Prsten 25.

---

Jak Anna rozhodla, tak se stalo. Hned, jak Tommy odešel, pustila se do příprav slavnostní večeře. Bylo nutné objednat i hudebníky a těch v tuto sezónu v hlavním městě zrovna moc nebylo. Anna musela rozhodit své sítě mezi místními obyvateli. K večeři vytvořila menu převážně ze zvěřiny. Hlavní síň nechala vyzdobit květinami a honosnými svícny.

Anthony počínání své manželky sledoval z dály. Přiznal se jí, že na oslavy nemá náladu. Anna chápala jeho rozmrzelost. Pokud by byl Charles odpovědný za ztrátu zmatečníku, znamenalo by to jediné. Že začal zase hrát. Bohužel nemohla svému muži říct, že by to mohlo být ještě horší. Zničilo by ho to.

Chvíli před zahájením večeře došla pro Tommyho. Její bratranec byl celý den zavřený ve svém pokoji a četl si.

"Proč mě tu prostě nenecháš a nejdeš se bavit?" utrousil Tommy, jakmile Anna vstoupila. Byl rozvalený na své posteli v poloze "nikam nejdu" a mračil se.

"Protože by pak ta slavnostní večeře neměla smysl, když jsem ji dělala pro tebe a Adama."

"Neprosil jsem se o to." Odsekl Tommy. Přesto se pomalu vyhrabal z postele a postavil se. "Jestli mě tam mermomocí chceš, tak jdu takhle." Dal si ruce v bok. Měl na sobě pouze kalhoty a košili vykasanou ven. Spíš vypadal na to, že s někým brzy stráví chvíle plné vášně, než že by chtěl navštívit slavnostní událost. Což o to, Anna by s tím i souhlasila, jen by ráda zachovala původní pořadí. Nejdřív večeře, pak všechno další. A to další bude záležet jen na Adamovi.

"Pošlu ti lokaje." Pokrčila rameny.

"Já to zvládnu sám." Zavrčel Tommy. Anna se usmála a vyrazila ke dveřím.

"Užijeme si to, uvidíš." Řekla ještě, než opustila pokoj.

Poté zamířila k dočasné Adamově komnatě, kterou mu přidělila po hádce s Tommym. Lokaj mu měl vyřídit, aby se také připravil na večeři. Doufala, že v tomhle případě bude úspěšnější. Před čtyřmi lety to bylo totiž úplně obráceně. Adam společné stolování odmítal, zatímco Tommy byl na vrcholu blaha, že něco takového uspořádala. Dobré víno a jídlo, hudba a veselá společnost… to vše mělo pomoci k navození té správné nálady, která by Tommyho mohla trochu obměkčit.

Zaklepala na dveře a počkala, dokud ji host nepustí dál. Bohužel se z komnaty žádný hlas neozval. Zkusila to znovu a pak opatrně vstoupila.

V prvním momentu ji napadlo, že se možná Adam neozval z jistých choulostivých důvodů, takže málem udělala krok zpátky, naštěstí včas si ale všimla, že je komnata prázdná.

"Má paní." Ozvalo se za ní najednou naléhavě a udýchaně. Byl to lokaj, kterého poslala vyřídit Adamovi vzkaz.

"Lenny?" zvedla obočí.

"Mylady, snažil jsem se pánovi vyřídit, co jste mu vzkázala, ale celou tu hodinu ho hledám. Nikde není."

"Jak není?" zamračila se Anna.

"Ještě se nevrátil z projížďky. Nakonec mě napadlo, zeptat se štolby, jestli už je pánův kůň zpátky a on mi řekl, že ještě ne." Zavrtěl lokaj hlavou. Anna se zadívala z okna, za kterým se začínalo pomalu a jistě stmívat. Bylo možné, že by se venku ztratil? Když zde byl na návštěvě naposledy, také si vyjel na projížďku a to neměl problém najít cestu zpátky.

Něco se muselo stát.

