Prsten 4.

Přemýšlela jsem, jak tuhle povídku a hlavně její brutalitu obhájit, ale nakonec jsem si to rozmyslela. Elly to napsala hezky. Hnusná doba. A tak to prostě je!

---

Londýn

Záda drobného pážete nebyla ničím zajímavá, snad jen tím, že Adamovi ukazovala cestu ke králi.

Dorazil do Londýna týden po odjezdu ze svého hradu. Tři dny byl pak na anglickém dvoře přehlížen, až dnes ráno, se konečně objevil tenhle mladík a oznámil mu, že je očekáván u krále. Adam počítal, že bude přehlížen mnohem déle. Když byl u krále naposledy, čekal on a lord Ratliff na rozsouzení jejich rozepře téměř měsíc a půl. Zdálo se, že tentokrát půjde o naléhavou záležitost. A hlavně v ní musel být panovník zainteresován víc, než by se mu líbilo. Takové úkoly většinou řešil jako první.

Adam se přinutil k úsměvu, když procházel kolem hloučku mladých dam. Jedna z nich se ho snažila předchozí den přemluvit, aby ji pozval do své ložnice. Nepovedlo se jí to. Ta samá dáma se na Adama, když zabrousil pohledem i k ní, už znovu neusmála. Její kolegyně ale ano. Adam v jejich očích viděl jasný výsměch vůči její neschopnosti svést muže. V duchu ji politoval a pokračoval dál za pážetem.

Jeho cestu zahrnovalo také hlavní nádvoří. I tam se zdržovali dvořané a někteří ho provázeli pohledem, dokud nezašel do vstupní síně. Zrovna, když ho páže vedlo k hlavnímu schodišti, všiml si Adam tří mladíků, živě diskutujících na odpočívadle. Jednoho z nich neviděl poprvé.

"Okamžik." zarazil páže svým pevným hlasem a vydal se k mužům.

"Dobrý den, pánové." sklonil hlavu na pozdrav. Rozhovor ustal a ten, jenž byl Adamovi již jednou představen, pozvedl obočí.

"Mylorde?" pronesl lehce arogantně.

"Jsem rád, že jste nevzal do zaječích." změřil si Adam mladíka pochybovačným pohledem. Při tom položil jednu dlaň na bok a druhou na rukojeť Tommyho meče. Byl to jen pocit, ale jako kdyby do jeho těla ze zbraně začala proudit obrovská energie. Přitom se meče dotkl už tolikrát během cesty a nic takového zatím necítil.

"Kdo je to, Charlesi?" zeptal se další mladík toho hlavního.

"To je lord Lambert. Díky němu jsem teď tady." pronesl mladý lord Howard jízlivě.

"Zdá se, že mi to stále zazlíváte, Charlesi." pousmál se Adam. A oslovený kupodivu s ním.

"Vlastně, ne. Mám se tu dobře. Zvládám vám splácet dluh a našel jsem si i přátele."

"No jasné!" poplácali ho další dva mladíci po ramenou.

"Příští měsíc se bude ženit. Získal tu největší krasavici u dvora. Tedy hned po královně." začal se jeden z Charlesových kamarádů rozplývat. Očividně byl na svého přítele hodně hrdý, protože se při tom naparoval jako páv. Adama to ale kupodivu potěšilo. Možná, že Anthonyho syn, dříve hazardní hráč, přesně tohle potřeboval. Přijít mezi jiné lidi, poznat nějakou ženu, pro kterou by mohl žít. Dvůr nebyl špatné místo. Nemohl se tu mít hůř než doma. Jen musel skončit s hazardem. Musel dospět.

Adam měl v úmyslu, se krále na lorda Howarda mladšího zeptat, ale teď to pustil z hlavy. Viděl ho osobně, takže své veličenstvo takovými otázkami zatěžovat nebude.

"Jsem rád, že se vám daří." usmál se Adam. A tentokrát svůj úsměv myslel upřímně.

