Blasphemy 8. konec

Pár: AL/JS
Přístupnost: 18+
Anotace: Zakázaná láska mezi umělcem a mladým knězem...

* * *

Adam od Jacka odskočil. Připadal si v tu chvíli, jako kdyby provedl něco on sám a ne ten člověk uvnitř. Už ani neměl chuť se tam znovu podívat, jak mu z toho bylo divně.

A Jack se netvářil zrovna přívětivě, spíš dost naštvaně, když koukal Adamovi do očí.

"Co tu děláš?!" zeptal se ostrým hlasem.

"Já..." ne, opravdu nevěděl co na to říct, když měl pořád v hlavě ten obrázek, co se odehrával za ním. Moc chtěl znemožnit Jackovi pohled do toho okna, protože pokud o tom Jack neměl nejmenší tušení, tohle by ještě podpořilo tu jeho směšnou teorii o pokoření děsivých statistik, o kterých před pár dny mluvil. Ovšem, bylo tu ještě něco, z čeho měl Adam mnohem větší strach. Co když znásilnil Jacka i otec Joseph?

"Chtěl jsem se zeptat, jak se máš, nemám na tebe číslo, ani nevím, jestli vy faráři máte mobily..." koktal Adam nervózně. Asi by něco takového normálně z pusy nevypustil.

"No, máme, ale říkal jsem si, že bude lepší, než se rozhodnu, raději si vůbec nevolat..." řekl Jack trochu opatrněji. Pravdou bylo, že už když se s Adamem před několika dny rozešli u kostela, litoval, že mu svoje číslo nedal a jít za ním pochopitelně nemohl, nehodilo se to, tedy ne, dokud si nebude pořádně jistý.

Přemýšlel nad nimi, nad svým životem a vůbec nad vším celou tu dobu. V první řadě nevěděl, co bude dělat, jakou práci třeba, pokud se rozhodne pro "normální" život po boku Adama. A co kdyby se jednou rozešli? Co by s ním pak bylo? Jenže právě k tomu se taky nechtěl upínat, protože lidé se rozcházeli dnes a denně, musel koukat hlavně na sebe, na to, jestli je tohle správná volba pro něj, nejen pro Adama.

"A jak ses sem dostal? Branka je rozbitá..." zajímal se Jack dál.

"Bránou... proč si to nenecháte spravit?"

"Místní zámečník ještě neměl čas!" vysvětlil mu Jack a lehce se pousmál. Jako kdyby si až teď uvědomil, kdo před ním stojí. Musel si připustit, že mu Adam opravdu těch několik dnů chyběl. Těšil se, až uslyší jeho hlas a jeho oči se na něj podívají s tou neskrývanou láskou, ze které se Jackovi motala hlava a srdce dělalo v hrudníku přemety. Asi by mu nevadilo, kdyby se ho teď dotknul, určitě by neuhnul tak jako vždycky předtím. Dobře tedy, uhybal, než podlehl, ale bránil se takovým těm běžným dotekům, které měly působit jako naprosto přirozené. Byly pro něj mnohem víc, než samotný sex, protože byly záležitostí srdce.

Jenže Adam se teď tvářil, jako kdyby ho ani nechtěl moc vidět, jeho pohled byl tak trochu odmítavý.

"Stalo se něco?" zeptal se Jack podezíravě.

"Ne nic..." vyhrkl Adam. Úzkostlivě střežil Jackův pohled, aby neuhnul k oknu, protože to by byla konečná. Stihl si všimnout, že se Jack začal usmívat, ale takovým tím úsměvem, který měl v sobě spoustu příslibů a možná i jeden důležitý souhlas, ovšem to co právě viděl mu tenhle dojem úplně pokazilo. Když už to konečně začalo vypadat nadějně...

"Jsi nervózní a..." Jack chytil Adama na lokti "... třeseš se... co je?" zhrozil se.

"Nic..." víc Adam nedořekl, protože Jackovy oči uhnuly stranou, přesně tam kam neměly. Kdyby Adam věděl, co se tu děje, možná by to nesl statečněji, ale tím, že se mu v hlavě honilo tolik nejrůznějších variant měl pocit, že se mu za chvíli musí rozskočit.

