Symbol of Death 1.

Takže jsem se konečně dohrabala k nějakému tomu konceptu, podle kterého budu tvořit další hlavní povídku. Ta druhá, o real Adommy, je spíš takovým občasným projektem, ale na to už jsem upozorňovala na začátku.

SOD je první povídka na tomto blogu, která nebude ryzím slash počinem a představitelé v ní jsou fiktivními postavami, tedy kromě Adama. Je mi jasné, že by vás asi kompletně fiktivní story s neznámými tvářemi moc nezaujala a samozřejmě se tomu ani nedivím, když je tenhle blog výhradně o ff s Adamem. Jen jsem cítila, že potřebuju psát chvíli i jiný žánr, protože jsem z těch slaďáků opravdu přeslazená až hrůza :-D

Snad vás to chytne. Budu v to doufat.

---

Neděle. 18. srpna.

Adam zvedl ruku k hlavě a prohrábl si své splihlé vlasy. Posledních několik dní nepoužíval žádné vlasové přípravky, protože na to neměl náladu. V prstech jedné ruky svíral křečovitě volant a jeho pohled se upíral do dálky, aniž by v ní viděl něco konkrétního. Měl vztek na celý svět. Na toho zatraceného Rogera, který šéfoval jeho příteli a poslal ho do téhle díry. Na Miu, který se mu už několik týdnů neozval a donutil ho tím, aby všeho nechal a odletěl po něm pátrat na vlastní pěst. Měl vztek dokonce i na Lindseyho, jež mu vyšel tak ochotně vstříc. Kdyby mu nepomáhal, kdyby ho neujišťoval, že bude všechno v pořádku, tak...

Miu byl Adamův americko-asijský přítel. Jeho rodina odjakživa žila ve státech a měla americké občanství, ale uchýlila se k životu ve vyhraněných asijských čtvrtích. Miu se tenhle život nelíbil, chtěl se bavit s Američany a toužil si jednoho dne najít amerického přítele, kterého si nakonec našel.

Chodili s Adamem už bezmála tři roky. Jenže pracovní vypětí obou, jejich vztah prakticky nikam neposouval. Kdyby se snažili spočítat, kolik času z těch tří let strávili skutečně spolu, vyšlo by jim maximálně několik měsíců. Adam měl ale Miu natolik rád, že se ho nechtěl vzdát. A hlavně si nedokázal představit, že by něco takového napadlo Miu. Přesto tahle myšlenka uvízla v Adamově hlavě jako první, když si uvědomil, že se mu jeho přítel ze své další služební cesty přestal ozývat.

Něco se muselo stát. Miu už několik týdnů neposlal jediný mail, ani smsku. Jeho skype byl stále offline a telefonní číslo nedostupné. Adam si matně vzpomínal na podrobnosti, kterými ho Miu zahrnul, než odjel do Číny, kam ho poslali na další fotografickou misi.

Mladík pracoval už čtvrtým rokem v National Geografic a jeho práce zahrnovala především pořizování výjimečných fotografií z archeologických nálezů, památek a muzeí. V Chonggingu, kam odcestoval naposledy, bylo vyhlášené museum asijského tradičního umění.

Adam průběžně sledoval stránky National Geografic, kde měl Miu svůj vlastní sloupek. Ale ani tam už několik týdnů nic nepřibylo.

Iphone, zaklesnutý do plastového držáku, se rozezvoněl na celé auto. Adam zastavil u krajnice a rychle si telefon přiložil k uchu.

"Ahoj, Lindsey." pozdravil kamaráda, se kterým mluvil naposledy na letišti v Los Angeles, kde se loučili. Od té doby mu poslal akorát jeden mail, že dorazil do Chonggingu v pořádku.

"Tak jak to probíhá, Adame? Něco nového?" zeptal se ho muž.

"Všechno a nic. Víš, jak jsem ti povídal o tom hostelu, kde Miu bydlel? Musel jsem se vloupat do jeho pokoje, protože mě tam nechtěli pustit. Odhlásil se před třemi týdny a pak už se tam neukázal. Snažil jsem se tu Číňanku v recepci podplatit, ale byla neoblomná."

"Neblázni, člověče. Ještě tě budou stíhat za vloupání a pak tě zavřou. S čínskými úřady bych si nezahrával." varoval ho Lindsey.

"Já vím, ale co jsem měl dělat? Napadlo mě, že by Miu mohl v tom pokoji něco nechat. Našel jsem pod postelí fotku, ale netuším, jestli patřila jemu."

"Jakou fotku?"

"Je na ní chrám. Guan Yu. Ptal jsem se na něj v tom muzeu, kde Miu fotil. Je možné, že mu Roger nařídil jet tam, aby pořídil pár fotek. Ještě jsem s tím zmetkem nemluvil, protože mi nebere telefon. Ale právě tam mířím."

"A kde to je?"

"Nemám ponětí, nemohli jsme to v google vůbec najít. Když ti řeknu, že už jsem třetí den na cestě?"

"Ježiši." zalamentoval Lindsey. Adam si promnul unavený obličej dlaní a povzdychl si.

"Ztrácím naději, Lindsey. Proč se neozývá? Proč je jeho telefon nedostupný?"

"Třeba na místě, kde teď je, nemá signál. Nevzdávej to, Adame. Miu není zbrklý. Nejednal by unáhleně. Chceš, abych se na ten chrám podíval?" nabídl se kamarád.

