Prsten 7.

Dřív to bohužel nešlo :/

---

"Adame, počkej přece!" slyšel za sebou zoufalé hlasy svého bratra i švagrové. Dokonce i doktor na něj volal, i když se o něm všeobecně vědělo, že nedokáže okřiknout ani svého koně, nebo psa. Snažil se neposlouchat jejich prosby, snažil se nevnímat nic, co mu právě teď řekli, jen utíkal. Z hlavní síně, ve které se ještě před chvílí dohadovali, po schodech na nádvoří.

Přesto, že uplynulý den byl jasný a slunečný, večerní obloha přinesla husté mraky, jejichž kontury osvětloval dorůstající měsíc. Už v okamžiku, kdy Adam vkročil na zápraží, se z nebe začaly snášet velké dešťové kapky. Zablýsklo se mu nad hlavou a ostré světlo po několika vteřinách doplnilo ohlušující hromobití. Než doběhl po schodech na nádvoří, byl celý promočený.

"Adame! Ihned se vrať!" zakřičel na něj ze schodiště Neil. Adam po něm jen letmo střelil pohledem, ale víc si ho nevšímal. Když se otočil ke kuchyni, uviděl, jak se k němu řítí Zeus, kterého mu předtím lokaj odvedl, aby ho nakrmil po dlouhé cestě. Psisko nedbalo špatného počasí a vyrazilo svému pánovi naproti. I jeho srst byla po chvilce nasáklá vodou.

"Zeusi, jdi dovnitř!" okřikl ho Adam. Pes ale nereagoval. Poskakoval kolem něj a štěkal, jako kdyby se sám snažil svého pána napomenout, že venku nemá co dělat.

Pánovo zvláštní chování přilákalo ven další osazenstvo hradu. Někteří sluhové se krčili pod přístřeškem, aby na ně nepršelo, štolba Martin byl ale statečnější. "Pojďte dovnitř, Mylorde. Je bouřka, venku je to nebezpečné." pokusil se ho chytnout za ruku.

"Přiveď mi Morfea!" nařídil mu Adam.

"Cože?"

"Přiveď mi Morfea. Hned!" zvýšil Adam hlas.

"Ale Mylorde..."

"Tak si pro něj dojdu sám." Adam se vydal ráznými kroky ke stájím. Martina měl celou dobu za zády. Štolba se ho ještě několikrát snažil zadržet, ale nakonec poznal, že je to marné. Kdykoliv na pána promluvil, nebo se ho chtěl dotknout, Adam ho proklál přísným pohledem a surově mu ruku odehnal.

Ve stájích bylo hotové pozdvižení. Koně bouřku nesli velice špatně. Někteří se báli a neklidně sebou zmítali ve svých kójích, jiní se krčili u koryt. Morfeus patřil mezi ty první, ale jen Martin věděl, že jeho chování nemá s bouřkou nic společného. Nikdy předtím se jí totiž nebál. Kůň prostě vycítil ztrátu blízké klisny. Byla matkou jejich hříběte, všichni na hradě věděli o lásce mezi Morfeem a Dioné, stejně jako mezi jejich pány. Smrt tak ušlechtilého zvířete všechny zasáhl a Morfea pochopitelně nejvíce.

"Co je s tebou, Morfee?" přistoupil Adam ke koni a pokusil se ho pohladit. Zvíře koulelo očima a stále pohazovalo hlavou, takže to bylo takřka nemožné.

"Martine, sedlo!" otočil se na štolbu.

"Pane, buďte rozumný. Morfeovi sice bouřka nevadí, ale..." než stihl dopovědět, ocitl se přimáčknutý na zeď s pánovou rukou pod krkem. Neměl daleko k tomu, aby mu nohy visely ve vzduchu.

"Jak to se mnou mluvíš?" zasyčel Adam. "Chceš, abych ti vyřízl jazyk?"

"N-ne, pane. Omlouvám se, pane." sípal Martin. Jeho lord se nikdy nechoval takhle hrubě. Dokázal zvýšit hlas, dokázal se zle podívat, že se všechno okolo klepalo strachy, ale na žádného ze svých sluhů ještě nevztáhl ruku, aby mu fyzicky ublížil. Všichni na hradě počítali s následky, až se pán vrátí ze svých cest a dozví se, co se stalo, takový extrém ale nečekal nikdo. A Martin, jakožto jeden z nejbližších Adamových lokajů už vůbec ne.

