Prsten 24.

---

"Pojďte se mnou!" pobídla Anna roztřeseného Adama, který se stále nedokázal pohnout z místa, aby ji následoval. S Annou ale odcházelo i světlo louče, takže mu stejně nic jiného nezbylo.

Neochotně se vydal za ní do jakéhosi salonu, který vypadal jako její soukromý budoár. Jen mu tak blesklo hlavou, že by nebylo vůbec špatné, mít na svém hradě podobný pokoj, kde by mohl být jen sám se sebou. V současné situaci by to přivítal.

"Posaďte se!" vyzvala ho Anna. Adam zabral jedno z pohodlných křesílek u krbu. V pokoji nebyla ani postel, jen sofa pro krátkodobý odpočinek. I to by ale Adamovi vyhovovalo. Byly časy, kdy dokázal spát i v křesle…

Když Anna rozsvítila pomocí louče několik svící, vrátila zdroj světla a ohně na chodbu do držáku. Pak pečlivě zavřela dveře a posadila se naproti Adamovi.

"Myslím, že jsou situace, kdybychom nemuseli tolik dbát na etiketu. Považuji za takovou situaci právě tuto." Usmála se Anna a Adam nejistě s ní.

"Ty jsi paní domu."

"Takhle mi to vyhovuje." Přikývla Anna spokojeně a položila si ruce do klína. "Teď mi řekni, co chci slyšet. Proč tě můj bratranec vyhodil na chodbu a ještě takhle v noci? Samozřejmě ti najdu jiný pokoj, pokud nebude zbytí, ale chci vědět důvod."

"Jen jsme se pohádali, nic vážného." Pokrčil Adam rameny. Bude mlžit do poslední chvíle. Nemohl Anně prozradit to děsivé tajemství o synovi jejího manžela.

"Tommy si nic nepamatuje, ale i tak je schopný se s tebou pohádat? Docela by mě zajímal důvod."

"Zkoušel jsem to na něj!" zalhal Adam. Nezbývalo, než to hodit na sebe. Třebaže ho Anna za to mohla začít nenávidět.

"A on nechtěl? Ale musel s tím přece počítat, když si ode mě nevyžádal druhý pokoj. Velice ochotně ti nesl večeři, pokud si vzpomínám…" zamyslela se Anna. "Já s tím samozřejmě problém nemám, pro mě jste jak manželé, takže na co dva pokoje, že?" mávla rukou.

"Je to od tebe velice milé, myslím tvůj přístup."

"Proč jsi tak formální, Adame? Fandím vám od okamžiku, kdy ses poprvé objevil na tomto hradě. Nebudu vás soudit, pokud máte nějaké problémy. Nikdo by vás neměl soudit, i když je tato doba příliš krutá."

"Děkuji." Sklonil Adam hlavu. Měl rád Annin hlas i její proslovy. A nebyl jediný. Ta žena byla krásná a chytrá a velice vnímavá. Byly samozřejmě chvíle, kdy si pozornost nepřál, ale Anna i takové chvíle dokázala změnit na touhu po porozumění. Její zájem byl upřímný a nesobecký.

"Dobře. Tohle jsme si ujasnili. Teď bych ráda věděla, co se stalo mému bratranci. Člověk neztratí paměť jen tak." Podívala se na něj zkoumavým pohledem.

"Ne," připustil Adam.

"Neil psal, že měl Tommy nehodu. To je ale hodně široký pojem. Jsem sice mladá, ale za svůj život jsem se setkala jen s jedním případem ztráty paměti a rozhodně se nedalo hovořit o nehodě."

"Anno, já…" Adam chtěl protestovat, ale zarazil se. Čím déle se před tím bude snažit unikat, tím déle bude trvat i tenhle výslech a bolest spojená s tou Tommyho. Adamovi se znovu vybavily slzy, které měl Tommy na tvářích, když před ním bouchl dveřmi. Určitě teď plakal do polštáře. Určitě chtěl, aby ho někdo utěšil, ale nikdy by to neřekl nahlas. Ne jemu. Protože v jeho očích byl právě on ten viník. Ten, co ho měl ochránit, ale neochránil.

