" zasyčel Adam. Tommy se však usmál ještě zářivěji.

"Ty sis nikdy jako malý nehrál na doktory?"

"A s kým jako?"

"Já ano. S dcerou naší kuchařky. Byla to moc dobrá kamarádka, ale jakmile si začala uvědomovat svoji ženskost, už na sebe nenechala sáhnout." Postěžoval si Tommy.

"To tak bývá." Utrousil Adam naštvaně. Ve vzniklém tichu se jeho myšlenky náhle rozproudily rychleji než divoká řeka.

"Počkej. Ty si vzpomínáš na svou kamarádku, když jsi byl v pubertě?" Tommy pouze přikývl.

"A na co si ještě vzpomínáš?" vydechl Adam zmateně a nedočkavě zároveň. Tommy se pousmál a sklonil ještě níž. Přitom koleny stiskl Adamovy boky pevněji.

Když říkal odpověď, použil šepot a přidal do něj trochu smyslnosti. Už nechtěl Adama déle zkoušet. Nezasloužil si všechny ty hrozné výčitky, které mu řekl. Jeho poručník byl stvořený pro lásku. Byl stvořený pro něj. Od začátku měl dostat jen to nejlepší.

"Na všechno, lásko."