"Co..." vydechl Jack a jeho zorničky se rozšířily. Než se stačil Adam vzpamatovat, Jack ho obešel a namířil si to ke dveřím domku. Nestihl ho zadržet, i když by asi pořádně nevěděl, co by měl pak udělat dalšího. Jen by tenhle nezvratný proces zpomalil a udělal ještě víc bolestnější.

Netrvalo to ani pár vteřin, kdy z domku uslyšel Josephova slova - Jacku, já ti to vysvětlím - a pak se kolem něj jeho milovaný blonďáček prohnal znovu a namířil si to do fary.

"Jacku!" chtěl vystartovat, ale zadržel ho nějaký zvuk. Rychle se otočil a zůstal koukat do zděšených Josephových očí.

"Adame... musím vám to vysvětlit!" promluvil k němu farář naléhavě.

"Jak to že mě znáte?" zhrozil se Adam, až v něm krev zatrnula. Nikdy se ti dva neviděli, možná jen z povzdálí... že by mu o něm řekla Helena při obědě?

"Vím víc, než si myslíte..." skousl si otec ret a sklopil zrak.

"Co?" nevěřil Adam vlastním uším.

"Vím o vás a Jackovi!" vybalil to na něj, bez předchozího varování a Adamovi se najednou nedostávalo kyslíku.

"A chcete mi to jako vyčítat nebo co? Podivte se co děláte... v životě jsem neviděl nic zvrhlejšího než církev!" Adam se prostě neudržel a zvýšil na faráře hlas. On mu chtěl kázat o morálce?

"Ne, ne... nevysvětlujte si to špatně..."

"Vůbec na mě nemluvte!" přerušil ho Adam a otočil se k němu zády. Musel za Jackem. Nějak ho uklidnit a hlavně, dohlédnout na to, aby to co právě viděl nemělo vliv na ně dva, jinak byl snad i rozhodnutý toho chlapa zabít.

Slyšel ještě nějaká neurčitá slova, když utíkal k faře. Vběhl dovnitř a hned začal hledat Jacka. Našel ho až na druhé straně domu, v kuchyni, rozlíceného a rudého vzteky.

"Lásko..." pokusil se na něj promluvit tím nejklidnějším hlasem. Udělal krok do místnosti a natáhl k němu ruku, Jack sebou trhnul a Adam těžce polknul. Byli na úplném začátku.

"Takže teď už mě chápeš?" zeptal se Jack s pohledem upřeným někam za Adama.

"Ještě míň než předtím, ale vážně bych moc chtěl!" nenechal se Adam zastrašit. Jack byl rozčílený a zmatený, nesměl to teď vzdát a tvářit se slabošsky a ublíženě.

"Pojď si promluvit.." navrhl mu smířlivě o pár vteřin později, když Jack na jeho poznámku nijak nereagoval.

"Jacku!" v ten samý moment vtrhl do kuchyně i otec Joseph. Na několik vteřin se atmosféra v prostoru změnila na neprokousatelnou a všichni tři to cítili naprosto stejně.

"Víš proč to dělám Adame? Přesně kvůli tomuhle!" ukázal Jack důrazně prstem na svého učitele a při tom ho nezapoměl probodnout opravdu čitelným vyčítavým pohledem. Adam si uvědomil, že takhle se na něj Jack ještě nepodíval a byl za to opravdu hodně rád, asi by takový pohled neustál.

"Co děláš?" Otec Joseph vypadal zmateně.

"Kvůli lidem jako vy jsem se na tohle dal, abych to změnil... já... musím zavolat policii!" zněla poslední Jackova slova a další kroky vedly z kuchyně ven. Adam netušil proč, ale zadržel ho dřív, než by kolem nich proklouzl. Chytil ho za paži a vrátil kousek zpátky. Sám s tím chtěl něco udělat, ano, možná to nahlásit, ale Joseph o nich věděl. I když už to vypadalo, že by Jacka mohl zvyklat, tohle by mu hodně ublížilo, připadal si jak v pasti.

"Co to děláš?" okřikl ho Jack dotčeně a vytrhl se mu.

"Zlato prosím... jen se uklidni!" zašeptal Adam, cítíc na zádech Josephův pohled. Pochopitelně Jack okamžitě zareagoval na jeho oslovení.