"Proč mám pořád takový neblahý pocit, že to co teď řešíme s manželem, nějakým způsobem souvisí právě s Tommyho nehodou?" zamyslela se Anna. Adam v první chvíli zvedl obočí, pak se ale zadíval jinam.

Vážně si myslel, že si Anna nedá dvě a dvě dohromady? A způsob, jakým vyslovila slůvko nehoda, ho určitě nemohl nechat chladným vůči jejímu nenápadnému naléhání, aby konečně kápl božskou. Pokud tomu chtěl uniknout, musel utéct. Anebo prostě začít mluvit a modlit se, aby Anna, po tom co se dozví pravdu, nezburcovala celý hrad a nevyrazila do boje.

"Nebyla to nehoda." Zavrtěl Adam hlavou. Anna se chytila za hrudník a prudce se nadechla.

"Ne? Vážně?" sehrála dokonalé překvapení. Když ji Adam propíchl vyčítavým pohledem, uklidnila se.

"Omlouvám se, nemohla jsem si pomoci. Zajímalo by mne, jak dlouho jsi nás chtěl vodit za nos." Nechala svou tvář ponořit do přísného výrazu. To se Adam pro změnu lekl. Přísná Anna nevypadala vůbec mile. Šel z ní strach.

"Nechtěl jsem nikoho vodit za nos." Ohradil se ostře. "Nebyl jsem na Bodiamu, když se to stalo. Přijel jsem a našel Tommyho v tomhle stavu. Nepoznal mě. Byl jsem pro něj cizí člověk. Vlastně pořád jsem." Povzdychl si.

"Moc mě to mrzí, opravdu, i tak tě ale nenechám na pokoji, dokud mi neřekneš pravdu." Zamračila se Anna. Adam sklonil hlavu a několikrát se co nejklidněji nadechl a vydechl, aby získal ztracenou rovnováhu. Dnes už to hrozné slovo jednou řekl a neměl zapotřebí vyslovit ho znovu, jenže musel. Bylo to nezbytné, aby Anna pochopila, co se Tommymu stalo.

"Tommyho někdo znásilnil." Začal pomalu.

"Znásilnil? Můj Bože!" zhrozila se Anna. Adam se kousl do rtu a přikývl.

"Vyjel si na projížďku a někdo ho přepadl v lese. Prý byli minimálně dva, říkal doktor. Prohlížel Tommyho hned po tom, co ho Neil našel a přivezl na hrad. Tři týdny o sobě Tommy nevěděl. Pořád jen spal, takže se všechny rány mezitím zahojily, a když se probudil, nic si nepamatoval. Ani to, že mu ti hajzlové zabili Dioné." Adam se musel hodně ovládat, aby během vyprávění postupně nezvyšoval hlas. Poslední poznámku říkal se slzami v očích. Bylo toho ještě tolik, co Tommy nevěděl.

"Bože, chudák Tommy a chudák Dioné. Vím, jak tu kobylku miloval."

"Ano." Přikývl Adam. Anna se rychle vzpamatovala a hluboce nadechla k další otázce.

"Co se stalo ve vaší komnatě?" vyhrkla. Její obočí bylo zamračené starostí a obavami. Adam zavrtěl hlavou.

"No tak, Adame, musíš mi to říct. Musím pochopit, co se to tu děje." Naléhala na něj. Adam si promnul zpocené dlaně a zvedl pohled k Annině tváři.

"Řekl jsem mu pravdu." Přiznal. "Já… snažil jsem se během naší cesty o sblížení. Zdálo se, že bychom k sobě mohli být přitahováni osudem, protože, i když si Tommy nic nepamatuje, za tu krátkou chvíli jsme si k sobě dokázali opět najít cestu. Cítím z něj, že jsem v jeho srdci, jen schovaný. Uklizený, dokud se mu zase nevrátí vzpomínky, jenže on stále naléhal. Chtěl vědět, co se mu stalo a já se neudržel. Vyčetl mi, jak jsem to prý mohl dopustit…" Jakoby až teď Adamovi došla závažnost Tommyho slov. Jeho oči se zalily slzami a hlas přestal fungovat. Chtěl něco říct, ale nezvládl to, místo toho se rozplakal tak silně, až mu z toho bylo trapně. Anna se rychle zvedla a přistoupila k němu. Pak se posadila na jeho kolena a pevně ho objala.

