Blasphemy 7.

Pár: AL/JS
Přístupnost: 18+
Anotace: Zakázaná láska mezi umělcem a mladým knězem...

* * *

Hrozně dlouho utíkal, než se odvážil zpomalit. Bolelo ho celé tělo, a nejvíc to místo, které Adam dobýval... tak moc si Jack uvědomil jeho existenci. Kdyby byl v klidu, možná by ho necítil, ale jak utíkal, rozvířil si v těle krev, rozpohyboval nervy a svaly... bože, i tak by na to nezapoměl.

"Odpusť mi..." zašeptal udýchaným hlasem. Nijak zvlášť se na to nepřipravoval, prostě to z něj vypadlo a s tím jeho oči uronily i pár slz. To ho donutilo konečně zvolnit a za chvíli už šel rychlejším krokem. Nedokázal se zastavit, příliš se nenáviděl, aby si dopřál něco tak běžného jako odpočinek.

Když se s uslzenýma očima zadíval před sebe, uviděl "jejich" seník. Znamenalo to, že takhle musel běžet a jít už dobré dvě hodiny, tedy spíš takhle dlouho to k boudě bylo normálním krokem.

Netušil, proč zamířil rovnou tam, nebo možná tušil, ale tak moc ho děsilo, co se chystal udělat, že na to nechtěl myslet.

Když vstoupil do boudy, přepadl ho ztísněný pocit, až se mu sevřelo srdce a ještě víc při pohledu na židli, kde se s Adamem milovali poprvé.

Něco se vedle ní válelo na zemi. Trochu uklidněný, že to zaměstnalo jeho mysl se k tomu vydal a zvedl to.

Byla to mince, americká pence. Nepochyboval o tom, že vypadla z kapsy Adamovi, protože jaký jiný Američan by v téhle boudě chtěl strávit čas? Jedině takový, co se s ním chtěl vyspat a po cestě z knihovny domů tenhle seník pasovat na skvělé útočiště pro jejich hrátky. A Jack to dovolil, protože to jinde dělat nemohli... jenže... před nějakými dvěma hodinami to udělali přímo v kostele...

"Odpusť mi prosím!" Jack dopadl těžce na kolena a rozbrečel se. Najednou, jako kdyby mu konečně došla vážnost situace. Konečně jí dal prostor, aby ho celého ovládla. Ta obrovská vina, jež cítil.

Mince mu vypadla z ruky, ta se zapřela o zem, aby mohl vstát. Jen co to udělal, strhl si polorozepnutou sutanu nejprve z jednoho ramene a pak z druhého. Tričko, které měl pod ní si co nejrychleji vysvlékl a odhodil ho na zem. Na okamžik ho zachvátil chlad, ale nebylo to kvůli počasí, venku svítilo jasné slunce a teplota mohla být tak dvacetpět stupňů. Tohle byl vnitřní chlad. Opovržení, které vůči sobě cítil.

S pevně sevřenými rty a pohledem upřeným někam do stěny před sebou nahmatal přesku pásku na svých džínách, rozepl ji a pak opasek vytáhl z poutek. Na několik vteřin znehybněl, jen tmavě hnědý pruh tvrdé opracované kůže se pohupoval ve vzduchu, křečovitě svírán jeho prsty. Nadechl se a vydechl... pár posledních nádechů a výdechů provinilce... až skončí, bude zase čistý!

Adam se musel na chvíli zastavit, aby nabral dech. Od kostela běžel. Nevěděl proč, ale měl v hlavě jen jedno jediné místo, kam mohl Jack utéct a tam právě mířil. Netušil, co se chystá Jack udělat, ale pořád mu v uších zněla jeho poslední slova, než ze zákristie ve spěchu odešel. Že prý nezná jeho důvody... tak sakra, proč mu je doteď neřekl? Co to muselo být za důvod, že se Jack rozhodl pro tuhle cestu?

