Prsten 17.

---

Muži byli na cestě už několik dnů, když se Adam rozhodl pro první přespání v hostinci. Doposud si vystačili se stany, ohništěm a zásobou jídla, které si vezli ještě z Bodiamu. Adam usoudil, že už je na čase, zakotvit na trochu civilizovanějším místě a pokusit se zapůsobit na Tommyho. A záměrně vybral hostinec, který navštívili i při jejich první cestě do Cheshire.

Vzpomínal si, že v té době se Tommymu ještě vyhýbal a díky téhle výpravě se z jeho bratra stal Tommyho spojenec. Nemohl před nimi nikam utéct, u sira Howarda se pak na něj sesypali jako kobylky, protože jim hrála do noty i lady Anna.

Dnes se při té vzpomínce Adam už usmíval a kroutil nad svou zarputilostí hlavou. Jak to mohl vůbec dokázat, tak dlouho vydržet a nepodlehnout?

Před hostincem rychle seskočil z koně a šel pomoct Tommymu. Zatím mu ještě při nasedání a slézání asistoval.

"Zkusím to sám." Zarazil ho Tommy zvednutou rukou.

"Vážně?" zvedl Adam obočí a dal si ruce v bok.

"Ty mi nevěříš? A to chceš, abych věřil já tobě?" Našpulil Tommy důležitě rty. Adam ho v duchu poprosil, ať už to nedělá. Na něj to totiž nepůsobilo přísně, ani káravě, ale jako výzva. Od okamžiku, kdy Tommyho políbil ve svém pokoji, nemyslel na nic jiného, než jak to zopakovat a popřípadě posunout dál a díky podobným posunkům a gestům se s uvolněním pánevních svalů mohl rozloučit.

Ustoupil stranou, ale pro jistotu zůstal ve střehu. Bylo totiž moc příjemné, smět se Tommyho dotknout alespoň v takových chvílích.

Blondýn nejprve přehodil nohu přes sedlo a pak se podíval dolů. Adam si všiml v jeho očích obav, ale nedal na sobě nic znát. Tommy se pak odrazil rukama a na okamžik zavřel oči. Toho Adam využil a přiskočil k němu. Byl si jistý, že by to Tommy neustál a přepadl minimálně na kolena. Zachytil ho ve svých pažích a vytáhl na nohy.

"Myslíš si, že bych to nezvládl?" osočil se na něj Tommy. Adam pustil z jeho těla ruce a opět odstoupil.

"Promiň mi, jsem už takový. Jsem zvyklý tě chránit. S důvěrou to nemá nic společného." Pokrčil Adam rameny. Poté se otočil k Tommymu zády a vrátil se k Morfeovi, aby ze sedla sundal brašnu s nejdůležitějšími věcmi. Měl v ní peníze a také nákresy zmizelého prstenu. Ještě před večeří chtěl vísku obejít a poptat se lidí, zda se u nich prsten nepokusil někdo prodat. Zatím nebyl moc úspěšný. V předchozích vsích se setkal jen se zápornou reakcí.

Mlčky se vydali do hostince, kde Adam poprosil majitele, jestli by někdo mohl ustájit jejich koně. Hostinec byl na turisty dobře vybavený, měl i vlastní stáje a štolbu, který se o koně návštěvníků staral. Bohužel byl téměř plně obsazený, což znamenalo, že si Adam a Tommy museli vzít společný pokoj. Hostinskému to samozřejmě divné nepřišlo. Kdyby byl jeden z mužů dáma, jistě by dokázal něco vymyslet, ale v případě dvou mužů to viděl jako zbytečnost, ačkoliv se Tommy snažil namítat. Pokoj měl velkou postel, na které se mohli v klidu dva muži vyspat a to, že byl k mání, souviselo s nemalou cenou za jeho pronájem. Byl velice hezký a luxusně vybavený. Nejlepší apartmá v Gloucestershire, jak říkal hostinský.