Adam povolil prsty a štolba se sesunul po zdi na kolena. Mnul si bolavý krk a tupě civěl do země na pánovy mokré boty. Nebyl schopný, podívat se vzhůru.

"Okamžitě dej Morfeovi sedlo."

"Ano, pane." zašeptal Martin a vyškrábal se po hrubé omítce nahoru. Pak s hlavou, bojácně schovanou mezi rameny, zamířil ke kóji se sedly a vzal to, které odstrojoval jako poslední, aby ho zmíněnému koni znovu přehodil přes hřbet.

Adam ho celou dobu pozoroval přivřenýma očima. Nepoznával sám sebe. Nevěřil, že by mohl být v posledních letech něčeho takového schopný. Ale když to kdysi vyprávěl Tommymu, nevěřil mu.

Cítil se tak prázdný. Jako kdyby v jeho nitru všechno shořelo a rozpadlo se na prach. Stále slyšel Tommyho otázku, která z jindy útulné komnaty náhle udělala jen ledovou neosobní sluj a pohltila všechny vroucí vzpomínky, které se k pokoji vázaly.

Nic si nepamatuje... zazněl mu v hlavě doktorův hlas, když mu v hlavní síni vysvětloval, co se stalo.

Ta droga způsobila dlouhý spánek a dlouhý spánek nejspíš způsobil ztrátu paměti. Možná si ani nic pamatovat nechce, protože by tíhu špatných událostí neunesl...

Copak on byl špatná událost? Byl snad tíha? Proč Tommy nemohl vypustit jen to špatné a hezké si v hlavě nechat?

Třeba to není natrvalo. Muž, kterého jsem znal a zažil něco podobného, si časem zase na všechno vzpomněl...

Adam zatnul pěsti a otočil se ke kóji s Morfeem zády. Ne, nebyl silný. Jak by mohl být, když muž, kterého miloval, zažil během jediného večera tolik utrpení? Jak by mohl být silný, když pro muže, kterého miloval, najednou neexistoval?

Byl sám. To prázdno, které v sobě cítil, byla samota. Protože jeho jediná spřízněná duše zemřela.

"Pane? Jsem hotový." promluvil na něj Martin opatrně. Adam se otočil a přimhouřil oči. Štolba ty své vytřeštil, ale raději odvrátil obličej, aby to nevypadalo, že na lorda civí. Ještě nikdy na pánových tvářích neviděl slzy. Jeho pán totiž nikdy neplakal. Čiré kapky ale nešly přehlédnout. Ani lesknoucí se lordův pohled. Kdyby se na něj Martin díval jen o chvilku déle, rozbrečel by se také.

"Díky." zabručel Adam a vyvedl Morfea z kóje. Těsně před vchodem do stájí se zastavil a v rychlosti si otřel mokré tváře. Tak moc se chtěl ohlédnout, ale aspoň v tomhle musel být silný. Až se vrátí, půjde ji pozdravit. Své jediné pojítko s Tommym, které si ho snad ještě pamatuje. Teď na to neměl odvahu. Zhroutil by se před Martinem a to si nemohl dovolit. Stačilo, že štolba viděl jeho slzy.

Na nádvoří se střetl s Neilem. Jeho bratr byl stejně promočený jako on. U nohou mu spořádaně seděl Zeus s vyplazeným jazykem.

"Nechápu, o co se to pokoušíš, bratře."

"Jdi mi z cesty, Neile!" zavrčel Adam.

"Nepůjdu. Moje žena nahoře pláče, všichni tví poddaní jsou vyděšení, protože se chováš jako blázen." okřikl ho bratr. Adam si okamžitě vzpomněl na to, jak chytil Martina pod krkem. Pokud tu zůstane, bude to ještě horší. Dojde k dalším takovým incidentům a všechny bude mít na svědomí on.

"Musím pryč."

"Pryč? A kam, probůh?"

"Já nevím." zavrtěl Adam zoufale hlavou. Rychle se vyšvihl na Morfeův neklidný hřbet a pevně mu přitáhl otěže.

"Nemůže to počkat aspoň do zítra? Až se zlepší počasí?" pokoušel se ho bratr zadržet jiným argumentem. Adam se podíval na svého psa po jeho boku a zavrtěl hlavou.