"To bude dobré, Adame." Chlácholila ho jak malé dítě, zatímco ho hladila po vlasech. I Adam ji objal kolem útlého pasu a zad a zabořil obličej do jejího ramene.

"Miluji ho. Tak moc, až to bolí. Nikdy bych mu neublížil. Chtěl jsem se s ním milovat, ale čekal jsem, až bude chtít i on. Dnes v noci mě svedl, ale když došlo na to hlavní, tak… nelíbilo se mu to. Myslím, že si podvědomě vzpomněl na to znásilnění a spojil si ho se mnou."

"Nemusíš teď o tom mluvit, jestli tě to bolí. Máme spoustu času, abychom to spolu probrali." Konejšila ho.

"Proč jsi tak daleko od nás?" posteskl si Adam. "Neil se mi snaží být oporou, ale není tak citlivý jako ty."

"Jistě, vždyť je to muž." Zasmála se Anna tiše. Konečně se od Adama odtáhla a zadívala se mu do tváře. Drobnými prsty ještě setřela vlhké cestičky, co zůstaly po slzách a pak políbila Adama na čelo.

"Ani se neptám, jak je na tom Elizabeth."

"Zdá se z nás všech nejstatečnější, ale vím, že to tak není. Nemohl bych ji zatěžovat svým smutkem."

"To chápu." Přikývla Anna. "Spolu to zvládneme. Také budeme Tommymu oporou, potřebuje to, ale musíme to dělat nenápadně, protože právě teď nejspíš o žádnou pomoc nestojí."

"Moc ti děkuji." Podíval se na ni Adam vděčně. Anna ho ještě jednou pohladila po tváři a vrátila se do svého křesla.

"Zeptám se na něco nepříjemného, Adame. Podle tvého chování v salonu, když jsme ti vyprávěli o zmatečníku, usuzuji, že tě jeho existence pořádně vyděsila. Máš snad nějakou teorii?" zajímala se Anna. Adam si promnul rty a přivřel oči.

"Ty víš, jakou mám teorii."

"Možná, ale řekla bych, že tě úcta vůči mému manželovi drží dost zpátky. Přede mnou se nemusíš bát mluvit. Charles není můj příbuzný."

"Ale jsi manželka jeho otce. Necháš si mou teorii pro sebe? Nechci, aby Anthony něco věděl, když si tím ani nejsem pořádně jistý. Nemohu dopustit, aby ho zlomilo byť jen podezření, že se jeho syn mohl zachovat tak podle."

"Jednoho dne se to stejně dozví, pokud se z podezření stane vina."

"Ne!" protestoval Adam.

"A co chceš tedy udělat? Zabít ho?" vyjekla Anna. Adam už měl na jazyku slůvko souhlasu, bohužel nebyl schopný ho vyslovit nahlas.

"Já… Chtěl jsem ho zabít, když jste o tom dnes začali mluvit…"

"Ale nakonec to nebude tak jednoduché, že?" doplnila ho Anna. Kdyby se jednalo o někoho neznámého, Adam by neváhal ani minutu, ale Charles byl syn jeho přítele. Toho nejčestnějšího a nejobětavějšího otce, jakého kdy poznal. Copak ho mohl připravit o syna?

"Nechci se ho zastávat a bránit ti v pomstě, ale berme v potaz to, že jsi ho v té době potkal v Londýně. Pokud s tím má něco společného, pouze si někoho najal, aby udělal špinavou práci za něj. To si tedy myslím já." Pokrčila Anna rameny. Adam jí musel dát za pravdu. Kdyby mu jen někdo řekl, že viděl Charlese v Londýně, nevěřil by mu, ale byl to právě on, kdo se s ním setkal na cestě ke králi.