"Zlato?" vytřeštil na něj oči. Adam se asi musel zbláznit, když mu takhle říkal před jeho učitelem. Pohledem ujel právě k němu a zhrozil se. Kdyby to byl takový přestupek, Joseph by se tvářil úplně jinak, ale on měl v obličeji něco jako spokojenost... možná.

"Co se to tu děje?" docouval k židli a těžce se na ní svalil. Než to stihl pořádně zaregistrovat, Adam byl u něj a držel ho za ruku. Už neměl sílu mu jí vytrhnout.

"Určitě se to dá všechno nějak vysvětlit..." začal Joseph opatrně a pak se ohlédl za sebe. "Alexi..." řekl tiše. Jen o chvilku později se vedle něj objevil mladý kluk s tmavými věčně rozcuchanými vlasy. Přesně ten, kterého Adam viděl před chvilkou v zahradním domku, jak se k Josephovi tiskl, zatímco ho hladily jeho ruce... ne, to snad....

"Je mi šestnáct pane... neděláme nic nezákonnýho!" promluvil Alexandr a Jackovi spadla brada. V tom domku měl odvrácenou tvář, nevěděl kdo to je, že se jedná o jejich ministranta. A i tak si myslel, že je mladší, minimálně o dva roky. Vůbec tomu nerozuměl.

"Jak to že ne? Co Bůh, co naše víra, naše zákony?" štěkl po něm Jack. Adam mu stiskl ruku ještě víc.

"Pokud to bereš takhle, jste oba stejní viníci, jako my dva!" pronesl Joseph tvrdě. I on chytil Alexandra za ruku a přitáhl si ho blíž k sobě.

Jack zalapal po dechu. Ze všeho, co se právě teď stalo. On o nich Joseph věděl? Ale jak?

"Dovol abych ti to vysvětlil Jacku... já a Alexander už spolu nějakou dobu jsme. Možná už bys na to přišel dřív, tedy..."

"Určitě bylo víc možností, ale snažili jsme se to utajit..." pokračoval Alexandr "... to jak jsi šel tuhle do té knihovny, bylo to opravdu za minutu dvanáct, když jsme na sebe narazili za oltářem!" vysvětlil mu Alexander s mírným úsměvem. Jemu očividně vůbec nedělalo problémy, že vede tajný vztah s knězem.

"No... ale já měl mnohem víc štěstí, pokud to tak můžu nazvat... já vás viděl!" dokončil to Joseph a Adam zřetelně cítil, jak se Jackovi začala potit dlaň, kterou pořád svíral ve své. Nebo to možná byla jeho dlaň, ale záleželo na tom?

"Pozoroval jste nás?" vydechl Jack. Cítil se zrazený, zhnusený, zmatený...

"To ne... jen jsem přišel o něco dřív, než jsem měl, když jsem se vracel pro svoje brýle. Slyšel jsem vás a slyšel jsem Adamova slova... moc hezké..." přesměroval Joseph svůj pohled na něj.

"Chcete se mi vysmívat?" zamračil se Adam. Hlavou mu automaticky problesklo to, co Jackovi při jejich milování říkal. Že chce být jeho bůh, jeho náboženství... proč mu to teď připadalo tak směšné? Protože to zesměšnil ten chlap, co to slyšel. Tohle nepatřilo cizím uším, byla to pouze jejich láska.

"To ani v nejmenším synu, jsem vám vděčný... tedy pokud se vám podaří Jacka zvyklat!" a tomuhle už Adam nerozuměl vůbec, a Jack na tom nebyl o moc líp.

"Víte proč chodím s Alexem? Protože je to přirozené. Je normální mít vztah a je normální mít lidské potřeby, jenže zároveň jsem se kdysi dávno zamiloval i do Boha. Je celým mým světem a vím, že já jsem tím samým pro něj a taky vím, že by mu nevadilo, kdybych tady na zemi někoho měl, někoho s lidskou podobou... asi vám to připadá zvrácené, divné..."

"To teda jo!" neubránil se Adam opovrživému pohledu a tónu v hlase. "Proč to někdo nezmění, tyhle šílený zákony, v jiných náboženstvích to přece jde... u nás to jde taky..."