Adam nechal nakonec reptajícího Tommyho v pokoji samotného. Potřeboval ještě vyřídit onu záležitost s kresbou prstenu. Měl v plánu vrátit se nejpozději za dvě hodiny a navrhl Tommymu, aby si mezitím došel na večeři, pokud bude mít hlad.

Obejít všechny důležité podnikatele, kteří by si na trzích mohli všimnout vzácného prstenu, se mu podařilo do stmívání. Bohužel opět s nepořízenou. Když se vrátil do hostince, našel Tommyho sedět u odlehlého stolu pouze se džbánkem vína.

"Kde jsi byl?" zamračil se Tommy. Adam ho napodobil. Zdálo se mu, že má Tommy trochu upito.

"Už jsi jedl?" zeptal se místo odpovědi.

"Ne! Čekal jsem na tebe."

"Ale říkal jsem přece, že se můžeš navečeřet sám. Seskočit z koně zvládneš, ale najíst se, ne?" dobíral si ho. Tommy se na něj zašklebil a odvrátil tvář.

"Mám hlad, tak už si sedni a něco nám objednej." Poručil Adamovi, aniž by se na něj podíval.

"Rozkaz, Veličenstvo!" zavrčel Adam. Navenek chtěl působit tvrdě, ale uvnitř se přímo královsky bavil.

Nakonec se neposadil, ale vyrazil rovnou za hostinským a naporoučel si nějaké maso, zeleninu a další džbánek vína. O deset minut později už celá objednávka stála mezi ním a Tommym na stole.

"Zdá se, že ti chutná zdejší víno." Pozvedl Adam obočí a dolil Tommymu vrchovatě pohár. Pak se pustil do svého jídla.

"Je trpčí než to naše." Pokrčil Tommy rameny. Adam z toho pochopil, že trpké víno více splňuje momentální Tommyho chutě. I tohle byl ale nějaký omyl v jeho paměti. Tommy měl rád sladké víno, to jejich. Co vonělo po jablkách.

Raději to nekomentoval, snad si Tommy jednou vzpomene, co má nejradši. A nebude se to týkat jen vína.

Adam si u jídla liboval. Po několika dnech o suché, studené stravě, byly vepřová pečeně, teplé žitné bochánky a čerstvá zelenina pro jeho žaludek a chuťové buňky doslova balzám. A vůbec se nezlobil, že je na tom Tommy obdobně. Házel do sebe jedno sousto za druhým, až měl mastné rty i jejich okolí. Když dojedli, Tommy si ústa otřel přiděleným plátýnkem a rozvalil se na židli jako sedlák.

Adam si chtěl dolít víno, ale už ho bylo ve džbánku po dně. Zvedl tedy ruku, aby si objednal u hostinského další. Sám měl jen dva poháry. Zbytek tedy vypil Tommy a zdálo se, že ještě nemá dost. Adamovi něco říkalo, že svého spolucestovatele bude muset do pokoje odnést.

"Mohl bys mi říct něco o mé rodině? Nebo se mám zeptat otce, až se vrátíme?" zeptal se Tommy. Během uplynulých dní Adam Tommymu vyprávěl spíš o nedůležitých věcech. Takových, co nezatěžovaly jeho paměť i duševní pohodu. Tahle už byla osobní. Tommy si matně vzpomínal, že jeho matka už nežije, ale o bratrovi Markovi, zdálo se, nic nevěděl.

"Můžeš to zkusit se mnou, jen bych tě měl varovat, že ne všechno, co se týká tvé rodiny, je příjemné." upozornil ho Adam.

"Chci to vědět obecně. Vím, že mám jednu sestru a otce, který se znovu oženil. Pochopil jsem tedy, že moje matka zemřela."

"Ano, při porodu Elizabeth." Přikývl Adam. "Pravdou ale je, že Elizabeth není tvůj jediný sourozenec. Tedy je. Jediný žijící." Vysvětlil mu Adam.

"Co to znamená?" zhrozil se Tommy.