Bože, to by tak ještě scházelo.

"Sežeň Richarda. A také Bruna. Ať přijdou okamžitě do hlavní síně." Poručila Anna Lennymu. Lokaj se rychle poklonil a zmizel.

Anna se ještě jednou rozhlédla po Adamově pokoji a poté sama vyrazila do hlavní síně. Rytíři jejího manžela přišli skoro ve stejnou chvíli jako ona. Lenny pochopil závažnost situace. Ostatně, na žádného ze svých sluhů si Anna nikdy nemohla stěžovat. Byli opravdu spolehliví.

"Mylady." poklonili se oba rytíři.

"Náš vzácný host se ještě nevrátil z projížďky." Začala Anna rázným hlasem.

"Kdo se ještě nevrátil z projížďky?" ozval se za ní překvapený hlas. Všichni přítomní se po nově příchozím ohlédli. Anna ještě neúmyslně přidala výraz zděšení. Byla by ráda, kdyby se taková věc před Tommym do poslední chvíle ututlala. Bohužel.

"Tvůj poručník." Odvětila klidně a vrátila se pohledem k rytířům. "Vezměte své nejlepší muže a najděte ho. Myslím si, že jenom zabloudil a tma mu ztížila cestu zpátky. Prohledejte celé okolí."

"Provedeme, Mylady." Postavil se rytíř jménem Richard do pozoru.

Když společně se svým kolegou opustili hlavní síň, Anna se znovu odvážila otočit na svého bratrance. Pořád stál na svém místě a hleděl do země. Jako kdyby nad něčím přemýšlel, ale nechtěl, aby to z jeho tváře někdo poznal, tak ji skrýval.

"Bude v pořádku." Řekla Anna.

"Co když mě to nezajímá?!" pokrčil Tommy rameny.

"Pak nejsi moje krev." Zasyčela Anna naštvaně. Tommy se nadechl, protože chtěl protestovat, žena ale pokračovala. "Je to tvůj poručník. Ten muž má za tebe zodpovědnost, stará se o tebe a tobě je jedno, co s ním je?"

"Sama jsi to řekla. Třeba se jenom ztratil."

"A co když ne?" rozhodila Anna rukama kolem těla.

"Jestli ne, pak aspoň zakusí stejnou bolest jako já."

"On za tvou bolest nemůže, Tommy."

"Skvělé! Takže jste se o mně bavili. Zdrbali jste mě a tu večeři jste narafičili spolu."

"O čem to mluvíš? Adam nemá nejmenší ponětí, že jsem to nechala připravit. Neviděla jsem ho od oběda." Hájila se Anna. Beztak věděla, že je to zbytečné. Tommy byl na Adama pořád naštvaný a říkal věci, které určitě nemyslel vážně. Kdyby si všechno pamatoval, jistě by nic takového ze svých úst nevypustil.

"Je mi fuk, co s ním je. Řekl jsem mu, že ho už nikdy nechci vidět! Proč bych se o něj měl teď zajímat, když se o mně nezajímal on ve chvíli, kdy jsem to nejvíc potřeboval? Je to stejné, jako kdyby to udělal on. Řekl ti o tom, ne? Řekl ti, co se mi stalo." Zamračil se Tommy. Anna nasucho polkla a kousla se do spodního rtu.

"Ano, řekl mi to. Ale…"

"Pokud to mohl dopustit, všechna jeho slova o lásce ke mně jsou lež."

"To není pravda!" vytřeštila na něj Anna oči. "Neznám jiného muže, snad kromě mého manžela, který by někoho miloval tolik, jako Adam tebe. To co se ti stalo, je opravdu strašné, ale on za to nemůže. Musel přece ke králi. Musel ochránit váš vztah." Přela se s ním Anna. Štěstí, že v hlavní síni zrovna nikdo nebyl. Ovšem, všechny ty květiny kolem nich, všechny ty známky příprav k oslavě teď spíš vyvolávaly v Anně smutek než radost. Kde mohl Adam být? Snad se mu nic nestalo. A snad její bratranec dostane rozum. Kde se v něm najednou vzalo tolik nenávisti?