Adama napadalo spoustu možností, ale polovinu z nich zavrhl... on nebyl věřící, nic mu nepřipadalo tak vážné, aby se kvůli tomu normální kluk rozhodl být knězem. Kluk, který měl předurčeno užívat si života, vždyť Jack se na faráře vůbec nehodil, copak to neviděl? Dokonce ani ten druhý, otec Joseph mu nepřipadal "vhodný". Jenže, možná to bylo tím, že si v těhle profesích, pokud se to tak dalo nazvat vždycky představoval outsidery. Lidi, kteří byli zklamaní normálním životem a už je v ničem neuspokojoval, nebo takové ty zakomplexované jedince, kteří o sobě věděli, že nejsou pro svoje okolí dostatečně zajímaví a atraktivní. No, asi to byl špatný názor, ovšem nikdy ještě nebyl tak důležitý jako teď, aby se ho Adam pokusil přehodnotit.

Co se Jackovi stalo, že postavil Boha na první místo?

Adam už zase běžel, i když ho bolely šíleně nohy a pálila ho chodidla. Ač na to jeho boty na první pohled nevypadaly, určitě nebyly vyrobené pro vojenskou drezuru. Do boudy u lesa to bylo poměrně daleko a celou tu dobu, až na pár zastávek k nadechnutí poctivě utíkal.

Naštěstí už v dálce uviděl seník a hrozně se mu ulevilo. Opravdu doufal, že tam Jacka najde, protože nechtěl utíkat hned zpátky a hledat ho jinde. Určitě by ho Jackova nepřítomnost v seníku dost vyděsila.

Ten den už nepotřeboval zažít další šok, vlastně měl pocit, že má v tomhle směru za poslední týden tak na dalších třicet let dopředu vybráno, jenže když prudce otevřel dveře boudy a vběhl dovniř, chtělo se mu umřít...

Jack stál vedle té osudné židle, na které se před týdnem milovali. Byl vysvlečený do půl těla a na bělostných zádech měl několik čerstvých červených pruhů... táhly se přes celá jeho záda, rudé provazy hyzdící nádhernou bledou pokožku.

"To ne!" zařval Adam jako smyslů zbavený. Přiskočil k Jackovi a vytrhl mu opasek z ruky. Měl chuť ho spálit a Jackovi urazit ruku.

Že ho to nenapadlo dřív, copak neviděl dost filmů s touhle tématikou? Ovšem všichni ti lidé, kteří se takhle trestali byli fanatici. Jack takový přece nemohl být!

"Nech toho!" probodl ho Jack zakaleným pohledem. Tvář měl pořád ještě zkřivenou bolestí. Trpěl při každé ráně, ale tak to bylo správně, tak to mělo být!

"Proč to děláš? Proč si ubližuješ?" Adam musel vynaložit hodně psychických sil, aby se zase nerozbrečel. Už nikdy si neřekne, že nechce zažít další šok, protože ho zákonitě zažije.

Otočil Jacka k sobě a ovinul mu ruce kolem krku. Přitiskl ho ke svému rozechvělému tělu. Ano, celý se třásl z toho, čemu byl právě svědkem a to neviděl to nejhorší. Vážně myslel, že se tohle může stát jen ve filmech, ale vidět něco takového na vlastní oči bylo tak moc bolestivé.

Rychle ze sebe svlékl bundu a přehodil ji Jackovi přes ramena. Ten se napnul, když ho na čerstvých ranách zastudila látka bundy. I tak se nebránil. Byl moc slabý, aby ještě proti něčemu bojoval.

"Tohle už nikdy nechci vidět... rozumíš... už to nedělej!" zamumlal mu Adam do vlasů. Opravdu byl naštvaný, jenže si musel s hrůzou připustit, že ne na Jacka, ale na sebe.

"Nechci to takhle... způsobuju ti trápení.. to radši.." notnou chvíli Adamovi trvalo, než se odvážil těch pár slov říct. Ani si nebyl jistý jestli je myslí vážně... ale čekal, že hned na to uslyší slůvka souhlasu. Místo toho ho Jackovy paže objaly kolem pasu...