"Nemůže. Zeusi, jdeme!" zavelel. Jakmile zaryl paty Morfeovi do slabin, kůň se vzepjal na zadních a vyrazil k bráně.

"Ne, Adame. Jsi šílenec! Ihned se vrať!" křičel za ním Neil. Podařilo se mu s koněm udržet tempo až k mostu, pak už to bylo nemožné.

Bouře se naštěstí přesunula na jih. Zůstal po ní jen hustý déšť, který s každou minutou slábl, až úplně ustal. To už byl Adam na hranici svých polí a lesa. Tam Morfea zastavil a podíval se vzhůru. Mraky se pomalu začaly rozestupovat a propustily k němu měsíční světlo. Potřeboval ho, aby viděl na cestu. Rozhodl se, že do lesa zajede, až bude bílý den. Musel se podívat na to místo a zjistit, co se tam přesně stalo, aby mohl začít pátrat po pachatelích. Kdyby se král o incidentu dozvěděl, sám by mu nařídil, aby ty lotry našel, jenže Adam nechtěl, aby to král věděl. Musel by je odvést do Londýna a jeho pomstu by na nich vykonal kat. Tohle byl jeho boj. Jeho vendeta. A měl na ni plné právo.

Místo k lesu tedy Morfea otočil k blátivé cestě, která vedla k vesnici. Kůň byl pořád neklidný, ale už mnohem lépe poslouchal.

"Zeusi!" zavolal i na psa, který si zrovna vyvaloval v trávě svůj zmáčený kožich. Za jiných okolností by se Adam pousmál.

Víska, jež byla domovem dvorní Adamovy bylinkářky Gréty, se skrývala v malém údolíčku na sever od hradu Bodiam. Měla svou vlastní hospůdku a velice dobrého pekaře, který své sousedy zásoboval čerstvým chlebem. Adam dal kdysi lidem k dispozici několik ze svých polí, aby mohla vesnice fungovat i bez jeho podpory, pokud by byl Bodiam napadený.

Malé domečky se krčily jeden vedle druhého mezi lesem a několika kopci. Jejich mokré střechy se leskly pod měsíční oblohou. Na okamžik při pohledu na malebný noční obrázek na Adama padla dobrá nálada. Ale byl to jen záchvěv. Jen snítko laskavého pocitu, který ze své vesnice vždy měl. Pobídl Morfea i Zeuse a společně se vydali do údolí.

Gretin dům jako jediný svítil. Všichni věděli, že je noční tvor. Adam dojel po úzké silničce až ke vchodu a tam seskočil z koně, kterého přivázal k jakémusi dřevěnému sloupku. Než zvedl ruku, že zaklepe, dveře se otevřely a vpustily ho dál.

"Vítejte, pane. Už jste se vrátil z cest. Myslím, že vím, co vás ke mně přivádí." zadívala se na něj Gréta pohledem plným kruté pravdy.

Adam vstoupil a rozhlédl se po nevšedně útulné světnici, kterou naplňovala opojná vůně bylinek. Však byly rozvěšené všude možně po trámech po celém prostoru. Minimálně na dva tucty svazků nejrůznějších usušených rostlin. Adam byl u Gréty už dříve. Kvůli růžovému olejíčku. Domek samotářské ženy ho ale nepřestával udivovat. Musela mít obrovský přehled o všech bylinkách. Možná i některé zkoušela na sobě, napadlo ho.

"Pojďte, pane. Posaďte se u mě. Zrovna jsem uvařila mátový čaj. Zklidní vám žaludek." Gréta dotlačila Adama k jednoduchému stolu ve středu místnosti a posadila ho na stoličku, která byla opatřena polštářkem. Pak před něj postavila mosazný kalíšek s vlažným nápojem. Zeus se stočil do klubíčka u kamenného krbu, stejně jako to dělával na Bodiamu.

"Nepotřebuji zklidnit žaludek." zavrtěl Adam hlavou.

"Dejte na mě, Mylorde. Potřebujete." odbyla ho žena s úsměvem. Pak se posadila naproti a položila si předloktí na stůl. Dokud se Adam nenapil, nepromluvila. Kdyby ji Adam neznal, myslel by si, že mu něco přimíchala do pití, ale Gréta byla odjakživa jen hodně podivná osoba. Pořád se tvářila tajemně a že má něco za lubem.

"Vypadáte hrozně, pane. Počítám, že jste si po cestě ještě neodpočinul." zhodnotila jeho vnější stav.

