Jsi moje čokoláda 21.

---

O pár dní později se Jack konečně umoudřil a přijal Mirovo volání, které od svého příjezdu do Berlína celkem úspěšně ignoroval. Kamarád mu oznámil, že se vrátili do New Yorku a večer odletí zpátky na natáčení. A samozřejmě došlo i na Adama.

"Říkal jsem si, jak asi dopadl, když jsi mi pořád nebral telefon." zvažoval Miro.

"Nevím jak dopadl po tom, co jsem ho vyhodil." přiznal Jack.

"Cože? Vyhodil?"

"Jo. Nebo jsme se spíš rozešli, pokud se ta fraška mezi námi dala vůbec nazývat chozením."

"Jacku!"

"Co je?"

"Nechal si na loď zavolat vrtulník. Dozvěděl jsem se, že měl kvůli tomu u svého manažera dost velké problémy." hájil Miro Adama.

"Proč jsi mu dal vůbec číslo na Olgu?" zavrčel Jack. Nechtěl se o tom bavit. O tom, že Adam k jeho získání udělal tak velký krok. Věděl to moc dobře sám, že to nemohlo být jednoduché, ale takhle to prostě bylo lepší.

"Protože mě přesvědčil." zasyčel Miro naštvaně.

"Přesvědčil?"

"Jo. Že mu na tobě záleží."

"Využil mě." bránil se Jack.

"Taky za to dostal pěstí. A uznal, že to přehnal." vylíčil mu Miro ve stručnosti krátkou epizodu na palubě. Jack zalapal po dechu. Byla pravda, že si Adama moc neprohlížel, ale možná na tváři něco měl, nebo si to zamaskoval.

"Tos neudělal." protestoval. Miro by přece jen tak někoho neuhodil.

"Proč myslíš, že ne? V tu chvíli si o to přímo říkal. Díval se na mě skoro prosebně. Věděl, že udělal blbost a že musí přijít nějaký trest, tak jsem ho vykonal za tebe."

"Tím to ale přece nemůže být vyřízené. Jedna rána pěstí to nemůže spravit." povzdechl si Jack a poskládal se zoufale na židli v kuchyni.

"A ty víš, co by to mělo spravit? Ani jeden z vás neví nic. Nevíte, co cítíte, jak se chovat, jak si udržet to hezké, co mezi vámi je..."

"Sakra! Já to přece vím!" přerušil ho Jack netrpělivě. Miro se odmlčel a nechal kamaráda přemýšlet. Pak se opatrně zeptal.

"Myslíš, že už z Berlína odjel? Nezkoušel za tebou ještě zajít?"

"Ne. Nevím, jestli tu ještě je. Ale asi to zjistíš dřív než já. Až se vrátíš k nám do města."

"Chceš, abych ti pak zavolal?"

"Ne!" odmítl Jack kategoricky.
"Jsme snad přátelé. To už ti nesmím volat ani já?" zhrozil se Miro.

"Tak jsem to nemyslel. Jen nechci vědět, jestli se vrátil." upřesnil to Jack.

"Vážně ne? Ty o něj ani trochu nemáš starost? Co když je slabší povahy a skočil z nějakého mostu? Nebo se celé ty dny opíjí v baru poblíž tvého domu? Co když šel do bordelu a najmul si hned tři děvky na noc, nebo právě míří do Tibetu, aby se stal mnichem?"

"Dost!" okřikl ho Jack.

"Ne. Mám ještě něco lepšího. Co když jede na severní pól, kde se chce nechat zmrazit, aby ho po deseti tisících letech našel nějaký chápavější kluk?"

"Čau, Miro. Dneska už mi nevolej, nebudu mít čas."

"Jak chceš, Jacku. Měj se." Miro stihl zavěsit dřív, což Jacka totálně vykolejilo. To on to chtěl mít pod kontrolou a nepředstavovat si všechny ty extrémní možnosti, které mu kamarád diktoval. Jenže neměl. V podstatě Adama neznal. Neměli čas se poznat, protože spolu hlavně souložili, nebo se podváděli a hádali. A teď ho měl na háku i jeho nejlepší kamarád.

Jack si myslel, že svého idola určitě musí znát. Že přece nemůže být těžké odhadnout jeho povahu, když ho viděl ve všech těch rozhovorech a hltal každé jeho slovo, ale teď si tím vůbec nebyl jistý. Jestli byl Adam slabšího ražení, tímhle způsobem by to nepoznal. Ani během těch tří týdnů, co se stýkali.

