Prsten 21.

---

Adam na kresbu hleděl dostatečně dlouho na to, aby během těch pár vteřin dokázal v hlavě vymyslet nějakou výmluvu, proč sebou vozí něco takového, bohužel se mu to nepodařilo. Tommy se naštěstí netvářil zděšeně, jako kdyby si na něco vzpomněl, prostě měl jen pocit.

Adam zvedl hlavu a zadíval se Tommymu do očí. Nechtěl mu lhát. Ale zároveň mu nemohl prozradit úplnou pravdu.

"Ten prsten patřil mé matce." Přiznal. Tommy přikývl, i když se mu to, dle přivřených očí, zdálo asi zvláštní. Stále to nevysvětlovalo důvod, proč Adam kresbu vozí sebou.

"Daroval jsem ti ho!" pokračoval Adam klidně dál. To už na něj Tommy vykulil své velké oříškové oči.

"Daroval? Mně? Ale proč?"

"Jako slib mé věrnosti." Odvětil Adam rychle. Jistě, že Tommymu nemohlo hned dojít, že podobné šperky se dávají lidem, kteří pro nás něco znamenají. Neměl jejich vztah tak zažitý jako Adam.

"Ah.." vydechl Tommy. Bylo v tom znát překvapení, trochu toho obdivu, ale i pochyb. A paranoidní Adam samozřejmě slyšel hlavně tu třetí složku. Bodlo ho z toho u srdce. A Tommy si toho pochopitelně všiml.

"Chci říct, že je to úžasné. A proč ten prsten teď nemám? Snažíš se ho prodat?" snažil se Tommy vtipkovat. Adam zavrtěl hlavou a sklonil ji. Nechtěl se při dalších slovech Tommymu dívat do očí.

"Ztratil se. Já ho tímhle způsobem hledám."

"Co?" vyhrkl Tommy. "Chceš mi tím naznačit, že jsem ho ztratil já? Ale…"

"Ne!" pohlédl na něj Adam zoufale. "Ani trochu tě neviním z jeho zmizení. Mohlo se stát cokoliv. Někdo se dostal na náš hrad a ukradl ho, nebo ti spadl při vyjížďce z prstu. Může ležet kdekoliv v trávě, v rybníku, nebo ho někdo našel a snaží si přilepšit, tak ho třeba prodává. Někde jsem začít musel."

"Hrozně mě to mrzí!" špitl Tommy. Jeho brada se zlověstně zkroutila, což Adama polekalo. Vypadalo to, že začne každou chvíli natahovat.

"No tak. Je to jenom prsten." Usmál se Adam přiškrceně. Pro Tommyho to ale byla poslední kapka. Prudce zakroutil hlavou a vrhl se Adamovi kolem krku.

"Omlouvám se. Prosím, odpusť mi, že jsem ztratil tak cennou věc." Víc ze sebe nedostal, protože se rozplakal.

"Ty jsi můj blázínek, že? Já se na tebe nezlobím, tak přestaň plakat. Neplakal jsi celé čtyři roky, co jsme spolu…"

"Mám pocit, že před tebou můžu cokoliv." Vyhrkl Tommy a jemně se od Adama odtáhl. Stále ho držel za paže a Adam jeho za pas, ale dívali se na sebe. Jakoby se Tommy snažil vyjádřit své pocity očima.

"To můžeš, Tommy." Odvážil se ho Adam pohladit po tváři. Na bříškách prstů mu ulpěly slané kapky. Naštěstí jich nebylo mnoho.

"Proč jsi mi to neřekl?" zamračil se Tommy.

"Protože jsem ti dal prsten před svým odjezdem do Londýna. Ztratil se v době, kdy jsi ty ztratil svou paměť. Neměl bych ti podsouvat vzpomínky, které nemusí být pravdivé. Věřím, že si na to jednou vzpomeneš sám." A zároveň doufám, že k tomu nikdy nedojde, pomyslel si Adam trpce. Vlastně by bylo docela dobré, kdyby si Tommy vzpomněl, byl přece oběť a mohl by poskytnout důležité informace k nalezení padouchů, odvrácenou tváří byl ale obsah oné vzpomínky. Tak krutý a nemilosrdný, až z toho Adamovi pukalo srdce. Až si Tommy vzpomene, vrátí se zase na začátek. Tohle jejich postupné sbližování se smaže, jako kdyby k němu nikdy nedošlo.

"Také v to věřím." Přikývl Tommy s lehkým úsměvem.

"Měli bychom se vrátit do hostince, nebo o ten oběd opravdu přijdeme." Adam se natáhl po madlu za Tommyho zády, menší muž mu ale v pohybu zabránil a přitiskl si ho na sebe.