"U vás?" Jack na něj otočil hlavu a zvedl obočí. Uniklo mu snad něco?

"No, pocházím z židovský rodiny... ale není to tak, že bych držel všechny ty zvyky, prostě jenom..."

Adamovi se to nechtělo pořád dokola někomu vysvětlovat, byl žid a nebyl, nechodil do kostela a neslavil Chanuku, ale co věděl jistě bylo, že židovští duchovní vedli normální život, stejně jako ostatní lidé. Měli manželky, rodiny...

Jack si povzdychl a opřel loket o stůl. Co mohlo být ještě horšího? Snad si to ani v myšlenkách nechtěl rekapitulovat, asi by se z toho zbláznil.

"Myslím, že židovské náboženství je v tomhle přísnější... tedy v tom, aby se míchalo s nějakým jiným dohromady..." pokusil se Joseph Jacka povzbudit. "... a jestli proti tomu není Adam..." pokračoval, přičemž na něj právě zmíněný a i Jack upřeli nechápavé pohledy.

"Co se snažíte říct otče?" zeptal se zamračený Jack. Asi tomu dost dobře nerozuměl. Měl snad jeho svolení? Joseph přešel ke stolu a taky si k němu sedl, Alexandr zůstal stát pro jistotu u dveří.

"Nevím, co tě vedlo k tomu, aby sis vybral tohle, ale od začátku vím, že to není tvoje cesta. Jsi tomu oddaný, jsi přesvědčený že děláš správnou věc, ale ve skutečnosti sis to celou tu dobu jenom namlouval. A myslím, že Adam přišel právě včas, aby tě z téhle cesty svedl, i když by mohl někdo snadno namítat, že tě teď zrazuju od Boha. Tak to není Jacku..." farář se na okamžik zamyslel a pak vzal Jackovu ruku do své a zahleděl se mu do očí. "... pořádně si to promysli, než bude pozdě. Můžeš milovat Boha, ale můžeš ho mít rád jako obyčejný člověk, co si zajde v neděli do kostela na mši a přitom můžeš vést život jaký si v podvědomí přeješ. Mě trvalo hodně dlouho, než jsem na tohle přišel a rouhám se, když ti to říkám, ale já nechci, abys byl nešťastný a ve své duši jednou našemu pánovi vyčítal, žes pro něj obětoval celý život!"

bylo celkem jasné, že po těhle slovech otec Joseph v Adamových očích poněkud stoupl. Netušil, o co mu celou dobu jde, ale teď už to chápal. Problém byl v tom, aby to tak pochopil i Jack, proto se na něj Adam zadíval, možná až moc naléhavýma očima.

"Proč jste mi to nikdy neřekl? Proč až teď? Nechal byste mě vysvětit?" zhrozil se Jack.

"Já, upřímně... nevím, byl jsem tolik zaslepený sám sebou a tolik úsilí mě stálo utajit tenhle vztah..." ukázal na Alexe "... ale když se objevil tenhle mladý muž a pak jsem vás spolu viděl... Možná že jsem viděl jen sex, ale oba víme, že v tomhle případě jde o víc, nebo se snad mýlím?" Joseph švihl pohledem po Adamovi a pak jej znovu upřel na Jacka.

"Já..." ten se pod tíhou jeho pohledu vymrštil od stolu, skoro vrazil do Adama, který stál za ním.

"Jak se sebou budu moct žít, když to teď vzdám?" Jack měl co dělat, aby se před všemi muži v kuchyni nerozbrečel. Nechtěl působit nerozhodně, ale tohle mu dělalo asi největší starosti. Výčitky! Celou tu dobu. Určitě byl už Adamem nahlodaný, ale pořád ho něco táhlo zpátky. Přece to dělal ze zodpovědnosti, s pocitem povinnosti dohlédnout na to, aby nikdo netrpěl jako on, ale copak to mohl uhlídat? Opravdu chtěl spasit celý svět, jak řekl Adam?

Nikdo si nedokázal představit, jak sám se sebou bojoval, jak se v něm všechno vzpouzelo a přitom mu říkalo, že to může udělat. Cítil se rozervaný a úplně zbytečný.