Sakra! Nechtěl mít na svědomí něčí sebevraždu. Ne! Adam by něco takového neudělal. A co ten bordel? Nebo opití se do němoty? To už závánělo realitou. Adam byl svobodný člověk. Mohl si dělat, co chtěl. A Jack to tak udělal taky, když ho poprvé Adam pustil na tu chvilku k vodě. Vyspal se s Mirem. Tak proč by to nemohl udělat Adam? Ještě s někým úplně neznámým? Anonymním?

Prudce se zvedl ze židle a popadl do ruky svůj mobil. Dal vyhledat Adamovo číslo a zrušil volbu přidání na černou listinu. Pak telefon položil zpátky na stůl, jako kdyby se o něj spálil.

Sám od sebe mu nezavolá. To ani náhodou. Ale jestli se Adam ozve, tak to přijme a znovu ho vyslechne.

Začínal být na sebe víc a víc naštvaný, že svoje číslo Adamovi zpřístupnil, ale nedokázal se donutit k tomu, aby to vrátil do předchozího stavu. Prostě na svůj telefon jenom koukal a nevěřícně kroutil hlavou. Pak raději odešel do obýváku a pustil si televizi.

Za nějakou půl hodinu si šel připravit večeři. Mobilu se snažil celou dobu vyhýbat pohledem. A docela se mu to i dařilo. Jenže, když šel do kuchyně už asi po páté během další čtvrt hodiny, opět s nějakou nesmyslnou záminkou, došlo mu, že asi nebude všechno v pořádku.

Uvědomil si, že začíná být docela nervózní a ani trochu z toho nebyl moudrý. Přece nepřizná, že má strach? Že má strach o Adama. Nebo strach z toho, co udělá? Že půjde do bordelu a rozdá si to se třemi kluky za noc? V Berlíně bylo spoustu dobrých bordelů pro chlapy a Jack v jednom dokonce byl. Ne, že by tam někoho hledal na povyražení. Olga ho donutila tam jít, protože chtěla vidět, jak to v takovém gay bordelu vypadá. A i sám Jack se nestačil divit, kolik hezounů kolem něj za ty dvě hodiny, které tam strávili, prošlo. A minimálně půlka z nich po něm házela oči. A ještě to většinou nebyli zaměstanci.

Adam byl krásný chlap. Kluci by se o něj poprali a možná by mu i něco slevili.

Krucinál.

Pevně rozhodnutý, nenechat se ošálit svým strachem, nakonec vyrazil ven. A mobil nechal pochopitelně doma. Obešel celou čtvrť, zašel si do blízkého baru na skleničku vína a po dvou hodinách se vrátil domů. Trochu ta procházka pomohla, ale když znovu uviděl svůj telefon, nečinně ležet na stole v kuchyni, už se ho začínala pomalu zmocňovat panika. Měl na něm jenom jeden nepřijatý hovor. Od Mira.

V případě kamaráda z něj všechny zábrany a zásady spadly. Roztřesenýma rukama dal volat a netrpělivě si přiložil mobil k uchu.
"Miro." vydechl, jakmile se na druhé straně ozval přítelův hlas.

"Ahoj. Tak už jsem u vás." Miro zněl bezstarostně. Mohlo to být dobré znamení, uklidňoval se Jack.

"Chtěl jsem ti předtím jenom dát vědět, že jsem v pořádku dorazil."

"To jsem rád." přikyvoval Jack mohutně, i když ho kamarád nemohl vidět.

"Zrovna jdu na oběd. Pak si asi půjdu lehnout. Mám toho za dnešek docela dost. Vylodění, let, to příšerný odbavování..."

"Jasně. A co Nikolaj?" napadlo Jacka, zeptat se Mira na jeho nešťastnou lásku. Neměl by zanedbávat jejich přátelství, ale... ať mu sakra už řekne, že je Adam v hotelu.

"Nevím. Ještě jsem ho neviděl a vlastně jsem docela rád, že jsme na tu plavbu jeli. Asi jsem si od něj potřeboval taky odpočinout. Rozhodně už ho teď nebudu nahánět. Jestli mě bude chtít, musí přijít sám..."

"Dobře." odsouhlasil mu Jack jeho úmysly ostře. Přítele to pochopitelně zaujalo.
"Jsi v pohodě, Jackie? Ach, ahoj."

"Kdo to byl? Koho jsi zdravil?" vyštěkl na něj Jack.

"Catherine." odpověděl Miro trochu nejistě. "Ty, Jacku, nechceš mi něco říct? Nebo se na něco zeptat?"

"Ne."

"Tak dobře."

"Ne, počkej." Jack tušil, že bude chtít Miro končit. Neměl s tím žádný problém ani minule. Klidně by mu to típl znovu.

Nemohl to tak nechat. Zhluboka se nadechl a konečně se zeptal. "Je tam?" Hned po své otázce uslyšel tichý přívětivý smích.