"Ne." zamračil se Adam. Mimo jiné byla Gréta asi jediný z jeho poddaných, kdo si dovolil s ním mluvit tímhle způsobem a automaticky mu bylo hned odpuštěno. Bohužel si Adam opět vzpomněl na Martina, kterého musel ve stájích svých chováním vyděsit. Co když už se to nezmění? Rozčílí ho cokoliv, co někdo řekne a své poddané i nejbližší bude tyranizovat svým vztekem?

"Mrzí mě, co se stalo." vyjádřila Gréta svůj soucit.

"I mě." zamračil se Adam.

"Nejdřív se musíte uklidnit."

"Nejdřív před čím?"

"Před vším, můj pane." usmála se bylinkářka povzbudivě. "Čekají vás hodně těžké časy. A nejen vás, ale i vaše blízké." Ne, Gréta nebyla vědma, jen dokázala vytušit, co se jiným lidem honí hlavou a hlavně, jaké mohou mít některé nemoci následky. Tommy si prožil skutečný horor a něco takového se nemohlo obejít bez následků. Tělo se možná zhojilo, ale rány na duši zůstaly. I když zatím skryté pod nemocnou pamětí.

"Nic si nepamatuje. Jeho vzpomínky jsou pryč. Když mi hleděl do očí, viděl jsem v nich prázdno. A nevědomost." povzdychl si Adam. Hrozně špatně se mu o tom mluvilo. S Neilem a Elizabeth to nedokázal. Proto musel odjet z hradu.

"To ta droga." zachmuřila Gréta obočí. Přesto, že o ztrátě pánovy paměti zatím nevěděla, nevypadala překvapená, spíš nazlobená.

"Jaká droga, Gréto? I kvůli tomu jsem přijel. Co to bylo za drogu, že ho dokázala uspat na tak dlouhou dobu?"

"Já nevím, pane. Nikdy jsem se s tak silným uspávadlem nesetkala. Je div, že to mladý pán přežil. Nebylo možné do něj za celou tu dobu vpravit ani kousek jídla, nebo hlt vody." pokrčila Gréta rameny. Adam se znovu napil čaje. S každým douškem mu začínal chutnat víc a víc a pokud si doposud nepřipouštěl, že má sevřený žaludek, právě teď to ve svém nitru ucítil. I to, jak se postupně uvolňuje.

"Kdybych věděla, co ho uspalo, možná by nás to mohlo dovést k lidem, kteří ho v lese přepadli. Tak výjimečný uspávací prostředek nebude mít jen tak někdo. Osobně neznám žádnou takovou bylinku." povzdechla si a zadívala se na Adama téměř omluvně. Nebývalo jejím zvykem, aby si s něčím ohledně zdraví nevěděla rady, ale tentokrát byla v koncích i ona.

"Musíme na to přijít. Nemohu to nechat být. Neexistuje něco, co by mu mohlo vrátit paměť? Kdyby si vzpomněl, co se stalo, kdo byli ti zmetci, tak..."

"Co řekl doktor?" zeptala se Gréta netrpělivě.

"Že to ta droga může být, ale i nemusí."

"Samozřejmě. Ale pokud by už vyprchala, paměť by se mu měla vrátit."

"Jenže nevrátila." posteskl si Adam.

"Osobně si myslím, že jde o psychický blog, nebo je to spojené s tím dlouhým spánkem." uvažovala bylinkářka. Adam se opět napil a olízl si rty.

"Je mi líto, Mylorde, ale neznám žádnou zázračnou bylinku, která by vašemu příteli vrátila paměť. Setkala jsem se ve svém životě už se spoustou záhad, ale tahle je první, která mi opravdu vyráží dech. Zdá se to až nemožné." zakroutila Gréta nechápavě hlavou. Adam se ji pokusil napodobit, ale najednou si uvědomil, že má hrozně těžkou hlavu. Že s ní v podstatě nemůže ani pohnout.

"Bože, chce se mi hrozně spát."

"Jste unavený, pane. Celý den na cestě a pak taková psychická zátěž. Můžete se natáhnout na mé posteli, jestli chcete." ukázala Gréta na skromné lůžko v rohu místnosti. Adam se zvedl a neurčitě zamával rukama před tělem.