"Opravdu se na mě nezlobíš?" ujišťoval se.

"Ani v nejmenším. Pokud mám na někoho vztek, tak sám na sebe. Že jsem tě nechal samotného a neochránil tě."

"Jestli jsem se někde praštil do hlavy o větev, tak je to jenom moje vina." Ušklíbl se Tommy.

"Kdybych byl s tebou, tak bych tu větev na místě popravil!"

Tommy se od srdce zasmál a pak Adama rychle políbil. Bylo to krátké, přesto intenzivní ano na všechny nadcházející Adamovy otázky ohledně jejich vztahu a Adam si poprvé od chvíle, co se vrátil z Londýna sám pro sebe řekl, že musí existovat něco jako osud a splynutí duší. Pokud se do něj Tommy zamiloval jednou, zvládne to znovu…

Po obědě se vrátili na trh. Adam už nemusel před Tommym skrývat kresbu prstenu, takže se na něj ptali obchodníků společně.

Před návratem do jejich ubytovacího hostince také narazili na jeden klenotnický krámek. Totožný ani podobný prsten klenotník sice neměl, ale Tommy si aspoň vzpomněl, že by měl svému kmotřenci koupit nějaký ten dárek. Nakonec zvítězila dýka. Nebyl to sice dárek pro malé dítě, ale až vyroste, bude dýku všude vozit sebou, jako správný rytíř. Tommyho napadlo, že by mohl koupit i meč, ale takové dárky se většinou dědily a Lucas by pak mohl mít dilema, který meč nosit častěji, aby někoho neurazil.

Když se konečně vrátili do hostince, Tommy se při večeři Adama zeptal na věc, která ho během kupování dárku napadla.

"Bavili jsme se někdy o dětech?"

"O dětech? Určitě ano, máme přece společnou neteř." Pokrčil Adam rameny.

"Myslím o dětech, které my dva mít nikdy nebudeme. O vlastních, nikdy nenarozených dětech." Upřesnil to Tommy. Adam se kousl do rtu. Bavili se s Tommym na tohle téma i několikrát denně. Ne přímo, spíš v náznacích, jako: kdyby tohle udělalo naše dítě, tak dostane přes ruku, nebo: dokážeš si představit, že bychom měli syna a ten by se zamiloval do Lilith?

"Ano." Připustil Adam se smutným úsměvem. "Jediné řešení je manželka. Jeden z nás se musí oženit a…"

"Pořád to dítě ale bude jen jednoho z nás." Zamračil se Tommy.

"Já bych ho za vlastní přijal!" ohradil se Adam okamžitě. Když ho král donutil, podepsat sňatek s lady Austin, na chvíli se mu zhroutil svět, ale postupem času si uvědomil, že jiný způsob, jak mít s Tommym vlastní dítě prostě neexistuje. Musel něco obětovat, neměl na výběr.

"To znamená, že se mám oženit? A spát se svou manželkou? Už jsi nad tím přemýšlel?" zamračil se Tommy.

"Možná bychom to měli udělat hned, dokud jsi ještě na vážkách, zda preferuješ víc muže, nebo ženy." Pokrčil Adam rameny.

"I kdybych preferoval víc tebe, vůči té ženě to nebude fér."

"Nemusíme to řešit právě teď." Mávl Adam rukou.

"Ne, Adame. Chci vědět, jaké se mnou máš jako můj poručník plány." Trval si Tommy na svém. Adam se rozhlédl po hlučném hostinci a než promluvil, napil se vína.

"Můj plán byl jasný, ale nemohl trvat dlouho. Ten králův má mnohem větší váhu."

"Králův plán?" zvedl Tommy obočí.

"Ano. Chce, aby sis vzal jistou šlechtičnu. Jmenuje se Zoe Austinová. Její rodiče zemřeli při požáru. Tím pádem se král stal automaticky jejím poručníkem, protože jiné příbuzné ta dívka nemá. A bohužel pro nás, hrad, na kterém žije, stojí na strategickém místě. Počítám, že až ho král celý zabere, nastrčí si tam své vojáky a udělá z hradu nedobytnou pevnost."

"A kdy ti to král řekl? A kdy jsi to chtěl říct mně?" zhrozil se Tommy.

"Byl jsem kvůli tomu v Londýně. Myslel jsem si, že pro mě má král nějakou další misi, ale šlo o tohle. Sám jsi to řekl, že nám to nemůže procházet dlouho a králi už došla trpělivost, protože nám to trpěl celé čtyři roky a je v podstatě spoluviník, kdyby se to dostalo na veřejnost.