"Já si myslím, že obětí neměl být Tommy, ale já. Před čtyřmi roky jsem ho odsoudil k práci u dvora. Nejspíš mi to stále nemůže zapomenout, tak vyslal někoho, kdo by na mně vykonal jeho pomstu. O Tommym přece nemohl nic vědět." Zavrtěl Adam hlavou. Anna se zamračila. Nelíbilo se jí to stejně jako Adamovi. Tommy neměl s touhle záležitostí vůbec nic společného, ale odnesl to nejvíc.

"Teď si myslí, že jsem mohl něco udělat, abych ho ochránil a co až se dozví tohle? Že byl v ohrožení života díky mně?" Adam si uvědomil, že ještě není všem špatným dnům konec.

"Teď musíme Tommyho podpořit, to je naše priorita. Snad mezitím přijdeme na způsob, jak to Anthonymu oznámit co nejšetrněji." Navrhla Anna. Adam musel chtě nechtě souhlasit. Tlačit na Tommyho nemělo smysl, jen by se ještě víc uzavřel do sebe...

Anna poskytla Adamovi nový pokoj, aby měl kde přečkat zbytek noci. Adam nepochyboval, že ve své nové komnatě stráví nejen tuto noc, ale i všechny další, kdy budou s Tommym u Howardových na návštěvě. Bohužel to neviděl moc růžově.

Až když se zavřel do svého nového útočiště, došlo mu, že odešel od Tommyho v poněkud choulostivém stavu. Anna mu seděla na kolenou, ale v té chvíli snad už bylo po všem. Vztek, který chtěl předtím využít k rychlému uvolnění napětí vystřídala beznaděj a ta se postarala o nulové libido. I tak se cítil trapně. Nedokázal před hradní paní ovládat svůj smutek.

Po zbytek noci toho moc nenaspal. Připadalo mu, jako kdyby se vrátil o několik let zpátky. Do doby, kdy Tommyho ještě neznal a byl uzavřený ve svém malém světě s názvem pokání. Deset dlouhých let si vyčítal otcovu smrt a zároveň ho nenáviděl za to, že v afektu zabil svou ženu. Teď se cítil podobně. Neochránil Tommyho, když ho v tom lese napadli a měl na ty zmetky šílený vztek. Bohužel stále nevěděl, kdo by to mohl být a o Charlesově spoluúčasti zatím jen spekuloval. Dokud se nevrátí domů a nedojede za mladým Howardem do Londýna osobně, nešlo dělat vůbec nic. Jen čekat, jestli se Tommy umoudří a zase ho k sobě pustí.

Následující ráno se hosté i hostitelé sešli u snídaně v hlavní síni. Tommy byl skleslý a pozdravil pouze Annu a jejího muže. Když si malý Lucas žádal jeho pozornost, odbyl ho. Sice se snažil o milý tón, ale lidem, kteří věděli, co se v noci stalo, nemohl nic nalhávat. Anna se občas podívala na Adama, a když viděla, jak těžce to nese, snažila se ho podpořit aspoň soucitným úsměvem.

"Půjdeš se po snídani podívat do města, Tommy?" zkusila zapříst hovor. To ticho ji rozčilovalo.

"Ne." Odsekl mladík. Adam jen poplašeně zamrkal řasami. Na víc se nezmohl.

"Nu dobrá a vy, Mylorde?" stočila Anna svůj pohled na Adama. Muž pokrčil rameny. Netušil, co má říct. Jestli podpořit Tommyho tím, že zůstane v hradu, nebo spíš vyklidit pole. V podstatě nevěděl, co z toho by mohlo Tommyho podpořit a hlavně, co z toho by Tommy jako podporu viděl. No, asi nic.

"Možná zítra." Pronesl Adam stroze. Poté se zvedl od stolu a poklonil se. "Když mě omluvíte, vrátím se do své komnaty."

"Je to má komnata!" utrousil Tommy tiše, přesto naštvaně.

