Jsi moje čokoláda 19.

---

Ta loď, kterou se Adam snažil úprkem zdolat z jednoho konce na druhý, musela mít snad padesát kilometrů. Byl si jistý, že se nalodil na mnohem kratší loď, ale to ještě nevěděl, že je na ní Jack, že z ní následně utekl a pak se s ním zřítilo letadlo. A že jediný člověk, který mu mohl pomoct, byl Miro. Miro na opačném konci.

Potkával techniky a stevardy, všichni na něj koukali nechápavě. Jelikož byla už noc a normální cestující poklidně spali. Včetně Mira. Když Adam doběhl ke dveřím jeho kajuty, neměl v těle ani plíce, ani srdce, protože je ztratil už někde na půli cesty, ale bylo mu to jedno. Silně zabušil a pak se opřel čelem o lakované dřevo.

Zabušil znovu.

A znovu. Stál u těch dveří možná deset minut, než se konečně otevřely. Pak padl Mirovi do náruče.

"Co tu děláš, sakra?" rozzlobil se vysoký blondýn. I přesto vtáhl Adama do kajuty a zavřel za ním. Byl div, že Adamovo bouchání nevzbudilo další cestující na tomhle patře.

"Jack, on... prý se s ním..."

"Co?" vykulil na něj Miro oči. Dovedl Adama k posteli a posadil ho na ní. "Co se stalo?" sklonil se k němu a promnul mu ramena. Byl sice naštvaný, že ho ten blázen probudil, ale taky tušil, že by za ním jen tak nepřiběhl. Že se muselo něco stát.

"Jack... Prý se s ním zřítilo letadlo. Že to není pravda. Řekni mi, že to není pravda!" sípal Adam udýchaně. Oči kalné, připravené každou chvíli ronit slzy.

"Cože? Kdo ti to řekl, prosím tě?" zatřásl s ním Miro jemně. Samotnému se mu sevřelo hrdlo a mráz mu projel kolem páteře. O takových věcech se přece nežertuje. Ale Adam nevypadal, že by chtěl žertovat. Zrovna on ne. Vždyť mu celý večer brečel na rameni, aby mu s Jackem pomohl, dal mu číslo na někoho jiného, kdo se s Jackem zná.

Bože. Olga.

"Ta jeho kamarádka. Dovolal jsem se jí a ona mi řekla, že mají zrovna smuteční párty, že Jackovo letadlo spadlo." vyprávěl mu Adam mezi hlubokými nádechy. Miro poznal, jak moc se snaží nepropuknout v pláč a že ho to musí stát opravdu hodně sil.

V první vteřině Mira napadlo, že Olgu zaškrtí, až se znovu potkají. Pak ho napadlo, že by v tom Adama mohl nechat vymáchat. Jenže při pohledu na něj by se asi rozbrečel i ředitel věznice. To mu nemohl udělat, i když na něj byl pořád naštvaný.

Dobře, už to nebylo takové, jako když mu na palubě vypálil tu pěsťovku, ale pořád si před ním udržoval odstup. Jack měl Adama rád, nebo vlastně ho zbožňoval a Miro něčemu takovému nehodlal podlehnout, protože někdo se na celou tuhle šílenou situaci přece musel dívat s nadhledem.

"Poslouchej mě, Adame. Olga je hrozně fajn ženská, ale nesmí se napít. Když se napije, dokáže říct věci, při kterých tuhne krev v žilách. My už ji známe, takže víme, co čekat. Omlouvám se, měl jsem ti to říct, když jsem ti dával to její číslo." Miro mluvil na Adama mírně, v klidu, jen aby to černovlasý muž dokázal pořádně vstřebat. Taky doufal, že pod svýma rukama, co měl na Adamových ramenou ucítí, až se přestanou třást. To by bylo dobré znamení.

"Ale jak to můžeš vědět? Dělala by si legraci z takových věcí? Dělala by si legraci ze smrti kamaráda?" zoufal si Adam. Miro musel uznat, že má pravdu. Olga určitě nikdy nezašla takhle daleko.

"Nevím to, ale nevěřím tomu. Smuteční párty? Tak brzy? Jack odletěl dneska dopoledne. Kdyby jeho letadlo spadlo, tak se to teprve teď začne řešit. A Jack přece odletěl narychlo. Nikdo v Německu nejspíš netušil, že se vrací domů, takže než by se k někomu z nás dostalo, že spadlo zrovna tohle letadlo..."

"Připadám ti směšnej, co?" zamračil se na něj Adam, odstrčil jeho ruce a postavil se. Miro se kousl do rtu. Jak ho měl sakra přesvědčit?