"Říkej si, co chceš. Já se vrátím do své komnaty. Zdá se, že ze slavnostní večeře sejde. Můžeš mi jídlo nechat poslat."

"Vykašlu se na tebe!" zavrčela Anna. Tommy pokrčil lhostejně rameny a otočil se k odchodu.

"Tommy!" zavolala na něj ještě Anna. Mladík se sice zastavil, ale svou tvář nechal tvrdošíjně natočenou dopředu.

"Jsi ten jediný, kdo musí ustoupit. Pokud neustoupíš a nepřijmeš svou úlohu v tomto životě, nebudeš šťastný. Protože jediný člověk, který tě kdy šťastným udělat dokázal, byl Adam. Pamatuj na to."

"Nemůžu všechno podřídit jemu."

"Nikdy předtím ti to nevadilo." Vedla si Anna svou.

"Možná jsem se na to nedokázal podívat nestrannýma očima. Ztráta paměti mi dala možnost, být objektivní. Přemýšlet."

"Jednoho dne se ti ale paměť vrátí. A s ní i všechno, co teď necítíš. Koho budeš mít po ruce, aby ti pomohl, když od sebe všechny odeženeš?"

Tommy neodpověděl. Jen trochu natočil hlavu, aby se na svou sestřenici podíval aspoň jedním okem. Jemně zavrtěl hlavou a pak hlavní síň co nejrychleji opustil.

Anna se vydala na nádvoří, aby zhodnotila situaci. Rytíři se svou družinou už odjeli. Na hradě panoval trochu zmatek kvůli slavnostem, jinak to ale vypadalo na klidný večer. Pokud by se ovšem jeden z hlavních hostů vrátil včas ze své projížďky.

Když se chtěla Anna vydat zpět do hlavní síně, potkala na prahu svého manžela se synem v náruči.

"Co se stalo, Anno?" zeptal se Anthony ustaraně.

"Adam se ještě nevrátil z projížďky, drahý. Vyslala jsem za ním Richarda a Bruna. Možná se jenom ztratil." Vysvětlila mu. Malý Lucas k matce natáhl ruce, tak si ho od manžela přebrala.

"Bože, ty jsi ale těžký!" nasadila mateřskou masku, aby dítě zbytečně neděsila.

"Nejsem!" protestoval chlapec.

"Ale jsi. Za chvíli mě přerosteš." Štípla ho do tvářičky.

"Chci být velký jako tatínek."

"Jednou budeš, neboj se." Ujistila ho. Lucas se začal smát a tahat matku za lokny. Raději ho vzala zpátky dovnitř a posadila ke stolu. Poručila několika služebným, aby pro malého lorda přinesli večeři a nechala si zavolat chůvu. Bude lepší, když se Lucas navečeří a půjde spát, pomyslela si. Možná to zatím vypadalo na klidný večer, ale rozhodně ne krátký.

Lucas byl odveden do ložnice své matky o půl hodiny později. Anna mu dala na dobrou noc polibek na čelo a nařídila chůvě, aby se nehnula z komnaty, dokud si nebude jistá, že její syn usnul. Mezitím se do hradu dostavili hudebníci a prvních pár hostů, které Anna narychlo pozvala. Nemohla slavnost zrušit, jen by vzbudila podezření, že se něco děje.

"Postaráš se o naše hosty, Anthony?" zeptala se šeptem svého muže, který se po odchodu syna uvelebil na trůnu. Velká síň se začínala plnit. Kapela zabrala místo vedle trůnu a pozvaní si posedali ke stolům. Sloužící byli naštěstí duchapřítomní. Okamžitě začali na stoly nosit jídlo a víno. Nikdo si ani nevšiml, že oba hlavní hosté chybí.