"To není potřeba, asi bych se měl vrátit domů." Bože, měl hlavu těžkou jako kámen. A s ní najednou i ruce a nohy. Nedokázal myslet na nic jiného, než jak se někde poskládat do své obvyklé spací polohy a poddat se tvrdému spánku.

Vzdáleně vnímal, jak ho Gréta, ta drobná žena, objímá kolem pasu a vede ke své posteli. Pomohla mu sednout a dokonce mu stáhla jeho vysoké boty z nohou. V tu chvíli těžkost jeho tělo opustila a nahradila ji obrovská úleva. Gréta mu ještě svlékla zvlhlý plášť a kožený kabát a pak ho konečně uložila pod strohou, přesto čistou a voňavou přikrývku. Stejnou vůni cítil i z polštáře.

"To je meduňka, Mylorde. Pořádně se nadechněte. Podporuje klidný spánek. Omlouvám se, ale dala jsem vám ji i do čaje. Musíte se vyspat." zašeptala mu ještě bylinkářka do ucha, než se propadl do hlubokého bezesného spánku...

*

Adama probudil zpět ptáků a několik proužků slunečního světla, které se mu snažily vedrat pod víčka. Dokud to šlo, udržel je zavřené. Vychutnával si příjemný pocit ze spánku. Napadlo ho, že se takhle dobře už dlouho nevyspal, i když každé ráno strávené s Tommym mohl také řadit mezi povedená probuzení. Bohužel přesně tahle vzpomínka v jediné vteřině zabila onen krásný pocit a nahradila jej tím, před čím včera večer utekl z hradu. Pravdou a touhou po pomstě.

Zmateně otevřel oči a vytřeštil je náhlým zděšením. Nad jeho lůžkem se skláněla cizí dívka s nemožně ostříhanými světlými vlasy a velkýma modrýma očima. Adam si ještě stihl všimnout, že má nos a jeho okolí poseté droboučkými světle hnědými pihami, pak mu ten malý obličej zmizel z výhledu, protože přesně v ten samý okamžik se dívka polekala a uskočila od postele.

Rychle se posadil a pohlédl na ni, do světnice ale současně vstoupila i Gréta s několika poleny v rukách, takže otočil hlavu na svou hostitelku.

"Kdo je to?" střílel očima z jedné ženy na druhou. Dívka působila vystrašeně. Určitě si ho chtěla prohlédnout, ale nepočítala s tím, že se probudí.

"Moje svěřenka."

"Svěřenka? Odkdy máš svěřenku?" podivil se Adam.

"Už nějakou dobu, pane. Jmenuje se Ema a pomáhá mi s domácností. Dojdi pro vodu, Emo." nařídila dívce. Děvče bez odmlouvání popadlo vědro a rozběhlo se ven. Adam nevěřil svým očím.

"Jak jsi k ní přišla? A proč jsi mi o ní nic neřekla?"

"Nepovažovala jsem to za důležité, Mylorde. Na minulých trzích jsem ji přistihla, jak krade pekaři koláček. Měla hlad a žádné peníze, tak jsem se jí ujala." vysvětlila mu Gréta. Adam se ohnal očima po svých botách a kabátu. Bylinkářka mu jeho věci podala, aby se mohl obout a obléct. Byly usušené.

"Uspala jsi mě." zadíval se na ni přísně, když se postavil na stále ještě vratké nohy. Sice se dobře vyspal, ale cítil, že by pár hodin klidně ještě snesl. Jeho aktivitu zaregistroval i Zeus. Přiběhl k němu od krbu a natlačil se mu na nohu, protože chtěl pohladit.

"Moc se omlouvám, můj pane. Věděla jsem, že vás zlost a touha po informacích zavedou ke mně a že budete unavený. Musela jsem to udělat. Nebýt mě, doteď by jste byl vzhůru a zadělával si na vlastní nemoc." zatvářila se Gréta omluvně. Už podruhé během jediného dne. Adam se zamračil.

"Prosím, posaďte se a něco snězte. Musíte být vyhládlý." zvala ho Gréta ke stolu, na který zrovna položila ošatku s čerstvým chlebem a mističku medu. Adam nejprve podrbal Zeuse za ušima, než soustředil pozornost opět na Grétu.

"Nebýváš takhle milá." probodl jí podezíravým pohledem.

"Snažím se ospravedlnit za tu meduňku, Mylorde. Můj úmysl nebyl zlý."