"Byl jsi ještě hodně malý, když jsi přišel o svého staršího bratra. Jemu bylo v té době deset let. Přepadli ho v lese." Povzdychl si Adam. Tommy otevřel ústa dokořán a vytřeštil na něj oči.

"Můj Bože. Kdo? Kdo mohl tak malého kluka přepadnout?" nechápal.

"Zprvu si všichni mysleli, že to byli zbojníci, ale až po dvaceti letech se ukázala pravda. Jistý podvodník se vetřel do přízně tvého otce a také Elizabeth. Otravoval Markusovo srdce tak dlouho, dokud ho nezačal vnímat víc, než své vlastní děti a dokonce se na chvíli stal jeho následníkem, protože mu Markus dovolil, vzít si Elizabeth."

"Cože?" vyhrkl Tommy. Adam raději pokračoval.

"Rozhřešení jsme se dočkali teprve před čtyřmi roky. To on znepřátelil mne a tvého otce. Vypaloval naše vesnice a nechával vzkazy, které měly vždy usvědčit ze zločinu toho druhého. Nebylo divu, že jsem chtěl Markuse zabít a on mě. Byla to šílená doba. Pak král mezi nás postavil tebe a všechno se změnilo. Alespoň z mé strany. Nechal jsi mě proniknout do svého světa a já souhlasil s tím, abych jel na svatbu Elizabeth s tím padouchem. A tam jsem poznal, že právě on skrývá největší tajemství. Když jsem k vám jel podruhé, bylo to na přání krále, který měl rozhodnout, co se mnou bude, protože jsem porušil svou přísahu. Elizabetin manžel tě unesl do jedné vesnice, kterou chtěl nechat shořet, ale naštěstí jsme mu v tom zabránili. A také jsme se dozvěděli, že to on zabil tvého bratra. A že využil bolesti tvého otce, pronikl k němu a získal si ho, zatímco přeživší děti trpěly Markusovou přehnanou výchovou, která váš hrad změnila na doživotní domácí vězení."

"Jak jsem se tedy dostal k tobě?" zavrtěl Tommy nechápavě hlavou.

"Tvůj otec to přiznání slyšel taky. Konečně dovolil, aby mu pravda otevřela oči. A mimo jiné se u vás na hradě v té době objevila i lady Katherine, jeho vzdálená sestřenice. Podařilo se jí, aby bylo Markusovo srdce zase otevřené. Pro nás pro všechny. Souhlasil s poručnictvím. Vydupali jsme si ho."

"I já?" přivřel Tommy podezíravě oči.

"Ano, ty především." Povzdychl si Adam zlomeně a napil se vína. "Podívej se, Tommy. Mě nenachytáš. Ať se mě zeptáš třeba stokrát, moje odpověď bude stejná, protože bych jinak musel začít lhát a to není můj styl. Ví o nás král. Ano, je to šokující, ale je to tak. Ani jemu neušlo, jak se milujeme a dal nám šanci." Adam musel ztišit hlas, přece jen nebyli v hostinci sami. Naštěstí seděli od všech dost stranou.

Sice neměl náladu znovu Tommymu opakovat, že k sobě patří a přísahali si věčnou lásku, ale pokud to bude nutné, překoná se. A hlavně musel překonat smutek, který díky tomu v sobě cítil.

"Nemyslím si, že nám to bude procházet věčně." I Tommy se napil vína a rozhlédl se po velké místnosti. Adam byl za to vděčný, protože nechtěl, aby Tommy viděl jeho prvotní šok. Informaci o nastávající manželce se zatím úspěšně vyhýbal, ale co až to Tommy naťukne sám? Že by se měl možná jeden z nich oženit, aby nebylo moc nápadné, že žijí spolu? Jeho svěřenec byl chytrý muž a co hůř, i když měl ztrátu paměti, společenské normy si pamatoval skvěle. Až se k jeho hlavnímu vnímání dostane i tahle, bude to jejich konec.