"Vlastně připadáš!" oznámil Adamovi, který se na něj překvapeně ohlédl. "Když jsi měl jednat, tak jsi byl laxní. Když ti tady říkám, že je to blud, tak se málem sesypeš. Chápeš, co tím chci říct? A Jack je to samý, můžete si podat ruce. Místo, abyste to nechali nějak plynout a dali tomu čas, tak se chováte zbrkle, ženete to do extrémů a já to pak musím řešit. Už mě to nebaví, kruci! Jackovi nic není. Počítám, že když jsi Olze volal, seděl vedle ní a jakmile zaslechl tvoje jméno, tak jí řekl, aby ho zapřela. A jestli byla lízlá, tak řekla, co řekla. Tečka!"

"Ale!"

"Žádný ale. Tak to prostě bylo. Já jí zavolám a urovnám to, slibuju. Ale teď jdi spát a pust tu blbost z hlavy." poručil Miro Adamovi.

"Tobě se to řekne. Jak mám teď usnout?" zachmuřil se Adam. Pořád tomu úplně nevěřil. Dokud Miro nezavolá té šílené ženské, tak nebude mít klid.

Nakonec ho Miro nechal spát u sebe v kajutě. Adam odmítal odejít a po další menší hádce, která ho konečně unavila, mu Miro nabídl, aby zůstal u něj. Naštěstí mezi nimi od začátku panovala jakási ostražitost a přirozený tichý boj o získání vůdčí pozice, takže nehrozilo, že by se mezi nimi mohlo něco stát, až na vytrhání si vlasů a způsobení pořádných modřin.

Ráno šli spolu na snídani a Miro zavolal Olze, která už byla samozřejmě střízlivá a donekonečna se omlouvala, že plácla takovou hloupost.

Adama to uklidnilo, ale taky si uvědomil, že prostě musí něco udělat a že na lodi do konce plavby rozhodně nevydrží. Každých pět minut Jackovi volal, i když mu operátor stále hlásil, že je číslo nedostupné. Miro usoudil, že dal Jack Adama na černou listinu, což se Adamovi už vůbec nelíbilo.

"Já prostě musím za ním." promnul si Adam zoufalou tvář dlaněmi. Tohle bylo utrpení. Uvězený na lodi, uprostřed oceánu. Nikdy neměl tak svázané ruce, jako teď.

"A co chceš dělat? Zavolat si sem vrtulník? Nebo jinou loď?" zamračil se Miro. Doufal, že Adama uklidní, když zavolá Olze a ta vysvětlí, že šlo jen o špatný vtip, ale ten chlap byl víc a víc v prdeli. Adam Lambert, co všude rozdával úsměvy a dobrou náladu, byl teď jen uzlíček nervů. Určitě by nedokázal ani podepsat svou fotku.

Když Miro domluvil, Adam na něj zvedl hlavu a zmateně zamrkal.

"A proč ne?" vydechl.

"Cože?" i Miro na něj nechápavě vyvalil oči.

"Zavolám manažerovi, aby mi poslal vrtulník."

"Ty ses zbláznil!" zavrtěl Miro hlavou. Tohle se mu muselo jenom zdát. Ti dva se mu museli jenom zdát. Copak Adam ani trochu nepřemýšlel dopředu? Co když se toho někdo chytí a udělá z toho senzaci? Sakra, tohle už bylo asi opravdu vážné.

"Já tu nebudu dřepět na zadku a čekat další čtyři dni, až doplujeme do nějakýho zasranýho přístavu!" zabručel Adam.

"Pro mě za mě, jestli chceš být v příštích dnech na titulkách všech novin a časopisů, tak to klidně udělej."

"Mě tohle nezajímá. Je mi to ukradený!" zvedl se Adam od stolu a opřel se o něj dlaněmi.

"Můžeš mi říct, proč jsi takhle nereagoval, když jsi měl?" zeptal se Miro. Už to sice probírali v noci, ale to bylo spíš o kázání, než o otázce.

"Protože jsem byl vůl." přiznal Adam zlomeně. "Vím, že bych to vydržel a pořádně bych si to čekání vyžral do posledního drobku, ale já prostě musím něco udělat. Cokoliv. Tady se toho spoustu změnilo, ale Jack pořád žije v dojmu, že ho nemám rád a to mě na tom štve nejvíc, když to není pravda."

"Já mu zavolám a řeknu, že jsi vůl, to je to nejmenší!" uchechtl se Miro. Mohl to navrhnout dřív, ale možná by ani jemu Jack telefon nebral, když věděl, že jsou na stejné lodi.