A pokud jde o to, proč jsem ti to neřekl, tak…" Adam si promnul spánky a povzdychl si. "… zachoval by ses na mém místě stejně, Tommy. Oznámil bych ti to. Určitě během téhle cesty bych ti to řekl, protože bych musel. Jen jsem chtěl trochu času pro nás. Chtěl jsem u tebe probudit zapomenuté city vůči mně."

Adam cítil z Tommyho nedůvěru. Díval se na něj podezíravě a on nemohl nic jiného, než mluvit. Kdyby byli sami, v jejich pokoji, chytil by ho aspoň za ruku a nechal do něj proudit své emoce. Určitě by to Tommyho aspoň trochu obměkčilo.

"Jaká je?" zeptal se Tommy. Adam zamrkal řasami. Tommy určitě myslel svou nastávající.

"Nevím, ještě jsem ji neviděl." Zavrtěl hlavou.

"A kdy k nám dorazí?"

"Až se vrátíme, nejspíš už bude na Bodiamu." Přiznal Adam. Tommy se zamyslel, zatímco obíral z kosti malé kousky masa.

"Kdyby to šlo, oženil bych se s ní sám, ale v podstatě jsi to ty, kdo je na mém hradě host a tím, že si lady Zoe vezmeš, na něj budeš mít stejné právo jako já."

"Myslím, že to chápu. Je to zvláštní, ale některé věci jsou mi celkem jasné, aniž bych věděl, jak jsem k tomu přišel." Pokrčil Tommy ledabyle rameny. Adam se podíval za sebe, aby zhodnotil situaci v sále. Když se ujistil, že jsou všichni zabraní buď do svého jídla, nebo do svých společníků, otočil se zpátky na Tommyho a chytil ho za ruku, přesto, že byla celá mastná.

"Chci s tebou vychovávat dítě a nedokážu si představit, že bych se měl o tebe s někým dělit, ale překonám to. Potlačím svou žárlivost, svůj vztek a udělám, co je třeba, abychom mohli být i nadále spolu."

"Co když se do své manželky zamiluji?" zamračil se Tommy.

"Pokud se do ní zamiluješ jako do své kamarádky, pak to bude v pořádku. Budu rád, když s ní oba navážeme dobré vztahy. Pokud bys k ní ale cítil něco víc, tak… Samozřejmě ti nemohu stát v cestě. Až se spolu budete milovat, váš pohled na toho druhého se i tak změní. Tyhle věci pokaždé všechno změní." Posmutněl Adam. Pamatoval si stejnou situaci před čtyřmi lety, jako kdyby to bylo včera. Dokud Tommyho odmítal, trápilo ho dilema, pochybnosti a bolestná touha. A když se spolu konečně vyspali, začala ho trápit bolestná touha, pochybnosti a dilema, ovšem v trojnásobném měřítku. Představa, že ztratí to, co tolik miluje, byla šílená. Nedokázal už se na Tommyho dívat jinak, než na člověka, kterého musí chránit a v posteli mu dávat rozkoš. Prostě to nešlo.

"Jak změní?" nechápal Tommy. Adam se ušklíbl a naklonil se k Tommymu blíž.

"Stále si představuji, co máš pod svými šaty, i když to moc dobře vím. Několikrát za den si vzpomenu na tvé něžné ruce, jak mě hladí. Na tvé rty, jak líbají mé tělo. Myslím na to, jak se naše těla pojí v jedno. To je ta změna. Věřím v duchovní spojení, ale to tělesné je silnější. Můžeš se něčeho dotknout, něčeho se chytit. A tvá mysl se toho chopí stejně a podřídí tomu všechno. Je možné, že se do své ženy zamiluješ fyzickou láskou. Že tě bude přitahovat její tělo a mysl tě bude nutit se k němu vracet."

"Ale když se mi líbí mužské tělo?"

"Necháme se překvapit. Nechci na to teď myslet." Zavrtěl Adam hlavou a stáhl své ruce pod stůl.

Tommy ty svoje utřel do přiděleného plátna a to pak podal Adamovi, aby se mohl očistit také. K tématu manželka už se ten večer nevrátili.

Tommy Adamovi dovolil, aby s ním spal v posteli. Předchozí noci každý strávili ve svých stanech a tu jedinou, která Tommyho pak celý den trápila, Adam probděl venku. Prostě se procházel po vsi a pak si na chvilku lehl pod nějaký tamní strom, protože ho únava přece jen přemohla. Naposledy takhle spali na Bodiamu a jejich probuzení nebylo zrovna vřelé. Teď s tím ale Tommy souhlasil. Vlastně to bral jako samozřejmost.