"Máte mé díky, Mylorde." sklonil Charles pokorně hlavu a dal si dlaň na hruď. Jeho přátelé udělali to samé. Poté je Adam opustil.

Ještě při výstupu schodiště na mladého Howarda myslel, lord mu totiž připomněl dobu, kdy si nebyl úplně jistý svými city k Tommymu a hlavně se těm jeho ustavičně bránil, i přesto, že byl Tommy neoblomný. Vzpomínka mu přivodila úsměv na rtech. Jejich první opravdový polibek se tehdy odehrál na hradbách hradu lorda Howarda v Cheshire. Už v tom okamžiku Adam věděl, že jednoho dne podlehne a oddá se svému svěřenci se vším všudy. Jen si zakázal něco takového připouštět. Když mu o tři dny později Tommy na turnaji řekl, že ho miluje, Adam se ještě více stáhl. Byla to ale pouze obranná reakce. Jen oddálení nevyhnutelného.

Adam si uvědomil, že díky brzkému povolání od krále, se domů vrátí dřív, než původně předpokládal. Stesk po Tommym nahradila radost, protože se na něj začal těšit. Pokud vše půjde dobře, mohl by odjet z Londýna ještě dnes. A za týden už svého krásného rytíře zase uvidí.

Kvůli myšlenkám na Tommyho si nevšiml, že ho páže nevede k přijímací síni, ale někam úplně jinam. Trochu se polekal a raději sluhu zastavil.

"Kam to jdeme?" zeptal se nejistě.

"Ke králi, Mylorde." odpověděl mladík.

"Ale síň je jiným směrem." vedl si Adam svou.

"To ano, pane, ale Jeho Veličenstvo vás chce vidět ve svých komnatách." vysvětlilo páže. Adam se ještě jednou zamyslel a pak neochotně přikývl. Pokud si s ním král přál mluvit mimo hlavní síň, kde byli většinou přítomni i dvořané, muselo jít o nějakou soukromou záležitost.

Nemohl přehlížet, že se mu rozbušilo srdce strachy a zmatkem. Když si vzpomněl na králův dopis, ve kterém ho panovník povolal do Londýna, začalo mu to všechno zapadat do sebe. Král se pokaždé aspoň náznakem zmínil, co po svém rytíři bude chtít za službu, ale tentokrát byl jeho vzkaz strohý. Snad, aby se vyhnul komplikacím, pokud by se list dostal do rukou někomu nepovolanému. To, co po Adamovi chtěl, muselo být hodně tajné. Možná i smrtelně tajné.

Adam už znovu nenamítal. Přikývl, že rozumí, páže udělalo to samé a vydalo se dál. Prošli ještě jednu dlouhou chodbu, než se dostali ke dveřím, před kterými stála stráž. Rytíři si oba vetřelce shlédli podezíravým pohledem a pak ustoupili, aby mohli projít.

Jakmile mladík vstoupil do pokoje, poklonil se až k zemi.

"Vaše Veličenstvo, lord Lambert." ohlásil návštěvu. Poté komnatu opustil a ukázal Adamovi rukou, že může dovnitř.

Adam udělal krok do pokoje, ale pak už se nepohnul, dokud se za jeho zády nezavřely dveře. Hleděl na svého panovníka, který seděl za pracovním stolem a také se na něj díval. Jako kdyby se mu pohledem snažil něco naznačit.

"Pojď dál, Adame." pobídl ho král po nekonečně dlouhém, zkoumavém očním kontaktu.

"Vaše Veličenstvo." poklonil se Adam a udělal několik nejistých kroků blíž ke stolu.

"Posaď se." pobídl ho král. Adam zaváhal, ale nakonec svého nadřízeného poslechl a usadil se na pohodlné křeslo.