"Ne! Teď je to jenom na mně." odmítl Adam. "Ale děkuju." dodal ještě a pak se narovnal.

"Jdu za někým z vedení a zeptám se, jestli je možný, aby tu přistál vrtulník. Pokud to vyjde, chtěl bych tě o něco požádat."

"O co?" přimhouřil Miro oči.

"Abys dělal společnost Millie. Ona se o sebe dokáže postarat, ale všiml jsem si, že jste si sedli. Určitě bude moc ráda." zadíval se Adam na Mira prosebně.

"To je ovšem medvědí služba, když vezmu v potaz, že mi jí hodíš na krk ze svých vlastních sobeckých důvodů."

"Jack je sobecký důvod?" ohradil se Adam.

"Záleží na tom, v jakém směru. Když to takhle překroutíš, tak určitě ne." ohrnul Miro nos.

"Fakt bych ti byl vděčný." zkusil to Adam po dobrém. Ať už Mira dokázal vystát, nebo ne, za to, že se vyspal s Jackem, pořád k němu choval úctu a z nepochopitelného důvodu mu věřil. "Já jí to vysvětlím, ona to určitě pochopí."

"Ty si ani nedokážeš představit, jak moc už mi dlužíš, ale..." Miro se zarazil a podrbal na bradě. "... ale uznávám, že jsem mezi vás, aniž bych to tušil, dost zasáhl, čímž by se to mohlo vynulovat." konečně se zatvářil trochu přívětivě. Adam už ani nedoufal, že by to ten blonďatý dlouhán mohl umět. Ale asi se to týkalo jenom jeho.

"Děkuju!" řekl vděčně s výraznou gestikulací rty a pak se vydal pryč z jídelny.

Okamžitě zamířil na informace, aby mu domluvili schůzku s vedením na lodi. Bylo mu jasné, že jestli všechno projde, jak povolení, tak ukecání manažera, aby mu poslal vrtulník, tak se celá tahle mega akce neobejde bez publicity. Ale proč by to měl vlastně řešit? Nebylo to nic proti tomu, až se postaví Jackovi čelem a bude ho žádat o odpuštění. A taky jeho mámu, která mu určitě věřila, když už ji do svého neúmyslného namlouvání zatáhl. Divil by se, kdyby si Jack své matce nepostěžoval. Byli si hodně blízcí, stejně jako Adam se svou rodinou a Jack nikoho jiného neměl, pokud věděl. Žádné sourozence, o otci se nikdy nezmínil a nejlepší kamarád byl na téhle lodi. Praštěná kámoška, která ho v opilosti posadila do havarujícího letadla, mu přece nemohla být oporou.

Na vedení k němu byli velice milí a vstřícní. Celou loď měla pod palcem teprve třicetiletá manažerka lodní společnosti Ocean Group, která se netajila tím, že se jí Adam líbí jako umělec. Vyslechla si jeho důvody, které ji jako ženu nejspíš dost obměkčily a také Adama upozornila na možné komplikace se zvědavými pasažery, což už pro něj nebylo nic nového. Párkrát na lodi potkal své fanoušky a musel se jim podepsat. Samozřejmě mu to nevadilo, ale od chvíle, co myslel jen na Jacka a že už chce být u něj, bylo mnohem těžší, se na všechny usmívat.

Horší jednání ho čekalo s manažerem. Kapitalista Frank neměl pro Adamovy pohnutky pochopení. Hádali se spolu možná půl hodiny, než na to konečně přistoupil a jen s tou podmínkou, že pokud to Adamovi naruší kariéru, zažaluje ho za nedodržení smlouvy. Zamluvení a vypravení helikoptéry stálo Adama dva měsíce nahrávání ve studiu.

Mohl si za to sám. Kdyby potlačil svou hrdost a dokázal s Jackem mluvit, mohli si teď plavbu užívat spolu. I když neměl žádnou jistotu, že ho Jack přijme zpátky, rozhodl se to risknout. Co mohl ještě ztratit? Jenom svou kariéru, jenže na té mu už posledních pár dnů skoro vůbec nezáleželo. Vždycky ke své práci potřeboval hlavně srdce, a to se teď nacházelo v Německu. Nechtěl ho zpátky, ale musel mít aspoň trochu jistotu, že je v dobrých rukách. Že ho má u sebe člověk, který mu dokáže odpustit, pokud ho o to poprosí třeba i na kolenou. O nic jiného už nestál...