"Jen klid, bratránku. Poskytla jsem tvému poručníkovi jiný pokoj. Prý je vám v tom jednom spolu moc těsno." Zazubila se Anna. Adam jen zavrtěl hlavou a odešel. Zajímalo ho, kde si asi Tommy myslel, že v noci spal. Nejspíš na slamníku, nebo ve stáji.

Když přišel do svého nového pokoje, hodil sebou zpět na postel a nechal se ukolébat únavou z nedospané noci. Podařilo se mu prospat ještě celé dopoledne.

Po obědě, který se nesl v podobné atmosféře jako snídaně, tedy možná ještě o něco dusnější, si nechal připravit Morfea a oznámil všem, že si udělá projížďku po okolí. Anna si pro změnu vzala stranou Tommyho, protože ho chtěla vyzpovídat a zjistit, jak se skutečně cítí. Očividně si na podrobnosti napadení ještě nevzpomínal, ale i tak to pro něj muselo být těžké.

"Líbí se ti tvůj pokoj?" začala řečnickou frází. Měla jich v rukávu samozřejmě víc, jako počasí, rytířské souboje a oblečení poslední módy.

Tommy přikývl. Lokaj přinesl džbánek vína a postavil jej společně s poháry na malý stolek mezi Tommym a Annou. Seděli ve stejném budoáru, jako Anna v noci s Adamem.

"Nechávám ho pro lepší hosty, když k nám přijedou. Už jsi v něm několikrát bydlel." Vysvětlila mu. Tommy vyloudil na rtech smutný úsměv.

"Promiň. Nevím, co si pamatuješ a co ne, nerada bych ti říkala něco, co už víš."

"Tohle si nepamatuji." Zavrtěl Tommy hlavou. "Vlastně si nepamatuji vůbec nic. Ale umím mluvit, psát a číst… Dokážu rozpoznat, co je správné a co ne a znám etiketu… Prostě věci, které jsem se během života naučil, si celkem pamatuji, ale všechno ostatní je tmavé a nejasné." Vysvětlil jí.

"Zdá se, že lidský mozek funguje v několika sférách." Zamyslela se Anna.

"Je to hodně zvláštní, to ano." Dal jí Tommy za pravdu. Anna ho nenechala odpočívat a rovnou se zeptala na další věc.

"A zatím sis nic nevybavil? Mělo by se to vrátit, ne? Nějaké záblesky, momenty…"

"Mám pár zamlžených vzpomínek na Adama." Připustil Tommy.

"Opravdu? To je hezké." Rozněžnila se Anna.

"Ani bych neřekl. Ve skutečnosti takový není. On je…"

"Jaký?" vyhrkla Anna. Tommy se zhluboka nadechl, ale nakonec jen mávl rukou.

"To je jedno." Prohlásil a raději se napil vína.

Anna chtěla naléhat, jenže naštěstí si včas uvědomila, že by tím svého bratrance ještě víc zahnala do kouta. Musel se o tom rozpovídat sám, jinak to nešlo. V ten okamžik se jí ovšem v hlavě zrodil geniální plán.

"Chtěla bych udělat slavnostní večeři. Dnes. Na vaši počest." Zajásala Anna.

"Ale proč?" zhrozil se Tommy.

"Protože jste tu hrozně dlouho nebyli a vaše návštěva si zaslouží oslavu." Usmála se. Tommy se nahrbil a kousl do rtu.

"Bude hodně vadit, když se nezúčastním?" zeptal se opatrně.

"Ano, to bude. Takové pozvání nemůžeš odmítnout, pokud jsi u nás hostem. Je to naše zásada." Trvala si Anna na svém. Bylo jí Tommyho líto, ale nemohla ustoupit. Pokud se okamžitě pustí do příprav na večer, možná se jí podaří uspořádat stejnou slavnostní večeři jako před čtyřmi roky, kdy na jejich hrad přijeli Tommy a Adam poprvé. A vůbec nejdůležitější bylo dostat Adama po večeři na hradby a pak i Tommyho. Nikdy totiž nemohla zapomenout na Tommyho nadšení, když jí líčil, jak se s Adamem poprvé právě tam pořádně políbili. Jestli mohla nějak pomoci, pak jedině takhle.