"Pár let jsme se neviděli." začal Henry konverzaci bezstarostným hlasem. Adam si všiml jakéhosi rozepsaného dokumentu, který ležel na stole. Když vstupoval do komnaty, král zrovna odkládal brk. Ale nejspíš se to netýkalo jeho.

"Ano, Výsosti." přitakal. Vlastně svého panovníka viděl naposledy v dost děsivé situaci. Když mu jeho kat vyplácel dvacet ran bičem na nádvoří hradu lorda Ratliffa. Od té doby jejich komunikaci zajišťovali pouze poslové. Pokud král po Adamovi něco chtěl, poslal mu úkol s královskou pečetí a Adam jej vykonal a napsal o tom nazpět zprávu. Toť vše.

"Nezlobíš se na nás? Možná jsi cítil nespravedlnost." zkoušel ho král. Adam zavrtěl hlavou a nejistě se usmál.

"Zasloužil jsem si to, Veličenstvo. Zklamal jsem vaši důvěru." projevil svou pokoru. Ani jednou, za ty uplynulé čtyři roky, to svému králi nezazlíval. Přetrpěl by mnohem víc, jen aby nemusel pod sekyru. Kvůli Tommymu ano.

"Odpustili jsme ti. Ještě ten den."

"Děkuji, Výsosti."

"A Markus? Už spolu vycházíte lépe? Předpokládám, že ano, když se vzdal svého poručnictví nad synem Thomasem a přenechal ho tobě." zvedl Henry obočí a pousmál se. Stačil jediný králův pohled, aby Adam pochopil, co je oním přenecháním myšleno. Nemuseli omílat to, co bylo už několik let jasné a král k tomu dal tiché požehnání.

Adamovi to bylo podezřelé. Henry by se ho na to jen tak neptal, pokud by k tomu neměl co dalšího říct.

"Ano, jsem Thomasův poručník. Žije na Bodiamu. Se mnou, mým bratrem a svou sestrou Elizabeth. Jeho otec se před třemi lety oženil s lady Benton." popsal Adam králi jejich současnou rodinnou situaci. Byla v pořádku, aspoň Adam si to myslel.

"To zní pěkně, Adame. Rodina je nade vše a pokud se na ni můžeš spolehnout, je to výhra."

"Ano, Veličenstvo. Jsem vděčný za obě naše rodiny." připustil Adam. Za ta léta si dokonce vytvořil vztah i k Markusovi, otci Tommyho a bylo to oboustranné. Stačilo jen slevit ze své umíněnosti a tvrdohlavosti. A nejvíc určitě zapůsobila lady Katherine. Její přítomnost Markuse změnila. Změkl a přestal brát všechno tak vážně. Přestal hlídat své děti jako nibelungský poklad. Adam dlouho nebyl takhle šťastný. Měl úžasnou rodinu a úžasného muže, kterého nade vše miloval a který nade vše miloval jej. Co si mohl přát lepšího?

"Bodiam je velký hrad." zkonstatoval král.

"Ano, Výsosti. Pro čtyři dospělé a jedno malé dítě akorát." usmál se Adam.

"Malé dítě?" podivil se Henry.

"Ano. Můj bratr a švagrová mají dvou a půl letou dceru. Lilith. Je to malý čertík, ale vypadá jak anděl."

"Nejspíš po mamince. Vzpomínáme si, že lady Elizabeth byla velice půvabná mladá dáma, při naší poslední návštěvě Alnwicku."

"Je stále velice půvabná." pousmál se Adam.

"Tvůj bratr musí být šťastný muž." pokračoval král vzrušeně. Jako kdyby vyprávěl svému dítěti pohádku na dobrou noc.

"To je, Mylorde."

"A ty, můj věrný rytíři?"

"Veličenstvo?" nakrčil Adam obočí. Poněkud panovníkovu otázku nepochopil.

"Jsi také šťastný?" přivřel Henry oči. Adam se nervózně poposadil a přikývl.

"Ano, Mylorde. Děkuji."