Adamova hřejivá dlaň mu stiskla rameno. Rozbušilo se mu srdce.

"Měl bych... asi bych se měl konečně rozhodnout..." prohlásil do napjatého ticha. Všichni čekali, co řekne a nejvíc asi Adam, šlo tu přece o ně dva. Po Jackových slovech se celé jeho tělo napnulo.

"Rád bych si to všechno zrekapituloval, půjdu se projít k pláži..." Jack se konečně pohnul a tím jako kdyby tu svíravou atmosféru zničil. Jen Adam byl trochu zmatený, možná nad tím přemýšlel už víc než dost. Nerad řešil, ovšem něčím takovým se ještě nezabýval, takže jen mlčel a dal Jackovi prostor.

"Beru si telefon... dej mi svoje číslo, zavolám ti!" podíval se Jack na Adama a ten jako na povel začal diktovat svůj mobil, když se zarazil.

"Ne..." odmítl kategoricky.

"Co?" nechápal Jack.

"Jdu s tebou, brzy bude tma a ještě se ti něco stane, můžeš přemýšlet i se mnou, nebudu ti do toho mluvit!" přistoupil k němu definitivně rozhodnutý. Už se z téhle hry prostě nenechá vyšachovat.

"Ale co to bude mít za smysl, když budu přemýšlet o tobě!" přel se s ním Jack. Bylo to směšné, vlastně se mu chtělo smát, jak se k tomu Adam postavil. Měl takový neblahý pocit, že by ho tak jako tak nenechal rozhodnout se pro něco jiného, než pro něj. Jen kdyby to rozhodnutí nebylo tak důležité a na celý život...

* * *

Adam zažíval dejavu. Šel hlavní ulicí městečka přesně takhle a možná i v podobnou hodinu téměř před čtrnácti dny. To ještě neznal kluka jménem Jack, který teď kráčel vedle něj. Ten den přemýšlel o Terrym, bývalém příteli, se kterým se rozešel a svůj rozchod si přijel léčit právě sem, ke kamarádce Heleně.

Mířili tam... kde po poprvé setkali. Adam pochopil, že to místo Jacka uklidňuje, ale když se přiblížili k útesům, mezi kterými by se dostali až dolů k pláži, Jack obrátil směr a vydal se na horní útes. Byl odsud nádherný výhled na moře, které bylo takhle večer klidné a působilo mírumilovně.

Adam mlčel, jak slíbil. Občas na sobě cítil Jackův pohled, kdy si ho neskrývaně prohlížel. Ne, předtím si neuvědomoval, jak to pro něj musí být těžké, rozhodnout se takhle rychle pro úplně jiný život. A přitom si nepřipadal nijak vyjímečný, aby sám sebe někomu takhle doporučil, aby někomu poradil, že je dobré se pro něj rozhodnout. Ano, svým způsobem byl sobecký, protože chtěl Jacka pro sebe, ale myslet na jeho šílené dilema bylo opravdu příšerné, vždycky když si to takhle v duchu řekl, píchlo ho u srdce.

Došli až ke kraji útesu. Adam byl ve střehu, protože se mu nelíbilo, že jsou takhle vysoko a pod nimi nic. Jack se k němu otočil. Zapadající slunce měl za zády, tvořilo kolem jeho těla žhnoucí auru.

"Nevím, co budu dělat..." řekl klidně. Ano, na taková slova to znělo až moc klidně.

"Postarám se o tebe, o nás..." oznámil mu Adam rozhodně. Jackovi došlo, že nad tím už musel přemýšlet. Tady nebyl problém jen to, že mezi nimi byly šílené rozdíly, například ve víře, ale i vzdálenost ho děsila. Adam se určitě musel vrátit do Ameriky, měl tam svou práci, přátele, rodinu... Nic o něm vlastně nevěděl, ale moc chtěl... vážně toužil vědět o něm všechno.

"Pro tebe je všechno hrozně jednoduchý!" neodpustil si Adama spražit tak trochu vyčítavým pohledem.