"Když mi bylo jedenáct..." začal k Adamovi tichým hlasem promlouvat... Adam ztuhnul už při druhém slovu. I díky tomu cítil, jak se Jack třese, i když to tak nejdřív nevypadalo.

"... sloužil jsem mše jako ministrant u otce Ferdinanda. Rodiče byli hodně věřící a vedli mě k tomu od mala..." pokračoval Jack bez ohledu na to, jak pod ním Adamovo tělo ztuhlo. Věděl, že lepší příležitost mu to říct už mít nebude.

Adam ho pohladil po vlasech, ale víc neudělal. Ani nic neřekl, nepohnul se, prostě ho jenom držel u sebe a skoro neznatelně ho hladil ve vlasech. Bál se nejhoršího a přesto už teď věděl, co mu chce Jack říct.

"Jednu neděli odpoledne mě otec Ferdinand pozval na čaj, chtěl si se mnou projít bohoslužby na další měsíc. Dělávali jsme to tak a já s ním rád trávil svůj volný čas. Uměl tak úžasně vyprávět o Ježíšovi a apoštolech. Servíroval mi ty příběhy jako pohádky a já byl jenom kluk, který je hltal. Chtěl jsem být knězem jako on, ale nemyslel jsem to vážně, v té době ještě ne. Tu neděli... se něco stalo!"

"Jacku..." vydechl Adam roztřeseným hlasem.

"On mě... pozval do svého pokoje, že mi chce ukázat jednu knížku. Byla to nějaká sbírka příběhů o hrozných věcech, co jsou lidé schopní spáchat a otec Ferdinand se mě zeptal, jestli jsem někdy něco neukradl, třeba bonbony v obchodě. Jako kdyby věděl, k čemu mě můj kamarád donutil!" Jack se odmlčel. Jeho prsty se ještě víc zabořily do Adamovy kůže.

"Řekl mi, že ti lidé v té knize takové štěstí neměli... napravit své hříchy, ale že já se ještě můžu vykoupit..."

Adam po posledním slovu pevně sevřel víčka, i tak několik slaných kapek uteklo. Tohle se přece nemohlo stát!

"Problém byl v tom, že jsem nebyl zrovna neviňátko, možná mě i hodně ovlivnil ten můj kamarád, ale pár ukradených jablek ze sousedovic zahrady... rozbité okno míčem... otec Ferdinand věděl o všem a pokaždé... mi dovolil se za to vykoupit!"

Adam už to nevydržel a prudce se od Jacka odtáhl.

"On ti dovolil se vykoupit? Dovolil?" ruce držel na jeho pažích a lehce s ním třásl, jako kdyby se ho snažil probudit ze špatného snu. Uviděl v Jackových očích zděšení, které ho polekalo. Úplně se přestal kontrolovat.

"Bylo mi jedenáct a on byl pro mě vzor!" už v tu chvíli Adamovi došlo, že přestřelil, jenže pokud měl doposud o církvi minimálně neutrální mínění, teď ji začal skutečně nenávidět.

"Promiň Jacku, nechtěl jsem na tebe vyjet... já..." Adam se zarazil, protože mu právě došlo, s čím se mu Jack svěřuje. Znali se dva týdny... možná že tohle tajemství neřekl ještě nikomu za celý svůj život. Co když byl první?

Neměl ho přerušovat a působit na něj, že ho z toho viní, tak to opravdu nebylo. Byl ale zhnusený člověkem, který na nevinného malého kluka použil pár dobře vybraných křesťanských slov, aby ukojil svoje choutky. Chtělo se mu zvracet!

"Nezlob se na mě Jacku... chci vědět, co se stalo... řekl jsi to někomu, že jo?! Nahlásil jsi to!" zeptal se naléhavě.

"Ne.. já... já nemohl, přece jsem si to zasloužil!"

"To ne... bože!" Adamovi se podlomila kolena. Ani nevěděl jak se dostal na zem, ale najednou seděl vedle židle a Jack proti němu klečel, v očích nechápavý výraz.