"Určitě přemýšlíš, proč jsme si tě povolali do Londýna." Henry se zničeho nic postavil a přešel k oknu. Adam chtěl udělat to samé, nebylo povoleno v přítomnosti krále sedět, zatímco on stál, ale Henry ho zadržel zvednutou rukou.

"Jen seď, příteli. To, co ti musíme říct, je pro nás trochu nepříjemné, ale déle už to odkládat nemůžeme."

Jestli si král myslel, že Adama jeho slova uklidní, pak se mýlil. Adam se naklonil více dopředu a prsty obalil kolem područek křesla. Henry se ho prozatím ptal jen na jeho rodinu. To trochu nepříjemné - nemělo to nic společného s Tommym, nebo s Neilem, či dalšími jeho příbuznými a blízkými, že ne?

"Královský dvůr je nevyzpytatelný. V jednom dni dokáže vytvořit tolik intrik a pomluv, že by nás to mohlo stát hlavu. Nás, majestát." zabručel král, zatímco se jemně bouchal pěstí do prsou.

"Chápeš to, Adame? Dnes nemůžeš věřit vůbec nikomu."

"Usiluje vám někdo o život, Výsosti? Pokud ano, dovolte mi, abych vás ochránil." Adam už nevydržel sedět. Začínalo jít do tuhého. Jeho král zřídka kdy ukázal slabost. Měl z něj pocit, že se něčeho bojí.

"Neustále, příteli, neustále." zakýval Henry hlavou. "Ale neměj obavy. Ještě mi pár věrných rytířů zůstalo i tady v Londýně. Jsem v dobrých rukách."

"Ale, Výsosti..." začal Adam odhodlaně. Konečně by měl zase pocit, že je jako rytíř užitečný. Určitě by brzy přišel na to, kdo jde po královské hlavě a pak by tu atentátníkovu bez mrknutí oka srazil k zemi.

"Uklidni se, Adame. Pro tebe máme jiný úkol. Mluvili jsme o nepřejících dvořanech, kteří by rádi získali dobrou pozici někoho jiného." Co tím král myslí, zhrozil se Adam. Někdy dokázal být Henry až strašidelně tajemný.

"Ty i my máme tajemství. Jistě víš, o čem mluvíme." Henry se otočil od okna na Adama a spojil si ruce za zády. Pak přistoupil blíž ke stolu. "Je to tajemství, o kterém ani zasvěcení nemluví nahlas. Jistě s tím souhlasíš." přivřel Henry na Adama oči.

Adam se kousl do rtu a přikývl. Už tomu začínal pomalu rozumět. Šlo o jeho a Tommyho milostný vztah a společné soužití. Král s tím sice souhlasil, ale pořád dělal, že vlastně vůbec o ničem neví. Pokud by někdo začal mít jen pochybnosti, jaký je skutečný charakter Adamova poručnictví a Tommyho svěřenectví, mohlo by to mít nedozírné následky. A nejhorší chvíle by nastala v okamžiku, kdyby si ono tajemství někdo spojil se samotným králem, který ho čtyři roky cíleně přehlížel.

"Výsosti, já..." Co měl král v plánu? Co se mu snažil celou dobu naznačit? Že se bude muset Tommyho vzdát? Odloučit se od něj? Ne! To nikdy!

"Dost, Adame. Chápu, že jsme tě překvapili, ale musel jsi s tím počítat. Musel jsi vědět, že to jednoho dne přijde."

"Ale, Milosti, Bodiam je v posledních letech klidné a šťastné místo. Koho by v takových končinách napadlo, že..." Že mě sdílení lože s milovaným mužem může stát hlavu.

Král se zamračil a obešel svůj stůl, aby byl u svého poddaného co nejblíže a nemusel křičet.

"Nechci po tobě, aby ses ho vzdal. Naopak!"

"Mylorde?" otevřel Adam oči dokořán.