"Skoro, jako kdyby sis to přál." Utrousil Adam zklamaně a vstal. "Nechám nám připravit koupel. Klidně ještě seď." Odebral se za hostinským, aby se s ním domluvil na lázni.

Tommy se za svým poručníkem ještě chvilku díval, než sklonil hlavu a povzdychl si. Jestli byl takhle rýpavý i předtím a Adam na to reagoval pokaždé negativně, jak spolu mohli vydržet čtyři roky? Nebo to jen způsobovala ta ztráta paměti? Problém byl v tom, že Tommy nevěděl, jestli vůbec chce, aby se mu paměť vrátila. Bylo tak těžké uvěřit tomu, že s tímhle mužem sdílel jedno lože. Že mu dovolil, aby se ho dotýkal. Přesto, že ani teď necítil odpor. Kdyby měl aspoň možnost nahlédnout do minulosti a na pár okamžiků pocítit, jaké to opravdu bylo.

Když mu Adam řekl o ztrátě staršího bratra, myslel si, že ta informace zastíní všechno, co doposud věděl, ale pořád bylo v čele vědomí, že s tímhle mužem tvoří romantický pár.

Raději si znovu dolil víno a celý obsah poháru do sebe hodil na několik loků. Cítil, jak mu opět příjemně ztěžkly nohy. Když se najedl, trochu to přešlo, ale teď už svou lehkou opilost přehlížet nemohl. Postavil se, že půjde za Adamem, podlomila se mu však kolena, takže si sedl zpátky.

"Jsi v pořádku?" přistoupil k němu Adam se starostlivým výrazem ve tváři.

"Asi jsem to přehnal s tím vínem." Připustil Tommy.

"Do pokoje je to kousek. Už ti připravují horkou lázeň." Lákal ho Adam.

"A tobě?" nechápal Tommy to jednotné číslo.

"Vykoupu se někde po cestě zítra. Odvedu tě teď na pokoj a nechám samotného, aby ses mohl v klidu umýt." Adam nabídl Tommymu ruku a ten ji přijal. Dokud na ně bylo vidět z hlavního výčepu, snažil se Adam Tommyho moc nepodpírat, aby nepůsobili důvěrně, na schodišti ho ale chytil kolem pasu a lehce nadzvedl.

"Kdykoliv mi takhle pomůžeš, připadám si jak pírko."

"Zdání klame." Zabručel Adam. "To já se tak jenom tvářím, že vůbec nic nevážíš, ale tahat se s tebou, když jsi opilý, je i nad moje síly."

"Bývám opilý často?" zajímal se Tommy. Adam potlačil úsměv a zavrtěl hlavou.

"Skoro nikdy."

Konečně se dostali ke dveřím jejich pokoje. První vstoupil Adam a za ním Tommy. Naproti postele stála vana, ze které se kouřilo. Hostinský musel počítat s tím, že bude chtít panstvo lázeň, protože si ji Adam poručil teprve před chvílí a už byla připravená.

"Teď už to zvládneš sám." Posadil Tommyho na postel a vydal se zpátky ke dveřím.

"Počkej!" zastavil ho blondýn. Adam strnul na místě a pomalu se otočil.

"Zavři dveře." Poručil mu Tommy. Adam je tedy zavřel. Ale zároveň u nich zůstal stát. Neodvážil se udělat krok zpátky.

"Není vůči tobě fér, abych já měl lázeň a ty ne. Budu rychle hotový, aby nevychladla voda. Mezitím tu zůstaň, prosím. Mohl bys mi připravit košili na spaní." Navrhl Tommy. Hned na to se začal rychle svlékat.

Ze svých šatů udělal hromádku na křesle vedle postele. Když si konečně vlezl do vody, Adam se odhodlal a přešel k Tommyho svrškům. Hlídal se, aby se na něj ani jednou nepodíval. Mohl být v bezpečí jedině v případě, že neuvidí jeho nahotu.