"Možná že jsem chtěl, později, když mi došlo, že to není úplně v pořádku, ale naši mě poslali do Londýna na internát. Pokusil jsem se to vymazat z paměti a taky jsem tam někoho poznal. Jmenoval se Larry a tvrdil, že je do mě zamilovaný!" Jack přestal mluvit, aby se mohl pořádně nadechnout a přitom položil jednu ruku na Adamovo rameno. "... bylo mi sedmnáct, když mi došlo že jsem gay a že mě Larry vzrušuje. Vyspal jsem se s ním, bohužel v tu chvíli se všechny staré rány otevřely. Byl jsem zmatený, protože se mi to s ním líbilo. Najednou to nebyl trest, bylo to milování... takže jsem se s otcem Ferdinandem vlastně vůbec z ničeho nevykoupil!"

"Jak to můžeš srovnávat?!" vytřeštil na něj Adam oči.

"Už to nesrovnávám, ale někdo musel vzít na sebe Ferdinandovy hříchy, když předčasně zemřel!" snažil se mu to Jack vysvětlit, i tak na něj Adam koukal jak na nějakého blázna.

"Jsi kněz kvůli tomu, že tě v jedenácti letech opakovaně znásilnil nějaký nadržený úchylák s kolárkem kolem krku a tys vzal vinu na sebe?" vyhrkl Adam a na nohou byl dřív, než to on i Jack stihli zaregistrovat. Teď měl sto chutí utéct on a být chvíli sám.

Co to bylo za zvrhlé společnství, ta církev, že nutila lidi, aby se takhle týrali? To jí nestačil všechen ten majetek, co si nahrabala? Ještě vymývala lidem mozky, aby měli pocit, že cokoliv udělají je úplně špatně?!

Bylo mu z toho nanic, ale ještě víc trpěl, když si uvědomil, že se ho to týká. Že se do jednoho takového člověka zamiloval. Pokud byl tohle důvod, aby se Jack nechal za týden vysvětit, jak silná musela být jeho láska, aby to změnil?

 

* * *

Adam se zavřel do svého pokoje a hned zamířil ke křeslu, které stálo u okna. Posadil se do něj a zadíval se ven. Měl odsud dobrý výhled na nerušnou ulici a taky na dětské hřiště, kde si hrálo několik dětí. Však bylo venku hezky, krásný letní den, který by si za jiných okolností určitě užíval, ale teď ne, teď se nad jeho hlavou stahovaly hnusné černé mraky a neměl nejmenší tušení, jak je rozehnat...

Musel myslet na Jacka, jinak to ani nešlo. Všechno, co se doposud stalo a že toho za těch čtrnáct dnů nebylo málo se mu v hlavě skládalo jako stavebnice do vysoké věže, která vždycky spadla, když na její vrchol položil poslední dílek. Tím dílkem byl on sám. Ať si to chtěl připustit nebo ne, on tu byl ten přebytečný, co do téhle skládačky nepatřil. Ničivý element, který pokaždé zničil stavbu jménem náboženství, když se přihlásil o pozornost. Pro něj to bylo v pořádku, ale pro Jacka ne!

Ve vzpomínce se neustále vracel k jejich cestě domů...

*Flashback*

Adam se pokusil aspoň trochu zmenšit vzdálenost mezi ním a Jackem. Už dlouhou chvíli šli mlčky, vedle sebe... kdyby si na záda hodili ještě batohy, vypadali by jak výletníci, nebo trampové.

Ještě v boudě Adam donutil Jacka, aby si sundal tu hroznou sutanu a teď mu ji nesl v ruce. I tak se to neobešlo bez hádky, ovšem Adam si na tyhle drobné neshody začínal docela slušně zvykat. Dokud se s ním Jack dohadoval, cítil se nepřehlížený.

Jenže, vždycky, když se podíval na Jackův kamenný profil, zatímco šli, ovládl ho ztísněný pocit. Něco podobného, jako když před týdnem odjížděl pryč... totální ztráta naděje...