"Jednou jsme s tím souhlasili. A ty víš, jak hrozně neradi měníme svá rozhodnutí. Musíme ti ale přikázat, abys svou současnou důvěrnou situaci opatřil alibi, které by ochránilo nás a také zavřelo ústa všem, kteří by jednoho dne mohli do tvých soukromých záležitostí začít strkat nos."

"A jak to mám udělat, Veličenstvo?" zhrozil se Adam. Tak proto s ním chtěl král mluvit soukromě. Proto ty povídačky o ohrožení života. Tím vším panovník směřoval jen k jedinému. K jeho utajovanému vztahu s Tommym.

Jistě, doposud to bylo to nejharmoničtější období, jaké ve svém životě zažil. Nemohlo přece trvat věčně. Kdy se z něj stal naivní hlupák?

"Jsi Thomasův poručník. Víš, co máš dělat." mávl král kolem sebe rukou. Adam se zamračil a zalapal po dechu.

To ne!

"Milosti?"

"Usnadním ti to, Adame. Pojď blíž." povolal ho král ke stolu. Adam neochotně přistoupil a zadíval se na popsaný list, který už předtím upoutal jeho pozornost. Takže se nakonec přece jen týkal jeho.

"Jmenuje se Zoe Austin. Je mladá, krásná a zdravá. Momentálně jsme jejím poručníkem my, jelikož přišla o oba rodiče při požáru. Hrad jejich rodu však stojí na velmi dobrém strategickém místě a rádi bychom z něj udělali základnu. Má nárok na dobrý domov. A my chceme, abys jí ho postkytl ty." Henry ukázal na Adama důrazně prstem a posadil se. Adam se posadit nedokázal. Zíral na listinu, která měla navždy změnit jeho život a nezmohl se na jediné slovo.

"Musíš to podepsat, lorde Lamberte."

"Ale, Výsosti." vydechl Adam.

"Nemůžeme se s tebou o tom dohadovat. Je to rozkaz. Chceš snad ohrozit život svého krále? Nebo svůj život, či Thomasův?" naléhal na něj panovník.

"Ne, Milosti." svěsil Adam poraženě ramena.

"V tom případě... Podepiš!" nařídil mu Henry a natáhl k němu ruku s bílým brkem. "Do měsíce lady Austinovou pošlu na Bodiam. Neotálejte se svatbou, ani s početím dítěte. Kdo bude jeho otec, necháme na vás, ale vzít si ji musí Thomas. Jako tvůj svěřenec."

To, čeho se Adam celou dobu bál, král konečně vyřkl nahlas. A ani trochu to neznělo hezky. Tommy se musel oženit, aby předešli nechtěným pomluvám o jejich zakázaném vztahu. Co když to Tommy nepřijme? Co když bude protestovat? Jakože Adam s tím už dopředu počítal. Tommy byl sice vzorný svěřenec, ale jen pokud šlo o ně dva. Jakmile mezi ně vstoupí žena, nic už nebude jako dřív.

Roztřesenou rukou podepsal list s dohodou mezi jím a králem, že lady Zoe Austinová a Thomas Ratliff, jakožto jeho svěřenec, se nejpozději do konce roku vezmou. Král pak listinu sroloval, zavázal stuhou a zapečetil svou královskou pečetí.

Adam nešťastně pozoroval, jak panovník ukládá listinu do truhly mezi další důležité dokumenty, zatímco se mu hlavou vířily hrůzné myšlenky. Králův rozkaz byl nade vše. Nemohl ho zvrátit, nemohl proti němu protestovat, nemohl vůbec nic. Najednou se domů těšit přestal a radost z brzkého shledání se změnila ve strach z Tommyho reakce a také ze své vlastní. Jak se s tím srovná on? Že bude Tommy po právu patřit někomu jinému? Jak moc to zasáhne jejich lásku? Jejich doposud nekomplikovaný harmonický vztah?