Zatímco k němu doléhaly zvuky čvachtající vody, složil Tommyho oblečení do úhledného komínku a z jeho brašny vytáhl zářivě bílou spací košili, o které věděl, že ji Tommy naposledy použil v době, kdy spolu ještě nespali. Duchapřítomně si ji vzal taky, i když ji nosil hrozně nerad. Tommy by ho ale nahého vedle sebe spát nenechal, tím si byl jistý.

"Umyješ mi záda, prosím?" ozvalo se od vany. Adam se tím směrem otočil s očima dokořán.

"Cože?"

"Jestli mi umyješ záda. Už skoro jsem, jen tohle mi ještě chybí." Usmál se Tommy. Adam udělal malý krůček k vaně, s Tommyho košilí v rukách, ve kterých ji doslova drtil, pak se ale zarazil.

"Já…"

"No tak, pak ti to oplatím." Lákal ho k sobě Tommy. Adam netušil, co to má znamenat. Proč se na něj Tommy díval tak vyzývavě. Byl nahý, vypadal bezbranně a chtěl, aby k němu přišel blíž. Co za tím bylo?

Adam položil košili na postel a přistoupil k vaně. Přebral si od Tommyho mýdlo a to pak zabalil do mokrého kousku plátna. Pomalu jím začal krouživě hladit drobná záda. Tommy se ještě předklonil, aby k nim měl lepší přístup.

"Děkuji ti, že jsi mi řekl o mojí rodině. Rád bych si něco poslechl i o té tvé. Tví rodiče už prý nežijí." Zkonstatoval Tommy. Určitě mu to řekl Neil, nebo Elizabeth, pomyslel si Adam.

"Ne, bohužel. Matka zemřela před patnácti lety, otec o rok později."

"To mě mrzí."

"Už nejsi opilý?" pokusil se Adam odvést jeho pozornost.

"Ale jsem. Kdybych si stoupl, tak určitě neudržím rovnováhu." Zasmál se Tommy. "A jak zemřeli? Určitě jsi to přede mnou netajil, pokud jsme měli tak důvěrný vztah." Ptal se dál. Adam se nadechl a na chvilku zavřel oči. Neměli před sebou tajnosti, vždyť právě tohle tajemství rozbilo poslední překážku před jejich absolutním sblížením, jenže pak už o tom mluvili jen sporadicky. Pořád to bolelo.

"Matka zemřela rukou mého otce, který neunesl tíhu viny a vběhl na bojišti nepřátelskému rytíři na meč. Viděl jsem je umírat oba. Byl jsem při tom." Vysvětlil mu Adam. Tommy se prudce otočil a zalapal po dechu.

"Bože, to je mi líto. Opravdu." Chytil Adamovu ruku, ve které svíral zabalené mýdlo a stiskl ji v dlaních. Jeho pohled byl tak omluvný, až z toho Adama zapálilo v očích.

"Dlouho jsem si myslel, že mám stejné násilnické sklony jako můj otec, ale ty jsi mi to vyvrátil. Důvod, proč jsem se dlouhých deset let neusmál, byl tento. Byl jsem přesvědčený, že si nezasloužím radost a štěstí." Připustil.

"A proč se neusmíváš teď?"

"Abych ti to připomněl." Přivřel Adam oči. "Abych ti do paměti vrátil vzpomínku na dobu, kdy jsi po mém úsměvu toužil víc, než odsouzený po královské milosti. Takhle moc jsi mě miloval. A trpěl jsi, když jsem tě odmítal.

Možná je tohle můj trest. Abych to i já zakusil na vlastní kůži. A pokud jsi trpěl stejně jako já teď, pak… pak bych tě rád poprosil o odpuštění." Adam sklonil hlavu a promnul si rty. Cítil, jak mu do očí vstupují slzy. Nemohl dopustit, aby je Tommy viděl.

"Já nevím, Adame. Nepamatuji si na náš společný čas, ani na tebe, ale nemůžu se zbavit pocitu, že odpuštění nepotřebuješ." Adam ucítil ve vlasech Tommyho mokré prsty. Byl to přátelský dotek, nebo měl být, on to ale vnímal jinak. Pomalu k němu vzhlédl, pohled plný překvapení a pak se sklonil k jeho rtům a opatrně je políbil.