Adam si bylinkářku ještě chvíli měřil zkoumavým pohledem a pak tedy usedl za stůl. Žena v rychlosti ukrojila krajíc chleba a podala mu ho společně se lžící, aby si mohl nandat tolik medu, kolik bude chtít.

"Není v tom taky něco?" našpulil Adam rty. Nějak se mu nechtělo po tom vydařeném meduňkovém spánku Grétě věřit.

"Přísahám, že ne, pane. Med pochází od Jacoba Knoxe. Dělá i skvělou medovinu, kdybyste chtěl." Jako poslední Gréta postavila na stůl džbánek s čerstvým mlékem a tři kalíšky. Adam si nalil do svého a napil se. Mléko bylo ještě vlažné a k chlebu a medu se skvěle hodilo. Už dlouho neměl takhle jednoduchou stravu. Možná by prospěla i dalším obyvatelům Bodiamu.

Když se za jeho zády otevřely dveře, ohlédl se. Do domku vešla Ema s plným vědrem vody. Dívka byla drobná a sotva nádobu unesla, ale tvářila se statečně. Nebyla jedinou ženou, která musela ve vesnici tvrdě pracovat. Když se nad tím Adam zamyslel, určitě se u Gréty neměla špatně. Nehladověla a měla kde spát. Těžko říct, v jakých podmínkách žila předtím.

"Kolik ti je let?" zeptal se jí, jakmile položila vědro na zem. Pak se postavila do kouta, jako kdyby nechtěla překážet. Zeusovi se očividně zalíbila, protože k ní odběhl a vyžadoval si její pozornost.

"Pojď se najíst, Emo." pobídla ji Gréta ke stolu. "Je jí devatenáct, Mylorde." otočila se na svého pána.

"Doufal jsem, že mi to řekne sama."

"Určitě by ráda, ale nemluví." zavrtěla bylinkářka hlavou. Adam se na dívku zadíval a přimhouřil oči.

"Jak je to možné?"

"Nevím, pane. Asi měla těžký život, než jsem ji vzala k sobě. Možná ji týral otec, nebo někdo jiný z rodiny. Děti se neumí bránit jako dospělí. Tohle je jejich forma boje proti nespravedlnosti." vysvětlila mu Gréta. Adam si uvědomil, že se se svou dvorní kořenářkou ještě nikdy nebavil tak dlouho a podrobně. V podstatě to byla vlastně úplně normální žena, která se jen zabývala záhadným uměním léčitelství.

Nemohl si pomoci, ale drobná dívčina tvář ho přitahovala. Možná za to mohly ty roztomilé pihy, nebo jednoduše fakt, že se s nemluvícím člověkem doposud nesetkal.

"Myslíš, že někdy začne mluvit?" zajímal se.

"Nevím." pokrčila Gréta rameny. "Je to stejné jako s vaším svěřencem. Neexistuje na to lék a na odpověď si musíme počkat." Adam vrátil pohled na tichou dívku, která do sebe právě vpravila první malé sousto chleba s medem. Všechny pohyby dělala nezvykle opatrně a pokaždé, když se na ni podíval, sklonila jakoby studem hlavu. I tohle mu bylo sympatické.

"Musím zpět na hrad." povzdychl si. Ani trochu se mu domů nechtělo, věděl, co ho na hradě čeká, ale jednou se musel vrátit a postavit se čelem ke vzniklým problémům.

"Zabalím vám sebou trochu té meduňky. Určitě se vám bude hodit, Mylorde." nabídla se Gréta. Nejprve chtěl namítat, ale nakonec souhlasil. Čekalo ho spoustu probděných nocí, však už to ve svém životě jednou zažil, jen se mu nelíbilo, že ho Gréta dokáže tak snadno odhadnout.

Když dojedl, poděkoval za snídani a vstal. Až ke dveřím byl provázen mimo Zeuse dvěma zvědavými pohledy, ale jakmile se otočil, ten Emin se opět ztratil někde pod stolem.

"Měla bys přijet, Gréto. Můj svěřenec bude potřebovat další lektvar, aby nabral síly."

"Počítám s tím, Mylorde." přikývla Gréta.

"Emu vezmi sebou. Možná bys ji mohla zaučit, aby ti byla nápomocna."

"Jak myslíte, pane." Žena ještě podala svému pánovi malý hadrový váček s bylinkami a pak ho vyprovodila před domek.