Pořád řešili jen jeho, ale na Adamovy city nikdo nekoukal!

"Tak moc bys chtěl zachránit celej svět, ale co já?" konečně Adam promluvil a zřetelně si přitom všiml, jak Jackova tvář zkameněla ještě víc. Využil toho a opět se k němu přiblížil, jen o pár centimetrů.

Jack na jeho slova víc jak zkamenělým obličejem nereagoval, tak Adam pokračoval.

"Můžeš začít ode mě, jsem si docela jistej, že záchranu potřebuju!" po jeho slovech Jack mírně natočil hlavu a koutkem přivřeného oka se na něj zadíval.

"Jsi jak kočka, která se snaží zahrabat hovínko na betonu!" tohle už ovšem Jacka donutilo, aby otočil na Adama celou tvář, dokonce na něj vyvalil svoje poměnkově modré oči.

"Cože?" ještě k tomu zvedl překvapeně obočí.

Adam v duchu zajásal, že se Jack konečně chytil.

"No, že se pokoušíš o nemožný. Ty nejsi Ježíš, abys vzal hříchy všech na sebe!"

"Nikdy jsem netvrdil, že jsem Ježíš!" ohradil se Jack.

"Ale cítíš to tak. A přitom se podívej jak špatně to zvládáš. Za jedno uklouznutí si takhle ubližuješ..." slovo uklouznutí řekl Adam v takovém afektu, až Jackovi přejel mráz po zádech. "... na světě je tolik špatnejch lidí... nemůžeš je všechny spasit!" dokončil Adam svou úvahu.

"Nechci spasit ty lidi. Chci pomoct církvi. Mezi námi je hodně takových jako otec Ferdinand, myslel jsem, že když se stanu knězem, který tohle nedělá, že tu krutou statistiku aspoň trochu změním!"

"Ty to neděláš? A to se mnou bylo co? Nakupování v supermarketu?" zasmál se Adam, i když mu na tom nepřipadalo vtipného vůbec nic. Však to nebyl upřímný smích, leda tak výsměch celému tomuhle systému.

"Spíš v butiku..." hlesl Jack a zarytě natočil obličej dopředu, protože na sobě ucítil Adamův nechápavý pohled.

Jackova slova mu, ani netušil proč, dodala novou sílu. Měl to být vtip, ale zároveň tím chtěl dát Jack najevo, že s Adamem to bylo vyjímečné. Adamovi to znělo nadějně a měl díky tomu na jazyku milion nových otázek a v mysli tisíce přesvědčovacích taktik.. tohle bylo přesně to, na co čekal, v co doufal.

Rozhodl se zariskovat a velice pomalu zvedl svou ruku od těla. Sám se dost lekl, když se dotkla té Jackovy. A ještě víc byl v šoku, když ji Jack neodmítl.

Nejprve se o sebe otřely jen klouby prstů, pak se Adam odvážil chytit Jackův malíček svým.

Měl celou tu dobu srdce až v krku, jak se na to soustředil. Nesměl to teď pokazit, tohle bylo důležité gesto.

Pomaličku, nenásilně vklouzl prsty do Jackovy dlaně a když cítil, že neprotestuje, cíleně roztáhl jeho prsty svými, vetřel se mezi ně a pevně je stiskl. Palec se pohodlně uvelebil na hřbetu Jackovy ruky a začal ho něžně hladit.

Až pak si Adam dovolil pořádně se nadechnout, ale stejně to pro něj bylo těžké i předtím. Tak moc mu záleželo, aby ho Jack konečně začal vnímat. Aby si konečně začal uvědomovat, že to jak mu buší srdce a jak snadno mu podléhá v intimních chvílích, i v těch málo klidných rozhovorech není láska k bohu, ale k člověku. Že je to přirozená reakce na toho druhého, když je do něj zamilovaný...

"Čeho všeho se týká celibát? Nesmíš to dělat jen s lidmi, nebo i sám se sebou?" Adam se musel zeptat. Jack byl normální, mladý, zdravý kluk, prostě si pořád nedokázal představit, jak někdo takový může žít bez sexu.

