Jsi moje čokoláda 14.

---

Týden na zaoceánském parníku. Týden v izolaci, daleko od problémů a bolesti.

Jack si prohrábl prsty své dlouhé blond vlasy, které mu silný mořský vítr neustále zacuchával. Až si je bude později rozčesávat, určitě si vytrhá pořádných chuchvalec, zamračil se. Miro se rozvaloval na lehátku za jeho zády a prohlížel si nějaký časopis, co si koupil v trafice. Od nástupu na palubu ho pořád někde tahal. Po restauracích, barech, obchodech, bylo toho na lodi tolik, že by nestihli navštívit všechno ani za měsíc. Jack pochopil, že je to jenom zástěrka, aby ho Miro přivedl na jiné myšlenky, ale tak jednoduché to určitě nebylo. I když se vzdálil od Adama, jak nejvíc to šlo a věřil, že mu to pomůže zapomenout, jeho přítomnost v Jackově srdci se obelhat nedala. Ani přehlížet.

"Je mi zima, Miro, vrátím se dovnitř." otočil se na přítele.

"Jdu taky." zvedl se Miro pohotově z lehátka. Proč měl Jack pocit, že ho Miro zároveň i hlídá? Snad ho nepodezíral, že by byl schopný skočit přes palubu.

Mlčky se odebrali do tichého baru, že si dají sklenku vína a kafe. Na večeři bylo ještě brzy a všechny zábavné programy se odehrávaly až po osmé hodině večer. Sice se Jack na žádnou akci nechystal, ale Miro ho určitě v kajutě zahálet nenechá, napadlo ho.

Sedli si do tichého boxu v rohu útulné místnosti, laděné do tmavých hřejivých barev a objednali si. Jack si všiml, že u baru sedí nějaká žena. Byla mladá, možná o pár let starší než on a skláněla se nad svou skleničkou bourbonu, jako kdyby v ní hledala nějaké odpovědi. Dlouhé světlé vlasy jí sahaly do poloviny zad. Byly pečlivě vyžehlené a upravené. Prohodila si nohy a zhluboka se nadechla. Pak se otočila, jako kdyby ucítila, že se na ní někdo dívá. Když bloudila očima po místnosti, zastavila se u boxu s Jackem a Mirem. Přivřela oči a pak se svezla z barovky, vzala svou skleničku a vyrazila k nim.

"Asi budeme mít společnost." oznámil Jack Mirovi. Kamarád zpozorněl. Nedíval se předtím na Jacka, protože si projížděl prstem rozsáhlý nápojový lístek. Miro pohlédl směrem, kterým Jack koukal. Atraktivní žena v upnutých šatech a v luxusních lodičkách na vysokém podpadku, mu na okamžik vyrazila dech.

"Ty ji znáš?" vyzvídal Miro. Jack zavrtěl hlavou.

"Vidím ji poprvé, ale myslím, že nechce být sama, protože se jí nechce myslet na to, co ji trápí. Nevím proč, ale poznám, když má někdo trápení, aspoň teď, když se trápím sám." Jackova slova posílila Mirovu všímavost. Opravdu. Žena se netvářila, jako kdyby je chtěla svést. Její tmavé oči byly smutné, odevzdané.

"Dobré odpoledne." přistoupila k jejich stolku a Jack se automaticky odsunul do čela půlkruhové tmavě fialové pohovky. Žena na nic nečekala, prostě si sedla a na oba muže se pokusila zářivě usmát. Pak se zadívala o něco soustředěněji na Jacka.

"Jste Jack Strify." zkonstatovala.

"Jo." přikývl blonďák.

"To je můj kamarád, Miroslav Valla." ukázal na muže po své pravici. Muž a žena sedící proti sobě si potřásli rukama přes stůl.

"Millie Farmerová, těší mě." znovu se na oba usmála. "Jste partneři?" vydechla bez rozmyslu svou další otázku. Jack sklonil hlavu a zakryl si ústa rukou, aby nebyl vidět úsměv. Normálně by mu to asi vadilo, kdyby se někdo takhle přímo zeptal na jeho soukromý život, ale tahle žena se mu líbila, byla mu sympatická, nejspíš proto, že sama zažívala něco bolestivého a vybrala si pro svou léčbu plavbu po moři. Proto sebral zbytky soudnosti, smazal ze rtů úsměv a zvedl hlavu.

"Ne, jsme jen přátelé." vysvětlil stručně.

"Dobře, omlouvám se." sklonila pokorně hlavu pro změnu ona. Miro byl evidentně v šoku. Taky se málokdy setkal s tak přímým člověkem.

"Odkud mě znáš?" zajímal se Jack. Chtěl, aby se konverzace trochu rozjela. A ona ho znala. Řekla jeho jméno, takže musela vidět minimálně nějaký klip, nebo slyšet písničku. Dobrý námět na nezávazný rozhovor.

"Mám tvoje cédéčko. Líbí se mi styl tvojí muziky." pochválila ho. "Měla jsem v plánu nechat si zahrát na svatbě jednu z tvých pomalých věcí." pokrčila rameny.