"Tohle ne, Adame!" odstrčil ho Tommy jemně. Adam se ovšem nedal. Rychle se postavil a vytáhl Tommyho z vody, jež se díky nečekanému pohybu přelila přes okraje vany. Pak si ho nabral na rameno a odnesl k posteli, do které ho nevybíravě hodil.

"Už víš o mých citech. Víš, jak moc po tobě toužím a přesto jsi chtěl, abych tu zůstal. Ať už to bylo úmyslné, nebo ne, nemáš na to právo. Nemůžeš mne takhle pokoušet." Adam se nad Tommym sklonil a jeho doposud nahé, vlhkem lesknoucí se tělo obklíčil svým.

"Nepokouším tě." Bránil se Tommy.

"Tak proč jsi najednou otočil?"

"Já nevím."

"Ale víš! Tvé podvědomí tě nutí dělat věci, které jsou pro tebe přirozené. Je to jediné rozumné vysvětlení. Kdybys opravdu chtěl, nenecháš ho jednat za sebe." Zavrčel Adam.

"Prosím, pusť mě."

"To nejde, Tommy. Patříš mi, rozumíš? Tohle všechno, tvé tělo, tvá duše a srdce, je mé." Adam si Tommyho důkladně prohlédl od hlavy k patě. Pak se zvedl a usadil na paty. Zároveň pod sebou uvěznil Tommyho nohy, aby mu nemohl utéct. Hbitými prsty rozepnul svůj kabát a stáhl ho z ramen. Poté si svlékl košili a rozvázal tkanici kožených kalhot.

"Pohlaď mě." Vzal Tommyho ruce do svých a přitiskl si jeho dlaně na prsa. Blondýn zavrtěl hlavou, jenže jakmile se ho dotkl, jeho tělo ztuhlo.

"Poznáváš ten pocit, že ano? Když se dotkneš mé kůže." Adamovi to samozřejmě neuniklo. Ba co víc, jeho srdce se zatetelilo radostí.

"Proč se tomu bráníš, když je ti to příjemné?"

"Protože tě neznám!" zamračil se Tommy.

"Neznal jsi mě ani před čtyřmi roky a i tak ses mi chtěl dostat do kalhot!"

"To nemůže být pravda!" protestoval Tommy. Adam zavrtěl hlavou a opět se k němu sklonil. Tommy po té poznámce zrudl jako rak.

"Ale je. Znali jsme se sotva dva dny, když ses mě pokusil poprvé políbit. Rád bych měl stejná práva."

"To nemů…"

"Myslím, že můžu!" přerušil ho Adam a hned na to se tvrdě přisál k jeho rtům.

I když ho Tommy bil pěstmi do ramen, neodradilo ho to. Naopak ještě přitvrdil a dokonce se mu podařilo uvěznit Tommyho ruce nad hlavou. Zatímco ho líbal a držel mu jednou rukou ty jeho za zápěstí, svlékl si kalhoty pod zadek. Pak se nahými boky natlačil mezi Tommyho stehna a pořádně mu je roztáhl. Menší muž na něj nejdříve vykulil oči, než se ještě zděšeněji podíval dolů. Na místo, kde se jejich těla dotýkala.

"Jestli si nechceš vzpomenout, vytvoř si nové vzpomínky, jak řekla Elizabeth. A začni tímhle, Tommy. Příjemnější vzpomínku už mít totiž nebudeš." Adam zachmuřil obočí a položil se na Tommyho celým tělem. Když ho políbil znovu, rty druhého muže byly jakoby uvolněnější.

Bohužel, přesto, že byl šťastný, že znovu cítí Tommyho tělo pod svým, věděl, že to nejdůležitější stále chybí. Kontakt jejich srdcí.

Byla tak blízko u sebe a přesto vzdálená…