Nejdříve se vykoupali a pak si lehli k sobě. Oblečení do svých nočních košil. Tommy se uprostřed noci k Adamovi přitulil a ten si svého milence přivinul automaticky do náruče. Nic se nestalo. Adam respektoval Tommyho přání. A po jejich rozhovoru při večeři na nějaké intimnosti ani neměl moc náladu.

To, že by se Tommy mohl do své nastávající zamilovat, bral jako hrozbu číslo jedna. Vždyť s Emou si také skvěle rozuměl. Třeba si jen myslel, že preferuje muže, protože doposud žádnou dívku, která by mu připadala atraktivní, nepotkal.

Nebyl proti přátelství, i když mu mezi mužem a ženou připadalo dost zvláštní, ale pokud by Tommy tuhle hranici překonal, už by nebylo cesty zpátky.

V tom lese o něj mohl přijít. Ti chlapi ho mohli zabít, ale tahle představa byla mnohem horší. Díval by se na Tommyho, jak se zamilovaně dívá na někoho jiného. Ne na něj. Dokázal by něco takového ustát?

Po snídani se opět vydali na cestu. Adam odhadoval, že by se na hrad lorda Howarda mohli dostat druhý den večer. Také doufal, že posel s listem od Neila už zprávu předal a tudíž budou lady Annou a jejím manželem očekáváni.

Poslední noc tedy strávili opět v tábořišti a další den navečer už se před nimi začal rýsovat majestátný hrad, který hlídal hlavní město hrabství Cheshire. Bylo proslulé svými rytířskými slavnostmi, které Adam a Tommy před čtyřmi lety navštívili také. A tehdy to bylo poprvé, co z Tommyho úst zazněla ta dvě kouzelná slůvka, která převrátila Adamovi celý život naruby. Kéž by si na to Tommy vzpomněl, modlil se Adam v duchu. Kéž by si vzpomněl jen na tohle a na nic jiného. Všechno by bylo mnohem snazší.

Po vřelém přivítání se oba muži a jejich hostitelé odebrali do salonku, kde si posedali kolem velkého krbu. Malý Lucas kolem strýčků pořád pobíhal a snažil si zajistit jejich prominentní pozornost. Nakonec to Tommy vzdal a šel si s chlapcem hrát na nádvoří.

"Je vám podobný, Mylorde." Usmál se Adam na Anthonyho. Anna manžela pohladila po rameni, zdálo se totiž, že poznámka o znatelných genech hradního pána spíš rozesmutnila, než potěšila.

"Řekl jsem něco špatně?" zatvářil se Adam zmateně.

"Ale ne, Adame. To je jen tak mezi námi." Mávla Anna rukou. "Raději mi řekněte, jak to zvládáte. Váš bratr mi napsal, že měl Tommy nehodu a přišel o paměť. To je hrozné." Zadívala se na něj soucitně. Adam si promnul rty, než promluvil. Nerad hovořil s někým jiným takhle otevřeně o svém soukromém životě. Na druhou stranu, Anna měla dost důvtipu na to, aby to z něj vytáhla postupně sama, takže nemělo smysl se zdráhat. Aspoň, že se Neil příliš nerozepsal o skutečné příčině Tommyho ztráty paměti. Pokud to bude možné, tuhle pravdu si nechá pro sebe.

"Už to bylo horší. Jsme na cestě jen my dva, takže se na sebe musíme spoléhat a myslím, že právě to nás sblížilo."

"Vůbec si nedokážu představit, že bych byla pro Anthonyho cizí člověk. A ve vaší situaci to musí být o moc složitější. Na běžné manželství má člověk smlouvu, ale na tohle…" povzdychla si Anna.

"Pochybuji, že to někdy někdo přijme za novou formu manželství." Utrousil Adam.

"Možná ano, ale ne v tomto století, Mylorde." Přihodil si Anthony. Adam se smutně zasmál. Tahle pravda byla tak krutá, až byla vlastně směšná. Svým vztahem se rovnali vztahu Anthonyho a Anny i Neila a Elizabeth. Nemilovali se o nic méně. Jen nemohli mít děti. Proč by nešlo být oficiálně spolu, když k sobě cítili lásku?