Dobře, neměl zrovna ukázkové dětství a trauma způsobené tím prasetem mohlo mít takový účinek, jenže přece nevěřil tomu, že to takhle vydrží až do konce života? Stačil Adam nablízku a Jack roztál jak zmrzlina na slunci.

"Porušit celibát znamená zneužít tímhle způsobem jakékoliv tělo, tedy i vlastní..." vysvětlil mu Jack. Když ho Adam držel za ruku, cítil se najednou o dost klidnější, i když tomu moc nerozuměl. Pořád si nebyl jistý, jestli je to tak v pořádku.

"S tím bych měl problémy, stačí, když si na tebe vzpomenu..." prohlásil Adam s úsměvem. Jackovy oči přitom zkoumavě bloudily po jeho tváři.

Nemohl Adamovi přiznat, že to cítí stejně, že pro něj ten týden, co byl pryč znamenal mnohem víc odříkání, než kdy jindy. A kolikrát si ani na něj nemusel vzpomenout, prostě to přišlo samo od sebe.

Dalších pár minut šli opět mlčky. Adam Jacka stále hladil po jemné kůži na ruce a všechno se v něm sevřelo, když to udělal i Jack. Bylo mu najednou tak dobře, že by ho nejradši objal, ale držel se zpátky. Byl si vědom té rychlosti, se kterou na Jacka zaútočil. Měl mu dát víc času, víc se zajímat o jeho nitro, co prožívá a jak se cítí. Místo toho ho svedl na první větší schůzce, která ani nebyla plánovaná. Jenže vyčítal by si to takhle, kdyby nevěděl, kým Jack je?

Než se dozvěděl pravdu netrápil se tím, jestli na něj moc spěchal. Neznal prostě okolnosti.

"Zlobíš se na mě?" zeptal se zničehonic Jack a tím vytrhl Adama z myšlenek.

"Co? A proč bych měl? Ne, jistě že se na tebe nezlobím..." vyhrkl Adam rychle. Nečekal takovou otázku.

"Já... byl jsem s tím chlapem, co si říkal služebník boží, ale vůbec jsem z toho neměl rozum..." Jackovi bylo zatěžko o tom znovu mluvit. Adam to vycítil a stiskl jeho ruku pevněji.

"Jacku.. mě... mě se nemusíš omlouvat. Upřímně, nikdy jsem se nebavil s člověkem, kterýho zneužívali, nevím jak na to, nevím jak tě utěšit, i když bych moc chtěl, ale jednou věcí jsem si fakt jistej... že se na tebe nezlobím. Vždyť za to nemůžeš, nesmíš si to dávat za vinu!" při posledním slovu se Adam zastavil a Jack s ním.

Stáli tiše proti sobě, ruce stále spojené, hledíc si do očí a hledajíc v nich nějaké vodítko... odpověď na nevyřčenou otázku... co bude dál?

Adam zvedl jejich spojené ruce ke rtům a pak tu Jackovu políbil. Pohladil ho po tváři, než se k němu naklonil, aby mu vtiskl polibek na čelo. Tak moc ho potěšilo, když se do jeho doteku Jack opřel. Nemohl si v tu chvíli přát víc přízně, i když mu bylo jasné, že ještě nemá vyhráno.

"Jsem do tebe tak moc zamilovanej, až mě to dusí. Řekni, že si tu naději co mám můžu nechat, že to má smysl. Nevzdal bych se jí, tak jako tak, ale..."

"Potřebuju čas Adame... začali jsme moc rychle. Stalo se toho tolik, jsem z toho opravdu zmatený, nesmíš na mě naléhat..." vrhl na něj Jack prosebný pohled.

"Nebudu, slibuju..." přikývl Adam "... ale ty mi musíš slíbit, že už si nebudeš ubližovat, už nikdy!"

*End of Flashback*

Ano, do téhle chvíle to bylo víceméně idylické. Než došli do města, kde Jack svou ruku pochopitelně s jejich spojení vytrhl. Rychle se rozloučil a pak zmizel Adamovi z očí...