"Samozřejmě, drahá. Postarej se o Tommyho a Adama." Přikývl manžel. Pro jistotu si šel sednout ke stolu mezi ostatní. Anna na něm viděla, že je unavený kvůli Charlesovi, ale jinak se Anthony snažil, aby na něm nebylo nic znát. Jakmile zasedl ke stolu, začal se s dalšími lidmi vřele bavit.

Anna se na svého chotě usmála a pak co nejnenápadněji zmizela na nádvoří, kde potkala štolbu.

"Už se někdo vrátil?" zeptala se nedočkavě.

"Ještě ne, Mylady. Je mi líto." Svěsil mladý muž ramena.

"Netrap se tím. Určitě budou brzy zpátky. A všichni." Podívala se na něj povzbudivě. Ve skutečnosti ale povzbuzovala sebe. Adam nebyl nezodpovědný muž. Naopak. Byl to rytíř, na kterého se mohl spolehnout i sám král. Neudělal by nic neuváženého. Bohužel to znamenalo jediné…

Tommy se zvedl z postele a přešel ke dveřím. Netušil proč, prostě mu něco říkalo, aby to udělal. Když vzal za madlo, zatřásl hlavou a mlaskl nespokojeností. Poté se vrátil k posteli. Od chvíle, kdy Adama ze svého pokoje vyhodil, se nedokázal na nic soustředit. Před svou sestřenicí sehrál divadlo, že je nad věcí, ale ve skutečnosti to tak nebylo.

Cítil vnitřní třas. Nervozitu. Cítil se ponížený, zrazený, zneuctěný a špinavý. A to si na násilné přepadení zatím nepamatoval. Co až si vzpomene? Bude za to Adama nenávidět ještě víc? Jenže, byla to opravdu nenávist, ten pocit, který ovládal jeho srdce, kdykoliv si vybavil chvíli, kdy mu to Adam vmetl do tváře? Jeho současný stav zmatku smíchaného se zlobou se netýkal znásilnění, ale toho, že Adam odjel a doposud se nevrátil. V okamžiku, kdy se to v hlavní síni dozvěděl, na všechno předchozí zapomněl. Nemohl se upnout na vlastní neštěstí, i když chtěl. Prostě to nešlo.

Několikrát protnul svou komnatu rychlou chůzí od jedné stěny ke druhé, než se znovu vydal ke dveřím a tentokrát je zvládl i otevřít. Ticho na chodbě ho znervóznilo ještě víc.

Přesto, že si pamatoval pouze cestu do hlavního sálu, kterou mu předtím ukázal jeden z lokajů, vydal se jiným směrem. Snad si přál, aby v hradu zabloudil stejně, jako Adam na své projížďce. Jak míjel jednu chodbu za druhou, uvědomil si, že se k tomu upíná stále víc a víc.

Adam byl přece silný muž. Nenechal by se polapit. Nenechal by na sebe vztáhnout ruku. Prostě jen neznal zdejší okolí a ztratil se. Možná chtěl vzbudit jeho soucit a nevrátil se schválně.

"Ano. A teď někde čeká a oddaluje svůj návrat. A doufá, že ho budu litovat a odpustím mu." Šeptal si Tommy pro sebe naštvaně, když procházel dalšími chodbami.

Ocitlo se před ním schodiště. Bylo točité a nejspíš vedlo do jedné z věží. Po schodech našlapoval opatrně, vzal si louč, která nehořela moc silně a nechtěl zakopnout.

Na konci schodiště na něj čekaly úzké kované dveře. Opatrně do nich strčil a když lehce zavrzaly, přitiskl k nim dlaň pevněji.

Tlumené světlo z louče náhle nahradilo stříbřité měsíční. Tommy udělal nejistý krůček kupředu. To už věděl, že je věž součástí hradeb.