"Než se to Tommymu stalo, odjel jsem do Londýna ke králi. Musel jsem mu podepsat souhlas se sňatkem. Tommy si musí vzít lady Austinovou. Král prohlásil, že už nás dál krýt nebude. Chápu ho, ale…"

"Viděl jste Charlese?" lord Howard se ze svého křesla téměř postavil, když zaslechl, že byl jeho host u krále. Lady Anna ve stejný okamžik na Adama vytřeštila oči. Samozřejmě kvůli nařízenému zasnoubení. Adam těkal očima z jednoho na druhého a snažil se přijít na to, co se v téhle domácnosti děje. Lord Howard musel mít potíže. Byl to vždy takový optimista, ani přijmutí trestu za neposlušného syna Charlese ho nezlomilo, tak co mu na čele dělalo tak hluboké vrásky?

"Copak se stalo, sire? Máte nějaké problémy?"

"Ne, nemáme." Vyhrkla Anna. "To zasnoubení je hrozné, je mi vás líto…"

"Neměňte téma, Anno!" zavrtěl Adam důrazně hlavou. "Vašeho manžela něco trápí. Týká se to snad Charlese?"

Anna a Anthony se po sobě podívali a hlavního slova se pak ujala paní domu. Lord Howard evidentně nebyl schopný slov.

"My to nevíme s jistotou. Jen se domníváme."

"To bych asi potřeboval vysvětlit. Nerozumím tomu. Charles je v Londýně. Potkal jsem ho." Zamračil se Adam. O co tu, sakra, šlo?

"Víte, Mylorde, máme strach, jestli Charles opět nepropadl hazardu." Přiznala Anna. To Adam pro změnu zvedl obočí.

"Pokud by to tak bylo, nedostával bych své splátky za půjčku, ale všechno chodí v pořádku."

"No právě!" zahřměl Anthony, až se Adam polekal. Lord Howard byl nejen optimista, ale i relativně klidný člověk, co málokdy zvyšoval hlas. Tohle muselo být opravdu vážné.

Anna manžela uklidnila pohlazením po rameni a znovu se zadívala na Adama.

"Existuje způsob, jak hrát a nepřicházet o peníze. Slyšeli jsme o podobném případu, který se v Cheshire stal už před mnoha lety. Byla tu jistá skupina, která půjčovala peníze. Až na to, že v tom měli hrozný nepořádek. Stávalo se, že si nepamatovali, komu a kolik peněz vlastně půjčili a pak dělali dusno."

"Pochybuji, že ti dva, kteří naposledy přivedli Charlese, v tom pořádek měli. Málokterý pochybný věřitel si vede záznamy." Zabrblal Adam.

"To určitě ne, ale ono těch dlužníků v závěru taky moc není. Ti, co nevracejí, jsou pak nalezeni mrtví někde v lese, takže si lidé rozmyslí, zda si půjčit, nebo umřít raději hlady." Uvažovala Anna. Adam jí dal přikývnutím za pravdu.

"Jak tato mnoho let stará historka souvisí s Charlesem?" zeptal se. Anna si urovnala dlaněmi sukně a pohlédla ke dveřím. Jako kdyby se ujišťovala, že ji nikdo neuslyší.

"Zmatečník." Řekla potichu.

"Prosím?" naklonil se k ní Adam blíže.

"Zmatečník." Zopakovala o něco hlasitěji. "Ti věřitelé dostávali od jednoho z dlužníků víno. Prý to byl dík za jejich pomoc. Zajímavé na tom ale je, že když to víno vypili, druhý den si vůbec nic nepamatovali."

"Cože?" Adam zakoulel očima a postavil se. "Existuje víno, které lidem bere vzpomínky?"

"Ne víno, ale zmatečník. Je to taková nenápadná rostlinka a daří se jí jenom tady. Moc lidí o ní neví a díky Bohu za to. Dokážete si představit, jak by to tu vypadalo, kdyby ji dostal do ruky nějaký maniak?" rozhodila Anna kolem sebe rukama.

Adam nebyl schopný popadnout dech. Jen po něm lapal, zatímco jeho čelo pokryly krůpěje studeného potu.

"Jste v pořádku, Adame?" zhrozila se Anna. Poté zamávala na svého lokaje. "Přineste nám ještě víno." Poručila mu. Adam dosedl zpět do křesla a zavrtěl hlavou.

"Nedávno jsme zjistili, že nám chybí poslední sklizeň. Mohli bychom podezírat někoho ze zdejších, ale do celé záležitosti je zainteresovaných jen pár věrných Anthonyho poddaných, kteří se o sklizeň starají, aby se nedostala do nesprávných rukou, takže jsme tuhle možnost zavrhli."

"A Charles tu rostlinu zná?" vydechl Adam zničeně. S vypětím sil se podíval na pána domu a zamračil se. Věděl, co přijde za odpověď, i tak ji potřeboval slyšet.

"Ano, Mylorde. Zná ji." Přikývl Anthony.