"Je zodpovědnější, než jsem čekal. Dorazil už před třemi dny a celou dobu byl prý s Catherine a makali na dalších scénách." oznámil mu Miro. "A mrzí mě, že tě teď nemůžu vidět. Jsem si jistý, že se ti obrovsky ulevilo." dodal.

Jack se svalil na židli a natáhl si nohy před sebe. Mělo ještě smysl něco předstírat? Právě ze sebe udělal pořádného hlupáka. Kdokoliv, komu by teď vyprávěl celý tenhle podivný příběh a hlavně, to jak se k Adamovi zachoval, by se mu vysmál.

Poslední intimní setkání s Adamem bylo neskutečné a užil si ho. I přes to, že mu pak Adam řekl tu hroznou věc, věděl, že s ním je to o něčem větším a že ta jiskra mezi nimi by neměla být podrobována podobným zkouškám. Mělo ho napadnout, že ho Adam jenom testuje. Že ho trestá za příkoří v podobě noci s Mirem. Kdyby byl svině, vyspal by se s prvním klukem, na kterého by narazil a pak by mu to vmetl do tváře. Ale ne, on šel za ním. Chtěl jeho. Pořád toužil po něm, jen mu hrdost zakázala přiznat, co cítí, protože si připadal ponížený a zrazený. A to samé dal zakusit Jackovi, aby pochopil, jak hrozně ho to bolelo.

Takže to Jackovi konečně došlo. Příliš jejich rozvíjící se vztah řešili. Příliš tlačili na pilu a chtěli všechno zvládnout v moc krátkém čase. A přitom si opravdu mysleli, jak moc se navzájem znají, i když to nebyla pravda.

Ale to se přece snažil Adamovi říct. A nakonec to skončilo definitivním rozchodem.

Další extrémní krok.

"Jackie?" oslovil ho Miro opatrně. Jack úplně zapoměl, že s Mirem pořád ještě telefonuje, takže leknutím skoro nadskočil.

"Jo, jsem tu. Zamyslel jsem se. Potřebuju od tebe pomoc." přiznal.

"Jasně. Co mu mám říct?" zeptal se Miro okamžitě. Jack si promnul utrápený obličej. Jeho kamarád byl opět o krok napřed.

"Nic. Já ještě nevím, co udělám. Ale každopádně se vrátím k mámě. Možná hned zítra."

"To je dobře." pochválil ho Miro.

"Nic mu ale neříkej. Tentokrát už to opravdu nechci uspěchat. Jen bych tě hned po příjezdu rád viděl." povzdechl si Jack. Miro se tiše zasmál.

"Víš, Jacku. Napadlo tě někdy, že bys mohl být jeho čokoláda?" zeptal se kamarád rozpustile.

"Cože? Co je to za divný přirovnání?" nechápal blonďák.

"No, dá se snad čokoláda nenávidět? Vím, že tobě leze krkem, díky mámě, ale jiný lidi ji prostě milujou. Od prvního okamžiku, kdy ji poprvé ochutnají. A některým dokonce nevadí ani ta hořká."

"Pěkně děkuju." utrousil Jack dotčeně.

"To já jen tak, právě mě to napadlo. A kdo může mít k čokoládě blíž než ty?" To byla bohužel pravda.

Adam miloval čokoládu, uvědomil si Jack. Dobrovolně absolvoval prohlídku továrny a nepohrdl pralinkami, když mu je Jackova matka nabízela. Nejspíš ho s čokoládou srovnával od samého začátku.

Bože. Ještě pár takových myšlenek a nasedne do letadla hned a nebude na nic čekat.

A zase to všechno uspěchá.

"Půjdu raději spát a všechno si to pořádně promyslím." rozhodl nakonec.

"Ok. Zítra mi dej vědět, kdy dorazíš, přijedu pro tebe na letiště. Tedy pokud mi do toho nic nevleze. Ale nemělo by." slíbil Miro.

"Fajn. Měj se, Miro."

"Ty taky, Jackie." rozloučil se s ním kamarád láskyplně.

Jakmile Jack ukončil hovor, našel si na netu číslo na aerolinky. Zamluvil si let na další den odpoledne. Vycházelo to, že by měl do států přiletět někdy kolem páté tamního času. Pak si šel lehnout. Věděl, že bude matka překvapená, až ho uvidí zase doma a hrozně se na ní začal těšit. Těch pár dnů v nejistotě a napětí ho úplně vyšťavilo a cítil, že potřebuje kolem sebe lidi, kterým může věřit. Jenom musel ještě vymyslet, jakým způsobem oznámí Adamovi, že mezi ně patří taky.