"Vážně? To mě těší. Chystáš se vdávat?" dobíral si ji Jack. Samozřejmě v rámci toho, co mu sama prozradila.

"Už ne, nebo aspoň příštích pár let ne." Miro se napřímil a vrhl na ženu zmatený pohled. Jack zakryl výraz vítězství. Zdálo se, že se konečně blíží k jádru jejího problému. Chtěla o tom mluvit, potřebovala o tom mluvit a on jí dal svým tichým zájmem najevo, že má u nich dveře otevřené. Teď se mu to začínalo potvrzovat.

"Už ne?" vyhrkl Miro. Jack si pod stolem otřel o stehna své lehce zpocené ruce a víc se k Millie naklonil.
"Zdáš se mi smutná. Stalo se něco?" pobídl ji v povídání.

"Vlastně ani ne. Jenom... tohle je moje líbánková cesta, akorát bez manžela." pokrčila rameny. Jack zvedl obočí. Nečekal až takový filmový scénář, ale budiž.

"Nevadí ti o tom mluvit? Nedostavil se na svatbu? To je strašný. Takový chlapy bych pozabíjel!" rozčílil se Miro.

"Pozdě. Už je po něm. Zabil se dva dny před svatbou." odvětila mu pohotově. Oba muže to pochopitelně na okamžik vyřadilo z provozu.

"A dneska jste se měli nalodit spolu? Takže kdy vlastně umřel?" nevěřil Jack vlastním očím, že to jejich nová kámoška bere tak s klidem. Předtím vypadala nešťastně, ale najednou obrátila.

"Před třemi dny." odvětila.

"Ty jsi děsivá." vyvalil na ní Jack oči. Millie se pousmála a napila se svého drinku.

"Zabil se na stavbě, byl to stavební inženýr a... bil mě!" přiznala.

"Jak jsem řekl, takový chlapy bych pozabíjel." zopakoval Miro s očima navrch hlavy.

"Proč sis ho chtěla vzít, když tě bil?" nechápal Jack.

"Protože to bylo dlouho dopředu domluvený. Jeho rodiče a moji rodiče jsou jedna ruka. Odmítali mě pustit na tuhle plavbu, že je to nemorální, ale já utekla. Chci se konečně postavit na vlastní nohy a mám spoustu přátel, kteří mi s tím pomůžou, aspoň v začátcích." přiznala. "Vždycky jsem chtěla dělat hudební producentku, tak teď si ten sen snad konečně splním."

"Být producentem není nic špatnýho." přikyvovali oba muži uznale. Jack si Millie zkoumavě prohlížel a odhadoval, jestli má na takovou práci dostatečně silný žaludek. Měl s čím srovnávat, jeho producent i manažer byli chlápci od rány, v pravou chvíli úskoční a nepředvídatelní, v další milí jako pohádková babička. Ne každý měl na to, dělat takovou práci.

"V Americe je těch možností víc, než v Evropě."

"Souhlasím." přikyvoval Miro Jackovi.

"A až se vypracuju, budu dělat producentku kamarádovi." rozplývala se Millie dál. "Nebo Jackovi." drcla do něj loktem. Všichni tři se rozesmáli na celý bar. Nikdo by neřekl, že se znají sotva deset minut. A za tu chvíli už věděli to nejdůvěrnější z její minulosti.

"Kdo je tvůj kamarád?" zeptal se Miro mezi smíchem.
"Adam Lambert." Millie zvedla hrdě bradu a vystrčila svoje perfektní prsa do prostoru před sebou. Jack i Miro utichli jako když utne, jen smích jejich nové kámošky dozníval prostorem jako ozvěna.

"Ale no tak, kluci. Vy ho neznáte? To mi neříkejte!" plácla Jacka rozpustile po paži. Miro se na kamaráda soucitně zadíval a pod stolem mu stiskl koleno, aby ho uklidnil. Byl si jistý, že Jack v tuhle chvíli hodně litoval, že tu ženu vyzval svým pohledem k jejich stolu. Tohle přece nemohla být náhoda.

"Známe ho. Já tedy určitě. Co ty, Miro?" ohlédl se po něm Jack. Jen zůstat v klidu. Adam měl jistě spoustu přátel, byl to dobrý chlap, co si je zasloužil, tak proč ho překvapovalo, že na jednoho z nich právě narazil? Třeba byli spíš známí, takových měl hodně i Jack. A dokonce mezi mediálními osobnostmi. Když se mu to hodilo, taky prohlásil třeba o Thomasu Gottschalkovi, že je jeho kamarád, i když se viděli snad jen třikrát v životě a ještě to bylo dopředu domluvené.

"Jasně, že ho znám." povzdychl si Miro. "Tedy ne osobně, samozřejmě." dodal ještě.

"Mohla bych vás seznámit." navrhla Millie. Jack se zakousl do spodního rtu, aby na ní nevykřikl, že jí na nějakýho Lamberta není nikdo zvědavej.

Proč si nechal do cesty vstoupit zrovna ji? Proč ho tak zaujala?