Adam nemohl tušit, jak těžké to pro Jacka bylo, nechat ho tam stát, bez jediné útěchy, ale každopádně v to aspoň doufal. Už z něj necítil lhostejnost, ani v jeho očích nebyla. Možná, že ho měl skutečně rád, ale vypořádat se s tím bylo složité, když byl ještě před pár dny rozhodnutý zasvětil svůj život někomu jinému. Možná proto to pro Adama bylo nepochopitelné. Pro něj už neexistoval Terry, ani kdokoliv jiný. Byl jenom Jack, to s ním chtěl zůstat napořád.

Opravdu na něj tak moc naléhal?

O pár dní později...

Dny plynuly. Bezesné noci, myšlenky plné negativních, ovšem i pozitivních představ. Čas byl dvakrát tak pomalý, na tohle... ale co se týkalo Jackova vysvěcení, utíkal až moc rychle...

Adam se bezcílně toulal po městě. Při pohledu na všechny ty malé tématické obchůdky si vzpoměl na první den, kdy si sliboval, že je navštíví. Doposud nebyl v žádném. A jelikož bylo už něco málo po sedmé, nehrozilo, že by se do nich podíval i dnes.

Došel ke knihkupectví, kde na sebe s Jackem narazili den po jejich prvním setkání a vydal se uličkou mezi domy. Už si byl téměř jistý, že ho zavede k Jackovu domu... respektive k faře.

Nechtěl ho obtěžovat, ale sedět doma na zadku, bez nějaké zprávy, jak se mu vede (jak se rozhodnul) prostě nemohl.

V duchu si připravoval, co řekne, když mu otevře ten druhý, otec Joseph. Dokázal si představit, jak divně to bude působit, když za Jackem jen tak přijde, ale na druhou stranu... nepřipouštěl si, že by ho Jack odmítl, což znamenalo, že se o nich farář dřív nebo později stejně musel dozvědět.

Nejprve zabral za kliku na brance. Ta se ovšem ani trochu nepohnula. Zkusil to tedy s bránou. Sice to šlo těžko, ale nakonec se mu jí podařilo odtáhnout.

Když se dostal do rozlehlé zahrady, v rychlosti ji zhodnotil. Přímo před ním stál velký dům s okrovou omítkou, v jednom rohu lehce opadanou a na levé straně z jeho pohledu byl malý zahradní domek. Nechtěl mu přikládat důležitost, jenže jen co udělal krok kupředu, něco se tam pohnulo.

Mohl to být otec Joseph, ale mohl to být i Jack. Určitě by se rád, v rozporu s předchozími myšlenkami faráři prozatím vyhnul, ale když to vzal kolem a kolem, tohle byla příležitost. Rozhodl se jen nakouknout oknem dovnitř a podle toho, kdo by tam byl by se pak vidělo co dál.

Našlapoval opatrně, jako kočka. Dával si pozor, aby se moc nepromenádoval před okny fary a určitě se mu ulevilo, když se konečně dostal k domku, který jeho slídění poskytl dokonalé útočiště. Obešel ho ze všech stran a pak nakoukl do jednoho okna.

Stačil mu jeden pohled, aby poznal, jestli je to Jack nebo ne, ovšem, to co uviděl ho tak zmrazilo, že byl najednou z jednoho nevinného krátkého pohledu jeden dlouhatánský stalkerský. Adam si tak v tu chvílu určitě připadal. V rohu strohé místnosti, na nepohodlně vyhlížející posteli klečel otec Joseph a zády k němu, přitisknutý k jeho tělu byl nějaký tmavovlasý kluk. Možná že byli oba oblečení, ale Adam nepochyboval, co s tím nebohým klukem hodlá Joseph provést.

Ještě nikdy nebyl svědkem něčeho tak zvráceného. Chtěl udělat krok vzad, když do něčeho, nebo spíš do někoho vrazil.

Důvěrně známá vůně dotyčného ho donutila nepochybovat!