Nejprve vsunul louč do spirály na zdi, pak se začal rozkoukávat. Stačilo udělat jen pár kroků, aby se pod ním objevilo z jedné strany širé okolí hradu a hlavní nádvoří z druhé. Byl to nádherný výhled, i když ponořený do tmy. V dálce se mihotala jen světla města, na nádvoří zase pobíhali sloužící s loučemi. Tommy měl najednou pocit, že už na tomhle místě někdy předtím byl.

Popošel kousek dopředu. Fascinovaly ho mohutné kamenné sloupy cimbuří, musel se jednoho z nich dotknout. Při své touze, vybavit si onen okamžik, zavřel oči. A v tu chvíli to uviděl. Prostor před ním obývali dva lidé. Stáli čelem k sobě a byli u sebe velice blízko. Ten, jenž působil menší a slabší, se tiskl ke kamennému sloupku za svými zády. A ten vyšší se zase tiskl k němu. Jejich tváře jen slabě osvětlovala záře měsíce. Líbali se. A hladili.

"To jsem já." Vydechl Tommy šeptem. Překvapením otevřel oči, ale on, ani muž, který ho líbal, nezmizeli. Pořád stáli u cimbuří, jako kdyby čekali na jeho projev smíření s tím, že tohle byla kdysi skutečnost.

"Bože, já si na to opravdu vzpomínám."

Tohle nejde, Mylorde. My dva nemůžeme…

"Cože?" Tommy popošel k dvojici blíž a zvedl ruku. Zachtělo se mu Adama dotknout, stejně jako se ho dotýkalo jeho minulé já. Bohužel jeho ruka prošla imaginárním tělem tak lehce, jako kdyby tam vůbec nebylo.

"Adame?" oslovil muže. Ten se po něm ale vůbec neotočil.

Políbil jste mě. Netvrďte mi, že to nepohnulo s vaším srdcem…

"To je můj hlas? Takhle opravdu mluvím?" zhrozil se Tommy.

I kdyby pohnulo… i kdybych se pro vás nechal dobrovolně zabít, tohle prostě nemůžeme…

"On mě opravdu odmítal." Zašeptal Tommy a sklonil hlavu. Ustoupil od toho místa dál a znovu zavřel oči. Když se po chvilce podíval před sebe, nikdo už u cimbuří nestál. Přesto vzpomínka zůstala. Tak jasná, čistá a silná, jako kdyby se ona událost stala teprve včera.

Tommy ucítil, jak mu z kolen náhle vyprchává veškerá síla. Pocit se začal šířit celým jeho tělem, které to nakonec nevydrželo a sesunulo se k zemi. Veškerou fyzickou energii nahradilo vědomí, které přišlo jako blesk z čistého nebe. Jedna za druhou se začaly vracet vzpomínky do jeho mysli. Hádky s otcem, smrt bratra, první setkání s Adamem, sestřina svatba… prostě všechno. Bylo toho tolik, že to nestíhal sledovat. Podařilo se mu ale zachytit vzpomínku, která se zdála ze všech nejdůležitější. Její přítomnost vehnala Tommymu slzy do očí.

"Miluju ho. Miluju Adama. Miluju ho tak moc, až mě z toho bolí srdce." Několikrát se bouchl do hrudi, ale bolest neodcházela. Svírala mu hrdlo, když polykal slané slzy. Jak mohl docílit toho, aby to přešlo?

"Adame." Zašeptal a pokusil se vydrápat ze země na nohy. Když se natlačil mezi dva kamenné sloupy, aby si odpočinul, uvědomil si, že je na nádvoří mnohem větší shon, než před chvílí. Přes slzy se zadíval dolů a zaposlouchal se. Stačil okamžik, aby si všiml černého koně, jehož záda nesla jezdce. Ovšem ne zrovna obvyklým způsobem. I na tu dálku Tommy rozpoznal ebenově černé Adamovy vlasy a samozřejmě jeho tělo, momentálně přehozené přes Morfeův hřbet jako pytel obilí. Okolo koně pobíhala zděšená Anna a rozdávala rozkazy.