"Adam teď točí film, někde v Texasu." pokračovala Millie nevzrušeně ve vyprávění o svém dokonalém, slavném kamarádovi, kterého měl nejspíš rád celý svět. Jack měl sto chutí zavrčet a pak zakřičet na celý bar. Tenhle dokonalý chlap ho po jednom klopýtnutí pustil k vodě, i když mu tvrdil, že ho má rád a že ho přitahuje. Čím víc se od té události časově vzdaloval, tím víc místo bolesti v jeho nitru převládala zlost a pocit nespravedlnosti. Odkopl ho jak špinavou fusekli. Vyhodil ho ze své postele jako děvku na jednu noc. Ne, i děvky na jednu noc mají city a zachází se s nimi líp, než jak s ním zacházel Adam.

"Nechcete se s k nám připojit na večeři?" uslyšel Millien hlas jakoby z dálky, protože mu zasáhl do myšlenek a vzpomínek.

"K nám?" zvedl Miro obočí.

"Jasně. Adam je tu se mnou. Nechtěla jsem, aby to volný místo po mým snoubenci přišlo na zmar, tak jsem řekla jemu. Zrovna dostal při natáčení volno."

"Já mám dost." vymrštil se Jack ze sedačky. Nejdřív se postavil do pozoru, pak se natlačil na Mira, aby ho pustil z boxu ven. "Promiň, Millie, jsi fajn holka a rád jsem tě poznal, ale já... prostě něco mám, tak se nezlob. Třeba se ještě uvidíme." rychle se omluvil a ve vteřině byl pryč. Ani si nemusel domýšlet, jaký zmatek po jeho odchodu asi u stolu zavládl. Ale bylo mu to jedno.

Odjel stovky mil, aby byl co nejdál od Adama, sám se svou bolestí, které se tak mohl zbavit snáz, než když by měl toho chlapa pořád na očích, a to jen proto, aby se s ním dostal na jednu loď, ze které nebylo dalších šest dní úniku. Pobřeží spojených států brázdily stovky lodí a oni dva se nalodili právě na tuhle jednu!

Rychle došel do své kajuty, tou nejkratší cestou, aby náhodou ještě Adama nepotkal tváří v tvář a za deset minut už na jeho dveře klepal Miro. Jack ho pustil dál, ale pečlivě za ním zamknul.

"Nevím, co na to říct." povzdychl si vysoký kamarád a posadil se na postel.

"Dozví se to. I když zůstanu celou dobu tady, bude to vědět od ní." posteskl si Jack.

"Což znamená, že nemá smysl, abys tu zůstával po celou plavbu a koneckonců, ani bych ti to nedovolil. Chtěli jsme si to užít. Společně. Sedět mezi čtyřma stěnama můžu doma." založil si Miro ruce na prsou.

"Ale já nemůžu, Miro. Copak to nechápeš? Nedokážu se na něj podívat. Nedokážu se mu postavit čelem s úsměvem na tváři."

"Víš, jak je velká tahle loď? Třeba se vůbec nepotkáte."

"Víš, jak jsou velký státy? A potkali jsme se!" ohradil se Jack. Miro sklonil hlavu a přikývl, jako že souhlasí. Nechtěl to ale hned vzdát. Přece Jack nebude celou dobu v téhle kajutě? Na konci plavby by mohl být ještě ve větších depresích, když se tu zavře.

"Vždycky dopředu prozkoumám terén." navrhl. Jack si ho změřil zmateným pohledem. "Prostě půjdu napřed, podívám se, jestli tam, co půjdeme, není a pak ti dám vědět a přijdeš za mnou. Je tu toho tolik, že se mu určitě dokážeme vyhýbat." pokusil se Miro Jacka povzbudit.

"A i kdyby ne. Jsem si jistej, že mě nechce vidět, takže se mi bude vyhýbat taky. To by bylo, aby na sebe nenarazili dva lidi, co se nechtěj potkat." pokrčil Jack rameny.

"No, takhle se mi líbíš víc." pousmál se Miro. Sice mu poslední Jackova poznámka přišla trochu suverénní, ale on sám se pokusí, aby to tak nedopadlo. Za každou cenu Jacka ochrání, slíbil si.

"Co Millie?" zajímal se menší muž.

"Podařilo se mi ji uklidnit a pak jsem se vymluvil, že taky něco mám. Ale pozvala mě na drink po večeři. Možná se z něj ještě nějak vymluvím, nebo půjdeme oba."

"Ne, já nechci. Měl bys jít sám. Nechci, aby se cítila divně, že něco provedla. Určitě si to myslí a přitom nemůže za to, kdo je její kamarád." zadíval se Jack netečně ke dveřím.

"Na večeři jdou do Stříbrný restaurace, takže my navštívíme Diamantovou, ok?" navrhl Miro.

"Stříbrná restaurace? A diamantová?" zděsil se Jack.

"No jo. Tenhle parník je jeden z nejstarších, co tahle společnost má. A srovnává vztah k němu s manželstvím, takže proto se některý část lodi jmenujou podle různých výročí."

"Aha." vypadlo z Jacka pochybovačně. "Doufám, že se během plavby nerozvedou, to bychom pak mohli jít dost rychle ke dnu." utrousil podrážděně.

Už aby měl tu zpropadenou večeři v Diamantové jídelně za sebou.