"Jo, já vím... ale když..." Adam se zhluboka nadechl. "... když někoho miluju a on mě... prostě se na to soustředím, dává mi to sílu všechno překonat..." vysvětlil Jackovi svůj optimismus. Možná že si to představoval jednoduše, vzít Jacka sebou do států, nabídnout mu svůj byt, aby ho přijal za vlastní, pomoct mu najít práci, seznámit ho se svými přáteli, s rodinou... neviděl na tom nic nemožného. Stačilo, aby to chtěl i ten druhý.

"Tohle je věc, která mezi námi jednoho dne může začít dělat problémy..."

"Myslíš, že mi to vyčteš?" přivřel Adam oči.

"Já určitě ne... ale co ty sobě?" zajímal se Jack. Adam se zamračil a okamžitě chtěl něco namítat, jenže se včas zarazil. Musel zvažovat, jak to Jack myslel. Mohlo by se stát, že by si jednou pro sebe řekl, že ho sebou neměl brát, že se do něj neměl zamilovat? Jistě že mohlo, tohle byl život, i jeho momentální jistota by se mohla jednoho dne stát pomíjivou... nejistou. Jenže ve svém stavu poblázněnosti si něco takového nepřipouštěl, neviděl negativa.

"Nechci, aby k tomu došlo!" zavrtěl razantně hlavou a Jack se pousmál.

"Bylo by špatné myslet na špatné věci už teď.."

"O mě tu asi tolik nejde, jako o tebe!" zarděl se Adam.

"Ano..." povzdychl si Jack a sklonil hlavu. Koukl se do strany, neuvědomil si, že je odsud skvěle vidět na ten velký kámen, kde si četl, když ho Adam poprvé oslovil. Zadíval se i na balvan, na kterém seděl právě on. Ležely vedle sebe a vypadalo to, že není možné, aby se někdy pohnuly, ale stačila by nějaká přírodní pohroma, zemětřesení, sesuv půdy, cokoliv a mohly by být navždycky rozděleny. Dalo se to předpokládat, ale teď bylo zbytečné se tím nechat vyděsit. A jistě by si i tak ten jeho kámen našel svoje místo, skutálel by se možná níž, možná by ho pohltilo moře, ale zas by měl svoje místo, někde by se zavrtal do země a tam by žil v poklidu dál. Stejně tak i ten druhý kámen.

"Nikdy jsem nechtěl spasit svět, jen být užitečný, ale když jsem viděl otce Josepha s Alexandrem... Kolik takových tajných vztahů asi existuje..." zamyslel se Jack.

"Těžko říct. Nikdy jsem nad tím nepřemýšlel, ale když si to vezmu obecně, kolik takových tajných vztahů existuje nejen v církvi?" zauvažoval nad tím i Adam. Jack se na něj po jeho poznámce podíval a zkoumavě přejel očima po všech nejvýraznějších detailech jeho tváře. Oči, nos, rty... Podařilo se jim odpoutat jeho pozornost od toho, aby Adamova slova rozebral. Připadalo mu to najednou důležitější, ten jeho věčně spokojený, optimisticky naladěný obličej.

"Nikdy ti nevyčtu tvojí víru a rozhodně nechci, aby ses jí vzdal!" zavrtěl Adam hlavou ve snaze dát svým slovům důraz. Nemohl Jackovi zakázat, aby přestal milovat Boha, bylo by to jako kdyby někdo chtěl zakázat jemu, aby přestal milovat Jacka.

"Já vím... jen... musím mít náhradní plán!" prohlásil tvrdě a Adam se přistihl, že zatnul všechny svaly v těle.

"Nenechám tě ho využít!" na jeho trpělivost už tenhle rozhovor začínal být poněkud dlouhý. Docela se zhrozil, že to bere takhle, jenže Jack se po jeho slovech usmál a tím ho vyvedl z míry ještě víc.

"Tak dobře..." řekl jemně.

"Dobře?" zopakoval po něm Adam. V první chvíli si vůbec nechtěl připustit, co to znamená, protože jemu se přece nemohlo stát něco tak úžasného. Ne, na to mohl být sebevětší optimista...

"Jo..." pokrčil Jack rameny a zatvářil se trochu stydlivě. "... máš mě na starosti" dodal už jistěji...