"To budeš moc hodný. Poslední dva dny chytám maximálně mobilního operátora. O internetu si tu můžu nechat zdát. Nevím, jak ti to všechno oplatím." kousl se Adam do rtu.

Lindsey byl jeho dlouholetý kamarád a mimo to měl i dlouhé prsty, které dosáhly do míst, o kterých se jiným ani nezdálo. Zařídil Adamovi vízum, na které by musel čekat i několik měsíců. Protlačil ho do narvaného letu, jen aby mohl vyrazit co nejdřív.

"Neboj, já si to někdy vyberu." zasmál se Lindsey. "V práci to vzali dobře?"

"Ano. Mám spoustu dovolené. A Mandy se o všechno postará. Je na ni spoleh."

"Možná bys mi s ní na oplátku mohl konečně domluvit to rande." navrhl Lindsey.

"To bych mohl, ale rozhodnutí musíš nechat na ní. Neznám většího workoholika, než ji. Na nějaký soukromý život kašle. Někdy mám pocit, že jsou všichni chlapi v jejím okolí neviditelní."

"Ale ty ne, jsi její šéf, musí tě poslouchat."

"Hlavně jsem gay. Ode mě jí nehrozí žádný nebezpečí." ušklíbl se Adam.

"No dobře. Uvidíme, co na to řekne. Teď si s tím nedělej starosti a najdi toho malýho lumpa. A volej mi, pokud to bude možný."

"Jasně." slíbil Adam.

Rychle vrátil telefon do držáku a natáhl se po staré mapě, kterou mu věnoval muž z muzea, se kterým mluvil o chrámu. Když rozložil na několika místech potrhaný papír na volantu, zahleděl se na červenou tečku, jež si před cestou na mapě vyznačil. To byl výchozí bod. Přesněji Chongging. Poslední místo, kde byl Miu spatřen, než se po něm slehla zem. Od červeného bodu se táhla klikatá černá čára, vedoucí do světle hnědého pole, které znázorňovalo hory. Kol kolem nebylo jediné město. To poslední, v němž Adam strávil noc, najedl se a natankoval, se jmenovalo Yushu. Od rána nenarazil na jedinou známku života.

"Kde je tě konec, Miu." posteskl si a složil mapu do malého balíčku. Poté znovu vyrazil na cestu.

Krajina se měnila s téměř každým ujetým kilometrem. Adam musel poděkovat sám sobě, že si v autopůjčovně vybral duchapřítomně Toyotu Raw 4, protože jiné auto by takový terén nezvládlo. Zdolával příkré kopce, prašné i bahnité cesty, míjel malá jezírka a drobné lesíky plné neznámých stromů, které vypadaly jako obří bonsaje. Jakmile se ale dostal do nadmořské výšky nad jeden tisíc metrů, zeleň začala řídnout a nahradilo ji kamení. A mimo jiné mu začaly zaléhat uši. Po pravé straně se mezi horami táhla velká čínská zeď jako líně plazící se had. Kdyby účel jeho cesty nebyl tak zmatený, každou chvíli by se zastavil a žasl nad dokonalou scenérií, kterou nikde jinde vidět nemohl. Pořád věřil, že až se bude tou samou cestou vracet zpátky do civilizace a Miu bude sedět vedle něj, živý a v bezpečí, klidně si nějakou tu zastávku udělá. Teď ale nemohl.

Znovu se pokusil vytočit Rogera, Miu šéfa, ale opět mu to nebral. Když se podíval na displej svého telefonu, spatřil na něm jednu čárku signálu a baterie.

"Bezva." zavrčel a hodil telefon na sedadlo spolujezdce. Ještě, že měl v záloze náhradní baterii, kterou si pro jistotu dobil v Chonggingu.

Slunce na obzoru už klesalo za skaliska a oznamovalo nezvratnou skutečnost končícího dne. Adam přišlápl plynový pedál a trochu zrychlil. Jako kdyby mu něco našeptávalo, že se musí pokusit slunce dohnat, aby ho viděl zapadat co nejdéle.

Toyota se v kopci rozeřvala třemi tisíci otáček, na kterých se Adam držel, dokud nezdolal ten největší krpál. Naštěstí byl na podobné kopce zvyklý z Los Angeles. I tam měl silné auto, které muselo být schopné zvládnout neméně náročné výšlapy. Jakmile se rawka přestala bránit, Adam stáhl nohu z pedálu a přibrzdil.

Podařilo se mu ještě slunce chytit. Jeho ostré paprsky mu svítily intenzivně do očí a zároveň ozařovaly malé údolíčko za kopcem. Za pár minut však definitivně zapadlo a zanechalo na několik posledních okamžiků na vrcholcích hor nazlátlé žilky.

Teplo paprsků vystřídalo dunění větru. Adam cítil, jak se živel opírá do boků auta, ale momentálně mu to bylo jedno. S neskonalou úlevou hleděl na údolí pod sebou, které bylo plné malých domků a zahrádek. A jako třešnička na dortu, nad vískou trůnil krásný chrám Guan Yu se zdobenou pagodovou střechou. Rychle pohlédl na fotografii na čelním skle, kam ji přilepil žvýkačkou, aby ji měl celou cestu na očích a usmál se.

Přesně tohle hledal. Miu musel být tady!