Chtěl udělat k Adamovi krok, jenže ho něco píchlo do chodidla. Asi se mu do boty dostal kamínek. Docela v nevhodnou dobu, problesklo mu hlavou. Klopýtl a natáhl po něm ruku, aby se ho chytil, jenže mu ta samá noha podklouzla. Otočil v rychlosti hlavu dozadu a dostal šok. Za ním zela propast, která mu nikdy předtím nepřipadala tak děsivá jako teď. To jak se hnul z místa způsobilo, že odkryl slunce na obzoru, které zasvítilo ostře Adamovi do očí. Celou dobu Jacka sledoval, měl to pod kontrolou, ovšem teď proti němu vystartoval, ani ho pořádně neviděl... a jak se při tom ohnal rukou, zaslechl jenom tichý výkřik.

Jackova ruka se mu pevně omotala kolem zápěstí, jenže pak trhla a Adam se ocitl na zemi.

"Adame!" uslyšel před sebou. Konečně se rozkoukal, i když ho slunce pořád řezalo do očí. Půlka Jackova těla visela přes okraj útesu dolů. Druhou rukou se Jack držel nějakého trsu trávy, ovšem očividně neměl sílu se přitáhnout blíž.

"Krucinál... sis mě chtěl otestovat, jestli za to stojím?" vyhrkl Adam podrážděný a vyděšený zároveň.

"Jestli ještě řekneš takový slovo, tak se tě pustím dobrovolně!" probodl ho Jack vražedným pohledem a Adam těžce polknul. Na to, že Jack částečně visel přes útes byl docela v klidu. Chytnul Jackovu ruku i svou druhou a zatnul zuby. S vypětím všech sil ho vytáhl, až Jack skončil na něm...

Adam ho chytil za paže a zatřásl s ním.

"Můžeš mi vysvětlit, jak se ti to podařilo?" pořád ještě nedokázal pobrat, co se právě stalo.

"Dostal se mi do boty asi kamínek!" ohradil se Jack. Chtěl vstát, vytrhl se tedy Adamovi, ovšem ten ho chytil znovu.

"Počkej přece... jsem úplně v prdeli sakra, vyděsil si mě!" rozčiloval se.

"Ty si nedáš pokoj že ne!" Jack měl co dělat, aby se uklidnil po té opravdu trapné situaci před okamžikem, jenže Adam ho prostě neuvěřitelně vytáčel těmi svými slovními výpady, že měl pocit, jako kdyby se už neměl uklidnit nikdy. Zvedl se na ruce co nejvíc a znovu se mu vytrhnul. Když to takhle udělal asi třikrát za sebou a vždycky mu bylo znemožněno pohnout se směrem pryč, vzdal to.

"Omlouvám se, občas mi to ujede, zvlášť když se dostanu do vyhrocený situace..." zatvářil se Adam provinile. Jackovi to, nevěděl proč vtisklo na tvář úsměv. Že by mu to prostě odpustil? Nemohl po něm chtít, aby se ze dne na den změnil. Ale možná časem... naučí ho to.

"Řekl si předtím, že tě mám na starosti..." zkonstatoval Adam. Takhle se mu o těhle věcech mluvilo nějak líp, když Jacka cítil na svém těle. Vlastně se mu ani trochu nechtělo zvedat... jasně, přespí tady, rozhodl se.

"Ano..." přikývl blonďák. Vysmekl se znovu Adamovi ze sevření, ale jen proto, aby mohl své dlaně schovat do jeho. Bylo mu najednou hrozně dobře. Rád by si vzpoměl, jestli se takhle cítil i ten den, kdy se rozhodl, že pro něj bude nejlepší vydat se cestou víry, jenže to nešlo. Tahle chvíle přebíjela všechno dosavadní v jeho životě.

"A pojedeš se mnou do Ameriky?" zeptal se Adam opatrně. "Chtěl bych se o tebe postarat tam..." dodal už jistěji.

"Budeš mě mít pořád na krku, než se rozkoukám..." zamračil se Jack. Co chtěl nejmíň bylo někomu přidělávat problémy.

Adam ho pohladil po tváři a palcem se dotkl jeho rtů.

"To doufám!" mrkl na něj.

Jack věděl, že jejich společný život nebude jen o radostech, takový nebyl ničí život, mohli ale všechno negativní zvládnout spolu. Přece i tenhle "bůh" za to stál...

 

KONEC